wz


ZAJATEC KRÁSY



Život v klášteře Dener-Shaan byl klidný a neměnný.
Tisíce let plynul svým jednotvárným tempem, dokud se jednoho rána nezablýsklo nad špičkami jeho věží, dokud se neozvalo burácení podobné hromu za letních bouřek.
Nezpochybnitelný praskot lámaných větví, ohlušující rána, skřípění a následná exploze nenechaly nikoho na pochybách.
„Bohové,“ Ctihodná matka Avedonna si jednou rukou přikryla ústa, druhou udělala rychlé znamení pro odvrácení zla. „Posvátný háj je zničen.“
Tmavýma očima rozšířenýma hrůzou hleděla na vrak modulu, jenž se zřítil do Posvátného háje nedaleko klášterních budov.
Avedonna jen stěží potlačovala slzy. Zde, uprostřed pusté náhorní planiny, byl Posvátný háj něčím víc, než jen zeleným klenotem zasazeným do kamenité pouště.
Byl darem i příbytkem samotných bohů.
Nyní doutnajícím spáleništěm, z něhož trčely k nebi zpřelámané pahýly stromů. Tisíc let rostly trpělivě opatrované mlčenlivými kněžkami, aby skončily jako hromada zuhelnatělého roští.
Všude kolem byly rozeseté trosky.
Kryt řídicí kabiny byl utržený. Jako klubka vyhřezlých střev trčely z poničené přístrojové desky spletité svazky seškvařených drátů a zčernalých obvodů. Pilotní křesla, vyrvaná z úchytů, se válela opodál. V bezpečnostních pásech bezvládně visela mrtvá těla. Avšak jedno křeslo bylo prázdné.
„Jeden chybí. Najděte ho,“ řekla Avedonna tiše.
Chrámová stráž i kněžky prohledaly okolí. Nechtěně, jen z vůle škodolibých bohů, se tak staly účastníky dramatu, jež se započalo kdesi v nekonečných hlubinách mezihvězdného prostoru.
„Matko Avedonno!“ hlas sestry Manilli proťal zaražené ticho toho podivného rána. „Pojďte sem, rychle!“
Zraněný ležel opodál. Kombinézu měl zmazanou od krve a bláta, ošklivé rány měl i v srstí porostlém obličeji.
Mladá novicka, která ho našla, mu podpírala hlavu. Nebyl při vědomí. Z úst se mu dralo chraplavé sípání. Možná umíral, možná mohl přežít.
Matka Avedonna po několik úderů srdce hleděla na bezvládného Bothana, než jednomu z eunuchů chrámové stráže přikázala: „Zabij ho. Způsob ponechám na tobě, avšak nebuď krutý. Jeho tělo i těla těch ostatních řádně pohřbíme,“ obrátila se na kněžky. „Písní uctíme jejich duše a vyprovodíme je na věčnost. Nyní se vraťte do kláštera. Začněte s ranním chvalozpěvem.“
„Matko, ale to nemůžeme. To je vražda!“
Manilli v marné naději pohlédla na Avedonnu, ale ta byla neoblomná. „Lituji, mé dítě. Je lépe obětovat jednoho rebela, než vzbudit hněv mocné Říše.“
„Jak víte, že je to rebel?“
„Prostě to vím a ty poslechni. Už žádné otázky!“
Manilli pokorně sklopila hlavu krytou bílým závojem. Stejně jako ostatní, schovala ruce do širokých rukávů hrubě tkaného pláště. Připojila se ke kněžkám, jež se seřadily do ukázněného dvoustupu a pomalým krokem vyrazily zpět k budově kláštera.
Matka Avedonna kráčela jako poslední.
Na okamžik se zastavila, zahleděla se na skalnaté horské štíty, jež lemovaly pustou náhorní planinu. Pak zvedla oči ještě výš, jako by chtěla skrze narůžovělý opar zimního rána dohlédnout až ke hvězdám.
Voják chrámové stráže počkal, dokud sestry neodešly dostatečně daleko, a pak bez zaváhání splnil, co mu bylo uloženo.
Jediným zkušeným pohybem zlomil Bothanovi vaz.


*     *     *


Mohutný hvězdný destructor Vengeance majestátně vplul do soustavy Dener-Shaan. Pohyboval se cestovní rychlostí, ale i tak se zdálo, že spěchá.
Velkoadmirál Thrawn rudýma očima hleděl na planetu, jejíž hmota vyplnila prostor za velkými okny lodního můstku.
Svět to nebyl právě pohostinný.
Pustý a skalnatý.
Ztracený daleko u Vnějšího okraje galaktického disku. Zapomenutý a tichý ležel u samých hranic Neznámých regionů.
Velkých měst zde bylo pomálu, většinou jen sem tam roztroušené, osamělé usedlosti. Jedinou jeho zvláštností byla tři slunce, kolem nichž obíhal. Umírající rudý obr, studený bílý trpaslík a žlutá hvězda, jež mu byla jako jediná schopná poskytnout životodárnou energii.
Thrawn o soustavě Dener-Shaan nikdy předtím neslyšel a popravdě, ani nyní zde nespatřoval nic pozoruhodného.
Ale rozkaz, který dostal, pochopitelně splní. Zajistí trosky havarovaného modulu i posádku, pokud přežila, a vyčká příjezdu Lorda Vadera.


