wz


JAKO BÁJNÝ FÉNIX



Zazvonil telefon.
Poprvé, podruhé.
Anna už natahovala ruku po sluchátku, ale pak se zarazila. Měla pocit jako by to pondělní ráno telefon zvonil nějak jinak než obvykle.
Nervózně, naléhavě, ustrašeně.
Kdesi uvnitř v jejím nitru se zrodila nahořklá pachuť tušených problémů. Na přímou linku směl volat málokdo, většina hovorů byla spojována přes sekretariát.
Mladá, štíhlá žena pevně semkla rty. Hlavou jí prolétlo tisíce možností, jaké problémy může to neodbytné zvonění představovat.
Rozladěně pohlédla z okna.
Na šedé jednotvárné ulice předměstí se ze zataženého nebe snášel hustý podzimní déšť. Nízko nad střechami okolních domů se válely ponuré chomáče mlžného oparu.
Natáhla ruku po sluchátku, pomalu ho zvedla.
Nevlídně se ohlásila.
„Aničko, jsi to ty? Tady Marie.“
Hlas ženy, přerývaně oddychující na druhém konci, byl tichý a vystrašený.
„Kdo?“ zamračila se Anna.
Nevzpomínala si, že by znala nějakou Marii tak dobře, aby jí sdělila číslo své přímé linky a nechala se od ní oslovovat Aničko.
„Přece tvoje sestřenice. Jsi to ty?“ ozvalo se s obavou, že došlo k omylu.
„Aha,“ odtušila Anna chladně. „Ano, jsem to já. Kdo ti dal číslo?“
Nejdříve zavládlo zaražené ticho, pak se ozvalo nesmělé špitnutí: „Teta, tedy tvoje máma,“ přiznala Marie provinile.
„Co chceš?“
Tak o tom si bude muset s matkou ještě promluvit.
Rodiny obou žen se dávno nestýkaly. Příčina rozkolu tkvěla, jak to ostatně bývá zvykem, v rozporech kolem jakéhosi dědického řízení.
Marie musela být v opravdu velkých nesnázích, když se odvážila spojit s Anninou matkou a vymámit z ní tohle číslo. Kdo ví, jakou srdceryvnou scénu musela sehrát.
„Aničko, Anno,“ opravila Marie sama sebe.
Již sám ostrý tón hlasu na opačné straně používání podobných zdrobnělin předem vylučoval. „Já … já … s tebou musím mluvit,“ šeptla vzrušeně. „Víš, něco se mi stalo. Nevím, ale sama tomu nevěřím,“ do přerývaného hlasu se jí vloudily slzy. „Já jsem totiž včera odpoledne,“ vzlyknutí, „umřela.“
Anna se kousla do rtu. Její pracovna byla dobře odstíněná od okolního světa, přesto raději ztišila hlas, když se otázala: „A co mám s tvou smrtí společného já?“
Odpovědí jí byl tlumený pláč, pak chvíle tíživého ticha. Ve sluchátku zapraskalo.
„Marie?“
„Jsem tady,“ další tichý sten. „Ani nevím, jak jsem si vzpomněla právě na tebe,“ řekla Marie. „Prosím tě, pomoz mi,“ zakňourala.
„Nebuď hysterická,“ řekla Anna tvrdě. „Počkej na mne v půl sedmé tady dole v recepci. Víš přece, kde pracuji.“
Marie ztrápeně vzdychla: „Jsi moc hodná, opravdu. Děkuji.“
„Já vím, a přijď přesně,“ podrážděně položila sluchátko zpět na telefon.
Vstala z velkého, polstrovaného křesla, přešla k oknu. Zadívala se na mrholení, jež se snášelo z nebe na město.
Nervózně zabubnovala štíhlými dlouhými prsty na desku parapetu.
„Do háje,“ zabručela si pro sebe. „Tak ona taky.“


