wz


KDYŽ JDE SLUNCE SPÁT



Byla mu zima.
Strašlivá zima.
Taková, co zalézá pod krunýřek a usadí se hluboko uvnitř ztrápené duše.
Nebylo, kde se skrýt.
Nebylo, kde se ohřát.
Svět, který pamatoval, byl jiný.
Horký až vroucí, v žádném případě studený.
Spalovaný žárem rudé hvězdy tak obrovské, až se zdálo, že nikdy nevychází ani nezapadá.
Svět bez noci a bez tmy, bez zimy a bez hladu. Prosycený životadárnými fotony, věčně ozářený načervenalým světlem.
Jak moc se mu po tom světě stýskalo.
Netušil, že bytosti, které zde žily před ním, proměny slunce zahubily stejně, jako nyní zabíjely i jeho.
Nevěděl, že jejich velkolepá města shořela na prach.
On sám své předchůdce nepamatoval a oni by v něm snad ani nespatřovali živého tvora. Spíše by měli pocit, že zakopli o jakýsi podivný kámen. Jen těžko by přijali fakt, že právě on je tím, kdo je jednou nahradí.
Ovšem nyní se sám stal existencí bez budoucnosti, dneškem bez zítřka.
Jeho chápání času bylo jiné, než těch, kteří ho předešli. Co jim připadalo jako věčnost, pro něj bylo pouhé mihnutí šupiny po rozpáleném písku.
Měl dojem, že ještě včera bylo slunce rudým obrem, zatímco dnes jen jako bílá studená tečka matně září nad věčně zmrzlým obzorem.
Byl ochromený zimou a hladem, stejně krutým jako mráz, který ho spaloval.
A proč vlastně mráz pálí, když nehřeje?
Byl zmatený a opuštěný, poslední svého druhu.
Neuměl prolévat slzy.
Neuměl naříkat.
Zbývalo mu jediné – mlčky snášet zimu, hlad, samotu a tmu.
Nedozírnou prázdnotu.
Nechápal, co se stalo a proč. Neuměl pojmenovat události, které přetvořily svět.
Chtělo se mu spát a v ten okamžik pocítil teplo. Po době nekonečného chladu jako by se ho opět dotkly hřejivé paprsky dávno mrtvého slunce.
Vzaly ho do své náruče a přikryly světlem. Naplnily vyhladovělé útroby fotony, jimiž se vždy sytil.
Již nedokázal rozlišit milosrdný přelud od skutečnosti.
Byl šťastný.
Nevěděl, že stejně jako jeho svět i on sám umírá.
Naposledy pohlédl na nevýraznou bílou hvězdičku na setmělém nebi.
V posledním záblesku hasnoucího vědomí si pomyslel, že slunce, které znal, možná neodešlo navždy, že i ono šlo prostě jenom spát.



KONEC