wz


NEBE NAD CORUSCANTEM



„Když bílý jednorožec k panně přistoupí
a hlavu jí do klína položí, pak vězte,
že panna ta čarovné schopnosti má.“
Z Moudrosti mágů Cré’achu, kapitola třetí, verš dvacátý sedmý


Prolog


Sedí na velkém kameni na okraji šťavnatě zelené louky.

Dívá se, jak bílý jednorožec se zlatým rohem běží ranním oparem, jak svěží vítr od moře čechrá jeho bílou hřívu, jak pohazuje hlavou a s radostí až jednoduše průzračnou bije kopyty do orosených drnů trávy.

S lehkostí, avšak plný síly takřka nekonečné, ještě několikrát oběhne louku, než zamíří k ní.

Hlavu s jediným, zlatým rohem drží skloněnou, jako by chtěl zaútočit.

Ale ona se směje. Ví, že je to jen hra.

V posledním okamžiku, kdy už by roh proklál její hruď, jednorožec zaboří kopyta do měkké půdy, vztyčí se na zadních nohách.

Zatančí a na okamžik strne v póze ozdoby městského erbu.

Od zlatého rohu se odrazí růžové paprsky nového dne.

Bílá hříva zavíří ve větru.

Pak klidným krokem dojde až k ní a ona by v ten okamžik přísahala, že se na ni usmívá. Bez jakýchkoli okolků jí opatrně položí hlavu do klína. Dává si bedlivý pozor, aby ji nezranil svým rohem.

Je něžný a ona tu něžnost opětuje.

Drobnými prsty se dotýká lasturovitých zákrutů perleťového rohu. Dětskou dlaní pohladí bílou hřívu.

Na krajinu padne stín.

Velký, temný.

Trup gigantické lodě zastíní slunce.

Přicházejí z nebe.

Jsou jich tisíce. Stejně bílí jako jednorožec, a přece v nich není ani stopy po jeho čistotě. Jsou jeden jako druhý. Nemají obličeje, jen podivné masky. Jejich zbraně chrlí oheň.

Vede je černý rytíř.

Obrovský, hrozivý. Také on má tvář krytou ohavnou maskou.

Jednorožec se vztyčí. Kopytem hrábne do země. Skloní hlavu.

Bílá proti černé.

Čistota proti té nejtemnější zlobě.

Dívenka se skryje za velkým kamenem. S očima rozšířenýma hrůzou sledujte ten podivný souboj.

Meč, jehož čepel září jako večerní slunce, zasviští vzduchem.

Zlatý roh je rozťat ve dví.

Jednorožec kopyty udeří do černého rytíře.

Válečník padá k zemi. Zpoza jeho děsivé masky se vydere zlostný výkřik. Zdá se, že i on cítí bolest, ale ten dojem trvá jen nepatrný zlomek času. Oběma rukama uchopí meč, pozvedne pulzující čepel nad hlavu.

Vyčkává.

Zaútočí. Ani na okamžik nezaváhá. Krása už pro něj dávno nic neznamená.

Ten pohyb je tak rychlý, že ona ho ani nepostřehne.

Bezhlavý jednorožec padá k zemi.

Musí se kousnout do zatnuté pěstičky, aby nekřičela, aby se nerozeběhla vpřed. Po tvářích se jí rozkoulejí slzy.

Rytíř zhasne meč, špičkou boty kopne do uťaté hlavy. Jako by snad zkoumal, zda ještě něco vnímá. Pak se otočí na ni.

Ruku v černé rukavici zatne v pěst. „Temná strana je neporazitelná!“ zahřímá hlasem, jenž by sám o sobě dokázal zabít.

Ještě okamžik na ni nehybně hledí.

Zachvěje se.

Ten nelidský pohled bez výrazu proniká až na samé dno její duše. Ví, že on si ji bude pamatovat.

Navždy.

Tak, jako si pamatuje všechny, které zabil nebo jim ublížil. Tak, jako si pamatuje ty, kdo ublížili jemu.

On nezapomíná.

Rytíř se otočí. Černý plášť se za ním zavlní. Bez jediného ohlédnutí odchází tím podivným ránem. Vstříc další bolesti, vstříc dalšímu utrpení.


*     *     *


„Maro, vzbuď se. Maro!“

Naléhavý šepot a pevný stisk na rameni ji vytrhl ze snu.

Chtěla vykřiknout, ale Cail Isken, chlapec jen o málo mladší než ona, jí položil ruku na ústa. „Pššššt! Ať nevzbudíme ostatní. Pojď, Erini už na tebe čeká.“

„Už jdu,“ zahuhlala do jeho měkké, dětsky hebké dlaně.

Zastyděla se, že zaspala, že usnula, zatímco ostatní setrvali v bdění.

Zatřepala hlavou s dlouhými vlasy barvy roztavené mědi. Ale stejně věděla, že můru, jež celé měsíce, noc co noc, trápí její duši, už nikdy nezaplaší. Dobře ví, že s dalším spánkem či dřímotou se opět dostaví.

Smaragdovýma očima zatěkala po zšeřelé místnosti. Rozhlédla se po řadách postýlek, v nichž pokojně oddychovaly další děti. Jediní, kdo přežil masakr na Cré’achu.

Poslední ze svého lidu.

Zničili jejich svět, vypálili jim domovy, povraždili rodiče, aby je, vyděšené a pokořené poslali do samého srdce Říše.

Zde budou vychováni tím správným způsobem, zde se stanou řádnými občany. Poslušnými a loajálními. A pak, až bude přerod dokonán, budou vráceni zpět, aby stejným způsobem přetvořili svůj zmrzačený domov. Aby Cré’ach již nikdy neodporoval Impériu.

Chlapec chytil dívenku za ruku, vytáhl ji z postele. Společně proběhli setmělým sálem s vysokými okny, za nimiž vládla podivná noc bez tmy, prozářená milióny světel galaktické metropole.

Seběhli po velkém širokém schodišti, prošli rozlehlými chodbami, až sestoupili do nejhlubších pater budovy, kam byl běžně vstup zakázán.

Prosmýkli se úzkými koridory se spletitými potrubími, stanuli v místnosti ne větší, než otevřená dětská dlaň.

Zde čekala plavovlasá holčička s očima průzračně modrýma jako nebe nad rozkvetlou loukou.

„Jdeš pozdě, Maro Jade. Zaspala jsi!“ řekla jasným, nezastřeným hláskem. „Doufám, že to bylo tvé poslední klopýtnutí.“


*     *     *


Mihotavý plamen svíčky osvětloval setmělou kobku. Žlutými záblesky kreslil na napjaté dětské tváře bizarní stíny, na stěnách vykouzlil abstraktní kresby. Odrážel se v očích lesknoucích se vzrušeným očekáváním.

Tři děti seděly kolem planoucí svíce. Zlatovlasá Erini Oiall odříkávala slova přísahy z dávného eposu o konci světa:

„Viděl jsem hořet prameny dívčích vlasů,

viděl jsem svět při skonání času.

Viděl jsem smrt, hrůzu a zmar,

v mé duši však není pražádný žal.

Jsem svědomí i kat, jsem mstitel i vrah.

Přísahám pomstu, to nelze vzít zpět,

a kdybych selhal, pak zvolím smrt.“

Děti vztáhly pravou ruku směrem k plamenu svíce. Na konečcích prstů ucítily jeho žár. Ze tří úst splynul jediný společný vzdech: „Přísahám.“


*     *     *


Malá krabička se složenými papírky kolovala z ruky do ruky. Každý z přítomných si vytáhl jeden.

Tři mstitelé, tři jména.

Tři oběti, tři vrazi, které osud, ten potměšilý skřet, spojil pevným poutem krevní msty.

Mara si vzala od Caila krabičku. Musela se hodně ovládat, aby ostatní neviděli, jak se jí třesou ruce, jak se jí po krku sápe strašidlo bytostného děsu.

Na dně zbýval poslední papírek.

Vzala ho do ruky, rozložila. Ale ještě dříve, než očima sklouzla na jméno, jež nesl, věděla, co je tam napsáno.

Někdy dokázala vidět budoucnost, děje i souvislosti, jež ostatní nemohli spatřit.

Po zádech jí přeběhl mráz, aby ji vzápětí zachvátila nesnesitelná horkost. Najednou měla pocit, jako by vzduch v místnosti zhoustl a temné stíny se staly hmotnými bytostmi. Hleděly na ni prázdnými důlky bez očí, ústa bez rtů se stáhla do posměšného šklebu.

Tak promluv, maličká …

Nemohla dýchat. Na čele jí vyrazil studený pot.

Čí hlas to slyšela?

Jako by z velké dálky, snad z jiné úrovně bytí, k ní doléhala slova ostatních, když četli jména těch, na nichž vykonají svou pomstu.

Cail Isken promluvil jako první: „Admirál Tawik As-Yllarden,“ vyslovil jméno velitele hvězdného destructoru Warrior, jenž zastínil slunce nad Cré’achem.

„Lord Darth Vader, Temný pán ze Sithu,“ pokračovala Erini Oiall. Při vyslovení jména, jež burácelo Silou a neporazitelností, ani brvou nehnula.

Pak nastalo ticho.

„Maro, přečti jméno, které ti osud přidělil,“ řekla Erini přísně.

Poplašeně vzhlédla.

Proč?

Všichni přece věděli, které dosud nezaznělo.

„Musíš ho přečíst nahlas,“ sykl Cail.

Ale i kdyby se v tu chvíli nebesa otevřela a hvězdy začaly padat na Coruscant, nebyla by schopná promluvit.

V pomněnkových očích Erini Oiall se zle zablýsklo. „Maro Jade, přísahala jsi. To nelze vzít zpět. Čti!“

Její vysoký hlásek zněl tvrdě a odhodlaně.

Mara semkla rty. Hrdlo měla bolestivě stažené, srdce jí bušilo jako o závod. Přesto se dokázala vzchopit.

Není jiné cesty.

Zhluboka se nadechla, zadržela dech. Smaragdovýma očima zpříma pohlédla na Erini.

„Císař Palpatine, vládce Galaktického impéria,“ řekla klidným, vyrovnaným hlasem.


I.


Svátky.

Při vyslovení toho slova se Darth Vader otřásal bytostnou nechutí pramenící ze samé podstaty jeho prazvláštní existence.

Nyní stál s rukama založenýma za zády a skrze velké okno císařského paláce mlčky sledoval, jak se tisíce vznášedel proplétají mezi věžemi mrakodrapů.

Jeden spídr, druhý, třetí …

Hovor za jeho zády proplouval jako jednolitý šum. Otravný a zbytečný. Naprosto nechápal, proč právě on má být přítomen poradě k organizaci oslav Nového roku.

… čtvrtý spídr, pátý …

Zrovna tak mohl počítat, kolik banthů hnal Tusken kaňonem, popřípadě kolik hvězdiček rozsvítil na nebíčku měsíček, vyšlo by to nastejno.

… šestý, sedmý …

Ačkoli stál, začala se o něj pokoušet dřímota.

… padesátý třetí spídr … ne, to byl náklaďák …

Kdyby tak mohl vypadnout a vrátit se až tohle každoroční šílenství pomine.

Dokonce i císař, vždy přísný a odměřený, se při pomyšlení na novoroční ohňostroj tetelil radostným očekáváním a jeho vrásčitou tvář rozzářil lehce nablblý úsměv.

Svátky.

Novoroční oslavy.

Karneval a ohňostroj.

Laserová show.

Bankety a plesy, nevázané žranice.

Vaderovi začínalo být takřka do pláče.

Jak nenáviděl svátky.

Deset dní nevázaného veselí a oslav, bujarého řevu a rozpustilých karnevalů.

