wz
Lady Vader Star Wars Fan Fiction

Lady Vader Star Wars Fan Fiction

Fantastické příběhy nejen ze světa Star Wars


Vítejte na stránkách, na kterých vám přináším své vlastní příběhy jak ze žánru Star Wars fan fiction, tak i zcela samostatné. Cílem stránek není ohromit barevnou grafikou, ale pobavit obsahem uvedených příběhů.
Pokud se vám mé příběhy budou líbit, doporučte je ostatním.
Pokud ne, pak na ně zapomeňte …


Fantastické příběhy:


Zde vám přináším příběhy na fenoménu Star Wars zcela nezávislé. Nejen Star Wars živ je člověk, a tak ne v každém vyprávění musí explodovat rovnou celé planety a blýskat světelné meče. Zaujmout nás přece může i příběh úplně jiný.

RŮŽE PRO ALBERTA



Pršelo.
Jemný déšť skrápěl podzimem pokroucené listy věkovitých dubů. Nebe bylo nízké a šedé, nepřívětivé.
Po upravené štěrkem vysypané cestičce šel ruku v ruce manželský pár. Postarší dobře oblečení lidé, jejichž oděv vyjadřoval, jak velký význam danému okamžiku přikládají. Muž nesl velký deštník, který je oba spolehlivě chránil před lezavým mrholením.
Nemluvili.
S hlavami mírně skloněnými kráčeli důstojným krokem, jak se na místo vyžadující pietu sluší.
Stanuli nad náhrobkem.
Po několik dlouhých chvil znehybněli v tichém usebrání. Ještě více sklopili hlavy.
Pak žena z papíru vybalila kytici bílých růží.
Sklonila se k mramorové desce vystupující z pečlivě sestříhaného trávníku. Pozorně upravila květiny na šedě žíhaném kameni. Dbala, aby temně zelené listy nezakrývaly pozlacený nápis.
Do očí jí vstoupily slzy.
Tři roky života se mihly rychleji než plamen zhasínající svíce.
Konečky dlouhých prstů se něžně dotkla gravírované podobenky zesnulého. Kapky deště se na jejím povrchu leskly jako stříbrné perly.
„Byl jsi vynikající,“ zašeptala.
Naposledy pohlédla do moudrých očí zlatého kokršpaněla. Znova a znova musela obdivovat ruku umělce, která obraz vytvořila.
Albert, její milovaný, vskutku vypadal jako živý. Jaká škoda, že hrob nebyl skutečným hrobem, ale spíše prázdným kenotafem.
Vždyť z chudáka Alberta skoro nic nezbylo.
Vstala, připojila se k muži, který na ni trpělivě čekal.
Ještě chvíli oba setrvali v tichu a ve vzpomínkách.
Pak se stejně pomalým krokem, jakým přišli, vydali štěrkovou cestičkou zpět k autu zaparkovanému před branou hřbitova.


*     *    *


Starý, přesto opravený dům uprostřed udržované zahrady.
Zšeřelá jídelna.
Velký oválný stůl, čistý ubrus. Kytice bílých růží v broušené váze. Fotografie zesnulého v rámečku se stojánkem, černá páska přes roh.
Muž a žena ztracení ve skličující prázdnotě.
„Kokršpaněl?“
„Zlatý kokršpaněl, vždyť víš, že jiného nechci,“ a s tak trochu omluvným úsměvem dodala: „Připadá ti to dětinské?“
„Nepřipadá,“ ujistil ji. „Jsou …“
Pohlédli si do očí v dokonalé shodě.
„ … báječní,“ sebrala mu slova ze rtů.


