wz


ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK!



„To neuděláš!“
Dva kluci a jedna holčička srazili hlavy k sobě. Tři páry velkých dětských očí se zahleděly směrem k obrovitému paláci.
Monumentálnímu.
Temnému.
Osamělému.
Zbytek Coruscantu zářil jako supernova v okamžiku své největší slávy, ale palác, před kterým děti stanuly, zůstával okázale tichý a setmělý.
„O co, že udělám?“ našpulila dívenka vzdorovitě pusinku.
Kluci si vyměnili rychlé pohledy.
Noc již značně pokročila. V den, jiný než tento, by všichni museli být dávno doma a spát. Ale dnešek byl jiný.
Dnes Říše slavila Nový rok.
Zbývalo jen pár minut do půlnoci. Zakrátko nebe nad Imperial City ozáří barevné ohňostroje a vzduchem zaduní salvy z turbolaserových baterií. Právě teď za nadšených ovací probíhala na Monument Plaza exekuce odpůrců Impéria. Popravčí četě osobně velel císař Palpatin.
„Kecáš. Nikdy nepůjdeš Lordu Vaderovi popřát šťastný Nový rok,“ s odsuzujícím pohrdáním prohlásil jeden z chlapců.
„Stejně není doma,“ vyhrkl druhý. „Je s císařem na Monument Plaza.“
Holčina dupla nožkou: „Dej to sem,“ vytrhla druhému chlapci z ruky načinčaný kornout s lacinými blýskavými bonbóny. Pár pamlsků z něj už sice snědli, ale ještě pořád byl natolik plný, aby mohl posloužit jako dárek.
„Ty tam vážně chceš jít?“ zhrozil se kluk. „Stejně tě nepustí dovnitř.“
„Ale pustí! Vader na žádné Monument Plaza není. Přece jsme ho tam neviděli,“ poukázala na skutečnost, od které se začala odvíjet debata, jež nakonec vyústila v okamžik, v němž se nalézali.
„Jestli to uděláš a vrátíš se živá …“
„ … tak za mě budeš už pořád psát domácí úkoly,“ dokončila dívenka.
Chlapec se zamračil. Teprve teď se začal doopravdy bát. Druhý kluk protáhl pusu, pokrčil rameny. Spiklenecky na kamaráda kývl.
„Tak jo, souhlasím,“ vymáčkl ze sebe kluk.
Holčičce se zablýsklo v očích: „Jděte domů, zítra vám dám vědět, jak to dopadlo.“
„Ale nesmíš kecat.“
„Nebudu. Přísahám. Na mou duši, na psí uši …“ a tak dále, a tak dále.
Zbývající část přísahy o kočičím svědomí zanikla v ozvěně rychlých kroků, jimiž přes rozlehlé náměstí vyrazila směrem k paláci.
Kluci za ní dlouze hleděli. Dívali se jak přešla obrovité prostranství. Jak stanula u vchodových dveří ponurého paláce.
Jak před nimi přešlapovala, aby se nakonec dveře přece jen otevřely a ona vstoupila dovnitř.


*     *     *


„Jít domů,“ zamňoukal noghrijský majordomus.
Za jeho zády stanula dvoučlenná ozbrojená stráž z řad nechvalně proslulé 501. legie.
„Chci popřát Lordu Vaderovi šťastný Nový rok,“ opáčila dívenka. Ale předchozí sebejistota se z jejího hlasu pomalu vytrácela.
„Nedobrý nápad.“
Holčička zamrkala. „Přinesla jsem mu dárek,“ kníkla s pláčem na krajíčku.
Noghri stočil žluté oči k čokoládovým bonbónům v červeném kornoutu se zlatými hvězdičkami.
„Pán neocenit. To on nejíst.“
Dívenka ještě více posmutněla. Upřela na noghrijského zabijáka své velké, mandlově hnědé oči: „Je mi ho líto,“ špitla. „Musí být moc sám. Nechci, aby byl smutný.“
Noghri, cvičený zabiják, pro kterého životy natož nějaké city nic neznamenaly, se zarazil. Pátravě si dívenku změřil. Nevěděl, co přesně to bylo, ale něco v jejích slovech se ho tak nějak zvláštně dotklo.
Zvažoval, zda to všechno není jen záludná léčka, ale bezpečnostní skener nic znepokojivého nehlásil. Ani se mu příliš nezdálo, že by bonbóny mohly být otrávené. K tak primitivnímu triku by se, u všech čertů, přece nikdo neuchýlil.
Přesto si majordomus nebyl vůbec jistý, co má holka v úmyslu. Jenomže její pohled byl tak úpěnlivý.
„Počkat tady, nikam nechodit. Vojáci hlídat,“ trhnul hlavou směrem k ozbrojencům. „Já promluvit s pán. Nic neslibovat,“ rozhodl nakonec.