Deset dní všeobecného šílenství, kdy on po celou tu nekonečně dlouhou dobu bude stát po císařově boku a jako tvrdé y přihlížet, jak se všichni zpíjejí do němoty, cpou si mastné huby a směšně se natřásají za zvuku ryčné muziky.

Při představě tlustých, zpocených těl navlečených v maškarních róbách se mu zvedal žaludek.

… tři sta sedmdesátý osmý spídr …

Kdyby tak mohl někam vypadnout. Klidně proletět třeba černou dírou nebo subprostorovou distorzí, ale hlavě – vypadnout.

Jak neodbytné a přitom nesplnitelné přání.

Nechat za zády Coruscant, císaře i ohňostroj, přežrané dvořany i zpovykaný lid.

… devět set dvacátý třetí spídr  …

„Zdá se, Lorde Vadere, že tebe přípravy novoročních oslav nenaplňují radostným očekáváním,“ posměšně poznamenal císař.

Vader sebou zaskočeně trhnul. Kradmo pohlédl na imperátora. Něco mu snad uniklo?

V jednacím sále zavládlo lehce pobavené ticho.

„Můj pane, já …“ spustil Vader rozpačitě svým hlubokým, působivým hlasem, ale obvyklá výřečnost, s níž by pohotově omluvil svou nepozornost, sithského lorda jaksi opustila.

Z jednání, které právě skončilo, mu nezůstalo v paměti jediné slovo, natož věta, o smysluplné myšlence ani nemluvě.

Několik mocných mužů Impéria, rozsazených kolem velkého jednacího stolu, se tlumeně uchechtlo. Bylo milé vidět obávaného ukrutníka, jak tone v rozpacích.

Také v Palpatinových očích zatančily škodolibé ohníčky.

„V Sienar Fleet Systems právě dokončili výrobu nového prototypu TIE Interceptoru. Bude třeba provést testovací let,“ zavrněl pod černou kápí.

Nenápadně mrkl, co Vader na to, ale ten zůstal zaraženě tichý.

„Možná bys rád podnikl inspekční cestu na Duros,“ zavrkal císař.

Důstojně se zvedl z polstrovaného křesla potaženého rudým sametem. Pomalým krokem přistoupil k Vaderovi. Kostnaté, pařátům podobné ruce složil do širokých rukávů těžkého pláště.

Vader pod maskou zkřivil rty. Proč jen ho ten jízlivý stařec v jednom kuse ponižuje.

„Ovšem, jak vidím,“ pokračoval císař, „ani tato možnost se ti právě nezamlouvá.“

Vader cosi nesrozumitelného zablábolil. Nic by neuvítal víc, než cestu na Duros, avšak císař si ten nesouvislý sled zvuků s potměšilým záměrem vysvětlil jinak.

„Hmmm, pak tedy nezbývá, než ti svěřit úkol hodný tvých schopností,“ lišácky přimhouřil oči. „Sbor chovanců dětského internátu Nová naděje zapěje na novoročním plese ódu na mou velikost a dobrotivost. Je třeba, aby se ta neviňátka dokonale seznámila s prostředím, aby byl jejich umělecký výkon dokonalý.“

Vader pootevřel ústa, vytřeštil na imperátora oči. K jeho štěstí to díky černé masce, jež mu dokonale zakrývala tvář, ostatní nemohli vidět.

„Postaráš se mi o zpěváčky, provedeš je palácem, aby se zde cítili jako doma. Však ty si s tím poradíš. Tvůj dobrý vztah k dětem je přece pověstný,“ zapředl císař hlasem kocourka rozvaleného za vytopenou pecí.

Vader se konečně zmohl na cosi jako slovní projev. Naprosto šokovaný tím neuvěřitelným sdělením, pokorně vydechl: „Jak si přeješ, můj pane.“

„Máš mou plnou důvěru, můj synu,“ zavrněl císař.

Dokonce kapku povyskočil, aby mohl o víc jak hlavu vyššího Vadera, taťkovsky plácnout po rameni. Nakonec, co by člověk – tváří v tvář blížícím se svátkům – pro dobré vztahy neudělal.

Vezír Sate Pestage si u jednacího stolu div neprokousl ret, jak se s vypětím veškerých sil bránil smíchu. Také ostatní si museli uměřeně zakrýt ústa rukou.

Palpatin, potěšen svým jemným humorem, žlutým očkem šibalsky jukl na Vadera: „Můžeš jít, Lorde Vadere. A nezapomeň, jsou to děti. Buď k nim něžný.“


*     *     *


Mara si připadala jako ve snu.

Císařský palác byl zkrátka ohromující, a i když byl demonstrací moci, jež zničila Cré’ach, nedokázala se ubránit upřímnému obdivu.

Znovu a znovu očima klouzala po štíhlých sloupech a žebrových klenbách, po zdobených růžicích vitrážových oken i vzdušných arkádách. S posvátnou bázní hleděla do tváří monumentálních soch dávných sithských válečníků.

Takovou stavbu nemohli postavit lidé.

Musela být dílem samotných bohů a moc, která se v ní skrývala, byla nezměrná.

Jako by promlouvala tisícem hlasů, nekonečným jednotvárným šepotem. Avšak jeden z těch hlasů byl jiný, mluvil jen k ní. Zamračila se, soustředila. Snažila se rozlišit, co říká.

Již brzy, maličká, již brzy.

Zachvěla se, už zase ji sevřel ten podivný chlad. Byl to stejný pocit, jako před pár dny v okamžik přísahy.

Zatěkala očima po stínech v sloupoví, avšak žádný z nich nebyl hmotnou bytostí, jejíž rty by mohly ta slova pronést. Byly to jen stíny.

Již brzy, mé dítě, však se dočkáš …

Šepot ne silnější než šustění podzimního listí.

Mara podvědomě chytila za ruku Caila Iskena, který cupital vedle ní. Také on, stejně jako ostatní děti, zaraženě mlčel, naprosto ohromen palácem i hrozivým průvodcem, který je tou stavbou vedl.

Tiše jako pěny, semknuty v houfu, klusaly za rytířem v černé zbroji. Jeho těžké kroky se v nekonečných ozvěnách odrážely od stěn rozlehlých sálů i prostorných chodeb, duněly na mramorových stupních širokých schodišť.

Mara netušila, zda si to Erini s Cailem uvědomují, ale ona vycítila, že si před ním musí pečlivě hlídat své myšlenky i pocity, že on by mohl poznat, k čemu se ti tři zavázali.

V jeden okamžik o ni, spíš omylem než záměrně, zavadil pohledem. Zatím ji však nepoznal. Teď ještě ne.

Rychle sklopila zrak, ale Lorda ze Sithu její myšlenky ani myšlenky ostatních nijak zvlášť nezajímaly. Neměl nejmenší důvod, natož chuť se jimi jakkoli zabývat. Především koukal, aby měl celou záležitost, co nejrychleji z krku.

Sem tam zavrčel nevlídnou poznámku směrem k ředitelce internátu madam Guichard, která s rozpačitým úsměvem hopkala po jeho boku. Hlasem slepice kvokající nad snůškou se marně pokoušela rozproudit váznoucí konverzaci.

Lord ze Sithu milým společníkem rozhodně nebyl.

Skupinu doprovázely ještě dvě další vychovatelky a také několik strážných z internátu. Oblečeni byli v šedých stejnokrojích a k udržování kázně používali fázové obušky. Taková zbraň sice nemohla zabít, přesto si každé z dětí dávalo bedlivý pozor, aby se byť jen křivým pohledem neprovinilo. Spálená místa dokázala nepříjemně pálit a svědit i několik dní.

Po pár minutách měl Vader toho všeho tak akorát dost.

Vyplašených harantů i ukdákané ředitelky.

Příkrým pohledem si změřil otylou dámu s drdolem tvaru omšelého smetáku a se škodolibým potěšením zkonstatoval, že její podobnost s jistým druhem opeřence čistě náhodná určitě není.

Musel se hodně ovládat, aby jí své poznání nesdělil nahlas.

A tak raději ještě více natáhl své beztak dlouhé kroky, až musela baba sem tam popoběhnout, aby mu vůbec stačila.

To potěšení si zkrátka neodpustil.

Vynechal mnoho sálů i salónků, schody bral po dvou a nejkratší možnou cestou zamířil k východu. Prohlídka paláce se tak nachýlila ke konci dříve, než pořádně začala.

Jako doma se zpěváčci z Cré’achu v císařském paláci bezpochyby necítili.

Postranním vchodem je vyvedl ven na platformu u zadního traktu paláce, kde čekal školní transportér. Jeho unuděný pilot si krátil dlouhou chvíli pliváním přes zábradlí do propastné hloubky pod sebou.

„Och, Lorde Vadere,“ zašveholila madam Guichard, „jste velmi laskavý člověk. Za svou trpělivost s těmi nezbedy,“ laškovně jim zahrozila buclatým prstíkem, „byste si zasloužil malý dáreček.“

Vader se v duchu otřásl. Ještě toho trochu.

„Děti!“ tleskla ředitelka do dlaní. „Seřadit. Zazpíváte Lordu Vaderovi píseň na oslavu dobroty a velikosti Jeho císařské milosti,“ spiklenecky na Vadera mrkla: „Budete první, kdo píseň uslyší. Nacvičovali jsme ji celý týden.“

„To nebude nutné,“ příkře odsekl Vader. „Kvůli mně se neobtěžujte.“

„Ale kdepak. Náš projev ještě není dokonalý, ovšem na slavnosti už bude vše, jak se patří,“ ujišťovala madam.

„Dejte si odchod. Už tak mi bylo potěšením víc než dost,“ odbyl ji Vader netrpělivým, pánovitým hlasem. Kývl směrem k strážným, aby si své svěřence odvedli.

Sám se otočil na patě, zády k dámě a hodlal co nejrychleji zmizet.

Tuhle starou škebli mu byl čert dlužen. Z jejího ječáku mu drnčela hlava a přetížené senzory se hlásily o údržbu.

„Ale, Lorde Vadere já …“ zaskočená ředitelka se nezmohla na víc, než neurčitý posunek.

Neomalenec, pomyslela si.

Vader se tomu s potěšením zasmál. Zaplať bůh, že má tu rašpli z krku.

„Vůbec nechápu, jak to chceš udělat,“ špitl Cail Isken do ucha Erini Oiall právě v okamžiku, kdy je Vader míjel rázným krokem. „Vždyť se na toho chlapa podívej. Je celý v brnění a navíc ...“

Mara se zděsila. „Pssst,“ sykla tlumeně. „Přestaň,“ uťala Caila uprostřed věty.

„Pche, nebuďte vyplašení,“ ušklíbla se přezíravě Erini. „Chceš-li něco skrýt, vystav to na odiv,“ prohlásila s výrazem protřelé světoběžnice. „Napřed získám jeho důvěru, a pak – to se ještě uvidí.“

Vzápětí se bez jakýchkoli rozpaků rozeběhla za odcházejícím Vaderem.

„Erini?“ zaječela madam Guichard. „Ihned se vrať!“

Vader sebou trhnul jako by ho do uší bodli pletacím drátem. Poslední, co hodlal řešit, byl nějaký neposlušný fracek.

Strážní vykročili vpřed, ale ředitelka je gestem zarazila. Cail s Marou si vyměnili zděšený pohled. Na nic jiného už čas prostě nebyl.

„Lorde Vadere!“

Jasný, nezastřený hlásek přiměl Temného pána zpomalit.

„Počkejte, prosím.“

A nakonec i zastavit. Obrátil se zpět. Proti němu stála plavovlasá holčička s očima modrýma jako letní nebe. Stejně jako ostatní dívky, byla oblečená v tmavomodré školní uniformě s krátkou, skládanou sukýnkou, bílými punčoškami a černými lakovými střevíčky.

„Děje se něco?“ otázal se nevlídně.

