wz


NÁHODNÉ SETKÁNÍ



Město nebylo zlé, ani bezcitné.

Jen důsledné.

Svázané odvěkými pravidly, jimiž oddělovalo chudé od bohatých, a ulice plné blahobytných domů drželo v přísném odstupu od chudinských čtvrtí.

Jednou z oněch bohatých ulic kráčeli dva Zabrakové. Ženu v hrubém plášti doprovázel malý chlapec. Z uliček a dvorů páchnoucích nízkou životní úrovní vkročili na mramorové bulváry.

Mířili ke Svatyni.

Tady vždy vyžebrali nejvíc. Ačkoli uprostřed okázalého centra, náměstí před Svatyní bylo odvěkým místem chudáků, odkud je nikdo nevyháněl. Nad ránem směli přijít a s nadcházejícím soumrakem museli odejít. Pár drobných hozených na rozprostřený šátek bylo jedinou mírou soucitu, kterou jim město bylo ochotné poskytnout.

Matka usedla na schody před Svatyní. Na místo, které si časem zasloužila v přísné hierarchii žebrající chudiny. Pokorně sklopila hlavu s krátkými růžky, jež namísto vlasů pokrývaly lysé hlavy Zabraků.

Opodál posedávalo či polehávalo pár dalších žebráků. Mladí i staří, někteří zmrzačení, ale jedním stejní. Mdlými bezvýraznými tvářemi, v nichž nezbyla ani špetka naděje.

Kluk se posadil vedle matky. Zkroušeně se rozhlédl kolem. Vždycky se na žebrotě ukrutně nudil. Každý den prožitý na schodišti před chrámem byl nesnesitelnou přehlídkou prázdnoty a ponížení.

Jenomže z něčeho žít museli.

On, matka, dalších pět sourozenců.

Netušil, proč matka brala s sebou vždy jen jeho, Khameira Sarina. Snad proto, že prý jen on dokázal upřeným pohledem hlubokých očí přimět kolemjdoucí k soucitu. Jen s ním stála žebrota za každodenní stud.

Ale dnes nebyl dobrý den.

Nebe bylo zatažené hustými mraky. Náměstí, jindy pulsující neutuchajícím ruchem, zelo prázdnotou. Studený vítr se proháněl nad městem a hrozil přinést déšť. Sychravé vlhko pronikalo chatrným oblečením, usazovalo se v kostech.

Okna domů byla pečlivě zavřená a bohatí občané, zdroj touženého výdělku, zůstávali v příjemném teple přepychu.

Khameir přemítal, že vlastně nikdy uvnitř takového domu nebyl. Občas vyslechl vyprávění šťastlivců, kteří měli tu čest domy boháčů navštívit nebo v nich dokonce sloužit, ale k němu osud tak milostivý nebyl.

Nechápal, jak matka může vydržet hodiny a hodiny sedět se zkříženýma nohama a sklopenou hlavou, stejně nehybná jako jedna z mramorových soch, které podpíraly průčelí Svatyně.

Khameir vstal. Pohlédl k nebi. Rád sledoval vesmírné lodě startující z terminálu za městem. Líbil se mu burácivý rachot jejich motorů. Nikdy však nezatoužil do některé z nich nasednout a odletět ke hvězdám. Ta představa byla tak vzdálená od světa, ve kterém žil, že mu nikdy ani nepřišla na mysl.

Nepřál si nic víc, než spatřit některý z působivých strojů, ale nebe, stejně jako město, bylo dnes prázdné a pusté.

„Sedni,“ zamumlala matka.

Ignoroval ji.

Napřed se protáhl. Pak, jen tak pro rozptýlení, po jedné noze seskákal po mramorovém schodišti dolů na náměstí. Udělal několik takřka tanečních kroků.

Odrazil se.

Přemet mu vyšel dokonale.

A další.

Dával si záležet, aby se vždy odrazil a dopadl přímo doprostřed bílých dlaždic. Byl velmi obratný. Nikdo z jeho sourozenců nic podobného nedokázal.

