wz
Lady Vader Star Wars Fan Fiction

Lady Vader Star Wars Fan Fiction

Fantastické příběhy nejen ze světa Star Wars


Vítejte na stránkách, na kterých vám přináším své vlastní příběhy jak ze žánru Star Wars fan fiction, tak i zcela samostatné. Cílem stránek není ohromit barevnou grafikou, ale pobavit obsahem uvedených příběhů.
Pokud se vám mé příběhy budou líbit, doporučte je ostatním.
Pokud ne, pak na ně zapomeňte …


Fantastické příběhy:


Zde vám přináším příběhy na fenoménu Star Wars zcela nezávislé. Nejen Star Wars živ je člověk, a tak ne v každém vyprávění musí explodovat rovnou celé planety a blýskat světelné meče. Zaujmout nás přece může i příběh úplně jiný.

ŠPÍNA



„Jednou chcípneš ve špíně,“ s ironií říkávala matka.
Nenáviděla ji.
Nenáviděla ji za potměšilý tón hlasu, kterým ta slova pronášela.
Nenáviděla ji za zvrácený výsměch, kterým ji častovala, když se myla u otlučeného lavóru se studenou vodou.
Domek, ve kterém s matkou žily, byl oprýskaný a neudržovaný, páchl plísní a zatuchlinou.
Nikdy neuklizenou špínou.
Lidé se mu vyhýbali.
Jako malá dokázala k matce cítit jediné, nejhlubší odpor. Prožívala nekonečný stud, když jí děti daly poprvé najevo, že se jí štítí.
Mnohokrát marně přesvědčovala matku, že takhle se žít prostě nedá. Nakonec, jakmile to šlo, odešla pryč.
Pryč od špinavých zdí a nánosů prachu pod nábytkem.
Pryč od vrstev zčernalé mastnoty za sporákem.
Pryč od lidí, kteří se jí pošklebovali a významně si zacpávali nosy.
Nyní žila v útulném, pečlivě uklizeném bytě na předměstí. Nebyl velký ani přepychový, ale úhledný a čistý.
Voňavý.
Nevzpomínala na matku a špinavý domek.
Nevzpomínala na posměšky ostatních.
Dávno všechny nepříjemné myšlenky i pocity zahnala do nejzazšího kouta své duše. Jako když chuchvalec prachu setřete vyždímaným hadrem.


*     *    *


Přišla domů z práce.
Odemkla.
Ještě na chodbě si zula boty, aby v předsíni nenašlapala. Naučeným pohybem vklouzla do pantoflí nachystaných hned za dveřmi.
Stiskla kliku, zavřela dveře. Dbala, aby se nedotkla jejich vyleštěného povrchu a nezanechala na něm otisky svých dlaní.
Otočila se a …
… strnula.
Hrdlo se jí stáhlo, vytřeštila oči. Její srdce zapomnělo na okamžik bít.
Neschopná pohybu zůstala zírat na – černý chuchvalec.
Velký, vypasený, naprosto odporný.
Jako přerostlá tarantule trůnil uprostřed předsíně.
Musela několikrát polknout, než se odhodlala tu věc obejít.
Proplížila se kolem stěny, nespouštěla z chuchvalce oči. Náhle měla dojem, jako by ji i on pozoroval. Jako by si ji měřil žlutýma potměšilýma očima ukrytýma mezi předivem špíny.
Přísahala by, že je živou bytostí, která se jí vysmívá už jen tím, že prostě je.
Jediným dlouhým krokem stanula u skříně s potřebami pro úklid. Vyndat z ní lux a zneškodnit chuchvalec bylo dílem okamžiku.
Zhluboka si oddychla. Uvědomila si, že až do teď prakticky nedýchala.
Celá se rozklepala. Jako by právě svedla boj na život a na smrt.
Po zbytek dne už za nic nestála, a i když se snažila odvést myšlenky jinam, pořád se v nich musela vracet k chuchvalci.
Raději předsíň vytřela.
Dvakrát.
Pro jistotu.
Pečlivě očistila i lišty u podlahy, avšak úlevu necítila. Nechápala, proč ji tak vyděsil, proč na něj musí pořád myslet.
Byl to přece jen obyčejný chuchvalec prachu.
Nic víc.
Ten den šla spát brzy. Snad se jí podaří ošklivé myšlenky zaspat a ráno si na příhodu s chuchvalcem už ani nevzpomene.