*     *     *


„Měla jsem zápal plic, oboustranný, ale ne zase tak těžký, aby mě poslali do nemocnice. V neděli jsem zůstala doma sama, manžel a kluci odjeli na chalupu pro jablka, aby nám ve sklepě nenamrzla a … “
Anna netrpělivě zamručela: „Mluv k věci, nepodstatné vynechej.“
„Udělalo se mi špatně a pak ... pak ... “
Marii se zlomil hlas, už zase se rozplakala.
„Pssst, nebreč, kouká na nás celá kavárna,“ sykla Anna.
Zatěkala pohledem po lokále, ale ostatní hosté se cele věnovali zmrzlinovým pohárům, nadýchaným zákuskům a žloutkovým věnečkům.
„A pak jsi umřela,“ pomohla Marii dokončit myšlenku.
Marie uplakaně přikývla.
„Udusila jsem se,“ kníkla zahanbeně do kapesníku. „Promiň,“ hlesla v odpověď na odsuzující výraz své společnice, „ještě pořád mám trochu rýmu.“
Hlasitě se vysmrkala, zatímco Anna znechuceně odvrátila zrak.
Marie se musela napít, než mohla dále pokračovat. Od věčného potlačování pláče ji už pořádně bolelo v krku.
„Dusila jsem se, ztratila jsem vědomí. A potom … “ po tváři se jí navzdory vůli rozkoulely další slzy. „ … najednou koukám, ležím vedle sebe, zdravá, nic mi není a to ... já ... “
„Co se stalo s původním tělem?“ otázala se Anna netrpělivě. Nesnášela, když se někdo nedokázal vymáčknout.
„Zmizelo, rozplynulo se, zůstalo jenom pyžamo.“
„Hm, ještě, že tak. A to tě mrzí?" ušklíbla se Anna s despektem. „Byla bys raději mrtvá?“
Přezíravost, kterou dávala dobromyslné Marii najevo už od dětství, hodně bolela. Co jen se kvůli tomu Marie už kdysi natrápila.
Anna nikdy neměla Marii příliš v lásce a už vůbec nebyla ráda, když si s ní musela při rodinných sešlostech hrát.
Dětská zášť a pocit, že s sebou neustále vláčí nemotorný přívažek, se časem změnily v chladný odstup. Pozdější rozkmotření obou rodin Anna uvítala s osvobozujícím ulehčením.
Jenomže teď ji mám zase na krku, pomyslela si kysele.
„Ty mi nevěříš, viď?“ obvinila Marie Annu. „Celou noc jsem nespala, pořád se mi to honilo hlavou. Nevím, ale …“ zarazila se, kradmo pohlédla na Annu. „… nějak si myslím, že ty bys mohla vědět, o co jde.“
Anna vytáhla obočí: „Skutečně?“
„Proč si myslíš, že kecám?!“ vyjekla Marie. „Jo, měla jsem vysokou horečku, ale nezdálo se mi to!“
Anna zkřivila rty, naklonila se až těsně k Marii.
„Přestaň se litovat,“ zasyčela. „Já vím, že se ti to nezdálo. Nejsi jediná, kdo měl včera špatný den. Máš pravdu, víc takových dnů a člověk by se zbláznil. Mě včera večer přejelo auto a dokonce na chodníku. Byla mlha a pršelo, tak dostalo smyk. Naštěstí ten ožralej idiot rychle ujel, protože nevím, jak by se tvářil, kdybych mu obživla přímo před očima.“
Marii poklesla brada, bezděčným pohybem ruky si přejela po zsinalé tváři.
Několik úderů srdce trvalo, než byla schopná vykoktat: „Kdo… kdo … ještě z naší rodiny…?“
„Nikdo, pokud vím. Až do dnešního rána jsem si myslela, že jsem sama,“ řekla Anna s pocity jedináčka, jemuž se narodil nechtěný bratříček.
Mariin pohled se propadl někam nesmírně daleko, až na samé dno prázdnoty. Lžičkou bezmyšlenkovitě rozpatlávala zbytky kávy po stěnách šálku.
Vzpomněla si na jednu událost z dětství. Měla ji zasunutou hodně hluboko v mysli, až v nejnižších patrech své duše.
Honily se s Annou na lesní cestě. Mladší Anna zakopla o kořen, hlavou spadla na kámen schovaný pod listím. Zůstala ležet bez sebe na zemi. Její šedé oči byly náhle nepřirozeně obrácené v sloup.
Marie se jí samým zděšením neodvážila ani dotknout. Tak velký byl její strach.
Bez jediného ohlédnutí prostě utekla.
V ten okamžik byla přesvědčená, že je Anna mrtvá.
Jenomže ona ji během chvíle doběhla. Na hlavě neměla ani škrábnutí, natož bouli. A Marie by přitom přísahala, že viděla krev na jejím spánku i na spadaném listí na lesní cestě.
Tenkrát si to vysvětlila jako šťastnou náhodu a ze studu za svou zbabělost pohřbila tu vzpomínku v zapomnění.
Až nyní v plnosti pochopila, k čemu tehdy doopravdy došlo.
„Tobě už se to stalo víckrát,“ hlesla s náhlou jistotou. „Je to prokletí.“
Anna zavrtěla hlavou: „Ne, dar. Pojď, zaplatíme. Něco ti ukážu.“


