wz
Lady Vader Star Wars Fan Fiction

Lady Vader Star Wars Fan Fiction

Fantastické příběhy nejen ze světa Star Wars


Vítejte na stránkách, na kterých vám přináším své vlastní příběhy jak ze žánru Star Wars fan fiction, tak i zcela samostatné. Cílem stránek není ohromit barevnou grafikou, ale pobavit obsahem uvedených příběhů.
Pokud se vám mé příběhy budou líbit, doporučte je ostatním.
Pokud ne, pak na ně zapomeňte …


Fantastické příběhy:


Zde vám přináším příběhy na fenoménu Star Wars zcela nezávislé. Nejen Star Wars živ je člověk, a tak ne v každém vyprávění musí explodovat rovnou celé planety a blýskat světelné meče. Zaujmout nás přece může i příběh úplně jiný.

NEPOSLUŠNÝ TULIPÁN



Sklidila ze stolu. Špinavé nádobí, příbory a sklenice naskládala do myčky.
Nemohla si nevšimnout, že on ji upřeně sleduje.
Pro jistotu ještě jednou zkontrolovala, zda jsou talíře srovnané podle velikosti, zda se skleničky neopírají jedna o druhou, aby se neotloukly, zda lžíce v košíku na příbory nezapadly do sebe a nezůstaly tak i po umytí špinavé.
„V pořádku,“ uklouzlo jí bezděčně.
Vložila mycí tabletu do přihrádky, pečlivě uzavřela dveře myčky. Zvolila správný mycí program.
„V pořádku,“ přisvědčil.
„Nemusíš mě pořád hlídat,“ špitla.
Mírně se pousmál: „Víš, že musím. Zatím.“
Povzdychla si. Měl pravdu. Zatím ji hlídat musel. Stále dělala chyby. Prostírala na stůl nakřivo příbory. Když věšela prádlo, občas popletla ponožky. Někdy zapomínala zastrčit židli, když vstala od stolu, sem tam nechala rozsvíceno v koupelně.
Zkrátka, nechávala za sebou nepořádek. Nedůsledností narušovala bezchybný řád domu, v němž žili.
A nedokonalá byla i v mnoha dalších věcech, na rozdíl od něj.
Jenomže to už se brzy změní. Věděla, jak moc si od její proměny slibuje.
Ale opravdu si přála být jiná?
Otázka, na kterou se bála sama sobě odpovědět.
„Půjdu spát, jsem unavená.“
Věnoval jí stále stejný, tak trochu shovívavý úsměv: „Není ani osm …“
Jistě, doba vhodná ke spánku, začíná později. Už zase způsobuje chaos, narušuje chod domácnosti. Pokud by měli děti, pak by byli její nedůsledností dozajista zmatené. Také proto odložili jejich zplození na potom.


*     *    *


Měla spát, ale nespala.
Nemohla.
Nelhala, když říkala, že je unavená, ale její rozjitřeně vědomí nebylo schopné odpočívat.
Naslouchala šepotu noci, pravidelnému oddychování muže po svém boku. Podvědomě s ním srovnala svůj dech, avšak vytoužené nevědomí stejně nepřicházelo.
Jak moc mu záviděla. On si spánek prostě přikázal.
Nesměla ho vzbudit. Kdyby tak učinila, zase by ji obdařil tím soucitným úsměvem. Stejně, jako když večer po sprchování nepověsila mokrý ručník přes topení, ale zapomněla ho přehozený přes okraj vany.
Tlumeně si povzdychla. Rukama si podložila hlavu. Zadívala se do stropu.
Už zítra její i jeho trápení skončí.
Už zítra.


*     *    *


Zastavili na parkovišti před klinikou.
Galantně jí otevřel dveře. Nekomentoval, když škobrtla o práh vozu. Přiměřenou silou zabouchl dveře. Počkal, až cvaknou elektronické zámky a auto bude skutečně zamčené. Nepokáral ji, když omylem šlápla do louže, která zbyla po nočním dešti v proláklině na chodníku.
Věděl, že ta zaváhání jsou její poslední.
Doprovodil ji ke klinice.
Bylo samozřejmostí, že nesl tašku s jejími věcmi. Na recepci vyřídil nezbytné formality.
Odvedl ji do přijímací ordinace.


