wz


KDYŽ Z NEBE PADÁ HVĚZDA



Hvězdný destructor Vengeance plul temným prostorem Neznámých regionů. Majestátní křižník nedoprovázela žádná další loď, ale i tak představoval sílu, s níž si nebylo radno zahrávat.

Velkodadmirál Thrawn ze své pracovny zamyšleně pozoroval rozptýlená, nevýrazná světýlka vzdálených světů. Avšak soustavy Neznámých regionů nebyly tím, co poutalo jeho pozornost.

Jeho ambice se upínaly jiným směrem. K nazelenalému pásu nedaleké galaxie. Tam se psaly dějiny, zatímco on byl poslán mapovat Neznámé regiony.

Bezvýznamné neprobádané díry ležící daleko za vnějším okrajem galaktického disku. Světy zapomenuté bohy i lidmi.

Thrawn vstal z měkce polstrovaného křesla. Upravil si bílou uniformu. Modrou ruku pomalu natáhl po intercomu, aby se spojil s lodním můstkem a vyslechl nudné, dokola se opakující hlášení o tom, jak se v průběhu služby nic zvláštního nestalo, když v tom se dveře jeho pracovny rozjely do stran.

Kapitán Parck vpadl dovnitř, překotně srazil před velkoadmirálem paty: „Pane, zachytili jsme nouzové volání z Navarrianu. Byli napadeni. Prosí nás o pomoc.“

Thrawn zpozorněl.

Vybavil se mu úhledný, poměrně rozvinutý svět s pěkným hlavním městem. Nedotčený občanskou válkou v galaxii. Neutrální a nekonfliktní, bohatý. Disponující sice malou, avšak dobře organizovanou armádou a dokonce i flotilou několika hvězdných křižníků. V porovnání s Vengeance nijak impozantními, přesto s úctyhodnou palebnou silou.

Možný budoucí spojenec Impéria, zatím však poněkud zdrženlivý, jak zněl závěr zprávy z nedávné mapovací mise.

Thrawnovi vyvstaly před očima fresky ve vznešených palácích i měšťanských domech. Vyzařovaly klid a pohodu. Hýřily barvami a opěvovaly hravost dne a rozmařilost noci.

Thrawn si nevzpomínal na nic, čím by právě Navarrian mohl vzbudit něčí nelibost. Snad jen závist chudších sousedů, ale s těmi by se byl přece schopen vypořádat.

Sem tam se na veselých freskách objevovaly ostřejší linie napovídající, že nezvaný návštěvník bude důrazně vypráskán. Běda každému, kdo naruší náš klid, smály se výrazné červené linky na veselých freskách.

Thrawn, který dokázal z uměleckých děl vyčíst povahu protivníka, si byl toho faktu naprosto přesně vědom a tomu také přizpůsobil během návštěvy Navarrianu své jednání.

„Kdo je napadl?“ obrátil pozornost zpět k Parckovi.

Kapitán semkl úzké rty: „Právě v tom je problém. Admirál Flavia vůbec netuší, o koho se jedná. Jejich lodě jsou prý založené na biotechnologiích.“

Thrawn překvapeně vytáhl obočí. Rudé oči mu doslova zasvítily.

Nepřemožitelné biotechnologie?

Pozoruhodné.

Konečně výzva hodná geniálního stratéga!

Thrawn roztáhl úzké rty do mrazivého úsměvu: „Parcku, vyhlaste bojovou pohotovost. Otočte loď, vracíme se k Navarrianu.“


*     *     *


Jen pár hodin před tímto rozhovorem zaznamenaly senzory hlídkujících navarrianských křižníků pohyb dvou lodí, jejichž rozměry i charakteristika se vymykaly jakémukoli chápání.

Byly víc živoucím organismem, než mrtvým strojem. Dokonalá symbióza obnovujících se biotechnologií schopných odolávat ničivým zbraním i absolutnímu mrazu nekonečného vesmíru.

Admirál Mona Flavia, vrchní velitel navarrianské vesmírné flotily, na palubě křižníku Bellator svraštila obočí. Celá posádka ustrnula spolu s ní.

„Zavolejte je,“ přikázala Flavia, ale neznámí nereagovali ani na radiové, ani na světelné signály.

Na první pohled bylo zřejmé, že kontaktovat je nemá žádný význam.

Mladá rusovláska s přísnou tváří a šedozelenýma očima jen na nepatrný okamžik dovolila údivu, aby ovládl její vůli. Pak zvítězil vojenský výcvik nad emocemi.

„Palubní,“ houkla na prvního důstojníka, „vyhlaste všem lodím flotily bojovou pohotovost. Zaměřte vetřelce, čekejte na rozkaz,“ udílela pokyny posádkám dělových věží. „Komunikační,“ kývla na operátora, „informujte generála Avidiana, že máme poněkud nevítané hosty.“

Přesto, že její hlas zněl rozhodně, začalo se Flavii sápat po krku strašidlo ošklivé předtuchy. Z povrchu blíže operující lodi vetřelců vystřelila do prostoru pružná vlákna a jako citlivá tykadla prohledávala okolní prostor.

Přiblížila se k jednomu z navarrianských křižníků, aby vzápětí prudce ucukla, když se dotkla jeho vztyčených energetických štítů.

„Bolí je to,“ vydechla ohromená Flavia. Očima zatěkala po podivných vesmírných plavidlech. „Ty lodě jsou … živé? Proskenujte je, rychle!“

Další, tentokrát mnohem silnější chapadlo vystřelilo z neznámé lodi. Navzdory štítům se obtočilo kolem nešťastného křižníku a bez jakéhokoli předchozího varování rozdrtilo před očima zděšených Navarrianů bezmocnou loď na kusy.

„Tohle není diplomatická mise. Tohle je – invaze … Palubní!“ zařvala Flavia na zkoprněného prvního důstojníka. „Aktivujte plazmové emitory, palte!“

Jsou-li neznámé lodě skutečně živé, pak je třeba s nimi zacházet jako se zvířaty.

Smečku zažene jedině oheň.

Flavia přiskočila ke komlinku, hrubě odstrčila komunikačního důstojníka: „Všem lodím flotily, zaujměte pozice,“ zaječela na velitele zbývajících dvou křižníků. „Palte všemi prostředky!“

Vzápětí na to z plazmových emitorů, jimiž byly dělové věže navarrianských křižníků vyzbrojeny, vytryskly proudy ionizovaných plynů.

Žhavá mračna udeřila do nejbližší nepřátelské lodi. Vesmírným mrazem podchlazené pláty biopancíře se pod dotykem vroucích plynů doslova rozprskly na prach.

Vražedný mráz vesmírného prostoru snést dokázaly.

Tak prudkou změnu teploty nikoli.

Na něco takového nebyl jejich evoluční vývoj připraven.

