wz
Lady Vader Star Wars Fan Fiction

Lady Vader Star Wars Fan Fiction

Fantastické příběhy nejen ze světa Star Wars


Vítejte na stránkách, na kterých vám přináším své vlastní příběhy jak ze žánru Star Wars fan fiction, tak i zcela samostatné. Cílem stránek není ohromit barevnou grafikou, ale pobavit obsahem uvedených příběhů.
Pokud se vám mé příběhy budou líbit, doporučte je ostatním.
Pokud ne, pak na ně zapomeňte …


Fantastické příběhy:


Zde vám přináším příběhy na fenoménu Star Wars zcela nezávislé. Nejen Star Wars živ je člověk, a tak ne v každém vyprávění musí explodovat rovnou celé planety a blýskat světelné meče. Zaujmout nás přece může i příběh úplně jiný.

OBERON NESMÍ ZEMŘÍT



Esteriel se zastavila u těžkých dubových dveří. Malý okamžik zaváhala, než stiskla zašlou mosaznou kliku. Otevřela dveře jen natolik, aby úzkou mezerou mohla spatřit, co se za nimi skrývá. Nemínila vstoupit. Pouze chtěla nepozorována zkontrolovat stav nemocného.
Jakmile však zeleným okem se svislou zornicí nahlédla dovnitř, ozval se z místnosti ponořené do večerního šera hlas.
Slabý a tichý, ne silnější než závan motýlího křídla.
„Pojď dál, maličká.“
Poslechla. Překročila ošlapaný práh. Váhavě došla až k velkému křeslu, v němž byl čelem k oknu usazen muž.
Starý, bělovlasý, s očima ledově modrýma jako nebe uprostřed zimního dne. Kdysi bývaly živé a jasné, nyní byly kalné, zastřené příslibem neodvratného.
„Můj králi,“ špitla Esteriel.
Poklekla před starým mužem. Uctivě sklonila hlavu. Dlouhé kaštanové vlasy jí zakryly tvář, zatímco po stranách odhalily drobné špičaté uši.
Dívka uchopila starce za vrásčitou ruku, čelem se jí lehce dotkla. Vzpomínala, jak teplá a laskavá bývala, nyní studila jako led.
„Mám o tebe strach, Oberone,“ hlesla elfka.
Nemoc ho sužovala již mnoho dní a ani odvary z bylin, jindy tak osvědčené, náhle nepomáhaly. Esteriel už zkusila vše, kouzla i zaříkání, avšak veškeré její umění bylo marné.
Stařec se chabě pousmál. Neodvrátil zrak od okna, za nímž se rozkládal svět.
Jejich svět.
Svět lidí.
Cizí a nepřátelský.
„Oni,“ a na to slovo dal velmi zvláštní důraz, „ve svých legendách říkají, že jsme nesmrtelní. Ani netuší, jak hluboce se mýlí.“
Esteriel prudce vzhlédla. Tvář měla staženou žalem.
„Ty nesmíš zemřít,“ vydechla.
Starý muž jí věnoval shovívavý úsměv: „Pošetilá.“
„Pošetilá?“ zopakovala takřka dotčeně. „Když zemřeš, zemře i svět. Přece znáš dávná proroctví,“ vykřikla zoufale.
Na mysli jí vytanuly neumělé, avšak tím mrazivější verše z dávného eposu o konci světa:
Každý, aby se bál, až zemře Oberon, mocný elfů král. Slunce zhasne, nebe potemní, černá hvězda splyne se zemí. Král elfů si matně povzdychl: „Já ty verše přece znám, maličká.“
Nenechal Esteriel na pochybách, že ještě stále dokáže nahlédnout do její mysli a vědět, jaké obavy ji sužují.
Esteriel vyskočila, svraštila obočí. Jestli on svůj boj vzdal, pak ona se nevzdá. Nikdy se nesmíří s krutou věštbou.
„Dojdu pro pomoc.“
„Raději dopřej svému králi důstojnou smrt,“ vyslovil poslední přání.
Měla jeho vůli vzít na vědomí a v plnosti ji ctít, avšak ona se rozhodla jinak.
„Jak můžeš být tak sobecký?“ obvinila ho. „Nedovolím ti zemřít!“ sevřela drobné ruce v pěst. „Přivedu jejich medika!“ prohlásila s odhodláním, které by Oberon u jindy poddajné Esteriel nikdy nečekal.
Obrátil k ní svůj vyhaslý zrak. Výčitek a obvinění si velkoryse nevšímal.
„Cožpak může lidský medik pomoci elfovi? Co oni o nás vědí? Vypráví si jen nesmyslné příběhy,“ vzdychl s hořkostí. „Nevzpírej se, Esteriel. Niť osudu dospěla ke svému konci. I ve smrti lze nalézt štěstí.“
Divoce zavrtěla hlavou, až jí kaštanové vlasy zavířily kolem jemného obličeje. S pláčem na krajíčku vzlykla: „Já tě zemřít nenechám. Ani tebe, ani svět.“
Otočila se na patě. Nečekala, co umírající král odpoví.
Vyběhla do setmělé chodby.
Doslova slétla širokým schodištěm do vstupní haly a odtud prosklenými dveřmi do zahrady a dál až k těžké ocelové bráně na konci štěrkové cesty. Oběma rukama uchopila její tepané madlo. Vší silou se do něj opřela, dávno zrezivělá brána se s rachotem otevřela.
Esteriel se přece jen ohlédla. Najednou litovala, že byla k umírajícímu starci tak příkrá.
Zadívala se na dům, starý a kamenný, přesto o celé věky mladší než ona. Stál uprostřed zahrady zarostlé šlahouny břečťanu a divokých ostružin. Na jeho střeše rostl mech, z děravých okapů vykukovala tráva. Žádné z oken nesvítilo.
Opředen sítí kouzel, která ho činila pro oči lidí neviditelným, byl pohroužen do ticha a usebrání. Esteriel už ani nepamatovala, kdy sem přišli poprvé. Nevěděla, čí ruce dům postavily a proč právě na tomto zapomenutém místě. Zde nalezli poslední útočiště před těmi, kdo vyhnali elfy od modrých jezer a z rozkvetlých luk, kdo nenávratně zničili jejich prastaré domovy uprostřed lesů.
Slavní i obyčejní, mocní i bezmocní. Všichni do jednoho byli elfové dávnou minulostí a jejich kosti se už před staletími obrátily v prach.
Zůstala jen ona a Oberon. Král, který nyní umíral.
Byla to skutečně ona, kdo je všechny znal?
Esteriel se smutně usmála do tmy. Ten čas už se nikdy nevrátí. Přesto svět nesmí zemřít.
Potřásla hlavou, aby zaplašila nepříjemné myšlenky. Pružně se protáhla úzkou mezerou mezi křídly kované brány.
Běžela dlouho setmělým lesem, než stanula na jeho okraji.
Často zde sedávala na hrubých balvanech a shlížela dolů do údolí, kde se rozkládalo město lidí.
Budilo v ní zvědavost i strach. Párkrát se osmělila sestoupit k jeho okraji. Ale dál, než na vzdálenost dvou či tří bloků se jít neodvážila. Skryta trsy vzrostlého plevele a oprýskanými zídkami, pozorovala lidi přecházející kolem, avšak nikdy nevystoupila z úkrytu. Citlivé uši pozorně nastražené, naslouchala útržkům vzdálených rozhovorů.
Vnímala, jak se lidé i město mění v čase, který pro ni nebyl ničím víc, než pouhým mžiknutím oka.
Pro znamenal věčnost.
Město kdysi bývalo nevelké, v noci jen spoře osvětlené. Vysoko nad ním se klenulo nebe poseté miliardami hvězd. Nyní se začalo šplhat po svazích strmého údolí a světlo hvězd už dávno pohltila záře pouličních luceren.
Přes všechny obavy i nejistotu, kam a za kým má vlastně jít, Esteriel neváhala. Stůj co stůj musí přivést pomoc. Z hovorů, které kdy vyslechla, věděla, že jejich medici prý dokážou zázraky.


