wz


SLZY V DEŠTI



Prolog


Bolest.

Neustálá, všudypřítomná bolest.

Bolest ze ztráty milované ženy, bolest z děsivých zranění, která proměnila jeho tělo v znetvořenou trosku, bolest z bolesti, kterou působil druhým i sobě.

Byly dny, kdy nic jiného už ani nevnímal, kdy se bál, že ho bolest prostě zadusí.

Ale kéž by aspoň umíral.

Smrt by byla vysvobozením.

Jenomže on žil, byl odsouzen k životu v nikdy neutuchajícím utrpení a – bolesti.

Často ho doháněla k nepříčetné zuřivosti, aby jím vzápětí mrštila do zmučené otupělosti.

Předával ji dál se zvrácenou radostí a s krutostí, jaké byl schopen jen on, zprostředkovával její drtivou sílu ostatním.

A přitom každý ten zmařený život zanechával jen další drásavý otisk v jeho rozbolavělé duši.

Bolest.

Bolest.

Bolest.

A nic než bolest, kterou nedokázala utišit ani meditace, ani stále vyšší a vyšší dávky tišících prostředků.

Věčná, nikdy nekončící bolest.


I.


Pršelo.

Hustý liják bičoval Coruscant, ostrý studený vítr smýkal proudy vody po hladkých fasádách mrakodrapů.

Centrální dispečink regulace počasí zahájil plánovanou odstávku všech systémů a město, skrápěné úporným deštěm, upadlo do ospalé netečnosti.

Jako by si planeta, jejíž živly byly přísně drženy pod kontrolou, chtěla nyní vše vynahradit a vyřádit se, dokud to jde.

Císař Palpatin s pocitem hlubokého uspokojení pohlédl na mocné muže Impéria, kteří se na jeho příkaz shromáždili v jednacím sále císařského paláce. Udělalo mu drobnou, škodolibou radost, že byli nuceni vytáhnout paty do té lezavé psoty. Kochal se jejich marnou touhou po teplých kamnech, hřejivých papučích a čaji s rumem, i skrytými úvahami, zda to ten náladový stařec má ještě v hlavě v pořádku.

Generálové i ministři, vlivní úředníci a dokonce i sám vezír Sate Pestage, byli nuceni bez prodlení stanout před císařem, kdykoli jim to přikázal.

Bez ohledu na cokoli.

I kdyby se třeba sama nebesa otevřela a rozhodla se přichystat Coruscantu ničivou potopu.

„Kde je Lord Vader?“ otázal se císař hlasem ostrým jako noghrijská dýka.

Přítomní si vyměnili rychlé pohledy.

„Byl přece pozván na dnešní jednání nebo snad ne?“ obrátil se na vezíra.

Starý, vyzáblý muž s holou hlavou, si nervózně propletl prsty kostnatých rukou. Cožpak je on zodpovědný za dochvilnost Lorda ze Sithu?

„Můj pane, nemám ponětí,“ vydechl tiše.

Kradmo se rozhlédl po ostatních, ale ti dávali okázale najevo svůj nezájem.

„Hmmm,“ císař přimhouřil žluté oči. „Nemáte ponětí. Dobrá, pak tedy počkáme.“

Odvrátil se od přítomných k vysokému vitrážovému oknu a skrze mozaiku sklíček pokrytou kapkami deště se zahleděl na rozpitou siluetu galaktické metropole.

Ticho za jeho zády bylo hustší a hustší, stále častěji narušované rozpačitým poposedáváním mocných zadků po polstrovaných židlích.

Imperátor se v duchu usmál.

Je tím, jehož moc je prakticky neomezená, celá galaxie se před ním třese hrůzou, ale stejně tak ho potěší, když prožene mocné muže studeným lijákem nebo je nechá jen tak sedět v nevytopeném sále.

Budou čekat tak dlouho, jak on bude chtít.

Klidně celou věčnost, zatímco on třeba odejde, aby našel hřejivé spočinutí v náručí některé ze svých konkubín.

A oni budou čekat, dokud jim nedovolí odejít.

On jim přece může přikázat cokoli a jim nezbývá, než poslechnout.

Ovšem, jak to, že neposlechl Lord Vader?

Nikdy se nestalo, aby Lord ze Sithu neuposlechl výzvu svého Mistra. Vždy pokorně přiklusal, jakmile mu to jeho pán přikázal.

Palpatin obrátil vnitřní zrak k toku vesmírné Síly. Její pomocí zapátral po svém žákovi, avšak učedníkova mysl byla obklopena hradbou tak neproniknutelnou, že ani on nejmocnější ze Sithů ji nedokázal překonat.

Ještě okamžik se vzrůstající zlostí hleděl na zamžené okno, než pánovitým hlasem řekl: „Můžete jít, všichni. Dnešní jednání je u konce.“

Zvedli se a bez jediného slova a odešli.

Nikdo se ani nepodivil.

Proč také?

Císaři se přece neodmlouvá.


*     *     *


Ráno bylo jako každé jiné.

Probudila se. Zamáčkla budík. Prožila tisíckrát prožité, zopakovala tisíckrát zopakované. Připravila snídani manželovi, pohladila spící dcerku.

Až na ulici si uvědomila, že prší.

Na přeplněné zastávce se vmáčkla do natřísknutého vagónu městského transportu. Přívaly deště způsobily chaos v dopravě a intervaly běžně minutové se protáhly na minut desítky. Komunikační koridory blokovaly četné dopravní nehody.

Přesto, že celou cestu visela na jedné ruce, bojovala s dřímotou. Cenu ukradené kreditky ta chvilka blahého nevědomí vážně neměla. V přecpaných transportérech chmatáci slavili tučné hody a nahrazovali si tak půst hubenějších časů.

Byla jí zima.

Hnusná, vlezlá, protivná. Taková, co zalézá pod nehty a zebe za krkem.

Nesnášela zimu a déšť, mlhavé pošmourno a sychravá rána.

V automatu na křižovatce chodeb budovy Metropolitní úrazové nemocnice si koupila kafe. Horkou, nechutnou břečku barvy vypraných štětců, jež chutnala po umělém cukru a spařených bukvicích. Spálila si o ni jazyk, ale aspoň se trochu zahřála.

Kéž by tak mohla někam zalézt, usnout a nevylézt, dokud zase nevyjde sluníčko.

Ve společných šatnách se převlékla do bílé lékařské kombinézy, do ruky vzala diagnostický skener. Ani nestačila skříňku pořádně uzamknout a už ji volali na operační sál.

Počasí, jako je to dnešní, si bezpochyby vybere svou daň. O úrazy z dopravních nehod nouze rozhodně nebude.


*     *     *


Jednotka stormtrooperů si nevybíravě razila cestu přeplněnou nemocniční chodbou. Pacienti i personál sotva stačili uskakovat před bílými těžkooděnci, kteří rázovali koridorem.

Kráčeli vpřed tvrdě a nesmlouvavě.

Nikdo se je neodvážil zastavit.

Nikdo se nepokusil dát najevo jakýkoli, byť jen slovní odpor.

Ani zdravotnický personál, ani nemocniční ochranka.

Tlumené výkřiky a zděšené obličeje byly jediným výrazem nevole, kterého se jim dostalo. Znak pět set první legie byl dostatečně silným argumentem. Neomezenou vstupenkou takřka kamkoli.

Nakonec stanuli přede dveřmi jednoho z operačních sálů. Rozstřelili zámek zakódovaných dveří, nad nimiž svítil nápis Vstup zakázán.

Vzápětí se rozječely sirény bezpečnostního poplachu.

„Co to děláte? Stůjte! Tam nemůžete!“

Sálová sestra zahalená od hlavy k patě ve sterilní kombinéze se jim pokusila zastoupit cestu.

„Ustupte!“ ozvalo se chraplavě zpoza jedné z bílých přileb.

Voják pažbou pušky odmrštil sestru stranou. S výkřikem bolesti se sesypala mezi ocelové skříňky s lékařským náčiním.

Vtrhli na sál.

Bleskově obstoupili tým chirurgů, kteří se skláněli nad pacientem na operačním stole.

„Doktor Tissaia Gernon?“ otázal se velitel jednotky.

Hlas měl hrubý, nepříjemný, elektronicky pozměněný modulátorem zabudovaným v bílé přilbě.

„Kdo z vás je doktor Gernon?“

Mlčeli. Žádná odpověď. Jen zaražené, hrůzou oněmělé ticho.

„Zbláznili jste se?“ osmělil se jeden z chirurgů a třesoucím se hlasem dodal: „Tady se operuje,“ oznámil, jako by právě tento fakt vojákům unikl. „Nemůžete sem jen tak vtrhnout.“

„Mlčte! Kdo z vás je doktor Gernon?“ zopakoval velitel svou otázku.