*     *     *


Matka Avedonna skrze otevřené okno zdobené barevnou vitráží němě shlížela na planinu za obvodovou zdí kláštera, kde hořelo šest pohřebních hranic.
Kněžky, rozestavené v kruhu kolem ohňů, táhlými melodickými hlasy zpívaly elegii za mrtvé. Budou zpívat a bdít, dokud hranice nedohoří a těla se nezmění v prach, z něhož vzešla. Pak posbírají popel, vystoupí s ním vysoko do hor a tam ho rozptýlí ve větru, aby nesmrtelné duše získaly volnost věčnosti.
Avedonna zavřela oči, pohroužila se do rozjímání, když vtom se ozvalo těžké zaklepání na dveře. Neměla v úmyslu pustit nikoho dál, ale pak se rozhodla jinak.
„Vstupte!“
Do místnosti vešel velitel chrámové stráže.
„Ctihodná matko, než jsme spálili těla těch nešťastníků, prohledali jsme je,“ začal chraplavým, na muže nepřirozeně vysokým hlasem. „Jeden z nich měl u sebe toto,“ s těmi slovy natáhl k Avedonně ruku s otevřenou dlaní.
Na ní leželo malé hranaté pouzdro. Ploché a úzké, ničím zajímavé. Jen trochu odřené.
Avedonna tázavě vytáhla obočí, vzala si předmět z vojákovy ruky.
„Co je uvnitř?“ otázala se, ale ozbrojenec jen pokrčil rameny.
Stiskla zámek.
Pouzdro se s tichým cvaknutím otevřelo. Uvnitř byl stejně nezajímavý disk.
Malý, lesklý, kulatý.
Tak, jako celé pouzdro, ničím výjimečný.
„Můžeš jít,“ propustila Avedonna vojáka.
Sama usedla k terminálu, s nezájmem vložila disk do drivu. A pak už jen s narůstajícím údivem i hrůzou pramenící z poznání sledovala zobrazená data.
V široce otevřených očích se jí odrazily zelené nákresy spletitých konstrukcí zbraně, která jako jediná ve známém vesmíru dokázala zničit celou planetu.


*     *     *


„Parcku, podívejte na tu nádheru!“
Velkoadmirál Thrawn se zakloněnou hlavou obdivoval vznešené budovy kláštera Dener-Shaan, jenž byl odvěkým srdcem místní víry až dal jméno celé soustavě.
Thrawn byl natolik pohlcen kouzlem toho neobyčejného místa, že si nepovšiml ženy, jež mu v doprovodu chrámové stráže kráčela přes rozlehlé nádvoří v ústrety.
Kapitán Parck srazil paty, hlavou naznačil kněžce uměřenou úklonu. Nenápadnou gestikulací se snažil Thrawna upozornit na příchozí.
„To není jen hrubý kámen, toť jemný filigrán,“ rozplýval se velkoadmirál nad zdobením věží. Jeho rudé oči zářily vzrušením. Spočinutí v náručí krásné ženy nemohlo být opojnější. „Vskutku překrásné umělecké dílo!“
„Velkoadmirále, nepředpokládám, že jste nás poctil svou návštěvou proto, abyste obdivoval tašky na střeše.“
Hlas, ostrý a nepřívětivý, rázem srazil Thrawna z nebeských výšin na pevnou zem.
„Počínání vašich lidí v prostoru Posvátného háje je nepřípustné,“ pokračovala Matka Avedonna rozladěně.
Thrawn sebou prudce trhnul. S výrazem chlapce přistiženého při činnosti nepatřičné se obrátil na příchozí. Parck zachoval důstojné mlčení.
„Madam?“ srazil Thrawn paty.
Okem znalce přejel po ženě, jež stanula proti němu. S milým údivem zkonstatoval, že navzdory hrubému hábitu, který spolehlivě skrýval veškeré její přednosti, je bezesporu hezká. Ačkoli věkem si jistý až tak moc nebyl. Ale víc než pětatřicet jí určitě nebylo.
Ušlechtilá tvář Matky Avedonny se ještě více stáhla jen těžko ovládaným hněvem: „Nejsem majitelka nevěstince, jsem představená kláštera. Chápu, že jako voják, máte zkušenosti více s tím prvním, přesto mne oslovujte Ctihodná matko …
„Eh?“
Thrawn chtěl dotčeně namítnout, že k pravidelným návštěvníkům vykřičených domů vážně nepatří, ale k obhajobě nedostal prostor.
„ … případně Matko představená,“ pokračovala Avedonna stále stejně odměřeným tónem. „Nyní mi sdělte důvod vašeho příchodu.“
Thrawn střelil pohledem po Parckovi. Ten však se zaujetím hleděl na roztlemeného chrliče nad nedalekým okapem. V ten okamžik se zdálo, že mistrně ztvárněné zákruty skřetova ocásku jsou tím jediným, co kapitána doopravdy zajímá.
„Mad … matko,“ rychle se opravil Thrawn. „Dostal jsem rozkaz zajistit trosky havarovaného modulu. Rozhodně nemám v úmyslu znesvětit vaše posvátná místa.“
„Posvátná místa znesvěcujete už jen svou mužskou přítomností,“ zasyčela Avedonna chladně.
Zdálo se to Parckovi nebo skřet na rohu střechy roztáhl tvář do ještě škodolibějšího úsměvu?
Thrawn výmluvně pohlédl na chrámovou stráž, ale Parck se k němu rychle přitočil a špitl: „Eunuši.“
Svá slova doplnil úšklebkem tak vydařeným, že si v ničem nezadal s kamenným skřetem na římse.
Thrawn už brvou nehnul. Prkenně postoupil o několik kroků vpřed. „Ctihodná matko, mohli bychom si o všem promluvit jen my dva? Pokud možno mezi čtyřma očima?“ a aby ukázal dobrou vůli, dodal pokorné: „Prosím.“
„Dobrá, vyhovím vaší žádosti,“ připustila Avedonna. „Pojďte se mnou,“ vyzvala Thrawna a Parckovi přikázala: „Vy, kapitáne, počkejte před branami kláštera. Vaše další přítomnost není žádoucí.“