Nálada se mu zlepšila. Pohybem se zahřál.

Ostatní žebráci si ho nevšímali.

Jindy by ho podrážděně okřikli, aby na sebe nestrhával pozornost kolemjdoucích občanů, kteří by mu pak dali almužnu navíc, ale dnes na liduprázdném náměstí nebylo koho ovlivňovat.

Vesele se otočil na matku, chtěl jí zamávat, avšak žena dál seděla se sklopenou hlavou. Jen oči pozvedla. Přísně hleděla na kluka a její pohled byl více než výmluvný.

„Okamžitě se vrať! Okamžitě!“ říkaly její přimhouřené oči.

Zklamaně svěsil ramena. Vystoupal po schodech zpět. Usednout vedle matky se mu však nechtělo.

Jeho pozornost zaujaly velké ocelové koše. Při obřadech v nich hořely slavnostní ohně, ze kterých nyní zbyly jen zčernalé uhlíky.

Khameir sáhl do koše. Vzal do ruky jeden z oharků. Dalo se jimi malovat na bílý mramor. Už se chystal ozdobit prostranství před Svatyní neumělou kresbou, když dostal nápad.

Včera spatřil jednu dámu. Od hlavy k patě zahalenou v rudém rouchu. Vidět z ní byly jen oči.

Oči a ruce.

Ruce zdobené snad tisícem ornamentů.

Připadalo mu to nádherné.

A stejně nádherná musela být i ona dáma.

Zrovna šli s matkou na žebrotu, když jim cestu na náměstí zastoupila ozbrojená stráž. Museli počkat až dáma a její doprovod projdou. Mírně se pootočila, a i když z její tváře viděl jen oči, Khameir poznal, že se na něj usmála. Vzápětí mu pokynula překrásně zdobenou rukou.

Byl to jen prchavý okamžik, než zmizela v bráně nejdražšího hotelu ve městě, přesto nemohl zapomenout.

Veden vzpomínkou, očima vyhledal hotel na opačném konci náměstí, ale i ten v dnešním sychravém počasí působil opuštěným dojmem.

Marně zadoufal, že by snad mohl zahlédnout krásnou dámu v některém z jeho oken, ale i kdyby vyhlédla ven, jen stěží by ho poznala. Nejspíš na něj stejně zapomněla.

Vrátil se zpět k matce. Usedl vedle ní, ale žena mu nevěnovala pozornost. Nevadilo mu to. Pořád lepší, než kdyby ho peskovala.

Začal si uhlíkem malovat na ruku černé obrazce.

Neuměle se snažil napodobit ornamenty, jimiž byla tetovaná krásná dáma.

Napřed si pomaloval jednu ruku, pak druhou.

Černou linkou si obtáhl oči, pokračoval na tvářích. Konečně aspoň na chvíli zaplašil nudu, jež hrozila, že ho dříve či později zadusí.

 

*     *     *

 

„Můžeš jít.“

Senátor království Naboo, muž jménem Palpatin, vstal z širokého lůžka s přikrývkami z hedvábného saténu. Sáhl po sametovém, zlatem vyšívaném županu.

Otočil se zády k překrásné ženě s jemnýma rukama zdobenýma snad tisícem ornamentů. Uspokojila jeho touhy, přinesla úlevu.

Nyní už ji nepotřeboval.

Přistoupil k vysokému oknu nejdražšího hotelu ve městě. Zadíval se na okolní domy. Šedé, posmutnělé sychravým ránem. Na opačném konci náměstí před Svatyní jakýsi kluk metal jedno salto za druhým.

Palpatin se v duchu ušklíbl. Neuvěřitelné, co všechno chátra neudělá pro to, aby vyžebrala pár drobných. Podvědomě se otřásl.

Nerad cestoval. Nesnášel diplomatické mise, kdy musel pro své zájmy získávat podporu zaostalých světů, přicházet do styku s jinými než ryze lidskými formami života. Ale chtěl-li něčeho dosáhnout, pak nebylo zbytí.

