wz


KLUK A ANDĚL



Stísněná místnost v odlehlém koutě jinak honosného paláce mocného klanu Huttů byla plná těžkého vzduchu.
Na lůžku u zdi, která v žáru dvou tatooinských sluncí nikdy nevychladla, ležel chlapec vyčerpaný horečkou.
„Do rána nevydrží,“ prohlásil felčar z nedaleké Mos Espy. Občas chodíval pro klan Huttů kurýrovat nemocné otroky, občas vypomohl s porodem banthího telete.
„Léčit ho nemá cenu,“ shrnul diagnózu a měl se k odchodu.
„Zahrabeme ho za bránou,“ založila si tlustá, přerostlému slimákovi podobná, Gardulla Hutt křivé pracky v bok. Paní domu nevěnovala chlapci na lůžku jediný pohled. Ani se nesnažila vměstnat mohutné tělo do přízemní komůrky. Nahlížela dovnitř z nádvoří malým oknem bez záclon.
„K čertu s otroky,“ brblala masitými, rudě namalovanými rty.
Nemoc v domě, jaká mrzutost!
Pouštní horečka je svinstvo, přemítala v duchu, ale pořád lepší, než tuskenská lepra.
„Ráno, ať jsi ve službě!“ houkla na nešťastnou matku, než se šoupavě vydala zpátky ke svým komnatám.
„Mami,“ otevřel nemocný kluk oči, rozpraskanými rty zasténal: „Nechci umřít.“
„Neboj se, Annie, neumřeš,“ položila mu matka ruku na rozpálené čelo. „Vím to, andělé tě ochrání.“
Shmi Skywalker se trpce usmála. Jaká ráda by té báchorce věřila.
„Andělé?“ hlesl chlapec. Pokusil se olíznout bolavé rty, ale byl tak slabý. Vzbudil se jen nakrátko, když k němu přišel lékař. Nyní zase začal usínat.
„Andělé,“ přisvědčila Shmi. Se zasněným pohledem dodala: „Přestav si, Annie, jsou to ty nejkrásnější bytosti ve vesmíru.“
Matčin hlas k němu doléhal ze stále větší dálky. Už nedokázal rozlišit jednotlivá slova. Vnímal jen konejšivý tok nesrozumitelných zvuků.
Mátožně odvrátil plavoucí zrak, zadíval se do mihotavého světla lampičky. Rozplývalo se a tančilo. Kreslilo po stěnách zvláštní obrazy. Utvářelo stíny podivných bytostí.
Najednou ucítil na tváři zavíření vzduchu.
Možná šum andělských křídel.