*     *     *


„Co chceš?“
Lord Darth Vader, Temný pán ze Sithu, jen mírně pootočil hlavu, když se otevřely dveře jeho soukromé komnaty.
Seděl ve velkém křesle, skrze vysoké okno přimhouřenýma očima shlížel na město utápějící se v oslepující záplavě světel. On sám se oslav nezúčastnil. Nikdy podobné akce nevyhledával, ale čím byl starší, tím větší byl jeho odpor ke každoroční nabubřelé demonstraci Palpatinovy neomezené moci.
Chtěl být sám. Pouze v samotě nalézal klid.
Majordomus mňoukl: „Pán mít návštěva.“
Vader se mlčky podivil. Do jeho paláce návštěvy nechodily. Jen služební pochůzky nebo násilím předvedení zajatci. „Kdo je to?“
Jeho hlas, nezkreslený dýchací maskou, zněl jinak než obvykle. V soukromí, skryt za neproniknutelnými zdmi paláce, Lord ze Sithu svůj hrozivý oblek odkládal. Zde nebylo před kým skrývat znetvořené tělo i bizarní přístroje, které ho udržovaly při životě.
Majordomus zrozpačitěl. „Malá holka. Říkat, že muset pán přát Nový rok.“
„Holčička …“ vydechl Vader bezbarvě.
„Přinést pán dárek.“
„Pošli ji pryč,“ zavrčel Vader. Na podobné novoroční vtípky náladu neměl. Ten, kdo k němu holčičku poslal, byl opravdu velký hazardér.
„Já chtít ona jít pryč. Ale ona trvat na svoje. Ona …“ majordomus hledal vhodná slova „ … ona moc zvláštní. Říkat, pán smutný.“
Vader pod dýchací maskou zkřivil rty. Od jisté doby děti přímo nenáviděl. Prudce vstal z černého křesla. Vztyčil se nad majordomem: „Ať okamžitě odejde!“ zaburácel.
Noghrimu se stáhlo hrdlo. „Jak pán chtít,“ mňoukl přidušeně. „Ona jít pryč.“
Nemotorně se rozlícenému Vaderovi uklonil, vykročil zpátky ke dveřím. V duchu spílal sám sobě do smrdutých banth. Vůbec nechápal, co ho to jen napadlo tlumočit Lordovi ze Sithu přání té nezvané návštěvnice.
„Počkej!“ zarazil ho Vader.
Poloslepýma očima, pro které přizpůsobení se proměnlivým světelným podmínkám bylo nepřekonatelným problémem, zíral do přítmí komnaty prosvěcovaného záblesky laserové show.
Majordomus měl pravdu.
Na té dívence bylo opravdu něco zvláštního. Bezpochyby výjimečného. Už jen ta odvaha přijít až k jeho paláci a dožadovat se audience.
Buď jí neznámý vtipálek tak moc zaplatil anebo …
Vader pocítil vibrace v poli Síly. Slabé, přesto nezanedbatelné.
Majordomus strnul. Celý se schoulil v očekávání neodvratného. Trest musí přijít.
Jak jen mohl udělat takovou hloupost?
A proč tu holku vůbec pustil do paláce?
Nejraději by splynul se stíny, jež vystupovaly z temných zákoutí komnaty. Jaká škoda, že se nemohl stát jedním z nich.
Nehmotným a nepolapitelným.
Sáhl pod plášť. Prackou s drápy nahmatal ostrou zahnutou dýku. Odevzdaně mňoukl: „Já sám potrestat …“
„Přiveď ji,“ přerušil ho Vader. „Za svou odvahu si zaslouží, abych s ní promluvil,“ dodal s ironií tak ponurou, až se z toho Noghrimu zježil šedý kožich za krkem.


*     *     *


„Jít dál,“ pokynul dívence Noghri drápatým spárem ke dveřím Vaderovy komnaty. „Mlčet. Nemluvit, dokud pán nedovolit. Nebýt drzá na pán. On zabít,“ mňoukal jedno ponaučení za druhým.
„Rozumím,“ pípla holčička. Odvaha ji už dávno opustila. Přesto nesměle hlesla: „Smím se zeptat?“
Majordomus opáčil: „Něco nerozumět?“
„Tvůj pán je nemocný?“
Noghri jí bleskovým pohybem prackou zakryl ústa. Vojáci za jejich zády výhružně zamručeli.
„Tak nemluvit,“ vypískl majordomus. „Sama vidět. To neříkat. Pán zuřit.“
Se zacpanou pusou a očima vytřeštěnýma přes hřbet pařátu, který ji takřka dusil, divoce přikývla.
Majordomus ji přistrčil k obrovitým dveřím, které se před ní neslyšně otevřely. Vzápětí ji oslovil hluboký, jakoby přidušený hlas: „Pojď dál, maličká.“