Členové operačního týmu pohlédli jeden na druhého. Pak rychle sklopili zrak.

Komandér vystřelil do stropu. Sprška jisker a zuhelnatělého prachu se snesla z černého kráteru přímo do otevřené rány operovaného pacienta.

Nebyl nikdo, kdo by se ubránil výkřiku. V ten okamžik zaječeli všichni, instinktivně se přikrčili.

Jen pacient na stole dál nevzrušeně snil svůj anestetický sen.

Komandér přirazil nejblíže stojící sestře hlaveň pušky k hlavě. Žena tlumeně vzlykla.

„Naposledy! Kdo z vás …“

„Počkejte,“ vyděšeně pípla jedna ze zakuklených postav. „Já jsem Tissaia Gernon.“

Podle hlasu mladá žena a zřejmě hlavní operatér. Na očích měla nasazený mikrovizor, v chvějící se ruce držela laserový skalpel.

„Jdete s námi,“ oznámil velitel.

Kývl na ostatní stormtroopery. Ihned se ženy chopili a postrčili ji směrem ke dveřím. Sám jí neurvale strhl z očí vizor. Bez jakéhokoli ohledu ho odhodil na zem. Pak sebral lékařce skalpel a vtiskl ho do ruky muži, který předtím protestoval.

„Můžete pokračovat,“ hlavou ukázal na pacienta zasypaného zuhelnatělou omítkou.

Tissaia Gernon se ještě stačila ohlédnout přes rameno, avšak kupodivu se nenašel nikdo, kdo by jí byl ochoten poskytnout jakoukoli podporu.


*     *     *


Vhodili ji do transportéru.

Do zatuchlého přítmí, jež páchlo po oleji a zpuchřelém čalounění.

Na ošoupané lavice po obou stranách nákladního prostoru usedli vojáci. Stroj se odlepil od platformy přimknuté k budově nemocnice a vysokou rychlostí zamířil do hustého lijáku.

Tissaia se vystrašeně rozhlédla po maskovaných stormtrooperech. Měla strach, jaký nepoznala ani před obávanou atestační zkouškou z inhumánní anatomie, ani před jakoukoli sebetěžší operací.

„Jsem zatčená? Nic jsem neprovedla,“ hlesla se staženým hrdlem.

„Mlčte!“

Přerývaně se nadechla, srdce jí tlouklo až v krku. Horečně přemýšlela, co to má všechno znamenat, ale žádné rozumné vysvětlení ji nenapadlo.

Nespáchala nic nezákonného, nikdy se neprotivila Impériu. Vždy patřila k jeho loajálním občanům, kteří se zajímají jen o sebe a svou práci.

Nikdy se nestarala o politiku ani o povstání, o němž se šuškalo po celém Coruscantu.

Vnitřní prostor transportéru nebyl opatřen žádným oknem, a tak ani neviděla, kam ji vlastně vezou. Zacházeli s ní hrubě a rozhodně neměli náladu na řeči, přesto jí nedalo, aby se neotázala: „Kam mě vezete?“

Komandér výhružně naklonil hlavu v bílé přilbě ke straně a Tissaia zmlkla. Musela zavřít oči a rychle polykat. Přesto jí zpod pevně semknutých víček vyhrkly slzy.


*     *     *


Tiché zasyčení, kotouče bílé páry.

Vstupní poklop transportéru se otevřel. Vojáci vystrkali Tissaiu ven. Denní světlo ji na okamžik oslepilo. Zamrkala, zamžourala kolem sebe.

Před ní se tyčila budova.

Stejně obrovská jako ostatní stavby na Coruscantu a přece jiná.

Temná, ponurá.

Jakoby uzavřená v neviditelné bublině odtažitého majestátu. Spolehlivě chráněná tím neproniknutelným štítem před jakýmkoli kontaktem s okolním světem.

I spídry, které s potěšením řezaly ostré zatáčky kolem mrakodrapů, se tomuto paláci důsledně vyhýbaly.

Zde panoval strnulý klid a hluboké, takřka zlověstné ticho rušené jen bubnováním dešťových kapek do ocelové plošiny, na které transport přistál.

Vojáci obstoupili Tissaiu.

Zase se jí chopily jejich necitlivé, opancéřované ruce. Vykročili směrem k budově. Jakmile byli uvnitř, eskorta ustoupila stranou.

„Paní,“ ozval se z šerem zahalené chodby mňoukavý hlas. „Následujte mne.“

Šedý Noghri v černém plášti Tissaie rukou s ostrými drápy pokynul do tmavé chodby.

Otočila se zpět na vojáky.

Najednou jí připadali mnohem přijatelnější, než odpudivý humanoid, avšak komandér jen chraplavě přikázal: „Splňte majordomův rozkaz, jste očekávána.“


*     *     *


Noghri spěšně provedl Tissaiu šerými chodbami paláce. Spletitým labyrintem, jenž musel být vystavěn jen z jednoho jediného důvodu – aby vzbuzoval pocit té nejhlubší beznaděje.

Stanuli před velkými dveřmi stejně ponurými, jako celý palác.

Noghri stiskl jejich ovladač.

Mírně se uklonil, drápatým pařátem ukázal do prostoru za dveřmi, avšak dovnitř nepohlédl.

„Jděte,“ mňoukl tiše.

Tissaia těžce polkla, opatrně nahlédla dovnitř. Ale ať už by se tam nacházelo cokoli, příšera z předpeklí či snad sama smrt, stejně jí nezbývalo, než vstoupit.

Překročila práh a dveře se s tichým zasyčením zase zavřely.


*     *     *


Lord Darth Vader, Temný pán ze Sithu, seděl ve velkém pevném křesle. Skrze obrovité okno s lomeným obloukem shlížel na šedou siluetu Coruscantu skrápěnou vytrvalým deštěm. Jen několik osamělých paprsků zbloudilého světla se odráželo od černé lesklé přilby, jež chránila jeho hlavu.

Mechanický dech, který vycházel zpoza ohavné masky, vyplňoval tichý, temný prostor přijímacího sálu jednotvárným tlumeným hučením.

Nebyl dechem člověka, byl dechem stroje.

Nelítostného a krutého.

Stroje na utrpení a na bolest.

Na beznaděj a na smrt.

Vader sledoval, jak se déšť v tichém šumění snáší na město.

Jak se siluety mrakodrapů ztrácejí v našedlém oparu bez stínů.

Jak město, jindy oslnivě zářivé, halí bílá tma.

V takové dny byla bolest horší než jindy a on se najednou bál, že už nikdy nevyjde slunce a nezažene ten lezavý příkrov.

Nenáviděl mlhu a déšť, nenáviděl sám sebe za tu dětinskou pošetilost.

Nenáviděl sychravé pošmourno a vlezlou zimu, kdy se dech z jeho masky srážel v obláčky vodní páry, kdy ho bolela snad každá buňka ve zmučeném těle.

Kdy chlad byl nesnesitelný a zima všudypřítomná.

Dveře, k nimž seděl pootočený zády, se tiše otevřely. Kdosi vstoupil do sálu. Cítil jeho strach a čirou, takřka hmatatelnou hrůzu.

Vader se pod maskou slabě pousmál.

Tak to bylo správné. Byl přece stvořen pro to, aby se ho báli.

Tissaia Gernon udělala pár váhavých kroků, zastavila se. S narůstajícím děsem pohlédla na postavu usazenou ve velkém křesle. Slyšela ten podivný, mechanický dech, všimla si, jak se ruce v černých rukavicích mírně pohnuly a prsty kryté kovem sevřely vyřezávané područky.

Chtěla promluvit, obyčejně pozdravit, ale slova se jí zadrhla v hrdle. Místo pozdravu se jí vydral z úst jen přidušený sten.

Vader, aniž by k ní otočil hlavu, promluvil: „Jsem rád, že jste přijala mé pozvání.“

Jeho hlas, stejně mechanický jako dech, jako by vycházel z tmavé hluboké jeskyně. V tlumené ozvěně se odrazil od stěn prázdného sálu.

„Pozvání?“ hlesla Tissaia. „Přivedli mě vojáci.“

Zatěkala očima po stěnách obložených černým, bíle žíhaným mramorem.

Vader k ní otočil hlavu. Při pohledu do neosobních očí jeho masky přeběhl Tissaie po zádech mráz. Hrdlo se jí bolestivě stáhlo.

Zaslechla legendy o sithských lordech, dokonce, že prý snad sám císař Palpatin má jednoho ve svých službách, ale ona sama se nikdy v životě s nikým takovým nesetkala.

A popravdě, moc těm povídačkám ani nevěřila.

Její svět byl jiný. Byl světem řadového občana žijícího obyčejný život.

Avšak nyní stanula jednomu z těch snových přízraků tváří v tvář.

