wz


CARLINA VOLBA



I.


Dutá rána.

Rachot.

Zasyčení.

Pancéřový poklop se skřípavě otevřel. Bílým obdélníkem průzoru vnikly do vězeňského transportu pruhy ostrého denního světla. Spolu s ním zavanul do vnitřního zatuchlého prostoru svěží vzduch.

„Vztyk, seřadit!“

Poslechli.

Ukázněně se seřadili do dvoustupu a jeden za druhým vystupovali otevřeným poklopem ven. Neváhali, neohlíželi se zpět.

Věděli, že sebemenší odchylka od vydaného rozkazu se trestá velmi bolestivým způsobem.

Přesto se jeden z vězňů na okamžik zastavil v rámu otevřených dveří. Očima přivyklýma na přítmí nákladního prostoru zamžoural ven.

Věděl, kde jsou – na planetární trestanecké kolonii třetí kategorie určené pro ty nejhorší zločince a nejzarytější odpůrce Creonského impéria. V nejzazším cípu známého vesmíru. Všechny trasy vedly jen sem, do soustavy Exoss.

A žádná zpět.

Jeho rozbolavělé oči viděly rozlehlou ocelovou plošinu zavěšenou v prostoru mezi spletitým komplexem šedých budov, jejichž vrcholky se ztrácely v mracích. Proluky mezi budovami bičoval ostrý, studený vítr.

Celý ten shluk staveb, potrubí, visutých lávek a ocelových plošin vypadal jako obrovská továrna.

Na bolest, na smrt, na beznaděj.

Jeden ze strážných uchopil otálejícího vězně za rukáv kombinézy a smýkl s ním dolů na platformu.

„Vstaň!“ přikázal důstojník vězeňské služby.

Pokusil se vstát, ale spoutané nohy vypovídaly poslušnost.

„Vstaň!!“

Prudké kopnutí do žeber ho patrně mělo povzbudit k většímu úsilí. Sykl bolestí, marně se snažil postavit.

Další kopnutí, další rána.

Šlehnutí elektrickým obuškem.

Zatmělo se mu před očima.

„Vstaň!!!“

Jak měl vstát, když jeho tělo ochromovala nesnesitelná bolest.

Přesto se mu podařilo zvednout ze země. Už se málem postavil zpět na nohy, ale další surový kopanec ho srazil zpět na zem.

Ozval se pobavený smích a tlumené pošklebky ostatních vězňů. Nikdo s ním neměl ten nejmenší soucit přesto, že se na jeho místě mohl ocitnout kdokoli z nich.

„Je vám do smíchu, pánové?“

Mrazivý ženský hlas proťal vzduch a vše naráz utichlo. Voják, který se chystal na další, dobře mířený kopanec, srazil podpatky.

„Frau Kommandeur, dorazil transport z Antaresu,“ nadechl se k dalšímu hlášení, ale žena ho přerušila netrpělivým mávnutím rukou.

„Vstaňte,“ obrátila se na trestance ležícího na zemi.

Znovu se tedy pokusil vstát. Zvedl hlavu a na okamžik strnul. Celý výhled mu zakrýval pár černých, nablýskaných holínek.

Jak pomalu zvedal hlavu, klouzal pohledem po postavě, která stála přímo před ním. Mladá žena, věkem kolem třiceti let s krátkými světlými vlasy a chladnýma, nebesky modrýma oči.

Oblečená byla nikoli do šedomodrého stejnokroje vězeňské služby, ale do elegantní černé uniformy korvetního kapitána creonské válečné flotily.

Konečně se mu podařilo vstát.

„Vaše jméno?“ otázala se velitelka.

„Trestanec číslo …“

„Jméno – ne číslo,“ ostře ho přerušila.

Zarazil se. Od jisté doby jeho jméno nikoho nezajímalo.

„Étienne Brennan,“ vydechl se staženým hrdlem.

Vzala tu informaci na vědomí lehkým kývnutím hlavy. Pak se obrátila ke zbývajícím vězňům, kteří vše s napětím sledovali.

„Pánové,“ promluvila jasným, rozhodným hlasem. „Předpokládám, že většina z vás už nyní pomýšlí na útěk.“

Nikdo ani nedutal. Jen si vyměnili rychlé pohledy plné obav, když velitelka vytáhla z pouzdra u pasu fázovou pistoli a odjistila její pojistku.

Brennanovi se sevřel žaludek.

„Ale pamatujte, že každý, kdo by se o něco podobného byť jen pokusil, skončí jako tento muž.“

Brennan vytřeštil oči. Dech i jakákoli slova se mu zadrhly v hrdle.

Vzduchem zasyčel paprsek energetického výboje.

Brennan se neubránil výkřiku, když kolem jeho ucha zasyčel zelený výboj. Jeden z vězňů v řadě za ním padl s obscénním žuchnutím na platformu. Vlna zděšené nevole proběhla skupinou vězňů, aby se vzápětí změnila v krotkou pokoru.

Ze seškvařené hlavy mrtvého stoupal k nebi sladce páchnoucí dým.

Brennan se rozkašlal, a kdyby již druhý den nehladověl, zcela určitě by se na místě pozvracel.

„Je vám to jasné?“ otázala se velitelka vězňů.

To, co se právě odehrálo, bylo příliš i na vrahy a násilníky. Odpovědí jí byly vyplašené pohledy.

„Výborně, pánové. Jsem ráda, že jsme nalezli porozumění,“ křivě se usmála na Brennana a na dlouhou, opravdu dlouhou chvíli se mu zadívala do očí.

Pak přikázala stráži: „Odveďte je na příjem.“


*     *    *


O hodinu později seděl vymydlený, převlečený a lékařským robotem prohlédnutý Étienne Brennan v kanceláři velitele věznice.

Od ostatních vězňů byl oddělen hned na příjmu.

Dokonce vyfasoval i čisté šaty.  Žádný vězeňský mundůr, ale skutečný civil.

Byl naprosto zmatený vším, co se kolem něj dělo. Ani v nejmenším netušil, čím si tak výjimečné zacházení vlastně zasloužil.

„Profesor historie Étienne Brennan,“ pousmála se velitelka kolonie koutkem úst.

Ironickým pohledem si přeměřila postaršího, přesto stále pohledného muže.

„Nepřítel Říše odsouzený k dvaceti letům nucených prací. Napadlo vás, že vzhledem k vašemu věku to může být i doživotí?“ zpříma mu pohlédla do hlubokých, tmavých očí, zatímco v těch jejích, barvy letního nebe, se pobaveně zablýsklo.

Samozřejmě, že ho to napadlo. Ihned po vynesení rozsudku. Padesátiletý Brennan si o své budoucnosti žádné iluze nedělal.

Nebyl ani hloupý, ani naivní.

„Plánoval jste snad atentát na císaře?“

Zjevně ji bavilo se mu vysmívat, protože jeho spis nejspíš znala dokonale.

„Ne, napsal jsem pro studentský časopis úvahu o porušování lidských práv,“ řekl tiše. „Způsob, jakým se vaše armáda vypořádala s povstáním na Antaresu, byl trestuhodný.“

Ironicky zvedla obočí: „Ale to jste měl jen z doslechu, protože pokud vím, vaše práva nikdy nikdo neporušoval. Univerzita na Antaresu patří k elitním školám. Její profesoři jsou nejlépe placenými pedagogy v Říši. Povstání ani jeho potlačení se vás nijak nedotklo, ani jste se ho aktivně neúčastnil. Pálilo vás snad dobré bydlo, profesore? Nebo jste zatoužil po nevšedních zážitcích?“

Mlčel.

Jí nemělo smysl cokoli vysvětlovat.

Pouze by se mu vysmála.

Vstala, obešla stůl. Zamyšleně se opřela o jeho desku. Dlouhé nohy v černých vysokých botách natáhla daleko před sebe. Byla štíhlá, na ženu dost vysoká, a rozhodně byla hezká. Moc hezká, i když její způsoby naháněly Brennanovi husí kůži.

„Jmenuji se Monica Yessner,“ řekla se zvláštním zabarvením hlasu, jako by mu právě její jméno mělo něco říkat.

Ale Brennan, jenž tonul v tom nejhlubším zmatku, jen zatěkal očima po místnosti.

Pracovna, stejně šedá a strohá jako celá kolonie, mu však nemohla poskytnout žádnou útěchu. I velké okno, které by se při troše dobré vůle dalo označit za její ozdobu, mu nenabídlo víc, než skličující výhled na okolní budovy.

Žádná naděje na tomto bezútěšném místě zkrátka neexistovala.

Stejně, jako v Pandořině skříňce, i zde seděla umenšená až na samém dně, zadušená bolestí a smutkem.

„Proč jsem tady?“ otázal se stísněně.

„Protože jste napsal pamflet proti císaři,“ odsekla sarkasticky.

„Myslím u vás v kanceláři.“

Zvážněla, kousla se do rtu. Najednou i ona, předtím tak sebejistá, vypadala rozpačitě.

„Pojďte, půjdeme,“ zamračila se.

Srdce mu vyskočilo do krku.

Představil si ty nejstrašnější způsoby mučení, kterých by byl někdo jako ona zajisté schopen, ale pak si uvědomil, že skutečnost, že zde sedí v civilu a nespoután, něčemu takovému nijak nenasvědčuje.

Ostatním vězňům právě teď byly implantovány neurální čipy, které je budou ovládat i trestat, monitorovat každý sebemenší záchvěv jejich těl i duší. Už sám proces nastřelení čipu přímo do prodloužené míchy nebyl právě příjemnou záležitostí.

Brennan ani netušil, čeho všeho byl a ještě bude ušetřen.

„Kam půjdeme?“ vyhrkl se staženým hrdlem.

Zhluboka se nadechla, po několik úderů srdce zadržela dech.

„Domů,“ řekla překvapivě měkkým hlasem.


*     *    *


Dvoumístné vznášedlo se řítilo nad rovným povrchem opuštěné planety. Členité superstruktury kolonie zmizely daleko za jeho zádí. Letělo vstříc horským štítům, které se ostře rýsovaly proti zapadajícímu slunci.

Monica Yessner svírala oběma rukama knipl a upřeně hleděla do prostoru před sebou.

Mlčeli.

Brennan se nervózně zavrtěl na sedadle spolujezdce. Již poněkolikáté se nadechl, aby promluvil, ale v zápětí si vše zase rozmyslel.

V hlavě mu vířil roj těch nejzběsilejších myšlenek.

Byl obviněn, zatčen, souzen a odsouzen k dvaceti letům nucených prací za rozvracení Říše a osobní urážku Jeho Veličenstva creonského císaře.

Ještě dnes odpoledne byl opovrhovaným trestancem, jemuž v lepším případě nepatří nic jiného než hrubé urážky a bití, v horším případě smrt. Zato teď ho veze, kdo ví kam, a kdo ví proč, sama velitelka kolonie nespoutaného a bez ozbrojeného doprovodu.

„Poslyšte,“ osmělil se konečně a sám byl překvapen vyrovnaným tónem svého hlasu. „Co má tohle všechno znamenat?“

Monica, vytržená ze svých myšlenek, k němu pomalu obrátila hlavu. Mdle se pousmála. V modrých očích se jí odrážel načervenalý svit zapadající hvězdy.

„Chcete zpátky do cely?“

„To ne, ale snad mám právo …“

Stiskla rty. „Autopilot,“ sykla mezi zatnutými zuby.

„Zapínám autopilota,“ potvrdil elektronický hlas z palubní desky.

Otočila se celým tělem k Brennanovi. Svou hezkou, hněvem staženou tvář přiblížila těsně k jeho obličeji. Zblízka mu pohlédla do očí.

„Tak vy máte právo?! Víte, na co máte právo? Kilometr pod zemí, kilometr nad zemí, hromadné cely, nucené práce v těžbě a zpracování barevných kovů. Bezpečnost práce veškerá žádná. Do CNS vám implantují čip, bez umrtvení. Soukromí neexistuje. Sebemenší porušení kázně se trestá hodinou bolesti, další dvěma a tak dále. Délka a intenzita trestu jsou odstupňovány podle závažnosti přestupku. Ještě nikdo se v téhle kolonii nedožil konce trestu. Na to na všechno a ještě mnohem víc máte právo. Třeba i na společné sprchy s devianty toho nejtěžšího kalibru. Stačí říct, profesore, a zavezu vás zpátky.“

Brennan mlčel.

Vznášedlo mezitím vystoupalo do výšky a vlétlo mezi rozervané skalní útesy. Propletlo se úzkou soutěskou, jež vyústila do překvapivě dlouhého a širokého údolí obklopeného zasněženými vrcholky hor. Na jeho dně se v zapadajícím slunci vlnila hladina modrozeleného jezera.

„Zastav,“ přikázala Monica autopilotovi.

Vznášedlo se zastavilo uprostřed letu, znehybnělo v prostoru zavěšené na neviditelné pavučině antigravitačního pole.

„Čekám na vaše rozhodnutí, profesore.“

Naprázdno polkl. „Jste vrah,“ obvinil ji tiše. „Bezdůvodně jste zabila toho chudáka jenom proto, že stál poblíž. Od těch deviantů se ničím nelišíte. Odvezte mě zpátky.“

„Pozor na jazyk,“ zasyčela. „To vážně chcete?“ vytáhla obočí, pak přimhouřila oči: „Máte děti?“

„To sem nepatří.“

„Máte?“

„Ne,“ zavrčel.

Nechtěl se nechat vtáhnout do rozhovoru, kdy mu bude obhajovat své zvrácené zásady.

„Ten, jak vy říkáte, chudák, měl na svědomí osm dětí. Předtím, než je zabil, si s nimi pěkně užil. Byl odsouzen k trestu smrti, dokonce i mimo Creonskou říši. Nehodil se už k ničemu jinému, než aby posloužil jako odstrašující příklad.“

„Ještě mohl dostat milost od císaře,“ namítl Brennan. V cele měl dost času seznámit se s trestním zákoníkem.

„To by se vám líbilo? Máte zajímavé morální cítění.“

„Mohl si odpykat doživotní trest.“

„Nemohl. Císař už rozsudek potvrdil. Jeho Veličenstvo vrahům dětí milost nedává.“

Kradmo si ji změřil. „A vás to zjevně potěšilo. Kdyby tam nebyl, byl bych to třeba já?“

„Vždy je mezi nimi někdo takový.“

Zaraženě se zadíval proskleným kokpitem vznášedla dolů do údolí na klidnou hladinu jezera. Na jeho břehu rozeznal bílý dům se zahradou.

Malý ráj vytržený z kontextu hrůzy, jež zůstala vzdálená za hradbou hor. Oáza klidu, v níž velitel věznice čerpá nové síly pro svou službu Říši.

„Co po mně tedy chcete?“

S tlumeným povzdechem zvrátila hlavu do opěrky pilotního křesla. Nepřítomně se zadívala do prázdna.

„Mám dceru, profesore. Je jí deset, většinu života prožila tady,“ na chvíli se odmlčela. „Budete její vychovatel.“

Údivem pootevřel ústa.

„Ale já … nemám zkušenost s malými dětmi,“ vykoktal zmateně. Vůbec si neuvědomil, že právě teď hraje proti vlastní bráně. „Hodláte svěřit svou dceru trestanci?“

Hořce se ušklíbla: „Co mi zbývá? Nikoho lepšího k dispozici nemám. A ona nemůže být pořád sama.“

Brennan si přejel rukou přes tvář, promnul si oči.