Došla až k němu, zaklonila hlavu. Pohlédla na něj těma nebeskýma očima. Čistýma a průzračnýma jako lesní studánka. Nebylo jí víc jak devět, možná deset let. Výškou mu sahala sotva někam k pasu.

Cail křečovitě stiskl Maře ruku. „Tohle nedopadne dobře,“ sykl mezi zaťatými zuby. „Rozmázne ji jak mouchu.“

Erini roztáhla tvářičku do širokého úsměvu. Bez ostychu řekla: „Děkujeme za prohlídku. Palác je nádherný. Už se těším na oslavy. Také přijdete?“

„Bohužel,“ uklouzlo rozladěnému Vaderovi.

Holčička rozpačitě zamrkala: „Vy se netěšíte?“

„Vrať se zpátky. Nezdržuj mě i ostatní,“ příjemný být rozhodně nechtěl.

Předpokládaný účinek jeho slov se vzápětí dostavil. V pomněnkových očích se zatřpytily slzy.

„Jenom jsem vám chtěla poděkovat. Nechtěla jsem vás urazit,“ zakňourala, a pak udělala něco, co Vadera doslova přitavilo k zemi.

Překonala ten jeden jediný krok, který je dělil, uchopila Temného pána za mechanickou ruku v černé rukavici a lehce ji políbila. „Omlouvám se. Nehněvejte se, prosím,“ zašpitala.

Vysoce citlivé senzory implantované do umělé ruky Vadera informovaly, že ta její je měkká a příjemně hřejivá.

V ten okamžik by byl radši, kdyby necítil vůbec nic.

„Ne … no … nic se nestalo, už běž …“ vykoktal odzbrojený tou neuvěřitelnou situací. Tak trochu nemotorně se snažil vymanit z jejího sevření.

„Takže se nezlobíte?“ pípla nesměle. Předchozí odvaha ji zjevně opustila.

„Ne, nezlobím, ale budu, jestli okamžitě nepůjdeš.“

Popotáhla, hřbetem ruky si otřela oči i nos. Mírně se pousmála. Pak se bez jediného slova rozeběhla zpátky k ostatním. Na půli cesty se zastavila, ohlédla se přes rameno a s bezprostřední nevinností mu zamávala.

Nedokázal od ní odtrhnout zrak. Najednou si přál vzít ji za ruku a znovu provést palácem. Zvednout vysoko do náručí a ukázat jí všechny ty úžasné věci kolem, a pak ji vzít na projížďku po Coruscantu a nebo ještě dál, třeba až ke hvězdám. Ale sám věděl, že nic z toho není možné, že jejich osudy se nikdy neprotnou.

A tak tam jen stál a zasmušile se díval, jak odchází, jak jí ředitelka uštědřila herdu do zad a nepříjemným hlasem cosi zasyčela do ucha, jak ji jeden ze strážných neurvale postrčil mezi ostatní děti.

Přitom se jeho pohled znovu setkal se smaragdovýma očima té druhé holky. Její rudé vlasy zářily jako lávová výheň. Byla jen o málo starší než modrooká plavovláska a v jejím pohledu bylo něco velmi zneklidňujícího.

Najednou ji poznal. Už věděl, kdy a kde se setkali.

Jednoho větrného rána na louce, kde ji bránil bílý jednorožec, zatímco ona se vyděšeně krčila za velkým balvanem.

Zvláštní setkání.

Už tenkrát, přestože byla k smrti vyděšená, z ní vyzařovalo cosi neobyčejného.

Vlastně, všechny ty děti byly svým způsobem neobyčejné. Modrooký andílek i vážná rusovláska a nakonec i čítankově hezký chlapec, kterému zelenooká holka křečovitě svírala ruku.

Vader tlumeně zabručel, potřásl hlavou. Měl vztek sám na sebe, na náhlou slabost pro ty usmrkance i zahanbující pocity, které nedokázal mít pod kontrolou.

Co jen se to s ním dělo?

Chladný odstup, který ještě před chvílí s přehledem udržoval, odkráčel do neznáma.

Možná proto, že mu ty děti až příliš připomínaly ty, které kdysi povraždil v Chrámu Jediů.

Možná v něm probouzely dávno pohřbené city k dítěti, které mohl mít, kdyby neublížil Padmé a ona nezemřela.

Možná prostě jen neměl svůj den.

Nazlobeně sevřel ruce v pěst a s pochmurnými úvahami se odebral zpět do paláce.


*     *     *


Nad imperiální metropolí se rozprostřela noc. Nebe nad Coruscantem bylo ozářené miliardami hvězd galaktického středu. Ta pravá, jako pytel černá tma zde nikdy nebyla. Noci na Coruscantu nebyly temné, ale oslnivě zářivé.

Mara seděla na širokém parapetu zamřížovaného okna, ale na jiskřivé panorama galaktické metropole se nedívala. Hlavou se opírala o rám, oči měla zavřené. Před nimi viděla vypálený domov a zavražděné rodiče. Bílého jednorožce a zelenou louku, překrásné ráno i černého rytíře.

Dnes v paláci ji poznal.

Tím si byla jistá. Přesto nepojal žádné podezření. To zjištění jí přineslo úlevu, i když jen částečnou.

S tichým povzdychem otevřela oči. Zadívala se na Erini, která dávno spokojeně spala ve své posteli. Zlaté vlasy měla rozprostřené kolem hlavy jako svatozář.

A stejně bezstarostně nejspíš spal i Cail.

Jen Mara spát nedokázala.

Stále musela myslet na monumentální palác i podmanivý hlas, který šuměl v její mysli. Cail s Erini o něm neměli ponětí. Byl určen jen jí. Oni neuměli vidět a slyšet věci jako ona. Pro ně bylo vše tak snadné a nekomplikované. S ničím si nelámali hlavu.

Záviděla jim jejich jednoduchost a z ní pramenící odvahu.

Oni nepochybovali a přišli i na způsob, jak pronést do paláce zbraň. Jejich plán byl tak primitivní, až se Maře nechtělo věřit v jeho úspěch. Ale pokud vyšel při dnešní návštěvě, pak nezbývalo než doufat, že vyjde i napodruhé. Snad budou v den slavnosti stráže u bezpečnostních skenerů zahlcené množstvím pozvaných hostů, snad bude jejich ostražitost ještě menší než dnes.

Koho by napadlo, že plastové součástky rozstrkané po dětských kapsách dají dohromady prak, který šikovná ruka střelce dokáže proměnit ve smrtí zbraň.

Kdo by předpokládal, že sponka v dívčích vlasech je šipkou napuštěnou jedem na krysy, který používá správa internátu přesto, že krysy ho nežerou a návnadám se vyhýbají obloukem. Ony přece už dávno vědí, že účinek je prakticky okamžitý.

Erini se zavrtěla na lůžku, otevřela oči. Zvedla se na lokty.

„Maro, ty nespíš?“

Mara se pružně spustila z parapetu okna, potichu došla k její posteli.

„Pojď,“ Erini se přesunula k opačnému okraji lůžka, odhrnula deku. Mara ulehla vedle ní. Deku jim oběma přitáhla až pod bradu, hlavu si podepřela rukou.

„Erini, buď opatrná,“ zašeptala. „Vader umí číst myšlenky, rozezná pocity.“

Druhá dívka se zamračila: „Jak to víš?“

„Cítím to,“ zelené oči stočila stranou. „Hlídej si myšlenky. Mysli jen na to, co chceš, aby věděl. Jenom tak ho můžeš porazit.“

Erini tlumeně zívla: „Budu si to pamatovat,“ mírně se protáhla. „Pojď spát.“

Zavřela oči, přitulila se k Maře, která ji objala. Vzápětí už zase klidně oddychovala.

Mara si povzdechla. S těžkým srdcem se zadívala do prázdného, vysokého stropu. Bála se, že dnešní noc, ta divná noc bez tmy, bude hodně dlouhá.

Však se dočkáš, maličká, a teď zavři oči a spi …


II.


Admirál Tawik As-Yllarden, vítěz od Cré’achu, zářil štěstím. Na všechny strany rozdával oslnivé úsměvy, jeho bílá uniforma se blýskala zlatými výložkami. Na hrdě vypjaté hrudi se mu leskla zbrusu nová medaile za statečnost, kterou obdržel od samotného císaře.

Být vyznamenán v den, jako byl ten dnešní, bylo opravdu velkou poctou.

Na takový okamžik se prostě nezapomíná.

Výtečnou náladu mu nemohl zkazit ani pohled na ponurého Lorda ze Sithu, který v souladu s vlastní předtuchou stál vedle císaře jako tvrdé y a zasmušile přihlížel všeobecnému veselí novoročních oslav, ani kyselé poznámky kapitána Thrawna.

Chiss potměšile poukazoval na fakt, že zvítězit nad světem, jenž disponoval jen narychlo svolanou domobranou, žádné hrdinství prostě nebylo. Bez jakékoli známky podřízené úcty drze popichoval důstojníka, o jehož hodnosti si zatím mohl nechat jen zdát.

„Válečník jako vy, by si zasloužil protivníka hodného síly zbraní Impéria,“ zaculil se Thrawn potměšile. Rudýma očima blýskl po As-Yllardenovi.

Avšak admirál, dnešního večera povznesený nade vše, odbyl hubatého kapitána ledabylým gestem. Nechápal, proč císař toho cizáckého nafoukance ve své přítomnosti vůbec trpí. Chtěl sdělit Thrawnovi něco hodně peprného, avšak ruch ve slavnostně vyzdobeném sále naráz utichl.

Ustalo cinkání skleniček i hlasitý hovor.

Přiblížila se půlnoc. Nastal onen prchavý okamžik, kdy starý rok zvolna umíral a nový se ještě nezrodil.

Sbor dětí zvonivými hlásky zanotoval ódu na velikost a dobrotivost Jeho Veličenstva císaře Palpatina.

Jak roztomilé.

Dojemné.

Překrásné.

Císař usazený na velkém, vyvýšeném trůně sledoval jejich výkon takřka bez dechu. Své dojetí rozhodně neskrýval.

Mírně se naklonil k vedle stojícímu Vaderovi: „Nezapomenutelné,“ zaslzel.

Vader neodpověděl. Nemohl se vynadívat na plavovlasou dívenku, která se na něj usmívala z první řady. Za celou dobu z něj nespustila své nebesky modré oči. Zpívala jen pro něj.

„Poněkud kýčovité,“ mrkl Thrawn na As-Yllardena. „Příliš vypočítané na city,“ utrousil.

„Císař je nadšen,“ odsekl admirál.

Už měl Chissových poznámek plné zuby. Hleděl, jak se elegantně zbavit jeho společnosti.

Děti dozpívaly a v sále propukly bouřlivé ovace. Pánové tleskali a dámy si kapesníčky otíraly zvlhlé oči. Činily tak nadmíru opatrně, aby si nerozmazaly slavnostní líčení. Rozesmáté karnevalové masky dávaly rozpustile najevo své nadšení.

Je povznášející vědět, že dobrotivý imperátor bdí nad životy poddaných.

Dokonce i sám císař, milovaný a oslavovaný, povstal z trůnu a rukama naznačil uměřený potlesk. Pak si mírným, leč autoritativním gestem sjednal ticho.

„Jsem dojat,“ řekl pohnutým hlasem. „Nezbývá, než říct prosté – děkuji,“ zamženým zrakem pohlédl na děti, jejichž svět nařídil srovnat se zemí. „A nyní se, mí drazí, připojte k nám ostatním. Nechť nový rok přinese štěstí a radost i vám. Společně oslavme jeho příchod.“

Za vysokými okny sálu ozářila nebe nad Coruscantem světelná show, zaduněly salvy z turbolaserových baterií, zajiskřily gejzíry barevných ohňostrojů.

Hosté v sále se začali objímat.