Vstal.

Pomalu k ní vykročil.

Nedokázala od něj odtrhnout zrak.

Zastavil se jen pár kroků od ní.

Byl obrovský. Musela zaklonit hlavu, aby mu mohla pohlédnout do tváře. Ale byla to vůbec tvář?

Vader sklonil hlavu. Prohlédl si drobnou, štíhlou ženu zakuklenou v bílém chirurgickém obleku. Také ona měla zakrytou tvář. Vidět z ní byly jen oči.

Velké, tmavě hnědé a k smrti vyděšené.

Vader zvedl ruku. Jen lehce kývl prstem a Tissaia cítila, jak jí z tváře sklouzla rouška. Vader obrátil ruku dlaní vzhůru a rouška, místo aby spadla na zem, se mu na ni snesla s elegancí padající sněhové vločky.

Tissaia zatajila dech. Vytřeštila na Vadera oči.

Právě spatřila zázrak.

Pravý a nefalšovaný. Žádný pouťový trik, přesto se zdráhala uvěřit tomu, co právě zažila.

„Nikdy nepochybujte o moci vesmírné Síly,“ poučil ji Vader.

Tissaia se zalekla. Celá se schoulila do sebe.

Tak on umí číst i myšlenky, pomyslela si šokovaně.

Netušila, že dokáže rozeznat jen pocity, ale ne konkrétní hnutí mysli.

„Proč … proč jsem tady?“ vydechla přerývaně.

Jeho mechanický dech se mírně prohloubil, když tiše řekl: „Potřebuji vaši pomoc.“

„Moji pomoc?“

Otočil se k ní zády, o kus poodešel. Zadíval se z okna. Dlouho mlčel, než odpověděl: „Musíte mě zbavit bolesti.“

„Bolesti?“

„Budete opakovat každé slovo, které řeknu?“ prudce se obrátil zpět.

Dlouhý černý plášť se divoce zavlnil. Ruce v černých rukavicích se bezděky sevřely v pěst. Hlas, předtím hluboký a klidný jako večerní hladina, zněl najednou zle a podrážděně.

„Promiňte,“ špitla. „Ale …“ zaváhala „ … já jsem chirurg. Léčba posttraumatických stavů není mým oborem. I když pacientům pomáhám, bolest jim spíše působím,“ mírně se usmála.

Jako by se mu tím letmým úsměvem chtěla omluvit.

Ale on nebyl ochoten její omluvu přijmout.

Jakási neskutečná, těžko popsatelná síla, zvedla Tissaiu z podlahy. Nestačila ani vykřiknout a už jí neviditelné pařáty svíraly hrdlo. Zůstala viset zavěšená v prostoru mezi podlahou a stropem, bezmocná jako splihlý maňásek.

Toto již nebyla nevinná hra na úvod, ale výhružná demonstrace Síly.

Vader kývl prstem, Tissaia se snesla o něco níž, ale nohama se země stále nedotýkala. Přiblížil svou masku těsně k jejímu obličeji. Zahlédla obraz své vyděšené tváře v černých zrcadlech vypouklých očnic.

Přesto si dokázala uvědomit, že cílem té odpudivé příšery není jen děsit, ale především držet při životě toho, kdo se za ní skrývá, že není ničím víc než dýchacím přístrojem.

Sice děsivým a bizarním, ale pořád jen přístrojem.

Maska žádnou moc nemá. Jen ten, kdo sídlí za ní. A to je – navzdory všemu – člověk.

„Pomůžete mi a žádné výmluvy!“ zahřímal Vader na Tissaiu zblízka.

Rukou udělal gesto jako by odháněl obtížný hmyz a nechal ji žuchnout zpátky na podlahu.


II.


Darth Vader ležel na šikmém lékařském stole. Kolem něj se pohybovali dva droidi.

Napřed sundali Vaderovi z hlavy těžkou přilbu s maskou, místo které mu připevnili na obličej jen lehký respirátor. Potom odpojili i další mechanické součásti Vaderova obleku od kybernetických zařízení implantovaných do torza jeho těla.

Tissaia stála opodál a široce otevřenýma očima hleděla na neuvěřitelnou scénu před sebou. Mimoděk si rukou zakrývala pootevřená ústa.

Za mnohaletou praxi na městské úrazovce už viděla ledasco, utrhané končetiny i rozpáraná břicha, ale toto předčilo vše, co kdy spatřila.

Nejen, že tělo, hlavu i tvář toho člověka pokrývala změť rudých, nikdy zcela nezahojených jizev, ale ani jedna z končetin nebyla organická. O dalších implantátech, včetně naprosto obludného dýchacího přístroje a jakési, elektrickému rozvaděči podobné, desce zasazené přímo do jeho hrudníku, ani nemluvě.

Tissaie blesklo hlavou, který vyšinutý řezník se na něm tímto způsobem podepsal. I poslední nedostudovaný medik by odvedl mnohem lepší práci.

Když byl Vader odstrojen, Tissaia pomalu přistoupila k lůžku. Nevěřícně zakroutila hlavou. Vztáhla ruku, ale dříve, než se stačila Vadera dotknout, prudce vyhrkl: „Nedotýkejte se mě.“

Ačkoli se snažil, aby jeho hlas zněl ostře, bez modulátoru nebyl ničím víc, než chroptivým zasípáním.

„Jsem lékařka,“ namítla Tissaia. „Těžko vás můžu vyšetřit, když …“

„Jste žena,“ přerušil ji. „Nedotýkejte se mě,“ zopakoval svůj předchozí imperativ.

Potřeboval její pomoc, ale už takhle se cítil hodně trapně. Nebyl ochoten ji pustit dál, než bude nezbytně nutné.

Pokrčila rameny. „Pak jste si měl nechat přivést někoho z mých kolegů. Docenta Beshalla nebo přednostu oddělení, také doktor Wakkell je skvělý odborník.“

Teď, když už před ní nebyl ten hrozivý černý válečník, její strach poněkud ustoupil. Neviděla sithského lorda, viděla jen zmrzačeného a ztrápeného chlapa.

Zlého, protivného, surového, ale hlavně nešťastného.

Přesto ani v nejmenším nepochybovala, že by ji dokázal zabít pouhou myšlenkou.

Přimhouřil oči, ale tentokrát nešlo o gesto zloby. Pouze se snažil zaostřit rozmazané vidění. Ta okolnost Tissaie neunikla.

„Chtěl jsem toho nejlepšího lékaře,“ řekl překvapivě měkce. Dokonce se pod maskou pokusil o něco jako úsměv.

Rozpačitě stiskla rty. Jestli patřila k nejlepším, vážně netušila. Aspoň cifra na výplatní pásce tomu nenasvědčovala. Přesto se vždy snažila poctivě a s maximálním nasazením dělat svou práci. Ale zeptat se, jak přišel právě na ni, se neodvážila.

Zvedla ukazovák a prostředník. „Kolik prstů vidíte?“

„Žertujete?“

„Odpovězte, prosím.“

„Dva.“

„Ostře?“

„Co je to za otázku?“

„Ptám se, jestli vidíte ostře.“

Nechala jeden prst vztyčený. Pomalu přibližovala jeho špičku Vaderovi doprostřed mezi oči. „Sledujte ho,“ přikázala.

Dělal, co mohl, ale pak vše vzdal.

„Oči mám v pořádku,“ zavrčel podrážděně.

„Opravdu?“ Tissaia sáhla po regulátoru osvětlení a zesílila jas zářivky osvětlující lůžko. Změna intenzity nebyla nijak dramatická, přesto Vader křečovitě sevřel víčka.

„Bavíte se?“ vyštěkl.

Tissaia osvětlení opět ztlumila jen na nejnutnější minimum.

„Nebavím se ani trochu,“ šeptla.

Viděl špatně a navíc byl značně světloplachý, ale přiznat to podle všeho nechtěl – a možná nejen jí, ale i sám sobě. Bez vizoru zabudovaného v masce, který všechny ty problémy spolehlivě eliminoval, byl takřka slepý.

„A co vás tedy bolí?“ otázala se smířlivě.

„Všechno.“

Tissaia mírně přikývla. Jeho odpověď ji nijak nepřekvapila. Přesto, že všechny ty rány byly hodně staré, musel trpět opravdu velkými bolestmi.

„Kolik sedativ užíváte?“

„Jak kdy,“ zabručel vyhýbavě.

„Takže hodně. Přesné dávky mi asi neřeknete, tak aspoň název.“

„Nevím.“

„Vy nevíte, co užíváte?“

„Dostávám léky od …“ zarazil se „ … od svého pána.“

Takže od císaře, blesklo jí hlavou. Zajímavé.

„Jak jste k těm zraněním přišel?“

„Po tom vám nic není!“ odsekl překvapivě prudce.