*     *     *


Jak pozoruhodné místo.
Naprosto neuvěřitelné.
Živoucí galerie těch nejkrásnějších artefaktů. Perla, ukrytá uprostřed nevzhledné škeble, jakou zbytek planety byl.
Nic zde nebylo obyčejné. Každá i ta nejmenší jednotlivost byla malým uměleckým dílem.
Okouzlený Thrawn prošel balkónovými dveřmi pracovny Matky Avedonny. Se zatajeným dechem strnul na jejich prahu. Lehce, takřka něžně se dotkl barevných sklíček vitráží umně poskládaných do složité mozaiky.
Najednou si přál, aby zde byl z úplně jiných důvodů, než které ho sem přivedly. Aby mohl nenasytně vychutnávat neopakovatelnou atmosféru toho prazvláštního místa, obdivovat dokonalost jeho detailů, pohroužit se do tichého rozjímání.
Vyšel ven na malou terasu, oběma rukama se opřel o její zdobené zábradlí.
Z ústřední svatyně sem doléhal zpěv poledních modliteb. Tichý jako vzdálený šum vody v peřejích.
Stejně věčný, stejně neměnný.
Ústa žen odříkávala verše, jež byly složeny před dávnými časy a jež byly a budou pronášeny od úsvitu dějin až na věky.
Přesně tak, jak určili bohové.
Thrawn klouzal očima po jedinečném komplexu budov, zadíval se i na krajinu kolem. Na pustou planinu a zasněžené horské štíty.
Vysoko, na jasně modrém nebi, zářila tři neméně podivuhodná slunce.
„Nádhera, živoucí klenot,“ šeptal jako v transu. Zapomněl i na Matku Avedonnu, která stanula po jeho boku.
„A Posvátný háj býval jeho korunou, než jste ho zničili,“ přeťala příkrým hlasem Thrawnovo vytržení. „Ani v nejmenším nepochybuji, kdo tu loď sestřelil.“
Thrawnovi nezbývalo, než dát Ctihodné matce za pravdu.
Posvátný háj, dříve bezpochyby nádherný, nyní vypadal jako zčernalá rána vypálená do překrásné tváře jedinečného celku.
Bílí vojáci i technici v šedých uniformách pobíhali po spáleništi. Křičeli jeden přes druhého, dokumentovali trosky, prohledávali okolí. Celou oblast pečlivě uzavřeli.
„Vaši lidé se pohybují v místech, jež byla od pradávna zasvěcena bohům,“ zachmuřila se Avedonna. „Jen panenské ženy do nich smí vstoupit a nyní zde vaše armáda pořádá manévry.“
Thrawn se zhluboka nadechl: „Ctihodná matko, jak jste předtím sama řekla, jsem voják. Musím plnit rozkazy bez ohledu na cokoli.“
V tmavých očích Matky Avedonny se zablýsklo: „Jste voják a přece obdivujete krásu.“
Thrawn potřásl hlavou, jako by se chtěl vymanit z osidel, do nichž se svou neopatrností zapletl. „Nejsem zde proto, abych obdivoval umění dávných stavitelů, ale abych prohledal trosky toho modulu a zajistil důležitá data, která jsou v něm pravděpodobně uložena, dokud nedorazí Lord Vader,“ zasvětil ji do blízké budoucnosti.
Strnula, v údivu pootevřela ústa. „On přiletí sem?“ vydechla.
„Lord Vader se o tu záležitost velmi zajímá,“ doplnil Thrawn s jistou dávkou jízlivého uspokojení.
Odveta za příkré přijetí se vydařila.
Otočila se k němu zády, vešla zpět do místnosti. Přes rameno řekla: „Náš rozhovor skončil, admirále. Odejděte, chrámová stráž vás doprovodí.“