*     *     *


Dívenka vstoupila do komnaty plné stínů. Dveře se za ní tiše zavřely.
Rozhlédla se kolem.
Před vysokým oknem stálo velké křeslo, ve kterém někdo seděl. Ticho toho podivného prostoru narušoval jakýsi zvláštní, jakoby sípavý zvuk.
„Prý jsi mi přinesla dárek,“ znovu ji oslovil ten zvláštní hlas.
„Ano,“ špitla, „a také popřát šťastný Nový rok.“
„Jak se jmenuješ?“
„Aqueline.“
„Aqueline,“ zopakoval muž usazený v křesle.
Mluvil se zvláštním, chraplavým přízvukem. Ne jako vznešený pán, ale jako někdo, kdo pochází z vnějšího okraje galaxie.
„Pojď blíž, Aqueline,“ vyzval ji.
Ne, pomyslela si, tohle nemůže být Lord Vader. Spíš zase jen nějaký jeho sluha, který si na Vadera jen hraje.
Hloupá,
vynadala si v duchu, k němu by tě přece nikdy nepustili.
Postoupila o krok, ale hned se zase zastavila. Nohy jí zmrtvěly, roztřásl ji strach.
A co když je to doopravdy Pán ze Sithu?
Měla pocit, že mezi mechanickými sípavými zvuky zaslechla něco jako tiché pousmání. Jako by se bavil jejím strachem a nejistotou.
Muž v křesle pozvedl ruku. Od jejího kovového povrchu se odrazilo světlo barevných ohňostrojů vybuchujících na noční obloze za oknem. Prstem naznačil krouživý pohyb. Křeslo se začalo pomalu otáčet.
Aqueline vytřeštila oči. S narůstající panikou začala couvat směrem ke dveřím.
„Neodcházej!“ zasípal místností ten stále stejný přidušený hlas. Avšak po jeho předchozím klidu nebylo památky. Nyní zněl zle a pánovitě. „Chtěla jsi mne vidět. Tak se dívej!“
V ten okamžik se v komnatě rozzářila doposud pohaslá světla.
Aquelin vykřikla. Bolestivě přimhouřila oči. Ale oslepení trvalo jen chvilku. Pak naprosto zřetelně spatřila tvář muže usazeného v křesle.
Zůstala stát jako přimražená. Tvář anděla, jenž vzlétl ze samotného předpeklí, by nemohla vypadat strašlivěji.
„Ještě stále mi chceš popřát šťastný Nový rok?“ zeptal se sžíravě.
Aquelin se několikrát zhluboka nadechla. Zadívala se na podlahu z černě žíhaného mramoru pod svýma nohama. Uvědomila si, že palác vypadá spíš jako katedrála smrti, než pohodlný dům určený k běžnému životu.
„Čekám na tvou odpověď!“ zaburácel Vader.
„Ano, chci.“
Sázka je sázka. A ona musí klukům vyprávět o tom, jak popřála Lordu Vaderovi.
Vykročila vpřed, zastavila se těsně před ním. Ačkoli seděl, jejich oči byly ve stejné výšce. „Šťastný Nový rok, Lorde Vadere,“ řekla pevným hlasem. „Tohle je pro vás.“
Zvedla mezi sebe a jeho zjizvenou tvář červený kornout se zlatými hvězdičkami plný blýskavých čokoládových bonbónů. Čekala, že si od ní dárek vezme, ale nedělo se nic. Po chvíli vyplněné tíživým tichem se odvážila zvednout mandlové oči a pohlédnout do těch jeho.