Dívka vstala z postele. Na rozdíl od Palpatina se neoblékla. Nahá k němu zezadu přistoupila. Stáhla mu z ramen sametový župan.

„Řekl jsem, že můžeš …“

Nedořekl.

Dotykům jejích překrásných rukou nešlo odolat.

Stejně, jako noc předtím, i nyní si ji vzal. Bez okolků a ona udělala naprosto vše, co po ní chtěl.

Nepočítala, kolik takových jako on, měla. Nepočítala, kolikrát ji přivedli do nejdražšího hotelu ve městě, aby ukojila touhu nenasytných návštěvníků.

Ale s ním to bylo jiné.

Jako by neměla už nikdy nic podobného zažít. Jako by měla v ten jediný okamžik zemřít.

„Tvé přání ti rád splním,“ vydechl zastřeným hlasem.

Ruce zdobené ornamenty si položila na prsa, zvrátila hlavu do nadýchaného polštáře. Kostnatými prsty sevřel její krk. Odměnila ho výkřikem plným nejhlubšího vzrušení.

Vyvrcholil v okamžiku, kdy vydechla naposled.

Jejich shoda byla dokonalá.

 

*     *     *

 

Palpatin seděl v křesle.

Bez jakéhokoli pocitu sledoval, jak hoteloví droidi vynášejí mrtvou ženu do chodby. Zabalili tělo do saténového prostěradla, a tak měli co dělat, aby s neforemným balíkem zacházeli aspoň trochu důstojným způsobem.

Další dva droidi chvatně přestýlali lůžko.

Opodál postával ředitel hotelu. Byl z toho všeho zjevně nesvůj. Než promluvil, musel si odkašlat.

„Ctihodnosti, její majitel požaduje kompenzaci,“ hlesl staženě, jako by i jeho někdo přidusil.

Palpatin věnoval hoteliérovi studený pohled jasně modrých očí: „Pochopitelně. Zaplatím v hotovosti. Daňový doklad nepožaduji.“

Ředitel se kousl do rtu. Nemělo význam kvůli sice prominentní, přesto děvce burcovat strážce zákona. Otrokyně nikoho nezajímaly. Přesto mu nebylo právě dobře po těle.

„Když dovolíte, nebudu dále obtěžovat,“ špitl a poroučel se ke dveřím. „Kdybyste měl jakékoli další přání, jsme vám samozřejmě k dispozici.“

Palpatin se křivě usmál: „Jste pozorný. Snídani mi dnes nechte donést sem na pokoj. Prosím něco opravdu vydatného. V noci mi velmi vytrávilo.“

Hoteliér už neřekl slovo. Zakázal si cokoli hodnotit. Odspěchal zařídit napřed snídani, pak likvidaci mrtvoly. Vůz pohřební služby už čekal u zadního traktu. Ředitel doufal, že se vše podaří odbýt s maximální diskrétností.

Palpatin počkal, až za hoteliérem zapadnou dveře. Znovu přistoupil k oknu, znovu se zadíval směrem ke Svatyni. Vzpomněl si na mrštného kluka, jenomže ten už na náměstí nebyl. Nyní seděl vedle jakési žebračky na schodech před chrámem. Nejspíš šlo o jeho matku.

Palpatin přimhouřil oči.

Zpozorněl.

Nevěděl, co přesně, ale něco ho na té dvojici zaujalo. Jako by zaslechl zvuk, jehož obsahem se má smysl zabývat. Ale proč tomu tak bylo, zatím sám netušil.

 

*     *     *

 

„Co to děláš?“

Matka zvedla hlavu. Její otupělost byla rázem pryč. Zlostně pohlédla na Khameira.

„Zmaloval ses jak děvka!“ vyplivla s odporem.

„Mami, mě to tady nebaví. Pojď už domů,“ zaškemral. „Dneska stejně nic nevyžebráme.“

„Není ani poledne,“ odsekla. „Z čeho budeme živí?“

Zaraženě uhnul očima. „Mohl bych pracovat,“ hlesl.