*     *     *


Za velkými okny klášterního refektáře nadcházel večer.
Na kamenitou poušť padl soumrak, obloha nad vrcholky hor vzplála požárem západu tří sluncí. Avšak okamžik to byl ve své nádheře stejně prchavý, jako květ večernice. Zakrátko kraj zahalila černá noc, jen slabě prozářená nazelenalým světlem vzdálených sluncí. Zde, na okraji galaktického disku, byly noci hluboké a temné.
Sestry, jež měly ten den službu, sklízely z dlouhých stolů prázdné talíře od večeře. Ostatní se mlčky zvedly k odchodu.
Ještě zbývalo vykonat večerní obřady a zapět chvalozpěvy. Pronést poslední modlitby uplynulého dne, a pak se v usebrání uložit ke spánku, aby zítřejší den začal stejně jako ten dnešní, jako kterýkoli den od počátku světa až navěky.
Matka Avedonna k sobě gestem přivolala mladinkou sestru Manilli. Šeptem, aby nenarušila posvátné ticho končícího dne, řekla: „Mám pro tebe úkol, mé dítě. Odjedeš ještě dnes v noci.“


*     *     *


Převlékla se do civilních šatů.
Od Matky Avedonny si vzala pár osobních věcí, které musela při příchodu do kláštera odevzdat.
Rukou si prohrábla krátké, světle hnědé vlasy. Bylo zvláštní být zase oblečená v něčem jiném než v těžkém, hrubě tkaném hábitu.
Ačkoli do kláštera vstoupila dobrovolně, cítila se nyní lehká a svobodná. Představa, že po mnoha měsících jednotvárného života zase uvidí víc než jeho zdi, byla až neuvěřitelně lákavá.
Ovládlo ji vzrušení, ale i obavy a nejistota. Ani v nejmenším netušila, jakým úkolem ji Ctihodná matka hodlá pověřit.
Avedonna přistoupila k Manilli. Do ruky jí vložila malé kovové pouzdro.
„Jsi volná, zbavuji tě slibů, jež jsi složila do rukou bohů. Nečiním tak s potěšením, ale jinou možnost nemám. Přišla jsi k nám nedávno. Ještě jsi nezapomněla, jak se vyznat v běžném životě.“
Dívka tázavě svraštila obočí: „Matko?“
„Pokud se nemýlím, pocházíš z Alderaanu.“
Manilli se stáhlo hrdlo. „Jistě, ale …“
„Nedopusť, aby i jiné světy stihl jeho osud,“ Avedonna pohladila dívku po tváři. Na čelo jí udělal znamení proti silám Temnoty. „Běž, mé dítě. Odjeď na Botahiwui, předej ten disk Bothanům. Oni bezpochyby vědí, komu ho doručit. Já se pokusím ochránit klášter.“


*     *     *


Světla spídru zmizela ve tmě. Splynula s načervenalým proužkem odcházejícího dne nad západním obzorem.
Matka Avedonna si přitáhla plášť těsněji k tělu. Dýchla si do zkřehlých dlaní. Zimní noci na Dener-Shaanu byly hodně mrazivé.
„Dobrý večer či spíše noc …“ oslovil ji hluboký, kultivovaný hlas.
„Admirále?“
Jeho rudé oči zářily ve tmě jako dva rozžhavené uhlíky. „Kdopak to odjel?“
Avedonna se zatvářila nedůtklivě: „Sledujete nás?“
„Kdybych vás chtěl sledovat, použil bych účinnější metodu, než abych sám mrznul ve tmě,“ namítl s úsměvem.
Avedonna semkla rty. „Poslala jsem jednoho z vojáků se vzkazem do města. Posvátný háj byl zničen,“ připomenula výmluvně. „Až tady skončíte, bude třeba vysázet nové stromy. Velekněžka Pantheonu musí místo znovu vysvětit. Čeká nás spousta práce,“ povzdychla si. „Dobrou noc, admirále.“
Chtěla odejít, ale on se k ní zcela samozřejmě připojil. „Vlastně jsem vás chtěl požádat o laskavost.“
Věnovala mu pohled plný otázek.
„Rád bych si prohlédl klášter, je-li to možné. Vím, že mnohé prostory nejsou volně přístupné, ale snad by to šlo nějak zařídit.“
Zarazila se. „Teď v noci?“ vyhrkla s opravdovým údivem.
„Noční osvětlení dá vyniknout detailům, jež v denním světle zůstávají skryty.“
Avedonna zakroutila hlavou. Bylo nepřípustné, aby se cizí muž procházel prostory kláštera, ale pak usoudila, že bude-li obdivovat fresky, nebude mít čas pátrat, kdo odjel a proč.
„Dobrá. Splním vaše přání …“
„ … ale …“ rudé oči zasvítily vzrušeným očekáváním vytouženého.
„ … jediné hlasitější slovo a chrámová stráž se o vás spolehlivě postará.“
„Nesmím se ani …“
„Ne, nesmíte.“