Flavii se vítězně zablýsklo v očích: „Nabít turbolasery, palte plnou silou!“

Nevelké lodě, jejichž palebná síla však nebyla v žádném případě zanedbatelná, zasypaly obnažené útroby biolodě změtí zelených blesků. Obludným tělem proběhly nekontrolované záškuby smrtelných křečí.

„Připravit torpéda,“ přikazovala Flavia. „Pal!“

Střely opustily šachty.

Vyrazily k obrovitému cíli, který nemohly v žádném případě minout. V příští vteřině rozmetaly nepřátelskou loď na beztvaré cucky. Jako ze znetvořeného těla, bezcílně vystřelovaly z cárů biolodě různá chapadla a výčnělky.

Jeden z obrovitých  zbytků lodě, nejspíš sektor s velínem krytý speciálním krunýřem, začal nabírat rychlost.

Nekontrolovaně se řítil přímo k Navarrianu.

„Vypočtěte místo dopadu,“ křikl první důstojník na posádku.

Nechtěl malovat čerta na zeď, ale tohle vůbec nevypadalo dobře.

Taktický operátor spěšně zadával data do palubního computeru. Ani on, ani nikdo další nechtěl domýšlet, co se stane když …

„Dopadnou přímo na hlavní město,“ přiškrceně vyrazil operátor.

Mrtvých budou statisíce, možná milióny.

„Okamžitě informujte generála Avidiana!“ zaječela Flavia. „Ať planetární obrana aktivuje štít nad metropolí!“

Komunikační důstojník vřískal do komlinku, zatímco oči všech se upřely na hlavní obrazovku.

„Střílejte, vychylte je ze směru,“ nalezla Flavia rychlé řešení. Vůbec si nebyla jistá, zda by štít nad hlavním městem náraz tak obrovitého tělesa vydržel.

Taktický operátor přelétl údaje na displejích. Ještě více zbledl: „Na to už je pozdě, admirále. Právě vstoupili do atmosféry.“

Flavia už nestačila cokoli říct.

Druhá loď vetřelců se zaměřila na obránce. Rozzuřená jejich předchozím úspěchem, rozhodla se vykonat pomstu. Také z jejích útrob vytryskly chuchvalce plazmy.

Jak se do lesa volá, tak se z něj zpravidla ozývá. Tohle platilo napříč celým vesmírem.

Gigantické chapadlo uchopilo další z navarriaských křižníků a vztekle jím mrštilo přímo doprostřed žhavých mračen.

Než se Flavia stačila vzpamatovat, byl zničen i poslední křižník. Stejně jako jeho předchůdce, i on byl spálen na prach.

Flavii rázem zbyla proti obludným vetřelcům jediná loď. Vlajkový křižník Bellator, na jehož palubě se nacházela.

„Komunikační,“ špitla Flavia. Dostala poslední, snad spásný nápad: „Ihned mne spojte s velkoadmirálem Thrawnem!“


*     *     *


Generál Reingar Avidian, vrchní velitel navarrianské armády, spokojeně, usedl do proutěného houpacího křesla na terase přiléhající k jeho pracovně v budově generálního štábu.

Nad hlavním městem panoval krásný letní den. Po ránu sice trochu sprchlo, ale během dopoledne se nebe vybralo a nyní bylo až kýčovitě modré.

V ulicích dlážděných bílým mramorem panoval čilý odpolední ruch, ale zde vysoko nad červenými střechami města vládl ničím nerušený klid.

Avidian poskládal ruce jednu k druhé, spokojeně zavřel modré oči. Začal klimbat, hlava s krátkými šedými vlasy mu klesla na rameno, když v tom se na jeho zápěstí rozpípal komlink.

Generál otevřel jedno oko, rozmrzele zašilhal po nezbedném zařízení.

„Dej mi svátek,“ zabručel. Po paměti stiskl tlačítko pro odmítnutí spojení.

Měl rád svůj klid a nic nemohlo být tak důležité, aby kvůli tomu zrušil svou každodenní siestu.

Znovu zavřel oči, když v tom se komlik rozpípal podruhé. Nyní již Avidianovi nedalo, aby se na jeho displej přece jen nepodíval.

Zamrkal.

Nevěřícně vytřeštil oči.

Na displeji divoce pulzoval kód, který znamenal jedno jediné – stav nejvyššího ohrožení.

Ve stejný okamžik se nad městem rozječely sirény vzdušného poplachu. Ozvalo se hlubokofrekvenční hučení aktivovaných štítových generátorů následované zvukem, jenž se ze všeho nejvíc podobal bzučení miliard rozdrážděných včel.

Nebe nad městem zalil nazelenalý přísvit ochranného štítu.

Avidian vyskočil z křesla, rozeběhl se ke kamennému zábradlí terasy. Až sem nahoru, na místo předtím tak poklidné, dolehl hysterický křik zpanikařených občanů. Oči všech se v hrůze obracely k nebi.

Také Avidian pohlédl k obloze.

Srdce se mu zastavilo, naprázdno otevřel ústa. Přidušeně zamumlal cosi, za co by mu kněz z místní katedrály udělil přísné doživotní pokání.


*     *     *


Ostré zesilující hvízdání.

Pak uširvoucí rachot jako při nejzběsilejší bouřce.

Ohnivý objekt, kolem něhož šlehaly na všechny strany plameny, se řítil z jasně modrého nebe přímo na město. V ten okamžik na celém Navarrianu vypadla energie, když zoufalá planetární obrana přesměrovala všechny zdroje do štítu.

Jasně oranžová koule udeřila do silového pole deflectoru.

Nebe nad městem vzplálo jasně bílým žárem.

Strašlivý zvuk podobný odpornému, milionkrát zesílenému skřípotu proťal ovzduší. Ohnivá koule se jako obludný míč odrazila od štítu a zmizela nad vzdáleným horizontem.

Burácení vystřídalo mrtvé ticho.

I ptáci v korunách stromů zapomněli zpívat.

Občané pohlédli jeden na druhého. Nikdo nedokázal uvěřit, že přežili.

Ale, u všech ďasů, co to bylo?

Avidianovi se znovu rozbušilo srdce se zběsilostí o to větší, že posledních několik vteřin promeškalo ve zděšené nečinnosti.

Na terasu vpadl jeden z generálových pobočníků.

„Pane,“ vyhrkl zadýchaně, „vesmírná flotila je zničena. Zůstala pouze vlajková loď.“

Avidian už na nic nečekal. Otočil na patě a tryskem vyrazil do nitra budovy generálního štábu.

To, co se dělo na obloze znamenalo jediné – právě vypukla válka!



*     *     *


„Okamžitě určete místo dopadu!“

Avidian poháněl operační důstojníky generálního štábu k maximálním výkonům. Za každou cenu potřeboval vědět, kam neznámý objekt dopadne.

