wz
Lady Vader Star Wars Fan Fiction

Lady Vader Star Wars Fan Fiction

Fantastické příběhy nejen ze světa Star Wars


Vítejte na stránkách, na kterých vám přináším své vlastní příběhy jak ze žánru Star Wars fan fiction, tak i zcela samostatné. Cílem stránek není ohromit barevnou grafikou, ale pobavit obsahem uvedených příběhů.
Pokud se vám mé příběhy budou líbit, doporučte je ostatním.
Pokud ne, pak na ně zapomeňte …


Fantastické příběhy:


Zde vám přináším příběhy na fenoménu Star Wars zcela nezávislé. Nejen Star Wars živ je člověk, a tak ne v každém vyprávění musí explodovat rovnou celé planety a blýskat světelné meče. Zaujmout nás přece může i příběh úplně jiný.

SVĚTLA PROMENÁD



I kdyby Měsíc s hvězdami přestaly svítit nad námi,
nám postačí, když budou plát světla promenád.
(poválečný šlágr)


Celé věky plul osaměle vesmírem.

Nekonečně volný vychutnával svobodu, jež mu byla dána.

Byl šťastný, dokud nespatřil jiného poutníka. Srážce zabránit nedokázal. Obrovitý úder rozmetal jeho tělo na kusy. Strašlivá síla ničivě zasáhla samu podstatu jeho bytí.

Bolest a bezmoc ho ochromily. Přivedly na pokraj šílenství.

Milióny let trvalo, než se úlomky znovu spojily v jeden celek, než získal zpět svůj tvar. 

Pozdě si uvědomil, že náhodná svědkyně té srážky jeho bezmoci využila. Byla příliš velká a on příliš malý a slabý, než aby jí dokázal vzdorovat. Zachytila trosky jeho těla, přitáhla si je a přimkla k sobě. Na nic se ho neptala. Učinila z něj svého druha, navždy lapeného v síle její gravitace.

Zpočátku ji nenáviděl. Nejvíc ze všeho za tu arogantní pýchu s jakou se ho zmocnila. Bránil se myšlence, že je pouhým otrokem jejího rozmaru. Okázale, výbuchy četných vulkánů, dával najevo svůj vzdor.

Nakonec se však se svým údělem smířil. Jeho povrch se zklidnil a namísto žhavé lávy se na širokých pláních rozlila moře stříbrného písku.

Nenávist i bezmocný vztek pohřbil hluboko v sobě. Ale uhasit je nedokázal. Stále, jako malá, nikdy nevyhaslá jiskra, doutnaly v jeho nitru.

Nalezl zalíbení v jejích modrých oceánech a zelených lesích, vyprahlých pouštích i blyštivých ledovcích. Rád pozoroval proměnlivé chomáče sněhobílých mračen.

Udiven sledoval, jak její, celé věky neměnnou tvář s nadcházejícím soumrakem náhle ozařují miliardy pronikavých světel. Jak se jako roje mihotavých světlušek přesouvají po jejím povrchu ruku v ruce s hranicí dne a noci.

Občas jí jejich přítomnost záviděl. Nevěděl, že jsou světly velkoměst, jež bolestivě vrostla do její tváře. Netušil, že jejich stavitelé jednou přijdou i za ním.

A pak, jednoho dne, byli zde. Podivně malí, podivně křehcí. Jejich první kontakt s ním nebyl ničím víc než letmým dotekem. Nesmělým políbením.

Avšak po čase, jenž pro ně znamenal celou věčnost, se vrátili a s nimi přišly stroje. Obludy, jež se s krutou bezohledností zakously do jeho těla. Rvaly ho na kusy a přetvářely, jak oni poručili.

Kdyby měl ústa, řval by. Kdyby měl duši a víru, úpěl by k bohům.

Ale jemu zbývalo jen jedno jediné.

Nenávist.

Ten miliardy let zaplašený pocit, který kdysi ozařoval jeho tvář rudými erupcemi vulkánů. Nenávist tak velká, že by dokázala zničit celé světy.

Rozhodl se v pouhém zlomku věčnosti.


*     *    *


Čelo razicího štítu se zavrtávalo do tvrdé měsíční horniny. Otáčku za otáčkou, sáh za sáhem. Pomalu, avšak s tím větší urputností, postupovalo vpřed.