Čekal cokoli, jen ne právě toto. Jeho vztah k dětem byl více méně nijaký. Vlastní neměl a ty cizí ho nikdy zvlášť nezajímaly. Bývaly doby, kdy si se ženou velmi přáli dítě, ale život se pak vydal jinou cestou.

Nicméně, měl-li volit mezi sprchami s devianty a výchovou velitelčiny dcery, pak dcera byla tou správnou volbou.

Monika povytáhla obočí: „Takže?“

S tíhou na duši přikývl: „Zkusím to.“


II.


Vznášedlo měkce dosedlo na plochu za domem.

Monica vystoupila a následována Brennanem, vykročila po dlážděné cestičce kolem upravených květinových záhonů ke vstupnímu schodišti.

Dům, ačkoli pečlivě udržovaný, působil opuštěným dojmem. O jeho bezchybný chod se staraly automatické systémy. Žádní služebníci, jen dobře ukryté stroje.

Prostorné místnosti jednopatrového domu byly zařízeny sice účelně a bez zbytečných detailů, avšak se střídmou noblesou. Brennan předpokládal, že dům velitele kolonie bude zařízen s jinými požadavky na kulturu bydlení než cely vězňů, ale takovou eleganci popravdě řečeno nečekal.

Napadlo ho, zda Monica Yessner zařizovala dům sama nebo vzala zavděk tím, co jí přidělili.

Domácí paní usadila Brennana do velkého, pohodlného křesla, zatímco sama zůstala stát.

„Váš pokoj bude v prvním patře. Carla vám ukáže dům a vysvětlí, jak vše funguje.“

„Ví, že jsem tady?“

„Ne, ale nemějte obavy. Je zvyklá poslouchat.“

Tak o tom Brennan v žádném případě nepochyboval.

Rozhlédl se po místnosti. Jeho zrak utkvěl na nevelkém, holografickém portrétu muže nad krbovou římskou. Hologram byl oblečený ve stejné vojenské uniformě, jakou měla na sobě Monica. Brennanovi připadalo, že je nad krbem spíš odložen, než že by byl objektem uctívání.

„Můj manžel,“ řekla tiše. „Komodor Paul Yessner, velel křižníku Terribilis.“

Brennan se zarazil. Zapátral v paměti.

Teď, když se jeho rozvířené myšlenky trochu uklidnily, postřehl, co mu předtím uniklo. S údivem ve tváři se obrátil na svou hostitelku.

„Panebože, tak to jste vy? Myslel jsem, že vás popravili.“

„Omyl, profesore. Tak zněla oficiální verze pro veřejnost,“ hořce se pousmála: „Takže už vám to došlo – i já jsem vězeň.“

A ten elegantní dům byl jen jinou formou vězení.


*     *    *


Jméno Monicy Yessner a jejího mrtvého manžela před pár lety skloňovala ve všech pádech celá Creonská říše.

Oba manželé tehdy sloužili ve stíhací eskadře admirála Grafa. On jako velitel lehkého křižníku Terribilis, ona jako první důstojník na admirálově vlajkové lodi.

Graf byl známý hlupák, jehož vojenské schopnosti a rozhled byly srovnatelné s obzory bahenního červa.

Svou pověst potvrdil, když vyslal lehký křižník Terribilis spolu s dvěmi fregatami proti jakési těžce obrněné vojenské stanici odbojné planety Pelop 6.

Terribilis i doprovodné fregaty se tak staly snadným, téměř cvičným cílem pro dělostřelecké baterie oné stanice. Kapitán Yessner byl i se svým plavidlem smeten z oblohy jediným přímým zásahem.

Několik minut poté rozzuřená Monica prostřelila s cynickým prohlášením: „Blbec nemá právo na život,“ Grafovi hlavu.

Creonská flotila s ulehčením přijala fakt, že se konečně nalezl někdo, kdo ji zbavil známého pitomce, avšak spravedlnosti bylo třeba učinit zadost.

Korvetní kapitán Monica Yessner byla nejvyšším vojenským soudem, jenž přihlédl k chladnokrevnosti spáchaného zločinu, odsouzena za vraždu prvního stupně k trestu smrti zastřelením.

Rozsudek však vykonán nikdy nebyl.

O to se osobně postaral velkoadmirál creonské válečné flotily Konrad von Heinroth. Jednak byl štěstím bez sebe, že se zbavil blbce Grafa, jednak choval k mladé kapitánce veřejně známé sympatie. Po přátelské dohodě s ministrem spravedlnosti byla Monica Yessner v tichosti převelena na zapadlou trestaneckou kolonii na samém okraji Creonského impéria.


*     *    *


„Dobrý večer.“

Ve dveřích obývacího pokoje stanula plavovlasá holčička.  

Vypadala jako zmenšená kopie matky. Jen nazlátlé vlasy neměla ostříhané nakrátko, ale v lehkých dětských lokýnkách se jí vlnily podél oválného obličeje.

Velkýma modrýma očima se tázavě podívala na matku: „Máme návštěvu?“

„Ne, ten pán je tvůj nový vychovatel,“ oznámila jí Monica. „Budeš ho poslouchat, nebudeš drzá a ukážeš mu celý dům. Jeho pokoj bude ten rohový v prvním patře. A teď mne, Carlo, omluv, mám toho za dnešek dost.“

S těmi slovy zanechala Monica Yessner svou dceru samotnou ve společnosti trestance odsouzeného k dvaceti letům nucených prací. Starost o její bezpečí si očividně nedělala. Otočila se na patě a prostě odešla. Na Brennana už ani nepohlédla.

Vstal z křesla a s hlubokými rozpaky vykročil k děvčátku. Vlastně ani nevěděl, jak by měl začít. Představa dítěte, které žije odříznuté od zbytku světa v domě, jehož chod řídí automatické systémy, ho naplňovala velmi smíšenými pocity.

„Nemáte hlad?“ otázala se Carla dříve, než stačil promluvit.

„Mám,“ připustil tiše. „Už dva dny.“

„Dobře, pane, tak začneme jídelnou.“

Nemohl si nevšimnout vojácké intonace Carliny řeči.

„Nepozveš na večeři také maminku?“ otázal se, když ho vedla zšeřelou chodbou do jídelny.

Kapitán Yessner v něm sice příliš sympatií nevzbuzovala, ale za daných okolností by její přítomnost přece jen uvítal.

„Ne, maminka se mnou nevečeří.“

„Třeba by dnes udělala výjimku.“

Carla se zastavila, nedůvěřivě si ho změřila. „To si nemyslím.“

Brennan jen neurčitě přikývl. Vztah mezi matkou a dcerou byl právě tak podivný, jako vše v tomto domě i na této zapomenuté planetě.

V jídelně, stejně prostorné, jako všechny ostatní místnosti domu, Carla objednala pomocí displeji umístěného přímo na desce stolu večeři. Museli chvíli počkat, než bylo jídlo nachystáno a ten čas vyplnili oboustranným mlčením.

„Dobrou chuť, pane Brennane, doufám, že vám bude chutnat,“ popřála mu se zdvořilostí až nepřirozenou.

Jedli mlčky.

Neměl nejmenší tušení, o čem by právě s ní měl hovořit.

Když dojedli, sebrala Carla nádobí ze stolu a odnesla je k odpadní šachtě. Pak provedla Brennana po celém domě. Exkurze skončila v jeho pokoji.

„Dobrou noc, pane Brennane, už je pozdě a já musím chodit brzy spát. Ráno vstávám před sedmou.“

Zmizela dřív, než stačil odpovědět.

S tichým povzdechem se rozhlédl po setmělém pokoji. Hledal nějaký vypínač, nic takového však nenalezl.

„Světlo?“ nesměle zkusil, zda nelze použít hlasové ovládání.

Nic. Tma.

„Rozsvítit?“

Zase nic.

Bezradně se posadil na širokou, ustlanou postel a hleděl před sebe do houstnoucího šera.

Vše mu připadalo jako těžko uvěřitelný sen. Divil se odvaze Monicy Yessner svěřit svou dceru tak bezstarostně do jeho rukou.

Pocítil silnou únavu i bezmeznou touhu po horké sprše a bělostných peřinách, kterých si za poslední měsíce moc neužil. Vkročil do koupelny, jež přiléhala k pokoji, avšak i zde byla tma, se kterou si nedokázal poradit.

Tápavě se vydal zpět ke vchodovým dveřím. Jejich křídla se před ním tiše rozjela do stran. Na prahu se na okamžik zastavil.

„Světlo?“ zkusil ještě jednou své štěstí, ale dům trval sveřepě na tmě.

Na chodbě se sice také nesvítilo, ale schodištěm pronikalo dovnitř slabé světlo z přízemí. Kráčel chodbou, až došel na její konec.

Zde byly velké prosklené dveře. Za nimi, na otevřené terase seděla Monica. Viděl z ní jen tmavý stín. Na hlavě měla nasazenou neurovitruální přilbu, která jí zakrývala horní polovinu obličeje. Na boku přeblikávaly barevné kontrolky.

„Promiňte, rád bych …“ začal Brennan nesměle.

„Potřebujete něco?“ ozvalo se ze tmy. Tak rychlou reakci od někoho, kdo se oddává umělému snění, nečekal.

„Nevím, jak rozsvítit světlo v pokoji,“ přiznal.

„Carla vám to neřekla?“

Její hlas zněl ještě neosobněji než jindy.

„Neřekla,“ připustil neochotně. Nechtěl jí způsobit problémy. „Senzory nereagují na můj hlas, nevím, jestli za to Carla může.“

Tiše se usmála do tmy. Jeho ohleduplnost ji pobavila. „Tak to hned napravíme.“

Stáhla si z hlavy přilbu a bez známky jakékoli opatrnosti ji prostě hodila na zem. Vstala, prošla těsně kolem Brennana. Měl dojem, že ucítil z jejího dechu alkohol.

Přistoupila k ovládacímu panelu vedle dveří na terasu. Zadala číselný kód, a pak vyzvala Brennana, aby řekl své jméno.

„Tak a teď to zkuste.“

„Světlo?“

Terasa se rozzářila slabým mléčným světlem, které vycházelo ze dvou skleněných koulí umístěných nad vnějšími rohy zábradlí. Brennan si v tom mdlém přísvitu povšiml poloprázdné lahve creonského fernetu postavené na zemi vedle křesla.

Takže, Frau Kommandeur chlastá a kombinuje to s vymýváním mozku, pomyslel si kysele.

„Ještě něco?“ otázala se Monica, které neušel jeho zájem o lahev i přilbu.

Brennan se zhluboka nadechl, zadržel dech.

„Chtěl jsem vás požádat o laskavost.“

„Laskavost?“

„Bylo by možné podat zprávu mé ženě, že jsem v pořádku?“ vymáčkl ze sebe.

Obával se, že teď se mu vysměje přímo do očí.

Se ženou, kterou i po mnoha letech manželství hluboce miloval, neměl spojení od doby, kdy ho na Antaresu zatkli. Nebylo mu dovoleno se s ní setkat ani během vazby, ani nesměla být přítomna uzavřenému soudnímu jednání. Nemohl jí napsat ani pár řádek před transportem do kolonie.

Myslel na ni, když ho tloukli při výslechu, když mu vyšetřovatel nechal aplikovat otupující injekce, když ho kopal ten mladý dozorce. Myslel na ni, pokud to šlo, skoro pořád.

Monica se zarazila. Pátravě na Brennana pohlédla.

Vytušil, že něco není, jak by mělo být. Sevřel se mu žaludek.

„Oni, vám to neřekli?“ otázala se po chvíli zaraženého ticha.

„Co mi měli říct?“

Obestřela ho zlá předtucha.

„Vaše žena zemřela dva dny po vašem zatčení. Napřed nervové zhroucení, pak jí selhalo srdce. Bylo to ve spise, víc nevím,“ oznámila Monica s krutou přímočarostí. O nějaký náznak citu se ani nepokusila.

Teď se čas skutečně zastavil.

Brennan zavřel oči, ale i tak se nedokázal ubránit slzám. Hrdlo se mu bolestivě stáhlo.

Proč mu to nikdo neřekl?

Proč?

Myšlenky na ženu byly tím jediným, k čemu se upínal, co mu dodávalo sílu, a přitom – ona byla mrtvá.

„Myslela jsem, že to víte,“ řekla Monica.

Zakroutil hlavou.

Jemně mu stiskla rameno: „Pojďte, odvedu vás do vašeho pokoje.“

„Zvládnu to sám.“

Vymanil se z jejího sevření. Nechtěl, aby se ho právě ona a právě teď dotýkala.

„Jak chcete.“

Sehnula se, podala mu lahev fernetu. Vtiskla mu ji do ochablé ruky.

Jako v tom nejhorším snu se dovlekl zpět do svého pokoje. Zde seděl v tiché, bolestné vigilii ještě dlouho poté, co se za ním tiše zavřely dveře.

Když si uvědomil, že v pravé ruce stále svírá lahev, kterou mu Monica dala, mechanicky si přiložil její hrdlo k ústům.

Pil a pil, dokud celý obsah nevypil. Bylo mu jedno, co to s ním provede. Smrt by byla vysvobozením.

Prázdnou lahev odhodil na zem. Oblečený i s botami se natáhl na postel. Otupěle zíral do tmy, dokud neupadl do milosrdného nevědomí.


*     *    *


„No, tak tomu říkám výkon,“ uznale pokývala Monica Yessner hlavou.

V ruce otáčela prázdnou lahví od creonského fernetu.

„Víte, kolik je hodin?“

Brennan seděl na zválené posteli a s nepříliš inteligentním výrazem provinile skláněl hlavu, jež mu doslova pukala ve švech. Také žaludek, na tom nebyl právě nejlépe.

„Kolik je hodin?“ zopakoval mechanicky.

„Hodně, pro změnu máme zase večer. Dejte se dohromady, Carla vás čeká v jídelně.“

Monica hodila lahev Brennanovi. Chytil ji jen díky tomu, že mu sama spadla do klína.

„Já vás chápu,“ řekla Monica, „ale ať už se to nikdy neopakuje!“ otočila se k odchodu. Tím považovala celou záležitost za uzavřenou.

„Počkejte ... já ... přemýšlel jsem o tom svém úkolu ... “

Brennan se pokusil vstát, ale svět se s ním zatočil a on žuchl zpět na postel.

Zahanbeně vzhlédl, chtěl ještě něco říct, ale Monica už v pokoji nebyla.


*     *    *


Při večeři Carla buď mlčela, nebo věnovala Brennanovi jen nezbytně nutné pokyny a zdvořilosti. Po jídle mu, stejně jako včera, lakonicky oznámila, že je pozdě a ona musí jít spát.

Brennan pak seděl sám nad prázdným stolem v jídelně a s těžkou hlavou přemítal o bezvýchodné situaci, ve které se ocitl.

Napadlo ho, že by mohl klidně odejít z domu, jenomže – kam by vlastně šel?

Okolo byly jen hory a za nimi prázdné planiny. Nic, než opuštěný, zapomenutý svět. Pustá krajina a – trestanecká kolonie.

Prázdnota, která ho obklopovala, byla nesnesitelná. Cítil, že musí začít něco dělat, nebo se z toho vakua dříve nebo později zblázní.

Došel ke dveřím Carlina pokoje. Po krátkém zaváhání na ně zlehka zaklepal.