*     *     *


Už zase pršelo.
Husté jednotvárné mžení se s tichým šuměním snášelo na omšelé střechy domů. Vlezlá vlhká zima se zadírala pod kůži a usazovala v kostech, jakoby snad už nikdy nemělo vyjít slunce a rozehřát ten lezavý příkrov.
Hluboké údolí se ztrácelo v oparu bílé mlhy, která se v drobných, perlám podobných kapkách srážela na ocelovém zábradlí mostu.
Marie prstem rozmazávala vysrážené kapky a vytvářela z nich miniaturní rybníčky. Nervózně si přitom kousala palec druhé ruky.
„Proč jsme tady?“ zahuhlala zimomřivě.
Vlhký studený vítr jí cuchal vlasy a déšť studil ve tváři, přesto nechala deštník složený v kabelce.
„Revitalizaci se musíš naučit brát jako přirozený biologický proces,“ řekla Anna a i když měla sto chutí plácnout Marii přes ruce, vkradl se do jejího hlasu smířlivější tón. „Máš tu schopnost v sobě, jen se ji musíš naučit ovládat a využívat. Nakonec na to vůbec nebudeš myslet.“
Marie se zahleděla do hloubky pod sebou.
Pomalu jí docházelo, proč ji Anna vzala právě sem – na most, kde tolik lidí dobrovolně ukončilo své životy. Zoufale se rozhlédla kolem, ale uprostřed noci nebyl na mostě nikdo, kdo by ji mohl vysvobodit.
Anna se usmála: „Neměj strach, funguje to spolehlivě,“ řekla tak měkce, až z toho Marii zamrazilo. „Musíš si na ten věčný koloběh zvyknout jako na svou přirozenost. Jako na to, že jsi ženská a každý měsíc máš menstruaci. Jednou mi za tuhle lekci poděkuješ.“
Marie zbledla: „Jsi blázen? Co chceš dělat?“ vyjekla.
Strach jí vyrazil po páteři a v patách za ním se ubíral ledový spár smrti.
Srdce jí vyskočilo až do krku a rozbušilo se v překotném závodu s divokým šuměním dešťových kapek.
„Jak víš, kolik máme možností?“ zasípala.
„Nekonečně mnoho.“
Anna přistoupila k Marii, pevně ji uchopila za paži. I přes rukáv kabátu Marie cítila, jak je její ruka studená.
„Ty mě chceš hodit dolů?“ vydechla bezbarvě.
Pokusila se vysmeknout, ale Anna byla nekompromisní.
„To nemůžeš, nemůžeš mně zabít!“ zaječela Marie do nočního ticha.
V Anniných očích se zablýsklo: „Mohu cokoli,“ prohlásila s krutým uspokojením.
Hrála si s Marií jako kočka s myší. Ten pocit moci nad cizím životem byl k nezaplacení.
Marie byla sice vyšší a silnější než Anna, ale tváří v tvář její chladné tvrdosti si připadala slabá a bezmocná. Strach ji ochromoval a zabraňoval mysli rozumně uvažovat. O jakýkoli fyzický odpor se ani nepokusila.