*     *     *


Podivná chodba. Dlouhá, temná. Šero bez světla a stínů. Vlezlý chlad.
Rozhlédl se tou stísněnou prázdnotou. Pocítil strach. Roztřásla ho zimnice.
„Mami?“
Tichý smích, či spíše úsměv. Laskavý, shovívavý.
„Copak, Annie? Takový velký kluk, přece by ses nebál.“
Prudce se otočil. Musel si zastínit oči rukou před bílou oslepující září. Někdo ho uchopil za ruku, kterou si předtím zakryl tvář.
„Pojď,“ vyzval ho měkký ženský hlas. Stejně přívětivý jako hlas jeho matky.
Zamžoural do světla, které již nebylo tak oslnivé. S údivem pohlédl na dívku v bílém oděvu. Tmavé vlasy měla vyčesané do složitého účesu. Velké mandlové oči vyzařovaly moudrost a vyrovnanost.
„Kdo jsi?“
Znovu se zasmála: „Ty nevíš?“
Natočila se k němu bokem, aby mohl spatřit, co mu předtím uniklo – dvě takřka průsvitná křídla, která jí vyrůstala ze zad.
„Jsi anděl?“ vyhrkl užasle.
Očima zmateně zatěkal kolem sebe. Už nebyl v chodbě plné strachu a temnoty, ale uprostřed zahrady s upravenými cestičkami a rozkvetlými keři. On, který žil v poušti, nikdy místo, jako bylo toto, nespatřil. Vysoko nad zahradou se klenulo noční nebe plné miliard hvězd. Přesto zde nebyla tma. Všechny barvy byly stejně živé, jako za jasného dne. Prozářené podivným jasem noci bez tmy a dne bez světla.
Okřídlená dívka zvážněla. Mírně se k chlapci sklonila: „Ano, jsem anděl, ale teď není čas na otázky. Poslouchej pozorně, Annie. Zvol moudře, nenech se zlákat …“
Černé perutě zašuměly nocí. Okované boty zaskřípaly na štěrku parkové cestičky.
Chlapec leknutím zapomněl dýchat. Plný úžasu pohlédl na vysokou ženu v těžké zbroji. Byla překrásná i děsivá zároveň. Neměla nic společného s nevinnou něžností prvního z andělů.
Obraz okolního světa se změnil k nepoznání. V jediném zlomku vteřiny je obklopily rozervané skály a výbuchy požárů. Stíny pochodujících armád i siluety jakýchsi obludných mrakodrapů v rudém oparu. A nad tím vším obrysy gigantických vesmírných křižníků.
Černá bojovnice k chlapci napřáhla ruku v kovem vyztužené rukavici: „Pojď!“
Strohý jednoznačný rozkaz, který nebylo možné neposlechnout. Přesto zaváhal, couvl o krok. Bílý anděl ho ochranitelsky objal kolem ramen.
„Nechoď, Annie, neposlouchej ji,“ šeptla dívka překotně. „Byl jsi stvořen pro lásku, ne pro smrt.“
Válečnice se usmála koutkem úst. Z jejích přimhouřených očí vyzařovalo opovržení, když zasyčela: „Nech ho být, je můj.“
Pak přikázala chlapci: „Následuj mne, Anakine Skywalkere. Nyní spatříš svou budoucnost. Moc a slávu jakou žádný smrtelník dosud nepoznal!“
Najednou všichni tři stáli na vrcholu jednoho z mrakodrapů, jejichž siluety se předtím rýsovaly nad vzdáleným obzorem.
V hloubce pod jejich nohama se rozkládalo město. Bohaté, mocné, světovládné. Rozmařile se koupalo v záplavě nazlátlého slunečního svitu.
Temný anděl zaťal okovanou ruku v pěst: „Rozhlédni se kolem. Toto město, svět i celý vesmír ti leží u nohou. Budeš vládnout galaxii!“
Kluk zmateně polkl.
On, opovrhovaný syn otrokyně, který ani neznal vlastního otce, že by měl vládnout galaxii?
„Jsi Vyvolený!“ zaburácela bojovnice. Těžké perutě divoce zavířily vzduchem.
Kluk, fascinovaný okřídlenou válečnicí, se vymanil ze stále slabšího objetí anděla po svém boku. Naposledy pohlédl do jeho velkých mandlových očí. Byly plné slz.
Přesto se rozhodl odejít.
„Nedělej to, Annie. Vrať se. Netušíš, jak obrovskou daň zaplatíš,“ zaštkala dívka. Z jejího hlasu zaznívala stále větší bezmoc.
„Co mu můžeš nabídnout v porovnání s mocí Temnoty?“ s pohrdáním rozpřáhla paže černá válečnice. Rozmáchlým gestem objala celý vesmír v jeho velkolepé slávě.
Nedaleko vystřelil vstříc k nebi gejzír sopečné erupce. Zlaté odpoledne zahalil rudý přísvit. Jeden z mrakodrapů se proměnil v nenasytný jícen vulkánu. Kluk se přikrčil, když ucítil na tváři jeho spalující žár, zatímco za krkem se mu usadil ledový spár smrti.
„Budeš trpět, Annie, a s tebou všichni, kdo tě milují,“ vzlykal bílý anděl. „Zničíš vše, na čem ti záleží!“
V ten okamžik chlapec spatřil sám sebe – dospělého, silného, jak v černém brnění kráčí v čele vítězných legií. Mocný a neporazitelný.
Probodl dívku nenávistným pohledem, ale do očí se jí už nepodíval: „Lhářko!“
Nenechá si od ní vemlouvat lži o ubližování druhým. Nedovolí jí, aby mu bránila stát se nejmocnějším mužem ve vesmíru. Jak strašlivě ji v tu chvíli nenáviděl.
Zachvěla se, zalapala po dechu. Jemnýma rukama se instinktivně chytila za krk.
„Anakine, já tě nepoznávám,“ zasípala z posledních sil.
S lehkostí umírajícího motýla se snesla k zemi. Schoulila se pod pomačkaná křídla, která ji obalila jako lepkavá pavučina smrti.
„Výborně, opravdu výborně,“ s vítězným úsměvem pronesla bojovnice.
Chlapec se otočil na patě. Na mrtvou dívku se už ani nepodíval. Ničeho nelitoval. Odhodlaně vložil svou dětskou dlaň do kovem vyztužené ruky černého anděla.
Vyměnili si pohled plný nejhlubšího porozumění.
Společně vykročili přes okraj střechy mrakodrapu do nedozírné propasti, vstříc samému srdci Temnoty.