„Kdo je?“ ozval se zevnitř překvapený dětský hlas.

„To jsem já.“

„Já jsem taky já, kdo je?“

„Hmmm,“ zabručel. Okamžik zvažoval, jak by se měl vlastně představit, a pak zcela prostě řekl: „Brennan.“

„Otevřít,“ poručila Carla.

Seděla v noční košili na posteli a na klíně měla položený laptop.

„Jak to, že nespíš?“ otázal se Brennan přísně. „Říkala jsi, že musíš chodit brzy spát.“

Znejistěla a jemu udělalo poťouchlou radost, že ji načapal.

„Já si před spaním vždycky čtu. Ale jestli mi to zakážete, tak nebudu,“ zavřela laptop a odložila ho na noční stolek.

„Ne, počkej, ukaž mi, co tam máš? Mohu se posadit?“

„Jistě,“ řekla se sklopenou hlavou.

Přistavil si židli k její posteli. „Tak ukaž,“ sáhl po laptopu. „A nemusíš mi říkat pane.“

Tázavě na něj pohlédla: „A jak bych vám měla říkat?“

„Jsem Étienne.“

„Étienne? To není creonské jméno.“

„Ne, to není,“ přisvědčil tiše.

Zato Carla bylo creonské až hrůza. Tvrdé, nelibozvučné.

Raději sklouzl pohledem na displej. Změť čísel, znaků a jakýchsi nepochopitelných rovnic mu naprosto nic neříkala. Otočil laptop tak, aby na něj viděla i Carla: „Tohle si čteš před spaním?“

„Je to úkol. Zítra ho musím odeslat. Zapomněla jsem ho udělat,“ přiznala neochotně.

Brennan si s úlevou pomyslel, že naštěstí není tak dokonalá, jak na první pohled vypadá. Možná jen uzavřená, nezvyklá na lidi.

„Ty se asi učíš dobře, viď?“ do hlasu se mu vkradl lehce ironický tón.

„A to vadí?“

„Hraješ si někdy?“

Zamračila se: „Nejsem malá.“

„Ne?“

„Opravdu,“ uraženě si ho změřila.

Musel se tomu zasmát. Tvářičky jí zrudly, jeho poznámka ji opravdu pohoršila.

„Pane Brennane, vy už tady budete bydlet pořád?“ otázala se s vážným výrazem.

Pokrčil rameny. Ta přímá otázka ho zaskočila. „Nevím,“ přiznal popravdě. „Spíš, jak bude chtít tvoje matka.“

„Asi bude chtít, když už tady není Willy.“

„Willy? Kdo je Willy?“

Pohlédla na něj pomněnkově modrýma očima. „Prostě Willy, už tady není,“ po tváři jí přešel stín.

„Aha, a co kdybys mi tedy říkala Étienne. Myslíš, že by to šlo, když jemu jsi říkala Willy?“

„Ale on byl mladší …“ rukou si přikryla ústa. Příliš pozdě si uvědomila, jak drze to vyznělo.

„Tak ti děkuji,“ nasadil Brennan dotčený výraz. „A já jsem stařec, co?“

„Né,“ vypískla. „Já to neřekla.“

„Ne? Ale já to slyšel.“

„Neslyšel, protože jsem to neřekla,“ křičela Carla naplno. Modré oči jí zářily jako dvě noční hvězdičky. „Neřekla, neřekla!“ pochopila, že ji jen škádlí.

„Tak co je to tady?! Je tě slyšet až na terasu.“

Monica se zjevila ve dveřích pokoje. Tvář měla staženou hněvem. „Ty nevíš, že máš už dávno spát? Pokud jsi zapomněla udělat úkol, ráno si přivstaneš.“

Carla zvážněla. „Zapnula jsi odposlech?“

Brennanovi blesklo hlavou, že asi proto se Monica o dceru nestrachuje. Ona prostě ví o každém jejím i jeho kroku, o všem, co si říkají.

„To jsem ani nemusela,“ Brennanova teorie se nepotvrdila. „Ječíš na celej barák. Takže?“

„Ano, mami, dodělám to zítra.“ šeptla Carla pokorně. „Promiň, my jsme si tady s Étiennem jenom povídali.“

„Étiennem?“ Monice pobaveně cukly koutky. „Tak dej Étiennovi dobrou noc a spát!“

„Ale ... “

„Poslechnout!“

„Ano, mami. Dobrou noc, Étienne,“ vtiskla mu na tvář letmý polibek.

Trhnul sebou. Něco takového rozhodně nečekal, i proto, že matce, než se zavrtala pod deku, nevěnovala jediný pohled, natož pak slovo.

Brennan se protáhl dveřmi kolem rozzlobené Monicy a s pocity malého uličníka zamířil do svého pokoje.

„Étienne!“ ostrý vojenský tón ho přikoval k podlaze.

„Ano, madam,“ otočil se k ní jen napůl. Připadal si jako kluk přistižený při rozbíjení oken sousedů.

„Étienne,“ zopakovala Monika ironicky. Dokázala vyslovit jeho jméno tak, že znělo skoro jako urážka. „Líbíte se jí,“ založila si ruce na prsou. Pobaveně přimhouřila oči: „Myslím, že nebude nutné vracet vás do cely.“

Potřásl hlavou: „Děkuji, madam.“


III.


Stovky světelných let daleko, v tichém mezihvězdném prostoru, seděli na palubě válečné lodi Fraternité proti sobě tři muži a jedna žena. Zde, příliš daleko od nastražených senzorů špionážních sond Creonské říše, mohli mluvit volně a otevřeně.

Od okamžiku, kdy imperiální armáda rozprášila vzpouru na Antaresu, nezbývalo jim, než se skrývat. Většina povstalců byla pochytána a uprchnout se podařilo jen několika málo šťastlivcům. Dopaden nebyl ani velitel odboje Christian Yamin.

„Říkám ti, Yamine, nikdo jinej už se nezachránil. Sebrali je všechny, do jednoho!“ zaťal ruce v pěst Adam Lityński.

Žena, postarší tmavovláska jménem Erica Faría, se obrátila na velitele: „Musíme se aspoň pokusit je zachránit.“

Oslovený si vyměnil rychlý pohled se čtvrtým do party, Henri Derrainem.

„Nemůžeme pro ně udělat nic, vůbec nic,“ řekl tiše a uhlazeně.

Nikdy nekřičel.

Autoritu si uměl získat jiným způsobem.

„Tak aspoň Turgota a jeho skupinu! Nebo je chceš obětovat?“ štěkla Faría.

„Obětovat?“ pousmál se Yamin. „Nehodlám kvůli nim obětovat kohokoli z vás. Turgot a jeho lidé jsou odepsaní. Všechny je poslali do jedné z nejlépe zabezpečených kolonií na Exossu. Zvenku do ní nelze proniknout. Není způsob, jak je zachránit. Kdyby měl Turgot větší kontrolu nad svými lidmi a nedovolil jim znásilnit dceru creonského guvernéra, nepostupovala by říše s takovou brutalitou. Byli odsouzeni k trestu smrti, dříve nebo později je popraví.“

Faría zkřivila obličej: „Jseš podělanej hajzl, Yamine.“

„Prosím?“

Faría se nadechla k dalšímu projevu, ale slova z úst jí sebral doposud tiše naslouchající Henri Derrain: „Jó, to je přesně vono Yamine, teď jsi na to kápnul. Zvenku se tam dostat nedá, ale zevnitř?“ pokrčil rameny v gestu – mám prima nápad.

„Zevnitř?“ podivil se Lityński. „Půjdeš kanálem?“

„To bys šel leda ty, svůj k svému.“

„O co jde, Henri? Povíš nám to?“ usmál se povzbudivě Yamin, zatímco rukou zadržel Lityńského, který se chystal skočit Derrainovi po krku.

Derrain si založil ruce na prsou: „Každej z vězňů má implantovanej čip. Když se naladíme na jejich frekvenci, můžeme s nima komunikovat.“

„Budeš jim číst pohádky na dobrou noc?“ ušklíbla se Faría.

„Nechte ho domluvit,“ broukl Yamin. Začínal tušit, kam  Darain míří.

„Můžeme čipy deaktivovat. Pak už si Turgot bude muset poradit sám. Ale nějaký způsob, jak z kolonie zdrhnout určitě najde.“

„Pozoruhodné,“ přimhouřil oči Yamin. „Jenom drobnost – ty znáš kódy těch čipů?“

Derrain pokrčil rameny: „Když máš ty správný známý a dost kreditů, zjistíš všechno.“

„A co creonské majáky? Zachytí naše vysílání,“ namítla Faría.

„Zase vedle. Co takhle kódovaná hyperfrekvence?“

„Hmmm, víš co Derraine?“ nasadil Yamin úsměv ostrý jako břitva. „Když jseš tak dobrý, můžeš se o to postarat. A čím dřív to uděláš, tím líp.“


*    *    *


Dny plynuly jeden za druhým a teplý podzim se přehoupl do chladné zimy.

Carlu, která byla dříve ochotná trávit u školního terminálu prakticky veškerý čas, se Brennanovi stále častěji dařilo upoutat k jiné činnosti.

Stal se neodmyslitelnou součástí jejích všedních dní. Začala mu důvěřovat.

Avšak ruku v ruce s její narůstající důvěrou a opadávajícím studem přišly i problémy. Víc a víc se na Brennana obracela s dotazy, na které by raději vůbec neodpovídal.

„Ty jsi vězeň, viď?“ řekla jednou.

Myslel, že to přejde jen neurčitým zamručením, ale Carla byla neodbytná.

„Zabil jsi někoho?“

„Ne.“

„A co jsi tedy provedl?“

„Nic, jenom jsem vyjádřil svůj názor na jistou věc.“

„Za nic se lidé nezavírají. Máma jednou říkala, že všichni vězňové jsou stejní - každý tvrdí, že nic neprovedl, a přitom je to pěkný haj...“

Ostrým pohledem ji umlčel uprostřed slova.

„Promiň, já to tak nemyslela,“ vyhrkla, když poznala jeho nevoli.

Jindy, když sledovala na netu zprávy z bojů o Pelop 6, zeptala se ho, co si myslí o válce a proč se vlastně lidé zabíjejí. Tenkrát neřekl nic, ale později ho mnohokrát donutila k takovým věcem se vyjadřovat.

Věděl, že Carla pečlivě přemýšlí nejen o každém slovu, které řekne, ale i o tónu, jakým ho říká a že i z jeho mlčení dokáže poznat, co si o tom všem ve skutečnosti myslí.

Nechtěl lhát a přetvařovat se, ale někdy mu nic jiného prostě nezbylo. V takové chvíli si ho vždy nedůvěřivě změřila. Ani na okamžik ho nenechala na pochybách, že ona stejně ví své.

O svém otci nemluvila nikdy. Brennan si to vysvětlil tím, že si na něj možná ani nepamatuje. Až jednoho dne zmizel z římsy nad krbem i jeho hologram. Carlina matka tu událost nijak nekomentovala.

Ostatně Monicu vídal málokdy.

Občas se míjeli na chodbách domu, ale jinak měl dojem, že se mu spíše vyhýbá. Žila si svým vlastním, uzavřeným životem a o věci kolem sebe se příliš nezajímala. Chod domu zabezpečovaly stroje a o dceru se staral on. Někdy zůstávala dlouhé dny v kolonii a on byl s Carlou v domě sám.

Zpočátku klid a samotu vítal.

Časem mu však začaly nahánět strach.

Někdy měl dojem, že ho to prázdné, všudypřítomné ticho prostě zadusí.

A obával se i mnoha dalších věcí.

Zatímco se jeho vztah s Carlou více a více upevňoval, propas mezi ní a matkou se ještě více prohloubila. Nepochyboval, že i to se jednou obrátí proti němu samotnému.


*    *    *


Kráčeli po namrzlém břehu jezera.

Nebe nad údolím bylo průzračně modré, sluneční paprsky se leskly na ojíněných stéblech žluté trávy. Ztvrdlý sníh jim chřupal pod nohama.

„Poslouchej, mám nápad,“ řekl Brennan Carle.

Očima, modrýma jako nebe nad jejich hlavami, na něj dychtivě pohlédla v očekávání, jakou zábavu pro ni tentokrát vymyslel.

„Co kdybys řekla mamince, aby s námi dnes povečeřela?“

Carla ztuhla. Zaraženě zůstala stát o několik kroků zpět.

„To není dobrý nápad,“ řekla dutě. „Stejně nebude chtít.“

„Já myslím, že bude a také si myslím, že ji mrzí, že se s ní moc nekamarádíme.“

Carla sklopila zrak. „Nemrzí. A vůbec, já nechci.“

Sebrala ze země trochu sněhu, uplácala z něj kouli, kterou zamyšleně hodila na ledem pokrytou hladinu jezera. „Nic jí neřeknu. Řekni jí to sám, jestli chceš.“

„Ale, ale, copak je to?“ sklonil se k ní a vzal ji za bradu. „Pročpak ne?“

Zarytě mlčela, záměrně stáčela pohled stranou. Jemným stiskem ji donutil, aby se mu podívala do očí. V těch jejích se zatřpytily slzičky.

„Ona …“ spolkla slzy „ … mě nemá ráda,“ jen stěží potlačovala pláč. „Nikdy mě neměla ráda.“    

„Myslím, že tě má moc ráda,“ ale jistý si tím příliš nebyl.

Carla zkřivila pusinku: „Ona ti neřekla, proč jsme tady, že ne?“

Zhluboka se nadechl, zadržel dech. Zadíval se přes zamrzlé jezero.

„Řekla, hned první den,“ vydechl.

„Étienne, ona zabíjí lidi!“ vykřikla Carla úpěnlivě. „Nemá nikoho ráda …“

„Tak o ní nemluv,“ vpadl Carle do řeči. Přece jen, ať už byly věci, jak chtěly, stále byla její matkou.

„ … ani mě nemá ráda. A já ji také nemám ráda!“ propukla v pláč. „Já mám ráda tebe,“ s dětskou bezprostředností, u ní tak neobvyklou, se mu vrhla do náručí.

Cítil, jak se mu sevřelo srdce.

Tohle bylo hodně zlé.

Pevně k sobě Carlu přivinul, přivřel oči.

Jak moc mu chyběl jakýkoli, byť sebemenší lidský kontakt. Sblížil se s Carlou, měl ji svým způsobem rád, ale stejně jako se obával mnoha jiných věcí, bál se dát najevo i toto. Nepochyboval, že každý jeho krok i slovo jsou pečlivě monitorovány, že pozorné oči i uši neviditelných senzorů jsou stále pozorně nastražené.

Nechtěl být obviněn ze zvrácených úmyslů, které rozhodně neměl.

Když sečetl všechny ty obavy, které ho sužovaly, dospěl k závěru, že navzdory klidu a pohodlí, o jakém by se mu v kolonii ani nesnilo, i zde v podstatě žije v trvalém strachu.

„Carlo, takové věci neříkej,“ lehce ji pohladil po vlasech.

Kéž by tak mohl pohladit její matku, sevřít ji v náručí.

Také za tyto pocity a touhy se hluboce styděl. Ale byl především muž, osamělý a frustrovaný, a ona byla jediná žena široko daleko. A ještě ke všemu mladá a velmi hezká.

Carla se k Brennanovi ještě pevněji přitiskla a jako by snad dokázala číst jeho nejskrytější myšlenky, zašeptala: „Ty nevíš, jaká je …“ tiše vzlykla.