*     *     *


Křížové klenby a vysoké sloupy.
Galerie a ochozy.
Zdobené růžice i barevné vitráže.
Spletité chodby a točitá schodiště.
Vznešené síně a mlčenlivé kaple.
Sochy dávných králů i mocných mágů.
Rozšklebení skřeti a něžné mozaiky.
Sbírky prastarých rukopisů i vzácných obrazů.
Tisíce drobností, z nichž každá byla jedinečným dílem. Složené dohromady vytvářely dokonalý celek.
Místo, jako by vytržené z okolního světa, postavené mimo jakýkoli prostor i čas. Skutečnost stvořená ze snu. Ukotvená v samém středu věčnosti.
Thrawn byl naprosto pohlcen vznešenou krásou, jež ho obklopovala. Poslušně se nechal vodit tím neuvěřitelným komplexem, s rozzářenýma očima obdivoval díla dávných mistrů. Až příliš ochotně zapomněl kým je a jaké okolnosti ho sem přivedly.
Matka Avedonna si položila prst na ústa a přesto, že se okouzlený Thrawn choval tiše jako pravá klášterní myška, tlumeným hlasem řekla: „Nyní spatříte něco, co žádný muž nespatřil tisíce let – Chrám Nejvyšší bohyně.“
Uchopila Thrawna za ruku a on tu její podvědomě stiskl.
Prošli labyrintem sloupových síní i velkou bránou s lomeným obloukem, aby nakonec stanuli v okrouhlém prostoru pod klenutou kopulí. V chrámu tak obrovitém, až se zdálo, že nemá počátek ani konec, že jeho strop se dotýká samotného nebe.
Uprostřed, nad oltářem zdobeným kamennými krajkami, se vznášela socha bohyně. Okřídlená žena stvořená z alabastru, zevnitř prozářená zvláštním, narůžovělým světlem. Jako by zavěšená na neviditelné pavučině věčnosti, němě shlížela do prostoru a pomalu, velmi pomalu se otáčela kolem vlastní osy.
Thrawn zapomněl dýchat. Dokonce i jeho srdce se na okamžik zastavilo, aby se vzápětí s o to větší prudkostí rozbušilo. Okolní svět přestal existovat. Již nebylo nic, než strnulá krása alabastrové bohyně, jíž on byl bezmocným zajatcem.
Netušil, jak dlouho tam stál, ale kdyby se v ten okamžik zhroutil časoprostor a vesmír dospěl k zániku, on by tu událost stejně nevnímal.
Když procitl zpět do reality, stál venku před branami kláštera. V mrazivé noci mdle nasvícené světlem vzdálených hvězd.
Matka Avedonna na něj upřela své velké, tmavé oči. „Doufám, že vaše touha po kráse byla uspokojena.“
Pousmál se. Až nyní si uvědomil, že stále svírá její ruku. Pomalu ji přiblížil ke svým rtům, lehce ji políbil. „Dnešní večer byl výjimečný.“
Nebyla zvyklá, aby jí muži takovým způsobem projevovali úctu. Snažila se vyprostit ruku z jeho sevření, ale on jí něco takového nedovolil. Způsobem, jemuž ženy jen těžko vzdorují, ji objal.
„Po tom, co jsem zde viděl, již chápu, proč se žena jako vy uchýlí za zdi kláštera.“
Měkce ji pohladil po tváři.
„Nic nechápete,“ vydechla tak trochu zmateně.
Sklonil se, aby ji políbil.
Rukama se vzepřela o jeho bílou uniformu, mírně se odtáhla. „Lituji, admirále, ale jsou cesty, jimiž se nelze vydat,“ zpříma pohlédla do jeho třpytivých očí. „I kdybychom si oba přáli opak,“ dodala šeptem.
Konečky prstů se jemně dotkla jeho tváře i rtů.
Zavřel oči, přerývaně se nadechl studeného vzduchu.
Narovnal se, podvědomým gestem si srovnal uniformu. Jako by až nyní dokonale vystřízlivěl.
„Promiňte, omlouvám se,“ řekl dokonale vyrovnaným hlasem. „Nechtěl jsem vás urazit.“
Zavrtěla hlavou a on by v tu chvíli přísahal, že v jejích očích zahlédl slzy. Každopádně promluvit už nedokázala. Otočila se k němu zády a rychlým krokem zmizela ve dveřích.
Ještě dlouho tam stál, a díval se do tmy, dokud nepochopil, že ona se k němu prostě nevrátí.