Ale dříve, než stačil operátor provést výpočty, ozval se z komunikační konzole zpanikařený křik přicházející z vojenské základny ležící daleko na městem: „Stav nouze, byli jsme napadeni!“


*     *     *


Posádka základny se ani nestačila stáhnout do podzemních krytů. Jediné, co chlapi stihli udělat, bylo vrhnout se k zemi a přikrýt si hlavy rukama.

Rotující oranžová koule udeřila do rozlehlé betonové plochy, kterou rázem proměnila ve zčernalý kráter.

Jako nakopnutý míč vylétla do výšky, aby se vzápětí znovu odrazila od písečných dun na obzoru. V místě, kde se dotkla povrchu, se tavilo kamení a písek se přeměnil na doutnající sklovitou hmotu.

Vzduch zežloutl zvířeným prachem.

Také zbytky základny byly plné dusivého dýmu. Na okrajích doutnající kráteru se rojily zbytky zmatené posádky. Kdo předtím hledal spásu na zemi v místě dopadu, se doslova spekl s roztavenou horninou.

Avidian, který vše sledoval na displejích v řídicí centrále generálního štábu, raději nechtěl uvažovat nad tím, kolik mrtvých si celá událost nakonec vyžádá.

Přenos byl hodně rušený, přesto Avidian spatřil, jak se daleko nad obzorem za základnou zvedl k nebi neskutečně obrovský sloup mořské vody následovaný kotouči bílé páry.

„Generále!“ zakryl zorný úhel jednoho z displejů obličej jakéhosi důstojníka.

Tvář měl zmazanou od potu a kouře, v ruce držel datapad s nejčerstvějšími údaji. Divoce jím zamával do kamery.

„Pane, obdrželi jsme hlášení od námořnictva, “ vyrážel ze sebe přerývaně. „Objekt se zřítil do oceánu.“

Tentokrát už Avidian nezaváhal: „Ihned mne spojte s velitelem flotily,“ a když se na opačném konci ozval hlas komodora Espera Cata, řekl Avidian jediné: „Komodore, pošlete Leviathan, ať ty parchanty dorazí!“


*     *     *


Starý bitevní křižník Leviathan, ocelový pancéřovaný kolos s mohutnými dělovými věžemi a četnými palebnými stanovišti budil skutečný respekt. Jeho aktivní sonar okamžitě zachytil trosky biolodi, které se zvolna snášely ke dnu oceánu.

„Komodore, je … je to … mrtvé …“ marně hledal vhodná slova důstojník u sonaru, když informoval Espera Cata, o výsledku svých měření.

„U všech bohů,“ vydechl. „Bylo to něco živého … “ obrátil na komodora vyděšené oči.

„Regeneruje se to. Útočí na nás!“ zaječel druhý z operátorů.

Z objektu zmítajícího se v hloubce pod lodním kýlem se vymrštil jakýsi dlouhý, chapadlu podobný šlahoun. Zespodu udeřil do Leviathanu. Křižník se otřásl, ozvalo se skřípění namáhané konstrukce.

Obrovité chapadlo s narůstající rychlostí rotovalo kolem vlastní osy, až vytvořilo pod lodí vír, který se měnil ve vodní kráter připravený Leviathan pozřít.

Další chapadla se obtočila kolem trupu křižníku a začala ho stahovat do nenasytných úst oceánu, která se pod ním rozevřela.

Komodor Cato kývl na prvního důstojníka: „Hlubinné nálože. Rychle!“

Nestabilní plavidlo se zmítalo na rozbouřené hladině jako papírová lodička. Přesto se posádce odpalovací rampy podařilo svrhnout do vln pumy opatřené náložemi s maximálním tříštivým účinkem.

Posádka se připravila na náraz. Každý se chytil, čeho mohl.

Napřed se ozval tlumený výbuch. Zněl jako by mu naslouchali přes hodně tlustou plstěnou deku. Pak vytryskly k nebi gejzíry vody smísené s rozervanými zbytky nepřátelské biolodi.

Rozkymácený Leviathan prudce změnil kurz, opsal táhlý oblouk. Z kořisti byl opět lovec připravený dovést honitbu do vítězného konce.

„Komodore, širokospektrální skener zachytil známky života,“ přelétl první důstojník očima displeje palubních přístrojů. „Jeden zásah, přímo před přídí.“

Cato zpozorněl, naklonil se přes ramena sedícího operátora. Zkoumavě pohlédl na obrazovku přístrojů. „Maximální zvětšení, chci to vidět.“

Na displeji se objevila rozbouřená mořská hladina. V dosud nerozptýleném mlžném oparu se na hřebenech vysokých vln převracelo cosi, co vzdáleně připomínalo humanoida.

Operátor ještě více vyladil obraz. Komodor se narovnal, bezděčně zatnul ruce v pěst. Obrátil se na prvního důstojníka: „Zabijte tu bestii, okamžitě!“

„Aktivovat příďové baterie,“ začal palubní udílet rozkazy posádkám střeleckých stanovišť, avšak komodor ho důrazně přerušil: „Ne, použijte harpunu. Tělo toho zmetka se nám může hodit.“


*     *     *


Dusil se, sotva lapal po dechu.

Odporná slaná voda, která ho obklopovala, se mu dostala úplně všude. Do otevřených ran, kde mu působila trýznivou bolest, dusila ho v plicích.

Zmatený a otřesený, plácal kolem sebe v marném pudu sebezáchovy končetinami, ačkoli smrt by v tomto případě byla spíše milostí vznešených bohů.

Náhle ho cosi strašlivého udeřilo do zad. Prošlo vrstveným plátováním biopancíře, skrz na skrz proniklo jeho tělem, rozdrtilo žebra a roztříštilo prsní kost.

Z hrudi mu náhle trčela nestvůrná ocelová šipka, z jejíchž rozměrů bylo zřejmé, že je určena k lovu mnohem větších forem života, než je on sám.

Řval bolestí, mlátil sebou jako ryba lapená na udici. Z probodnutých plic se řinulo odporné syčení. Žádná meditační cvičení, ani kruté rituály ho nemohly připravit na snášení tak příšerné bolesti.

Jakási síla jím prudce trhla. Zpětné hroty harpuny, bránící jejímu vytažení z rány, se mu zaryly do masa. Byl tažen obrovitou rychlostí po rozbouřené hladině oceánu.

Další surové trhnutí, další nesnesitelná bolest.

Byl zvednut a za ohlušujícího rachotu navijáku vyzdvižen vstříc obloze, aby vzápětí zůstal bezmocně viset mezi nebem a palubou jakési ocelové obludy, která si s ním potměšile vyřídila své účty.


*     *     *


Komodor Esper Cato s prvním důstojníkem vyběhli na kotevní palubu Leviathanu. Oba muži se při pohledu na lapeného vetřelce na okamžik zarazili, ale pak se znovu rozeběhli směrem k jeřábu s harpunou. Se zakloněnými hlavami pohlédli na uloveného válečníka, který sebou v nekontrolovaných záškubech zmítal na jejím konci.