Zarazila se, zpozorněla.
Nedíval se na ni, ale skrze ni. Zornice tmavých hlubokých očí měl široce roztažené, nezaostřené. Hlavou jí blesklo, že ji nejspíš ani nevidí, a když, tak hodně špatně.
„Proč to děláš?“ hlas už měl zase tichý. Skoro by přísahala, že se mu trochu třásl.
Smutkem?
Hněvem?
„Nechci, abyste byl smutný,“ řekla s odzbrojující přímostí.
„Lhářko!“ zařval.
V ten okamžik, jako by jí nohy vrostly do podlahy.
Vyskočil, vztyčil se nad ní v celé své ohromující výšce.
Surovým úderem jí vyrazil z ruky kornout se zlatými hvězdičkami. Bonbóny v blýskavých papírcích se rozlétly kolem. Skončily rozdrcené pod podrážkami jeho bot. Ocelovou rukou chytil Aquelin za klopy kabátku. Bez známky nejmenšího citu zvedl k smrti vyděšenou dívenku do výšky.
„Nelžu!“ vyjekla.
Přiblížil svou zohavenou tvář krytou průhlednou dýchací maskou těsně k jejímu obličeji. „Tak mluv, proč jsi tady? Kdo tě poslal a proč?“
Bradička se jí roztřásla, pro slzy neviděla. Ale nakonec, tak to možná bylo lepší – nevidět zrůdu, jejíž mechanický sípot cítila na své tváři.
„Nikdo mě neposlal. Byla …“ popotáhla nosem, polkla slzičky, „ … byla to sázka … že vám popřeji …“
„Sázka?!“
„Hm, sázka,“ zakníkala. „Vsadila jsem se s klukama od nás ze školy. Nechtěla jsem vás urazit! Slíbili, že za mě budou už pořád psát úkoly, když se s vámi setkám …“ zajíkla se pláčem.
„Mám jim snad jako důkaz poslat tvoji mrtvolu?“ zasyčel.
„Omlouvám se!“ zakvílela Aqueline. Naplno se rozplakala.
Vader ji s nečekanou opatrností postavil zpátky na zem. Brečela a vzlykala, celá se třásla. Semknutými pěstičkami si mnula oči. Jak moc si přála být zase venku před palácem. Kéž by do něj nikdy nevkročila.
„Jsi velmi silná a statečná,“ zabručel Vader smířlivě.
Působilo mu radost, když se ho živé bytosti bály, ale ne teď. Sám nevěděl proč, ale bylo to tak. Už kdysi přísahal, že nenechá naživu jediné dítě, které mu zkříží cestu, ovšem s ní to bylo jiné. Ona si zasloužila žít. Alespoň prozatím.
Vader obrátil vyhaslý zrak k ovladači světel a komnata se opět ponořila do šera. Skrze okno sem pronikal tlumený zvuk slavnostních salv z turbolaserových baterií.
Gong oznámil půlnoc.
„Šťastný Nový rok, maličká,“ pokusil se Vader o neumělý úsměv. Neohrabaně ji svou mechanickou rukou pohladil po vlasech. Byly stejně mandlově hnědé, jako její velké oči.
Sametové.
Příjemně hebké.
S údivem na něj pohlédla. „Necháte mě jít?“ otázala se s nadějí v hlase.
„Ne, ale ani tě nezabiju. Představím tě císaři.“
V němém úžasu pootevřela ústa. „Císaři?“
„Od této chvíle on bude tvým pánem. Zažiješ věci, jaké jsi dosud nepoznala,“ měkce se usmál: „Neboj se Aqueline, vezmu tě ke hvězdám.