Bylo třeba rozšířit a pospojovat přirozené tunely, které hluboko pod povrchem protínaly hmotu Měsíce, aby v budoucnu mohly sloužit jako zázemí pro kolonie na povrchu.

Práce to byla pomalá a úmorná. Ubíjející svou jednotvárností.

Právě tu nudu a jednotvárnost si pamatoval jako poslední.

A pak už jen nesnesitelný žár explozivního lávového výronu v místech, kde žádné magma být nemělo, kde geologické průzkumy předpokládaly tvrdou, miliardy let ustálenou horninu.

Panickou hrůzu a pocit naprosté beznaděje, když se snažil evakuovat posádku z poškozeného stroje i z tunelu plného ohnivého pekla.

Jekot sirén a blikání oranžových majáků.

Nesnesitelnou bolest, když se mu hmota skafandru zatavila do těla. Spalující žár i strašlivou zimnici.

Nenávist a hněv probuzeného obra. Jeho tichý smích jako by utopený v slzách.

I milosrdnou tmu, která ho vzápětí obklopila.


*     *    *


Přežil.

Nevěděl, jak je to možné, ale přežil. Jako jediný z těch, kdo byli ten den na šachtě.

Napřed si uvědomil zvuky, pak mlhavý přísvit, který pronikl obvazy, jež mu zakrývaly oči. Podle elektronického pípání a tlumených hlasů usoudil, že je v nemocnici. Nakonec začal vnímat i bolest. Bolest tak silnou, že ji ani ty nejsilnější léky nemohly utišit.

Netušil, kolik času uběhlo. Zda dny nebo týdny či snad dokonce měsíce.

Možná roky.

Ale jedno bylo jisté, svět se změnil.

Měsíc už dávno nebyl neškodnou oběžnicí jako stvořenou ke kolonizaci, ale žhavou koulí rozervanou lávovými řekami a krátery vulkánů. Časovanou bombou připravenou zničit sebe i svět, kolem kterého obíhal.

Měsíční moře se změnila v jezera bublajícího magmatu. Rudé gejzíry vybuchovaly vstříc vesmírnému prostoru a v širokých obloucích se v nízké gravitaci neochotně vracely zpět k povrchu.

Pohled z nedaleké Země to byl úchvatný. Za hluboké noci i jasného dne.

Úchvatný a děsivý.

Nikdo nepochyboval, co Zemi čeká.

Aniž o tom věděl, byl shledán viníkem toho všeho. Důlní společnost se přetahovala s geologickým průzkumem, házely vinu jeden na druhého, aby jejich bezmocný vztek nalezl svůj cíl právě v něm.

Bránit se nemohl, a snad právě to ho nakonec ochránilo. Byl jen nemohoucí troskou. Vzbuzoval víc soucitu než nenávisti. Časem na něj prostě zapomněli, zatímco on se pomalu, den za dnem, týden za týdnem, vracel zpět k životu.

Ani ho nepřekvapilo, že za ním nikdo nepřišel, že mu jednou v úterý odpoledne s rozpaky oznámili, že jeho žena i s dětmi navždy odešla, že se neobjevil ani nikdo z bývalých přátel. Mnozí zemřeli tam nahoře, jiní se od něj prostě odvrátili.

Zůstal sám.

Častokrát, když už se mohl dívat svýma očima, sledoval skrze mezery mezi žaluziemi načervenalý opar, který se vznášel nad městem. Měsíční noci už nebyly stříbrné, ale krvavě rudé. V ten okamžik nechápal, proč ho vlastně zachraňují. Proč ho odsoudili k životu. Vždyť budoucnost už neměl opravdu nikdo.

Na své tváři jako by znovu cítil horký dech rozhněvaného obra, jako by k němu promlouval nikdy nekončícím šepotem.

Pro tentokrát jeho zlobě unikl.

Pro tentokrát …


*     *    *


Vstoupil do setmělého bytu. Mnoho věcí zůstalo na svém místě, jiné zmizely. Stejně, jako ti, které miloval, jako život, který žil, jako muž, jímž kdysi býval.

Prošel zšeřelým prostorem. Vyhnul se pohledu do velkého zrcadla v předsíni, prsty bez citu se dotkl ovladačů rádia v kuchyni.

Zapraskalo. Zašumělo. A když už se zdálo, že toto budou jediné zvuky, jež bude schopno vydat, ozvala se píseň:

I kdyby Měsíc s hvězdami přestaly svítit nad námi,

nám postačí, když budou plát, světla promenád.