Čekal, že matka jeho návrh ocení, ale ona byla jiného názoru: „Pracovat? Ty? A kde prosím tě? Co umíš, ty smrade?“ přidala urážku.

Neuměl nic. To věděl, přesto její slova neskutečně bolela. Chtěl pomoc, být užitečný, a místo pochvaly sklidil pohrdání.

Něco se v ní zlomilo. Najednou ze sebe potřebovala dostat všechnu hořkost svého života, zklamání ze zmařených nadějí a po ruce nebyl jiný terč než on.

„Jsi jenom na obtíž.“

„Mami …“ špitl s pláčem na krajíčku.

Proč mu tak ubližovala? Jako nejstarší ze sourozenců jí pomáhal se vším, naprosto se vším. Tak úplně k ničemu přece nebyl.

„Nemáš větší cenu než zvíře na trhu,“ pokračovala sžíravě, jako by uměla číst myšlenky, které mu překotně táhly hlavou.

Khameirovi se stáhlo hrdlo. Slzy už potlačit nedokázal. Spustily se mu z očí a v tváři pomalované černými obrazci vykreslily mokré stružky.

„Podívej se, jak vypadáš!“ zaječela. „Jako dobytek, co prodávají na váhu …“

Zarazila se. Zkřivila rty v tom nejodpornějším šklebu, jaký u ní kdy viděl. „Prodám tě!“

„Mámo!“

Jeho zděšení neznalo mezí.

„Prodám a …“

„Jaká je cena?“

Kultivovaný hlas, tichý a přesto cílevědomý, matku i syna doslova přimrazil k mramorovému schodišti.

Khameir těžce polkl. Zděšený pohled jeho dětských očí se střetl s nebesky modrýma očima cizince v drahém plášti. Jejich ledový dotek pronikal Khameirovi až do morku kostí. Byl jím doslova ochromen.

Avšak matka se rychle vzpamatovala. Znalecky chlapa omrkla. Zjevně pracháč, žádný mladík. Přesto měl v očích nedočkavost. Těžko říct, proč má o kluka zájem?

Zazobanec.

Možná se jen dobře baví, možná …

Hmmm, kdo ví?

Třeba by se z něj daly vytřískat neskutečné prachy a ona by si konečně mohla dopřát pořádné šaty, nové střevíce a možná i lepší bydlení.

Pokora, se kterou by jindy děkovala za drobné, byla ta tam. Vzala to jako hru, kterou jí osud přihrál do cesty.

Buď hop, nebo trop. Ten risk za to stojí.

Vstala, hrdě zvedla hlavu s drobnými růžky, ohrnula ret: „Na to nemáš,“ procedila s odstupem.

Palpatin zvedl obočí, přezíravě se usmál: „Proč myslíš?“

„Na to si odpověz sám. Můj kluk umí věci, které jiné ani nenapadnou.“

Právě o tom Palpatin ani v nejmenším nepochyboval. Ale než stačil odpovědět, žena se sehnula. Chytila zkoprnělého Khameira za ruku.

„Jdeme,“ přikázala. „A ty,“ zasyčela směrem k Palpatinovi, „na něj jednou pro vždy zapomeň.“

Kluk, tažený matkou, klopýtal po schodech, přesto mu nedalo, aby se neohlédl přes rameno na cizince, který tak zneklidňujícím způsobem vstoupil do jeho sporu s matkou.

Palpatin zamyšleně hleděl na ornamenty v Khameirově tváři a na rukách.

Stáhl koutky úst v podivném úsměšku. Tichým hlasem pronesl: „Obávám se, že zapomenout nikdy nedokážu.“

 

*     *     *

 

Domky v chudinské čtvrti se tiskly jeden ke druhému. Uličky v okrajové části města byly úzké a špinavé. Křivolaké. Plné nástrah a bolesti. Nyní, když noc už značně pokročila a pouliční lampy prosvětlovaly tmu nazelenalým přísvitem, byly ještě tajemnější.