„Co je to za zrůdu?“ vymáčkl se sebe první důstojník.

„Spusťte ho na palubu,“ křikl komodor na obsluhu harpuny. Tvrdě potlačil pocity, které se překotně hlásily o slovo.

Zarachotil naviják. Ocelová harpuna klesla na palubu. Komodor přistoupil ke zmítajícímu se vetřelci. Odpornému humanoidovi znetvořenému nejen přestálým utrpením, ale zcela záměrnými rituálními úpravami těla.

Cato sáhl k pasu, odjistil zbraň. Válečník z jiného koutu vesmíru k němu obrátil své divoké, krví podlité oči. Na jedno z nich komodor chladnokrevně zamířil.

„Kdo jsi? Proč jste přišli?“

Vetřelec se rozhlédl po ocelové lodi. Jak nechutné a mrzké, když se živé organismy ukrývají v mechanické věci.

„Nevěřící,“ zachroptěl. „Budete zničeni.“

Cato couvl o krok, ale mířit na neznámého nepřestával.

„Kdo jsi?“ zopakoval předchozí otázku.

„Yuuzhan Vong,“ ve žlužých očích vzplál divoký žár. „Velká Bohyně s vámi nebude mít slitování. Váš svět bude očištěn …“

Třeskl výstřel.

Žluté oko pohaslo.

Mrtvý Yuuzhan Vong zůstal bezvládně viset na harpuně.

Cato se obrátil na prvního důstojníka, který stěží držel pod kontrolou zvedající se žaludek: „Podejte zprávu generálu Avidianovi – narušitel eliminován.“


*     *     *


Velkoadmirál Thrawn netrpělivě přecházel po můstku hvězdného destructoru Vengeance, který se řítil hyperprostorem směrem k Navarrianu.

Thrawn zvažoval bezpočet variant, kdo a proč měl důvod poklidný svět napadnout.

Právě, když nabýval dojmu, že mučivé čekání nikdy neskončí, rozječely se lodním můstkem sirény bojového poplachu.

Thrawn rudýma očima střelil k oknu.

Modré čáry hypeprostoru se smrskly zpět na nevýrazné body vzdálených sluncí. Vengeance se vynořil z hyperprostoru nedaleko centrální planety soustavy Navarrian.

Hvězdný destructor se otřásl.

Vztyčené štíty odrazily zelené blesky, které do nich udeřily.

Thrawn byl jediným skokem u okna. Rychle se rozhlédl po vnějším prostoru. Co spatřil ho dokonale ohromilo.

Gigantická loď, která tvarem i počínáním ze všeho nejvíce připomínala obludného, velmi rozběsněného kraba, se v přímé palbě utkávala s jediným, mnohem menším křižníkem.

Dlužno říct, že plavidlo, jehož rozměry byly v porovnání s cizí lodí nicotné, se drželo nadmíru statečně. Přesto nedokázalo zabránit, aby se z lodi jako houfy obtížného hmyzu nevyrojily mnohem menší invazní moduly a nezamířily dolů k planetě.

„Admirále, proskenovali jsme tu loď,“ oznámil kapitán Parck. Hrdlo se mu sevřelo, když dodal: „Admirál Flavia měla pravdu, je organická.“


*     *     *


„Držte pozice!“ řval na povrchu Navarrianu do vysílačky generál  Avidian.

Všude kolem jeho stanoviště se zvedaly ze země k nebi gejzíry explozí. Nebe se zatáhlo cáry kouře nasvícenými přízračným světlem energetických výbojů.

Štít nad hlavním městem zatím držel přesto, že po jeho neviditelném povrchu jako nekonečná klubka hadů sjížděly zelené blesky, které z propastných hlubin vesmírného prostoru chrlila yuuzhan vongská loď.

Avidianovi bylo na první pohled jasné, že tuhle bitvu nemůže vyhrát. Rozlehlé pláně i horská úbočí kolem metropole připomínala vroucí mraveniště.

Bizarní a naprosto šílené.

Navarrianská armáda  se marně snažila odrazit útočníky, kteří se valily krajinou jako hejna hladových kobylek.

Nejinak tomu bylo ve vodách mořského zálivu hlavního města. Flotila v čele s Leviathanem se jako hradba postavila biotechnologiemi posedlému nepříteli, ve kterém ocelové lodě vzbuzovaly bytostný odpor.

Toto již nebyl prostý střet obránců a dobyvatelů.

Toto byl zoufalý boj o zachování druhu.

Blahobytem ukolébaný Navarrian stanul tváří v tvář slepým vyznavačům nemilosrdných bohů, jejichž dokonalosti se snažili přiblížit bojem a utrpením i zničením každého, kdo se vymykal jejich pojetí světa a víry.

„Pane, už je neudržíme!“ zakřičel na generála Avidiana k smrti vyčerpaný operační důstojník. „Musíme se stáhnout.“

„Nikdy!“ zachroptěl Avidian.

Ale vzápětí zapraskal z vysílačky hlas komodora Espera Cata: „Generále Avidiane, nepřítel pronikl na paluby našich lodí. Jestli …“ prskání a syčení „ … nařídím potopení …“ spojení se přerušilo, hlas komodora Cata zmlkl.

Avidian chtěl věřit, že nikoli navždy, že jde jen o technickou závadu způsobenou bojem. Co se právě teď odehrávalo na palubě Leviathanu si mohl jen domýšlet.

Avidian byl bledší než smrt, když horečně pohlédl na operačního důstojníka: „Spojte se s domobranou v metropoli. Ať zahájí evakuaci civilistů a připraví se na boj.“

Pak pohlédl k nebesům.

Někde tam s poslední lodí ještě stále bojovala admirál Mona Flavia.

Nebo v to Avidian alespoň doufal.


*     *     *


„Admirále Thrawne?!“

Mona Flavia s novou nadějí pohlédla na komunikační displej. Obrazovka poškozená energetickými výboji výmluvně odrážela celkový stav lodi.

Bellator už držel pohromadě snad jen silou vůle své vyčerpané posádky.

Také dělové věže Vengeance se činily, co mohly, ale lodi Yuuzhan Vongů jeho rozptýlené salvy výrazněji neublížily.

Na jednom z komunikačních displejů se objevil strhaný obličej navarrianské velitelky lemovaný rudými vlasy slepenými potem.

Thrawn, jindy galantní, se zbytečnými formalitami nezdržoval, a to ani tváří v tvář dámě, která v něm před časem vzbudila opravdový zájem. Už jen kvůli těm šedozeleným očím tehdy litoval, že musel Navarrian opustit. O vlasech barvy nočního požáru nemluvě.

„Admirále Flavio, podejte hlášení.“

Flavia několika strohými větami popsala situaci. Na dlouhé analýzy nebyl čas.