Bez jakéhokoli pocitu rádio zase vypnul.

Ten starý, dávno zapomenutý šlágr, se stal hitem doby. Na vybudování dostatečného množství spolehlivých krytů nebyl čas. A tak jedni v marné naději na záchranu utíkali do plesnivých sklepů, jejichž okna ucpávali pytli s pískem, jiní hledali útěchu v ironickém vzdoru.

Klidně si zhasni, Měsíci, je-li to tvá vůle. Nám chybět nebudeš. My máme světla promenád.


*     *    *


Bydlela jen o pár bloků dál. Její rodina odešla do jakéhosi zatuchlého, železničního tunelu, jenž od jisté doby sloužil jako úkryt, ale ona odejít nechtěla.

V záchranu nevěřila.

Nechtěla prožít posledních pár týdnů svého života namačkaná ve smrduté kobce, ve které se stejně všichni usmaží zaživa.

Často sedávala u okna a dívala se ven.

Na poloprázdné město, na rudý Měsíc nad obzorem.

Stále častěji měla pocit, že k ní promlouvá. Někdy tichým, jednotvárným hlasem, jindy burácivým přívalem rozčilených slov. Slyšela jeho tichý, v slzách utopený smích.

Jako by byl živou bytostí.

Trpělivě mu naslouchala, nechávala ho, aby vstupoval do její mysli.  Fascinovaně hleděla na jeho navždy změněnou tvář. Celou svou bytostí nasávala tu sebezničující nenávist.

Za bezhvězdných nocí bloudila ulicemi se zrakem obráceným k nebi, pohlcená kouzlem umírajícího Měsíce.


*     *    *


Spalující žár a nesnesitelná bolest.

Střídání horečky i zimnice.

Znovu sáhl po aplikátoru s léky, znovu zatoužil po množství, které by ho s konečnou platností uvrhlo do svobody nebytí.

Znovu, jako snad stokrát předtím, si vpíchl jen přesně odměřenou dávku, a pak nechal nataženou ruku volně klesnout.

Znovu nenáviděl sám sebe za tu zbabělou slabost. Nebyl schopen své trápení ukončit, a tak mu nezbylo, než se s ním naučit žít.

Naučil se přemáhat bolest a nevnímat svůj odpudivý vzhled, nevšímat si poznámek kolemjdoucích. Bral život jako pevně stanovený sled činností, jež musí být vykonány, ať už jsou jeho vlastní pocity jakékoli.

Nevzpomínal, kým byl předtím a jak vypadal, koho miloval.

Zakázal si čehokoli litovat.

Jen sny zaplašit nedokázal. Ty stále stejné sny o spoře osvětlené chodbě a gigantickém stroji, o ohnivé smršti i tichém smíchu utopeném v slzách.


*     *    *


Probudil se s výkřikem, a kdyby mu to jeho spálené hlasivky dovolily, řval by do ochraptění, ale takhle nebyl jeho hlas ničím víc, než přidušeným šepotem.

Posadil se na posteli, široce otevřenýma očima zíral do nezvykle jasné noci.

S těžkým povzdychem vstal, pomalu vyšel na balkón.

Město kolem bylo prázdné a tiché, takřka opuštěné. Přesto zářilo do chladné noci milióny pouličních světel.

Hrdé a vznešené. Vyrovnané.

Pohlédl na Měsíc.

Právě vycházel nad střechami domů. Žhavé gejzíry tryskaly z jeho povrchu a kreslily na noční oblohu červené vějíře. Rozlámané desky jeho kůry se jako obludné kry převalovaly na hladinách lávových řek.

Byly stejně rudé jako jizvy na jeho těle.

Opřel se o zábradlí balkónu. Znovu se zadíval na zmučený Měsíc. Jak mnoho měli společného, jak moc si byli podobní.

Hořkou nenávistí.

Prázdnotou i bolestí.

Hlubokými ranami, jež se nikdy nezahojí.

Už dlouho měl pocit, ba přímo jistotu, že jsou spolu nějakým zvláštním způsobem spojeni. Slyšel burácení jeho zloby i tichý, podmanivý smích.

Jako by se mu ten krutý obr vysmíval.

Zpozorněl. Napnul uši. Uvědomil, že hlas, který slyší, z nebes rozhodně nepřichází. Dole, v malém parku mezi domy, spatřil siluetu dívky. Hlavu měla zvrácenou k obloze. Dívala se na Měsíc a smála se.

