wz
Voják


VOJÁK



Sloupy zvířeného prachu se v ohlušujících explozích zvedaly k obloze. V oparu bez stínů se jen neochotně vracely zpět k povrchu planety rozdrásané krátery a rýhami, zákopy a zátarasy. Jako snové pavučiny se snášely na terén plný těch nejzáludnějších nástrah. Minových polí, neviditelných energetických sítí i docela obyčejných, primitivních pastí. Maskovaných děr a ostnatých drátů.
Přesto jednotky bílých válečníků postupovaly vpřed.
Neúprosně a hlavně nezadržitelně.
Bojovali o ovládnutí jakéhosi bezvýznamného světa, který pro ně nebyl ničím víc než očíslovanou strategickou kótou. Neznali ani jeho jméno. Jen na okamžik se stal důležitým bodem války, jež celé roky držela galaxii v ohni.
Stejně vleklé a nesmyslné jako kterékoli jiné války.
Přísně organizované oddíly imperiálních stormtrooperů krok za krokem zatlačovaly neuspořádané jednotky rebelů blíž k základně, která se v konečné fázi měla stát hromadným hrobem těch, kdo se opovážili vzepřít moci Galaktického impéria.
Bojovalo se o každý metr té zbídačené země, o každou díru či kámen, které mohly vyčerpaným obráncům poskytnout úkryt či oporu.
Z nebe podporovaly pěchotu vzdušné síly, na zemi kosily nepřátele přesně mířené salvy z kráčejících AT-AT. Zelené, modré a oranžové blesky křižovaly atmosféru plnou kouře a prachu. Ozývalo se hvízdání padajících bomb. TIE Fightery měřily své síly s povstaleckými vznášedly, zatímco TIE Bombery ničily pozice rebelů kobercovými nálety.
V prašném oparu se jako přízraky míhaly postavy ozbrojenců.
Další ohlušující výbuchy, další gejzíry šedého písku a déšť rozdrceného štěrku.
Bílý voják se přikrčil, jen na krátko splynul se zemí, aby vzápětí vyrazil vpřed. Z reproduktorů v jeho přilbě se řinuly úsečné povely komandéra.
Našel si vhodný úkryt za jedním z balvanů, zamířil na protivníka operujícího opodál.
Bezchybně vystřelil.
Potvrdil likvidaci cíle.
Postupoval, postupoval, postupoval.
Neohlížel se zpět. Nepočítal mrtvé. Ani z řad nepřátel, ani z řad spolubojovníků.
Plně se soustředil jen na boj a splnění mise.
Razil si cestu vpřed jako nemilosrdný stroj. Tak, jak mu velely instrukce hluboko vepsané do jeho vědomí.
Nebyl jedincem, neměl vlastní vůli. Byl skvěle fungující součástí dokonalého celku.
Znovu poklekl. Přiložil zbraň k rameni. Skrze mířidla se zadíval na jednoho z nepřátel.
Rebel bleskově zaujal stejné postavení. Také on zamířil, také on zpříma pohlédl na svého nepřítele.
Nyní měli v zaměřovači jeden druhého. Záleželo jen na tom, čí prst na citlivé spoušti bude rychlejší.
Vzduch beztak přesycený hlukem proťalo ostré hvízdání.
Stormtrooper i rebel bezděky pohlédli k obloze.
Tři imperiální TIE Bombery ve střemhlavém letu zasypaly nepřátele dalším přívalem protonových raket a iontových střel. Odkudsi shůry zaburácely turbolaserové baterie jednoho z císařských hvězdných destructorů. Pak promluvila i děla vlajkové lodi imperiální flotily, majestátního Executoru.