Stiskla tlačítko ovládacího mechanismu a stůl se sklopil do vodorovné polohy. Přisedla si na jeho okraj. Dala si dobrý pozor, aby se Vadera ani nedotkla, když se nad ním sklonila. Její kultivovaná, souměrná tvář lemovaná krátkými, hnědými vlasy, vyplnila celého jeho zorné pole. Zadívala se mu zpříma do očí.

Na něco takového nebyl zvyklý. Při jeho výšce nebylo obvyklé, aby na něj někdo hleděl shůry, aby nad ním měl v tomto směru převahu. A už vůbec ne, aby to byla žena.

Naposledy se nad ním takto skláněla Padmé, když …

Rychle tu vzpomínku zaplašil.

Chtěl dát najevo nelibost, avšak Tissaia promluvila klidným, i když nekompromisním tónem. Stejným, jakým v podobných situacích mluvila s pacienty na pohotovosti: „Lorde Vadere, pokud opravdu chcete, abych vám pomohla, budete muset více spolupracovat. Potřebuji znát původ vašich zranění a také, kdo a jakým způsobem prováděl všechny ty rekonstrukční zákroky. Také chci vzorky všech léků, které užíváte.“

Aktivovala diagnostický skener, který držela v ruce.

Nadechl se k příkré odpovědi, ale i tentokrát ho předešla: „A hlavně ke mně musíte být upřímný, absolutně upřímný. Nejsem nadaná mocí té vaší vesmírné Síly, ale věřte – poznám, když mi budete lhát.“

Už nebyl mocným sithským lordem, byl pacientem.


*     *    *


Vezír Sate Pestage spěchal chodbami císařského paláce.

Černý plášť kolem něj vlál na všechny strany, kápě se mu svezla z lysé hlavy. Kostnatou rukou křečovitě svíral datapad. V duchu proklínal sychravé počasí a promočené boty, rozlehlé chodby vládních budov i revma v levém koleni.

Netrpělivě mávl na rudě oděné gardisty přede dveřmi imperátorovy pracovny. Zadýchaně vpadl dovnitř.

„Můj pane,“ padl na kolena, pokorně sklopil hlavu.

Zprávy, které císaři přinášel, byly více než podivné.

„Vstaňte, příteli,“ vybídl ho Palpatin.

Pestage si oddychl, ale jen na chvíli a jen částečně. Císař měl sice náladu mnohem lepší, než dnes ráno, kdy svolal to zbytečné zasedání, avšak Pestage si byl jistý, že zprávami, jež přináší, císaři náladu zase pokazí.

Oba muži usedli naproti sobě.

Bylo zvláštní, jak podobní si v jistém ohledu byli.

Stářím, černými plášti, temnotou svých myšlenek.

„Nechal jsem prověřit důvod nepřítomnosti Lorda Vadera na dnešním jednání,“ řekl Pestage pomalu.

Palpatin vytáhl obočí: „Opravdu?“

Tak velkou iniciativu rozhodně nečekal.

On sám se nebyl se svým učedníkem schopen žádným způsobem spojit. Ani pomocí Síly, ani prostřednictvím agenta, který se od bran Vaderova paláce vrátil s nepořízenou.

Pestage matně přikývl: „Lord Vader zorganizoval únos jisté lékařky z Metropolitní úrazové nemocnice. Jeho vojáci tam způsobili pěkný rozruch. Odvlekli ji přímo od rozdělané operace. Pak ji převezli do Vaderova paláce.“

Imperátorovy žluté oči se doslova rozsvítily.

No, nééé!

Nevšiml si, že by Lord Vader v poslední době šilhal po lékařce z Metropolitní úrazové nemocnice. Vlastně se od smrti Padmé o ženy z jistých důvodů nezajímal vůbec.

„Copak ho k tomu vedlo?“ otázal se potměšile. Špičkou jazyka si olízl bezkrevné rty.

„Vyžádal si, řekněme, nezávislé posouzení svého zdravotního stavu. Chce, aby ho zbavila bolesti,“ řekl Pestage opatrně.

„On se nikdy nezbaví bolesti,“ odsekl imperátor hněvivě.

Škodolibé potěšení se změnilo v prostou zlobu.

Dobrá nálada zmizela v nenávratnu.

Palpatinova tvář jako by se ještě více propadla do temnoty jeho kápě. Jen pár žlutých očí probleskoval ze stínu, zatímco znetvořený obličej zůstával skryt.

Bolest.

Byla nedílnou součástí Vaderovy osobnosti. Jeden z nástrojů, jímž ho bylo možné ovládat. Pokud se jí zbaví, snadné pořízení s ním rozhodně nebude.

Pestage nervózně poposedl. „Informaci jsme obdrželi od Vaderových lékařských droidů. Před časem jsme do nich instalovali monitorovací zařízení.“

Palpatin se zachmuřil. Tak Pestage bez jeho vědomí špehoval Vadera, navíc tak intimním způsobem.

Jaká opovážlivost!

Kolik schází, aby ten úřednický pletichář napříště šmíroval i jeho.

Přesto se mu rozhodl prohřešek odpustit. Alespoň prozatím.

„Příště chci být o veškerých vašich aktivitách ohledně Lorda ze Sithu podrobně informován,“ zasyčel sžíravě.

Pestage se nadechl k omluvě, ale pak si vše rozmyslel a jen pokorně sklopil zrak. „Rodinu té ženy i vedení nemocnice jsme informovali, že byla povolána k úkolu, jehož splnění je ve vyšším státním zájmu.“

„Hmmm,“ protáhl Palpatin posměšně. „To bylo prozíravé.“

Pestage se zarazil. Nebyl si jistý, zda císař myslí svou pochvalu vážně.

„Předpokládám, že Lord Vader se takovou maličkostí nezabýval,“ poznamenal Palpatin a když se nedočkal od vezíra žádné reakce, pokračoval: „Sledujte tu záležitost. Pokud by došlo k něčemu znepokojivému, informujte mě.

„Zajisté, můj pane. Jak si přejete.“


*     *    *


Doktor Tissaia Gernon seděla na setmělé ošetřovně obklopena displeji s informacemi, jež by reportéři bulvárních plátků bez okolků vyvážili zlatem.

Byla udivena, jak dobře byl palác Lorda Vadera vybaven lékařským zařízením, ačkoli kvůli některým analýzám se musela připojit do systémů nemocnice.

Do laboratoří odeslala pomocí spektrálního transmiteru vzorky všech těch podivných léků, jež Lord Vader užíval v dávkách, které musely každého živého tvora dříve či později dovést k branám šílenství.

Výsledky právě této analýzy ji zajímaly nejvíce.

Mezitím se probírala záznamy pořízenými pomocí skeneru. Vader se nakonec ukázal být vcelku ukázněným a trpělivým pacientem, když se nechal bez odmlouvání nasnímkovat z nejrůznějších úhlů a nechal si odebrat i vzorky nutné pro laboratorní testy.

Jen s ochotou podat doplňující informace to bylo horší, ale nakonec z něj dostala vše, co potřebovala.

A bohužel i mnohem víc.

Bylo to, jako by nechtěně otevřela dávno zrezivělé stavidlo zadržující ničivou povodeň. Musela vyslechnout věci, které nikdy vědět nechtěla.

Ležel na lékařském stole, jednou rukou si podpíral hlavu, díval se zamženým zrakem do vysokého stropu a mluvil a mluvil, dokud se s ní o všechny ty hrůzy nepodělil.

A Tissaia trpělivě naslouchala. Věděla, že nic jiného jí prostě nezbývá a s narůstajícím děsem přemítala, zda má šanci po tom všem ještě někdy opustit palác živá.


*     *     *


Na město padl soumrak, do setmělé ošetřovny vstoupily stíny.

Byl to opravdu dlouhý den.

Tissaia se při pohledu na detaily některých zásahů, jež na Vaderově těle vykonali droidi císaře Palpatina, neubránila hlasitým komentářům. Neuvědomovala si, že veškeré její počínání je velmi pozorně sledováno.

O tom, že Lord Vader utrpěl zranění naprosto neslučitelná se životem, nebylo pochyb, avšak čím více zkoumala jednotlivé snímky, tím více dospívala k jednomu jedinému závěru.

Lorda Vadera nezachránili, Lorda Vadera ještě více zmrzačili.

Otázkou zůstávalo, zda šlo o projev trestuhodné neschopnosti či o zvrácený záměr.

Ať tak nebo tak, měla-li ho zbavit bolestí, pak bylo nutné zvolit velmi radikální řešení.

Tissaia se napojila na aplikační software oddělení rekonstrukční chirurgie a bez ohledu na pokročilou noční hodinu se pustila do práce.


III.