„Jak už jsem řekla, ta loď je organická. Živý materiál …“

Můstek Bellatoru se otřásl pod dalším přímým zásahem. Z přetížených okruhů vytryskly spršky jisker. Spojení se na okamžik přerušilo, další přenos byl rušený praskáním statických výbojů.

„ … regenerační a neuvěřitelné adaptační schopnosti … jednu … plazmou … zničili, ale druhá se přizpůsobila,“ zakončila Flavia hlasem plným beznaděje. Po jejím obraze přenášeném na palubu Vengeance přebíhaly klikaté čáry.

Thrawn, který i přesto vycítil Flaviiny pocity, se povzbudivě usmál: „Kdybyste ztratila naději, pak byste mne nevolala.“

Vyměnil si rychlý pohled s Parckem, a kapitán by v tu chvíli přísahal, že admirál už zase nalezl řešení.

Thrawn se sklonil nad komunikační konzolí: „Admirále Flavio, soustřeďte palbu všech zbraňových systémů do jediného místa. Parcku, vy také,“ kývl na svého kapitána. „Na můj povel, palte!“


*     *     *


„Namiřte na palubu!“

Námořní důstojník velící posádce jedné z palebných baterií Leviathanu nevěřícně vytřeštil oči na komodora Espera Cata, který se náhle zjevil za jeho zády.

„Na palubu?“ vyhrkl.

Rychle pohlédl do hloubky pod sebou směrem k lodní přídi, kde se na kotevní palubě v boji muže proti muži utkávala posádka Leviathanu s Yuuzhan Vongy. Další nepřátelé s obratností bizarních pavouků šplhali vzhůru a za pomoci liján, které bleskově obrostly klenutou příď křižníku, rychle postupovali vpřed.

„Palte!“ zařval Cato.

„Ale pane, nemůžu střílet na palubu. Jsou tam naši lidé,“ namítl se staženým hrdlem velitel baterie.

Komodor uchopil chlapa za límec uniformy, prudce ho otočil čelem k metropoli za lodní zádí: „A tam jsou jich milióny. Obětuji pár mužů, abych zachránil většinu!“ zasyčel Cato.

„A co … co loď?“ vykoktal důstojník.

Cato zkřivil rty: „Loď to vydrží. Nebo vás mám zastřelit pro zbabělost?!“

Důstojníka jako by přimrazili k palubě. Ještě zlomek vteřiny koukal na město, které se jako vyplašené ptáče choulilo pod těžce zkoušenou bublinou ochranného štítu.

„Ne, pane,“ splynulo mu z náhle bezkrevných rtů. S očima plnýma nejhlubšího děsu přikázal posádce baterie: „Zaměřte kotevní palubu. Palte plnou silou!“

Dva turbolaserové kanony se sklonily směrem k přídi. Zelené výboje zasyčely vzduchem. Špice křižníku vzplála bílým požárem, aby se vzápětí místo elegatní přídě šklebily vstříc nebi pláty zkroucené oceli.

Žhavá exploze spálila na prach i yuuzhan vongská vznášedla přiražená těsně k boku Leviathanu.

Zbyla z nich jen olejovitá pěna na vodní hladině.

Lodní systémy automaticky uzavřely vodotěsné přepážky.

„Palubní, hlášení … “ houkl do komlinku komodor Cato na prvního důstojníka, který dočasně převzal velení na můstku.

„Situace pod kontrolou, pane.“

Cato se křivě pousmál: „Pokračujte v palbě na nepřítele. Podejte hlášení generálu Avidianovi. Přístav ubráníme,“ dodal sebevědomě.


*     *     *


„Na můj povel, palte!“

Velkoadmirál Thrawn se záviděníhodným klidem usedl do velitelského křesla. Skutečnost, že je Vengeance stále terčem palby z nepřátelské lodi, v danou chvíli nebral příliš na vědomí.

Soustředil se jen a jen na útok. S potěšením sledoval, jak zelené blesky turbolaserů z obou křižníků vytrvale buší do krunýře biolodi.

V organických plátech se znovu a znovu otvíraly hluboké rány, aby se vzápětí zahojily, ale Thrawn dobře věděl, že vytrvalost je předvojem úspěchu.

Také Flavia usedla do velitelského křesla. Křečovitě svírala jeho područky a napjatě hleděla stejným směrem jako Thrawn.

„Admirále,“ křikl na ni jeden z operátorů. „Energie v turbolaserech klesá .. “

„Neustávejte v palbě!“ ještě pevněji sevřela pěsti Flavia.

Tlučte a bude vám otevřeno.

Flavia zatajila dech. Dávné pravdy přece nemohou lhát.

Trhliny v biopancíři se přestaly zacelovat. Proces regenerace se zastavil. Jedna za druhou se tavily a pukaly desky jindy odolného krunýře.

„Energie na nule!“ zaječel navarrianský operátor.

„Odpojte nepotřebné systémy. Přesměrujte zbývající zdroje do turbolaserů,“ rozhodla Flavia.

Teď už se nevzdá!

„Sakra, kterej blbec. Zase vypadla elektrika!“ zanadával v setmělé kuchyni lodní kuchař.

Vyčerpaný Bellator se nadechl k závěrečnému úderu. Na intenzitě přidal i Vengeance.

Těžce zkoušená bioloď se bolestně svíjela, celým jejím trupem probíhaly křečovité záškuby. Zmatená posádka se marně snažila udržet zmítající se plavidlo pod kontrolou.

Thrawn na palubě Vengeance roztáhl tvář do spokojeného úsměvu: „Vidíte?“ obrátil se na Parcka. „Úspěch se dostavil.“

Opět se nemýlil. V bezděčném pohybu si pohladil zlaté výložky bílé uniformy.

 „Jenom se neradujte,“ zabrblal Parck. „Nevíte co …“

Oba současně pohlédli na hlavní obrazovku.

Vesmírným prostorem prosvištělo gigantické chapadlo, jen těsně minulo Vengeance.

Obrovitý úder.

Chapadlo silou beranidla udeřilo do trupu Bellatoru. Každý na palubě, kdo se zrovna něčeho nedržel, byl smeten k zemi.

V setmělé lodní kuchyni se s řinčením rozkutálely hrnce nachystané na polední směnu.

„Zatracenej život …“ láteřil kuchtík politý nedovařeným gulášem.

„Útočí na nás!“ zaúpěla Flavia, když se ztěžka sbírala z podlahy.

„Pochybuji,“ ujistil ji z komunikační obrazovky Thrawn. „Je to jen předsmrtná křeč.“

Navzdory admirálovu tvrzení, utržil Bellator další naprosto přesný úder, který ho roztočil jako dětskou káču.

„Úhybný manévr!“ zaječel na palubě Vengeance kapitán Parck.