*     *     *


Dlouhými chodbami kláštera Dener-Shaan duněly těžké kroky.
Vzduch naplnil pach těl spálených výstřely z blasterů i přidušené výkřiky smrti. Proti jednotkám imperiálních stormtrooperů neměla chabě vyzbrojená chrámová stráž tu nejmenší šanci.
Ozývalo se řinčení rozbitého skla i vřískot žen vláčených na centrální nádvoří.
Nebe nad jejich hlavami bylo ponuré a šedé. Zatažené kouřem z požárů. Kdesi vysoko v mracích se rýsoval gigantický trup Executoru, vlajkové lodi Lorda Vadera.
Kněžky, jedna vedle druhé, klečely na kamenné dlažbě. Zbité a vyděšené bezmocně sledovaly, jak vojáci pět set první legie doslova obrací klášter naruby, hnáni vpřed tou nejtemnější zlobou i naprostou absencí jakékoli úcty.
Thrawn spěchal.
V doprovodu jednotky svých vojáků si razil cestu tou všeobecnou zkázou. Zakázal si přemýšlet nad tím, proč se překrásné místo mění v hromadu ohořelých trosek, ačkoli bolest, kterou cítil, byla nezměrná.
Do pracovny Matky Avedonny vpadl současně s vojáky z Vaderovy legie. Surově ji zvedli od pracovního stolu. Úderem pažbou ji postrčili ke dveřím.
Thrawn a jeho muži zastoupili legionářům cestu.
„Ustupte, admirále,“ ozvalo se elektronicky pozměněným hlasem zpoza jedné z bílých přileb. „Jednáme z rozkazu Lorda Vadera.“
„Osobně se o ni postarám,“ oznámil Thrawn veliteli jednotky. Dal si opravdu záležet, aby tón jeho hlasu byl hodně přezíravý.
Uchopil Avedonnu za paži, ale ona se mu prudkým pohybem vytrhla.
„Nedotýkejte se mě,“ zasyčela. Její oči byly plné toho nejhlubšího opovržení. „Jste jenom Vaderův poskok!“
„Nedělejte hlouposti. Nevíte, čemu čelíte,“ snažil se mluvit co nejklidněji.
„Myslíte?“
„Doprovodím vás,“ a když vkročili do chodby, tiše dodal: „Udělám, co bude v mých silách, abych vás ochránil.“
Křivě se pousmála: „Pochybuji, tak mocný nejste.“


*     *     *


Vstoupili na nádvoří.
Uprostřed, nad zajatými kněžkami, stál robusní válečník v černé zbroji.
Majestátní a vznešený. Hrozivý ve své velikosti a temnotě. Aura zloby, jež ho obklopovala, byla vskutku výjimečná.
Lord Darth Vader, Temný pán ze Sithu, vztáhl ruku. Jeho kovem kryté, mechanické prsty sevřely krk kněžky, která měla na starosti novicky.
„Jedna z vašich novicek chybí!“ zahřímal sithský lord na strachem omráčenou ženu. „Kde je?!“
„Já … nevím …“ zasípala kněžka.
Ale s takovou odpovědí nebyl Darth Vader spokojen. Jako bezcitný stroj zvedl ženu ze země. Skrze vypouklé očnice ebenové dýchací masky ji probodl nenávistným pohledem.
„Nepokoušejte mou trpělivost! Kam odjela s těmi plány?!“ zaburácel.
„S jakými … plány?“
Naprosto nechápala, co po ní ten ztělesněný démon vlastně chce. Zoufale zatínala prsty do jeho umělé paže v bláhové naději na milosrdenství.
Vader ještě více zesílil stisk, kněžka hlasitě zachroptěla.
„Tak dost, Anakine Skywalkere! Okamžitě s tím přestaň!“
Matka Avedonna rozrazila vojáky, kteří ji eskortovali. Chtěla se rozeběhnout přímo k Vaderovi, avšak Thrawn byl pohotovější.
Chytil ji do náručí, přitiskl jí paže k tělu. Jednal bleskově, ale i tak se stačil v duchu podivit nad tím, jakým způsobem Vadera oslovila.
„Neblázněte, zabije vás,“ drtil slova mezi zatnutými zuby, když se s maximálním vypětím snažil udržet divoce se zmítající ženu.
Temný pán na okamžik znehybněl, avšak svou oběť nepustil.
Naopak.
Napřed se ozval nechutný praskot drcených kostí, pak se z úst kněžky vyvalila krvavá pěna.
„Anakine, nééé!“
Avedonna se neubránila zoufalému výkřiku.
Vader ještě okamžik posečkal, než k ní pomalu obrátil hlavu. S klidem zlověstnějším, než hněvivý výbuch, jí hodil pod nohy tělo mrtvé ženy.
Avedonna strnula. Pootevřela ústa v němé hrůze.
Vader vykročil k ní a k Thrawnovi, který ji stále svíral v náručí.
„Copak, přišel jsem snad o nějaký románek?“ otázal se s pobavenou ironií.
Thrawn Avedonnu okamžitě pustil. Hněvivě stáhl obličej, ale než stačil odseknout výstižnou poznámku na téma Vader a ženy, přistoupil k sithskému lordovi jeden ze stormtrooperů.
„Pane, všechny údaje o té zmizelé novicce byly vymazány.“
Vader vzal jeho zprávu na vědomí lehkým přikývnutím. Pak se obrátil zpět na Avedonnu.
Jejich oči se setkaly a ten pohled překlenul věky.
K Thrawnovu nezměrnému údivu těsně přistoupili jeden k druhému, až se jejich těla málem dotýkala.
Vader sáhl k pasu. Zhasnutým světelným mečem jí – tak jako kdysi – nadzvedl bradu.
„Věděl jsem, že se jednou setkáme,“ zapředl hlubokým hlasem, náhle klidným jako večerní řeka. Po předchozí zlobě nebylo památky.
A ona stejně klidně odpověděla: „Jistě, Mistře Anakine, to já také.“