Ředitelka internátu věnovala císaři přešťastný úsměv. Dmula se pýchou nad výkonem svých svěřenců. Avšak vzápětí se zhrozila při představě, že vypustí tu zvěř mezi slavnostně nazdobené tabule s vybranými lahůdkami ze všech koutů galaxie.

V živých barvách viděla tmavomodré stejnokroje potřísněné čokoládovou polevou, máslovým krémem či dokonce – ó hrůzo – zeleným aspikem.

Navlečená v róbě bohatě zdobené blyštivými flitry pokročila před císaře. V přímé úměře ke své otylosti se zavlnila a vystřihla cosi jako rozverné pukrle. Rozcuchané boa obtočené kolem sádelnatého krku divoce zavířilo.

Vader si nemohl pomoc, ale už zase musel myslet na slepici, jež si vytřásá čmelíky z peří.

„Vaše Veličenstvo je velmi laskavo, avšak obávám se, že ti lumpíci nejsou tak velké pocty hodni,“ zakdákala vysokou fistulí, až z toho císaři zazvonilo v uších. Vadera ohlušila zpětná vazba z přetížených audioprocesorů. „Navíc, děti by měly jí do postýlek.“

Palpatin protáhl obličej, střelil pohledem po Vaderovi, který se nenápadným poklepáváním do přilby snažil umravnit poblázněné senzory.

Císaře napadlo, že ještě jednou madam Guichard promluví a Lord ze Sithu ji na místě zaškrtí. Ostatně, nebylo by to zas tak špatné zpestření novoročního banketu.

Erini Oiall nasadila zklamaný výraz. Úpěnlivě pohlédla na Temného pána. Její jemné rtíky se tiše pohnuly a vyslaly k Vaderovi zoufalou prosbu: „Prosím.“

Právě na tom, že se vmísí do davu, závisel jejich plán. Pokud teď v ukázněném dvoustupu slavnost opustí, bude vše zmařeno.

Vader sestoupil z vyvýšeného piedestalu dolů ke stále mírně předkloněné ředitelce ústavu. Madam v této poloze hrozilo, že její kypré poprsí svévolně opustí hluboký dekolt. Takového zážitku by Lord ze Sithu zůstal mile rád ušetřen.

„Císař rozhodl. Dejte jim rozchod. A narovnejte se!“ přikázal tónem, jemuž se neodmlouvá.

Madam Guichard zaskočilo. „Eh?“

Křečovitě se usmála a k Vaderově velké úlevě alespoň druhou část příkazu uposlechla.

Nadechla se k projevu, ale zpoza ebenové masky se vydralo zamručení tak výmluvné, že raději ztišila hlas a jak nejpokorněji uměla, zašveholila: „Jak si Jeho císařské Veličenstvo přeje.“

Vader se podíval zpět na Erini. Potutelně se usmál, spiklenecky na ni mrkl. Přestože nic z toho nemohla vidět, cítil, že ona to ví.

Věnovala mu úsměv plný vděku, také zamrkala. Zase mu tím svým bezprostředním způsobem zamávala, aby se vzápětí rozběhla za ostatními.

V mžiku se rozprchli po sále. Modré uniformy byly vydány napospas čokoládové polevě a máslovému krému a – ó hrůzo – i zelenému aspiku.


*      *     *


Cail Isken se přikrčil za mohutnou paticí jednoho z mramorových sloupů, jež podpíraly vysoko klenutý strop plesového sálu. Zde v zapomenutém koutě si chvatně prohledal kapsy. Na zem rozložil jednotlivé části praku. Poskládat zbraň bylo dílem okamžiku. Tlumené cvaknutí, kdy díly zapadly jeden do druhého, spolehlivě zaniklo v okolním ruchu.

Pak ze složitě učesaných vlasů Mary Jade vytáhl dvojhrotou šipku. Předtím zapletená do účesu, vypadala jako obyčejná, možná trochu nezvyklá sponka. Počínal si nadmíru opatrně, když ji vkládal do gumy praku, aby ani letmým dotekem nezavadil o ostré hroty napuštěné jedem.

„Běž pryč, ať nás nevidí spolu,“ šeptl Maře.

„Caile, vážně to chceš udělat?“ pevně stiskla jeho paži. Zadívali se jeden druhému do očí.

Zdálo se, že na okamžik přece jen znejistěl. „Přísahali jsme. Nebo to chceš vzdát?“ tázavě na ni pohlédl.

Prudce zavrtěla hlavou: „Ne, nechci, ale, co když to nevyjde? Já … já nevím … ale … “ až teď se odhodlala mu říct o předtuše, která celé dny trýznila její duši. „Slyším divný hlas. Jako by o nás někdo věděl.“

Zamračil se. Jeho tmavé oči ještě více potemněly: „Zavraždili naše rodiče!“ řekl naléhavým šeptem. „Musíme je pomstít. Je to naše povinnost,“ chtěl křičet, ale včas se zarazil. Jeho hezká tvář se stáhla hlubokou vnitřní bolestí. Do hlasu se mu vkradly slzy.

Mara těžce přikývla. Také ona měla pláč na krajíčku.

Pousmál se: „Vyjde to, nikdo nebude podezřívat děti. A teď mě nech,“ odbyl ji příkře.

Nesmí brečet. Musí mít pevnou ruku. Vždyť bude mít jen jednu jedinou ránu.

Naposledy na něj pohlédla. Chtěla ho zlehka políbit na tvář, ale on rychle odvrátil obličej.

Snad měla aspoň něco říct, ale slova se jí zadrhla v hrdle a navíc, ať už by řekla cokoli, Cail by ji stejně neposlouchal.

On už se soustředil jen na svůj úkol.


*     *     *


Našel si ji sám.

Nemusela dělat nic pro to, aby si jí znovu všiml. Erini si právě cpala do pusy jahodový košíček s máslovým krémem, když zahlédla Darth Vadera, jak postává opodál.

Díval se přímo na ni.

Provinile se zasmála. Nacpala si do plné pusy zbytek cukroví. Až se zdálo, že se hodlá tou dobrotou zadusit.

Vader výmluvně potřásl hlavou.

Chtěla, aby uvěřil, že jí přišlo legrační, jak kroutil hlavou v černé přilbě a podivné masce, že jí připadá jako velký, mechanický strašák. Chtěla, aby jí uvěřil tu dětskou nevychovanost.

Málem vyprskla smíchy, ale nakonec se jí přece jen podařilo udržet k prasknutí nacpanou pusu zavřenou.

Zcela bez obalu si pomyslela, že sem mezi karnevalové masky se Lord Vader docela hodí.

Odložila prázdný talířek na stůl. Rychle se rozhlédla, zda není někde v dosahu madam Guichard, ale ta se plně věnovala organizaci porcování patrového dortu. Bez zásahu zkušené dámy se operace tak zásadního významu obejít rozhodně nemohla.

Erini se obratně prosmýkla mezi skupinkami hodujících dvořanů.

„Dobrý večer, Lorde Vadere,“ zahuhlala.

„Dáma nemluví s plnou pusou,“ napomenul ji. Řekl to přísně, ale ona věděla, že se pod maskou usmívá.

Natáhl ruku, do které mu poslušně skočil bílý ubrousek ze stříbrného stojánku na jednom z banketních stolů. „Utři si pusu.“

Vykulila oči, ohromeně na něj pohlédla.

„Vy umíte čarovat?“

Těžce polkla. S námahou protáhla velké sousto náhle sevřeným hrdlem.

„Hmmm, možná,“ odtušil měkce.

Rychle se vzpamatovala. „Mara taky umí čarovat.“

Chceš-li něco skrýt, vystav to na odiv.

„Mara?“ zamyslel se. „To je ta zrzavá holka?“

„Ano,“ přisvědčila. Nepřekvapilo ji, že si přiřadil jméno k obličeji. „Na Cré’achu ji prý poslouchal dokonce jednorožec.“

Pěkná bestie, pomyslel si kysele a nahlas řekl: „A co ještě umí ta tvoje Mara?“

„Pozná, co si lidé myslí,“ odpovídala poslušně. „Ale jenom někdy.“

„Zajímavé.“

„Vy prý také umíte poznat, co si lidé myslí.“

„Říká Mara?“ zabručel s pobaveným nadhledem.

Avšak spíše měl být varován. Měl, leč nebyl. Veškerou opatrnost odložil stranou. Byl příliš okouzlen jejím zjevem i způsobem, kterým s ním jednala, než aby hlouběji uvažoval nad tím, co mu vlastně říká.

Obrátila k němu své nebeské oči: „Má palác zahrady?“ převedla řeč nedbale jinam.

„Cože?“

„Jestli má palác zahrady?“ přidala na důrazu. Asi měla dojem, že ji v okolním ruchu špatně slyšel. „Tenkrát jste nám je neukázal,“ dodala na vysvětlenou.

Palác měl zahrady, samozřejmě, ale on do nich nechodil. Proč také. Vyrostl v poušti, kytky mu nic neříkaly. Ani netušil, jestli do zahrad někdy chodí císař.

„Chtěla bys je vidět?“ uvítal možnost zmizet z hodovního sálu.

Horlivě přikývla, až jí pohádkově zlaté vlasy zavířily kolem hlavy.

„Jasně. Ukážete mi je? Teď večer musí být moc hezké, nebo ne? Určitě jsou nasvícené jako celý Coruscant.“

Přimhouřil oči. Vlastně se už dávno, opravdu hodně dávno, tak dobře nebavil. Kradmých, udivených pohledů kolem stojících dvořanů si nevšímal. Ani lehce ironického výrazu opodál zevlujícího Thrawna, který se nemohl na nevšední dvojici zjevně vynadívat. Dokonce kvůli tomu dal na chvíli pokoj i As-Yllardenovi.

Vader napřáhl k Erini ruku v černé rukavici: „Vaše přání je mi rozkazem, princezno. Jen doufám, že najdu cestu.“

Zasmála se, zcela bez okolků vložila svou dětskou dlaň do jeho velké mechanické ruky. Jemně ji sevřel a znovu ho senzory informovaly, jak příjemné teplo z ní vyzařuje.

Spiklenecky mrkla modrým okem a společně vykročili k palácovým zahradám.

Vstříc nočnímu dobrodružství.


III.


Čítankový chlapeček Cail Isken se pevně rozkročil. Jak nejvíce to šlo, napnul gumu praku. Ještě okamžik posečkal, než se mu mezi hemžícími se účastníky banketu otevřel prostor. Zhluboka se nadechl, zatajil dech. Strnul. Okolní svět přestal existovat, zůstalo jen jedno jediné.

Oko střelce.

Ocelová šipka.

Vidlice praku.

A za ní – objekt určený k likvidaci.

„Poslyšte Thrawne, už mám těch vašich poznámek tak akorát dost,“ ohradil se admirál As-Yllarden zatímco se dezertní vidličkou marně snažil umístit šunkový kornoutek na svůj talířek. „Zkuste si najít jinou zábavu,“ zamračil se na Chisse i neposlušný pokrm.

Thrawn se zdvořile usmál: „Nebavím se ani trochu. Jen mi připadá poněkud nevkusné …“

Cail Isken sotva znatelným pohybem uvolnil prsty, jimiž napínal prak.

Thrawn se zarazil uprostřed rozpovídané věty.

Měl dojem, jako by mu něco prolétlo těsně kolem obličeje. Zamračil se, pátravě pohlédl na As-Yllardena. Na Coruscantu byl hmyz přece dávno vyhuben. Nebo ne?

Admirál tlumeně vykřikl, rukou se instinktivně chytil za krk. Když ji zase oddálil, držel mezi prsty jakousi podivnou, dvojhrotou šipku. Na krku, těsně nad límcem slavnostní bílé uniformy, se leskly dvě krůpěje krve.