Odtáhla tvář od jeho ramene. Velké oči měla plné slz.

„Je zlá, jednou zabije i tebe.“


*     *    *


Nad stolem v jídelně se vznášel hustý mrak nepohody a zapšklého mlčení.

Monica bezvýrazně hleděla do prázdného talíře, zatímco Carla se bez chuti šťourala příborem ve své porci.

„Nechutná ti?“ otázala se Monica tónem, který nevěstil nic dobrého.

Carla zvedla hlavu. „Chutná, ty mi nechutnáš,“ odsekla podrážděně.

Brennan strnul jako zasažený bleskem. Nakonec se mu podařilo Carlu přece jen přesvědčit, aby přizvala matku ke společné večeři. Moc si přál, aby se ty dvě sblížily. Vyhrocení celé roky potlačovaného sporu bylo tím posledním, co chtěl.

Monica pevně semkla rty.

„To ji učíte vy, profesore?“ otázala se ostrým, vypjatým hlasem.

„Carlo, omluv se,“ zahučel tlumeně.

„Neomluvím.“

„Carlo! Okamžitě se matce omluv,“ zvýšil hlas.

Děvče vzdorovitě pohodilo hlavou. „Dej mi pokoj!“

„Tak dost,“ uťala hovor matka. „Seber se a jdi do svého pokoje.“

Carla zbledla, sveřepě našpulila pusu: „Ještě jsem nedojedla,“ a zůstala sedět.

Monica se naklonila nad desku stolu: „Okamžitě vstaň a jdi do svého pokoje!“

„Až po tobě.“

„Vstaň!“

„Ne.“

Monica udeřila pěstí do stolu a vztyčila se do své plné výšky. Tón jejího hlasu klesl pod bod mrazu.

„Seber se a jdi nahoru! Ihned!

„Přestaň mi poroučet, nejsem vězeň,“ vyštěkla Carla na matku.

Brennan lehce kopl Carlu pod stolem, ale ta se ani nepohnula.

Rozzuřená Monica obešla stůl. Neurvale uchopila dceru za předloktí a surově s ní smýkla ke dveřím.

„Vypadni!“

„Nesahej na mě!“ zaječela Carla.

Facka, kterou jí matka uštědřila, by patrně omráčila i dospělého chlapa. Otřesená dívenka se zapotácela, udělala několik škobrtavých kroků, než spadla na zem.

Široce rozevřenýma očima užasle hleděla na matku. Nezbylo jí ani tolik sil, aby začala plakat.

„Vstaň a jdi do svého pokoje,“ odsekávala Monica pečlivě slovo od slova. „Okamžitě!“

Šokovaná Carla se mechanicky zvedla a jako loutka bez vůle opustila jídelnu. Monica zavřela oči, zakroutila hlavou. Pak se s hlubokým povzdechem zadívala do stropu.

„Promiňte,“ zamumlal Brennan, „já taky raději půjdu. Společná večeře byla můj nápad. Omlouvám se, tohle jsem nechtěl. Dobrou noc,“ a měl se k odchodu.

„Nikam nechoďte,“ zarazila ho Monica mezi dveřmi.

Zůstal k ní stát zády. Neotočil se.

„Takže tohle je výsledek vašeho výchovného působení?“ otázala se sžíravě. „Nesvěřila jsem vám svou dceru proto, abyste z ní udělal hysterického fracka.“

Brennan se přece jen ohlédl přes rameno. Monica stála přímo za ním. Ruce měla založené v bok, tvář staženou hněvem.

Nadechl se k obhajobě.

„Ještě jsem neskončila,“ zasyčela mrazivě. „Carlin prospěch se v posledních týdnech podstatně zhoršil. Dokonce zapomíná dělat domácí úkoly. Zřejmě by bylo lepší, kdyby trávila více času učením, než věčným couráním venku.“

Brennan neustoupil o krok.

Už měl po krk toho věčného strachu a sebeovládání. Celé měsíce potlačované napětí dostoupilo vrcholu.

„Lépe by bylo, kdyby její matka nebyla vrah a ona mohla žít v normálním světě,“ vmetl Monice přímo do tváře.

„Ještě slovo, Brennane, a jste zpátky ve vězení,“ vyprskla jako rozdrážděná kočka. V nebeských očích se jí divoce blýskalo.

Jednou rukou ji chytil v pase, přitáhl si ji těsně k sobě. Druhou ji uchopil za hlavu. Zblízka jí pohlédl do tváře plné zuřivého hněvu.

„Prosím, posluž si,“ zasyčel bez nejmenší známky respektu. „Nebo mě rovnou zastřel. Dopřej si to malé potěšení.“

Bez jakýchkoli zábran ji políbil. Chtivě a vyprahle. Pokusila se mu vytrhnout, ale on s něčím takovým počítal. Byla vysoká, ale ne vyšší, než on. Dokázal ji udržet, nedal jí tu nejmenší šanci. Její štíhlé, pružné tělo se zmítalo v jeho sevření jako lapená ještěrka.

Přece jen se jí podařilo alespoň odtrhnout ústa od těch jeho.

„Co to děláš? Zbláznil ses?!“ vydechla přerývaně. Divoký hněv se změnil v ohromený úžas. „Co si to ke mně dovoluješ?“

Zastřeným hlasem řekl: „Jsem normální chlap. Nemůžu žít vedle ženy jako ty a …“

Sama ho začala znovu líbat. Dotýkala se ho způsobem, který ho ani na okamžik nenechal na pochybách, že chce to samé, co on.

Naprosto ztratil hlavu. Dlouhé měsíce osamění si na něm vybraly svou daň. Toužil po jednom jediném a nezáleželo na tom s kým.

A něco podobného cítila i ona.

Nebyla v tom ani láska, ani vzájemná náklonnost či odhalení potlačovaných citů. Jen nekonečná touha dvou osamělých bytostí po fyzickém splynutí.


*     *    *


Noc.

Tedy aspoň zde, uvnitř vězeňského komplexu.

Venku byl možná den.

Chodby i cely byly osvětleny modrými světly a energetickými paprsky, které střežily pečlivě uzavřené dveře cel.

Andre Turgot ležel na kavalci a široce otevřenýma očima zíral do žebrové konstrukce stropu. V tom přízračném světle si připadal jako v břiše ohavné obludy.

Nespal.

Byl utahaný k smrti, ale nespal.

Překonávat centrálně vysílaný spánkový signál bylo vysilující a nebezpečné, ale on věděl, že se mu taková námaha i riziko vyplatí.

Čekal na hlas.

Na ten hlas, který se před nedávnem ozval v jeho mysli. Stalo se tak z ničeho nic, když na pracovním stanovišti kontroloval termální senzory energetického jádra kolonie.

V první chvíli myslel, že jde o krutý žert věznitelů.

Pak, že se zbláznil.

A nakonec se dostavilo poznání.

Po letech prožitých v kolonii by mu každý ženský hlas zněl jako rajská hudba.

Ale toto bylo víc, než si mohl přát.

Jeho lidé na něj nezapomněli a co víc, dali mu naději.

Erica Faría přislíbila, že se znovu ozve, ať čeká.

A tak tedy čekal.

Ačkoli on, odsouzený k trestu smrti, neměl času nazbyt. Ale nic jiného než čekat mu zkrátka nezbývalo.

Turgot přimhouřil oči, zpozorněl.

Nedokázal pochopit, jak je to možné, ale právě teď ji znovu uslyšel.

Byla jeho spojením se svobodou.

„Slyšíš ji?“ zašeptal mu vzrušeně do ucha spoluvězeň Antoine LeRoy, který také přemáhal spánek jen z posledních sil. I on patřil ke skupině antarských vzbouřenců, jimž velel právě Turgot.

„Slyšíš?“

„Ano,“ vydechl Turgot. „Jako by byla přímo tady.“

„Zachrání nás?“ zatřásl s ním LeRoy. „Řekni jí, ať pro nás přiletí. Já už to tady nevydržím!“ zajíkal se.

Hlas zmizel.

Turgot se obrátil k LeRoyovi. Přitáhl si jeho hlavu až těsně k sobě a zašeptal mu přímo do ucha: „Bude to hlavně na nás, příteli. Jenom na nás, ale Yamin a jeho lidé nám pomohou.“


IV.


Brennan ještě dojídal snídani, když se v jídelně objevila Carla. Rysy její dětské tvářičky byly zarputile stažené.

„Dobré ráno,“ pozdravil ji vesele, avšak vzápětí zvážněl.

Uvědomil si, že zatímco on zakoušel slastnou úlevu v náručí její matky, ona se musela vypořádávat s bolestnými zážitky včerejšího večera.

Na pozdrav neodpověděla.

Tak, jako každé ráno, sedla si na židli vedle Brennana, ale jídlo si neobjednala.

Zvenku sem dolehl zvuk startujícího vznášedla. Monica odcházela.

„Nebudeš jíst?“

Zavrtěla hlavou.

Odsunul prázdný talíř stranou, otřel si ruce do ubrousku. Chtěl Carlu pohladit po vlasech, ale ona se vzdorovitě odtáhla.

„Nech mě,“ hlesla plačtivě.

„Carlo, mrzí mě, co se včera stalo,“ zabručel smířlivě.

„Mrzí tě, že jsi s ní spal?“ zakňourala zahanbující výčitku.

Stáhlo se mu hrdlo: „Jak to víš?“ cítil, jak rudne.

Proboha, přece nebude tohle řešit s malou holkou!

Těžce polkla, bradička se jí roztřásla: „Slyšela jsem vás, ji i tebe. Vím, co jste spolu dělali.“

Zatlačovala ho hlouběji a hlouběji do potupného studu.

„Carlo, já a tvoje matka jsme dospělí lidé,“ řekl tak klidně, jak toho byl v dané situaci schopen. „Žijeme v jednom domě a …“

„Skončíš jako Willy,“ přerušila ho uprostřed věty.

„Jako kdo?“

„Willy, už jsme o něm mluvili, když jsi poprvé přišel.“

Vzpomněl si. Jenomže tenkrát zmínce o někom, kdo zde byl před ním, přílišnou pozornost nevěnoval. Nebyl pro něj důležitý. Moničin soukromý život ho tehdy ještě nezajímal.

Ze všech sil se bránil jakýmkoli pocitům.

Namlouval si, že dnes v noci nešlo o víc, než o prosté uspokojení té nejobyčejnější lidské potřeby. A přitom až moc dobře věděl, že prachsprostě lže sám sobě, že se navzdory všem okolnostem do Monicy Yessner prostě zamiloval.

Hloupě a trapně.

Carla přestala plakat.

Se škodolibou, dětsky nespoutanou radostí, se kochala jeho zmatkem a bolestí.

„Kdo je Willy?“ otázal se přiškrceným hlasem.

„Hádej,“ rozhodla se dělat drahoty. Chtěla ho vytrestat. Zraňovat. Jak snadné bylo toho muže trápit.

Nasupeně se zamračil. Na podobné hrátky náladu rozhodně neměl. A už vůbec ne s desetiletým spratkem, který si s ním evidentně zahrával.

„Kdo je Willy?“ zopakoval svou otázku.

Vzdorovitě pohodila hlavou: „Už není, dostal bílou obálku.“

„Co to znamená?“

„To znamená,“ udělala významnou pauzu, „že kat odvedl svou práci.“


*    *    *


„Frau Kommandeur, toto přišlo včerejším transportem,“ podal pobočník velitelce kolonie ploché kovové pouzdro s plastickým císařským erbem. Každé takové pouzdro bylo uzavřeno speciálním kódem, který znal pouze velitel věznice, neboť pouze on směl jako první spatřit jeho obsah. Dnes byly uvnitř tři bílé podlouhlé obálky z tvrdého, ručně vyrobeného papíru. V obálkách byly samotným císařem potvrzené rozsudky smrti.

Byl to zvláštní zvyk, v době, kdy se papírová média prakticky nepoužívala, avšak o to děsivější, že těm, kdo se provinili proti Creonské říši, dával císař najevo svou moc nad jejich životy tím nejosobnějším možným způsobem. Vlastnoručním podpisem.

„Už dlouho žádné nepřišly,“ zabručela Monica rozmrzele.

Po ránu nemívala nejlepší náladu. S očividným nezájmem si přečetla jméno prvního odsouzence.

„Vincent Saint-Martin?“

„Vězeň číslo 5632, účastnil se povstání na Antaresu, člen hnutí odporu.“

„Dobře mu tak. Antoine LeRoy?“

„Číslo 5633 – stejně jako Saint-Martin, jedna pakáž. Oba navíc znásilnili dceru creonského místodržitele, kterou drželi jako rukojmí.“

„Milí kluci. Já vás jen obdivuji, jak si je všechny pamatujete.“

„Obávám se, Frau Kommandeur, že všechny ne,“ řekl sekretář tak provinile, až tím Monicu upřímně rozesmál.

U třetí obálky se však zarazila. Přesto, že jí právě teď vyskočilo srdce až do krku, nedala na sobě nic znát.

„Ty dva vyřídíme hned, třetího později,“ řekla perfektně ovládaným hlasem.

Pobočník se sice v duchu podivil, ale nahlas neřekl nic.

„Jak si přejete, Frau Kommandeur,“ naznačil hlavou úslužnou úklonu.

Monica s pobočníkem v patách rozhodným krokem opustila místnost.

Vězeňské předpisy velely, aby bílé obálky předal odsouzeným velitel věznice osobně, a taktéž osobně přihlížel výkonu exekuce.


*     *     *


Andre Turgot byl na pracovním stanovišti u termálních senzorů energetického jádra a dělal svou každodenní práci. Na stejné podlaží byl přidělen ještě Antoine LeRoy. Zbylí tři členové skupiny Saint-Martin, Grinnell a Miró pracovali o sedm úrovní blíže povrchu. Tam probíhalo vlastní zpracování kovů, vytěžených z hlubin planety.

Turgot, dříve než se přidal k hnutí odporu, pracoval jako asistent na katedře pragalaktických jazyků antarské univerzity.

Jeho radikální světový názor a skutečnost, že při jedné vypjaté debatě nafackoval rektorovi univerzity, mu přinesli okamžitou výpověď a první vroubek u Creonské říše. Zatímco Yamin patřil k vojenským vůdcům povstání, Turgot byl jeho mozkem. Nezúčastňoval se ani šarvátek s creonskými vojáky, ani přepadů armádních konvojů. Čistě pro svou osobní bezpečnost si vydržoval ozbrojenou skupinu.

K oné nešťastné záležitosti s místodržitelovou dcerou se dostal jaksi omylem. A když zdivočelá gerila dívku znásilnila, pochopil, že z takového maléru se hned tak nedostanou. Odpověď rozlíceného Creonu byla pro podrobený Antares zdrcující.

Za svou osudovou nerozvážnost měl on i jeho lidé zaplatit cenu nejvyšší.

Ocelová brána se otevřela a do prostorného sálu energetického centra vpochodovala velitelka věznice Monica Yessner, doprovázená eskortou ozbrojenců.

„Pozóóór,“ zařval velitel eskorty.

Vězňové vyskočili ze svých míst a vypjali se do vzorných pozorů.

Všem do jednoho přeběhl po zádech mráz.

Velitelka držela v ruce pověstnou bílou obálku.

Hrobové ticho, které se rozhostilo, narušoval jen chod skrytých strojů.