*     *    *


Esteriel byla okouzlena. Ohromena a umenšena, jako by stanula uprostřed živoucí katedrály.
Procházela městem, jež zářilo do tmy tisíci světel a noc, která již značně pokročila, měnilo v jasný den.
Zdálky se jí zdálo neuvěřitelně veliké, lidé by ho však označili spíše za průměrné.
Zblízka jí připadalo gigantické.
Plné nepřehledných ulic.
Přicházely z nekonečna a v nekonečnu se ztrácely. Křižovaly jedna druhou, sbíhaly se i rozcházely, otvíraly se do širokých náměstí, aby vzápětí mizely v temných průjezdech a tichých podloubích.
Esteriel jimi bloudila a tápala, splývala se stíny. Bázlivě se tiskla k fasádám domů. Vnímala smích i pláč tisíců lidských duší přebývajících za jejich zdmi.
Se zakloněnou hlavou a s pusou údivem otevřenou hleděla na věže, jejichž vrcholky mizely v cárech potrhaných mraků.
Hlasy města, tiché i burácivé, záplava barevně zářících neónů, rachot nočních tramvají, kočičí smích i cvakání krysích nožek po dlažebních kostkách, to vše a mnohem víc útočilo na její smysly uvyklé přítmí lesa a jeho tlumeným zvukům.
Na nároží dvou ulic, které byly jen bezvýznamnou součástí toho živoucího labyrintu, se tváří v tvář setkala s lidmi.