Khameir ležel v posteli, kterou sdílel s mladším bratrem.

Na rozdíl od města, on nespal.

Koukal do tmy, naslouchal zvukům noci. Cvakání krysích spárků po dlažbě, tlumeným vzdechům z otevřeného okna protějšího domu.

Na druhé posteli s dvěma děvčátky ležela matka. Ani ona nespala. A Khameir to věděl.

„Mami,“ šeptl do noci.

Buď neslyšela, nebo nechtěla reagovat.

„Mami,“ přidal na důrazu.

„Co je?“

Opatrně, aby nevzbudil bratra, vstal z postele. Přikradl se k matčinu lůžku, poklekl.

„Mami, vážně bys mě prodala tomu chlapovi?“ zašeptal s úzkostí.

„Běž spát.“

Vzal ji za ruku. Kdysi ho hladívala, ale to už bylo opravdu dávno.

„Proč mi neodpovíš? Přece ti pomáhám. Dělám všechno, co potřebuješ,“ zajíkl se.

Už zase mu začínalo být do pláče.

Vymanila ruku z jeho sevření. Hořce se usmála: „Nech to být. Ráno je moudřejší noci. Už se s ním nepotkáš,“ dodala překvapivě měkce. A k jeho neskonalému údivu ho pohladila po hlavě plné drobounkých růžků.

Opětoval matčin úsměv: „Tak dobrou …“

Vrátil se zpět do postele k bratrovi. Nechal matku při tom, že uvěřil jejím slovům i neupřímné něžnosti.

 

*     *     *

 

Na druhý den, krátce po poledni, když matka máchala prádlo v neckách na dvoře, do průjezdu vpochodovala ozbrojená jednotka městské stráže.

Khameir, který pomáhal matce nosit vědra s vodou, se rychle skryl za její záda.

Také ostatní děti se snažily ukrýt, až na nejmladší holčičku. Dál seděla na zemi a klacíkem rýpala ve spárách mezi vylámanými dlažebními kostkami.

„Yllwa Sarin?“ otázal se velitel stráže matky.

Křečovitě zatnula prsty do kusu prádla, který právě máchala. Silou košili zkroutila, až z ní udělala těžkou, mokrou kouli.

Khameira napadlo, že jí nejspíš mrští chlapovi přímo do obličeje.

„Jo, jsem Yllwa Sarin. No a?“ ušklíbla se.

„Nechte všeho. Jdete s námi,“ oznámil velitel.

Našpulila rty, vytáhla obočí. Vzdorovitě pohodila hlavou: „A to jako proč?“

Přehazovala si mokrou koulí z ruky do ruky. Takřka výhružně vykročila směrem k veliteli. „Nejdu nikam.“

Věděla, proč přišli, a kam – či spíše ke komu – ji mají odvést.

„Řekni tomu zazobanci,“ pokračovala sžíravě, „že jestli chce vyjednávat, musí přijít sem.“

Khameirovi se zastavilo srdce. Takže ona se té myšlenky prostě nevzdala. Jenom chce vyšroubovat cenu, co nejvýš.

„Mami,“ vzlykl, ale Yllwa ho neslyšela.

„Ten zazobanec,“ ozvalo se ze stínů v průjezdu, „sem ale přišel.“

Stejný nevzrušený hlas. Tichý, podmanivý a přitom naprosto sebejistý.

Yllwa očividně zbledla a znejistěl i velitel stráže. Najednou měl dojem, že některým věcem prostě nerozumí. Napřed dostal rozkaz Yllwu Sarin odvést a nyní ten, který příkaz vydal, osobně dorazil.

Palpatin klidným krokem prošel kolem zaskočené stráže.

Cíp jeho dlouhého sametového pláště se otřel o tvář holčičky sedící na zemi. S dětskou nevinností se rozesmála, vztáhla po Palpatinovi své buclaté ručky.