Turgot šlehl pohledem po LeRoyovi.

„Správný odhad, pane ... “

„Turgot,“ napověděl velitelce pobočník, který se krčil za jejími zády. Založením byl víc úředník než bachař, a pokud nemusel, spodní úrovně kolonie raději vůbec nenavštěvoval.

„ ... pane Turgote,“ dokončila velitelka mrazivě. „Kat, pan Adalbert Grünstein, má dnes pohotovost a pan LeRoy ví, jakou hanebnost spáchal. Jen mne udivuje, že vás, pane Turgote, zatím ušetřili.“

Otočila se k druhému muži: „Pane LeRoy, je mou povinností předat vám tuto obálku.“

„Ne!“ zařval k smrti vyděšený LeRoy. „Já nechci!“

Monica Yessner došla pomalým krokem až k LeRoyovi. „Ne? Ale na tomto světě není nic zadarmo. Za všechno se platí, i za to, když si člověk užije s místodržitelovou dcerou,“ řekla velmi studeným hlasem.

Mizerná svině,pomyslel si Turgot.

LeRoy naprázdno zalapal po dechu.

Velitelčiny modré oči byly chladnější než zamrzlé jezero, když řekla: „Obálku převezmete, otevřete, přečtete si císařovo rozhodnutí, a pak se spolu s námi odeberete k výkonu exekuce. Se ctí a bez zbytečné, obtěžující, hysterie. Pan Grünstein a pan Saint-Martin vás již očekávají. Spadla klec, pane LeRoy, zlobit Creonské impérium se nevyplácí.“

Turgot zavřel oči.

K čertu, pomyslel si, tak Saint-Martin také!


*     *     *


„Ta svině, ta mrcha, ta zkurvená bestie!“

Do běla rozpálená Faría udeřila pěstí do komunikačního panelu. Z hlavy si servala helmu, jejímž prostřednictvím udržovala spojení s Turgotem. Jeho očima i ušima vše sledovala.

„Děje se něco? Přerušilo se spojení?“ podivil se jejímu bouřlivému výstupu Adam Lityński.

„Až teď, co madam praštila do konzole,“ ušklíbl se Derraine. „Zrovna jsme zkoušeli průběžný monitoring Turgotových vjemů.“

„Co se stalo?“ vložil se do debaty Yamin. Byli byste tak laskaví a sdělili nám, o čem je řeč?“ pídil se po důvodu Faríina vzteku.

„Jo, mohli,“ odsekla Faría. „Mohli – LeRoy a Saint-Martin jsou mrtví. Popravili je. Kdyby si ta svině aspoň odpustila ty svý zasraný kecy!“

„Takže zbývají Turgot, Grinnell a Miró,“ doplnil Derraine nevzrušeně. „Má vůbec cenu kvůli třem lidem riskovat krky?“

„Drž hubu, Derraine!“ zaječela Faría. „Drž aspoň chvíli hubu!!“

Yamin si zevnitř kousal tvář a přemýšlel.

Ano, má vůbec cenu kvůli třem lidem riskovat, že je creonské radarové bóje nakonec stejně odhalí a že se jim podaří dekódovat jejich vysílání?

Má cenu kvůli třem odepsaným vězňům dávat v sázku vlastní život?

Byl přesvědčen, že nemá, ale také věděl, že s takovým názorem u ostatních rozhodně neuspěje.

Proti Faríe a Lityńskému byl Derraine jen slabým spojencem.

„Jak jste daleko s testováním?“ otázal se Derraina po chvíli.

„Jde to, ale ještě jsem chtěl sjet pár testů, než to spustíme,“ namítl Derraine, který tušil, co má velitel v úmyslu udělat. „Byl bych moc nerad, kdyby se během akce něco podělalo.“

„Co máš tím něco na mysli?“

„Třeba by se mi mohlo podařit vymydlit Turgotovi celou paměť,“ zabručel Derraine a Yamin rozhodl: „Každopádně to rozjeď co nejdříve, aby bylo ještě koho zachraňovat. Jak vidno, creonské úřady mají napilno.“


*     *     *


Monica seděla sama v jídelně, do které vstoupily podvečerní stíny.

Čekala, až se Étienne s Carlou vrátí z odpolední procházky. Před ní na stole ležela bílá obálka z ručně vyrobeného papíru.

Monica nepřítomně zírala před sebe. Nemohla s jistotou říct, zda Brennana přímo miluje, ale lhostejný jí nebyl a už vůbec si nepřála jeho smrt.

Z ponurých úvah ji vytrhlo až Carlino veselé povykování.

Nakonec se s Brennanem přece jen usmířila a vyrazila s ním na výlet do okolí. Teď schválně hlasitě dusala chodbou k jídelně. Když spatřila Monicu, ihned spustila: „Mami, představ si, co jsme …“

„Teď ne!“ zastoupila jí matka dveře do jídelny. „Jdi do svého pokoje, na večeři tě zavolám.“

„Ano, mami,“ sklopila Carla zklamaně zrak a obrátila se na ústup.

Jak mohla být tak hloupá a očekávat, že matku bude její vyprávění zajímat. Opět si za svou naivitu, za kterou si v duchu spílala, nevysloužila nic než tvrdé odmítnutí.

Brennan vkročil do setmělé jídelny. Dveře se za ním neslyšně zavřely. Carla v chodbě osaměla. Se sklopenou hlavou se vydala do svého pokoje.

Brennan přistoupil těsně k Monice, políbil ji na ústa.

„Copak, do čeho jsme zase kousli?“ popíchl ji s úsměvem, když jeho přízeň neopětovala.

Monica ho s neurčitým výrazem vzala za ruku: „Pojď, radši si sedni,“ vmáčkla Brennana na jednu ze židlí. Poslala mu po lesklé desce stolu bílou obálku. „Přišel ti dopis.“

„Kdy?“ hlesl přidušeně.

„Včera.“

Třesoucí se rukou vzal obálku za roh, jako by to bylo něco odporně slizkého. Takže Carla měla pravdu.

Skončí jako Willy.

Kat odvede svou práci.

Monica mu položila ruku na rameno.

„Otevři to.“

Zavrtěl hlavou.

„Musíš,“ řekla bezbarvě. „Když to neuděláš ty, budu to muset udělat já. Vyjde to nastejno.“

„Zabiješ mě sama nebo mě necháš odvézt do věznice?“

Olízla si oschlé rty. „Přestaň.“

Upustil obálku na stůl a pomalu zakroutil hlavou. „Otevři to sama.“

Bezpochyby jí to udělá zvrácenou radost.

Věděl, že jeho vystoupení u soudu všechny popudilo, že osobně urazil Jeho Veličenstvo císaře creonského a že dokonce odmítl projevit lítost nad tím, co spáchal, ale trest smrti?

Navíc bez dalšího soudu?

To bylo příliš.

„Étienne, nedělej vše horší mě i sobě.“

Stisk na jeho rameni byl tentokrát mnohem důraznější. Jasný, slovy nevyřčený rozkaz.

Dovolil si zapomenout, kdo je on a kdo je ona, jaké je jejich vzájemné postavení, a ona mu to teď dala zcela jasně najevo.

Jako ve snu roztrhl pevnou obálku a vytáhl z ní složený list papíru s plasticky vyraženým císařským erbem.

„Přečti to, já nemůžu.“

Neměl sílu se dívat, když Monica četla. Místo toho skryl obličej v dlaních. Nechtěl, aby viděla, že má oči plné slz.

Nechtěl zemřít.

Chtěl žít.

Vychutnávat štěstí, které tak náhle nalezl.

Dlouhé, takřka hmatatelné ticho, ho však nakonec donutilo přece jen vzhlédnout.

Monica bokem seděla na desce stolu a s naprosto neutrálním výrazem hleděla na Brennana.

„Císař ti udělil milost, jsi volný,“ řekla bez jakéhokoli výrazu. „Můžeš odletět příštím transportem.“

Vytrhl Monice dekret z ruky.

Něco tak neuvěřitelného musel vidět na vlastní oči.

„Jsi na tom lépe než já,“ řekla s trpkým úsměvem. „Ke mně nikdo tak shovívavý nebyl.“

Sevřel ji v náručí.

„Zůstanu s tebou,“ vydechl přerývaně. Jeho žena byla mrtvá, neměl se kam vracet. Svůj domov nalezl zde. „Jestli budeš chtít.“

Místo odpovědi ho políbila.

Miloval se s ní přímo tam, v jídelně. Chtěl cítit, že žije. Vybít všechno to strašlivé napětí, které v něm bylo, a proměnit ho v naplněnou touhu.

Nepřemýšlel nad tím, zda je vidí senzory umístěné v domě, ani zda se někdo pozorný dívá. Bylo mu to jedno.

I kdyby tím pozorným divákem měla být třeba Carla.


V.


„Pane?“

Náčelník štábu velkoadmirála creonské válečné flotily Konrada von Heinrotha věděl, že si jeho nadřízený rád po obědě pospí, ale zpráva, kterou mu přinášel, byla tak naléhavá, že si nemohl dovolit čekat.

Nechtěl být později obviněn ze zadržování informací.

Velkoadmirál podřimoval v křesle. Nohy ve vojenských botách měl natažené na desce psacího stolu. V odpověď na nesmělé oslovení jen tlumeně zabručel.

„Pane, naléhavá zpráva. První stupeň důležitosti.“

„Hmmm ...“

„Pane, nerad obtěžuji, ale na tohle byste se měl podívat,“ domáhal se náčelník von Heinrothovy pozornosti.

„Později,“ podařilo se rozespalému admirálovi zformulovat srozumitelné slovo.

„Ne, pane. Hned,“ osmělil se náčelník.

Von Heinroth pootevřel jednou oko. Nepřívětivě jím loupl po neodbytném důstojníkovi.

„Tak o co jde?“

Otráveně sundal nohy ze stolu a narovnal se v křesle. Nepříjemné chřupnutí v kříži mu proběhlo všemi kostmi v těle a připomnělo, že už dávno není žádný mladík. Bolestně se zašklebil.

„Pane, naše komunikační sonda zachytila kódovanou hyperprostorovou frekvenci nepovoleného rozsahu. Jde to přes retranslaci na Cebitu a ... “

Probodl vojáka nevlídným pohledem: „Cebit je neutrální svět, můžou si vysílat, co chtějí,“ zavrčel. Ať už ho ten chlap přestane otravovat.

„Právě proto nám odmítli sdělit, odkud signál vychází. Zato naprosto bezpečně víme, kam směřuje.“

Von Heinroth nasadil ten nejotrávenější výraz, jakého byl schopen. Nechápal, proč ho s takovou pitomostí obtěžují zrovna v půl druhé odpoledne.

„Signál směřuje k trestanecké kolonii v soustavě Exoss.“

Předpokládal, že tohle bude velitele flotily enormě zajímat.

„Exoss?“

Von Heinroth konečně zpozorněl, a to navzdory rozmrzelé náladě i bolesti v přesezených zádech. „Podařilo se vám ten signál dekódovat?“

Rychle v duchu uvažoval, jaké potíže by mohly z dané situace vyvstat.

„Dekódovat zatím ne, ale víme, že se jedná o frekvenci, na kterou jsou naladěny neurální čipy implantované do CNS vězňů.“

Von Heinroth cítil, že je již naprosto probuzen.

Neměl nejmenší pochybnost, že někdo chystá buď parádní útěk z vězení, nebo rovnou vzpouru.

Bolavá záda budou muset počkat, i když teď se mu pro změnu celou pravou polovinou trupu honilo hejno dovádivých mravenců. Bolest vystřelovala zpod lopatky až do konečků prstů.

„Informovali jste ministra spravedlnosti?“ protahoval se s tichým sténáním.

„Dokud nevíme, co signál obsahuje, nechtěli jsme ministra zbytečně znepokojovat.“

„Tak ho informujte. A za druhé o tom informujte velitele kolonie, ať přijme potřebná bezpečnostní opatření.“

Náčelník znejistěl: „To půjde jen těžko, pane. Pokoušeli jsme se s Exossem navázat spojení, ale nepodařilo se nám to. Ten signál všechno ruší.“

„Na všech frekvencích?“

„Na všech frekvencích, pane,“ potvrdil náčelník.

Von Heinroth zamručel. Tady končila veškerá legrace.

„Pošleme do sektoru válečnou loď,“ rozhodl. „Která z nich operuje nejblíže Creonu?“ hodlal se výpravy sám zúčastnit.

Walküre,“ zněla potěšující odpověď. Šlo o jeden z nejlépe vyzbrojených creonských těžkých křižníků.

„Výborně,“ zaradoval se admirál. „Informujte kapitána Liebicha, výpravy na Exoss zúčastním osobně. Můžete jít.“


*     *     *


Monica se blížila se vznášedlem ke kolonii.

Už z dálky měla dojem, že něco není v pořádku, že je kolonie nějaká jiná.

Nejen, že se jí nedařilo navázat s kolonií obvyklé spojení, když si tak, jako každý den před příjezdem, chtěla pročíst pravidelné ranní hlášení, ale i neobvyklý ruch na rozlehlých nádvořích, visutých platformách a vzdušných lávkách ji naplnil neklidem.

Něco bylo jinak než obvykle.

Dokonce zaváhala, zda má vůbec do kolonie vstupovat, ale pak všechny obavy zaplašila. Vyčinila si v duchu za přehnanou bázlivost. Nejspíš došlo k nějaké mimořádné události, na technologických zařízeních, jejíž následky personál i vězni napravují. Zřejmě byly poškozeny i komunikační kanály, takže ji nikdo nestačil informovat.

Ani netušila, jak hluboce se mýlí.

Zaparkovala vznášedlo na jedné z platforem poblíž centrální budovy. Zůstala sedět v kokpitu. Zamračeně se rozhlédla po prázdném nádvoří. Zde byl klid, a tak nebyl žádný důvod, proč ze vznášedla nevystoupit, přesto se jí nějak nechtělo.

Nyní ještě měla možnost odstartovat, odletět zpět do bezpečí. Jakmile se její nohy dotkly platformy, ta možnost navždy zemřela.

„Ani hnout, dej si ruce za hlavu. Tak dělej!“

Vězni ozbrojení multifázovými puškami, jimiž byla původně vybavena vězeňská stráž, vyskočili z úkrytů u vchodu do budovy.

Rázem obstoupili překvapenou Monicu.

Ale její údiv trval jen zlomek vteřiny, pak byl vystřídán bezmocným hněvem.

V čele ozbrojených vězňů stanul muž, který však ozbrojen nebyl.

Poznala ho.

Andre Turgot.

Mluvčí antarského hnutí odporu. Odsouzený k trestu smrti, který však císař dosud nepotvrdil.

Jaká škoda.

Turgor postoupil dopředu, potměšile se na Monicu usmál. Avšak jízlivý úsměv z jeho tváře rychle zmizel. Jestliže očekával, že Monica Yessner polekaně vykřikne a co nejrychleji spojí ruce za hlavou, pak nyní poznal, že velitelka má pro strach uděláno.

Sice podvědomě couvla o krok, ale rozhodně nijak nedala najevo strach, který se jí sápal po krku. Natož, aby zvedla ruce a spojila je za hlavou.

„Pan Turgot,“ křivě se pousmála. „Vyšel jste si po ránu s kamarády na procházku?“

Stiskl rty: „S vámi nebude lehké pořízení.“

„To tedy nebude,“ odtušila studeně.