*     *     *


Miliardy světel.
Město stvořené ze snových iluzí.
Okázalé paláce a obrovité mrakodrapy, proti kterým věže Coruscantu vypadaly jako dětské hračky.
Velkolepý svět v samém jádru galaxie. Přepychový a dokonalý, a přitom nedobytný. Bezpečně ukrytý před jakýmkoli vnějším nebezpečím.
Palpatinův svět stvořený k oslavě císařovy nehynoucí moci. V srdci jeho jedinečnosti se k zářícímu nebi vypínala velkolepá Citadela opředená jen těžko uvěřitelnými legendami.
Skvost mezi skvosty.
„Vítej na Byssu, maličká.“
Aqueline oddálila tvář od průzoru přepravního raketoplánu. Dychtivě pohlédla na svého společníka. Děsivého rytíře v černé zbroji, jehož hlasitý mechanický dech vyplňoval prostor kajuty.
Ale ona se ho už nebála. Věděla, že umí být svým osobitým způsobem docela milý.
Byla okouzlena světem, na který ji vzal.
Jaképak zázraky ji asi čekají? Co úchvatného pro ni nachystal?
Muž pod maskou se usmál: „Již brzy se setkáš s císařem,“ zapředl svým hlubokým, působivým hlasem.


*     *     *


Městská márnice v Coruscant City nepatřila k místům, která by lidé navštěvovali dobrovolně. Také komisař Morelli, ačkoli ostřílený mazák, nechodil mezi zmražené spoluobčany právě rád.
Službu konajícímu koronerovi přistrčil pod nos datapad s obrázkem desetileté dívenky s dlouhými hnědými vlasy a velkýma mandlovýma očima.
„Aqueline Casset, ztratila se na Nový rok,“ zabručel.
„Lituji, komisaři,“ zakrákal koroner, „ale nikoho takovýho sem nepřivezli. To bych si pamatoval.“
Vypoulenýma očima humanoida, který měl blíže k černému ptáku než k člověku, přelétl nekonečnou řadu mrazicích boxů.
Morelli si povzdychl. Schoval datapad do kapsy ošuntělého kabátu.
Sám nevěděl, jaká ta zpráva vlastně je. Zda dobrá, či špatná. Vždyť smrt nemusí být zdaleka tím nejhorším, co může ztracené dítě potkat.


*     *     *


Manželský pár z dobře situované coruscantské střední vrstvy nejistým krokem vstoupil do čekárny policejní stanice.
Pěkně oblečení muž se ženou zaraženě pohlédli na ty, kdo sem přišli, či spíše byli předvedeni před nimi. Společnost to nebyla právě vybraná.
Děvky a pasáci, nějaký ten kapsář, partička skořápkářů.
Manželé znechuceně pohlédli jeden na druhého. Vmáčkli se na tvrdou lavici mezi dvě životem unuděné šlapky a pospávajícího chmatáka.
Nechtěně vyslechli rozhovor přítomných dam.
„Jó holka, buď vopatrná,“ pokračovala v předešlé konverzaci starší z obou pouličních pracovnic. Na první pohled ostřílená profesionálka. „Já šlapu Coruscant City od dvanácti, ale jedno ti povim – dávej si majzla na sithskýho lorda.“
Mladší holka přestala žvýkat. Rty nalíčenými v odstínu půlnoční růže znuděně protáhla: „Kecáš.“
„Kecám?! Každej ví, že si svý oběti vybírá na ulici. Co s nima ve svým paláci dělá, se neptej. Ráno najdou zvohavenou holku ve stoce.“
Muž se ženou si vyměnili stísněné pohledy.
„A proč vy jste tady?“ obrátila se na ně z ničeho nic zkušená madam. "Takovej nóbl páreček ..."
Mladá žena těžce polkla: „Ztratila se nám dcera.“
Děvka se mnohoznačně ušklíbla.
„Při novoročních oslavách. Chtěla jít na ohňostroj se svými spolužáky, tak jsme ji pustili,“ pokračovala matka. Do hlasu se jí vkradly slzy plné výčitek z vlastní neopatrnosti. „Nahlásili jsme její zmizení a teď …“
Nedořekla. Do místnosti vstoupil policejní úředník.
„Pojďte se mnou,“ vyzval manžele. Odvedl je na vyšetřovnu.
Usedli na židle před velkým stolem, za nímž seděl postarší obtloustlý muž s unavenýma očima. Ani se nepředstavil a přešel rovnou k věci.
„Vaši dceru jsme nenašli. Její spolužáci řekli, že ji naposledy viděli před palácem Lorda ze Sithu. Vyslechneme známý firmy, prohledáme město …“
Mladá žena vytřeštila na komisaře oči. Tlumeně zakvílela. Rukou si zakryla ústa. Její muž ji objal, hlavu jí zabořil do ramene.
Nic z toho, co policejní komisař říkal, už k nim nedoléhalo. V hlavě se jim donekonečna omílala slova mrazivá svou neomalenou věcností:
Každej ví, že si svý oběti vybírá na ulici. Co s nima ve svým paláci dělá, se neptej …


*     *     *


Dny nebo snad roky?
Kdo ví.
Aqueline ten čas už dávno nijak nepočítala.
Vyčerpaná a zbavená veškeré energie, nechala lékařské droidy, aby ji uložili do regenerační kapsle. Netoužila po ničem jiném než po milosrdném nevědomí.
A přesto se bála usnout.
Nechtěla načerpat novou energii.
Nechtěla být připravená na další spojení s císařem. S tím starým umírajícím mužem, který z ní jako nenasytný parazit vysával její životní sílu.
Ale byla tak slabá.
Tak neschopná jakéhokoli odporu.
Žila v přepychu a nadbytku, a přitom nebyla spolu s mnoha dalšími ničím víc, než chovnou potravou pro zmírajícího starce znetvořeného Temnou stranou vesmírné Síly.
Oči se jí zavřely.
Začala usínat.
Už nikdy!
Nikdy!!
Nikdy!!!
úpěla její vyčerpaná mysl.
Nikdy … šeptalo hasnoucí vědomí. Avšak vzdor, který zmítal zmučenou duší, byl jen bezmocným křikem do prázdna.
Němým nářkem beznadějně ztraceným uprostřed netečného hvězdného oceánu.



KONEC