*     *     *


Krámek obchodníka Watta byl malý, od stropu k podlaze plný nejrůznějšího harampádí. Dalo se zde koupit opravdu vše. Od špendlíku po více či méně funkční hyperdrive vesmírné lodi.
Páchl olejem a vazelínou, rezavým železem a nikdy neuklizenou špínou.
Haraburdí, které zde v marné naději na zisk zastavily zkrachovalé existence snad z celého vesmíru, se vršilo i na dvorku mezi oprýskanými domky.
Uvnitř zastavárny, na zčernalém pultu seděl malý kluk. Nebylo to tak dlouho, co tlustá Gardulla Hutt prohrála chlapce i s matkou v sázce na závody kluzáků.
Vlastně, stalo se to hned po tom, co se takřka zázračně vykřesal z horké nemoci. Pouštní horečka dokázala zabít i dospělého chlapa, ale on byl silnější, než místní felčar předpokládal. Kluk si však na nemoc vzpomínal jen matně. Jediné, co věděl, bylo, že ho trápily zlé sny.
Nad dveřmi zastavárny cinkl zvonek.
Vstoupil vysoký muž s dlouhými vlasy doprovázený drobnou dívkou s velkýma mandlovýma očima, malým zavalitým droidem a klátivým týpkem vzhledu přerostlého mloka s pleskavýma ušima.
Kluk na ponku strnul. Neposlouchal, o čem si vysokých cizinec s jeho pánem povídají. Nevnímal ani mlaskavé brebentění ušatého mloka.
Měl oči jen a jen pro dívku, která zůstala tak trochu nesvá stát hned u vchodu.
Někoho mu připomínala.
Ale koho?
Překotně zapátral v paměti.
Byla to dívka ze snu, který se mu zdál, když byl nemocný. Jenomže tenkrát byla oblečená v bílých šatech a ze zad jí vyrůstala křídla. A také byla smutná, k smrti smutná, a příčinou toho smutku byl on. Tím si byl jistý. Ale proč tomu tak bylo, netušil.
Nic víc už si vybavit nedokázal.
Všimla si jeho upřeného pohledu. Přistoupila blíž ke klukovi.
„Jsi anděl?“ otázal se.
Ta otázka jí připadala stejně zvláštní, jako kluk, který ji pronesl. Rozpačitě se pousmála: „Prosím?“
„Jsi anděl,“ prohlásil nyní již s neotřesitelnou jistotou. „Jsou to ty nejkrásnější bytosti ve vesmíru …“


*     *     *


V jiné dimenzi bytí, uprostřed majestátní prázdnoty Temné strany vesmírné Síly, černý anděl naklonil hlavu ke straně. Pozorně naslouchal jemným vibracím pole energie.
Vědoucně se usmál.
Věci se nemohly vyvíjet lépe. Horečnatý, nepřehledný sen jedné pouštní noci, jehož scénář tak mistrně navrhl, začal nabírat konkrétní tvar.
Anděl spokojeně složil křídla, pohroužil se do hluboké meditace.
Nic nesmí uspěchat.
Vždyť jeho čas bezpochyby přijde a Vyvolený, kluk bez otce stvořený ze samotné Síly, sám vběhne do pasti, kterou mu nastražila Temnota.
Nyní nezbývá než čekat, avšak on dokáže být trpělivý. Nekonečně trpělivý. Vždyť čím je pár let proti Věčnosti?



KONEC