*     *    *


Byli čtyři.
Vesele šli nocí.
Nedalo se říct, zda právě vypadli z hospody či nechali za sebou povedený večírek, ani kolik toho vlastně vypili.
Smáli se a halasili, křičeli vstříc zavřeným oknům spícího města. Hurónsky řvali, když se některé z nich otevřelo a rozmrzelý spáč jim věnoval ostré napomenutí.
Nevadilo jim, že se ochladilo a začalo pršet. Sem tam rozjíveně dupli do deštěm zčeřených louží.
„Vole, co blbneš? Jsem celej zlitej,“ zahulákal jeden z mladíků, ale ostatní si už nevšímali ani jeho zmáčených kalhot, ani čehokoli jiného.
Pobaveně hleděli na dívku, která se objevila na rohu ulice. Málem do ní vrazili.
Couvla o krok, hlavu s dlouhými kaštanovými vlasy naklonila ke straně. Také ona si je zvědavě prohlížela.
První, co je na ní zaujalo, byl její oděv. Oblečená byla opravdu zvláštně. Přiléhavé šatičky, sešité z kousků jemné kůže, s hlubokým výstřihem a sukýnkou sahající sotva pod zadeček, jí nemohly v té lezavé psotě ani trochu zahřát.
Navíc, holka byla bosá.
„No, né!“ založil si ruce v bok ten, jemuž před chvílí kámoši zmáčeli kalhoty. „Slečinka vyrazila nějak nalehko, co?“
Sebevědomě k ní vykročil. Oči nespouštěl z hlubokého výstřihu jejího nevšedního oděvu. Zbývající mladíci dívku bleskově obstoupili. Bujará noc se zdála vyústit v nadmíru příjemnou taškařici.
Esteriel se zachmuřila. Zvědavost se rychle měnila v odpor.
Ani trochu se jí nelíbili.
Nejraději by utekla, ale široko daleko nebyl nikdo jiný, komu by mohla svěřit svou naléhavou prosbu, a tak musela vzít za vděk těmi, které jí osud přihrál do cesty.
„Potřebuji pomoc,“ špitla.
Trhla sebou, když ji jeden z nich lehce plácl přes zadek. Znechuceně se otřásla, když její pevný zadeček ocenil uznalým pošklebkem.
„No, my ti rádi pomůžeme, že jo, pánové?“
Rozchechtali se.
„Král elfů umírá, potřebuje medika,“ snažila se obrátit jejich pozornost k tomu, co bylo důležité.
„Poslyš, kotě, kolik jointů jsi dneska vyhulila, co?“
Než stačila zareagovat, kluk ji jednou rukou uchopil v pase, druhou jí nadzvedl bradu. „Ty máš, ale oči. Jsi na cracku?“
„Nerozumím,“ zasyčela Esteriel. „Pusť mě!“ snažila se vykroutit z jeho pevného objetí.
Měla vztek na ně i na sebe, že jim tak bláhově vběhla do cesty, i na slzy, které se jí samy od sebe draly do očí.
„Oberon nesmí zemřít!“ vykřikla naléhavě. „Jestli zemře, přijde konec světa. Černá hvězda pohltí zemi,“ dodala s třesoucí se bradou.
„Jasně, konec světa. Tak to abychom si předtím ještě pořádně užili.“
Chtěl jí dát pusu, ale Esteriel sebou mrskla jako ještěrka na rozpáleném kameni. Podařilo se jí mladíkovi vytrhnout, ale vzápětí se jí chopili dva další.
„Nechte mě,“ kopala kolem sebe.
Jeden jí sáhl do výstřihu. Volnou rukou mu vlepila facku.
„Ty mrcho!“ zařval na ni.
Bolestivě jí zkroutili ruce za zády. Surově ji dostrkali do blízkého průjezdu.
„Pánové, kdo bude první?“
„Hele, kluci, nechte ji,“ vložil se do situace čtvrtý, doposud nezúčastněný mladík. „Nepřeháníte to?“
„Vodprejskni,“ odstrčil ho ten se zacákanými kalhotami. „Pořádně ji držte, ať se necuká.“
„Říkám, nechte ji!“ nedal se zbývající kluk. Tohle smrdělo malérem.
„Dej si odchod!“ poradili mu.
Esteriel probodla mladíka, který jí zcela bezostyšně vykasal sukýnku, nenávistným pohledem. Na zlomek vteřiny znehybněla. Soustředila se. Kluk ošklivě vypoulil oči, bolestně zaskučel. Ihned ji pustil.
„Co mu je?“ nevěřícně zírali ostatní, jak se náhle svíjí na zemi v jen těžko vysvětlitelných bolestech. A pak jim vše došlo.
„Hele, ty děvko, co jsi mu provedla?“
Mysleli, že se jí ho nějak podařilo nakopnout do patřičných míst.
Esteriel už na nic nečekala. Všechny najednou omráčit nemohla. Rozrazila kluky každého na jednu stranu. Tryskem se rozeběhla z průjezdu.
