wz
Lady Vader Star Wars Fan Fiction

Lady Vader Star Wars Fan Fiction

Fantastické příběhy nejen ze světa Star Wars


Vítejte na stránkách, na kterých vám přináším své vlastní příběhy jak ze žánru Star Wars fan fiction, tak i zcela samostatné. Cílem stránek není ohromit barevnou grafikou, ale pobavit obsahem uvedených příběhů.
Pokud se vám mé příběhy budou líbit, doporučte je ostatním.
Pokud ne, pak na ně zapomeňte …


Fantastické příběhy:


Zde vám přináším příběhy na fenoménu Star Wars zcela nezávislé. Nejen Star Wars živ je člověk, a tak ne v každém vyprávění musí explodovat rovnou celé planety a blýskat světelné meče. Zaujmout nás přece může i příběh úplně jiný.

DUŠE BEZ TĚLA



Tak toto je smrt? pomyslel si s údivem.
Černočerná tma či spíše podivné nic a osamělá duše ztracená ve víru zmatených pocitů. Žádné zvuky a obrazy, pachy nebo chutě.
Obklopovala ho prázdnota a přitom vycházela z něj samotného.
Jen těžko popsatelný stav.
Takřka nikdy nepochyboval o existenci boží. A právě proto věřil – ne, byl přesvědčen, že po smrti něco je. Ale situace, ve které se tak náhle ocitl, nemohla být ani nebem ani peklem. Netrýznila spalujícím žárem, ani neohromovala božskou nádherou. Ani samo peklo nemohlo být tak děsivé a nebe tak neuchopitelné.
Tak co to, u všech ďasů, je?!
Kéž by měl ústa, aby mohl řvát.
Kéž by měl nohy, aby dokázal utéct.
Kéž by měl ruce, jejichž prsty by rozdrásal onu ulpívající nicotu.
Ale on byl pouhým vědomím a tak mu zbývalo jediné – trpět pod tíhou věčnosti, k níž byl odsouzen.


* * *


Duše zmítaná nicotou dospěla k šílenství. Úpěla a svíjela se v bezbřehých mukách. A pak, v okamžiku, kdy nehmotná bolest nabyla drtivé síly, přišla spása.
Náhle, v jediném zlomku vteřiny, prohlédl.
Oslepen záplavou slunečního jasu ohromeně zíral na město. V jediné chvíli leželo v hloubce pod ním, aby ho vzápětí obklopovalo svou velkolepostí.
Bylo obrovité a vznešené. Bohaté a mocné.
Jeho štíhlé věže se vypínaly k bezmračnému nebi. Širokými ulicemi proudily davy lidí. Každý někam spěchal a věčnost byla příliš vzdálená, než aby se jí právě teď zaobírali.
Nebyl součástí města. Byl jakoby nad ním, mimo něj a přece dokázal vidět i do těch nejskrytějších zákoutí, slyšet šeptem pronesená tajemství.
Zaplavilo ho štěstí. Právě tak nekonečné a veliké jako nicota předtím. Vnímal přítomnost dalších miliónů duší, které stejně jako on, dospěly k věčnosti.
Díval se na město, naslouchal jeho hlasům a své vjemy sdílel s ostatními, s nimiž tvořil jedinečný celek.
Už nebyl sám. Splynul s nejvyšší bytostí.
Stal se okem božím.


* * *


Servisní technik světové informační sítě uložil šroubovák do kufříku.
„Hotovo,“ zabručel sám pro sebe do namodralého přítmí.
Obklopený vlezlou zimou a hlubokým hučením skrytých strojů, posbíral rozházené nářadí a úlomky drátů. Mrknutím oka naposledy zkontroloval mozek, který – stejně jako nepočítaně mozků předtím – instaloval do průhledné kapsle.
Zaklapl víko, předepsaným kódem zajistil tlakový uzávěr. Napustil nádrž výživným roztokem.
„No, musíme tam všichni,“ pronesl rozšafně. Rukou poplácal vypouklé víko.
Z ocelové lávky se dlouze zadíval na nekonečné řady skleněných pouzder. Táhly se všemi směry. Z dálky přicházely a v dálce se ztrácely. Musely jich být statisíce, spíš milióny. Pospojovány do funkčních celků, bděly nad světem.
Technik ještě chvíli zíral do prázdna. Nebyl pověrčivý, ale minutu ticha za bezejmenného se sluší dodržet.
Pak zvedl kufřík s nářadím a pomalu se vydal vstříc světelnému obdélníku dveří na konci dlouhého tmavého tunelu.



KONEC