V ten okamžik se planeta otřásla v základech. Její atmosféru rozvlnila série explozí mnohem silnějších než všechny předchozí. K nebi se zvedla ohnivá hradba následovaná splašenými víry uměle vyvolaných bouří.
Stormtrooper vyskočil. Rozeběhl se a odrazil.  Bezpečně dopadl na dno kráteru po jednom z předchozích náletů.
Jenomže i rebel měl naprosto stejný nápad. Mohl se pokusit ukrýt kdekoli jinde. V jiném z kráterů, jichž zde byly desítky, či za jedním z těch velkých, erozí ohlazených balvanů, které byly jako velké bochníky rozeseté všude kolem.
Avšak jeho vůle či snad škodolibý osud tomu chtěly jinak.
Oba vojáci dopadli na dno písečného trychtýře takřka současně.
Rebel zvlnil rty do nenávistného šklebu. Uchopil svou pušku za hlaveň jako kyj a těžkou pažbou udeřil stormtroopera do přilby.
Na humanoida měl ten jedinec velmi pohotové reakce a byl neuvěřitelně mrštný.
Další rána, další úder.
Stormtrooper se zapotácel, před očima se mu zatmělo. Po displejích jeho vizoru přeběhly klikaté čáry.
V sypkém terénu ztratil rovnováhu. Spíš instinktivně, než cíleně sevřel svou pušku. Jen tak, od boku a bez zamíření vypálil.
Rebel zaječel. Pustil zbraň. Oběma rukama se chytil za prostřelené břicho. Z úst se mu vyvalila krev.
Těžce klesl na kolena.
Zvedl ke stormtrooperovi, který se nad ním vztyčil, zsinalý obličej. Zpod otlučené přilby, skrze poškrábaný průzor pohlédl na svého kata. Dokonalé senzory zabudované ve stormtrooperově přilbě vojáka informovaly o každém detailu tváře toho člověka.
O velkých očích plných opovržení a nenávisti. O souměrné tváři s jemnými rysy. O tom, že poraženým protivníkem je žena.
Zabil mnoho žen.
Vlastně, nikdy nerozlišoval, zda zabíjí muže nebo ženy či dokonce děti. Nikdy nezaváhal. Nikdy nepochyboval.
Také nyní sáhl k pasu, odjistil příruční blaster. Vykonat popravu z takové blízkosti pomocí pušky by bylo jen zbytečným plýtváním jejím energetickým zdrojem.
Přistoupil ke klečící rebelce. Jediným prudkým pohybem jí strhl z hlavy ochrannou přilbu. Po ramenou a zádech se jí rozlil vodopád ohnivě rudých vlasů.
Žena mu věnovala pohled plný té nejhlubší nenávisti. Její oči svítily ve tváři ušpiněné bojem jako dva zelené plameny.
Zůstal stát zcela ohromený tím pohledem. Najednou nedokázal pozvednout ruku s blasterem a přiložit jeho ústí ženě mezi oči, natož stisknout spoušť.
„Copak, vojáčku, nikdy jsi neviděl ženskou?“ zachroptěla posměšně s ústy plnými krve.
„Kdo jsi?“
Jeho hlas, pozměněný modulátorem, byl neosobní a chraplavý. Ale ani bez přilby by nezněl o mnoho lépe.
Žena se sípavě nadechla. Snad mu chtěla odpovědět na vznesený dotaz či spíše vmést do tváře nějakou urážku, ale místo toho se těžce svalila na záda do písku. Roztřásla se. V křečovitých záchvěvech patami rozrývala sypkou zem. Bylo by lepší, kdyby ztratila vědomí a rychle zemřela, ale tak milosrdný k ní osud nebyl.
Náhle nastalo ticho přerušované jen vzdáleným hlukem posledních výstřelů, tlumených výkřiků a štěkavých povelů. To znamenalo jediné. Impérium opět zvítězilo.