„Hmmm, uvidíme.“

Hlavou pokynul ozbrojeným spoluvězňům. Padlo několik štěkavých povelů a z nitra budovy se vypotácel na platformu velitelčin pobočník. Jeden z vězňů uchopil muže za límec a surově s ním smýkl před Monicu. Zsinalý muž se sotva udržel na nohou. Z ošklivé rány na břiše mu tekla krev. Také jeho obličej byl samá podlitina.

„Frau Kommandeur ...“ udělal ještě jeden potácivý krok směrem k Monice, ale zesláblé nohy ho více neudržely. Padl na kolena.

Monica se bez ohledu na muže kolem k němu sklonila.

„Co se děje?“ sykla šeptem.

„Já ... já nevím, začalo to už v noci ... dole je peklo … nic nefunguje ... vyřadili všechny systémy … nemohli jsme vás varovat ... “

Bezvládně žuchl na zem. Křečovitě se zatřásl, z úst se mu vyvalila krev. Zemřel.

Monica ještě okamžik hleděla na mrtvého muže, než se vztyčila do své plné výšky. Vykročila směrem k Turgotovi, který jí sahal sotva po bradu. Namířených zbraní si nevšímala.

Turgot těžce polkl.

Sakra, co mám dělat? zakřičela jeho mysl.

Zbraň, seber jí zbraň, ozval se mu v hlavě hlas Ericy Faríi. Yamin a ostatní sledovali Turgotovy vjemy na hlavní obrazovce na můstku Fraternité.

„Madam,“ oslovil Turgot velitelku ne zrovna pevným hlasem, „vaši zbraň.“

Monica si dala ruce v bok.

„Moji zbraň?“ zopakovala pomalu. Na tváři se jí objevil pobavený úšklebek. „Jak vidíte, nejsem ozbrojená. Moje zbraň, pane Turgote, leží ve druhé zásuvce psacího stolu v mé kanceláři.“

Ostře si změřila ostatní vzbouřence, kteří na ni nepřestávali mířit multifázovými puškami. Horečně přemýšlela, jak je vše, co se děje kolem, vůbec možné.

Turgot zrudl až po uši.

Turgote, sakra, ty pitomče, vzpamatuj se! houkl na  zkoprnělého Turgota Lityński.

Turgot rychle zamrkal. Zhluboka se nadechl. Kývl na jednoho z vězňů: „Odveďte ji. A vy,“ otočil se na Monicu, „přestaňte dělat hlouposti.“


*     *     *


Vstoupili do hlavní budovy.

Teprve nyní spatřila Monica na vlastní oči zkázu v její děsivé úplnosti. Zohavená těla strážných, zdemolované zařízení.

„Á helé,“ všiml si velitelky jakýsi robusní, hojně potetovaný chlap. „Ale, ale, kdopak to k nám přišel. Naše kočička,“ zašklebil se. „Hele, zlatíčko, co si takhle pošpásovat, co?“ rukou udělal hodně vulgární gesto.

Monica mu nevěnovala víc než studený pohled.

Jeden z Turgotových průvodců mu zastoupil cestu. „Zapomeň na to,“ poradil chlápkovi rozšafně.

Monica odvrátila zrak od pochybného týpka i zohavených těl. Chladně pohlédla na Turgota.

„Co si myslíte, že děláte?“ mávla rukou za sebe. „Osvobodil jste nejhorší sebranku z celé Galaxie. Jak moudré, pustit je ze řetězu! Takhle vypadá svoboda podle antarského vzoru?“ zasyčela. „Jste idiot. Většina vězňů nemá s tou vaší revolucí nic společného!“

Ještě stále nechápala, jak se Turgotovi povedlo získat přístup do systémů kolonie a deaktivovat čipy vězňů.

Turgot zaraženě mlčel.

„Za tohle císař ten váš Antares smete z oblohy,“ drtila Monica slova mezi zatnutými zuby. „Své vlasti jste prokázal vskutku neocenitelnou službu!“

Vzápětí na to jí Bernard Grinnell, Turgotův dávný spolubojovník, vrazil pod žebra hlaveň odjištěné zbraně. „Drž hubu, krávo!“

Monica se vztekle otočila. Grinnell jí udeřil hlavní přímo do žaludku, a když se zlomila v pase, uštědřil jí ostrou ránu pažbou mezi lopatky. Bolestně zkřivila obličej, udělalo se jí mdlo. Jen díky Turgotovi, který ji včas zachytil, se nezhroutila na zem. Ostatní zvědavě přihlíželi.

„Dost!“ Turgot přerývaně oddychoval. „Přestaň. Jestli ji zabiješ, nikdy se odtud nedostaneme.“

„Nedostanete se odtud stejně,“ zachroptěla Monica.

„Mlčte,“ postrčil ji Turgot směrem k drátěné kleci výtahu. Spolu s nimi nastoupili tři další vězni včetně Grinnella.

Další z Turgotových společníků ze skupiny antarského odboje, Denis Miró, však mezi nimi nebyl.


*     *     *


Kancelář velitele věznice se nacházela na samém vrcholu centrální budovy.

Monica, na kterou Turgotovi společníci nepřestávali mířit odjištěnými zbraněmi, se opřela o rám okna. Za ním, nad šedými budovami kolonie, mlhavě svítalo.

„Jak vidíte, madam, vaše situace není zrovna růžová,“ spustil Turgot pevným hlasem. Zpočátku ztracené sebevědomí se mu rychle vrátilo. „Podařilo se nám vyřadit některé okruhy centrálního řízení, takže,“ v gestu naprosté volnosti rozpřáhl paže, „vaše mašinérie nad námi již nemá moc. Jsme svobodní a ...“

„Přestaňte žvanit. Sdělte mi vaše požadavky,“ přerušila Monica Turgotův patetický projev.

Ale on se jen povzneseně usmál. Teď, když už se cítil sebejistěji, mohl si dovolit tu malou nevychovanost pokořené velitelce odpustit.

„Chceme pryč z této bašty creonského imperialismu,“ zvolal odhodlaně.

Idiote, pomyslela si Monica. „Tak jděte, co vám brání? Prosím, za vámi jsou dveře. A nezapomeňte za sebou dobře zavřít.“

Turgot se pousmál.

„Madam, nechtějte, abych musel začít pochybovat o vaší inteligenci. Sama dobře víte, že jediná možnost, jak se může živý člověk dostat z planety, je váš soukromý modul.“

„Vám by se nelíbilo cestovat automatickým přepravníkem rudy?“

„Systémy modulu jsou chráněny kódem, který znáte jen vy,“ pokračoval Turgot. Její předchozí poznámku nechal bez reakce. Zatím. Ale ještě jedna drzost a přestane držet zpátky Bernarda Grinnella.

Monica se kousla do rtu: „Ani nevíte, pane Turgote, jak hluboce se mýlíte. Možná vám ta drobná nuance unikla, ale i já jsem vězněm na tomto světě,“ rozhodla se zkusit nemožné. „Aktivační kód zná pouze můj nadřízený, respektive věznitel, a tím je,“ udělala škodolibě dramatickou pauzu, „ministr spravedlnosti. Je mi líto, můj nepříteli, ale oba zůstáváme.“

„Derraine, je to tak?“ zajímal se na palubě Fraternité Yamin.

„Nejni, kecá.“

Turgote, ona lže. Musíš to z ní dostat, přikázala Faría. A pospěš si, zdá se, že nás z Creonu zaměřují.

„Jenomže já, madam, chci to heslo vědět od vás,“ trval na svém Turgot.

Monica pokrčila rameny, ukázala na komunikační panel: „Zkuste brknout ministrovi.“ Dívala se přitom Turgotovi přímo do očí, upřeně a velmi pozorně.

Ty zmetku, kdopak tě asi ovládá? pomyslela si kysele.

Cestou výtahem měla dost času o všem přemýšlet. Škoda, že podobná možnost průniku nenapadla také creonské techniky.

„To heslo, madam,“ zvýšil hlas Turgot. V jeho podtextu zaznělo jasné, byť nevyřčené poselství – buď odpovíte, nebo budete mít problémy a budou to opravdu velké problémy, že Bernarde?

„Nevím.“

„Grinnelli!“

Bernard Grinnell nezaváhal ani na okamžik. Od samého počátku považoval rozhovor za zbytečnou ztrátu času. On by zvolil jiné přesvědčovací metody.

Přiskočil k Monice, pažbou ji znovu udeřil do žaludku. Zaskučela, naprázdno zalapala po dechu. Probodla Grinnella pohledem, jenž určil jeho budoucnost.

„Tak budeš mluvit?“ zařval Grinnell.

Další surový úder a další. Tentokrát pod pravé oko. Monice zajiskřilo v hlavě, pak svět na okamžik zčernal. Musela se chytit desky stolu, aby se nezhroutila.

Turgot zvedl ruku, zarazil Grinnella uprostřed nápřahu k další ráně. Měkce Monicu objal kolem ramen.

„Buďte rozumná,“ zašeptal. „Když promluvíte, odletím jenom já a moji lidé. Slibuji.“

Monica se několikrát trhaně nadechla. Setřásla z ramene Turgotovu ruku.

„Vy a vaši lidé poletíte tak akorát do hajzlu, až vás tam kat spláchne,“ vyplivla s opovržením.

Rozzuřený Grinnell se už nedokázal držet zpátky. Surově ji hlavní pušky přirazil k hraně stolu. Také zbylí dva, dosud tiše přihlížející trestanci, pozvedli zbraně.

„Ty svině!“ zařval Grinnell, který měl neplodné diskuse právě dost.

Zase udeřil Moniku pažbou pušky do obličeje, srazil ji na desku stolu.

„Já tě zabiju, rozumíš?“ hulákal a puškou jí tiskl hrdlo ke stolu. Monice se podařilo skrčit nohy mezi sebe a Grinnella. Prudce vykopla vpřed a Grinnell skončil na zemi.

Cvakly pojistky zbraní. Grinnell vyskočil na nohy, ale Turgot se postavil mezi něj a Monicu.

„Uhni, Turgote!“ vřeštěl rozběsněný Grinnell.

„Nech toho!“ uchopil Turgot hlaveň Grinnellovy zbraně.

Turgote, poslouchej mě, Miró se vrátil. Zrovna přistál na hlavním nádvoří. Má zajatce, informovala Faría.

„Grinnelli, okamžitě přestaň!“ zařval Turgot tónem, který rozběsněného Grinnella přinutil zchladnout. „A vám,“ ukázal vztyčeným prstem na Monicu, „k větší vstřícnosti možná pomůže fakt, že jsme zajali vaši dceru. Už za chvíli si s ní budete moci o všem pohovořit.“

Erica Faría řičela bezmeznou škodolibou radostí nad výrazem, který se objevil na tváři Monicy Yessner. Adam Lityński doprovázel její řev mohutným plácáním se do stehen.

„Teda lidi, držte mě!“ hýkal Henri Derraine.

Pouze Yamin se usmíval stejně zdrženlivě, jako vždy.

Monica zavřela oči, snažila se zklidnit divoce tepající srdce. Poslední nadějí bylo, že si creonská bezpečnostní služba už stačila všimnout, že s kolonií  Exoss není něco v pořádku, a pokusí se zjednat nápravu.

„Chci svou dceru vidět,“ vypravila ze sebe s co největším klidem. Jednou rukou si třela pohmožděný krk a druhou opatrně zkoumala nabíhající podlitiny kolem pravého oka.

„Nejdříve to heslo, madam.“

„Heslo neznám, ukažte mi dceru.“

„Panebože,“ zaúpěl Lityński, „to je mrcha.“

Turgote? Jak se ta ženská jmenuje? otázal se s náhlým zájmem Yamin.

Ta dáma ho začala osobně zajímat.

Monica Yessner, odpověděl Turgot.

„Myslel jsem, že ji popravili,“ poznamenal Yamin směrem k Faríe.

„Jak vidíš, tak ne. Ale měli, protože nám teď pěkně komplikuje život,“ odsekla Faría.

„Dlouho nebude,“ uzavřel Lityński.

Monica se roztřásla. Najednou už nedokázala udržet sama sebe pod kontrolou.

„Madam,“ uchopil ji Turgot za chvějící se ruku. „Buďte rozumná. Nerad bych tu holčičku předhodil vězňům pro zábavu.“

Monica zavřela oči. „Mohla ... mohla bych ji vidět? Prosím …“ zaprosila zlomeně.

Turgot se rozhodl být velkorysý. „Dobrá, ale pak mi sdělíte to heslo.“

Turgote, ty jseš ale kus vyměklýho vola, utrousil Derrain.


*     *     *


„Tenhle tam byl taky, tak jsem ho vzal s sebou,“ hlásil již ode dveří Denis Miró, když spolu s Carlou před sebou strkal i Étienna Brennana.

Monica se jen zhluboka nadechla, zadívala se do stropu. Z úst jí splynul tichý povzdech.

„Promiň,“ přiškrceně zamumlal Brennan. I on měl ve tváři několik modřin.    

„Také lituji,“ šeptla Monica.

Turgot zpozorněl, změřil si Brennana od hlavy k patě. „Neznáme se?“

„Vím, kdo jste, ale nikdy jsme se nesetkali,“ hlesl Brennan. Ačkoli nebyl přítelem Creonu, lidem, jako byl Turgot, se vždy podvědomě vyhýbal.

„Univerzita na Antaresu?“ zkusil Turgot. Paměť mu sloužila dobře.

Brennan jen těžce přikývl.

„Ale odboje jste se nezúčastnil, tak proč jste tady?“ zajímal se Turgot.

„Zatkli mě mnohem později, kvůli jednomu článku,“ poslušně odpovídal Brennan.

Monica využila Turgotovy nepozornosti a natáhla se ke Carle: „Pojď ke mně, zlatíčko.“

Dívenka se jí s pláčem vrhla do náruče. Přesto, kdesi uvnitř její ztrápené dušičky zaznělo varování. Matka ji nikdy neoslovovala zlatíčko.

Monica Carlu k sobě silně přitiskla.

„Neřvi!“ sykla jí odměřeně do ucha. „Děláš jim jenom radost!“ a nahlas starostlivě dodala: „Ukaž se mi, broučku, jsi v pořádku?“

Carla se zadržovaným pláčem přikývla. Zadívala se matce do rozbité tváře: „Bili tě?“ špitla.

Monica lehce přikývla. Ale to ji trápilo ze všeho nejmíň.

S Carlou pevně přitisknout k sobě obešla stůl. Dovedla ji k oknu, poklekla. Odhrnula jí z čela pramen rozcuchaných plavých vlasů. Jako by se chtěla na světle lépe podívat, zda je dívenka skutečně v pořádku. Tím téměř celá zmizela z Turgotova zorného pole, krytá hmotou rozměrného psacího stolu. Jeho druhou zásuvku teď měla přímo před sebou.

Christian Yamin zpozorněl.

Turgote, přestaň se vybavovat! vykřikl s prudkostí u něj neobvyklou. Ten stůl, druhá zásuvka, má tam zbraň!

Turgote, ty blbče, vždyť ti to sama řekla! zařvala Faría. „Panebože, on na to zapomněl,“ otočila se na ostatní.

„Ty taky,“ neopomněl podotknout Derrain. „Mělas mu to připomenout.“

Turgot se zmateně rozhlédl kolem sebe.