Darth Vader se zastavil před dveřmi ošetřovny. Krátce zaváhal, než kývl prstem a křídla dveří se rozjela do stran. Elektronický ovladač on používat nemusel.

Namísto zbroje s přilbou a maskou byl oblečen jen v černém domácím plášti, ale i tak byl zahalený od brady až po paty. Dýchat mu pomáhal lehký respirátor.

Pomalu vstoupil do místnosti.

Rozptýlené světlo mlhavého odpoledne pronikalo dovnitř vitrážovými okny a místnosti, jindy neutěšené, dodalo snový, lehce neskutečný charakter.

Husté černé mraky se protrhaly, sem tam jimi pronikly slabé paprsky coruscanstského slunce. 

Město zahalil nazlátlý závoj sluncem ozářené mlhy, avšak vyhráno ještě nemělo.

Odstávka regulace počasí měla trvat dalších několik dní, a tak bylo jen otázkou času, kdy přijde další, nepříjemný liják.

Vader přimhouřenýma očima zamžoural kolem sebe.

Tissaia spala na lékařském stole. Usnula až se svítáním, kdy dokončila svou práci.

Vader zůstal tiše stát nad spící ženou. V bílé kombinéze, nasvícená tlumeným světlem, vypadala jako – anděl.

Teď, když její tvář namísto prostého zděšení vyzařovala klid a mír, mu připadala více než hezká.

Něčím připomínala Padmé.

Najednou ji zatoužil vzít do náruče, políbit. Najít úlevu v jejím objetí.

Po něčem podobném zatoužil i včera, když mu s milosrdnou trpělivostí naslouchala, zatímco on na ni chrlil všechny ty hrůzy, které spáchal a které jiní spáchali jemu.

Najednou vytušil, ne byl si naprosto jistý, že jí může říct cokoli a ona ho za nic z toho neodsoudí a možná ho i pochopí.

Přerývaně se nadechl, zavřel oči. Srdce se mu rozbušilo jako o závod. Jak moc by s ní chtěl být jako muž se ženou.

Ta představa byla tak silná, tak naléhavá, tak – bolestná.

Celé jeho mohutné tělo se napjalo.

Až příliš dobře věděl, že nic z toho, co by chtěl, není možné, že nikdo nedokáže milovat jeho zkaženou duši, že není mužem, s nímž by žena chtěla prožít byť jen jednu jedinou noc.

Mohl by ji přinutit násilím, ale pak by namísto lásky spáchal jen další zločin. Ublížil by jí, a to nechtěl.

Sklonil se nad ní, natáhl ruku, aby ji jemně pohladil po tváři.

Ještě na okamžik zaváhal. Z úst mu splynul tichý vzdech. Možná o něco silnější, než ostatní, protože žena na lůžku se pohnula.

Nataženou ruku nechal klesnout zpět.

Otevřela oči, zamrkala. Zmateně na něj pohlédla a k jeho nezměrnému údivu se měkce usmála.

„Dobré ráno, Lorde Vadere.“

Nezmohl se na víc než nevrlé přikývnutí. Zaskočeně se narovnal. Styděl se za své předchozí myšlenky i za to, že byl přistižen v tak ponižující situaci.

Tlumeně zívla, několikrát se protáhla a mimoděk tím dala vyniknout křivkám svého těla. Rychle uhnul pohledem.

„Asi jsem zaspala, co?“ pátravě si ho změřila. „Stalo se něco? Jak se dnes cítíte?“ sáhla po skeneru.

Odmítavým gestem ji zarazil.

„Doufám, že jste probuzená. Chci vědět, jestli už máte nějaké výsledky,“ řekl studeným, neosobním tónem.

Zaraženě na něj pohlédla: „Mám výsledky, ale líbit se vám nebudou.“


*     *     *


Naslouchal jí mlčky.

Podávala mu podrobné vysvětlení k vyobrazením, jež se střídala na displeji datapadu, i k výsledkům laboratorních testů.

Seděli naproti sobě u oválného stolu s lesklou deskou. Za vysokými okny velkého jednacího sálu přívalový déšť už opět bičoval utrápené město.

 „A co z toho vyplývá?“ otázal se nakonec.

Zhluboka se nadechla, dodávala si odvahy. Teď měla před sebou to nejtěžší.

„Napřed jsem si myslela, že všechny ty podivné zásahy do vašeho těla jsou jen výsledkem neskutečné neschopnosti, ale když jsem porovnala fakta, dospěla jsem k jedinému závěru, že to vše byl záměr. Císař z vás zcela vědomě nechal udělat …“ odmlčela se.

Bála se vyslovit to výstižné slovo nahlas.

„ … monstrum,“ bezbarvě dokončil.

A to na svých systémech sám provedl řadu technických vylepšení. Co by asi říkala tomu, jak vypadal zpočátku.

„Hodně z toho se dá napravit,“ řekla rychle, aby změkčila vyřčenou pravdu a dodala mu naději.

Přimhouřenýma očima, protože jen tak dokázal vidět dostatečně ostře, se zadíval na displej datapadu.

Odtud na něj hleděl jakýsi cizí chlap.

Někdo kým by mohl být, kdyby se rozhodl podstoupit sérii mnoha operací.

Namísto ocelových rukou a nohou měl anatomicky dokonalé protézy, jež byly od přirozených končetin k nerozeznání.

Ohavné rudé jizvy, jež brázdily takřka celý povrch jeho těla, byly vyhlazeny, takže nebyly na první pohled patrné. Na hlavě nebylo ani stopy po trepanaci lebky a pokrývaly ji krátké vlasy.

Chyběl monstrózní dýchací přístroj. Nahrazen byl jen malým respirátorem nasazeným těsně pod hlasivkami. Srdeční pulz byl řízen stimulátorem schovaným uvnitř hrudi.

Poškozené oči byly vyměněny za plně funkční bioimplantáty stejně, jako nevyhovující audioprocesory v jeho uších. Už nikdy by ho netrápilo neustálé pískání přetížených obvodů. Díval by se na svět zdravýma očima, jež by nepotřebovaly žádnou korekci pokřiveného obrazu.

Navíc by nemusel nosit žádný speciální oblek ani masku.

Konečně by zase vypadal a cítil se jako – člověk.

Tissaia se naklonila přes desku stolu: „Mohl byste vést takřka normální život.“

„A bolesti?“ zahučel.

„Do vašeho těla bylo umístěno několik implantátů, které mají jedinou funkci – dráždit nervová zakončení a vyvolávat bolest. Žádnou jinou funkci neplní, takže je možné je odstranit prakticky ihned. Pak bolesti ustoupí. I když implantáty nejsou jediný problém.“

Vader sevřel ruku v pěst, zatímco prsty té druhé stále silněji poklepával do lesklé desky stolu.

Tissaia nemohla nepostřehnout napětí, které se v něm hromadilo. Bylo jen otázkou vteřin, kdy přijde výbuch.

„Mluvte na rovinu. Přestaňte pokoušet mou trpělivost. Jaký další problém máte?“ zavrčel.

„Sedativa, která užíváte. Jejich používání je dávno trestné ve většině civilizovaných soustav. Jde o deriváty prudce návykových hypnotik. Jejich kombinací lze plně ovládat lidské chování. Císař vám nepomáhá, on …“

„Dost,“ vydechl chraplavě.

„Mlčte!“ zařval, a i když jeho hlas nebyl zesílet modulátorem, zněl jako řev rozdrážděné šelmy.

„Už ani slovo!“ pěstí udeřil do desky jednacího stolu, až se po ní rozeběhly klikaté praskliny.

Tissaia leknutím doslova nadskočila. Pootevřela ústa, aby je vzápětí zase zavřela. Apelovat na klid teď na místě rozhodně nebylo.

„Zmlkněte!“

Další úder, deska hrozivě zapraskala.

Vader vyskočil, jediným prudkým pohybem odkopl těžkou židli na opačný konec rozlehlé komnaty. Tabule ve vysokých oknech začaly drnčet.

V Tissaie by se krve nedořezal.

Vader se dopotácel ke stěně, těžce se o ni opřel. Zavřel oči, nemohl dýchat. V uších mu šumělo, v hlavě bolestivě tepalo.

Ale cožpak to celé ty dlouhé roky nevěděl?

Cožpak nevěděl, čím jsou způsobeny jeho záchvaty smrtící zuřivosti ani proč ho císař právě v takové dny posílá plnit ty nejdůležitější úkoly?

Cožpak netušil, proč léky někdy zabírají a jindy jsou zcela neúčinné?

Cožpak nevěděl, proč trpí poruchami spánku a proč ho pronásledují děsivé sny sotva oči zavře?

Cožpak to všechno a mnohem, mnohem víc nevěděl?

Věděl.

Pochopitelně, že věděl.