Destructor se prudce naklonil na pravobok.

Všichni na jeho můstku podvědomě vtáhli hlavy mezi ramena, když se destabilizovaný Bellator přehnal kolem průzorů, následovaný zmítající se yuuzhan vongskou lodí.

„To bylo o fous,“ utrousil Parck, který spolu s Thrawnem již mohl jen bezmocně sledovat, jak obrovitá hmota nedalekého Navarrianu přitahuje obě neovladatelná plavidla ke svému  povrchu.


*     *     *


„Stabilizujte loď. V žádném případě nesmíme vstoupit do atmosféry!“ vřískala Flavia.

„Lituji,“ hlesl pilot, který se marně snažil dostat křižník pod kontrolu. „Teď už se můžeme pokusit jenom o přistání.“

„Cože?!“ vykřikla Flavia. „Vždyť pořád rotujeme!“

Roztočený Bellator bokem udeřil do svrchní vrsty atmosféry. Okna můstku zalily plameny rozpálených plynů.

Pilot zažehl manévrovací motory, oběma rukama uchopil knipl. Vší silou za něj zatáhl. Za každou cenu musel srovnat letovou dráhu neovladatelné lodi.

„Připoutejte se, všichni! Jdeme na přistání,“ drtil mezi zuby zpocený pilot.

Flavia povytáhla obočí: „Jste si jist, že na přistání?“

Vyměnila si výmluvný pohled se stále zelenějším prvním důstojníkem.

Pilot vypnul hlavní pohon, aktivoval brzdné štíty. Bellator sebou prudce trhl, když manévrovací motory zabraly v reverzním módu. Avšak vzápětí prudce vyrazil vpřed doslova katapultovaný k povrchu planety.

Bioloď, která se propadla do atmosféry v těsném závěsu na Bellatorem, explodovala. Rázová vlna zezadu udeřila do křižníku a poslala ho vstříc zemi. Celá jeho konstrukce drnčela, když se řítil jednotlivými vrstvami atmosféry.

„U čertova zadku!“ klel pilot a přidal cosi, za co by se nemusel stydět ani pasák nemytých děvek.

Se zatnutými zuby vší silou přitahoval knipl, až se bál, aby páku neulomil, ale křižník ho už dávno nepostouchal.

„Připravit na náraz!“ zařval.

Flavia zavřela oči. Zvrátila hlavu do opěrky polstrovaného křesla. „Poručíku, předtím jste říkal, že na přistání,“ zaskuhrala přidušeně.


*     *     *


Mraky nad vzdáleným obzorem bitevního pole začaly vřít. Vzápětí proťaly oblohu oslepující záblesky nazelenalého světla.

Útočníky i obránce ochromilo ohlušující burácení. Boj mezi Navarriany a Yuuzhan Vongy rázem ustal. Všichni obrátili zrak k obloze.

Jako první se vzpamatoval generál Avidian.

„Všem jednotkám, ústup!“ zaječel do vysílačky. „Vykliďte prostor! Vypadnětééé!“ vřískal ochraptěle.

Avšak jakýkoli rozkaz byl v ten okamžik jen bláhovou marností.

Z nebe k zemi pršely hořící trosky yuuzhan vongské lodi a drtily pod sebou vše, co jim stálo v cestě. Své vlastní válečníky stejně, jako navarrianskou armádu.

Pěšáky i bojová vznášedla, která se marně snažila prokličkovat mezi kapkami obludného deště.

Avidian se obrátil na útěk, když v tom spatřil něco, co ho doslova přikovalo k zemi. Už nedokázal udělat ani o krok víc.

Doběla rozpálený Bellator  přídí udeřil do povrchu planety.

První dotyk byl jen letmým políbením, druhý úderem gigantického kladiva.

Průzory můstku havarovaného křižníku zasypala sprška roztavených hornin. Po tvrzených výplních se rozeběhly klikaté čáry.

Pilot ještě stále křečovitě svíral knipl, ačkoli řídit už nebylo co. Elegantní Bellator se rázem změnil ve zčernalý vrak, ze kterého na všechny strany odlétávaly trosky. Z celé jeho konstrukce se nesl uširvoucí praskot.

Na všech jeho palubách umírali lidé.

Flavia i ostatní na můstku zažívali skutečné peklo, když jim útroby drtily děsivé změny tlaku.

Nebyl nikdo, kdo by neřval bolestí.

Pod zbroušeným břichem lodi se tavilo kamení a vypařovala těla válečníků znesvářených armád i roztrhané trosky biolodi.

Pod Avidianem poklesly nohy, padl na kolena. Bez dechu zíral na zmrzačenou vesmírnou loď, která se k němu řítila planinou.

Před sebou zvedala vysoko k nebi hradbu zeminy a kamení, za ní zůstávala zčernalá brázda.

Detaily na havarovaném vraku byly náhle patrné i neozbrojeným okem, ale Avidian se na loď už dávno nedíval.

Křečovitě semkl víčka, uši si před ohlušujícím rachotem zakryl dlaněmi.

Země se otřáslala jako při zemětřesení, planinou probíhala jedna rázová vlna za druhou. Svět umíral za ohlušujícího řevu.

A pak, najednou nastalo ticho.

Děsivé, hluboké ticho.

Tak takhle vypadá konec? pomyslel si Avidian.

Ruce, jimiž si zakrýval uši, zvolna spustil dolů, ale kromě vzdáleného nářku raněných neslyšel žádné jiné zvuky.

Trvalo několik úderů srdce, než se Avidian odvážil otevřít oči. Kradmo vzhlédl.

Bellator či spíše to, co z něj zbylo, se zastavilo nedaleko. Kdysi vznešená špice byla zarytá do země. Celý křižník byl podivně zdeformovaný, jako by na něj někdo jednoduše šlápl.

Avidian těžce vstal. Pohlédl na ostatní, kteří přežili. Sám sobě se divil, že je ještě stále schopen střízlivého úsudku.

Navarrianská flotila byla zničena, ale nepřítel na tom nebyl o mnoho lépe. Navíc zůstal uvězněný bez lodi na světě, který se odvážil napadnout.

Avidianovi se rozbušila krev ve spáncích. Zachvátil ho bezbřehý vztek. Poměnkově modré oči nabraly barvu rozbouřených nebes.

„Všem jednotkám, zlikvidujte ty parchanty. Do jednoho!“ zaječel ochraptělým hlasem plným nejhlubšího odporu i nenávisti.

Rozkaz se nesl nad planinou, putoval od ucha k uchu, od úst k ústům.

Odpovědí mu byl odhodlaný řev.

Navarrianská armáda, vyčerpaná celodenním bojem, se změnila k nepoznání. Vrhla se na zcepenělé Yuuzhan Vongy silou rozzuřených šelem.

Znetvořené mrtvoly začaly rychle pokrývat bitevní pole.