*     *    *


Štěňátko.
Živoucí plyšáček.
Velké nemotorné tlapky, ouška poletující kolem hlavy s roztomilým čumáčkem.
Zvědavé oči.
Maličký Albert, neboť dát mu jiné jméno je ani nenapadlo, dováděl v zahradě. Stejně zlatý, jako spadané listí všude kolem.
Běhal a honil nepolapitelné šustění v prvním mrazíkem spálené trávě. V každém zákoutí, za kmeny javorů i pod velkými balvany kolem skalky, se bezpochyby skrývalo něco nadmíru zajímavého.
Možná opozdilá myš či ještěrka hledající místo k zimnímu spánku, nebo kos paběrkující poslední brouky.
Zaujat nepostižitelným hemžením nepostřehl, že je sledován.
Panička zůstala stát na okraji chodníčku vydlážděného břidlicí. S úsměvem plným lásky až mateřské si založila ruce na prsou.
Lehce pootočila hlavu na muže, který se k ní připojil. Objal ji kolem ramen, něžně políbil do krátkých šedých vlasů.
„Je úžasný,“ špitla. „Nemůžu se dočkat až …“
„Nebuď netrpělivá,“ přerušil ji shovívavě. „Počkej, až vyroste. Nic nesmíme uspěchat.“
„Já vím, jednou bude vynikající,“ hlesla s pohledem upřeným do budoucna.
A pak již jen mlčky sledovali pejska, jak vesele pobíhá v podzimním odpoledni a s roztomilou nemotorností tančí mezi opadaným listím.


*     *    *


Tři roky uběhly jako voda.
Mihly se rychleji než plamen zhasínající svíce.
Štěňátko se změnilo v pejska.
Z pejska vyrostl pes.
Zdravý a silný. Sebejistý strážce domu, v němž žil a který dnem i nocí pozorně hlídal. Nic mu neuniklo. Nikdy se nestalo, aby nepřiběhl, byl-li páníčky zavolán.
Miloval je tak, jak umí milovat pes. Hluboce a oddaně. A oni milovali jeho. Těšili se, jak roste a prospívá, jak vyplňuje dny jinak prázdné a bezútěšné svou bezvýhradnou láskou.
Den se nachýlil k večeru.
Do zazimované zahrady vstoupily stíny. Zákoutí mezi keři se stala ještě tajemnější.
„Alberte! Domů, honem!“
Pánův hlas ho vytrhl ze zaujetí něčím, co hrabalo v ojíněné trávě.
Zvedl hlavu, naslouchal.
Nevěděl přesně proč, ale tentokrát se mu domů prostě nechtělo.
„Alberte?!“
Vycítil netrpělivost v hlase, který ho volal.
Zahrada ještě více potemněla, na vysokém nebi vyšly první podzimní hvězdy. Zelené a studené. Ale on neviděl dál než k sestříhaným růžím.
Šustění v trávě utichlo.
Nejraději by zmizel mezi keři, ale hlas, který ho volal, nešlo neposlechnout.
Otočil se zády ke keřům i růžím. Sklopil ocásek, hluboko svěsil hlavu s dlouhýma ušima. Neochotně se vydal k domu, v jehož vchodu čekal rozladěný pán.
Z obdélníku dveří se do večerního přítmí rozlévalo žluté světlo. Studený venkovní vzduch prosycovala vůně chystané večeře. Čerstvě uvařených bramborových knedlíků a špenátu. Česnekem panička rozhodně nešetřila.
Pán se sklonil k psovi, který se k němu přišoural. Pohladil ho po zlaté hlavě.
Pes k němu zvedl své velké, oddané oči. Spatřil paničku, jak se postavila za mužova záda. Na sobě měla zástěru, v ruce kuchyňský nůž.
„Alberte, pročpak neposloucháš?“ otázala se vyčítavě jako by mluvila s malým neposlušným děckem.
Provinile se přikrčil.
Ale pán vesele zamrkal. Přátelsky psa poplácal: „Tak pojď, Alberte. Už je čas.“
Vycítil, že mu bylo odpuštěno, že už se na něj nikdo nezlobí. S náladou o poznání lepší vběhl do domu.
Zamířil rovnou do kuchyně.