*     *    *


Neposlouchala, co jí říkají.
Nevnímala, když jí lékař vysvětloval, kudy povede základní řez, kudy jí zavede sondu do mozku.
Bylo jí jedno, kam umístí integrovaný čip, který už navždy bude řídit její chování, který již nikdy nepůjde odstranit.
Vyslechla ty podrobnosti snad tisíckrát předtím a věděla jediné, že něco takového prostě nechce.
Před očima jí vyvstaly dokonalé řady tulipánů v zahradě u jejich domu.
Spořádaně rostly jeden vedle druhého, avšak jeden si šel svou vlastní cestou. Svévolně vybočil z řady.
Netísnil se s ostatními a snad právě proto byl o něco větší a krásnější.
Ale jejímu muži na kráse nezáleželo.
On neposlušný tulipán prostě vytrhl ze země a odhodil na kompost v nejvzdálenějším rohu zahrady.
Zatímco jí lékař vysvětloval průběh operace, ona nedokázala myslet na nic jiného, než na červenožlutě žíhaný tulipán jak se míhá v jarním vánku.
Jak hýří barvami na pozadí azurové oblohy.
Jak umírá mezi dávno zetleným listím.


*     *    *


Vyskočila.
Otočila se na patě.
Rozrazila dveře.
Nevěnovala pozornost zděšeným pohledům, kterými ji vyprovodili.
Utíkala chodbou, prolétla kolem recepce.
Do uší se jí zabodl ostrý jekot sirén a křik personálu.
Přeběhla po upravených cestičkách. Chvatně vyštrachala z kabelky své vlastní klíčky od vozu.
Odemknout a nastartovat bylo dílem okamžiku.
Motor zakvílel v otáčkách, auto vystřelilo vpřed jako vymrštěné z praku. Kašlala na to, že o vysoký obrubník urvala poklici zadního kola.
S potěšením přerazila závoru vstupní brány. Líbily se jí praskliny, které se jako pavučina rozběhly po čelním skle.
Rychlostí, kterou by on označil za nepřiměřenou, se řítila vpřed.
Stiskla ovladač střechy kabrioletu. Potřebovala cítit na tváři čerstvý vzduch. Chtěla, aby jí vítr vířil ve vlasech.
Byla volná, byla svobodná.
Už nikdy se nevrátí do domu, kde tulipány rostou v dokonalých řadách a bačkory musí být srovnané. Kde se spánek, jídlo i milování řídí přísně stanoveným řádem.
I kdyby ji chytili, ona se tam už prostě nevrátí.
Jsou i jiné domy, jiní muži.
Jen na zlomek vteřiny přimhouřila oči.
Náraz, ohlušující rána.
Praskot drcené karosérie i jejích kostí. Krutá bolest, jež přešla v opojení.
Padala do víru stvořeného z květů, do záplavy červenožlutých tulipánů.


*     *    *


Lékař a mladý muž stáli nad bílým nemocničním lůžkem. Mluvili o ženě s ovázanou hlavou, která na lůžku spočívala.
Byla v hlubokém kómatu.
Z jejího těla na všechny strany vycházely hadičky a dráty. Vedly k přístrojům, které ji držely při životě.
„Utrpěla vážné poškození mozku,“ pokračoval lékař v započatém rozhovoru. „Instalace korektoru chování není za dané situace možná.“
Mladý muž mu věnoval tázavý pohled: „Existuje jiná alternativa?“
Lékař přikývl: „Jistě, komplexní výměna za pozitronický mozek. Naše klinika samozřejmě instaluje nejnovější model.“
Muž se zamyslel.
Stála vůbec za takovou investici?
Lékař vycítil jeho váhání. „Vím, že zákrok bude mnohem dražší, než zavedení čipu, ale mám pro vás návrh.“
„Poslouchám.“
„Prodej vzpomínek. Ten zážitek s útěkem a nehodou, prožitek vlastní smrti, vypjaté emoce,“ do lékařova hlasu vstoupilo nadšení, „to všechno vám operaci bohatě zaplatí.“
Mladý muž věnoval lékaři nechápavý pohled.
Doktor znejistěl. Přemítal, zda si může dovolit být k muži, který má zavedený korektor chování, upřímný.
Nakonec zabručel: „Víte, příteli, po dvaceti, třiceti letech života s neurálním čipem, je hodně lidí ochotno takový zážitek vyvážit zlatem.“


*     *    *


Jiná žena.
Jiný čas.
Jiný dům.
Jiná zahrada.
Postarší dáma poklekla vedle záhonu červenožlutých tulipánů. Rostly v dokonalých řadách, avšak jeden se rozhodl jít svou cestou.
Žena sáhla do košíku se zahradnickým náčiním, sevřela v ruce lopatku. Zadívala se na červenožlutý kalich, jenž se míhal v jarním vánku. Hýřil barvami proti azurovému nebi.
Jak rostl osamoceně, byl větší a krásnější než ostatní.
Netušila, zda jsou to její vlastní vzpomínky nebo štěp, který před časem koupila, ale najednou měla dojem, že něco podobného už někdy viděla.
Neposlušný tulipán, co se chechtá ostatním.
Také se usmála. Jeho drzost ji vlastně docela pobavila.
Odložila lopatku zpátky do košíku, rozhodla se, být velkorysá.



KONEC