Opět potvrdilo své postavení nejmocnější síly v galaxii a uštědřilo neodbytné Povstalecké alianci další nemilosrdný úder.
Okolní boj utichl. Zmučený svět oněměl.
Stormtrooper poklekl vedle zmítající se ženy. Tiše naříkala. Bojovala s obrovskou bolestí.
Voják ji uchopil za předloktí. Chtěl oddálit její ruce od rány, kterou marně svírala, a on se mohl podívat, jak zlé je její zranění.
Ovšem, nic z toho mu nedovolila.
„Nesahej na mě, ty umělá zrůdo,“ zachroptěla štítivě.
Zaraženě na ni pohlédl. Natažené ruce klesly zpět. Pomalu si stáhl z hlavy přilbu. Pod ní se skrývala tvář bez vousů zbrázděná mnoha jizvami. Krátké černé vlasy měl slepené potem a prachem, který se mu dostal pod přilbu.
Patřil k první generaci klonových vojáků. Byl jedním z těch, jimž propůjčil svou genetickou výbavu námezdní lovec Jango Fett.
Kdysi sloužil u jednotek Staré republiky. Jeho výrobní číslo bylo X 37, ale ostatní mu říkali Gekko. Později, když byl převelen k proslulé 501. legii, zůstal jen alfanumerickým kódem. Byl jedním z těch, kdo pod osobním velením Lorda Vadera bezchybně vykonali rozkaz číslo šedesát šest.
Nedíval se na umírající ženu, když tiše řekl: „Nejsem zrůda. Jsem člověk.“
Aspoň on sám se tak cítil, ačkoli věděl, že ti opravdoví ho za člověka nepovažují. Také ona v tomto směru nezklamala.
„Ty a od kdy?“ vyprskla.
Do těch nemnoha slov vložila víc výmluvného pohrdání, než by se vešlo do obsáhlé věty. Z úst se jí vyvalil příval zpěněné krve.
X 37 obrátil tvář k obloze zatažené šedým kouřem odeznívající bitvy.
„Jmenuji se Gekko.“
„Pochybuji.“
Bylo to jako přímý zásah z blasteru. Netušil, proč zrovna od ní to tak moc bolí. Ta bolest v něm spustila dávno zažitou obrannou reakci.
Působí-li něco bolest, pak je to nebezpečné.
Co je nebezpečné, musí být zlikvidováno.
Zkušeným hmatem uchopil ženu pod bradou a jediným prudkým trhnutím jí zlomil vaz. Hlavu s rudými vlasy odmrštil do písku. Nedal jí ani tu nejmenší šanci. Stačila jen tlumeně heknout a ošklivě vypoulit oči. Zakalené smrtí, strnule hleděly do prázdna.
Ještě okamžik se díval stranou a naslouchal zvukům ztichlého bojiště, než zrakem spočinul na těle zhrouceném v písku.
Obrátil mrtvou ženu na záda, avšak ne proto, aby jí zatlačil oči, ale aby ji prohledal. Bez jakéhokoli pocitu si položil na dlaň malý holoemitor, který objevil v jedné z vnitřních kapes.
Stiskl ovladač. Předpokládal, že zařízení obsahuje taktická data.
Mýlil se.
Před ním v prostoru se rozzářil zmenšený hologram malého chlapce. Usmíval se a jeho zelené oči, tak podobné očím jeho matky, zářily jako dvě veselé hvězdičky. Nejspíš v okamžik, kdy byl snímek pořízen, hleděl přímo na ni. A štěstí, které prožíval, bylo uchováno navždy.
Voják emitor vypnul, ukryl ho za bílý pancíř. Zpátky si nasadil přilbu, pušku si přehodil přes rameno.
Vyškrábal se po strmé stěně kráteru k jeho okraji. Na mrtvou ženu na jeho dně se ani jednou neohlédl.