As-Yllarden naprázdno pootevřel ústa, sípavě zalapal po dechu. Tak nějak divně obrátil oči v sloup, na rtech se mu objevila bílá pěna.

Karnevalové masky i barevné róby, nalíčené obličeje i modrý Chiss, to vše splynulo do jediné, akvarelově rozpité šmouhy. Zvuky zněly, jako když žába pouští pod vodou bubliny.

Zavrávoral.

Thrawn přiskočil k hroutícímu se As-Yllardenovi, ale než ho stačil chytit do náručí, admirál padl přímo na banketní stůl, obličejem do mísy s šunkovými kornoutky. Křečovitě sevřenou rukou přitom trhl za ubrus. Nazdobené mísy, skleničky, talíře i příbory se spolu s ním s řinčením a rachotem poroučely k zemi. Na bílou uniformu se mu rozprskly šťávou nalité srpky melounů ze soustavy Alderaan.

Dav na zlomek vteřiny zkameněl, aby vzápětí jednohlasně zaječel.

Thrawn očima zatěkal po sále. Naprosto nechápal, odkud mohla střela přilétnout. Pohled jeho třpytivých očí se střetl s široce rozevřenýma očima jakéhosi mimořádně hezkého chlapce, který stál v nedalekém sloupoví. Bylo to jedno z těch dětí ze sboru.

Thrawn zpozorněl. Ten kluk byl nějaký divný, skoro jako by …

Než však stačil úvahu dokončit, jeden z panikařících dvořanů do něj prudce vrazil a polil mu uniformu rubínovým vínem. Jeho slavnostní oděv na tom rázem nebyl o moc lépe než šat chudáka As-Yllardena.

Thrawn tlumeně zaklel, ale nyní nebyl čas se takovou banalitou zabývat.

Znovu střelil pohledem na opačný konec sálu, avšak chlapec už mezi sloupy nebyl.

„Vraždááá!“ zaječel kdosi a jiný zavřískal: „Doktóóór! Sežeňte doktorááá!“ ačkoli i oku nezkušenému muselo být zřejmé, že lékař zde už vážně nic nezmůže.

Císař se vztyčil ze svého trůnu. Vzápětí byl obklopen gardisty v rudých stejnokrojích, kteří ho začali chvatně strkat pryč k bočnímu východu ze sálu.

„Ochraňte císaře!“ křičel jejich velitel.

Hosté se tlačili jeden přes druhého, ječeli a vřískali, sem tam padla i šťavnatá nadávka, ale především prchali všemi směry. O neurvalé strkání a kopance žádná nouze nebyla.

Thrawn si všiml muže, který si hlava nehlava klestil cestu přímo k němu. Nebyl to nikdo jiný než velitel imperiální rozvědky Armand Isard.

„Kapitáne, co se stalo?“ štěkl na Thrawna.

Chiss přistoupil k mrtvému As-Yllardenovi, sklonil se do podřepu. Krátce se zahleděl na šipku, kterou dosud svíral ve ztuhlých prstech. Natáhl se pro jeden z ubrousků, jenž se válel spolu s rozbitým nádobím opodál na zemi. Opatrně přes ubrousek uchopil šipku a vyprostil ji z As-Yllardenovy ruky. Také on si dával zapeklitý pozor, aby se nedotkl jejích hrotů.

Vstal. Zvedl šipku do výše očí. Přes jedovaté hroty vážně pohlédl na šéfa rozvědky.

„To bych také rád věděl,“ řekl zamyšleně. „Ačkoli, jistou teorii už mám,“ přimhouřil rudé oči, zahleděl se do sloupoví. Se zdvořilým úsměvem řekl: „Zdá se, milý Isarde, že vašim lidem něco podstatného uniklo.“


*     *     *


Coruscant byl plný monumentálních staveb, ale císařské zahrady založené na visutých terasách bezpochyby patřily k jedněm z jeho divů. Podmanivou atmosféru toho až neskutečně krásného místa vytvářely nejen keře sestříhané do nejrůznějších tvarů, ale i bizarní skulptury a jezírka s fontánami stejně, jako hra vkusně sladěných barevných světel.

Zde, příliš daleko od ruchu metropole, panoval klid takřka posvátný, jemně podbarvený tichým šuměním protékající vody.

Vader prováděl Erini zahradami, které však sám prakticky neznal. Ruku v ruce kráčeli nocí bez tmy a jejich cesta neměla žádný cíl ani směr. Šli jen tak.

V jeden okamžik měl pocit, jako by zaslechl z oken plesového sálu jakýsi divný hluk, rušivý spodní tón, který k oslavám nepatřil, ale právě teď se jím zabývat prostě nechtěl.

Erini tiskla jeho ruku a jasným veselým hláskem komentovala snad vše, co viděla. Bez jakýchkoli zábran dávala průchod svým pocitům.

Nadšení i naprostému ohromení.

Mluvila takřka pořád a on s údivem sledoval, že mu to veselé štěbetání ani v nejmenším nevadí, že cítí uvolnění, jaké už dlouho nepoznal.

Líbilo se mu naslouchat jejímu jasnému, nezastřenému hlasu. Dívat se do nebesky modrých, rozzářených očí, v nichž se odrážela barevná světla noci.

Došli k okraji jedné z teras.

Vader jemně uchopil Erini v pase a bez nejmenší námahy ji vysadil na široký okraj kamenné balustrády.

Sám si bokem přisedl vedle ní. Oběma rukama objala jeho paži, měkce se k němu přitulila. „Počkej,“ zabručel.

Bylo zvláštní, jak samozřejmě se ho od jejich prvního setkání dotýkala. Ne, že by mu to bylo nepříjemné. Naopak. Její doteky byly příjemné až příliš.

Odtáhla se, její doposud rozzářená tvářička potemněla. „Zlobíte se?“

„Ne, nezlobím. Proč si pořád myslíš, že se na tebe zlobím?“

„Tváříte se tak …“ zarazila se, rukou si zakryla ústa. „Promiňte,“ hlesla. Pozdě si uvědomila, že řekla něco opravdu nevhodného. „Bojím se vás,“ přiznala.

„Nesmysl,“ odsekl možná až příliš ostře a tak trochu popuzeně.

Zachvěla se, mírně se odtáhla.

Také on si uvědomil, že tohle vlastně nechtěl. Nesměle ji pohladil po sametově hebkých vlasech. Nepřál si, aby se ho právě ona bála. Ale Erini byla chytrá a vnímavá. Víc, než tušil.

Pochopila, že se snaží o smír. Vážně se zadívala do černých, zrcadlových očí jeho masky.

„Proč nosíte tu masku?“ otázala se nevinně.

„Co myslíš?“

Nechtěl, aby se rozhovor vyvíjel právě tímto směrem, ačkoli bylo logické, že právě to ji na něm zajímalo nejvíc.

Pokrčila rameny. „Nevím. Nejste člověk, nemůžete dýchat normální vzduch?“ hádala.

Zvedl ruku, ukázal jí pět roztažených prstů. „Jsem člověk,“ v jeho hlubokém, elektronicky pozměněném hlase zazněla hořkost.

„Hodně humanoidů má pět prstů, a přesto nejsou lidé,“ stále více ho tlačila do kouta. „Můžete ji sundat?“

Její bezprostřednost i nemilosrdná logika byly odzbrojující.

„Ano, ale …“ zarazil se.

Vyčkávala. Dala najevo obavy, že zašla příliš daleko, že teď už doopravdy vzbudila jeho hněv, anebo že mu ublížila. Ale to přece nechtěla. Její mysl tím pocitem doslova přetékala.

„Nelíbilo by se ti, co bys viděla,“ řekl tiše. „Už o tom nebudeme mluvit, ano?“ prstem jí nadzvedl bradu.

Zamumlala něco neurčitého, rychle uhnula pohledem.

Očima sklouzla k jeho pasu. Její zrak utkvěl na světelném meči, který měl připevněný k opasku. Ten zájem mu pochopitelně neunikl.

„Jste Jedi?“ pípla.

Pod maskou se křivě pousmál.

Možná, kdysi jím býval. Ale byl to vůbec on? Nebo někdo jiný, kdo v něm navždy zemřel?

Otázka bez odpovědi.

Zpátky k němu zvedla oči. Velké, čisté, prosté jakékoli falše. „Jakou má váš meč barvu?“ otázala se s nevinností anděla.

„Zkus ho a uvidíš.“

Odepnul meč od pasu, jemně jí ho vložil do ruky. Byl příliš velký a těžký pro její dětské dlaně. Oběma rukama objal její ruce, jemně jí navedl prsty k jeho ovladačům. K aktivátoru i regulátorům délky a intenzity ostří. Oba ovladače společně nastavili do maximální polohy. Chtěl jí předvést zbraň v celé její dokonalosti a smrtící kráse.

Najednou si dokázal představit, že by jeho život mohl mít ještě jiný rozměr než bezvýhradnou službu císaři, že by jí byl otcem.

Měkce položil její palec na aktivátor.

„Stiskni ho.“

Poslechla. Neudělala nic víc, než co po ní sám chtěl.

Temně rudé ostří jako žihadlo obrovité sršně vystřelilo do vzduchu. Noční ticho rozkmitalo bzučivé hučení.

Cítil, jak sebou trhla, jak po několik úderů srdce zapomněla dýchat. Viděl, jak se jí rudá záře odrazila v očích.

Následující pohyb byl tak bleskový, že ani sithský lord, jehož smysly byly vskutku mimořádné, nedokázal zareagovat.

Prudce se vytrhla z jeho objetí, elegantní piruetou se otočila kolem osy. Švihla mečem. Světelná čepel pronikla černým brněním těsně pod hrudním pancířem a zaryla se Vaderovi do masa. Výkřiku se prostě neubránil. Čistě instinktivně uhnul stranou a málem přitom přepadl přes okraj terasy do závratné hloubky pod sebou.

Další rána, další bolestivý zásah. A další.

Naštěstí pro Vadera durasteel, z něhož byla vyrobená jeho zbroj, intenzitu výbojů zmírnil aspoň natolik, že rány nebyly smrtelné.

Zmatený, bolestí ochromený Vader se těžce svalil na zem do bílého štěrku parkové cestičky. Ohromeně pohlédl na dívenku, která na něj s výrazem bohyně pomsty namířila hrot jeho vlastní zbraně.

„Lorde Vadere, za zločiny proti Cré’achu, jste byl odsouzen k smrti!“


*     *     *


Mara Jade doslova srostla se stěnou sálu.

Využila zmatku kolem, aby se vyhnula ředitelce i strážím, které narychlo svolávaly děti ze sboru. Musela dokončit úkol, k jehož splnění se zavázala přísahou. Kolem ní přepochodoval pevně semknutý oddíl červených gardistů. Kvapně odváděli ze sálu císaře Palpatina.

Ochraňte císaře!

Imperativ, jenž musí být uposlechnut, ať se děje cokoli.

Ale ona zde není proto, aby císaře ochránila. Ona je zde proto, aby ho zabila.

Splynula se stíny. Uzavřela svou mysl. Už dříve, ještě doma na Cré’achu, si vyzkoušela, že umí udělat, aby ji lidé prostě nevnímali. Dokázala projít kolem nich, aniž by si uvědomili její přítomnost. Několikrát si ověřila své umění také v internátu, když se jí podařilo ošálit vychovatelky i pozorné stráže. Jednou dokonce málem utekla. Už stála před vstupní branou, ale při pohledu na cizí, gigantické město ji přepadl strach. Tíseň z vlastní nicotnosti, a tak se nikým nepozorována vrátila zpět.

Rychlým krokem následovala gardisty. Krčila se ve výklencích, skrývala za sloupy. Jako v transu postupovala dál a dál až do samého srdce paláce.

Výborně, maličká, tak pojď …

Příliš se soustředila sama na sebe i na svůj úkol. Nevšimla si, že někdo další pospíchá v jejích patách. Někdo, kdo své poslání splnil, kdo pochyboval o jejím odhodlání.