Nečum! zavřeštěla Faría. Druhá zásuvka!

Pozdě.

Žádný z vězňů, jejichž reakce byly systematicky otupovány dlouhodobým působením neurálních čipů, nemohl být dostatečně rychlý, aby včas zareagoval na bleskový útok Monicy Yessner.

Celou dobu, kdy strpěla všechny ty rány a údery, sledovala jediný cíl – aby uvěřili, že je zcela bezbranná a naprosto nemožná, že je tím typem člověka, který spoléhá jen na svou sžíravou výřečnost. Aby jejich pozornost ochabla na minimum.

Již v okamžiku, kdy se skláněla ke Carle, rukou, kterou Turgot neviděl, otevřela zásuvku. Odjistit pojistku zbraně pak bylo dílem jediného zlomku vteřiny.

Bez zamíření vypálila do neuspořádaného chumlu vězňů. Energetický paprsek nastavený na maximální intenzitu vějířovitě páral jejich těla jako těla hadrových loutek.

Carla si zakryla oči.

Monica vyskočila na stůl a doslova ustřelila ruku smrtelně zraněnému Grinnellovi, který se z posledních sil snažil na velitelku namířit svou zbraň.

Místnost naplnil odporný zápach spečeného masa.

Andre Turgot vytřeštěnýma očima zíral na Monicu. On ozbrojen nebyl.  Monica k němu přistoupila na délku natažené paže. Přímo před očima teď měl ústí hlavně její fázové pistole.

Povstalci na palubě Fraternité oněměli hrůzou.

„Sbohem, pane Turgote. Jak se říká na Creonu – Gute Nacht und süsse Träume!

Obrazovka na Fraternité se rozzářila oslnivým bílozeleným světlem, aby vzápětí pohasla.

Můstek naplnilo mrazivé ticho.

Jako první promluvil Henri Derraine. Avšak jeho pozornost se vztahovala k něčemu naprosto jinému.

„Je to v háji, zaměřili nás. Musíme vypadnout. Jdou po nás tři creonský fregaty.“


*     *    *


„Étienne, jsi v pořádku?“

Monica zatřásla hrůzou polomrtvým Brennanem. Obrátil k ní prázdný pohled. Carly, která stála zkoprnělá u okna, si nevšímala.

„Étienne,“ Monica s ním znovu zatřásla.  Jemně ho políbila na tvář.

Couvl o krok. „Nech mě,“ vydechl. „Ty jsi je zabila, všechny!“

„Bylo by lepší, kdyby oni zabili nás?“

S neskutečnou vnitřní bolestí se opatrně dotkl Moničiny rozbité tváře. Nebyl schopen žádné rozumné úvahy. Cítil jen nekonečné zděšení. Pohledem zavadil o Carlu, která široce otevřenýma očima hleděla na spálená těla vzbouřenců. Zjevně byla v hlubokém šoku.

„Musíme pryč, okamžitě,“ řekla Monica.

Rychle přešla k terminálu na stole, snažila se ho zapnout.

„Nic nefunguje,“ mumlala si pro sebe. „Proboha,“ zaúpěla v náhlém poznání děsivé pravdy. „Oni zastavili výrobu, všechny procesy. Turgot říkal, že vyřadili centrální řízení. Jestli se začne přehřívat reaktor … musíme odtud, okamžitě!“ zařvala.

Obrátila se na strnulou Carlu. „Vzpamatuj se, musíme pryč. Celá kolonie vyletí do vzduchu!“ Děvčátko mrtvým pohledem zíralo na matčin rozbitý obličej. „Carlo!“

Brennan se snažil zklidnit rozbouřenou mysl a uspořádat si myšlenky. Nakonec se mu to aspoň trochu podařilo.

„Kolik času nám vlastně zbývá?“ otázal se sípavě.

Monica sebrala mrtvým vězňům zbraně. Jednu vtiskla do rukou Brennanovi, druhou si sama pověsila přes rameno.

„Nemám ponětí, ale pokud exploduje hlavní reaktor, nestačíme utéct dostatečně daleko,“ přimhouřila oči. „Musíme pryč z planety. Modul parkuje v hangáru na druhé straně areálu.“

Chytila za ruku ztuhlou Carlu, ostře postrčila Brennana směrem ke dveřím.

„Jdeme!“


*     *    *


„Pane, zaměřili jsme zdroj vysílání,“ oznámil na palubě křižníku Walküre fregatní kapitán Liebich velkoadmirálu von Heinrothovi. „Víme, odkud signál vychází ...“

„Pane,“ skočil mu do řeči komunikační důstojník, „signál zmizel, frekvence jsou volné. Zřejmě přestali vysílat.“

„Pane ...“ chtěl spustit jeden z operačních důstojníků, ale rozmrzelý von Heinroth ho mávnutím ruky umlčel.

Jedna z věcí, které Liebichovi zazlíval, byla, že nikdy nedokázal vést své lidi k ukázněnosti. Nesnášel, když mluvili jeden přes druhého.

Walküre vystoupila z hyperprostoru na okraji nevelkého planetárního systému, jehož jedním členem byla trestanecká kolonie Exoss.

„Nejdříve vy,“ pokynul von Heinroth Liebichovi.  „Mluvte!“

„Signál, který jsme zaměřili, přicházel z lehkého křižníku Fraternité. Patří skupině povstalců z Antaresu. Velí jim jistý Christian Yamin.“

Na velkém displeji na můstku se zobrazila mapa Galaxie. Liebich ukázal na místo, kde byli povstalci zaměřeni.

Von Heinroth zvolna pokýval hlavou. „Vyřazeného, říkáte? Kdo je dané oblasti nejblíže.“

„Stíhací eskadra kapitána Keitela.“

„Dejte mu rozkaz k útoku.“

„Budete si přát zajatce, pane?“ otázal se Liebich.

Von Heinroth se ani nezamyslel: „Ne.“

Pak se obrátil na komunikačního: „Teď vy, pokuste se navázat spojení s Exossem. A vy?“ obrátil se na operačního důstojníka, který netrpělivě přešlapoval za jeho zády.

„Pane, průzkumné sondy zaměřily pod povrchem planety silný zdroj tepelné energie. Podle mého názoru se jedná o přehřívající se reaktor. Pokud dojde k jeho explozi, bude celá kolonie zničena. Propadne se oblast o rozloze mnoha čtverečních kilometrů. Celá oblast je hustě poddolovaná. Reaktor je sice umístěn v hloubce pod povrchem, ale i tak jeho výbuch způsobí silné zamoření atmosféry. Do ovzduší budou vyvrženy tuny prachu a ...“

„Zadržte,“ zarazil ho von Heinroth. „To je neodvratné?“

„Obávám se, že ano,“ potřásl hlavou operační.

„Kolik času podle vás zbývá do výbuchu?“

Operační pokrčil rameny: „Těžko říct, ale spíš minuty, než hodiny.“

Von Heinroth se obrátil na Liebicha: „Kapitáne, za jak dlouho dosáhneme orbitální dráhy?“

„Při maximální rychlosti za necelou hodinu, pane,“ zněla pohotová odpověď. „Právě jsme vstoupili do hyperprostoru.“

Vrátil se pohledem k operačnímu. „Vydrží reaktor tak dlouho?“

Voják sklopil zrak. „Tak to nevím,“ řekl tiše.


*     *     *


„Sakra Lityński, chrápeš nebo co? Šlápni na to, idiote!“ ječela Erica Faría a přitom na obrazovce prostorového skeneru s narůstající hrůzou sledovala tři pohybující se zelené body.

„Jdou po nás, jdou po nás,“ nervózně nadskakoval na svém místě Derraine. „Dělej, blboune!“

„Přestaňte mě urážet,“ vyštěkl Lityński podrážděně.

Byl sice díky celkové omezenosti svého ducha častým terčem posměchu, ale nebyl zase tak hloupý, aby už neměl všech těch urážek tak akorát dost.

„Derraine, jak to vypadá se štíty?“ Yamin se o podobné třenice nikdy příliš nestaral. Vždy ho zajímalo jen podstatním, a tím nyní byla stíhací eskadra kapitána Keitela.

Fregaty vypálily. Každá vyslala do prostoru dvě torpéda. Creonský velitel chtěl mít absolutní jistotu, že jeho útok bude úspěšný.

„Torpéda v prostoru,“ vykřikla Faría zděšeně. „Jdou po nás!“

Ne, tohle prostě nemůže vyjít. Tentokrát neuniknou.

„Nevyzvali nás ke kapitulaci,“ Derraine ohromeně pohlédl na komunikační panel.

„Ty štíty, Derraine,“ důrazně naléhal Yamin.

„Snažím se, ale nemáme energii. Buď rychlost, nebo štíty,“ brblal Derraine.

„Kašli na rychlost. Štíty!“

Faría zavřela oči. V duchu počítala, kolik vteřin zbývá do nárazu.

„Máme plnej výkon,“ zařičel Lityński. „Můžeme vypadnout do hyper …“

Oranžové světlo zalilo můstek, když všech šest torpéd neomylně zasáhlo cíl.

Kapitán Keitel se spokojeně usmál na svého prvního důstojníka: „Palubní, odešlete zprávu veliteli flotily – cíl eliminován, mise splněna.“


*     *     *


Výtahy nefungovaly, a tak museli po schodech.

Ocelová konstrukce roštového schodiště drnčela pod jejich nohama. Brennan klopýtal za Monicou a Carlou a stále častěji si zakopával o vlastní nohy. Na jednom z odpočívadel se zastavil. Srdce mu tlouklo až v krku, v uších mu hučelo. Těžce oddychoval. Právě teď měl pocit, že se o něj pokouší nefalšovaný srdeční kolaps.

Ne, tohle nemůže zvládnout, obzvlášť v tak vražedném tempu.

Zdolat několik set metrů po rovině není totéž, jako po schodech, i když směrem dolů.

Zády se opřel o stěnu, podél které se pomalu sesunul na zem.

„Co je?“ houkla na něj Monica, která se zastavila se o několik schodů níže.

„Já ... já ...“ chroptěl, „já už nemůžu … nech mě tady … jděte beze mě …“

Monica se několika dlouhými kroky vrátila zpět. Poklekla vedle Brennana. Také ona měla zrychlený dech a tváře zrudlé námahou. Podlitina pod jejím okem byla stále oteklejší.

„Vstaň,“ přikázala bez jakéhokoli citu.

„Nech mě tady,“ znovu zasípal Brennan. „Nestojím za to … zachraň sebe a Carlu …“

Monica se k němu těsně naklonila. „Přestaň žvanit nesmysly. Vstaň!“

Uchopil ji za ruku, roztřeseně ji stiskl, ale než stačil promluvit, Monica ho políbila na tvář: „Étienne, nenechám tě tady,“ zašeptala úplně jiným hlasem. „Musíš jít s námi, protože …“ zarazila se. Zpříma mu pohlédla do očí a on by v ten okamžik přísahal, že se v těch jejích zatřpytily slzy.

„ … protože tě mám ráda …“ hlas se jí zlomil.

Brennan zachytil Carlin pohled. Stála o několik schodů níž a bez jediného slova čekala, jak vše dopadne.

Monica se kousla do rtu, několikrát rychle zamrkala. Rozpačitě se usmála. Chtěl ji pohladit po tváři, ale ona jeho ruku odstrčila.

„Řekneme si to později, teď musíme jít dál.“


*     *     *


Konečně byli venku.

Vzduch zde nebyl o nic čerstvější než v šachtě nouzového schodiště. Byl prosycen pachem požárů, které se rozhořely po celé kolonii.

Platforma, na níž se ocitli, vypadala prázdná a opuštěná. Také vznášedlo stálo na tom samém místě, kde ho Monica opustila. Bez zaváhání se k němu rozeběhla, ale zem pod jejíma nohama roztavil výstřel z multifázové pušky. Střelec naštěstí neměl příliš dobrou mušku.

Brennan strhl Monicu zpět. Ukryli se za rámem vstupních dveří do budovy.

„Takhle to nepůjde,“ mínil Brennan.

„Musí. Hangár je několik kilometrů daleko. Pěšky bychom to nezvládli. Živí bychom nedošli ani k zábradlí plošiny.“

Silná exploze otřásla protější budovou.

Z vyražených oken se vyvalily plameny a kouř. Sprška spečených trosek a střepů dopadla na nádvoří. Odkudsi shora se ozval zoufalý řev popálených lidí. Z roztrženého potrubí se valil dusivý, jedovatě oranžový dým.

„Počkejte tady,“ křikla Monica na Brennana s Carlou

Zakryla si ústa rukou a tryskem vyrazila k vznášedlu. Kouř ji štípal v očích a nutil ke kašli, ale to teď nebylo důležité. Z mlhy před ní se náhle vynořilo několik postav. Strhla z ramene pušku, stiskla spoušť. Skupina vězňů se změnila v bolestně sténající klubko lidských těl.

Otevřela kokpit vznášedla, vklouzla na sedadlo řidiče. Vzápětí proťal vzduch řev nastartovaných motorů.

Kolem vznášedla začaly dopadat výstřely.

Brennan k sobě tiskl Carlu a čekal až Monica přirazí těsně k nim.

„V pořádku, můžeme letět,“ řekl Monice, když s Carlou naskočili do kokpitu a přibouchli za sebou jeho poklop.

Monica sešlápla plyn a motory zakvílely ve vysokých otáčkách. Stroj vyrazil kupředu jako vystřelený z praku. Kličkovalo ulicemi kolonie, které s porovnání s výškou budov vypadaly jako úzké, hluboké kaňony.

Další exploze rozvlnila vzduch.

Vznášedlo prolétlo mrakem trosek, které třeskavě udeřily do krytu kokpitu. Motory kvílely v otáčkách, když v tom tvrdá rána poslala stroj k zemi. Vznášedlo spodkem škrtlo o povrch, za jeho zádí vytryskl gejzír barevných jisker.

Stroj se nekontrolovaně zakymácel. Monica přitáhla knipl. Za každou cenu musela odlepit vznášedlo od země.

Další škrtnutí o zem, další jiskry.

Monica zatnula zuby. Nakonec se jí podařilo přece jen dostat stroj pod kontrolu.

„Je to ještě daleko?“ zajímal se hrůzou polomrtvý Brennan.

„Už tam budeme.“

Zabočili na širokou, rovnou komunikaci, jež ústila na rozlehlé prostranství bez budov. Avšak těsně před jejím koncem se zpoza rohů okolních budov vynořili další ozbrojení vzbouřenci. Bez okolků začali vznášedlo s výsostnými znaky vězeňské služby zasypávat výstřely.

„Skloň hlavu,“ křikl Brennan přes rameno na Carlu, která se choulila na zadním sedadle. Dívenka bez rozpaků poslechla. Sesunula se na zem a hlavu skryla mezi koleny.

Vězni zastoupili vznášedlu cestu. Pálili na stroj, který se k nim řítil, jednu dávku za druhou.

Nebylo kam uhnout.

Také Brennan sklonil hlavu a raději zavřel i oči. Monica sevřela knipl, až jí klouby zbělely. Přikrčila se za palubní deskou. Sešlápla pedál, co nejvíc to šlo.

Motory zaječely a stroj vyrazil vpřed. Několik tupých úderů zasáhlo kapotu a čelní sklo kokpitu. O jejich původu Brennan uvažovat nehodlal. Carla naštěstí nic z toho neviděla.