*     *     *


Základna rebelů byla obsazena.
Někteří klečeli na zemi, jiné odváděli k výslechu a o další se postarala popravčí četa. Všude ležela mrtvá těla, naříkali ranění. Po obloze kroužily eskadry imperiální stíhačů. Kráčející AT-AT propagačními salvami čistily okolí základny. Demonstrace síly a vítězství byla dokonalá.
X 37 vyhledal svou jednotku. Ohlásil se komandérovi. Ten vyslechl jeho stručné hlášení a stroze přikázal: „Připojte se k ostatním.“
„Ano, pane.“
Nyní se měl otočit na patě a odejít, ale on zaváhal.
„Ještě něco?“ otázal se velitel. V podtónu elektronicky pozměněného hlasu zazněla nevole.
X 37 neurčitě potřásl hlavou. Obával se promluvit o pocitech, které tak znenadání sevřely jeho nitro. Měl strach, že trest za takové zakolísání by byl opravdu krutý a navíc, teď nebyla na podobný rozhovor právě ta nejvhodnější chvíle.
„Ne, pane, nic. Dovolte mi odejít.“
„Proveďte.“
Splnil rozkaz. Odešel. Připojil se k ostatním.


*     *     *


Na palubě hvězdného superdestructoru sdílel X 37 společnou kajutu s mnoha dalšími vojáky ze své jednotky. Obrovitou místnost s ocelovými lůžky a malými skříňkami, do nichž se vešlo jen pár nejnutnějších věcí. Ale on víc stejně nepotřeboval.
Jeho existence byla přísně organizovaným sledem činností. Nic než rozkazy a povinnosti, nic než bezvýhradná služba Galaktické říši.
Vstával, jedl i usínal na povel v prostoru prozářeném neměnným namodralým světlem, kde noc nebyla nocí, a den nebyl dnem.
V čase označeném jako noc se nenápadně pod přikrývkou díval na hologram usměvavého chlapce se zelenýma očima.
Zabil jsem jeho matku, napadlo ho jednou.
Bylo zvláštní, že se to poznání nedostavilo už tenkrát v kráteru, ale pak si uvědomil, že takto ho uvažovat nikdo nikdy neučil.
Teď už se ten kluk nejspíš neusmívá, přemítal, ale úplně jistý si tím nebyl. On matku nikdy neměl. Nevěděl jaké to je, ztratit ji. Ale něco mu říkalo, že taková ztráta asi hodně bolí.
Napadaly ho i jiné věci. Najednou mu přišlo zvláštní, že vojáci spolu nemluví jinak než služebně, že se chovají jako živé stroje a že je proto docela dobře možné, že ta žena v kráteru měla nakonec pravdu.
Byl zrůda. A ostatní také.
Nebyl člověk, byl jen jeho uměle vytvořenou napodobeninou vyrobenou proto, aby zabíjela.
Nikomu se o svých pochybnostech nezmínil. Nikomu se nesvěřil. Vlastně neznal nikoho, komu by mohl natolik důvěřovat, aby se mu ze všeho vypovídal.
Na celé té obrovské lodi, mezi tisíci a tisíci klonových vojáků i skutečných lidí nebyl nikdo, kdo by ho pochopil. A možná by ani nedokázal pro vyjádření svých zmatených myšlenek nalézt ta správná slova.
A tak se jen za bezesného času v denním rozvrhu pojmenovaném noc pod přikrývkou díval na zelenookého chlapce, který se němě usmíval do prostoru.


*     *     *


Seděli ve školící místnosti.
Pozorně naslouchali taktickým pokynům komandéra k další bojové operaci. Sledovali přeblikávající holografickou projekci, která se jim vznášela v prostoru před očima.
Avšak X 37 byl myšlenkami jinde.
Nerozhodl se naráz. Ta úvaha v něm zrála dlouhé a dlouhé dny, možná i týdny.
Chtěl odejít.
Ačkoli nikdy předtím neslyšel, že by některý z klonových vojáků opustil službu jinak, než bradou vzhůru a jiný život než v armádě nepoznal, jedno věděl určitě – zůstat zde opravdu nemůže a ani nechce.
Zpět do reality ho vrátil hluk odstrkovaných židlí.
Nepřidal se k ostatním. Předstoupil před komandéra.
„Pane,“ srazil paty, postavil se do pozoru. „Dovolte mi promluvit.“
„Mluvte.“
Zhluboka se nadechl, na nepatrný okamžik zadržel dech: „Rád bych požádal o uvolnění ze služby.“
Komandér tázavě povytáhl obočí: „Prosím?“
X 37 zopakoval svůj šokující požadavek.
Velitel přimhouřil oči. V jeho tváři, naprosto identické s tváří X 37, se nezobrazil žádný pocit či hnutí mysli, když řekl: „Budu o vaší žádosti přemýšlet. Odchod!“


*     *     *


Vrátili se z bojové operace.
Bílá brnění měli poznamenaná bojem. Špinavá od bláta a zaschlé krve, plná ohořelých škrábanců a zatavených střepin z termálních detonátorů.
Unavení prošli očistným procesem. Odevzdali poškozenou výstroj a nafasovali novou. X 37 se právě chystal uložit vše do skříňky a odebrat se k večeři, když se za ním ozval komandérův hlas: „Vojáku, ustupte. Otočte se zády, rozkročte se. Ruce dejte za hlavu.“
Splnil rozkaz.
Neuměl neposlechnout.
Udělal přesně to, k čemu byl vyzván.
Eskorta stormtrooperů, kteří doprovázeli komandéra, začala prohledávat skříňku. X 37 se stáhlo hrdlo. Namátkové prohlídky byly běžnou součástí denního režimu, ale on s jistotou věděl, že oni přesně vědí, po čem pátrají.
Komandér zběžně prohrábl rozházené předměty a bez jakéhokoli zaváhání z nich vybral malý holoemitor. Stiskl jeho ovladač.
X 37 se odvážil koutkem oka podívat přes rameno. Právě včas, aby viděl, jak se v prostoru rozzářil hologram chlapce s veselýma očima. Chtěl vykřiknout, protestovat, ale zakódované modely chování mu zabránily něco takového udělat.
Zachytil nehybné pohledy ostatních vojáků. Jejich tváře, do posledního rysu stejné jako ta jeho, byly prosté sebemenšího výrazu.
„Zajímavé,“ poznamenal komandér.
Posečkal, aby přihlížejícím v plnosti došel význam onoho okamžiku.
„Odveďte ho,“ přikázal eskortě.
Nemusel zdůrazňovat, že vlastnictví jiných než předepsaných předmětů je přísně zakázáno, že navazování jakýchkoli osobních vztahů se trestá smrtí.


