wz


MĚSTO DUCHŮ



Město hořelo a měnilo se v ruiny.
Jeho obyvatelé umírali po tisících.
Pokolikáté už hořelo město a měnilo se v trosky?
Pokolikáté už umírali bezmocní občané?
Zkáza přicházela ze samotných nebes, avšak nebyli to rozezlení bohové, kdo chrlil oheň a síru na k smrti odsouzené město.
Dokonce se ani ničím výjimečným neprovinilo.
Nebylo ani zhýralé, ani prostopášné. Jen neuvěřitelně mocné.
A právě tím dráždilo a překáželo.
Gigantické lodě Yuuzhan Vongů se vznášely vysoko nad povrchem těžce zkoušené galaktické metropole. Její vysoké věže, ještě včera majestátní a vznešené, se bičovány svazky koncentrované energie hroutily jedna za druhou jako domečky z karet.
Jako hrady ze suchého písku.


*     *     *


Výletní loď vykroužila spirálu nad troskami bývalého císařského paláce. Pilot snížil tah motorů a umožnil tak natěšeným turistům pořídit úchvatné záběry rozlehlého archeologického komplexu.
Výjimečného a jedinečného. Takového, jaký neměl v celé galaxii obdoby.
Ačkoli byl proměněn v ruiny, císařský palác stále budil respekt. Nejen pro svou rozlehlost a otisky pohnuté historie, které v sobě skrýval, ale i pro způsob, jakým byl přeměněn v trosky. Na první pohled bylo zřejmé, že síly, které obrovskou budovu zničily, byly opravdu děsivé.
Zčernalé strašlivým žárem čněly pokroucené části ocelových konstrukcí k bezmračné obloze jako pokřivené pařáty starců.
Loď ještě jednou opsala oblouk nad fascinujícími ruinami. Divokou vývrtkou, kterou si pilot prostě neodpustil, a za nadšeného výskotu rozjařených turistů prolétla kdysi prosklenou kupolí budovy, aby vzápětí začala klesat na platformu nově vystavěnou nad bývalým hlavním nádvořím.
Turisté, pestrá směsice ras snad ze všech koutů galaxie, odměnili pilota veselým potleskem. Nedočkavě se začali zvedat ze svých míst.
„Dámy a panové,“ zahlaholil z reproduktorů nad jejich hlavami hlas delegátky cestovní agentury, „prosím o chvilenku strpení. Přistávací manévr ještě nebyl ukončen,“ laškovně mrkla na pilota svýma obrovskýma očima.
Vypouklýma a lesklýma jako čočky nevkusných brýlí.
Naklonila se ke starému muži za kniplem a jako by jí jeho věk vůbec nevadil, položila mu na předloktí zelenou pracku. Možná svůdně, což on nedokázal posoudit, zakroutila protaženým rypáčkem, zastřihala ouškama.
„Můžete mi dělat společnost, zatímco si budou prohlížet palác,“ zavrněla. Hlavinkou pohodila směrem k polstrovaným sedačkám v prostoru pro cestující.
Starý pilot se křivě pousmál. Tahle zelená boubelka za flirt rozhodně nestála a navíc, on už nechal podobné eskapády daleko za sebou. Nehledě na to, že od jisté doby neměl Rodiany příliš v lásce. Ale to už bylo opravdu dávno. Ostatně, jako všechno v jeho životě.
„Nepůjdete s nimi?“ zabručel.
Rodianka nakrčila čumáček: „Kdepak, víte přece, že budou mít speciálního průvodce. Pro provádění císařským palácem nelze získat platný certifikát,“ vysvětlovala.
Ale jak předtím sama řekla, on tohle moc dobře věděl.
Vymanil paži z jejího sevření, aby mohl dokončit přistávací manévr.
„Přesto byste mohla jít s nimi. Palác by vás určitě zaujal,“ zkoušel nemožné.
„Už jsem tam byla,“ odsekla.
Pilot cosi nesrozumitelného zavrčel. Představa, že bude po zbytek odpoledne odhánět tuhle zelenou potvůrku, mu přivodila rozmrzelou náladu. Holka to nemohla mít v hlavě v pořádku, když se pokoušela svádět právě jeho, starého a zanedbaného dědka, mrzutého a sužovaného bolestí kloubů.