V pozadí za jejím smíchem zněla hudba. Z otevřeného okna protějšího domu se linula ta stále stejná píseň.

I kdyby Měsíc s hvězdami …

Rozezlenému Měsíci navzdory.


*     *    *


Jen o pár dnů později se město, jeho starobylá náměstí a křivolaké uličky, moderní bulváry i vznešené mosty oděly do slavnostního šatu. Barevné girlandy se pohupovaly v lehkém vánku, zdarma se podávalo jídlo i pití. Pestré průvody veselých masek tančily ulicemi. Setmělým podvečerem zněla hudba.

Ti, kdo ještě zůstali, se chystali na dnešní večer jako na slavnost. Na benátskou noc s ohňostrojem, jaký dosud nikdo nespatřil.

Bude výjimečná. Naprosto jedinečná.

Taková, na kterou se prostě nezapomíná.


*     *    *


Procházel městem.

Tak, jako vždy, i nyní byl sám.

Neměl nikoho, s kým by mohl tu nevšední chvíli sdílet. Oblečený do džínových kalhot, těžkých bot a kožené bundy, rukavic a s kuklou přes hlavu, vypadal jako blázen, který se v ten jedinečný večer rozhodl vyloupit banku.

Zaraženě sledoval rej rozjařených masek i dvojice, jež splývaly s mihotavými stíny setmělých zákoutí.

Jak moc jim záviděl.

Tanečníkům a milencům i veselým chlapíkům, kteří si u stánků s buřty cpali mastné huby. Ne, že by nemohl přijímat potravu ústy, ale pohled na jeho tvář by ostatním na chuti určitě nepřidal.

A pak zaslechl smích. Jiný, než rozpustilý řev kolem. Tichý, podmanivý, jakoby utopený v slzách, a přesto povýšený nad ostatní.

Smích, který znal.

Stiskl rty, svraštil obočí. Očima zatěkal kolem sebe.

Seděla nedaleko. Na osamělé lavičce pod velkým stromem v rohu náměstí. Přesněji, na opěradle lavičky, nohy měla na jejím oprýskaném sedáku. Dívala se na Měsíc a tiše se smála. Neměla žádnou společnost. Přišlo mu divné, že je sama a přitom se směje.

Byl to stejný smích, jaký zaslechl před pár dny uprostřed noci.

Bezděky se opřel o jednu z rozzářených luceren. Stál tam opravdu hodně dlouho, než k němu pomalu obrátila hlavu.

Byla zvláštní. Ne přímo krásná, ale z celé její bytosti vyzařovalo něco výjimečného. Ale třeba to bylo jen tím, že se na něj žádná žena už hodně dlouho tak hezky neusmála.

„Dobrý večer,“ pozdravila měkkým, lehce zastřeným hlasem. Jako by v něm zazněly slzy. „Už na tebe čekám.“

Nebo to byl potlačený smích?

Zaskočeně se rozhlédl kolem, ale ať se díval, jak chtěl, nakonec mu nezbylo než usoudit, že její slova opravdu patřila pouze jemu. Trochu ho naštvalo, že mu ta holka na potkání tyká.

Váhavě k ní vykročil. „Na mě?“ zavrčel nevlídně.

Věděl, že není mužem, s nímž by jakákoli žena chtěla prožít byť jen jedinou noc, natož svou poslední. Tak proč by měla čekat právě na něj.

Pokrčila rameny: „Možná na tebe, možná na někoho jiného, možná na nikoho.“

„Pak raději půjdu.“

Na legrácky podobného typu náladu rozhodně neměl.

Smířlivě se usmála. Drobnou ruku položila na opěradlo lavičky, těsně vedle sebe. Chtěla, aby zůstal. Uposlechl její výzvu, ačkoli neusedl tak blízko, jak si přála.

Kradmo na ni pohlédl. Jejich oči se setkaly. Ty její byly stříbřitě šedé, tak trochu zasněné. Ty jeho …

Rychle sklopil zrak. Nechtěl, aby se do nich dívala.

… byly zarudlé a stižené chronickým zánětem. Dříve bývaly nebesky modré.

„Mám dojem, že jsem vás nedávno zahlédl u nás před domem,“ nadhodil váhavě. „Poznal jsem váš smích,“ dodal na vysvětlenou.