Neměla čas uvažovat nad tím, proč se k ní chovají právě tímto způsobem, proč jí nenaslouchají, proč nejsou ochotni porozumět tomu, co jim říká.
Teď chtěla jen utéct. A málem se jí to i podařilo, když v tom ji jeden z nich v běhu chytil zezadu za šaty.
Prudce strhl Esteriel zpět.
Čas jako by se zpomalil.
Nebe a země si v jediném zlomku vteřiny potměšile vyměnily místo.
V lese či ve skalách, v prostředí, které důvěrně znala, by si dokázala s takovou situací poradit. Pružně, jako kočka by se obrátila v letu, dopadla by na všechny čtyři. Ale zde její oči uvyklé přítmí oslepovala nepřirozená záře pouličních lamp, na citlivé smysly útočily tisíce vjemů.
Nohy jí sklouzly po mokrém asfaltu, prudce vylétly do výšky.
Překotila se na záda.
Hlavou se udeřila o zem. Přesto dokázala vstát. Před očima jí vířily barevné kruhy, v uších jí bolestivě tepalo. Hlava jí snad měla prasknout ve švech.
Potácivě vyrazila vpřed.
Měla jedinou touhu – uniknout!
Oslněna záplavou světel, nepostřehla dvě další, která se náhle zjevila uprostřed ulice.
Řidič ještě stačil šlápnout na brzdu, ještě se pokusil strhnout volant.
Vzduch proťalo uširvoucí skřípění pneumatik.
Jako rozžhavený drát projel ten zvuk Esteriel již tak rozbolavělýma ušima. Vytřeštila oči vstříc páru reflektorů, které se řítily přímo na ni.
Dutá rána, obrovitá síla vymrštila její tělo do vzduchu, aby jím vzápětí nemilosrdně udeřila o dláždění.
Auto se otočilo kolem vlastní osy, smykem zastavilo v protisměru uprostřed ulice. Řidič křečovitě svíral volant, bez dechu hleděl na bezvládnou dívku. Zůstala ležet na dlažebních kostkách s hlavou nechutně vyvrknutou o hranu obrubníku.
Naráz bylo po všem.
Kluci se k ní rozeběhli.
„Vstaň!“ zařval ten, který ji předtím poslal k zemi. „Slyšíš, vstaň?“
Kdyby ji nestrhl, stačila by přeběhnout ulici dříve, než přijelo auto.
Utekla by a – zůstala naživu.
Botou ji kopl do ramene. „Ty zfetovaná kurvo, nehraj to na nás!“
Po krku se mu začalo sápat strašidlo děsu. Rozhlédl se po ostatních, ale nebyl mezi nimi nikdo, kdo by mu mohl poskytnout rozhřešení.
Zmlkli.
Hlavy sražené k sobě, stanuli nad nehybnou dívkou. Obklopilo je ticho. Hluboké, tíživé. Vyplněné pachutí blízké smrti.
Dívka, končetiny poskládané v nepřirozeném úhlu, přivřenýma očima zírala vstříc mrholení, jež se tiše snášelo na spící město.
Mladík, který se jí předtím zastával, se nad ní sklonil. „Kluci,“ hlesl s bolestivě staženým hrdlem. „Ona je mrtvá. Vy jste ji zabili!“ spolkl slzy.
„Drž hubu, vole!“
„Zabili jste ji!“ zaječel.
„My ne, to ten kretén!“ divoce ukazovali na řidiče, který pomalu vystoupil z auta. Váhavě vykročil jejich směrem.
„Padáme vodsaď!“
Rozprchli se, jako když střelí do hejna slepic. Náhle zde byl jen nešťastný řidič, prázdná ulice a dívka, kterou nejspíš zabil.
Nedokázal zakřičet na prchající kluky. Jeden z nich se v běhu ohlédl přes rameno. Zdálo se, že se chce vrátit, ale jen na chvíli. Pak i on zmizel ve tmě.
Řidič si přidřepl k dívce. „Slečno?“
Zachroptěla, ústy plnými krve přerývaně zasténala: „Král elfů … umírá …“ sípavě se nadechla. „ … přijde konec … “
Ochabla, upadla do bezvědomí.
Muž si dlaní přejel přes obličej. Náhle ho cosi zaujalo. Jakýsi detail, který předtím nepostřehl. Konečky prstů jí odhrnul pramen deštěm smáčených vlasů. S hrůzou větší než předtím, když ji srazil, zíral na její špičaté uši.
Kousl se do hřbetu ruky, aby nekřičel nahlas. Tolik toho před jízdou přece nevypil, aby musel mít takové přeludy.
Vyskočil.
Také on se obrátil na útěk, ale po pár krocích se zastavil. Hlavou mu táhl roj zběsilých myšlenek. Nejraději by ji zde nechal ležet a ujel co nejdál, ale široko daleko nebyl nikdo, kdo by jí mohl poskytnout pomoc.
Jen on jediný.