*     *     *


Stejný obraz zkázy, jen jiné místo, jiný čas.
Byl vydán rozkaz číslo šedesát šest.
Jednotky pět set první legie pustoší Chrám Jediů na Coruscantu. Koho najdou, toho zabijí. Muže, ženy, děti. Nezáleží na tom, kdo je Mistr a kdo pouhý učedník. Zemřít musí všichni.
V čele legie smrti kráčí pohledný mladý muž.
Kdysi na ni býval hodný. Hrával s ní na schovávanou v sloupoví rozlehlých sálů. Teď vraždí malé děti, právě sťal i jejího Mistra.
Přesto, či snad právě proto, se s ním rozhodne bojovat.
Přikrčí se za vysokým sloupem. Zažehne světelný meč.
Stanou proti sobě.
Modré čepele řinčí jedna o druhou. Nedovolí jí víc než jednu výměnu. Prudkou ranou jí vyrazí meč z ruky, a ten poslušně skočí do jeho dlaně. Je poražená, odpor je marný.
Slzy jí stékají po tváři, když zavzlyká: „Anakine, proč to děláš?“
Přistoupí těsně k ní, zhasnutým světelným mečem jí zvedne bradu. Po několik přerývaných nádechů hledí do jejích velkých, tmavých očí.
V těch jeho plane žlutý žár.
Kdyby teď stiskl ovladač, bylo by po všem.
Jenomže právě to najednou nedokáže.
Možná pro ty oči. Možná proto, že ji měl raději, než ostatní. Možná, že tak nějak bude jednou vypadat jeho dítě, které pod svým srdcem nosí jeho milovaná Padmé.
Surově ji odstrčí. Chraplavým hlasem zaburácí: „Jdi a nikdy se nevracej!“
Poslechne.
Ví, že on už není svým pánem, že temnota pozřela jeho duši.
Utíká. V běhu se ohlédne přes rameno.
Stojí mezi sloupy a dívá se za ní.
Oba v tu chvíli vědí, že se nevidí naposledy, že se ještě jednou setkají.


*     *     *


Vyšli na planinu za klášterem. Na opačnou stranu, než kde ležel zničený Posvátný háj. Krajina zde byla prázdná a pustá. Hluk a křik zpoza hradební zdi zazníval jen slabě, jakoby z velké dálky.
Kráčeli mlčky mezi obrovitými balvany porostlými oranžovým lišejníkem. Šedý štěrk ostře skřípal pod jejich nohama.
Zastavila se. Vader udělal ještě několik dlouhých kroků, než se obrátil zpět.
„Takže, už jsi přišla k rozumu?“
Avedonna se pousmála: „Znamená-li rozum zradu, pak raději zůstanu hloupá.“
Prošla výcvikem Jediů. Uměla ovládnout mysl i bolest. Věděl, že není způsob, jak ji přimět, aby mluvila. Přesto se rozhodl to aspoň zkusit.
Ne kvůli ní, ale kvůli císaři. Nesmí ho zklamat. Imperátor selhání neodpouští.
Musí získat zpět ukradené plány Hvězdy smrti. Zajistit, aby se nikdy nedostali do rukou povstalců.
Hlavou v černé přilbě kývl směrem ke klášteru: „Zemřou jen kvůli tvé tvrdohlavosti, do jedné. Neušetřím ani ty tvoje vykastrované mazlíčky,“ zavrčel s potměšilou radostí.
„Bohové jim jejich ztrátu vynahradí. Mají před sebou celou věčnost.“ Jistota, s kterou ta slova pronesla, byla omračující. „Co máš před sebou ty, Mistře Anakine?“
Dobře pochopil poselství, jež se v té otázce skrývalo.
Oni získají věčnost, zatímco jemu zůstane jen otrocká služba císaři, který zneužil jeho city a zraněnou duši utopil v temnotě.
Vzápětí ucítila, jak jí neviditelné pařáty sevřely hrdlo. Zkřivila rty: „Raději zemřu, než abych promluvila.“
„Pak mi nezbývá, než ti vyhovět,“ uzavřel pochmurně. „Poslední přání přece musí být splněno.“
Stáhla si z hlavy kápi i závoj. Zimní vítr ji zastudil v nakrátko ostříhaných vlasech.
Přistoupil k ní, zhasnutým světelným mečem jí zvedl bradu. Ještě jednou, naposledy se zadívali jeden druhému do očí.
„Vím, že je v tobě dobro, Anakine. Zase se setkáme, ve věčném poli Světlé Síly. Věř mi, cítím to.“
Pohladila ruku, jež svírala světelný meč.
Stiskl jeho ovladač.
Bez jediného záchvěvu mysli sledoval, jak se prázdný hábit snesl k zemi. Ani na okamžik si nepřipustil, jak hluboce ho její slova zasáhla.