„Nedělej to,“ zaštkala prosebně.
„Huso, jsi nesmrtelná, jestli jsi to ještě nepochopila! To ti nikdy nepřišlo divné, jak vypadáš mladě proti svým vrstevníkům?“
Marie se roztřásla.
„Jsi jako bájný Fénix,“ vykřikla Anna. „Můžeš umřít, můžou tě rozsekat na kousíčky, můžou tě usmažit zaživa, a pokaždé se znovuzrodíš, povstaneš z vlastního popela a vysměješ se smrti do očí! Panebože!“ Anna vyprskla v opovržlivém smíchu. „Mutace, jaká nemá obdoby, vitální síla, za kterou by mocní tohoto světa platili zlatem, a ty tady kňučíš, jak píchnutý podsvinče! Víš, co se s tím dá dokázat?!“
„Ty jsi blázen. Jsi šílená!“ vydechla Marie. „Já mám rodinu. Jednou všichni umřou a já? Co bude se mnou?!“ zaječela hystericky.
„Budeš žít, založíš si novou rodinu. Nebo budeš dělat něco úplně jiného. Můžeš dokázat věci, o kterých se druhým ani nesnilo. Jediné, co nás v životě omezuje, je strach ze smrti. A když ho nemusíš mít, můžeš dokázat nemožné!“ pohled jejích očí byl chladnější než listopadový déšť.
„Ty už jsi začala, co?“ vyplivla Marie zhnuseně. „Ambiciózní a bez závazků, povznesená nad všechno a nad všechny. Jediný, co tě zajímá, jsi ty sama,“ vmetla jí do tváře.
Anna se křivě usmála. „Má své výhody, když ti nikdo nemůže nic udělat. Mohou zničit jen naše těla, ale ne sílu, která nás oživuje. Můžeš být, čím chceš, mít co chceš, koho chceš. A těch pár okamžiků bolesti? Pche, to se dá snadno vydržet.“
Marie si olízla oschlé rty. „Ty jsi byla vždycky zlá mrcha, ale jednou na to dojedeš,“ vyřkla prokletí.
Anna přirazila Marii surově k zábradlí. „Jsi špatný prorok. Kdybych byla mrcha a zajímala se, jak ty říkáš, jenom o sebe, nikdy bych se tady s tebou nezahazovala. A to myslím doslova. Potřebuješ lekci!“


*     *     *


Ostrý výkřik proťal ticho spícího města.
Noční děs zrozený z beztvaré tmy a čirého zoufalství rozerval ovzduší. Prolétl ulicemi i parky, vnikl do skrytých zákoutí špinavých dvorů.
Padala.
Ledový vítr jí spolu s deštěm bičoval obličej.
Drobné kapky ji jako tisíce jehel bodaly do tváří, vichřice rvala vlasy a bolestivě kvílela v uších.
Vzdušné víry si v bláznivém reji pohrávaly s tělem, které ve volném pádu ztratilo kontrolu samo nad sebou.
V hlavě měla prázdno.
Vždy věřila, že člověk má čas srovnat si před smrtí myšlenky, ale ani včera, ani dnes, si nestačila pomyslet naprosto nic.
Vnímala jen ostré poryvy větru a nezadržitelný pád.
A země byla tak blízko.