Na prchavý okamžik se zastavil, jen letmo se pousmál: „Promiň, maličká. Snad jindy na sebe budeme mít více času.“

Yllwě přeběhl po zádech mráz. Khameir těžce polkl. Nebyl tak úplně nevědomý, už slyšel vyprávět o rozličných věcech.

Matka se synem si vyměnili pohled plný obav a jednoznačného poznání. Byl mnohem výmluvnější, než obsáhlá slova. Jestliže si až do teď Yllwa pohrávala s myšlenkou, že by syna prodala, nyní se rozhodla.

„Můžeme si promluvit o samotě?“ oslovil ji Palpatin tiše. Přesto šlo více o příkaz, než o zdvořilou otázku.

„Ne,“ odtušila. „Už jednou jsem ti řekla, že obchod nepřichází v úvahu.“

„Vážně? Je zvláštní, že jsem získal poněkud jiný dojem,“ zasyčel a ironicky dodal: „Kdy přesně jsi změnila názor?“

Yllwa zaryla prsty do mokré koule ze zmuchlané košile, kterou stále svírala v dlani. Nikdo z přihlížejících nepochyboval, že si vyměřuje ránu.

„Víš, co mi je po tvém dojmu?!“ ostře si Palpatina změřila zpod výhružně přimhouřených brv. „Táhni, odkud jsi přišel. Je mi jedno, jak bohatý jsi a kolik vlivných přátel máš. Tady,“ rukou opsala táhlý oblouk po oprýskaných domech páchnoucích chudobou, „tvoje moc nic neznamená. Vypadni!“

Nastalo ticho.

Hrobové ticho.

Chlapi z městské stráže jen pevněji sevřeli své zbraně, připravení zakročit, kdyby hněv přerostl v útok na váženého hosta.

Khameir hrůzou nedýchal.

Malá holčička zděšeně pohlédla na matku. Pusinku v buclaté tvářičce začala stahovat do nešťastného rohlíčku.

„Vypadni!“ zaječela Yllwa.

Ale Palpatin zde stál neotřesitelný ve své sebejisté pýše.

„Už jsi skončila? Nebo mne hodláš i nadále obtěžovat zbytečnou hysterií?“

Zkřivila rty. Neexistovala slova dostatečně výstižná pro to, zač ho považovala.

„Kluka si vezmu tak jako tak,“ pokračoval Palpatin nevzrušeně. „A ty máš jen dvě možnosti – buď vyděláš, nebo proděláš.“

Pomalu k Yllwě přistoupil. Jemným, přesto nesmlouvavým pohybem, jí vzal zmuchlanou košili z ruky. Se šplouchnutím ji hodil zpět do necek. Lehce, takřka něžně, zabrackou ženu pohladil po tváři.

Nesnášel jiné formy humanoidů. Doslova se mu hnusily, ale ona – stejně jako její syn – byla naprosto výjimečná. Ani netušila, kolik Síly se v její životem utýrané duši skrývá. A on se chtěl tou Silou, jako vyhladovělý parazit, nasytit.

„Chci si promluvit o samotě,“ zastřeným hlasem zopakoval svou předchozí prosbu.

Znala ten tón, kterým muži v jistém pohnutí promlouvali.

„A pak odejdeš?“ hlesla.

„Ano, odejdu.“

 

*     *     *

 

Děti, které se v místnosti předtím ukryly, vyhnala ven. Zamkla dveře. Otočila se k němu zády. Předklonila se a opřela o stůl.

„Posluž si.“

„Takhle ne.“

Otočil ji čelem k sobě: „Chci se dívat, až budeš …“

Vysadil ji na stůl, vyhrnul jí sukni.

Byla matkou šesti dětí. Každé mělo jiného otce. Ve skutečnosti poznala víc mužů, než těch šest, kteří jí zanechali věčnou připomínku na rychlovku v průjezdu nebo v nikdy nevychladlé posteli hodinového hotelu.

Ale s ním to bylo jiné.