*     *    *


Otevřela oči, zadívala se do tmy. Nevěděla, co přesně ji probudilo.
Hluk noční tramvaje nebo rachot z chodby, možná pláč miminka od sousedů. Zadívala se do tmy, nastražila uši, ale nic takového neslyšela.
Přesto ji divný pocit neopouštěl.
Ještě chvíli koukala do namodralého šera, než s předtuchou vstala z postele. Opatrně vkročila do předsíně.
Nemusela rozsvěcet, aby ho spatřila. Náhle viděla každý i ten sebemenší detail, jako by nebyla noc, ale jasný den.
Chuchvalec byl zde.
Povaloval se po vytřené podlaze.
Svíjel se a měnil tvar.
Dlouhýma, pavoučím nohám podobnýma prackama se sápal po bílých stěnách. Zanechával na nich špinavé šmouhy.
Vychutnával kouzlo okamžiku, kdy byl pánem všeho.
Vydouval vstříc světu chlupaté břicho, v jehož nitru se cosi hemžilo. Bylo jisté, že se chystá zplodit bratříčky.


*     *    *


Probudila se s přidušeným výkřikem.
Prudce se posadila na posteli, očima divoce zatěkala kolem sebe, aby se vzápětí zhroutila zpět. Zavrtala se pod deku.
Co když číhá tam venku?
Nevěděla, kolik času uběhlo, než se natolik zklidnila, aby se odvážila rozhlédnout přes okraj deky.
Pokoj byl bílý a čistý, voněl vypranými peřinami.
Několikrát se zhluboka nadechla, zadívala se do oslnivě bílého stropu. Trvalo ještě několik zmatených úderů srdce, než byla schopná vstát a vypravit se do práce.
Cestou z domova vzala vyhodit odpadky a spolu s nimi i sáček z luxu. Ačkoli nebyl ani zdaleka plný, bude lepší, když chuchvalec, který včera vyluxovala, zmizí v popelnici.
Teprve nyní se jí opravdu ulevilo.
Byl pryč.
Navždycky.


*     *    *


Dny plynuly jeden za druhým.
Chodila do práce, pečovala o domácnost. Těšila se z vypraných záclon a úhledně vyžehleného prádla, z nablýskaných dlaždiček v koupelně a čistého ubrusu na jídelním stole.
Spokojeně se usmívala do vyleštěných zrcadel.
Vzpomínky na ošklivý sen začaly pomalu blednout, až nakonec zmizely v zapomnění.


*     *    *


Přišla domů z práce.
Odemkla.
Ještě na chodbě si zula boty, aby v předsíni nenašlapala. Naučeným pohybem vklouzla do pantoflí nachystaných hned za dveřmi.
Stiskla kliku, zavřela dveře. Dbala, aby se nedotkla jejich vyleštěného povrchu a nezanechala na něm otisky svých dlaní.
Otočila se a …
… zaječela.
Byl zde.
Stejný jako tehdy, a přece jiný.
Větší, chlupatější, odpornější.
Křečovitě zatnula prsty do netečné masy dveří za svými zády. Náhle jen pramálo záleželo na tom, zda na nich nechá zpocený otisk.
Strnula naprosto ochromená pohledem dvou žlutých potměšilých očí.
Dávný dojem se změnil v dnešní jistotu.
Tenkrát žluté oči jen tušila, nyní je viděla.
Beztvarý chomáč nabral konkrétní tvar. Na chlupatých nohách se pomalu přesunul vpřed. Nebylo proč spěchat.
Ozvalo se šumění. Tiché předení kdesi hluboko pod prahem uvědomělého vnímání. Jako když kocour po vydařené hře s myškou spokojeně vrní na klíně své paničky.
Hrdlo se jí ještě více stáhlo. Nemohla dýchat.
Tisíce hlasů k ní promlouvaly nesrozumitelným šepotem, a přece poselství v něm ukryté bylo více než zřejmé.
Zděšeně se otočila zády k chuchvalci. Stiskla kliku, ale dveře se nehnuly ani o píď. Nezamykala, tím si byla jistá. Bezmocně lomcovala dveřmi se zapadlým zámkem.
Zachvátila ji panika, po tvářích se jí rozkoulely slzy. V němé hrůze se ohlédla přes rameno.
Byly jich stovky, možná tisíce, nejspíš milióny.
Valily se ze stěn jako hejna malých černých pavoučků. Chuchvalec za chuchvalcem, až bílé stěny zčernaly chlupatou záplavou.
V nenasytné touze se spojovaly jeden s druhým, rostly a sílily. Vrhaly se na ni, až ji celou obalily.
Dusila se a chroptěla.
Zalepily jí oči a spoutaly tělo, pronikly hluboko do úst, usadily se v plicích.
Marně se zmítala, marně bojovala. Sama sebe víc a víc zamotávala do prachových sítí.
Stejně jako moucha lapená v pavučině, ani ona neměla nejmenší šanci.