*     *    *


„Vlítla mi přímo pod auto,“ stísněně vysvětloval policejní hlídce, kterou na místo neštěstí přivolali záchranáři.
V hlavě měl jako vymeteno. Nechtěl domýšlet všechny souvislosti, ani myslet na to, co ho vlastně čeká. Přes rameno muže v uniformě sledoval, jak zdravotníci nakládají dívku do sanitky.
Uložili ji na nosítka, nohy a ruce jí srovnali do fyziologické polohy. Hlavu a krk měla znehybněné ortézou. Obličej jí zakrývala dýchací maska, přes kterou jí jeden ze záchranářů balónkem vháněl do plic vzduch. Do pravé paže měla zavedenou infuzi.
„Hýbal jste s ní, sahal jste na ni?“ zajímal se policista.
„Ne, já … byl jsem z toho dost rozhozenej … hned jsem volal záchranku …“ vysvětloval nesouvisle. „Honili ji nějací kluci. Utekli a …“
„Jasně,“ přerušil ho muž zákona. Pod nos mu přistrčil alkohol tester, do kterého předtím dýchal. „Auto si zaparkujte támhle, ať tady nepřekáží. Půjdete s námi.“
Hrdlo se mu sevřelo, ale co jiného mohl čekat po těch několika pivech, která před jízdou vypil? Snad aspoň vezmou v potaz, že jí přivolal pomoc.
Odevzdaně koukal, jak záchranáři zabouchli dveře sanity a s houkáním vyrazili směrem k městské nemocnici.