Jen si to sám sobě neodvažoval přiznat. Potřeboval, aby mu vše řekl někdo jiný. Někdo, kdo mu dá sílu s tím vším skoncovat.

Kdo mu dá sílu žít jako skutečný člověk.

Ovšem císař něco takového nikdy nepřipustí.

Pomalu otevřel oči.

Tissaia stála na opačném konci velkého stolu a rukama křečovitě svírala vysoké opěradlo židle.

Přesto přese všechno, co se o něm dozvěděla, jaké zločiny spáchal, že dokonce popravil malé děti, jí ho bylo líto a chtěla mu pomoc. Ale teď se hlavně bála.

Vader se pousmál.

Kvůli ní by podstoupil cokoli a možná by se dokázal vzepřít i samotnému císaři. Možná …

Klidným, vyrovnaným krokem obešel stůl. Přistoupil k Tissaie.

Zvedla k němu oči. Velké, laskavé, prosté jakékoli zloby.

V nich žádná temnota nebyla, jen světlo.

A nyní i strach.

Ale on k ní nechtěl být zlý. K ní ne.

Nechtěl, aby se ho bála. Chtěl, aby ho milovala.

„Léky musíte vysazovat postupně. Zpočátku vám bude hodně zle, ale nasadím vám jiné, které nejsou návykové,“ navázala tam, kde předtím skončila. „Za pár týdnů …“

Zarazila se.

Díval se nějak jinak než předtím a pod maskou se usmíval.

Vztáhl k ní ruce, chtěl ji obejmout, ale ona rychle ustoupila o krok zpět.

„Počkejte!“ vyhrkla, než se jí vůbec stačil dotknout.

„Nebojte se, nechci vám ublížit,“ řekl měkkým, hlubokým hlasem. „Vy se mě bát nemusíte.“

Znovu ji chtěl obejmout.

Jeho výraz ji ani na okamžik nenechal na pochybách, jaké touhy zmítají jeho duší.

„To nesmíme,“ zavrtěla hlavou. „Já … “ slova se jí zadrhla v hrdle, v hlase zazněly potlačované slzy „ … já jsem vdaná … mám manžela a dítě …“ vykoktala přerývaně.

Nic banálnějšího říct už ani nemohla.

Přesto či snad právě proto zůstal stát jako opařený. Naprosto odzbrojený triviálností toho sdělení.

V ten okamžik si připadal jako dokonalý pitomec. Když poslal agenty, aby mu sehnali lékaře, nenapadlo ho jim přikázat, aby prověřili i jeho rodinné poměry.

Jistě, měla svůj život, tak jako každý.

A on, který svůj život již dávno ztratil, něco tak samozřejmého v úvahu prostě nevzal.

Pomocí Síly se dotkl její mysli. V prvním návalu bezmocného vzteku ji chtěl na místě zabít, pak přinutit, aby se podřídila, ale nakonec jen zapátral po jejích opravdových pocitech.

Byla odhodlaná nezradit, dodržet slib, který dala jinému muži, přesto vycítil v její duši jisté  zakolísání. Nepatrný záchytný bod, který mu ještě dával naději.

„Proč říkáte ne, když chcete říct ano?“ otázal se tiše, podmanivě. Znovu na ni pohlédl tím zvláštním způsobem.

„Člověk někdy musí říct ne,“ šeptla s pláčem na krajíčku. „Tohle jsem nechtěla.“

Jeho výraz ztvrdl: „Takže jsem si něco špatně vysvětlil?“ v hlubokém hlase zaznělo obrovské zklamání.

Jak moc se styděl se za ty bláhové naděje, kterým dovolil ovládnout jeho jindy střízlivý úsudek.

Ohromeně na něj pohlédla.

Posledním, co si přála, bylo probudit v něm city, které ona nebude schopná nikdy opětovat. Snažila se mu jen pomoc. Nic víc.

Musela se několikrát nadechnout, než byla schopná znovu promluvit. Sáhla na stůl, podala Vaderovi datapad.

„Nechte si vše projít hlavou. Rozhodnutí je jen na vás,“ řekla pečlivě ovládaným hlasem.

Mechanicky si ho od ní vzal.

On už se rozhodl.

Nikdy nebude žít normální život.

Už navždy bude vězněm ve svém vlastním, znetvořeném těle.

Je trestem, za zločiny, které spáchal a ještě spáchá.

Jediným prudkým pohybem roztrhl datapad ve dví. Obě poloviny, ze kterých koukaly vyhřezlé obvody, jí vztekle hodil k nohám.

„Odejděte!“ přikázal tak arogantně, jak nejlépe to uměl. „A ve svém vlastním zájmu na vše zapomeňte!“

Výhružným dotykem Síly jí sevřel hrdlo.

Přesto ho nedokázala nenávidět.

„Lorde Vadere, já …“

„Jděte!“

Otočil se k ní zády. Už nebylo o čem hovořit. Teď jen musí udržet sám sebe pod kontrolou, dokud neodejde.

Tak strašlivě to bolelo, přesto jí nechtěl ublížit. Nechtěl, aby skončila jako Padmé.

Ještě chvíli tam stála, těžce si povzdychla. Pak se otočila na patě a k jeho velké úlevě prostě odešla.


IV.


Dny plynuly jeden za druhým, zatímco centrální regulace počasí si dávala s nahozením svých systémů opravdu načas. Z původně plánovaných několika dní se staly týdny.

Prudké lijáky neustále sužovaly město, až i císař Palpatin začal být z toho ze všeho značně rozmrzelý. Vader se pořád skrýval a informace, které přinášel Sate Pestage byly více a více znepokojivé.

Tissaia si od návratu z Vaderova paláce připadala jako v podivném snu. Vše bylo najednou nějaké jiné, vzdálené. Svět kolem ní byl zahalen mléčným oparem a ona byla nezúčastněným divákem okolního dění, jež proplouvalo kolem jako zájmu nehodný, nedůležitý šum ztracený kdesi daleko za okrajem jejího vědomí.

Dělala vše, co bylo třeba. Doma i v práci. Ale radost, kterou cítila dříve, již neměla. Tu nechala někde tam daleko na opačném konci města, v temném, ponurém paláci.

V nemocnici občas zachytila tlumené poznámky ostatních lékařů i sester. Sem tam se jí kradmo a s obavami zeptali, co, že se to vlastně stalo, ale když neodpověděla či vyhýbavě převedla hovor jinam, přestali si jí všímat.

A ona ten nezájem jedině uvítala.

Často se poplašeně otočila, sotva zaslechla trochu ráznější kroky, aby vzápětí upadla zpět do otupělé netečnosti.

V noci ji budily zlé sny, ve kterých ho slyšela křičet bolestí. Neznělo to jako hlas člověka, ale jako rachot umírajícího stroje. Většinou už potom do rána neusnula.

Když se pak jednoho dne přistihla, že místo, aby operovala, zírá nepřítomně před sebe a její kolegové si vyměňují rozpačité pohledy, požádala o přeřazení na jinou práci. Nechtěla, aby její rozpoložení zaplatil někdo z pacientů životem.

Z letargie ji nedokázal vytrhnout ani její manžel, ani malá dcerka, když se dožadovala máminy pozornosti.

Muž ji objal, jemně ji k sobě přitiskl: „Tissaio, nechceš mi říct, co se vlastně stalo?“

Rád by ji políbil, ale ona odvrátila tvář.

Cítil zmatek a bolest. Hluboce ji milovat a přitom ji ztrácel. Ani jejich dceři nevěnovala víc, než matný pohled.

„Co po tobě vlastně chtěli?“

Vymanila se z jeho objetí, přešla k oknu. Zadívala se do hustého deště.

„Abych pomohla jednomu důležitému pacientovi.“

„A pomohla jsi mu?“

Otočila se zpět. Zakroutila hlavou. Pohlédla na něj očima plnýma toho nejhlubšího smutku.

„Ne, myslím, že ne. Spíš jsem mu ještě víc ublížila,“ spolkla slzy. „Nesmím o tom mluvit. Už se mě na to neptej, nikdy. Slibuješ?“

Slíbil.

Jinou možnost ani neměl.

Tušil, že kdyby naléhal a ona promluvila, mohlo by je všechny potkat ještě něco mnohem, mnohem horšího.

Musí jí dát čas, aby se s tím vším vyrovnala.

Čas přece zahojí každou ránu.


*     *     *


Lord Darth Vader už zase klečel před císařem Palpatinem. Jednoho dne, jako by nic, nakráčel do císařského paláce s nevzrušenou samozřejmostí, která imperátora rozpálila do běla.

„Jak dojemné, že si učedník vzpomněl na starého Mistra,“ zaskřehotal.

Vader sklonil hlavu, na kterou se jedna za druhou snášely jedovaté výtky.