*     *     *


Vrátil se na nádvoří.
Úkosem pohlédl na klečící kněžky, ušklíbl se nad spoutanými eunuchy z chrámové stráže. S potěšením je přenechá stormtrooperům, ať si každý vybere dle svého gusta.
S rukama výhružně založenýma v bok se vztyčil nad Thrawnem, který v podřepu zkoumal ohněm zčernalé střepy jakési sochy. Opodál přešlapoval kapitán Parck a nervózně si kousal tvář.
„Příště admirále, se méně nechávejte unášet svými vášněmi,“ zaburácel Vader. „Pak se nestane, aby vám cenné informace proklouzly pod rukama!“
Thrawn přimhouřil oči, sevřel ruku v pěst. Žárem zkřehlý úlomek, jenž držel v dlani, rozdrtil na prach. Rozevřel prsty, pečlivě si je očistil. Teprve potom se postavil před Vadera.
„Kde je Matka Avedonna?“ otázal se pečlivě ovládaným hlasem.
„Zabil jsem ji,“ odpověděl bez nejmenšího zaváhání Vader.
Thrawn se zhluboka nadechl, zadržel dech. Nedokázal udělat víc, než zavřít oči.
„Máte s tím snad nějaký osobní problém, admirále?“ otázal se Vader s neskrývaným sarkasmem.
Thrawn pomalu vydechl: „Zdá se, že jste sám se sebou spokojen. Zavraždit bezbrannou ženu je vážně hrdinství hodné pravého rytíře.“
Vader cosi výhružného zamručel, pak rukou v černé rukavici ukázal na zajatce: „Předhoďte je vojákům, ať s nimi naloží dle uvážení. Klášter srovnejte se zemí!“
Thrawn, jakkoli se uměl ovládat, vytřeštil na Vadera oči. Na tak barbarskou demonstraci  brutální síly nebyl připraven. Monastýr byl poničen, některé budovy hořely, ale i tak by se dalo mnohé zachránit.
Zatnul ruce v pěst. „Nemůžete zničit tak nádherné umělecké dílo!“
„Chcete mi snad odporovat, admirále?“ vyprskl Vader podrážděně.
Thrawnovi se stáhlo hrdlo, bezděčně couvl o krok. Na zlomek vteřiny byl v pokušení strhnout si zlaté výložky a mrštit je Vaderovi k nohám, bez ohledu na následky. Ale pak, jako už mnohokrát předtím, zvítězil chladný rozum nad rozbouřenými city.
Srazil paty, vypjal se do vzorného pozoru: „Rozkaz, pane!“ pronesl s vojáckou precizností.
Vader se pod maskou spokojeně usmál: „Dobře, admirále. Jsem rád, že jsme nalezli shodu. Pro tentokrát zkusím zapomenout na vaše zaváhání. Na rozdíl od císaře, já umím odpouštět. Až tady skončíte, vraťte se ke své mapovací misi do Neznámých regionů.“


*     *     *


Vlajková loď Lorda Vadera zmizela v hyperprostoru. Thrawnův destructor na orbitě nad Dener-Shaanem opět osaměl.
Kapitán Parck přistoupil k velkoadmirálovi, který skrze velké okno lodního můstku zasmušile hleděl na planetu pod sebou.
„Hlavní baterie nabity, cíl na povrchu zaměřen,“ oznámil kapitán.
Thrawn brvou nehnul a dál mlčky zíral do prázdna. Po chvíli, jež se Parckovi zdála nekonečná, neutrálním hlasem přikázal: „Palte plnou silou.“
Otočil se na patě.
Odešel.
Nečekal na potvrzení ani splnění rozkazu. Nezachytil Parckův starostlivý pohled.
Vešel do své pracovny zařízené s luxusem a elegancí. Vyzdobena byla uměleckými díly z nejrůznějších míst galaxie. Jen zde nacházel klid a uvolnění i opravdové štěstí.
Rudýma očima spočinul na torzu alabastrové sochy umístěném na provizorním podstavci v rohu pracovny.
Andělská křídla byla zlomena, chyběly paže i nohy. Nevznášela se v prostoru, neviditelné předivo bylo zpřetrháno. Narůžovělý přísvit navždy pohasl.
O to však byla nádhernější, o ten pohnutý osud, který v sobě nesla.
Usedl do velkého, pohodlného křesla. Zavřel oči. Ponořil se do tónů sborového zpěvu kněžek Dener-Shaanu. Přinutil je pořídit ten záznam ještě předtím, než na jeho příkaz zemřely.
Melodickými hlasy zpívaly chorály, jež povznášely mysl od pomíjivosti k obzorům věčnosti.
Dech měl klidný a vyrovnaný, když se nenasytně opájel tou dokonalou krásou.


*     *     *


Cestovala sama.
Volila jen nejlevnější spoje, transportní lodě té nejnižší kategorie.
Nikdo si nevšímal obyčejné dívky v nezajímavých šatech, jež si nemohla dovolit místenku v první třídě. Úředníci na přestupních terminálech jen zběžně mrkli do jejích dokladů, a pak ji s lhostejným klidem pustili dál.
Nejmenovala se Manilli.
To jméno přijala při obřadu zasvěcení nesmrtelným bohům. V liturgickém jazyce Dener-Shaanu znamenalo naději. A přesto, že s jejím skutečným jménem mělo jen málo společného, jeho význam naplnila.
Setkala se s Bothany.
Přinesla galaxii novou naději.
Povstalecká flotila vybavená plány Hvězdy smrti se zformovala v soustavě Sollust.
Schylovalo se k bitvě u Endoru.



KONEC