*     *     *


Noční tramvaj s cinknutím opustila zastávku.
Z prázdného nástupního ostrůvku vykročil ke svému domovu osamělý chodec.
Rychle procházel opuštěnou ulicí. Snil o horké sprše a čaji s rumem, bílých peřinách a teplém pyžamu, když v tom kdesi nad ním zazněl zoufalý výkřik. Takřka vzápětí následovala dvě tupá žuchnutí doprovázená zvláštním, mlaskavě křupavým zvukem.
Jako by někdo právě rozklepl dvě hodně velká vejce.
Chodec se zastavil, celý se přikrčil, ale přes rameno se neohlédl.
Bydlel v domě pod mostem dost dlouho na to, aby věděl, co ten nakřáplý zvuk znamená.
Neotočil se.
Nechtěl vidět, co viděl již mnohokrát.
Vtáhl hlavu mezi ramena a s pohledem upřeným na kluzké dláždění chodníku zmizel v nedalekých domovních dveřích.


*     *     *


Marie se tiskla k betonovému pilíři mostu.
Prochladle se choulila do potrhaných, zašpiněných šatů. Skvrny od krve zmizely spolu s tělem a na oděvu zbyla jen mastná špína ulice.
„Ty jsi mě zabila!“ byla první slova, která v novém těle pronesla.
Strach ustoupil, převládlo ohromení.
„Vždyť žiješ,“ ozvalo se slabě ze tmy pod mostem.
Konečně přestalo pršet, vzduch se pročistil. Přízračné cáry mračen se honily po obloze nasvícené dorůstajícím měsícem.
„Jak, že tomu říkáš?“ osmělila se Marie váhavě.
Anna stála opodál a zaraženě hleděla před sebe.
Vypadala unaveně. Zdálo se, že ani pro ni nejsou smrt a znovuzrození tak úplně všední záležitostí a přirozeností srovnatelnou s banální pravidelností menstruačního cyklu.
„Říkej tomu, jak chceš.“
Potlačila zívnutí. Měla za sebou opravdu dlouhý den.
Její pohled se setkal s Mariiným. Byla to chvíle čistoty a porozumění. Stejná jako okamžik zrození či procitnutí ze snu, kdy je vědomí očištěno od vjemů předešlého dne.
Marie nevěřícně zakroutila hlavou.
Už zase přežila svou smrt.
Podruhé.
„Nuda, co?“ pousmála se Anna koutkem úst.
Marie k ní pomalu přistoupila, vzala ji za ruku: „Aničko, proč jsi to udělala? Proč jsi kvůli mně také zemřela?“
Mladá žena si unaveně povzdychla.
„Abych ti pomohla si na to zvyknout,“ řekla nevlídně. Pomalu začínala být zase sama sebou.
Marie se na mladší ženu něžně usmála: „Jsi hodná.“
Nakonec, Anna možná není tak špatná a zlá, tvrdá a bezcitná, jak na první pohled vypadá.
Kdo ví, kolikrát již zemřela.
To ji určitě změnilo, odcizilo lidem, těm smrtelným, a kdo ví, co to udělá se mnou, pomyslela si Marie trpce.
Jak moc toužila po sblížení a přátelství. Víc, než kdy jindy si přála smazat staré křivdy, bolesti a sváry a začít se vším pěkně od začátku.
Ale Anna setřásla Mariinu ruku pohybem, kterým se zbavujeme tvorů, jichž se štítíme.
„Sbohem, Marie, a nějak se s tím vyrovnej. Nic jiného ti nezbývá. A nikomu o tom nevykládej, tedy pokud nechceš skončit v blázinci.“
Otočila se na patě, odcházela zšeřelou ulicí.
Marie zklamaně svěsila ramena. Bezradně spustila paže podél těla.
Její ztrápenou duší zmítala bouře roztříštěných myšlenek a rozjitřených pocitů.
Ještě stále nedokázala v plnosti pochopit vše, co v posledních dnech zažila, ale jedno věděla určitě - dostalo se jim neuvěřitelné milosti, jež byla ostatním odepřena, tak proč by se měly nenávidět.
„Aničko, počkej, nechoď pryč,“ zavolala za odcházející ženou.
Anna se podmračeně otočila zpět. Několika dlouhými kroky došla zpět k Marii. Výhružně jí zabodla vztyčený prst do hrudi:  „Už za mnou nechoď, nikdy. A dobře si rozmysli, kdyby tě napadlo zkřížit mi cestu.“
„Proboha, o čem to zase mluvíš?“
„Sbohem, Marie.“
S povzdechem sklopila hlavu: „Sbohem, Aničko.“