Generál Avidian sáhl po vysílačce, bleskově se spojil s komodorem Catem.

Rozkaz byl jasný.

Než slunce zapadlo Navarriané zvítězili. Na hladině mořského zálivu se jako hejna leklých ryb pohupovaly tisíce mrtvých Yuuzhan Vongů, zatímco milióny šťastných hlasů se spojily v radostném výkřiku.

Navarriané zvítězili.


*     *     *


První, co začala vnímat, byl hlas.

Příjemný, kultivovaný.

Hlas, který znala a  který ji vrátil z nevědomí zpět do reality.

Mona Flavia se pokusila otevřít oči, ale obvazy jí v tom zabránily. Zachvátila ji obava, že je slepá, avšak vzápětí si uvědomila, že nějaké světlo přece jen vnímá.

Tak zlé to tedy nebude.

Trhla hlavou, pokusila se nadzvednout. Pevný a přitom shovívavý stisk ji zatlačil zpět do nadýchaného polštáře. Ale i kdyby ji nezatlačil, slabost a bolest tlumená léky, by jí stejně nedovolily vstát.

„Klid, má drahá,“ řekl ten někdo, kdo zde byl s ní. „Ačkoli jsem tím faktem velmi udiven a – jak musím přiznat – i potěšen, přežila jste.“

„Admirále?“ vydechla chraplavě.

„Stačí jen Thrawne, vzpomínáte?“

Olízla si rozpraskané rty: „Vzpomínám, zapomenout nelze. Jak skončila bitva?“

Thrawn si přisedl na okraj Flaviina lůžka.

Nezajímalo ji, jak je na tom ona sama, ale jak skončil boj. Zda splnila svou misi. Právě tohle na ní Thrawnovi, kromě šedozelených očí a vlasů barvy nočního požáru, imponovalo.

„Přemýšlím o ostrých červených linkách na vašich freskách. Zdánlivě veselých a hravých a přitom nadmíru výhružných,“ výmluvně pokrčil rameny, ale Flavia jeho gesto nemohla spatřit. „Co myslíte?“ otázal se s úsměvem. „Jak dopadla bitva?“

„Nerozumím. Nevyznám se v umění tak, jako vy. Netuším, o čem vypovídají kontury na našich freskách,“ pokusila se pod obvazy zamračit. „Vyhráli jsme? Nebo jsme snad oba zajatci na jejich lodi?“

Thrawn zvážněl: „Pochybuji, že by brali zajatce.“

Konečky modrých prstů se lehce dotkl její ruky také pokryté bílými obvazy. Přesto si Flavia ten dotyk uvědomila.

Také on ji při jejich nedávném setkání mnoha věcmi zaujal. Přičemž modrá barva kůže a rudý třypt jeho neobyčejných očí byly tím posledním.

Flavia ani v nejmenším nepochybovala, že s ním je možné vyhrát každou bitvu. A je-li nablízku, pak žádný boj není předem ztracený.

Jak moc litovala, že se nezdržel déle než pár dní, že nezvládli více, než zaplnit bílé místo na mapě Neznámých regionů pečlivým nákresem, a jednu pomíjivou chvíli obohatit zajímavým rozhovorem.

Na víc jim uprostřed povinností a diplomatických formalit čas prostě nezbyl.

„Zvítězili jste,“ řekl Thrawn, avšak radost z jeho hlasu nezaznívala.

„Jen díky vám,“ odtušila Flavia.

„Na tom nesejde,“ pousmál se Thrawn. „Přijdou další, o tom jsem přesvědčen. Tohle byl jen průzkumný předvoj.“

Flavia obrátila tvář skrytou obvazy směrem, kde tušila Thrawna.

„Jak to víte?“ vyhrkla.

„Lékaři říkají, že za pár dní budete v pořádku. Až se zase budete moct dívat vlastníma očima, pak vám vše vysvětlím.“


*     *     *


Jak už to tak na pitevnách po celém vesmíru chodí, i na té navarrianské panovala vlezlá nepříjemná zima.

Uprostřed sálu na vyvýšeném mramorovém stole leželo bílým plátnem zakryté tělo.

Neživé, mnohem studenější než nehybný vzduch kolem, neboť ještě před chvílí dlelo v lednici přilehlé márnice.

Reingar Avidian, Esper Cato a Mona Flavia stáli shromáždění kolem stolu. Velkoadmirál Thrawn se postavil k hlavě nebožtíka.

Rukama krytýma ochrannými rukavicemi opatrně nadzvedl bílé plátno, ale tvář mrtvého dosud neodhalil. Pronikavýma rudýma očima přehlédl přítomné. Na Flavii spočinul pohledem o něco déle než na ostatních, pousmál se koutkem úst.

Její tvář sice dosud nesla stopy zranění, jednu ruku měla na pásce, ale i tak Flavia vypadala nesrovnatelně lépe, než když ji záchranné oddíly vyprostily z trosek havarovaného křižníku.

Flavia Thrawnův úsměv letmo opětovala, ale když zachytila pátravý pohled generála Avidiana, raději opět zvážněla.

Přece jen, flirtovat nad nebožtíkem nebylo právě vkusné.

„Před pár dny jste se mne otázala, jak vím, že přijdou další Yuuzhan Vongové,“ řekl Thrawn.

Flavia mírně přikývla, Avidian s Catem si vyměnili překvapený výraz.

Thrawn odkryl bílé plátno, které složil na hrudník zesnulého. Přestože Avidian i Cato Yuuzhan Vongy viděli v boji, neubránili se, aby se raději nezadívali stranou.

Flavia naopak nedokázala od znetvořené mrtvoly odtrhnout zrak. Lodě vetřelců jí připadaly zrůdné, v noci ji děsily ve snech, ale nikdy by nepředpokládala, že jejich obyvatelé budou ještě strašlivější.

„Povšimněte si rituálního znetvoření,“ ukázal Thrawn na pahýl odřezaného nosu. „A také ornamentů vyrytých do tváře tohoto tvora.“

Sklonil se na mrtvým Yuuzhan Vongem. Prstem se lehce dotkl vystouplých jizev. „Pozoruhodné,“ zašeptal. „Nikdy se nevzdávají. Oddaně slouží svým bohům, kteří je poslali splnit svatý úkol. Hnusíme se jim. Jsou posedlí biotechnologiemi. Naše lodě, zbraně i města v nich vyvolávají ten nejhlubší odpor.“

Avidian se obrátil na Cata: „Něco podobného jste říkal i vy.“

Komodor přikývl: „První Yuuzhan Vong, kterého jsme zabili, tvrdil, že přišli očistit náš svět.“

Thrawn ukazovákem přejel po složitých ornamentech.

„Nepřišli očistit pouze váš svět,“ dlouze pohlédl Flavii do šedozelených očí. „Přišli očistit galaxii, a nejspíš i celý vesmír.“

„Chcete říct, že máme co do činění s náboženskými fanatiky?“ vyhrkl Avidian.