Nevšimla si Caila Iskena, který ji následoval.


IV.


„Mrcho!“

Vader probodl Erini nenávistným pohledem. Zmatené myšlenky i rozbouřené pocity vytěsnil až za samý okraj své mysli. Tvrdě si zakázal o čemkoli uvažovat.

Zůstal jen nekonečný chlad.

Vyskočil na nohy, máchl rukou.

Obrovská Síla vyrvala Erini světelný meč a poslala ho přímo do ruky Temného pána. Vyslal proti ní další poryv Síly. Nohy jí vyletěly do výšky, udělala nechtěné salto a naplocho dopadla na zem. Obličejem do ostrého štěrku.

Zaskučela, hlasitě se rozplakala.

Celý boj netrval déle než pár vteřin. Až teď dal Vader průchod svým pocitům.

Byl vzteky bez sebe. Ponížený a zraněný. Více na duši než na těle. Přiskočil k ní, natáhl paži. Neviditelná Síla zvedla Erini ze země, aby jí vzápětí černá mechanická ruka – ta, která se jí ještě před chvílí něžně dotýkala – bez jakéhokoli citu sevřela hrdlo.

„Jak sis mohla myslet, že mě právě ty dokážeš zabít?“ zaburácel na ni Vader zblízka. „Malá, hloupá holka!“

Pohlédla na něj očima plnýma slz a bezbřehé nenávisti: „Zabil jsi moji mámu a tátu!“ zachroptěla. „Jsi odpornej vrah!“

Prsty kryté kovem ztuhly, sevření zesílilo. „Zabil jsem hodně lidí. Byly jen jedněmi z mnohých.“

„Nenávidím tě! Jsi hnusná zmrzačená zrůda. Usmaž se v pekle!“

„Už se stalo.“

Se zlostným výkřikem ji odhodil stranou. Moc nechybělo a přelétla přes kamenné zábradlí, k jehož patě se sesypala.

Kašlala a sípala. Jednou rukou si třela zmordovaný krk, druhou zkoumala rozbitá kolena a rychle rostoucí krvavé fleky na bílých punčochách.

Otočil se k ní zády. Prudce oddychoval. Jeho respirátor musel pracovat na plný výkon, aby dokázal udržet stabilní dechovou frekvenci.

Jak jen mohl být tak zaslepený. Nechat se ošálit od malé holky. Až nyní v plnosti pochopil, jak moudrý byl Palpatin, když ho poslal zavraždit malé padawany v Chrámu Jediů.

Už nikdy nenechá přežít jediné dítě. Osobně se postará o každé, které mu kdy zkříží cestu. Prudce se obrátil zpět, bílý štěrk zaskřípal pod okovanými podrážkami jeho těžkých bot. Nadechl se, aby jí sdělil, že zemře a – strnul.

Erini stála na vrcholu kamenného zábradlí, zády k propasti pod sebou. Paže měla volně spuštěné podél těla, paty u samého okraje balustrády. Modrou uniformu měla zmazanou a potrhanou, bílé punčošky zrudlé krví. Na krku i ve tváři jí nabíhaly ošklivé modřiny. Někde ztratila jeden střevíček.

„Zklamala jsem,“ řekla tiše. „Nesplnila jsem úkol.“

Hlas měla napjatý, přidušený. Plný slz, jež jí proudem tekly z očí a kreslily mokré cestičky na zašpiněné tváře. Lehký vítr jí čechral rozcuchané, potem slepené vlasy.

Vader zpozorněl. „Kdo tě poslal?“ udeřil na ni.

„Nikdo, přísahala jsem sama sobě,“ odvětila s klidem, z něhož i sithskému lordovi přeběhl mráz po zádech. Pak ocitovala slova dávného eposu, jež se před pár týdny stala jejím osobním závazkem: „Jsem svědomí i kat, jsem mstitel i vrah. Přísahám pomstu, to nelze vzít zpět, a kdybych selhal …“

Zvrátila hlavu, zadívala se do vysokého nebe nad Coruscantem. Bylo průzračné a jasné, oslnivě prozářené miliardami hvězd galaktického středu i světly mrakodrapů.

„ … pak zvolím smrt!“

Rozpřáhla paže, jen mírně se naklonila dozadu.

Přepadla přes okraj.

Vzápětí se jí zmocnil noční vítr a s tichým hvízdáním ji předal nemilosrdné gravitaci.

Vader v tu chvíli neuděl nic.

Vůbec nic.

Ani slovy, ani Silou se nepokusil zabránit jejímu skoku přesto, že v jeho moci to samozřejmě bylo.

Cítil hněv i stud, ponížení, ale hlavně obrovské zklamání. Kolik nadějí do toho setkání vkládal. Jak moc si přál s ní odjet třeba na druhý konec galaxie. Aspoň na pár dní zapomenout na císaře i Impérium a být jen s ní.

Vždyť tak nějak by mohla vypadat jeho vlastní dcera, kdyby …

Zatnul ruce v pěst.

Z úst se mu vydral přidušený výkřik. Není žádné kdyby.

Obrátil svou duši k Síle a jako už tolikrát předtím, vědomě se přimkl k její Temné straně. Jen tam mohl nalézt ztracený klid a vytouženou úlevu. V té nekonečné, velebné prázdnotě bez pocitů a vzpomínek. Bez lásky a v osamění.

Není čeho litovat.

Byla jen mstitel a vrah.

Poražený nepřítel.

Smrt byla tou správnou volbou.

Jak jen mohl pochybovat o svém místě po císařově boku. Jak jen mohl zakolísat.

Zadíval se směrem k paláci. Okna plesového sálu byla podivně zapšklá, veškerý rej ustal. Vzpomněl si na předchozí vjem, který kvůli ní zaplašil. I tam se dělo něco nevšedního a on udělal chybu, jednu z mnohých dnešní noci, když těm rušivým vibracím v toku Síly nevěnoval pozornost.

Otočil se na patě a rychlým krokem s černým pláštěm divoce vlajícím za patami vyrazil zpět do paláce.


*     *     *


„Jedna, dva, tři …“

Kapitán Thrawn dlouhými kroky měřil vzdálenost mezi neživým tělem hrdiny od Cré’achu a sloupořadím na okraji sálu. Tawik As-Yllarden ještě stále ležel na místě, kde zemřel, ovšem nyní provizorně přikryt bílým ubrusem.

Thrawn se zastavil. Znovu odhadoval vzdálenost.

„Musel střílet odtamtud …“ mumlal si pro sebe. „Takže …“ rozpřáhl paže jako by chtěl propojit místo, kde stál střelec, s místem, kde padla k zemi jeho oběť.

Šéf rozvědky Armand Isard pochybovačně zakroutil hlavou. „Chcete říct, že admirála zabilo dítě?“

Thrawn svraštil obočí: „Viděl jsem toho kluka krátce po výstřelu. Stál přímo tam,“ vykročil mezi sloupy. „V ruce něco držel.“

„Myslíte zbraň?“ připojil se k němu Isard.

Chiss se pátravě rozhlédl po zemi. „Možná.“

Vypadal, že něco hledá.

„Byl by blázen, kdyby ji zde nechal,“ nedal mu Isard prostor pro úvahu.

„Blázen nebo k smrti vyděšený,“ odtušil Thrawn. „Kdyby se malý, vystrašený kluk chtěl zbraně co nejrychleji zbavit, nejspíš by ji kopnul někam do kouta.“

Isard si založil ruce na prsou. Sledoval admirála, jak rudýma očima bedlivě zkoumá podlahu z žíhaného mramoru.

„Proč by kluk zabíjel As-Yllardena? Neexistuje zbraň, kterou by mohl pronést do paláce.“

„I na to mám svůj názor,“ odtušil Thrawn a pokračoval v předchozí úvaze: „Na foukačku je ta šipka příliš velká a těžká,“ zadumaně si poklepal prstem na ústa. „Pak nezbývá než …“

Několika dlouhými kroky došel k jednomu z výklenků s odpočívadlem. Zde, pod vyřezávanou lavicí se sametovým polstrováním, ležel nedbale odkopnutý jakýsi předmět.

„ … prak!“

Thrawn se shýbl, zvedl zbraň ze země. S vítězoslavným úsměvem se otočil na Isarda.

„Střílel z praku!“ zvolal takřka vesele.

„No, vidím, že vám to udělalo radost,“ poznamenal Isard jedovatě.

Thrawnova ješitnost byla pověstná. Ačkoli bystrý a zpravidla bezchybný úsudek mu každý mohl jen závidět.

„Potěší mě, když se nemýlím,“ odvětil Thrawn. „Vás ne?“ popíchl Isarda. Rukou zkusil tah gumy praku. „Tohle by dokázalo metnout i dlažku,“ s výrazem uličníka zamířil na křišťálový lustr nad jejich hlavami. „Byl jste někdy kluk?“

Isard obrátil oči v sloup. „Já ano, ale u vás mě to překvapuje.“

Thrawn se pousmál koutkem úst. Zaujal správný postoj, znovu napnul gumu. Zkusmo zamířil směrem k mrtvému As-Yllardenovi. „Nyní provedeme rekonstrukci. Posloužíte mi jako figurant.“

„Zbláznil jste se? Chcete po mě střílet tou otrávenou šipkou?“ zhrozil se Isard.

„Chtěl jsem zvolit jiný projektil, ale kdyby vás to potěšilo …“ schválně větu nedokončil.

Nicméně k rekonstrukci střelby již nedošlo. Do sálu vpadl rozzuřený Vader. S razancí dobře poštelovaného AT-AT se přihnal k oběma mužům.

„Isarde! Podejte hlášení, co se tady stalo?“ zahřímal na velitele rozvědky sotva ho spatřil. Thrawna přehlédl jak placatý šutr.

„Někdo spáchal atentát na admirála As-Yllardena. Vypukla panika. Palácová stráž musela vyklidit sál. Císař je v bezpečí. Hosty jsem nechal shromáždit na centrálním nádvoří a v přilehlých prostorách. Celý palác je neprodyšně uzavřen. Zatím nechci hostům dovolit odchod, vrah může být mezi nimi,“ poslušně odpovídal Isard. „Tady kapitán má jistou teorii,“ kývl na Thrawna.

Chiss se na Vadera nevinně zaculil: „Jaká byla procházka? Zahrady při nočním osvětlení jsou jistě okouzlující. Živoucí umělecké dílo, řekl bych.“

Vader se nadechl k příkré odpovědi, když vtom si Thrawn všiml jeho zranění. „Co se vám stalo?“

„Vaše zvědavost mne znepokojuje,“ odsekl Vader. „Kdo vás pověřil vyšetřováním?“

Thrawn ucítil, jak se mu cosi otřelo o krk. Podvědomě sice ustoupil o krok, avšak přehnaným respektem k Lordovi ze Sithu určitě netrpěl.

„Pověřil jsem se sám,“ vysvětlil s neutuchajícím, zdvořilým úsměvem na rtech. „Nikdo jiný se jaksi nenašel,“ výmluvně rozhodil rukama.

Vader zavrčel jako šelma chystající se skolit bezbrannou kořist. Isard se postavil mezi něj a Thrawna.

„Požádal jsem kapitána o spolupráci,“ honem zachraňoval situaci, jež reálně hrozila vyústit v další vraždu.

Thrawn přimhouřil své planoucí oči a jako by nic si přitom pohrával s prakem. „Vaše zranění, Lorde Vadere, může souviset s případem,“ přistrčil podrážděnému Sithovi zbraň přímo před mřížku jeho masky. „Nejspíš vraždilo dítě.“

Vader po několik nádechů strnule zíral na Thrawna.

„Zopakujte to,“ řekl prázdným hlasem.