Přesto se pokusil vyloudit na své tváři pokryté strništěm šedých vousů cosi jako zdvořilý výraz.
Nakonec, něčím se při vší té mizérii živit musí a nebylo by milé, kdyby si cestovní agentura napříště najala jiného pilota.
Už takhle žil z ruky rovnou do huby.
Zasyčely brzdné trysky, antigravitační repulzátory zpomalily klesání. Loď měkce dosedla na platformu, vstupní poklop se otevřel.
Jako první vycupitala na plošinu Rodianka. Za ní se jeden přes druhého tlačili úzkou uličkou mezi sedadly netrpěliví turisté.
Pilot se otočil ve svém křesle. Skrze otevřené dveře kokpitu bez zájmu hleděl na zážitků chtivé pasažéry. Sem tam padlo ostřejší slovo i šťouchanec, když někdo někomu přišlápl nohu nebo ocas či přiskřípl chapadlo.
Hnali se ven hlava nehlava, jako by jim tady, uprostřed mrtvého města, mohlo něco utéct.
Pilotovu znuděnou pozornost zaujal malý chlapec, jemuž starostlivá matka narazila na hlavu čepici.
„Já ji nechci,“ zakvílel zrzavý kluk.
„Mlč, venku je úpal,“ okřikla ho matka a své rozhodnutí podpořila pohlavkem.
Klučina postřehl, že ho pilot pozoruje. Věnoval mu pohled plný marných nadějí, že snad právě on by se ho mohl proti mámě zastat, ale to už byl vystrkán spolu s davem na platformu. Jakmile se jejich nohy dotkly povrchu plošiny, rozprchli se turisté všemi směry.
„Nikam neutíkáme, držíme se hezky pohromadě,“ sháněla je vysokou fistulkou zpět do chumlu delegátka. Zelenou ručkou přitom třepotala vysoko nad hlavou, zatímco v druhé držela barevný prospekt, kterým se divoce ovívala.
Pilot deaktivoval lodní systémy, v pohotovostním režimu nechal jen ty nejnutnější. Pak vstal z křesla, protáhl si ztuhlé tělo. Nepamatoval, kdy ho naposledy nic nebolelo. Pomalu se došoural k rámu otevřených dveří. Nadechl se horkého vzduchu, přimhouřil oči před ostrým slunečním jasem.
Kdysi bývalo počasí na planetě přísně regulováno. Nyní rozštelovaná orbitální zrcadla nerovnoměrně odrážela světlo vzdálené hvězdy, a tak byla jedna část planety spalována nesnesitelným žárem, zatímco druhou bičovaly vytrvalé deště a halilo věčné šero.
Pilot sestoupil po sklopné rampě dolů na platformu. Turisté halasili a navzájem se překřikovali. Nadšeně si ukazovali, co zajímavého vidí.
Náhle však, jako na povel, zmlkli. Dokonce i Rodianka ustoupila stranou. Horký vzduch vyplnilo zaražené ticho podbarvené jen tichým předením lodních systémů.
Oči všech se upřely stejným směrem.
Na opačném konci platformy stanul muž.
Drobný, podle držení těla velmi starý. Oděný do černého pláště s kapucí, která hlubokým stínem halila jeho tvář. Z širokých rukávů pláště vyčnívaly mrtvolně bílé ruce s pokroucenými prsty.
Vypadal jako pokřivený odraz dávno minulých časů.
„Vítejte na Coruscantu. Jsem potěšen, že jste se rozhodli navštívit palác,“ promluvil tichým skřehotavým hlasem, ne silnějším než šustění hadích šupin ve spadaném listí. Slabým, a přece až neuvěřitelně působivým. „Opravdu rád budu vaším průvodcem.“
Vymanil kostnatý pařát z širokého rukávu, pokynul zaraženým návštěvníkům, aby jej následovali. Nemohli skrze stín kápě spatřit jeho oči, žluté a pronikavé, přesto se mezi nimi nenašel nikdo, kdo by na sobě neucítil jejich upřený pohled.
Poslušně, aniž by jim cokoli dalšího přikázal, se jako malé děti seřadili do dvojstupu. Pomalu a bez jediného slova vykročili za svým neobvyklým průvodcem mezi zaprášené, bodláky obrostlé ruiny.


