wz


PROPAST



Kráčeli ruku v ruce po stezce na vrcholcích skal, jež se koupaly v nazlátlém světle měkkého ranního slunce.
Nedívali se do ostrých zářezů, které se otvíraly jen pár metrů od míst, kam našlapovaly jejich nohy.
Dívali se jeden druhému do očí. Drželi se za ruce. Byli šťastní, že jsou spolu, že mohli – alespoň na pár dní – opustit ruch města a vychutnávat ničím nerušený klid toho osamělého místa i sebe navzájem.
Příliš nemluvili. Jen tu a tam zašeptali pár slov, aby nakonec přece jen stočili oči k propasti pod svýma nohama.
Muž se pousmál koutkem úst: „To je hloubka,“ s užaslým obdivem se zadíval do rozervané, strmé úžlabiny plné balvanů a křoví, jejíž dno se ztrácelo kdesi v stinném příšeří skalního masivu. V propasti, z níž vycházel navlhlý chlad.
„Tam kdyby někdo spadl,“ pokračoval pomalým, jakoby nepřítomným hlasem, „tak už ho nikdo nikdy nenajde.“
Při těch slovech jemně, sotva znatelně stiskl paži mladé ženy, která ho doprovázela. Něco podivného bylo v tom sevření. Něco jako poselství s jasným sdělením.
Ústa, která se jindy něžně dotýkala těch nejintimnějších míst jejího těla, se stáhla do ošklivého úsměšku.
V šedých očích muže se mihl výraz, jaký v nich ona nikdy nespatřila. Záblesk jen těžko uvěřitelné krutosti, ze kterého se jí stáhlo hrdlo.
Zvuky a šelesty okolního světa jako by v té jediné vteřině naráz utichly. Slova se jí zadrhla na jazyku stejně, jako veškeré myšlenky, jež náhle odumřely. Nebylo o čem mluvit. Nevyřčený záměr, jenž zůstal viset mezi nimi v prostoru, byl více než zřejmý.
Chtěl její smrt.
Tady a teď.
Poplašeně se rozhlédla kolem, ale odpovědí jí bylo jen ustrnulé, liduprázdné ticho a nevšímavá netečnost průzračného podzimního dne.
A blízkost nevyhnutelného.


*      *     *


Padala.
Její tělo se smýkalo po hrubém povrchu pískovcových skal. Naráželo do zakrslých keřů a věkovitých balvanů. Přesto, že z dálky vypadaly jako oblé a hladké, nyní byly ostré jako dýky. Odíraly jí tvář i paže, zařezávaly se do masa. Do otevřených ran se nalepil mokrý písek a zčernalý štěrk.
Prsty s bříšky a nehty rozdrásanými do krve se marně snažila zachytit ostnatých šlahounů a kluzkých spár.
Padala do nedozírné hloubky, do vysokých nánosů zetlelého listí, pod nimiž se skrývala tvrdá zem.
Její duši neobestřel strach, jen nezměrný údiv.
Nezadržitelně se blížila k samému dnu beznaděje.
Rozbité rty bolestivě roztáhla v němém výkřiku.
Něco v jejím těle nechutně prasklo.
Udeřila se do hlavy.
V ústech a nose ucítila odpornou chuť sražené krve.
Před očima se jí vyrojily milióny zářivých jisker, aby vzápětí splynuly s černým sametem nicoty.
Ani na okamžik nepochybovala, že právě teď zemřela.


*      *     *


„Tak co je? Usnula jsi?“
Někdo s ní prudce zatřásl.
Zamžikala očima. Zmateně pohlédla na muže po svém boku.
„Copak, ulít ti roj?“ vesele ji šťouchl do ramene. „Pojď, půjdeme.“
Vzal ji za ruku, znovu chtěl vykročit stezkou, jež se vinula nad vrcholky skal.
„Počkej,“ hlesla.
Vymanila svou ruku z jeho sevření. Podvědomě couvla o krok.
Prohlédla si sama sebe, ale na jejích rukách nebyly žádné stopy po ostnech, které je rozdrásaly do krve.
Najednou si nebyla jistá vůbec ničím. Sama sebou, mužem, jenž ji doprovázel, ani tím, co vlastně zažila.
Ale ten prožitek byl tak skutečný, tak opravdový, tak bolestně hmatatelný. Tak podivně opravdový.
„Stalo se něco?“ pátravě se na ni zadíval a v jeho šedých očích se objevil stín skutečných obav.
„Ne … já … nic se nestalo … jenom …“ ohlédla se přes rameno na propast.
Stísněně se pousmála, pohlédla mu do očí. „Máš pravdu, půjdeme.“
Sama ho uchopila za ruku, srovnala s ním krok.
Spatřila snad možnost, jež by mohla jednou dojít uskutečnění?
Možná, že v jiném vesmíru zemřela, aby procitla do toho, který ji teď obklopoval. Možná jen na střípek času usnula a měla neobyčejný sen. Možná měla až příliš velkou představivost.
Možná …
Rozhlédla se.
Svět byl stejný jako předtím, a přece něčím jiný. Bezchybný, a přesto pokřivený. Jako zrcadlo, které netuší, že v jeho dokonalém povrchu je ukryt kaz.
A ona náhle věděla, že vztah s mužem, jenž ji doprovázel, již nikdy nebude jako dřív, že se mezi nimi otevřela bezedná propast, která se nikdy nezacelí.



KONEC