„Opravdu, můj smích? Možná nebyl můj, možná patřil někomu jinému,“ potřásla hlavou s dlouhými, světlými vlasy se zvláštním, jemně stříbrným nádechem. Laškovně na něj mrkla šedým okem.

„Hlavně, že se bavíte,“ podrážděně se ušklíbl.

Zvážněla. Přisedla si těsně k němu. Chtěl se odtáhnout, ale nebyl dost rychlý. Vzala ho za ruku. Bylo to, jako by se ho dotkla přes hodně tlustou, plstěnou deku. Ne kvůli rukavici, kterou měl, ale proto, že většina nervových zakončení byla spálena a umělá kůže, kterou lékaři pokryli jeho ruce, komfort citlivého hmatu neposkytovala. Přesto se zachvěl. Paměť mu zprostředkovala ten dávno zapomenutý vjem.

„Bojíš se,“ řekla tiše. Žádná otázka, jen strohé konstatování faktu.

„Bojím?“ zopakoval dotčeně. „Proč myslíte?“

Hloupý dotaz v očekávání toho, co mělo dnes v noci přijít.

Přiblížila svou tvář těsně k té jeho. Téměř se jimi dotýkali. Téměř, kdyby mezi nimi nebyla jeho kukla.

„Ano, bojíš. Všeho se bojíš – mně, dnešní noci, smrti.“

Uprostřed náměstí živá kapela spustila ten stále stejný, dokola omílaný cajdák. I kdyby Měsíc s hvězdami … a tak dále až do omrzení. Současně se odkudsi z příšeří domovního průjezdu ozvaly nezaměnitelné vzdechy a vzrušené sténání.

Zblízka mu pohlédla do očí. Kolem koutků jí zahrál vyzývavý úsměv. „A co ty? Jak hodláš naložit s dnešní nocí?“

Měl sto chutí si stáhnout z hlavy kuklu a ukázat té hubaté slečince, s kým že to flirtuje. Smích by ji bezpochyby přešel.

„Přestaňte mě provokovat,“ řekl přísně.

Zbytečně v něm probouzela touhy, na které chtěl dávno zapomenout. Chtěl, ale nemohl. Bylo výsměchem krutého osudu, že právě jich bylo jeho znetvořené tělo stále schopno. I když rychlovka někde ve špinavém průjezdu byla tím posledním o co by v tuto – stejně, jako kteroukoli jinou – chvíli stál.

„Jsem ženatý,“ nic banálnějšího už říct snad ani nemohl. Až nyní si uvědomil, že rozvodové řízení vlastně nikdy neproběhlo, že jeho žena prostě jen odešla.

Neurčitě se ušklíbla. „A dál?“

„Mohla bys být moje dcera,“ marně hledal další záchytný bod, přičemž nechtěně přešel do méně formálního tónu.

„Ale to by byla škoda, nemyslíš?“ v šedých očích se jí pobaveně zablýsklo.

Oběma rukama uchopila spodní okraj jeho kukly. Jediným rychlým pohybem ji vyhrnula vzhůru, až odhalila jeho ústa. Tak tohle už bylo příliš. Pevně ji chytil za zápěstí.

„Okamžitě přestaň!“

Pak ji prudce odstrčil, až málem spadla na zem.

Jako by se nic nestalo, vemlouvavě řekla: „Záleží jen na tobě, jak prožiješ svou poslední noc.“

„Otázka je, zda ji chci prožít zrovna s tebou,“ odsekl podrážděně.

Přál si, aby jeho hlas zněl ostře, ale stejně jako vždy, i nyní byl jen přidušeným chrapotem.

„Prožiješ ji se mnou, ať chceš, nebo ne,“ a než stačil cokoli udělat, políbila ho.

Chtěl se bránit, vzdorovat, ale doteky jejích rtů byly tak příjemné. Jako vzrušivá ozvěna prošly celým jeho tělem.

Špičkou jazyka mu pronikla do úst.

Zavřel oči. Prudce si ji k sobě přitáhl. Nepamatoval, kdy naposledy políbil ženu, kdy se ho některá z nich dotkla z jiného důvodu, než proto, aby mu vyměnila obvazy.

Stáhla mu rukavici, jeho zjizvenou ruku si vsunula pod bílou halenku. Necítil jemné detaily, hebkost pleti či měkkost ňadra, které měl náhle v dlani, jen těžko popsatelný, mrazivě horký žár.