*     *    *


Našli ji o mnoho dní později.
Až když sousedům přišlo divné, že ji už dlouho nepotkali, a domem se začal šířit nesnesitelný zápach.
„Viděl jste někdy něco podobného?“ otázal se vyšetřovatel.
Policejní lékař zakroutil hlavou. Zasmušile zkoumal tmavě šedou, divně ulpívající hmotu, která mu uvízla na prstech krytých ochrannou rukavicí.
Křečovitě zkroucená mrtvola na podlaze byla tou zvláštní pavučinou dokonale obalená. Ze všeho nejvíc připomínala nestvůrný kokon.
Pozoruhodné, s takovým druhem posmrtné hniloby se nikdy nesetkal. Zamyšleně se rozhlédl po vzorně uklizeném bytě.
Necítil soucit, jen profesionální zájem zjistit, co se mladé ženě vlastně přihodilo. Hlavně, aby nešlo o nějaký cizokrajný hnus. To by pak musel dát celý barák do karantény.
„No nic, necháme ji odvézt. Pak nám dejte vědět, co jste zjistil,“ uzavřel vyšetřovatel. Obrátil se na kolegu, který postával v chodbě: „My zatím prověříme, jestli měla nějakou rodinu.“


*     *    *


Policejní auto poskočilo po nezpevněné cestě plné děr a výmolů. Zastavilo před oprýskaným domkem za vesnicí.
Řidič vypnul motor, tázavě pohlédl na kolegu.
Oba muži se přes polámaný plot s rozpadlou brankou zadívali směrem k zápraží, kde seděla stará žena.
Prošli zahradou s nikdy neposekanou trávou, zastavili se před stařenou. Byla stejně zpustlá a zanedbaná jako dům i zahrada.
Šířila kolem sebe štiplavý zápach.
Nemohli nepomyslet na snad až příliš vzorně uklizený byt, ve kterém našli mrtvolu její dcery. Bylo k nepochopení, že právě tyto ženy měly něco společného.
Stručně jí oznámili, co se stalo a jaké zvláštní okolnosti smrt mladé ženy doprovázely.
Stařena se ušklíbla.
Bezkrevné rty zkřivila do ošklivého úsměšku, vycenila dásně s polámanými, zahnědlými zuby. Bez nejmenší známky soucitu prohlásila: „Jo jo, já jí vždycky říkala, že jednou chcípne ve špíně.“
Muži si vyměnili zaražený pohled. Ačkoli uvyklí ledasčemu, na takovou dávku nepatřičnosti nebyli připraveni.
Stařena sáhla pod lavici. Zpod ztrouchnivělého sedáku vytáhla velkého kocoura.
Chlupatého, černého.
Ze všeho nejvíc připomínal přerostlý, vypasený chuchvalec.
Položila si kocoura na klín. Spokojeně se usmála. Ostatně, koho by nepotěšilo, když na jeho slova jednou dojde.



KONEC