Vznášedlo se vychýlilo ze směru, ale Monice, která pevně svírala jeho řízení, se podařilo kurs ihned srovnat.

Stroj vylétl na rozlehlou, oplocenou planinu za kolonií, na jejímž konci se rýsovala budova hangáru.  

„Zpomal!“

Byli jen několik desítek metrů od hangáru, když Brennan instinktivně vycítil skryté nebezpečí. Monica dupla na brzdu.

Vznášedlo se smykem otočilo kolem vlastní osy. Jeden z motorů byl zřejmě poškozený a včas nezareagoval na změnu příkonu.

Ozvala se dunivá exploze. Hangár zmizel v ohnivém mraku, do vzduchu se zvedl sloup zvířeného prachu.

Monica vší silou trhla za nouzovou brzdu.

Motory zaburácely v reversním módu a vznášedlo tvrdě dosedlo na zem. Monica s Brennanem zůstali bezmocně viset v bezpečnostních pásech, Carla se rozplácla o opěradla předních sedadel.

Rána to byla strašná, ale přežili.

Předek vznášedla se zaryl do vysušené půdy.

Byli potlučení, otřesení, ale pořád ještě živí. Zato vznášedlo již bylo nepoužitelné.

„Monico, jsi v pořádku?“ otázal se Brennan, když se vzpamatoval z prvního šoku.

Monica zvolna obrátila k Étiennovi smrtelně bledý obličej.

„To je konec. My se odtud nedostaneme. Sakra!“ udeřila bezmocně pěstí do palubní desky.

Brennan zavřel oči, s hořkým úsměvem zvrátil hlavu do měkké opěrky sedadla.

Ještě dnes ráno bylo všechno jinak.

Když ležel vedle Monicy a pozoroval, jak se probouzí, když se s ní miloval, když společně snídali. Byli spolu, byli šťastní a nic nevěděli o hrůzách, které se zatím vypukly v kolonii.

„Monico,“ promluvil chraplavě, „musí existovat nějaký způsob, jak se zachránit. Alespoň ujet co nejdál, co to půjde.“

Odmítal se smířit s osudem.

Nějaká možnost přece existovat musí.

Nevěřil, že toto je konec.

Zavrtěla hlavou. „Vznášedlo je na padrť a stejně by to nemělo žádný smysl. Už teď jsme mrtví,“ řekla s potlačovaným pláčem.

Byly to slzy plné vzdoru a bezmocného vzteku.


*     *     *


„Pane, dosáhli jsme orbity Exossu. Nacházíme se přímo nad kolonií,“ oznámil von Heinrothovi kapitán Liebich.

Otočil se na prvního důstojníka: „Palubní, udržujte loď na stacionární dráze. Jak to vypadá se spojením?“

Ale komunikační důstojník jen bezradně zakroutil hlavou: „Žádné spojení nemáme. Nikdo se neozývá.“

„A teplota reaktoru?“ otázal se stísněně von Heinroth.

„Neustále roste.“

Von Heinroth usedl do velitelského křesla. S tichým povzdechem si rukou přejel přes obličej. Nemohl si dovolit vyslat do takového pekla záchranný tým. Poslal by ty muže na jistou smrt. Navíc, když ani netušil, kde velitelku hledat a na systematické prohledání kolonie čas prostě nebyl.

„Vysílejte na všech frekvencích. Někdo to tam dole musí zachytit.“

Sám chtěl, aby to byla pravda, ale nějak tomu nedokázal uvěřit. Se smíšenými pocity se díval na planetu pod sebou.

Nezajímaly ho ani životy vězňů, ani říšské posádky. Chtěl jedno jediné – zachránit Monicu Yessner a její dceru.


*     *     *


Brennan vystoupil z vznášedla.

Sedět v kokpitu už nemělo žádný význam.

S rukama v kapsách se opřel o bok poničené kapoty. Obrátil oči k obloze. Tiše hleděl do chuchvalců kouře z blízkých požárů, jež se valily po šedém nebi.

V hlavě měl prázdno, jeho mysl se dostala do stavu odevzdaného čekání na smrt.

Monica se postavila vedle něj, Carla zůstala v kabině.

Mlčeli.

Překvapilo ho, jaké je všude kolem ticho.

Až ho napadlo, jestli už náhodou není po všem a oni nejsou dávno mrtví.

Musel se té bláznivé myšlence hořce zasmát.

„Ty se směješ?“ vydechla Monica.

Chtěl jí odpovědět, ale pronikavé pípání, které vycházelo odkudsi od Moničina pasu, mu v tom zabránilo.

Monica vylekaně pohlédla na opasek, kde zuřivě blikala kontrolka vysílačky.

Pomalu ji vzala do ruky, zapnula příjem.

Z reproduktoru se ozval hlas, rušený výboji statické elektřiny: „ ... te se, pokud nás slyšíte udejte svo .... opakuji udej ... Hovo ...  Walküre, pok... “

„Slyšíte mě?“ zaječela Monica do vysílačky. S tím skřípavým voláním se jí vrátila ztracená naděje. Říše na ně nezapomněla. „Hovoří kapitán Monica Yessner, slyšíte mě? Odpovězte! Walküre, odpovězte!“

„Pane, mám kontakt!“ vykřikl komunikační důstojník. „Mám kontakt! Kapitán Yessner zachytila naše vysílání.“

Admirál přiskočil ke komunikačnímu panelu.

„Lokalizujte ten signál,“ přikázal. Do vysílačky řekl: „Kapitáne, hovoří velkoadmirál von Heinroth. Čekejte, slyšíte, čekejte a nic nepodnikejte. Jdeme pro vás!“


*     *     *


Záchranný modul dosedl na planinu.

Monica, Brennan i Carla se k němu bez ohledu na mrak žlutého prachu, který zvířil, rychle rozeběhli.

Z boku modulu se vyklopila šikmá nástupní rampa. Na jejím horním konci se objevil pilot.

„Kapitáne,“ zasalutoval Monice, „Na rozkaz velkoadmirála Von Heinrotha vás mám dopravit na palubu.“

„Dejte si pohov,“ mávla rukou Monica.

Carla chytila Brennana za ruku a společně vykročili za Monicou. Avšak pilot zastoupil Brennanovi cestu.

„Lituji, pane, ale mohu dopravit na palubu Walküre pouze dvě osoby. Kapitána Yessner a její dceru.“

Brennan ztuhl. Pustil Carlinu ruku.

„Poručíku, pan Brennan patří do rodiny,“ informovala pilota Monica. Zvolila tón, který za normálních okolností další diskuzi nepřipouštěl.

Pilot znejistěl: „Ale kapitáne, já přece mohu vzít do modulu pouze dva pasažéry.“

Pod Brennanem jako by se rozevřela zem. Byl to úplně stejný pocit, jako když mu Monica oznámila smrt jeho ženy.

Pocit křivdy a strašlivého výsměchu.

Nebyl jedním z nich.

Nepatřil mezi ně.

Oni s ním zkrátka nepočítali.

Nebyl občanem Creonské říše, jen omilostněným trestancem z porobeného světa.

A navíc, na Monicu tam nahoře čeká muž, o jehož vztahu k ní si štěbetají vrabci po celé galaxii.

Svěsil ruce podél těla, vrátil se dolů pod rampu. Naposledy se ohlédl na Carlu, která zůstala stát uprostřed rampy. Její velké modré oči ho pozorně sledovaly.

„Poručíku,“ slyšel jako ve snu Moničin hlas. „Přikazuji vám vzít Brennana na palubu. Je to rozkaz! Slyšíte? Rozkaz!“ drtila slova mezi zuby.

„Kapitáne, sama víte, že kapacita modulu není dostatečná.“

„Jsme dva dospělí a dítě!“ vykřikla Monica. „Ne tři!“

Avšak pilot byl neoblomný. „Je nejvyšší čas odstartovat. Pojď, maličká,“ chytil Carlu za ruku,

ale ta se mu s překvapivou prudkostí vyškubla a vypjatým hlasem řekla: „Étienne, pojď, pospícháme.“

Neřekla nic od chvíle, kdy ji i s Brennanem ráno zajali v domě.

Seběhla dolů k Brennanovi. Vzala ho za ruku a táhla zpět k rampě.

Monica sklopila zrak. Zadívala se na zaprášené špičky svých kdysi nablýskaných bot.

„Carlo, nedá se nic dělat.“ začala pomalu. Napřáhla k dceři ruku. Sama cítila, jak se jí hrdlo stáhlo žalem. Bůh ví, že toto nechtěla. „Étienne zde musí zůstat.“

Carla se prudce otočila. Její nebesky modré oči potemněly jako letní nebe před bouřkou. Surově odstrčila matčinu vztaženou ruku. Tak silně, až Monica ztratila na rampě rovnováhu a spadla dolů na prašnou zem.

„Zůstaň tady sama!“ vykřikla Carla. „Nechci tě. Zabíjíš lidi!“

„Carlo?“ Monica vytřeštila na dceru oči.

„Jsi vrah! Už dávno tě měli popravit!“

Odsuzující obvinění bylo vyřčeno a neexistoval způsob, jak je vzít zpět.

„Carlo!“ Brennan uchopil dívenku pevně za rameno. „Přestaň! Zabila je kvůli nám, aby nás ochránila.“

Ale Carla jen více přimhouřila oči. „Zabíjela je vždycky. Já to vím!“

Zuřivě se obrátila na Monicu: „Nemám tě ráda. Jdi pryč, zůstaň tady!“ vytrhla se Brennanovi a s pláčem proběhla kolem zaskočeného pilota do modulu.

„Carlo?“

Monica šokovaně zírala za dcerou. Mechanicky se zvedla ze země. Zůstala bezradně stát na místě. Její černá uniforma teď byla celá zaprášená.

„Kapitáne, už nemáme čas. Reaktor může každou chvíli explodovat,“ upozorňoval pilot na stále rostoucí nebezpečí.

Už byl z toho ze všeho značně nervózní.

Brennan přistoupil k Monice, něžně ji objal. „Ona to tak nemyslela. Je v šoku. Zítra bude mluvit jinak.“

Snažil se mluvit co nejklidněji.

Ale Monica už se rozhodla.

„Běž, Étienne,“ řekla bezbarvě. „Potřebuje tebe, ne mě.“

„Nesmysl, jsi její matka.“

„Vypadni!“

S těmi slovy ho surově odstrčila, sáhla po zbrani. Namířila na jeho hlavu.

„Udělej to a nebude co řešit,“ řekl klidně.

„Brennane, je to rozkaz!“

„Já nemusím poslouchat tvé rozkazy.“

„Kapitáne, pojďte,“ ozval se zoufale velitel modulu.

Napřažená ruka se zbraní klesla. Monica pohlédla Brennanovi do očí. Byl to vyhaslý pohled člověka, jenž zemřel zaživa. Její duše se propadla někam strašlivě daleko, někam odkud není návratu

Sevřel ji v náručí. Prudce a zoufale. Ve staženém hrdle cítil překotný tepot vlastního srdce. Zavřel oči, avšak zabránit slzám, aby mu stékali po tvářích, nedokázal.

Líbal ji a jeho jediným přáním bylo, aby ten polibek nikdy neskončil. Aby měl tu moc zastavit čas, změnit sled událostí, které je tak bezohledně semlely.

„Étienne, nemůžu tě zabít,“ zašeptala tak tiše, že ji skoro neslyšel. „Miluji tě, proto musíš žít.“

Nedokázal odpovědět, nedokázal udělat vůbec nic, než se skrz záplavu slz rozmazaně dívat, jak Monica pomalu odchází.

Naposledy se ohlédla přes rameno: „Běž, Étienne. Je to Carlina volba. Postarej se o ni.“


*     *     *


Záchranný modul si razil cestu stále řidší atmosférou, burácel vstříc volnému vesmírnému prostoru. V propastných hlubinách pod ním se začal líně zvedat k obloze hustý černý mrak zcela nezaměnitelného tvaru.

Brennan seděl zabořen v měkkém polstrovaném křesle. Nevnímal už nic jiného, než nekonečnou bolest. Dlaní si zakrýval tvář a jeho ramena se otřásala tlumeným pláčem. Carla se k Étiennovi něžně přitulila. Jí slzy kolem očí již dávno oschly.

Lehce sevřela jeho ruku.

Opětoval ten stisk, i když věděl, že mezi nimi už nic nebude tak, jako dřív.


*     *     *


Velkoadmirál Konrad von Heinroth byl velmi nemile překvapen, když pilot modulu nepřivedl na lodní můstek ženu, kterou očekával, ale jen její dceru a jakéhosi cizího chlapa.

Vzal si Brennana stranou.

„Proč tam zůstala a kdo jste, sakra, vy?“

Brennana udivilo, jak moc se říšskému důstojníkovi třásl hlas, ačkoli se snažil, aby mluvil pevně a odměřeně.

Brennan nedokázal odpovědět. On se tak dokonale ovládat neuměl. Ještě stále byl příliš otřesen, než aby byl schopen jakéhokoli smysluplného slovního projevu.

„Vy jste mi nerozuměl?“

Brennan přikývl, snad chtěl i něco říct, ale slova se mu zadrhla ve staženém hrdle.

Carla se postavila vedle Brennana.

„To je pan Brennan,“ řekla jasným, nezastřeným hlasem. Očima čistého anděla pohlédla na velkoadmirála von Heinrotha. „Étienne je můj kamarád. Maminka si přála, aby se o mě postaral.“

Pevně se k Brennanovi přimkla. Útlýma rukama ho objala.

Admirál se přerývaně nadechl: „Nechám vám přidělit kajutu.“

Co jiného měl také říct. Mohl nechat toho chlapa znovu zavřít, až by zčernal, ale stejně by tím nic nevyřešil.

Otočil se k Brennanovi s Carlou zády. Přešel k velkému oknu. S neurčitým výrazem se zadíval na šedou planetu pod sebou. Nějakou dobu potrvá, než ji bude moci navštívit asanační tým.

Sledoval, jak se nad místem, kde bývala kolonie, vznáší hustý mrak, který vzdušné proudy zvolna rozptylují po atmosféře.

Zakázal si čehokoli litovat.

Vždyť ve vesmíru jsou i jiné ženy.

On udělal, co mohl, avšak její vůle byla jiná.


*     *    *


Étienne Brennan ležel v posteli a prázdným pohledem zíral do tmy. Nedokázal spát, ale ani o čemkoli přemýšlet. Veškeré myšlenky v jeho vědomí odumřely. Zůstala jen nezměrná bolest a mučivý pocit strašlivé prázdnoty. Před očima se mu stále dokola promítaly výjevy, které mu však působily ještě větší a větší utrpení.

Jak moc se Monicy bál, a přitom ji hluboce miloval.

V setmělé kajutě se cosi pohnulo.

Zašustila deka, bosé dětské nohy přešly po studené podlaze.

Carla vklouzla k Brennanovi pod deku, jemně se k němu přitulila. Bylo příjemné cítit teplo jeho těla. Mechanicky ji objal a ona spokojeně vydechla.

Poprvé ve svém životě byla doopravdy šťastná. A kvůli tomu štěstí se byla ochotná vzepřít třeba celému vesmíru, když to bude nutné.

Nikomu nedovolí, aby stál mezi ní a Étiennem, aby je dva od sebe oddělil.

Od teď patřil jen jí.

A ona již nikdy nepřipustí, aby patřil jakékoli jiné ženě.



KONEC