Byl to podobný pocit jako ve snu, jako když …

Rychle tu myšlenku potlačil, ale jiné pocity ovládnout nedokázal.


*     *    *


Nevěděl, jak se dostali z lavičky na náměstí na promenádu vysoko nad řekou. Obrovský, rudý Měsíc se vznášel nad vodní hladinou, v níž se zrcadlily odlesky jeho požárů. Svým jasem soupeřil s matně bílým světlem luceren.

S jistou dávkou námahy, kterou však v žádném případě nedal najevo, vysadil dívku na širokou kamennou zídku na okraji ochozu. Najednou chtěl, čemu se jen před malou chvílí bránil, co vlastně nikdy takovým způsobem nedělal. Už mu bylo jedno, kde jsou a jestli se někdo dívá. Avšak zde, ve výšce nad řekou, panovalo hluboké, takřka posvátné ticho jemně podbarvené vzdálenou hudbou. Výhled na Měsíc nebyl ničím rušený, přesto zde nebylo živé duše. Všichni dali přednost zábavě na náměstí a v přilehlých uličkách.

Podal se té osamělé náladě, své mučivé touze i chtivým dotekům dívky ve svém náručí, když v tom se zarazil. Uprostřed hlubokého polibku jeho rty zmrtvěly, sevření ochablo. Ruku, kterou laskal její klín, stáhl zpět.

„Počkej,“ řekl zastřeně. „To nejde, to vážně nemůžeme,“ vydechl přerývaně.

Rukama se vzepřela o okraj balustrády. Bez ohledu na hloubku za svými zády se zvrátila zpět a dala tak vyniknout dokonalým křivkám svého těla. Rozepnutá halenka vyzývavě odhalila její přednosti.

Rychle se odvrátil.

Přimhouřenýma očima si ho opovržlivě změřila. „Proč?“ otázala se hlasem, jehož vřelost klesla kamsi k absolutní nule.

Nejspíš nebyla zvyklá, aby ji nějaký muž odmítl, natož mrzák, který mohl být rád, že ho vůbec vzala na milost.

„Nemůžu ti zkazit poslední noc.“ Polkl, aby uvolnil náhle stažené hrdlo. „Najdi si někoho lepšího.“

Otočil se, hodlal odejít.

„Chci tebe.“

Zarazil se, ohlédl se přes rameno. Trpce si povzdychl: „Nevíš, co chceš.“

Jediným bleskovým pohybem mu strhla z hlavy kuklu. Byla tak rychlá, že nedokázal nijak zareagovat.

Křivě se pousmála: „Ale vím. Moc dobře to vím.“

Její hlas zněl najednou jinak. Jako by vycházel z hluboké studny. V očích se jí objevil podivný, rudý žár.

Bezděčně couvl o krok zpět. V marné snaze skrýt před ní své rány odvrátil tvář. Dobře věděl, jak vypadá, že jeho tvář je více tváří přízraku než člověka, ale na ni jeho vzhled podle všeho neudělal ani ten nejmenší dojem.

„Já přece vím, co jsem ti udělal,“ zasyčela sžíravě.

Sevřel se mu žaludek. „Udělal?“

Hlavou mu prolétl roj zmatených myšlenek. Opilá nebyla, možná zfetovaná, anebo jí ze všeho docela obyčejně přeskočilo, ale i tak ho její slova i tón, jakým je vyslovila, doslova přimrazily k zemi.

Seskočila z balustrády. Ledabyle si upravila oděv. „Jen jsem nebyl důsledný. Měl jsi zemřít, ale – unikl jsi.“

„Zbláznila ses?“ vyhrkl.

Nejspíš tehdy četla jeho příběh v nějakém bulvárním plátku, dokázala ho vypátrat a teď …

„To si vážně myslíš?“ ušklíbla se dřív, než stačil úvahu dokončit. Jako by uměla číst myšlenky.

Po zádech mu přeběhl mráz. Nechtěl ani domýšlet, jakou zvrácenou surovost mu hodlala udělat, kdyby se s ní miloval. Snažil se upnout mysl k reálnému vysvětlení té situace, ale jeho rozjitřené vědomí již nebylo rozumných závěrů schopno. Nabyl dojmu, či spíše jistoty, že k němu nepromlouvá ona, ale někdo úplně jiný.

