wz
Lady Vader Star Wars Fan Fiction

Lady Vader Star Wars Fan Fiction

Fantastické příběhy nejen ze světa Star Wars


Vítejte na stránkách, na kterých vám přináším své vlastní příběhy jak ze žánru Star Wars fan fiction, tak i zcela samostatné. Cílem stránek není ohromit barevnou grafikou, ale pobavit obsahem uvedených příběhů.
Pokud se vám mé příběhy budou líbit, doporučte je ostatním.
Pokud ne, pak na ně zapomeňte …


Fantastické příběhy:


Zde vám přináším příběhy na fenoménu Star Wars zcela nezávislé. Nejen Star Wars živ je člověk, a tak ne v každém vyprávění musí explodovat rovnou celé planety a blýskat světelné meče. Zaujmout nás přece může i příběh úplně jiný.

POD POSTELÍ



Neměl rád večery, ani noc.
Neměl rád čas, kdy stíny vstoupily do jeho pokojíčku a na město za oknem padla tma.
Nenáviděl zářivku pouličního osvětlení, která kreslila na stěny oranžové pruhy a stíny skryté v zákoutích činila ještě temnější a nepřehlednější.
Ležel v posteli zachumlaný v peřince.
Vidět z něj byly jen oči.
Velké a vyděšené.
Plné strachu.
Kdyby mohl, přetáhl by si peřinu i přes hlavu.
Věděl, že něco je zde.
Objevilo se vždy, když maminka zhasla lampičku u jeho postýlky a odešla, protože uvěřila, že on už spí.
Číhalo pod postelí.
Tiché a soustředěné.
Připravené pozřít nejen jeho tělo, ale i křehkou, bezbrannou duši.
Nikam nespěchalo.
Vědělo, že jeho čas bezpochyby přijde.


*      *     *


„Mami?“
„Spinkej …“
Zhasla lampičku. Pohladila ho po zpocených vlasech.
Za otevřeným oknem nadcházel soumrak.
„Proč se tak chumláš? Vždyť je horko,“ chtěla mu odkrýt peřinu.
„Ne,“ špitl nešťastně. Celý se otřásl.
„Je ti zima? Ukaž, nemáš horečku?“ položila mu měkkou, příjemnou dlaň na čelo v obavě, zda na něj něco neleze.
„Bojím se,“ špitl.
„Ale jdi, a čeho?“ nasadila chlácholivý tón.
Ve tmě usedla na okraj postýlky. Pohladila ho po rozpálené tváři.
„Je pod postelí,“ hlesl.
„Kdo je pod postelí?“
Ale na tuhle otázku odpovědět neuměl. Do očí mu vstoupily slzy.
„Chce mě sežrat,“ vysvětlil plačky. Slzičky se mu rozkoulely po tvářích.
Styděl se za svůj strach i slzy. Byl už přece velký kluk. A kluci se nebojí, ani nepláčou.
Shovívavě se rozesmála: „Ale jdi, ty můj hrdino. Tak se na toho bubáka podíváme.“
Sklonila se. Dlouhé plavé vlasy jí jako nevěstin závoj zakryly obličej.
„Mami, nedívej se tam,“ vyjekl v bezmocném zoufalství. „Mamííí …“


*      *     *


Našli ho o pár dní později.
Ležel zachumlaný v posteli, sám v opuštěném bytě. Prázdným zrakem zíral do vysokého stropu.
Mlčel.
Neodpovídal.
Neuměl jim říct, co se stalo, ani kam jeho matka odešla a zda se vrátí.
Nedokázali s jistotou poznat, zda vůbec vnímá, co mu říkají, na co se ho ptají.
Prohledali byt, dům i okolí. Sklepy a garáže, špinavé dvory. Nahlédli za rozpadlé, oprýskané zídky.
Vyhlásili pátrání. Byla pohřešovaná.


*      *     *


Odvedli ho do cizího domu s vysokými okny a zahradou s velkým pískovištěm.
Prohlédl ho lékař.
Jeden, druhý, pak ještě několik dalších. Přišla i hezká paní, která mu ukazovala podivné, různobarevné obrázky a kladla zvláštní otázky.
Snažili se ho přimět k hovoru, ale on zarytě mlčel. Nedíval se na ně, ale skrze ně.
Věděl, že to na něj nikdy nezapomene.
Až zjistí, kam ho odvedli, přijde si pro něj.


*      *     *


Po čase vše vzdali. Nechali ho být.
Převezli ho do jiného domu. Podobného jako byl ten první. Jen zde bylo víc bílé lesklé barvy na stěnách a vysoká okna chránily mříže.
Děti, s nimiž to místo sdílel, byly nějaké jiné, než ty, na které byl zvyklý. Některé byly zavřené v klecích.
Dům měl i zahradu.
Velkou, krásně upravenou. S lavičkami a cestičkami vysypanými růžovým štěrkem, se vzrostlými stromy a rozkvetlými keři.
Nebylo zde ani pískoviště, ani prolézačky. Zato mnoho zákoutí plných neproniknutelných stínů.
Neměl to místo rád.
Přesto ho sem vždy po obědě vodili.
Ten den došli s ošetřovatelkou, která o něj pečovala, až na samý okraj zahrady.
Zastavil se.
Zbledl.
Oči měl náhle plné slz. Brada se mu roztřásla. Koutky jeho pevně semknutých rtů vykreslily nešťastný rohlíček.
„Copak?“ pohladila ho laskavá sestra po vlasech. „Bolí tě něco? Nebo jsi snad špatně šlápl?“
Mechanicky zavrtěl hlavou.
Nepromluvil.
Den byl jasný a průzračný, nebe vysoké a modré, ale on široce otevřenýma očima hleděl do temného zákoutí v rohu zahrady.
Ponurého a vlhkého.
Větve keřů se komíhaly v teplém odpoledním vánku. Stíny zvlněných listů tančily po pečlivě udržovaném trávníku.
Honily jeden druhý, hrály sami se sebou na schovávanou. Mizely v beztvarém chuchvalci tmy pod zdí.
„Je tam …“ pípl chraplavě.
Promluvil poprvé od chvíle, kdy pro něj přišli.
Sestra se podivila. Také jí přešel po tváři stín. Něco se změnilo.
„Co je tam?“ otázala se.
Zamračil se: „Bojím se. Pojďte pryč.“
Chytil ji překvapivě prudce za ruku, snažil se ji odvést.
Rozesmála se.
„Ale jdi,“ řekla shovívavým tónem. Tak podobným hlasu jeho matky.
Také ona ho pohladila měkkou, příjemnou rukou po náhle zpocených vlasech.
„Tak to tě trápí – bubáci a stíny,“ zvolala spokojená, že právě ona záhadu vyřešila.
„Bývalo to pod postelí,“ zakňoural. „To ono …“ nedokázal děsivé sdělení dokončit.
Stejně by mu nevěřila.
„Víš co?“ vesele zamrkala. „Tak já se na toho bubáka podívám.“
Sklopil hlavu, stěží protáhl polknutí bolestivě sevřeným hrdlem.
Nedokázal se dívat, jak vstoupila mezi stíny.



KONEC