*     *     *


„Pane,“ komandér se vypjal do přísného pozoru před Lordem ze Sithu, pánem vlajkové lodi císařské flotily Executor.
Voják, který většinu lidí převyšoval nejméně o půl hlavy, sahal obrovitému Darth Vaderovi sotva k mřížce jeho působivé dýchací masky.
„Co se děje, komandére?“
Hlas sithského lorda zněl dutě a neosobně.
„Jeden z vojáků vaší legie požádal o uvolnění ze služby. Měl u sebe tohle,“ aktivoval velitel před černými očnicemi Vaderovy masky holoemitor.
Vader si se zamručením plným nevole založil ruce v bok. Hlavu v pancéřové přilbě výmluvně naklonil ke straně.
„Vysvětlení?“ zavrčel temně.
„Říká, že zabil jeho matku,“ komandér uhnul před Vaderovým pohledem očima. „Neřešil bych tu záležitost s vámi, kdyby ten muž nesloužil u legie od samého začátku a …“
„Eliminujte ho,“ uťal Vader komandéra uprostřed věty. „Záznam o provedení exekuce dejte do dnešního hlášení. Postarejte se, aby vše proběhlo bez zbytečného rozruchu.“
Důrazným gestem ukázal na velitele, kterému se vzápětí stáhlo hrdlo.
Komandér přesto nedal ani v náznaku najevo strach či obavy. Jen s vojáckou precizností srazil paty a odhodlaně řekl: „Rozkaz, pane.“


*     *     *


Když pro X 37 přišli, spořádaně seděl na ocelovém kavalci v cele, do níž byl prozatím umístěn. Nic jiného mu ani nezbývalo. Odpor byl marný a naděje nikdy neexistovala.
Předchozí výslech nebyl nijak krutý ani vyhrocený.
Nebili ho. Nekřičeli.
Položili mu pár stručných otázek a on na ně popravdě odpověděl. Pozorně poslouchali, co říká, a učinili záznam, který mu dali stvrdit kódovaným, elektronickým podpisem.
Pak ho odvedli do cely.
Teď opět cvakly magnetické zámky a ve dveřích stanula ozbrojená stráž. X 37 se instinktivně postavil do pozoru. Předpisově se ohlásil.
Nepadlo jediné slovo, žádné vysvětlení, když mu bílí ozbrojenci spoutali ruce a také na nohy připevnili energetická pouta, která umožňovala jen velmi obtížnou chůzi.
Pak ho odvedli spletí chodeb do prázdné neosvětlené komory s hladkými stěnami. Celou jednu její stěnu tvořilo silové pole a za ním se rozkládal nekonečný vesmír.
Postavili ho doprostřed komory, čelem ke vzdáleným hvězdám.
Odešli.
Zasyčel mechanismus tlakového uzávěru za jeho zády, aby se vzápětí silové pole s tichým bziknutím rozplynulo jak pára nad hrncem.
X 37 uchopila obrovská, slovy jen těžko popsatelná síla a bezcitně jím mrštila do kosmického prostoru.
Nyní byl volný. Navždy zproštěn služby Galaktickému impériu.


*     *     *


Lord Vader přijal zprávu o bezproblémovém výkonu exekuce mlčky.
Přes desku konferenčního stolu i hlavy účastníků každodenní porady nejvyššího velení se zadíval skrze velké okno na miliardy třpytivých světů všemocné Říše.
Věčné a neporazitelné, jež neodpouští ani to nejmenší zaváhání.
Sáhl k opasku, na stůl před sebe položil malý holoemitor. Důstojníci si vyměnili nechápavé pohledy, když se nad lesklou deskou zhmotnil obraz jakéhosi rozesmátého chlapce se zelenýma očima. Jen generál Veers, vrchní velitel armády, pevně semkl rty. Jako jediný vypadal, že ví, k jakému cíli tím představením Lord ze Sithu směřuje.
Pak Vader zařízení jediným úderem své mechanické ruky rozdrtil na hromádku pokroucených součástek.
Admirál Ozzel, velitel vlajkové lodi se křečovitě pousmál. Rozpačitě mrkl po Veersovi.
„Samozřejmě, lorde Vadere,“ prolomil generál zapšklé ticho. „Armáda přijme odpovídající preventivní opatření. Podobná záležitost se již nikdy nebude opakovat.“



KONEC