*     *     *


Pilot počkal, až návštěvníci zmizí s průvodcem v troskách paláce, a pak i on sestoupil úzkým roštovým schodištěm dolů z platformy. Rodianku nechal přešlapovat nahoře u lodi.
Usedl do stínu na pobořenou zídku. Mezi trnité šlahouny a vzrostlé kopřivy. Hlavu s rozcuchanými šedými vlasy si opřel o pokřivený nosník jakési zhroucené klenby.
Nyní, uprostřed pozdního odpoledne, bylo horko víc a víc nesnesitelné, ale on už byl za ty roky zvyklý. Se zavřenýma očima vychutnával hluboké, usebrané ticho toho neobyčejného místa.
Už dávno si zakázal vzpomínat, kým byl a co prožil, koho miloval i ztratil.
Tváře a jména přátel i nepřátel nechal rozplynout v zapomnění. Beztvaré jako mlhavé cáry jen tu a tam vystupovaly z jeho paměti, ale on už jim nikdy nedovolil nabrat konkrétní tvar.
Jeho dech se zpomalil a prohloubil, začal dřímat.


*     *     *


„Miluji tě,“ řekl se svým typickým úsměvem na rtech.
A ona s tváří staženou bolestí odpověděla: „Já vím.“
Přesto její oči zářily jako dvě hvězdy. Pod zraněnou paží skryla blaster. Byla prostě skvělá.
Uskočil stranou.
Vystřelila.
Zachránila mu život, když bezchybnou ranou zneškodnila imperiálního vojáka, který se chystal zaútočit.
„Miluji tě,“ řekl o mnoho let později s křivým úsměvem a staženým hrdlem.
„Já vím,“ odpověděla.
Pohlédl jí do očí. I nyní zářily jako hvězdy na večerním nebi. Na zbytek jejího těla, znetvořeného a spáleného cizí energií, se však podívat nedokázal.
Pod zuhelnatělou paží skryla speciálně upravený blaster schopný prorazit brnění válečníků z jiného koutu vesmíru. Také ruka, ve které svírala zbraň, už nebyla ničím víc než zkrvaveným spárem. Přesto byla odhodlaná bojovat až do samého konce.
Uskočil stranou.
Vystřelila.
Zachránila mu život, když další dobře mířenou ranou poslala do horoucích pekel yuuzhan vongského bojovníka, který se za jeho zády napřahoval k úderu.
Sklonil se.
Upravil jí pramen kaštanových vlasů uvolněný ze složitého účesu.
Jediným pohybem jí zatlačil vyhaslé oči.


*     *     *


„Generále Solo, snad jste neusnul?“
Pilot sebou trhnul.
U všech čertů, jak jen se ta ženská jmenovala? blesklo mu spánkem dosud obestřenou myslí.
Zmateně zamžoural do šikmých paprsků podvečerního slunce. Na zídce vedle něj seděl muž v černém plášti s kápí. Ruce podobné vyběleným kostem měl volně položené v klíně.
„Prohlídka skončila,“ vysvětlil, avšak na rozespalého pilota se přitom nepodíval.
Turisté už zase vesele pobíhali po platformě, povykovali a honem pořizovali poslední snímky do rodinného alba. Malý kluk si dokonce směl, úpal neúpal, sundat čepici.
„Dívej se víc vpravo, neškleb se. Prosím tě, jak to zase stojíš?! Narovnej se!“ sekýrovala klučinu matka, aby záběr byl opravdu dokonalý.
Bývalý generál Povstalecké aliance se uchechtl, obrátil se na svého společníka: „Usnul jsem,“ připustil, „a měl jsem sen.“
Průvodce pokýval hlavou: „Já vím, o ženě, jejíž oči zářily jako hvězdy na večerním nebi. Mnohokrát vám zachránila život. Znal jsem ji. Byla výjimečná. Mojí pozornosti nemohla uniknout.“
Pilot se pousmál svým obvyklým ironickým způsobem. Nevěděl proč, ale některé věci ho prostě nepřekvapovaly. Plácl průvodce po vyzáblém rameni: „Jasně, Palppie, tobě asi nikdy nic neuniklo.“
„Ne, nikdy,“ ozvalo se jako tichá ozvěna zpod černé kápě.
„Tak zase zítra,“ zašklebil se pilot.
„Ano, generále Solo, uvidíme se zítra.“
Pilot se zamračil. Chtěl se průvodce zeptat, jestli náhodou neví, jak se ta žena ze snu jmenovala, ale pak nad tím vším raději mávl rukou.
Nic z toho, co bylo, se už stejně nikdy nevrátí, tak proč jitřit staré rány?
Možná ji miloval, možná ona milovala jeho, možná vše bylo úplně jinak. Kdo ví ...
S protahováním a chřupáním v zádech se vydal nahoru na plošinu za turisty, které Rodianka naháněla zpět do výletního modulu.
Netrvalo dlouho a loď s burácením zmizela v prašném oparu nad pobořeným městem.