Thrawn mu stručně vylíčil svou teorii. Vader pomalým krokem došel k jednomu ze sloupů, těžce se o něj opřel.

„Ty děti pocházejí z Cré’achu,“ začal nepřítomným tónem, ale vzápětí se odmlčel. Další slova mu odumřela na rtech. Místo nich se mu vydral z úst jen přidušený vzdech.

Thrawn sklopil hlavu. Bylo zbytečné se Vadera ptát, kde zanechal onu plavovlasou dívenku. Zadumaně pohlédl na propálená a rozřezaná místa na jeho kombinéze.

„Něco mi říká, že na vás zaútočila vaší vlastní zbraní,“ nadhodil opatrně. „Nepotřebujete lékaře?“ otázal se s opravdovou obavou, avšak Vader nedopověděl.

„Říkal jste z Cré’achu?“ vyhrkl šéf rozvědky. „Který idiot rozhodl, že je pozvou na slavnost, kde byl vyznamenán …“ zarazil se. Vyměnil si ohromený pohled s Thrawnem. „Rozhodli se pomstít,“ vydechl zděšeně. „Měl jste pravdu!“

Thrawn, potěšen vlastní genialitou, spokojeně zapředl: „Děti dokážou vymyslet neuvěřitelné věci. A někdy, jsou odvážnější než dospělí. Byl jste na Cré’achu?“ obrátil se zpět na Vadera.

Temný pán pomalu přikývl.

Thrawn se nervózně kousl do rtu. Očima zatěkal kolem. Horečně uvažoval. „Kdo tu operaci nařídil?“

Vader sebou trhnul, zbystřil i Isard.

„Císař!“ vykřikli všichni tři jako jeden muž.

V ten okamžik Vader nalezl ztracenou rovnováhu: „Thrawne, Isarde, vy najděte toho střelce. Já se postarám o císaře.“


*     *     *


Madam Guichard si právě vyjasňovala situaci s velitelem palácové stráže, když si všimla dvou důstojníků, kteří si k ní razili cestu zástupem rozladěných dvořanů.

„To je neslýchané!“ ječela fistulí na samé hranici ultrazvuku. „Přece nás tady nebude držet jako rukojmí. Nebo si snad myslíte, že ten atentát spáchaly děti?“

Někteří z chovanců ústavu Nová naděje pospávali ve stoje, jiní zívali na celé kolo, další koukali, jak z dané situace vytěžit příležitost pro nějakou tu lumpárnu.

„Madam, je mi opravdu velmi líto,“ odvětil velitel gardy s trpělivostí u vojáka nevídanou, „ale za dané situace vás a vaše svěřence pustit prostě nemůžu.“

„Tomu tady velíte vy?“ zavřískala madam Guichard na Thrawna s Isardem.

„Já ne,“ ohradil se Thrawn prudce. „Jsem jenom kapitán.“

Instinkt geniálního stratéga mu velel stáhnout se, tváří v tvář rozkacené bitevní lodi, do předem připravených pozic. Ustoupil o krok, marně se snažil skrýt za Isarda, přičemž stačil kriticky zhodnotit róbu madam Guichard.

„Ohavný nevkus,“ šeptl Isardovi přímo do ucha.

Šéf rozvědky si promnul boltec, dodal si odvahy. S maximální zdvořilostí požádal: „Madam, spočítejte své svěřence, prosím. Musíme zjistit, zda někdo nechybí.“

Ředitelka si změřila důstojníka opovržlivým pohledem. „No dovolte,“ vypelichané boa divoce zavířilo. Sebevědomě tleskla do dlaní: „Děti!“

Isard odvrátil tvář, Thrawn bolestivě sykl. Za svůj událostmi nabytý život se už setkal s ledasčím, avšak hlasový fond madam Guichard byl výjimečný. V ničem si nezadal s výkonností sonických zbraní.

„Odpočítat!“

Thrawn stiskl čelisti, Isard sprostě zaklel.

„První, druhý, třetí …“ odpovídaly poslušně děti. I největší rošťáci byli při pohledu na oba důstojníky náhle krotcí jako beránci.

„Kdo chybí?“

Odpovědí jí bylo zaražené ticho.

„Ballarde! Kdo chybí?“

Oslovený chlapec, vyjukaný pihovatý kluk, rychle zamrkal: „No já … já nevím …“ vykoktal.

„Ballarde …“ madam výhružně zvedla buclatý prstík.

„Jade,“ špitl chlapec.

„Nahlas!“

„Jade, Oiall a Isken,“ zakníkal poslušně.

Madam Guichard si založila ruce v bok. Zmateně se rozhlédla kolem: „Mara Jade, Erini Oiall a Cail Isken,“ zopakovala jména provinilců. „Dvě dívky a jeden chlapec. Ví někdo, kde jsou?“

Někteří zavrtěli hlavou, jiní hleděli upřeně do země. Ballard si začal nervózně okusovat palec.

Thrawn strčil ředitelce pod nos Iskenův prak i šipku, kterou předtím s Isardem bezpečně uložili do malého plastového sáčku.

„Víte, co je tohle?“ otázal se.

Madam Guichard zbledla, brada se jí roztřásla. Na čele jí vyrazily krůpěje potu. Dobře poznala fragment upilované vidličky z internátní jídelny. Možná byla uječená, ale rozhodně ne hloupá.

„Myslíte, že …“ zajíkla se. Zdálo se, že se o ni brzy pokusí záchvat mrtvice.

„Nemyslím, vím. Mám takřka jistotu,“ ubezpečil ji Thrawn. „Mimochodem, jedna z těch dívek je nejspíš po smrti.“

„Která?“ vydechla zděšeně.

„To ještě nevíme,“ odvětil Isard. Nehodlal jí sdělovat víc, než bylo nutné. Alespoň prozatím. „Ale každopádně jste je měla lépe hlídat. Jedno vám garantuji – budete ráda, když císař nenařídí vaši popravu.“

„Nejspíš vám jen zaplatí jednosměrnou letenku do dolů na Kesselu,“ dodal s křivým úsměvem Thrawn. Ačkoli osobně by se více přikláněl k vivisekci hlasivek.

Isard odvedl Chisse stranou.

„Takže ti zbylí se pokusí zabít císaře,“ shrnul situaci do jediné, výstižné věty.

Thrawn protáhl obličej. Ještě okamžik o čemsi přemýšlel, než rozšafně pokrčil rameny: „Myslím, že naše práce skončila. Svůj osud si zvolili sami. Předpokládám, že Lord ze Sithu se o ně spolehlivě postará.“


V.


Oddíl gardistů v rudých uniformách přepochodoval kolem Mary. Nezavadili o ni jediným pohledem přesto, že stála přímo přede dveřmi císařova kabinetu.

V samém srdci paláce, v jeho nejlépe hlídaných prostorách.

Byli si tak jistí bezpečím toho místa, že dveře do pracovny ani nezajistili. A za nimi – byl císař. Sám a nikým nestřežený.

Mara se odlepila od zdi a stejně, jako předtím Cail, vylovila z kapes uniformy části praku, které snad stokrát zopakovanými pohyby poskládala dohromady. Z vlasů opatrně vytáhla druhou šipku.

Také ona bude mít jen jednu jedinou ránu.

Přistoupila ke dveřím. Zhluboka se nadechla.

Tak pojď, maličká, tvůj čas nadešel.

Zarazila se. Jakýsi němý výkřik zasáhl její duši. Bolest utopená v slzách. Směs těch nejtemnějších pocitů. Zmatek a zklamání i odhodlání zemřít.

Mara vzlykla. Do očí se jí začaly drát slzy.

„Erini,“ vydechla tiše. „Ne, to ne.“

Od potlačování pláče ji rozbolelo v krku. Cítila horkost, která se jí valila od srdce do hlavy. Vader stále žil. Cítila to. A nejodhodlanější z nich zemřela.

Zklamala, a tak zvolila smrt.

Mara polkla slzy, rukou si otřela oči. Udělá, co udělat musí a neexistuje moc, která by jí v tom dokázala zabránit.

Výborně, mé dítě, a teď dej průchod svému hněvu.


*     *     *


Stiskla ovladač dveří.

Vstoupila do rozlehlé místnosti. Temné a plné stínů. Osvícené jen pruhy tlumeného světla, jež sem zvenku pronikaly úzkými vysokými okny.

Chvíli trvalo, než si její oči zvykly na zšeřelé přítmí.

„Pojď dál, Maro Jade,“ ozvalo se ze stínů. Z míst, kde závoje světla přerušovala černá silueta drobné postavy zahalené v kápi.

Hlas podobný šumění podzimního větru zněl klidně a vyrovnaně. Byl to stejný hlas, který k ní promlouval a poháněl ji vpřed, který ji děsil i přitahoval zároveň. Fascinovaná jeho zvukem postoupila o několik kroků vpřed.

Zastavila se.

„Přišla jsi mě zabít. Byl jsem za zločiny proti Cré’achu odsouzen k smrti?“ otázal se Palpatin s nádechem skrytého výsměchu.

Široce se rozkročila, natočila se k němu bokem. Pozvedla ruku s prakem, napnula jeho gumu.

„Nenávidíš mě. Já vím. To já jsem přikázal, aby tvůj svět zemřel. To já jsem poslal Lorda ze Sithu vypálit tvůj domov, zabít tvou rodinu. Jen tak tě bylo možné přivést až sem.“

Nevěřícně svraštila obočí: „Takže Cré’ach byl zničen kvůli mně?“

„Dotýkáš se pravdy, mé dítě. Někdy musíme obětovat nepodstatné. Zničit překrásnou lasturu, abychom nalezli ještě nádhernější perlu, jež se v ní ukrývá.“

Zhluboka se nadechla, zadržela dech.

Okolní svět přestal existovat, zůstalo jen jedno jediné.

Oko střelce.

Ocelová šipka.

Vidlice praku.

A za ní – objekt určený k likvidaci.

Z takové vzdálenosti nemohla minout. Stačilo pouhé škrábnutí a císař Galaktického impéria zemře.

„Císaři Palpatine, otočte se,“ přikázala pevným, rozhodným hlasem. „Nezabiju někoho, kdo ke mně stojí zády.“

Otočil se, široce rozpřáhl paže: „Podej se Temné straně. Použij svou nenávist proti mně. Zabij mě, jestli to dokážeš.“

Zaváhala, ruce s prakem klesly. Její duši zachvátil zmatek.

Cožpak si opravdu přál, aby ho zabila?

Cožpak ta výzva byla míněna vážně?

Ale i kdyby tomu tak bylo, ona to nedokáže.

Nedokáže zabít někoho, kdo je nositelem tak obrovské moci. Vypadal křehce a zranitelně, ale ona správně vycítila, že je neporazitelný. Síla, která se skrývala za jeho planoucíma očima, byla nezměrná.

Najednou toužila se té moci podřídit. Skrýt se v jejím stínu.

Schoulit se v jeho náručí, nechat ho, aby jí otevřel dosud nepoznané brány vědění, aby ji naučil využívat její výjimečné schopnosti.

„Maro, střílej!“ vykřikl Cail Isken, který stanul ve dveřích místnosti. Pěstičkou udeřil od ovladače světel.

Místnost rázem ozářil prudký jas. Zaskočená Mara křečovitě přimhouřila oči.

„Co tady děláš?“ vyhrkla. Vůbec netušila, že ji sledoval. Byla příliš soustředěná na svou misi.

Cailova hezká tvář se hněvivě stáhla: „Musíš ho zabít nebo zemřít. Přísahala jsi!“

Jenomže Mara zavrtěla hlavou. Už zase měla oči plné slz. Nemůže dostát přísaze, kterou dala. Nechce Palpatina zabít, a nechce zemřít.

„Tak dělej!“ zavřeštěl Cail.