*     *     *


Potkaly se jen jednou.
Z hlediska jejich vnímání času to byla pouze chvilka, co se viděly naposled.
Z hlediska lidstva přešla staletí.
Marii obklopoval houf dětí, Annu ochranka pečlivě sestrojených kyborgů.
Marie roztáhla tvář do širokého úsměvu: „Aničko!“
Její oči zazářily neskrývanou radostí.
Opravdu byla ráda, že ji vidí.
Rozběhla se k Anně, ale včas si všimla rozložitých, černě oděných strážců v její blízkosti.
Zarazila se, úsměv jí zmizel z tváře. Identické obličeje kyborgů se na Marii pátravě zahleděly, neuroprocesory bleskově analyzovaly její chování. Jeden ze strážců zaštítil Annu svým tělem.
Marie zmateně polkla, udělala několik bezradných kroků.
Anna se pousmála.
Marii nevěnovala víc než letmé kývnutí hlavou, jímž dala najevo, že ji aspoň zaznamenala.
Marie posmutněle sklopila hlavu. Už zase se ztrapnila.
Anna je příliš důležitá, než aby se s ní ona, obyčejná bezvýznamná žena, mohla dát jen tak do řeči.


*     *     *


Říkali mi Anna.
A  říkali mi i jinak.
Oslovovali mě těmi nejvznešenějšími tituly, ale na tom už dávno nezáleží.
Teď už nezáleží opravdu na ničem.
Země je jen vyprahlá pustina a rudý obr, v kterého se proměnilo Slunce, zakrývá takřka celý, věčně jasný obzor.
Mám žízeň.
Jak dlouho jsem ve svých ústech nepocítila chuť vody.
Voda neexistuje.
Lidstvo neexistuje.
Jsem sama.
Nic živého nemůže přežít na této planetě.
I mně zbývá do další smrti a nového vtělení jen pár hodin.
Mé tělo shoří na prach, ale já se jako bájný Fénix vždy znovu a znovu zrodím z vlastního popela, abych se vysmála smrti.
Ale je to prázdný a hořký smích.
Byla jsem vším.
Národy mi ležely u nohou, milovaly mne i proklínaly, byla jsem jejich bohem i zatracením. Dokázala jsem věci, na něž mohu být hrdá, ale spáchala jsem i mnoho zločinů.
Viděla jsem vznik i zánik civilizací, vzestupy a pády hrdých říší.
Nyní jsem poutník.
Má cesta nemá počátek a nemá konec.
Myslím na Marii.
Musí zde někde být.
Trpí, stejně jako já, ale možná je šťastnější.
Celá věčnost byla před námi, a tak rychle utekla.
Ale jaký to všechno mělo smysl?
Možná, že Marie zná odpověď. Snad našla důvod našeho absurdního bytí.
Možná splnila svůj úkol a získala tak zpět milost opravdové smrti.
Někdy si to myslím, mám skoro jistotu, a v tom je má naděje.
Jenomže, jaký byl ten můj úkol?
Nepromarnila jsem svou šanci, nepřehlédla jsem něco podstatného?
Jednoho dne Slunce pohltí Zemi.
Nechci ani domyslet, co mne potom čeká.
Už nyní je ten věčný cyklus smrti a znovuzrození nesnesitelný.
Bude se pak, uvnitř žhavé hvězdy, počítat délka mých životů na tisíciny vteřin?
A kolik cyklů mi vlastně zbývá?
Nechci na to myslet, ale ta představa je tak neodbytná.
Chci znát odpověď na svou otázku.
Chci naplnit smysl své existence.
A pak, chci zemřít.



KONEC