*     *     *


Muž v kápi ještě krátce hleděl za odlétající lodí, než se i on zvedl k odchodu. Nenásledoval trasu určenou turistům. Přešel po vratkých schodech a viklajících se lávkách, kolem dávno vyhaslých luceren. Přes žárem přetavené dlaždice a rozlámaná schodiště zamířil ke zhroucené kupoli.
Usedl do velkého černého křesla. Podobalo se omšelému trůnu. Skrze vyražené kruhové okno pohlédl na panorama zničené metropole, nad kterou pomalu vycházely hvězdy.
V časech své největší slávy se pyšnila pověstí, že nikdy nespí. Miliardy jejích světel tehdy měnily noc v bílý den. Žádná z hvězd neměla šanci zářit jasněji, než světla Coruscantu.
Kdysi mu ty hvězdy říkaly můj pane.
Celá galaxie se před ním třásla divokou pokorou.
Co však bylo platné, že mu nikdy nic neuniklo?
Co bylo platné, že jako jediný tušil, ne – věděl, že Yuuzhan Vongové jednoho dne přijdou?
Co bylo platné, že vybudoval mocnou Říši, schopnou čelit jakékoli vnější hrozbě, když ji povstalecká chátra utopila v krvi občanské války a on sám zemřel rukou svého proradného žáka.
Nazývali ho zrůdou a diktátorem, samozvaným uchvatitelem moci. Zvráceným bláznem, který si liboval v megalomankých zbraních.
Uctívali ho i nenáviděli.
Byli posedlí jeho smrtí.
Přesto se dokázal vrátit.
Jednou, dvakrát. Tolikrát, kolikrát bylo zapotřebí, dokud Mistr Jedi Empatojayos Brand prý navždy, jak se ten hlupák chvástal, nespoutal jeho nesmrtelnou duši, ale i s tím si uměl poradit a – vrátit se.
Avšak Coruscant už ochránit nedokázal. Přišel příliš pozdě. A i když byli Yuuzhan Vongové nakonec poraženi, cena za vítězství byla příliš, příliš vysoká.
Starý muž si zhluboka povzdychl. Na rozdíl od pilota, který se rozhodl zapomenout, on si přikázal pamatovat vše. Každou tvář i jméno, jakýkoli i ten sebemenší detail dějů dávno i nedávno minulých. Rozhlédl se po němých troskách města, které přízračně vystupovaly z nadcházející noci.
Cožpak takhle vypadá vítězství?
K čemu je nesmrtelnost, když může jen bezmocně přihlížet nezadržitelné zkáze?
Už věděl, kde udělal chybu.
Dokud byl císařem, dokud měl tu moc, měl s každým v galaxii mluvit o svých předtuchách. Tím se provinil, že si vše nechával jen pro sebe a ostatní držel v blahé nevědomosti, že neuměl zabránit povstalcům, aby převzali vládu.
A toto je jeho trest – žít navěky ztracený a opuštěný v městě duchů, na troskách dávno mrtvé slávy.



KONEC