Blýskla po něm očima: „Musím dokončit, co jsem začal. Dnes zemřou všichni, ale ty jako první.“

Pozpátku začal couvat. Před jejím nepřítomným výrazem i očima plnýma studeného žáru. Byla o hlavu menší než on, štíhlá a drobná, přesto dostal strach. Byl jen stínem silného chlapa, kterým kdysi býval. Navíc vycítil, že moc, která ji ovládá, není z tohoto světa.

„Ty nejsi skutečná,“ zašeptal.

Zvlnila rty do krutého úsměvu. Zorničky očí se jí roztáhly do nelidských rozměrů. Hořely v nich rudé plameny sopečných erupcí.

„Jsem skutečnější, než si myslíš.“

Vzdorovitě pohodila hlavou. Noční oblohu ozářil jas exploze silnější, než všechny předchozí. Žhavý gejzír vytryskl z povrchu měsíce vstříc Zemi. Lidé kdesi v dálce zaječeli.

Nedbale mávla rukou, jako by odháněla obtížný hmyz. Jakási síla ho zvedla do vzduchu, aby s ním vzápětí surově praštila o zem.

Marně lapal ústy po vyraženém dechu.

Ohromeně na ni pohlédl: „Kdo … kdo jsi …?“ zajíkal se.

A ona mu přikázala: „Podívej se na oblohu.“

Poslechl.

„Už víš, kdo jsem?“

Podařilo se mu nabrat dech. V ten okamžik porozuměl slovům, která slýchal ve snech, i poselství bezmocného vzdoru, jež v sobě nesla.

„Jsi zhrzený ubožák,“ drtil slova mezi zatnutými zuby. „Tupej šutr, co obíhá kolem jinýho šutru!“


*     *    *


Jaká opovážlivost!

Ten nemohoucí tvor se mu opovažuje vysmívat. Urážet ho a ponižovat.

Obrovská síla rozervala jeho nitro. Cítil, jak puká, jak se tříští a rozpadá. Jak v kataklyzmatické explozi ničí sám sebe.

Umíral.

V bolestech a utrpení.

Zničen vlastní nenávisti a přece zaplaven pocitem nekonečného štěstí. Vzrušením, jaké dosud nepoznal.

V posledním záblesku vědomí spatřil světla na povrchu Země. Vysmívala se mu a dráždila ho svou zpupností a pýchou, s jakou zářila vstříc zkáze.

Však ona pohasnou, pomyslel si dříve, než se jeho vědomí navždy rozplynulo v nicotě.


*     *    *


Znovu se rozmáchla, aby ho udeřila, aby ukončila jeho život dřív, než životy ostatních. Již dávno měl zemřít a bylo jen škodolibou ironií osudu, že přežil.

Pozvedl k ní rozbolavělé oči i znetvořenou tvář.  „Posluž si. Tak dělej!“ zachroptěl. „Dopřej si tu radost.“

Jak strašlivě ji – či spíše to, co ji ovládalo – nenáviděl.

Sebral poslední zbytky sil. Zemře tak jako tak, tomu už nic nezabrání, ale nezemře jako oběť.

Vyskočil na nohy, jediným dlouhým krokem byl těsně u ní. Dříve, než ho stačila znovu zasáhnout tou podivnou, neviditelnou energií, pevně ji uchopil za ramena. Přitiskl jí paže k trupu.

Vytřeštila oči. Z úst se jí vydral nelidský výkřik. Surově ji přirazil ke sloupu jedné z luceren. Nemínil na ni brát ty nejmenší ohledy.

Zaskučela.

Probodla ho pohledem plným nenávisti: „Nemáš ponětí, jakou bolest jsi mi způsobil. Ta tvoje ocelová obluda!“ zaječela.

Zkřivila rty, zaťala zuby. Bezpochyby se chystala na další, tentokrát finální útok, když v tom se její tělo napjalo jako obrovitý luk.

Řev, jenž se jí dral z úst, nebyl hlasem člověka. Planoucí oči vytřeštila do prázdna. S lidskou bytostí už měla jen málo společného.

Pustil ji, zděšeně uskočil zpět. Obrátil se na útěk.

Ještě jednou střelil pohledem k obloze a – strnul. Zkameněl naprosto ochromený pohledem, který se mu naskytl.

Z nedalekého náměstí se ozvalo vřískání a ječení, ale i nadšený povyk jako při silvestrovské noci. Orchestr začal hrát jako zběsilý.