„Vezmi si mého syna. Je tvůj,“ sténala přerývaně.

Za onu neskutečnou chvíli mu byla ochotná dát cokoli.

Jako by neměla už nikdy nic podobného zažít. Jako by měla v ten jediný okamžik zemřít.

„Tvé přání ti rád splním,“ vydechl zastřeným hlasem.

 

*     *     *

 

Vyšel ven na dvůr.

Zatímco měl jednání s Khameirovou matkou, z útvaru městské stráže se stal rozpačitě přešlapující hlouček. Chlapec klečel u své sestřičky na zemi a konejšil ji. Ostatní děti zaraženě postávaly opodál.

Když ke Khameirovi a k dívence Palpatin přistoupil, chlapec se na něj nedokázal podívat.

„Je mi líto tvé matky,“ pronesl Palpatin. Bylo až neuvěřitelné, jak soucitný výraz dokázal nasadit.

Khameir strnul, hrdlo se mu bolestivě stáhlo: „Mami …“ vzlykl tlumeně.

Náhle s naprostou jistotou věděl, že matka zemřela a dětství skončilo.

„Její srdce neuneslo, že by se s tebou měla rozloučit,“ vydechl Palpatin.

Khameirovi, netušil proč, vyvstal před očima obraz krásné dívky s rukama zdobenýma snad tisícem ornamentů, kterou vedla stráž do nejdražšího hotelu ve městě.

Něco v jeho nitru mu říkalo, že ani ona již není mezi živými, že ani její srdce v přítomnosti onoho podivného cizince něco nevydrželo.

Khameir pomalu vstal. Polkl slzy.

Konečně sebral odvahu pohlédnout Palpatinovi do očí: „Nenávidím tě! Jsi zrůda!“

Holčička se hlasitě rozplakala, ostatní sourozenci se jako vyplašená ptáčata přimkli jeden ke druhému.

Avšak Palpatina Khameirův výbuch nijak nepřekvapil.

„Ano, můj učedníku, já vím,“ usmál se vědoucně. „Jsi plný nenávisti, ale tak je to mezi Sithy správné. Přátelství na Temné straně Síly je dočista jiné.“

Khameirova tvář, na které se stále rýsovaly špatně umyté neumělé ornamenty, zrudla bezbřehým vztekem. Jeho bizarní vzhled nemohl Palpatinovi v žádném případě uniknout. Kluk náhle vypadal jako pravý sithský válečník.

Palpatin položil Khameirovi ruku na rameno. Mírně, přesto nesmlouvavě, je sevřel.

„Poklekni, můj žáku. Prokaž mi úctu! Od teď budeš v celém vesmíru známý jako Darth Maul.“

„Nikdy!“ zaječel Khameir. Prudce se Palpatinovi vytrhl: „Nikdy nebudu tvým otrokem!“

Ale Palpatin neplýtval ani slovy, ani hněvem. Kývl na stráž: „Odveďte ho. Ostatní prodejte otrokářům. Výtěžek mým jménem věnujte na pohřeb jejich matky.“

Velitel stráže srazil paty, dal rozkaz svým mužům.

Chopili se chlapce.

Kopal a škrábal. Jednoho vojáka dokonce pokousal, dalšímu se po dobře mířené ráně spustila krev z nosu.

Ale síle dospělých mužů nemohl malý kluk konkurovat. Bezmocně se zmítal, když ho táhli ze dvora do ulice.

„Nenávidím tě!“ vřískal do ochraptění.

Palpatin semkl ústa, přimhouřil oči. Snadné to s Darth Maulem rozhodně nebude a výcvik, který bude muset podstoupit, bude velmi tvrdý. Avšak neúspěch si ani v nejmenším nepřipouštěl.

Neexistovala ve vesmíru živá bytost, kterou by nedokázal zlomit. Duše, kterou by si nedokázal podmanit.

V tom byl Darth Sidious, občanským jménem Palpatin, opravdovým Mistrem.



KONEC