„Má pravdu,“ ozval se císař s křivým úsměvem na bezkrevných rtech. Předtím rozepjaté paže klidně složil do širokých rukávů svého pláště. „Není důvod čekat. Střílej,“ žlutým pohledem probodl napřed ji, pak Caila. „Střílej, mé dítě.“

Pochopila. Otočila se na Caila, znovu napnula gumu praku. Chlapec na ni vytřeštil své krásné, hluboké oči.

„Maro? Přece mě nezabiješ,“ vydechl. „Zabij ho!“ zaječel.

„Zabij ho, Maro!“ přikázal Palpatin.

Klidným krokem došel až k ní. Kostnaté ruce vyprostil z širokých rukávů, položil jí je na ramena. Jemně, velmi jemně ji sevřel.

Z Cailových úst se vydralo tlumené vzlyknutí, obrátil se na ústup. Udělal krok a namísto dalšího vzlyku zděšeně zařval.

Dveře místnosti se rozletěly do stran. Jejich rám vyplnila obrovitá postava Lorda ze Sithu. V ruce držel pulzující, temně rudý světelný meč. Jediným švihnutím namířil jeho rozpálený hrot na Caila.

„Už ani krok, malý vrahu!“

Cail zavyl jako raněné zvíře. Hezkou tvář zkřivila ošklivá grimasa toho nejhlubšího děsu. Otočil se zpět na Maru, zůstal stát s rukama svěšenýma podél těla. Bezmocný, vydaný na pospas její vůli.

Avšak ona již nebyla svou paní.

Sotva znatelným pohybem uvolnila napnutou gumu praku.

Cailovo tělo se napjalo jako struna, z úst se mu vydral srdceryvný výkřik. Obrátil se mu žaludek, když strašlivá bolest projela jeho pravým okem, ze kterého nechutně trčela ocelová šipka.

Ale ta bolest trvala jen zanedbatelný okamžik.

Svět se rozhoupal, děsivá maska černého rytíře nabyla ještě bizarnější podoby. Vše se rozplizlo do jednolité, rozmazané šmouhy. Cail Isken naprázdno otevřel ústa, naposledy zachroptěl.

Byl mrtvý dřív, než dopadl na zem.

Vader zůstal stát jako opařený. Naprosto ochromený výjevem, který se mu naskytl. To, co právě spatřil, bylo příliš i na sithského lorda.

Mara zbledla, prak jí vyklouzl z ochablé ruky. Široce otevřenýma očima nehleděla na Vadera, ale někam za něj, skrze něj.

Právě udělala první krok vstříc temnotě a nesmí se zastavit, nesmí se ohlédnout zpět. Jen tak se může ubránit šílenství.

Palpatin rozpřáhl paže a ona se mu s pláčem vrhla do náručí. Křečovitě ho objala kolem krku, tvář zabořila do jeho hrubého pláště. Měkce a něžně ji objal. Právě tak, jak má být objímáno dítě, jež je třeba utěšit.

Brečela a celé její tělo se otřásalo hlubokým vnitřním žalem.

Brečela pro to všechno, co nechala za sebou.

Zelenou louku a větrné ráno, bílého jednorožce i zničený svět, který nedokázala pomstít.

Zrazené kamarády, své svědomí i svou duši.

„Výborně, mé dítě, opravdu výborně,“ zašeptal Palpatin.

Vnořil kostnatou ruku do záplavy měděných vlasů. Byly tak hebké a měkké. Stejně, jako celé její tělo. Avšak ještě nějakou dobu potrvá, než bude dospělou ženou, než ji bude moci objímat jinak než jako milující otec.

„Sám tě vycvičím, staneš se mou prodlouženou rukou,“ řekl s obrovským příslibem do budoucna. Na Vadera, svého věčného učedníka, přitom ani nepohlédl.

Oddálila tvář od jeho ramene, zadívala se mu do žlutých očí. Ještě mnohokrát do nich bude hledět, když mu bude s posvátnou úctou naslouchat, když splyne s jeho vědomím i tělem, když bezchybně vykoná vše, oč ji požádá.

Slzy na její tváři oschly, když se otočila na Vadera a klidným, vyrovnaným hlasem se otázala: „Zabil jsi Erini?“

„Ne, zabila se sama,“ odtušil pochmurně.

„Protože ty jsi to nedokázal,“ utrousila posměšně.

Vader sevřel ruce v pěst.

Stál proti ní. Obrovitý a nehybný, víc stroj než živý člověk. Ale ona se ho už nebála. Její moc vycházela z mnohem silnějších základů. Její oporou byl císař a Vader byl jen naivní hlupák balancující na pomezí zrady. Nepovažoval ji za hrozbu, nijak před ní nechránil svou mysl. Vycítila jeho celé roky potlačovaný vzdor. Jeho touhu osvobodit se z Palpatinovy moci, získat zpět svůj ztracený život.

Ale ona před ním císaře ochrání.

Zkřivila rty a bez ohledu na jeho hrůzu nahánějící vzhled i schopnosti řekla: „Pamatuj, Lorde Vadere, od teď kráčím v tvých stopách. Pokaždé, když zaváháš, když se ohlédneš zpět, já ti budu v patách.“


Epilog


Jen o pár let později, ve stejné místnosti, usedli naproti sobě císař Palpatin a ředitelka říšské informační služby Ysanne Isard. Převzala její vedení po svém otci, kterého sama obvinila z velezrady, za níž byl neprodleně popraven.

Zlé jazyky tvrdily, že osobně dohlížela na řádný průběh exekuce či dokonce sama Armanda Isarda zabila.

Mladá žena upřela na císaře své podmanivé oči. Každé mělo jinou barvu. Jedno bylo modré jako voda, druhé rudé jako oheň. Právě taková byla i jejich nositelka. Jednou chladná jako led, jindy ohnivá jako spalující požár. Černá i bílá stejně, jako její neobvyklé vlasy.

„Vaše Veličenstvo, tajná služba podrobně prověřila průběh operace na Bespinu. Lord Vader se postaral, aby jeho agenti zničili záznamy bezpečnostních kamer, avšak k jeho škodě nebyli zcela důslední.“

Rukou s krásnými, dlouhými prsty podala Palpatinovi datapad. Záměrně se jich dotkl, když si od ní datapad bral. Dobře věděl, jak vzrušující jsou jejich doteky.

„Myslím, Výsosti, že nejlepší bude, když si o celé záležitosti uděláte vlastní obrázek,“ zapředla Isard sametovým, melodickým altem. Špičkou jazyka si přitom olízla plné, krvavě rudé rty.

Palpatinův dech se mírně zrychlil. Nebýt toho, že sám nařídil, aby je kdosi třetí bedlivě sledoval, byl by se jí na místě zmocnil.

A tak raději potlačil svou touhu a obrátil zrak k datapadu. Bez jakéhokoli výrazu, z něhož by si mohla Isard udělat závěr o účinku, jaký na něj ty informace měly, sledoval průběh zaznamenaného děje.

Luku, můžeš zabít císaře …

Palpatin se zachmuřil. Jeho ohavná tvář ještě více zošklivěla. Vstal, důstojně přešel k velkému oknu s lomeným obloukem. Přimhouřenýma očima se zadíval na zlaté věže Coruscantu. Nebe nad nimi bylo vysoké a jasné, prosté jakéhokoli mráčku.

Již delší dobu měl podezření, že s Vaderem není něco v pořádku, že jeho oddanost již není zdaleka taková jako na počátku. Dříve se před svým Mistrem plazil takřka po kolenou, jen aby ho ujistil o své loajalitě, zato nyní byl stále vzpurnější a nezávislejší.

Stále častěji podnikal kroky, které se svým pánem nekonzultoval, které mezi nimi rozevíraly bezednou propast.

Přesto mu byl Palpatin ochoten ledasco tolerovat, avšak to, co ukazovaly záznamy v datapadu, již nebylo na hranici, ale za jakoukoli hranicí únosnosti.

Vader obětoval císaři vše – život, duši, svědomí i své osobní štěstí – a Palpatin mu to nikdy nezapomněl, jenomže žádná oběť nemohla být dost velká, aby vyvážila velezradu.

… společně budeme vládnout galaxii jako otec a syn!

Ta slova zaburácela silou hromu. Zasáhla Palpatinovu duši jako blesk z čistého nebe. Otřásla samotnými základy Impéria.

Pouto mezi Mistrem a žákem bylo přetrženo.

Jejich vztah již nikdy nebude jako dřív.

Avšak k Vaderově smůle jeho syn, Luke Skywalker, nebyl na něco takového připraven. Ani na setkání s otcem, kterého do té doby neznal, ani na možnost vládnout Říši.

Ale jak dlouho dokáže vzdorovat?

Jak dlouho potrvá, než spojí s otcem své síly a Darth Vader – Anakin Skywalker, padlý anděl zrozený ze samotných midichlorianů, převezme vládu nad galaxií?

Palpatin se v duchu usmál. On se nevzdá. Nikdy nepřipustí, aby se Vader vymkl jeho kontrole. Aby se kdokoli postavil mezi učedníka a jeho Mistra.

„Kdo všechno o tom záznamu ví?“ otázal se naprosto neutrálním hlasem.

„Jen já, Výsosti. Agenti, kterým záznam prošel rukama, byli …“ Isard hledala vhodný výraz, „ … dáni na odpočinek.“

V císařových žlutých očích se zablýsklo: „Hezky řečeno. Určitě si odpočinek plně zasloužili.“

Sebevědomě se usmála. Ona přece vždy věděla, čím císaře potěší.

„Někdy si říkám, zda Lord Vader také nepotřebuje odpočinek,“ pronesl Palpatin více sám k sobě než k Isard. „Můžete jít,“ a pak, aby zmírnil příkrost svých slov, dodal: „Uvidíme se navečer, má drahá.“


*     *     *


Sotva za Ysanne Isard zapadly dveře, císař stiskl jedno z tlačítek na svém stole. Ozvalo se tiché syknutí. Ve stěně pracovny se otevřely další dveře, jimiž do místnosti vstoupila mladá štíhlá žena v černé přiléhavé kombinéze.

Po celou dobu naslouchala jednání mezi Isard a císařem.

Přistoupila k Palpatinovi a on oběma rukama uchopil její hlavu s dlouhými vlasy, jež zářily jako roztavená měď.

Říkalo se o ní, že je palácovou tanečnicí či prachobyčejnou konkubínou. Hračkou, která jednoho dne císaře omrzí.

Nechával ta slova plynout a dvorským klevetám nijak nebránil.

Jemu i jí takový názor vyhovoval. Byl jejím úkrytem i neviditelností. Jen oni sami věděli, že pravda je poněkud jiná.

Přiblížil svou znetvořenou tvář těsně k jejímu hezkému, souměrnému obličeji. Zblízka se jí zadíval do smaragdových očí.

Už dávno se v nich neodrážely vzpomínky z dětství. Už dávno nesnila o zelené louce a větrném ránu, o bílém jednorožci a ztraceném domově. Už dávno ji neděsil černý rytíř.

Její mentální schopnosti byly výjimečné. Byla jediná, s kým se nemusel obávat spojit svou mysl. Tak moc mu byla oddaná.

Nikdy by nezradila jako Vader. O tom byl přesvědčen.

Byla jediná, komu mohl bezvýhradně věřit. Komu mohl uložit nadmíru důležitý úkol.

„Maro Jade,“ řekl tichým podmanivým hlasem: „Zabij Luka Skywalkera!“

Ten příkaz se nesmazatelně vepsal do její mysli.

V zelených očích vzplanul žlutý žár. Hlasem plným divoké pokory řekla: „Přísahám, můj pane. Zabiju Vaderova syna a kdybych selhala … “ výmluvně se pousmála. Tu větu nebylo třeba dokončit.

Byla si jistá, že ani tentokrát císaře nezklame.



KONEC