„Mohu tedy opět odejít …“ zahučel tlumeně.

Záměrně nechal větu nedokončenou. Jen s vypětím veškerých sil držel pod kontrolou svůj hněv i myšlenky. Vmést Palpatinovi do tváře své poznání se však neodvážil.

Aspoň, že bolest, kterou by mu jindy pozice vkleče působila, nyní necítil.

A císař, mocný Sith schopný proniknout do vědomí kohokoli, si toho povšiml.

„Vidím, Lorde Vadere, že se dnes cítíš opravdu dobře,“ utrousil jízlivě mezi jednou a druhou poznámkou o délce prázdnin, jež si Vader dopřál.

„Zajisté, můj pane,“ zapředl Vader pokorně. „Cítím se dobře, jako vždy v tvé přítomnosti,“ nedokázal si odpustit ironický dovětek.

„Vstaň!“

Vstal.

Mnohem rychleji a pružněji, než u něj bývalo zvykem.

Po odchodu Tissai z paláce byl rozhodnut zlikvidovat všechny záznamy o změnách, které mu navrhla.

Cítil obrovské zklamání a zmatek, chtěl skoncovat se vší tou bláznivou nadějí na lepší život, kterou před ním rozprostřela.

Ale pak přišel další záchvat bolesti.

Nevěděl proč, ale tento byl snad tisíckrát silnější, než ty předchozí.

Už natahoval ruku po aplikátoru s léky, které měl od svého Mistra, když v tom se zarazil. Pochopil, že právě teď nastal okamžik, kdy se musí jednou pro vždy rozhodnout.

Nechal nataženou ruku volně klesnout.

Musel se celou svou bytostí upnout k Síle, aby dokázal sám sebe udržet při vědomí.

Vstal ze speciálního lůžka, v němž se zmítal, dopotácel se k terminálům na ošetřovně. Zde byly uloženy originály souborů vytvořených Tissaiou.

Datapad, který před ní tak teatrálně zničil, obsahoval jen kopie.

Aktivoval terminál, otevřel soubory. Přesto, že bolestí takřka neviděl, začal číst.

Když dočetl, naskládal všechny léky od Palpatina do boxu, který vhodil do odpadní šachty.

Následující dny byly strašlivé.

Vyplněné bolestí, záchvaty té nejstrašnější zuřivosti i neodbytnou touhou ukončit svůj vlastní život. Celý se třásl v návalech spalujícího žáru i v zimnicích, jeho bolestné naříkání pohlcovaly ponuré zdi paláce.

Nechal si opatřit léky, které doporučila Tissaia. Přikázal droidům, aby přesně podle schémat, jež vytvořila, odstranili implantáty, které neměly s funkčností jeho těla nic společného a byly zde jen proto, aby ho trýznily.

A pak, najednou – byl volný, a i když bolest nezmizela úplně, byla alespoň natolik umenšena, že již nikdy nebude ovládat jeho svobodnou vůli.

Ovšem zlé sny zůstaly, těch už se nezbaví, ale bude se s nimi alespoň snáze vypořádávat.

Aniž si to v ten okamžik uvědomil, udělal první krok na cestě od temnoty zpět ke světlu, od otroctví ke svobodě.

Zato císař věděl vše.

Informoval ho nejen Pestage, ale i jeho výjimečné smysly ho varovaly, že se s Vaderem děje něco mimořádného, že Lord ze Sithu již nikdy nebude jako dřív.

Otázkou zůstalo, jak daleko povede jeho nezávislost, jak brzy začne být obtížná a nakonec i nebezpečná.

Císař si změřil stojícího Vadera pohledem plným nevole.

„Ještě dnes odletíš do systému Horuz, k planetě Despayre. Provedeš inspekci stavebních prací na Hvězdě smrti.“

Vader byl z hloubi duše rád, že audience skončila a on je poslán na samý Vnější okraj galaxie. Vnitřní hlas mu říkal, že tentokrát se inspekční cesta opravdu protáhne.

„Nezapomeň si vzít s sebou svou osobní lékařku,“ poradil mu císař potměšile.

Vader zkameněl. Zůstal stát jako přimražený.

Zadíval se přes Palpatinovu hlavu kamsi do prázdna a jako by mu na tom vůbec nezáleželo, nevzrušeně řekl: „Myslím, že její přítomnost nebude nutná. Smím odejít, můj pane?“

„Jistě, můžeš jít,“ ušklíbl se císař.

A pospěš si, příteli.

Záměrně dovolil svému žákovi rozpoznat pravý stav věcí.

Připraví Vaderovi lekci, na kterou hodně dlouho nezapomene.


*     *     *


Jakmile za Vaderem zapadly dveře, císař přešel k pracovnímu stolu, stiskl tlačítko intercomu. A když se na opačném konci ozval vezír Sate Pestage, řekl jen jedno jediné:

„Zlikvidujte ji. Okamžitě!“


*     *     *


Vader vtrhl do vlastního domu silou ničivého orkánu. Přehnal se jeho nekonečnými chodbami, vpadl do ošetřovny.

Jediným úderem Síly zničil oba lékařské droidy. Ani na okamžik nepochyboval, z jakého zdroje pochází císařovo bezpečné vědění.

Špičkou boty prohrábl doutnající trosky, vztáhl ruku. V dlani mu přistály komunikační čipy, které odesílaly zprávy. Sevřel ruku vyztuženou kovem v pěst. Když ji znovu uvolnil, měl v dlani jen sotva patrnou hromádku stříbřitého prachu.

Zaslechl něco jako tlumený výbuch, pak vzdálenou střelbu.

Prudce se otočil na patě, vykročil zpět do chodby.

Se zlou předtuchou zapátral po Tissaině vědomí. Rozrazil dveře na terasu nad vstupní branou paláce. Ztuhle, jako obrovský mechanický stroj přistoupil ke kamennému zábradlí.

S pocitem bezmocného vzteku pohlédl na scénu, jež vrcholila hluboko pod ním, na rozlehlém prostranství před palácem.

Poznal, že udělal osudovou chybu. Drodi mohli počkat, Tissaia Gernon nikoli.


V.


Tissaia přemáhala dřímotu.

Marně se snažila udržet pozornost, když na příjmu Metropolitní úrazové nemocnice kontrolovala, zda jsou správně vyplněny všechny údaje zadané do centrální evidence. Kromě ní se zde pohybovalo ještě několik lékařů i sester, kteří organizovali příjem nových pacientů. Seděla zády ke vstupním dveřím, když v tom zaslechla známé ostré kroky.

Malátná ospalost ji rázem opustila.

Tak, jako vždy při podobném zvuku, i nyní se poplašeně ohlédla.

Srdce jí vyskočilo až do krku.

Jednotka bíle oděných stormtrooperů si razila cestu nemocničním koridorem.

„Doktor Tissaia Gernon?“ štěkl komandér na sestru na příjmu.

Tissaia zadržela dech, ale sestra se na štěstí pro ni nezmohla na slovo.

Vyskočila, už se chtěla raději dobrovolně vydat do rukou Vaderových vojáků, aby ostatní ušetřila jejich donucovacích metod, když vtom si všimla, že tito nemají na svých pancířích odznak pět set první legie.

A pak do zděšeného ticha zazněla věta: „Jménem císaře, kdo z vás je doktor Gernon?!“

Jménem císaře!

Tissaia pozpátku jako krab doklopýtala ke zdi, zády se o ni opřela. Netečnost posledních dní byla definitivně pryč. Rychle se rozhlédla kolem.

Ovladač dveří nouzového východu na požární schodiště měla na dosah ruky. Jediným bleskovým pohybem dveře otevřela. Identifikační kartu, kterou vsunula do čtečky, zalomila v její štěrbině.

Prolétla dveřmi, které se za ní syčivě uzavřely a zůstaly zablokovány.

Jak nejrychleji uměla, rozeběhla se dolů ze schodů. Slyšela, jak nahoře nad ní za uzavřenými dveřmi někdo vydává rozzuřené, štěkavé povely. Pak se ozvaly duté rány a prskání energetických výbojů.

Kódem pro mimořádné situace otevřela venkovní dveře. Vyběhla na platformu před budovou nemocnice, kde parkovaly sanitní transportéry. Bez zaváhání se rozeběhla k nejbližšímu z nich.

„Palác Lorda Vadera. Jeďte!“ křikla na pilota.

„Kam?“ podivil se postarší, vousatý muž.

Dělal tuhle práci přes třicet let a za tu dobu nepamatoval, že by se záchrankou někdy vyrážel právě sem.

Otráveně odložil rozjedenou svačinu do přihrádky pod palubní desku. Rukávem si otřel ústa. Co se dá dělat, gáblík dorazí později.

Tissaia se zděšeně ohlédla směrem ke vchodu do budovy.