*     *    *


Jídelna.
Velký, slavnostně prostřený stůl.
Bílý ubrus s ažurovou výšivkou, stříbrné příbory, starobylý servis, broušené sklo.
Secesní svícen, zapálené svíčky.
Muž složil příbory na prázdný talíř. Otřel si ústa látkovým ubrouskem. Nezmuchlal ho, ale pečlivě složil tak, aby vypadal jako nepoužitý.
Také žena dojedla. Přes oválnou desku stolu pohlédla na muže, pak na hodiny na krbové římse. Malá ručička seděla na dvanáctce, velká se k ní pomalu blížila.
Vedle hodin stály jedna vedle druhé fotografie psů, kteří kdysi v domě žili a bezútěšné dny jeho pánů vyplňovali svou láskou. Mnohé byly zažloutlé uplynulým časem, ale ta poslední, stará něco málo přes tři roky, vypadala stále jako nová.
Žena chtěla promluvit, ale místo slov jí do očí vstoupily slzy.
„Ale jdi,“ konejšil ji muž.
Také on se zahleděl ke krbové římse. Napadlo ho, že hned zítra musí dát nejnovější fotografii do rámečku.
Vstal, obešel stůl. Uchopil ženu za ruku. Přiměl ji, aby i ona vstala. Něžně ji objal.
„Už neplač,“ pohladil ji po slzami zmáčené tváři. „Večeře byla vynikající. Jednou za čas si člověk přece musí pochutnat.“


*     *    *


Pršelo.
Jemný déšť skrápěl podzimem pokroucené listy věkovitých dubů. Po upravené štěrkem vysypané cestičce kráčel bok po boku manželský pár.
Muž držel velký deštník, který je oba spolehlivě chránil před lezavým mrholením. Žena s opatrností až dojemnou nesla malou schránku z leštěného dřeva.
Došli k nevelkému domku na okraji hřbitova.
„Hrob je připravený,“ uvítal je tichým hlasem správce.
„Chudáček,“ špitla žena. „Moc toho z něj nezbylo …“ hlas se jí zlomil potlačovaným pláčem.
Hrobník si povzdychl.
Tak bohatí lidé, a přece neměli být šťastní.
Děti jim bůh nenadělil a každý pejsek, kterého si pořídili, zakrátko pošel nebo se stal obětí nehody. Pátral v paměti, kolikrát už pohřbíval jejich miláčka, ale nějak se nemohl dopočítat.
Nakonec nad vším v duchu mávl rukou.
Pokynul nešťastnému páru, aby jej následoval.
Společně došli k odkrytému hrobu. Uložili schránku k ostatním. Některé se dávno změnily v prach, jiné ještě vzdorovaly věčnosti. Hrobník zakryl otvor mramorovou deskou, upravil drny kolem.
Tichými hlasy mu poděkovali za odvedenou práci.
Posbíral nářadí, odešel. Ohleduplně zanechal pozůstalé jejich smutku.
Muž podal ženě kytici zabalenou v papíru. Odstranila deštěm navlhlý obal. Sklonila se nad náhrobním kamenem.
Položila na něj tři bílé růže. Dbala, aby temně zelené listy nezakrývaly pozlacený nápis hlásající jediné jméno – Albert.
Konečky prstů se jemně dotkla gravírované podobenky zesnulého.
Prožívala nekonečný žal, opájela se smutkem, nenasytně vychutnávala bolest a utrpení.
„Byl jsi vynikající,“ vydechla.
Vstala, připojila se k muži, který na ni trpělivě čekal.
Ještě chvíli oba setrvali v tichu a ve vzpomínkách.
Pak se stejně pomalým krokem, jakým přišli, vydali štěrkovou cestičkou zpět k bráně hřbitova.
Muž povzbudivě sevřel ženinu ruku, s příslibem v očích zašeptal: „Nebuď smutná, tři roky utečou jako voda.“



KONEC