wz
Lady Vader Star Wars Fan Fiction

Lady Vader Star Wars Fan Fiction

Fantastické příběhy nejen ze světa Star Wars


Vítejte na stránkách, na kterých vám přináším své vlastní příběhy jak ze žánru Star Wars fan fiction, tak i zcela samostatné. Cílem stránek není ohromit barevnou grafikou, ale pobavit obsahem uvedených příběhů.
Pokud se vám mé příběhy budou líbit, doporučte je ostatním.
Pokud ne, pak na ně zapomeňte …


Fantastické příběhy:


Zde vám přináším příběhy na fenoménu Star Wars zcela nezávislé. Nejen Star Wars živ je člověk, a tak ne v každém vyprávění musí explodovat rovnou celé planety a blýskat světelné meče. Zaujmout nás přece může i příběh úplně jiný.

NOC SPLNĚNÝCH PŘÁNÍ



Večer se slétli na parapetu.
Tlačili se jeden přes druhého, tloukli křídly. Zachytávali se okapů a zdobené římsy, aby mohli aspoň koutkem oka nahlédnout do místností rozlehlého bytu. Líbilo se jim skrze žlutě zářící obdélníky oken sledovat, jak žena chystá domov na svátky, jak jí jde práce od ruky.
Na druhý den přilétli zase, a další den opět.
Přilétali stále častěji, až nebyl večer, kdy by opomněli přijít. Jakmile se nízké zimní slunce dotklo obzoru, byli zde.
Obdivovali pečlivě uklizené pokoje i vzorně vyžehlené prádlo, za které do skříní ukrývala nakoupené dárky.
Jak se dny zkracovaly, a noc prodlužovala, stávali se smělejšími, až jednoho večera vstoupili dovnitř. Protáhli se pootevřeným oknem. S pečlivostí až úzkostnou dbali, aby se na starém rámu nezachytilo ani pírko z jejich bělostných křídel.
Chtěli se dívat, ne být spatřeni.
Dívat se a v nekonečné jednotvárnosti času čerpat radost z radosti jiných. Sytit duše vyprahlé věčností energií prýštící z doby nadcházejících svátků.
Byli stále odvážnější. Už dávno nepostávali u pootevřeného okna, natož, aby se třepotali venku za ním.
Vznášeli se pod stropem kuchyně, když žena čokoládovou polevou zdobila cukroví. Postávali v pokoji, když chystala dárky. Semkli se v těsném shluku a bez dechu sledovali, jak hbitými prsty váže složité mašle.


* * *


Zrovna strojila stromek, když se z kuchyně ozvalo zvonění budíčku. Neklamné znamení, že kapr pečený na másle musí z trouby.
Jenomže ona stála na štokrleti a snažila se umístit hvězdu na špici takřka dvoumetrové jedle. Několik marných pokusů už měla za sebou, tak nyní to přece nevzdá.
Kapr počká.
Znovu se natáhla, znovu ohnula špičku neposedného jehličnanu, přesto jí pár centimetrů k úspěchu pořád chybělo. Vypnula se, jak nejvíce to šlo, až začínala ztrácet cit v natažených rukách.
Zatracená práce. Zase je na všechno sama, když rodina raději odkráčela na sváteční procházku. Ale děti potřebují na vzduch a ona si s jedlí určitě poradí.
No tak, ještě kousek – kdepak, štokrle nestačí, bude muset do sklepa pro štafle.
Z kuchyně se začal linout pach spáleniny.
„Sakra!“
Měla sto chutí mrsknout betlémskou hvězdou o zem.
Seskočila ze stoličky, rozeběhla se do kuchyně. Černý dým a odpudivý smrad vystupující z trouby ji přesvědčily, že přišla pozdě. Kapr sice počkal, leč změnil se v uhel.
Vyzbrojila se chňapkou, obezřetně přistoupila k rozpálenému sporáku. Dým ji štípal v očích, rozžhavený pekáč pálil i přes chňapku. Hodila pekáč i s kaprem do dřezu. Na první pohled bylo zřejmé, že šupináč dnes večer hlavním chodem rozhodně nebude.
Chtělo se jí brečet a řvát bezmocí. Sprostě ječet jak rozlícená děvka či rozmlátit vše, co se jí připlete do cesty, ale místo toho, možná po sté, možná po tisící, zase jen začala zhluboka dýchat, aby se uklidnila. Otřela si slzy, které se jí rozkoulely po zpocených tvářích. Unaveně se dovlekla do pokoje, kde klesla na stoličku pod neustrojeným stromkem.
Obrátila oči ke stropu, k pomyslným nebesům stejně netečným, jako kus bíle omítnutého betonu. Kéž by mohla být někde jinde, na opačném konci světa, nebo ještě lépe – vesmíru.
„Radši se nechat vystřelit na Mars ...“ vzlykala mezi zatnutými zuby.


* * *


Andělé si vyměnili zaražené pohledy. V nebesky nevinných očích se zaleskly slzy.
Vždy se jen dívali, nikdy se neodvážili dotknout její duše, vstoupit do její mysli. Možná si něčeho důležitého nevšimli, možná ve své nenasytnosti zašli příliš daleko. Stačilo pár drobných posunků a naprosto přesně věděli, jaký čin je třeba vykonat.


* * *


Probudil ji tlak na hrudi, jako by jí strašlivá síla chtěla vysát všechen vzduch z plic.
Zrakem zamženým spánkem se rozhlédla kolem. Rázem byla vzhůru. Ztěžka se zvedla aspoň do kleku, na víc jí už síly nestačily.
Zděšeně zasípala.
Spaloval ji žár i mráz. A i když pevně zavřela oči a znovu je otevřela, neviděla nic, než temně rudou poušť a rozeklané hory, hromady červených kamenů a nad tím vším malé studené slunce na jedovatě oranžovém nebi.
Dusila se a chroptěla. V hlavě jí zuřila bouře zmatených myšlenek.
Večer usnula, jakmile se dotkla polštáře. Rodina večeři oželela, stromek dostrojil manžel s dětmi. Rozbalování dárků vnímala jen napůl, jak moc byla unavená.
Ale, kde se to proboha ocitla?
Ještě jeden marný nádech, ještě jedno křečovité vzepětí. Mazlavý prach jí zalepil ústa, když jí namísto vzduchu pronikl do plic. Rukama divoce mlátila do písku barvy prolité krve, drásala si nehty o kameny. Avšak jakýkoli boj byl jen marnou pošetilostí.
Oči se jí samy obrátily v sloup. Namísto života se v nich odrazil nepřirozený jas cizího nebe.


* * *


Andělé nejistě pohlédli jeden na druhého.
Opravdu si přála právě toto?
Vůbec si nebyli jistí tím, co vykonali. Najednou se cítili provinile.
Po dobu ne delší než mávnutí křídla tiše hleděli na mrtvé tělo zkroucené v písku. Pak jen neurčitě protáhli obličeje tak krásné, až byly prosté jakéhokoli výrazu. Jeden po druhém roztáhli bělostná křídla a tiše jako hejno sněžných sov se rozlétli vstříc slunci na oranžovém nebi.
Ani jednou se neohlédli, už si nic nevyčítali. Nebyl důvod hledat viníky.
Cožpak jí mohli nevyhovět?
Vždyť byly vánoce a o vánocích je třeba splnit každé přání.



KONEC