*     *    *


Bílé slunce na bílém nebi.
Esteriel naplno otevřela oči, aby je vzápětí křečovitě zavřela před ostrým světlem, které se nad ní vznášelo.
Oslepeně zamžourala do bílé záře. Obklopovala ji jako světelný závoj. Jako pruhy světla, když slunce zasvítí v lese mezi větvemi stromů.
Ležela.
Tím jediným si byla jistá.
Z jejího těla vycházely jakési průhledné šlahouny – jinak ty věci pojmenovat neuměla – a mizely v porůznu umístněných krabicích s barevnými světýlky.
Slyšela jejich tiché pípaní i pravidelný syčivý zvuk, v jehož neúnavném rytmu se jí nadzvedával hrudník.
Vyděsila se.
Ten odporný zvuk vycházel z ní samotné.
Ale toto přece nebyl její dech, ani dech žádné živé bytosti.
Spíš sípot jakéhosi obludného stroje.
Chtěla křičet, utéct, ale neměla hlas a nohy byly jen zmrtvělé kosti obalené masem.
Z mléčného oparu, který ji obklopoval, vystupovaly dvě postavy. Slyšela jejich tlumený hovor, avšak jednotlivá slova rozlišit nedokázala.
„Oberon …“ snažila se promluvit, ale bez vzduchu, který vstupoval do jejího těla otvorem pod hlasivkami, jí splynul ze rtů jen neznělý šepot.
„ … nesmí … zemřít …“
Zdravotní setra zbystřila. Sklonila se k dívce na nemocničním lůžku. „Doktore? Probrala se, něco říká.“
Také lékař zpozorněl. Rychlý pohledem přelétl displeje přístrojů. Hodnoty byly alarmující. Přesto se pokusil dívku informovat: „Měla jste nehodu. Vaše zranění jsou vážná. Jste v nemocnici. Budete …“ zarazil se, ale pak větu přece jen dokončil: „Budete v pořádku.“
V nemocnici?
Tak lidé přece říkají domům, kde léčí své nemocné. A ten muž – musí být medik.
Esteriel zaplavilo štěstí.
Sudičky, jež spřádají pavučinu osudu, jí seskaly vskutku šťastnou sudbu.
Jí i celému světu.
Právě tomu muži musí předat své poselství. Sebrala poslední zbytky sil.
„Musím přivést … pomoc …“
Pokusila se nadzvednout, aby svým slovům dodala důraz, ale již nebyla paní svého těla. Nekontrolovaně sebou zaškubala.
Cizí žena, která nad ní stála spolu s medikem, Esteriel pevně uchopila za ramena, přitiskla ji k tvrdému lůžku.
„Král Oberon umírá … Nesmí zemřít!“ marně se snažila Esteriel, ale jejímu nesouvislému šepotu nemohli porozumět. Slova, která ze sebe přerývaně vyrážela, jim nedávala žádný smysl.
„ … přijde konec … světa …“
Zajíkla se.
„ … černá hvězda … pohltí …“
Nedořekla.
Na rtech se jí objevila krvavá pěna. Naprázdno otevřela ústa, oči se jí samy od sebe obrátily v sloup.
Poslední, co ucítila, bylo ostré hvízdání, které se jí zabodlo do uší.
Tělo, předtím napjaté v křeči, ochablo.
Svět se propadl do tmy a do ticha.


*     *    *


„Zástava! Musíme začít s resuscitací,“ vykřikla sestra.
„Přestaňte, nemá to smysl,“ zarazil ji lékař. Kývl na pískající monitor: „Vypněte to. Stejně bychom ji nezachránili. Utrpěla zranění neslučitelná se životem,“ naučenou frází umlčel sestru, která se chystala vznést námitku.
Zvolil velmi nesmlouvavý tón.
Po dlouhé noční šichtě měl všeho tak akorát dost a poslední, o co stál, byla marná resuscitace nějaké bláznivé holky, která v noci skočila pod auťák.
Jediné, k čemu teď upínal své tužby, byla horká sprcha a pořádná snídaně, a pak – rovnou do hajan.
Zadíval se na hodiny zavěšené nade dveřmi. „Zapište čas exitu, informujte policii,“ přikázal.
Sestra sáhla po zdravotní kartě, když v tom se zarazila. Z boku pohlédla na hlavu mrtvé dívky, zkušeným hmatem ji natočila ke straně. Odhrnula slepené vlasy, štítivě se dotkla špičatých boltců.
„Doktore, podívejte na tohle. Pche, je to možný?“ vyprskla nevěřícně. „Tomu magorovi, co jí to udělal, by měli sebrat doktorskej diplom. A tomuhle se říká estetická chirurgie.“
Otřásla se.
Z úrazové pohotovosti byla zvyklá na ledasco. Utržené sanice i rozpáraná břicha, ale dívčiny nepřirozené uši se jí vyloženě hnusily.
Lékař se bez zájmu zadíval na dívku, které sestra přetáhla přes obličej prostěradlo.
„Lidi jsou blázni,“ shrnul s nadhledem. „Nechávají si rozříznout jazyky, aby vypadali jako hadi. Ona blábolila něco o Oberonovi.“
Sestra protáhla obličej. „O kom?“
„Neluštíte křížovky?“ ironicky se otázal lékař. „Král elfů na šest,“ vysvětlil a rozšafně dodal: „Nejspíš měla elfy ráda. Teď je to u týhle generace v módě.“


