wz
Lady Vader Star Wars Fan Fiction

Lady Vader Star Wars Fan Fiction

Fantastické příběhy nejen ze světa Star Wars


Vítejte na stránkách, na kterých vám přináším své vlastní příběhy jak ze žánru Star Wars fan fiction, tak i zcela samostatné. Cílem stránek není ohromit barevnou grafikou, ale pobavit obsahem uvedených příběhů.
Pokud se vám mé příběhy budou líbit, doporučte je ostatním.
Pokud ne, pak na ně zapomeňte …


Fantastické příběhy:


Zde vám přináším příběhy na fenoménu Star Wars zcela nezávislé. Nejen Star Wars živ je člověk, a tak ne v každém vyprávění musí explodovat rovnou celé planety a blýskat světelné meče. Zaujmout nás přece může i příběh úplně jiný.

KONEC PRÁZDNIN



Nejraději si chodili hrát do lesa.
Stavěli domečky z nalámaných větviček a mechu. Do domečků nosili nasbírané šneky, aby maličké chaloupky nezůstaly opuštěné.
Pak se chlapeček s holčičkou chytili za ruce a prošli pruhy slunečního světla mezi stromy.
Vstoupili do jiných světů, kde se nad pustou krajinou vznášely barevné měsíce, či nad rozkvetlými loukami vycházela planeta s mnoha prstenci, anebo ze země namísto květin vyrůstaly drúzy blyštivých krystalů.
Každý z těch světů byl jiný, a přece jedno měly společné – pohádkovou nádheru jakoby stvořenou z přediva snů. Jenomže oni věděli, že všechny ty světy jsou skutečné. Vrátit se nebylo těžké. Stačilo se jen pozorně zadívat, kde se shlukují paprsky světla, a projít jimi zpět. Občas ale byli natolik pohlceni dobrodružstvím, že na návrat prostě zapomněli. Doma pak byli hubováni, že přišli pozdě na večeři.
Spiklenecky jukli jeden na druhého, zarytě mlčeli. Hluboko v dušičkách uchovávali svá podivuhodná tajemství.
„Odjíždíme,“ řekla jednoho dne holčička.
Prázdniny končily. Horký letní vzduch byl cítit blížícím se podzimem. Pod modrou oblohou poletovaly chomáčky babího léta.
„A přijedeš příští rok zase?“ zeptal se chlapeček.
Rychle přikývla: „Jasně.“
Smutně se usmál. Už teď věděl, jak moc se mu bude stýskat.
„Tak já na tebe počkám.“


* * *


Čekal.
Rok, dva, celou věčnost.
Do lesa chodil sám.
Domů se vracel stále později. Často se toulal krajinou za světlem, jak si ona místa sám pro sebe pojmenoval, celé dny. Až mámě došla trpělivost a vzala ho k nějakému lékaři. Měřil ho a vážil, zamyšleně kroutil hlavou.
Pokládal mu nejrůznější otázky, ale on neodpovídal. Měl před očima světy s barevnými měsíci i holčičku s plavými lokýnkami, se kterou se těmi místy procházel.
Ještě párkrát musel s mámou k doktorovi, než ho označili za neřešitelný případ.


* * *


Prázdniny končily.
Horký letní vzduch byl cítit blížícím se podzimem. Pod modrou oblohou poletovaly chomáčky babího léta.
Mladá žena zaparkovala auto na liduprázdné návsi, vystoupila.
Opodál na lavičce pod lípou seděl malý kluk. Upřeně hleděl na ženu, která k němu vykročila. A i když ji čas změnil k nepoznání, on věděl, že se jeho kamarádka konečně vrátila.
Žena s dlouhými plavými vlasy se na chlapce vesele usmála. Jak moc se podobal svému otci.
„Ahoj, máš doma tatínka?“
„Táta umřel,“ odvětil bez pozdravu. „Copak to nevíš?“
„Promiň, to jsem netušila.“
Pocítila výčitky, že nepřijela dřív. Ne, že by nechtěla, jen život se ubíral jiným směrem a čas utíkal neuvěřitelně rychle.
Sklonila se k chlapci: „Můžu si přisednout?“
„Hmmm.“
Smutně pohlédla do jeho velkých očí: „Víš, kdysi jsem slíbila, že se vrátím, ale naši sem už nechtěli jet a …“
„To nevadí,“ přerušil ji. „Počkal jsem na tebe.“
Zarazila se: „Táta ti řekl, abys na mne počkal?“
„Táta tě přece neznal,“ opáčil. „Já jsem na tebe počkal.“
Sevřelo se jí srdce. Najednou měla dojem, že něco podstatného není v pořádku. S klukem, s časem, možná s celým světem.
Vzpomínky z dětství, dávné obrazy zaváté nánosy let, vystoupily na povrch.
Vzpomínky na les a na domečky z mechu, na pruhy světla mezi větvemi stromů i na cizí světy, které se za nimi skrývají.
Vzpomínky na chlapečka, se kterým se vodili za ruce a občas propásli večeři.
„Kolik ti je?“ vydechla s předtuchou stejně absurdní, jako děsivou.
„Sedm,“ odpověděl bez zaváhání. „Ale máma si myslí něco jiného. Půjdeme do lesa?“
Seskočil z lavičky a tak jako snad stokrát předtím chytil ženu za ruku. Choval se k ní, jako by stále byla malou holčičkou, jako by mezi nimi nebyl žádný rozdíl.
Nedokázala promluvit, nedokázala vzdorovat. Mechanicky vstala, následovala chlapečka napřed uličkou mezi domky, pak úvozovou cestou až nahoru k lesu.
Na jeho okraji se k ní otočil. Nedaleko mezi větvemi stromů se vznášely pruhy rozptýleného světla.
„Slib mi, že už nikdy neodjedeš!“ vyslovil příkaz, jenž nepřipouštěl námitky. Přesto zkusila nemožné.
„To nejde, ve městě mám svoji rodinu. Jiný život.“
„Ale já jsem na tebe čekal,“ namítl s odzbrojující čistotou. Do dětského hlásku se vkradl stín slziček.
„Slibuji,“ špitla. „Už nikdy neodjedu.“
Chlapeček ještě pevněji sevřel ruku holčičky po svém boku.
Celý se rozzářil.
Byl šťastný, že jsou opět spolu a jeho čekání nebylo marné, že ona je najednou zase taková, jakou ji znal, že prázdniny nekončí a velké dobrodružství teprve začíná.



KONEC (?)