„Tak jeďte!“ zaječela.

„Copak hoří?“ broukl saniťák otráveně. Sáhl po startéru, nahodil motory.

„Jeďte! Jde o život!“

Chlap už nad ničím neuvažoval. Zapnul houkačku a vyrazil nejvyšší možnou rychlostí do městského provozu.

U východu z budovy se vyrojili stormtroopeři. Okamžik se zmateně rozhlíželi, než jejich komandér ukázal nataženou rukou daleko před sebe.

„Všemi prostředky, zadržte tu sanitu!“


*     *     *


Sanitní transportér se řítil vzdušnými ulicemi města.

Nezaměnitelné ječení houkačky, blikající majáky a vysoká rychlost spolehlivě uklízely ostatní spídry stranou. Přívaly deště bubnovaly do kokpitu a zalévaly čelní průzor jednolitou vrstvou vody. Prudké poryvy ostrého větru smýkaly strojem ze strany na stranu. Pilot měl plné ruce práce, aby udržel vyrovnaný kurz.

„Zatracený počasí,“ hromoval. „Uhni, kreténe!“ zařval na pomalý náklaďák, který se neklidil z cesty dostatečně rychle.

Kolem sanitky prosvištěly zelené výboje. Daleko za ní se ozvaly další sirény.

„No to snad …“ pilot nevěřícně pohlédl na zpětné displeje. „Zbláznili jste se?“

Dutá rána, praskot zborcených plechů.

„Oni po nás střílej!“ zaječel.

Záchranka se propadla o několik desítek metrů níž, kde se málem srazila s dalším vznášedlem. Vzápětí zběsilou vývrtkou jen o vlásek minula transportér městské dopravy.

Pilot sprostě zaklel.

Tissaia se horečně ohlédla. „Přidejte, sakra. Tak šlápněte na to!“

„Dělám, co můžu. Víc z tý bedny nevyrazim. Měla jste si vzít sporťák. Kdo to, k čertu, je?“

Ale než stačila odpovědět, další salva z turbolaseru prolétla kolem.

„Jseš slepej, debile?! Střílíš po sanitě!“ zavrčel pilot přes rameno.

V zamženém obraze zpětného displeje postřehl na vznášedle pronásledovatelů výsostné znaky říšské armády.

„To jsou vojáci,“ zděsil se. „Jde po vás armáda?“ houkl na Tissaiu, ale ta jen neurčitě zakroutila hlavou.

Na palubní desce, vedle vysílačky, se rozblikala kontrolka. Bylo jasné, kdo je volá.

„Nezvedejte to!“ přikázala Tissaia.

„Teď uvidíme, milánkové, jaký jste frajeři,“ zašklebil se saniťák kysele a bez ohledu na cokoli prolétl nejvyšší možnou rychlostí nepřehlednou křižovatkou.

Několik zpanikařených spídrů o sebe škrtlo, vytryskly plameny, zaječely motory v reverzních modech. Rozvřískaly se další sirény, tentokrát městského havarijního systému.

Zmatek a skrumáž zbrzdily pronásledovatele, ale jen na chvíli.

Záchranka se prosmýkla úzkou mezerou mezi mrakodrapy, obkroužila štíhlé věže, když vtom se před její přídí otevřelo obrovité prázdné prostranství, v dálce zakončené mlžnou siluetou Vaderova paláce.

Energetický výboj proletěl kokpitem, roztříštil jeho kryt a zasypal posádku hromadou střepů. Dovnitř zavanul ostrý poryv větru provázený ledovým deštěm. Stroj se zakymácel, propadl se směrem k zemi. Nárazu pilot zabránit nedokázal.

Sanitka škrtla spodkem o plochu gigantické platformy. Ozvalo se uširvoucí skřípění, stroj zmizel ve spršce jisker. Obrovskou rychlostí se řítil vpřed po povrchu plošiny. Za sebou zanechával zčernalou spirálu, jak se nekontrolovaně točil kolem vlastní osy. Nezadržitelně se přitom blížil k budově paláce.

Tissaia se zuby nehty držela sedadla. Saniťák svíral knipl, ačkoli jakákoli snaha řídit havarovaný stroj, byla bláhovým počinem. Mezi zatnutými zuby drtil jednu nadávku za druhou.

Konečně se zastavili.

Pilot po několik úderů srdce strnule zíral před sebe. Tissaia se trhaně nadechla. Až nyní si uvědomila, že po celý ten zběsilý let pomalu nedýchala.

Modře se zablýsklo, z energočlánků vyšlehly plameny.

„Ven!“ zařval saniťák.

Vyskočili z kokpitu. Co nejrychleji utíkali od havarovaného stroje. Vzápětí se za jejich zády ozvala ohlušující exploze. Sotva se udrželi na nohou. Oba se zděšeně ohlédli.

„Vzdejte se!“ zahřmělo shůry. „Jste zatčeni!“

Armádní stroj vykroužil nad jejich hlavami spirálu a dosedl na platformu nedaleko hořícího vraku. Okamžitě z něj vyskákali stormtroopeři.

„Ruce nad hlavu!“ štěkl komandér v čele ozbrojené jednotky. „Zatýkám vás.“

Saniťák uposlechl, Tissaia nikoli. V poslední marné naději se obrátila na útěk. Rozběhla se k uzavřené palácové bráně.

Cíl měla jediný – uniknout.

„Stůjte!“

Neposlechla, nezastavila se. Běžela o život.

Zelený výboj zasyčel vzduchem, udeřil ji mezi lopatky.

„Nééé!“ zařval řidič na střílejícího stormtroopera. „Ty parchante, co jsi to udělal?“

Bez rozmyslu se vrhl vpřed, aby vzápětí ležel mrtvý na platformě.

Ve stejný okamžik stanul na terase nad vchodem Darth Vader.

Viděl, jak koncentrovaný svazek energie vymrštil Tissaiu do vzduchu, jak  tvrdě dopadla na zem. Přesto ještě dokázala vstát, znovu se rozběhnout.

Další výstřel.

A další.

Teď už stříleli všichni.

Vader přeskočil kamenné zábradlí. Jako obrovský černý pták se snesl pomocí Síly dolů na platformu. Rudá čepel světelného meče vystřelila do vzduchu.

Komandér, rozťatý vedví, padl na zem.

Ostatní vojáci znejistěli, pohlédli jeden na druhého.

„Máme rozkazy od císaře,“ vykřikl jeden z nich, ale sotva to dořekl, byl sťat rudým mečem.

Zbývající stormtroopeři se dali na ústup. Naskákali do transportéru a prostě zmizeli.

Najednou bylo po všem.

Na prostranství před palácem opět zavládl běžný, ničím nerušený klid.


Epilog


Vader zhasnul světelný meč, pomalu se otočil zpět.

Klidným, vyrovnaným krokem došel k Tissaie.

Ležela v kaluži krve, kterou déšť rozpíjel v rudé stružky. Jako by spočívala na červeně žíhaném mramoru. Široce otevřenýma očima zírala do zatažené oblohy.

Vader poklekl na jedno koleno. Sklonil hlavu.

„Odpusť,“ vydechl.

Hledala u něj spásu a nalezla smrt.

Dala mu naději, a on se stal příčinou její zkázy.

Nedokázal ji ochránit.

Stejně jako Padmé.

Zvedl ruku. Udělal, co se neodvážil udělat to ráno v paláci. Něžně ji pohladil po tváři, zašeptal její jméno. Nepohnula se, z jejích úst nesplynul jediný vzdech.

Vaderovi se stáhlo hrdlo.

Ten, který rozdával tolik krutosti, byl hluboce zasažen krutostí jiných.

Prsty v černé rukavici se jemně dotkl strnulých víček. Oči zakalené smrtí se navždy zavřely.

V císařském paláci, v nejskrytější z komnat, se císař Palpatin spokojeně usmál. Zase mu osud dal víc, než očekával. Měla zemřít, avšak smrt ve Vaderově náručí, to byl dar samotné prozřetelnosti.

Snad tedy Lord ze Sithu nikdy nezapomene, že není svým vlastním pánem, že jeho život patří Mistrovi, který může opravdu vše.

Vader pohlédl tím směrem. Skrz provazy deště, které mu stékaly po přilbě i po masce, se zadíval na vzdálený císařský palác. Ještě neuměl pojmenovat ten pocit, který sevřel jeho nitro a který mu jednou dá sílu se vzepřít.

Zatím ještě ne.

A tak jen klečel nad mrtvou ženou a očima plnýma slz sledoval, jak déšť pomalu ustává.

Jak se mraky jako mávnutím kouzelného proutku rozplývají.

Jak se poslední kapky snášejí z nebe na zem.

Jak město začíná žít svým obvyklým životem a nad Coruscantem zase vychází slunce.



KONEC