*     *    *


V cele předběžného zadržení u zamřížovaného okna stál muž. Díval se, jak nad městem vychází slunce.
Důkazy byly shromážděny, protokol sepsán.
Bylo to jen pár minut, co ho ještě jednou předvedli před vyšetřovatele, aby mu oznámili, že dívka, kterou v noci srazil, svým zraněním podlehla. Říkali mu i něco dalšího, ale on už nic z toho nevnímal.
Veškerá naděje navždy zemřela.
Pak ho odvedli zpět do cely.
Udiven vlastní netečností, bez zájmu sledoval, jak se paprsky ranního slunce odrážejí od střech okolních domů a rychle zahání stíny uplynulé noci.
V hlavě se mu donekonečna opakovala jediná nesmyslná věta. Stejně podivná, jako dívka, kterou zabil.
Král elfů umírá, přijde konec …
Přijde?
Pro mě i pro ni konec už přece přišel, pomyslel si s nekonečným smutkem.


*     *    *


Daleko za městem, uprostřed lesa růžové světlo nového dne vstoupilo skrze zaprášená okna do starého domu.
Zde, v křesle podobném trůnu, seděl starý bělovlasý muž.
Zmrtvělým zrakem hleděl vstříc věčnosti.
Zřítelnice jeho kdysi jasně modrých očí se nestáhly pod doteky slunečních paprsků. Ve strnulé tváři se nepohnul jediný sval. Z pootevřených úst nesplynul ani ten nejslabší vzdech.
Oberon, kdysi mocný král elfů, byl mrtvý.
Zemřel jen chvíli předtím, než slunce vyšlo nad lesem.


*     *    *


Lékař, jemuž skončila služba na úrazové pohotovosti, vyšel před budovu nemocnice. Zamířil k parkovišti soukromých vozidel zdravotního personálu.
Horkou sprchu i snídani měl už za sebou. Nyní se těšil domů, do čistě povlečené postele. Když bude mít štěstí a děti od sousedů nebudou vřískat, probudí se nejdřív ve dvě, možná ve tři odpoledne.
Pak si dá kávičku, ke kávičce dortíček, do kávičky rumíček.
Při té představě byl svět hned veselejší.
Zhluboka se nadechl čerstvého ranního vzduchu. Bylo zřejmé, že nad městem nadchází krásný den.
Rušnou noc završenou jedním bezvýznamným exitem nechal daleko za sebou. Za roky, kdy dělal tuhle práci, si zvykl nevytvářet si k pacientům žádné osobní vazby.
Rychlým krokem míjel trafiku u nemocniční vrátnice, když vtom koutkem oka zahlédl na vystavených novinách titulek, který ho přiměl zastavit.
Strnul, náhle se bál otočit.
V jeho mysli se vrstvily obrazy a vzpomínky jako narychlo sestříhaný film. Skládaly se jeden ke druhému, až stvořily do sebe zapadající celek.
V tom jediném záblesku si pospojoval zdánlivě nesmyslná slova, která chroptěla umírající dívka se špičatýma ušima.
Musím přivést pomoc. Král Oberon umírá. Nesmí zemřít. Jinak přijde konec světa! Černá hvězda pohltí …
Ale co pohltí?
Otázka, jejíž odpověď už stála za dveřmi.
Kdesi vysoko nad doktorovou hlavou se zablýsklo.
S předtuchou obrátil zrak k nebi.
Ještě před chvílí bylo jasně modré, průzračné.
Nyní se zatáhlo hustými, vroucími mraky, jako by se schylovalo k pořádné bouřce.
Nepotřeboval se ohlédnout přes rameno na vystavené noviny, aby pochopil, co mu předtím uniklo.
Všechny do jednoho palcové titulky hlásaly:

NEJVĚTŠÍ VĚDECKÝ EXPERIMENT VŠECH DOB!

V obřím urychlovači částic nedaleko Ženevy vědci dnes chystají simulaci Velkého třesku. Pohltí uměle vytvořená černá díra Zemi? Kritici se obávají konce světa …



KONEC