Žádný ohňostroj se nemohl rovnat úkazu, který Zemi nabídla nebesa.

Gigantická exploze v jedné jediné vteřině rozmetala Měsíc na kusy. Z nitra umírající planety se vyvalil žhavý chuchvalec roztavených hornin a žhavých plynů. Jeho jas v mžiku vyplnil noční oblohu a přezářil i světlo vzdálených hvězd.

Měsíc přestal existovat, hvězdy pohasly.

Zářila jen světla promenád.


*     *    *


Udělal několik potácivých kroků, klesl na kolena. Pohledem sklouzl na dívku, jež ležela bezvládně zhroucená u paty balustrády.

Co mělo přijít, bylo neodvratné. Ale ještě nějaký čas jim přece jen zbývá.

Váhavě se dotkl jejího ramene, jemně s ní zatřásl. Chtěl ji oslovit, ale neznal její jméno, a tak jen cosi neurčitého zašeptal.

Tiše zasténala, otevřela oči. Zmateně svraštila obočí: „Kdo jste?“

Zděšeně mu pohlédla do zjizvené tváře. Prudce ucukla, když ji chtěl vzít za ruku. Nevěřícně zatěkala očima kolem sebe, zadívala se do temně rudé oblohy. Pokud existuje peklo, pak musela procitnout přímo v jeho středu.

„Neboj se,“ řekl tiše. „Víš, co se stalo?“ otázal se.

Netušil, jaké jsou její poslední vzpomínky, ale moc si přál, aby nebyly žádné.

Vzepřela se na loktech, pokoušela se vstát. Neurčitě potřásla hlavou. Do očí jí vstoupily slzy. „Já nechci umřít.“

„A kdo by chtěl?“ pousmál se hořce.

Pomohl jí vstát. Zvedl ji do náručí, donesl k nedaleké lavičce. Posadil si ji na klín. Rukama ho objala kolem krku, znovu se mu zadívala do tváře. Konečky prstů se opatrně dotkla jizev, které ji brázdily. Něco jí říkalo, že jeho, i když vypadá tak strašlivě, se bát nemusí. Cítila jen těžko vysvětlitelné výčitky, které se upínaly právě k němu.

„To vám způsobil on? Nebo já … nebo kdo vlastně?“ zamumlala nesouvisle.

„Nemysli na to.“

Odhrnul jí z obličeje pramen rozcuchaných vlasů. Stříbrný lesk z nich zmizel stejně, jako z jejích očí. Zbyly jen zmatek a strach.

Z výšky nad jejich hlavami se ozvaly pronikavé hvízdavé zvuky následované rachotem blízkých explozí. Z povrchu k nebi vystřelily obrovité sloupy zčernalého prachu a rozdrcených trosek. První, drobné úlomky mrtvého Měsíce se střetly se Zemí, ale ty větší, mnohem ničivější, měly teprve přijít.

Oběma rukama ji uchopil za hlavu. Se zoufalou vášní ji políbil. Nebránila se, neprotestovala. Polibek i jeho způsob opětovala, ačkoli ani v nejmenším nepochyboval, že za jiných okolností, by ho jako muže nikdy nepřijala. Přesto mu její doteky přinesly pocit štěstí, ale jen na okamžik.

Vzápětí se ozvalo další ostré hvízdání.

Nad obzorem vyšlehl do prostoru oslepující záblesk, tisíckrát jasnější, než ty předchozí. Jako by vzplály milióny sluncí. K nebesům se zvedla jednolitá, ohnivá hradba, jež před sebou hnala horký vítr a žhavý mrak roztavených úlomků následovaný ohlušujícím rachotem.

Křečovitě zavřel oči, oslepený tím jasem.

Zděšeně se ohlédla přes rameno. Tlumeně zasténala, když i její oči bolestivě zasáhl jasně bílý žár. Po tvářích se jí rozkoulely slzy. V bláhové naději schovat se před blížící se smrtí mu zabořila hlavu do ramene. Třásla se jako při horečce.

Utíkat nemělo smysl. Nebylo, kam se ukrýt, kde najít spásu. Svět umíral.

„Neboj se,“ zašeptal. „Bude to jen chvilka bolesti.“

Celým tělem se k němu přitiskla a on ji pevně objal. Svíral ji v náručí a konejšil, dokud je nedostihla smrt a navždy nepohasla světla promenád.



KONEC