Vůbec netušil, kde Thrawn všechny ty informace bere. Sice ho provázela pověst, že dokáže z obrazů a soch vyčíst charakter i taktiku protivníka, ale teorie, které zde nyní rozvíjel, se Avidianovi zdály přece jen poněkud přehnané.

Thrawn zvlnil koutky úst do trpkého úsměšku: „Přesně tak, Yuuzhan Vongové jsou otrocky oddáni své bohyni. Nespojíme-li své síly, pak nás jednoho dne prostě vyhladí.“

Komodor Cato se ušklíbl. Naprosto přesně pochopil, k jakému závěru Thrawn celým tímhle divadlem směřuje.

„Vážíme si pomoci, kterou jste nám poskytl. Ale naši odpověď ohledně spojenectví s Impériem znáte,“ připomněl pevný hlasem výsledek nedávných diplomatických rozhovorů.

Také Flavia se nadechla, ovšem Avidian ji předešel: „Ztratili jsme vesmírnou flotilu, ale postavíme nové lodě. Budeme připraveni, a pak vám možná nabídneme spojenectví.“

Thrawn si stáhl lékařské rukavice. Hodil je na mrtvého Yuuzhan Vonga. Pleskavě dopadly přesně tak, aby zakryly jeho nechutnou tvář.

Pak Thrawn přistoupil k Moně Flavii. Galantním pohybem ji uchopil za zdravou ruku. Lehce ji přiblížil ke svým rtům. Sklopil hlavu, zvedl k Flavii jen třpytivé oči.

„Ne, nenabídnete nám spojenectví. Vy o něj budete prosit. Otázkou je, zda o něj někdo ještě bude stát,“ zapředl hlubokým podmanivým hlasem.


*     *     *

 

Thrawn vyšel v doprovodu admirála Flavii před budovu navarrianského generálního štábu. Udělal několik kroků, začal sestupovat po širokém schodišti, než si uvědomil, že Flavia zůstala stát.

„Odjedete?“ zeptala se.

„Odletím,“ opravil ji s úsměvem. „Musím,“ obrátil zrak k večernímu nebi, na kterém zvolna vycházely hvězdy. „Ale věřte mi, raději bych zůstal. Nicméně, je třeba informovat císaře o průběhu mé mapovací mise.“

„A také o tom, že jsme opakovaně odmítli vaši nabídku na spojenectví.“

Vrátil se o těch pár schodů zpět. Položil jí prst na ústa. Druhou rukou ji objal. Zlehka a přitom dostatečně výmluvně, aby pochopila, kam chce svými slovy zamířit.

„Lituji, že jsme nestihli víc,“ zapředl s mnohoznačným výrazem v očích.

Nezaváhala ani na vteřinu: „Vyhráli jsme společně bitvu, je to snad málo?“

Opravdu výjimečná žena. Objal ji o něco pevněji.

„Bitvu ano, ale případnou válkou si nejsem jistý ani zdaleka. Oni opravdu přijdou, a pak …“

Noční oblohu proťal jasný záblesk, ozvalo se ostré hvízdání. Podvědomě se přitiskli jeden ke druhému. Poplašeně pohlédli k nebi.

Flavia se rozesmála jako první. „Padá hvězda. Honem si něco přejte. I já mám jedno přání.“

Zadržel dech. Odhrnul jí z tváře pramen vlasů barvy nočního požáru. Jak rád by se jím nechal pohltit.

„Jaké přání?“ vydechl pomalu.

„To se neříká, jinak se nesplní.“

„Prosím.“

„Přeji si, abyste se mýlil.“

Zklamaně svěsil ramena. Zadíval se na mramorové dlaždice pod svýma nohama. Hořce se otázal: „V čem, abych se mýlil?“

Vymanila se z jeho objetí, couvla o krok: „Ve všem, můj milý Thrawne. Absolutně ve všem.“


*     *     *


Císař Palpatin, mocný vládce Galaktického impéria, se zachmuřil.

Mlčel ještě dlouho poté, co vyslechl hlášení velkoadmirála Thrawna, který mu podrobně vylíčil události v soustavě Navarrian. Obrovitým kruhovým oknem se díval na zelený měsíc Endor, který v hloubce pod ním tiše plul vesmírem.

Tak přece.

Jeho předtuchy nelhaly.

Už kdysi dávno, ještě jako mladý učedník Sithů, slyšel proroctví o děsivých válečnících z hlubin vesmíru, kteří napadnou galaxii, aby ji očistili od nevěřících.

Nevěděl proč, ale ta dávná slova ho naplnila tísní a obavami. Nikdy o jejich pravdivosti nepochyboval. Tušil, že v sobě skrývají hrozbu a varování do budoucna.

Jenomže on je připraven.

Starý, shrbený muž těžce vstal z velkého černého křesla.

Věkem a nemocemi zkřivenou rukou opsal široký oblouk: „Nebojte se, Thrawne, patřičná opatření už jsem přijal. První Hvězda smrti se neosvědčila, ale touto jsem si jistý. Již brzy její palebnou sílu vyzkouším v boji. Napřed se vypořádáme s rebelií, a pak – ať Yuuzhan Vongové klidně přijdou. Jakýkoli jejich útok bude neúspěšný.“

Thrawn uhnul pohledem. Jeho kverulantský názor na projekt Hvězdy smrti byl všeobecně známý. Avšak cokoli namítat se jindy výřečný admirál právě teď neodvážil.

Sklopil hlavu, a než aby zamumlal obvyklé ano, pane, raději mlčel.


*     *     *


O mnoho a mnoho let později, dávno po tom, co císař Palpatin prohrál bitvu u Endoru a Hvězda smrti byla zničena, co velkoadmirál Thrawn nedokázal převzít vládu nad galaxií a zemřel rukou zrádce, se Yuuzhan Vongové vrátili.

Bylo jich víc a měli větší lodě.

Světolodě.

Dostatečně velké, aby dokázaly pojmout lid připravený osídlit galaxii očištěnou od nevěřících.

Mona Flavia stála na vrcholu schodiště před budovou navarrianského generálního štábu a se slzami v očích sledovala, jak se bezmocné město pod výstřely z gigantických lodí mění v trosky.

Jako by na něj z nebe padaly hvězdy.

Poslové, které Navarriané vyslali do galaxie, se vrátili s nepořízenou. O spojenectví světa odsouzeného k zániku Nová Republika zmítaná vlastními problémy nestála. Nebyla mu ochotná poskytnout ani tu nejmenší pomoc.

Flavia hlasitě vzlykla. Nemohla se zbavit pocitu viny.

Proč jen tehdy podlehla a vyslovila před Thrawnem své přání?

Vždyť přání vyřčená nahlas se nikdy nesplní …



KONEC