wz
Lady Vader Star Wars Fan Fiction

Lady Vader Star Wars Fan Fiction

Fantastické příběhy nejen ze světa Star Wars


Vítejte na stránkách, na kterých vám přináším své vlastní příběhy jak ze žánru Star Wars fan fiction, tak i zcela samostatné. Cílem stránek není ohromit barevnou grafikou, ale pobavit obsahem uvedených příběhů.
Pokud se vám mé příběhy budou líbit, doporučte je ostatním.
Pokud ne, pak na ně zapomeňte …


Fantastické příběhy:


Zde vám přináším příběhy na fenoménu Star Wars zcela nezávislé. Nejen Star Wars živ je člověk, a tak ne v každém vyprávění musí explodovat rovnou celé planety a blýskat světelné meče. Zaujmout nás přece může i příběh úplně jiný.

ŽIVOT PO VÁNOCÍCH



Přišel podzim a s ním mlha.
Sychravý opar visel nízko nad posmutnělou krajinou, až nebylo možné odlišit klidnou hladinu rybníka od jinovatkou zkřehlých luk.
Pak jednoho dne kdosi otevřel stavidlo a voda z rybníka začala pomalu vytékat přes výpusť do okolí.


* * *


Malý kapřík překotně plaval, co mu ploutve stačily. Vůbec se mu nelíbilo, co se s rybníkem děje. Měl strach, že se přiblížil čas, jemuž se – kdo ví proč – říká vánoce a kdy prý podivné bezšupinaté bestie žerou kapry.
Spěchal.
Rychle zabíral ploutvemi, nořil se hlouběji a hlouběji do tmavých vod, až do míst, kam denní světlo nikdy neproniklo, a voda byla zkalená zvířeným bahnem.
Doplaval k rozsochatému kořeni, který u dna vytvářel temnou skrýš.
„Jsi tady?“ zabublal nesměle.
„Jak pro koho,“ zněla nevrlá odpověď.
Voda se mírně zavlnila. Jeden stín, větší a temnější, se oddělil od ostatních.
Malý kapr se zachvěl. O starém sumci se říkalo, že si rád smlsne na leckterém línovi či dokonce kapříkovi, avšak on s ním mluvit prostě musel. Doufal, že starý pán není hladový a že navzdory vyhlášené mrzutosti s ním bude ochoten prohodit pár slov.
„Jsi nejstarší z nás,“ pokračoval kapřík. „Hodně pamatuješ …“
V temnotě hlubokých vod zasvítila potměšilá očka. Rozeklaná tlama se roztáhla do jízlivého šklebu: „Výlov začal, co?“ Sumec věděl, že on se bát nemusí. Párkrát už ho na břeh vytáhli. Přeměřili, zvážili, pochovali v náručí, a pak ho zase pustili zpět. Proč to dělali, netušil, nicméně nabyl jistoty, že na rozdíl od kaprů a jiné havěti, jemu nic nehrozí.
Kapřík protáhl zelenou hubinku: „Je pravda, že některým z nás se to podařilo?“ překotně prohnal vodu žábrami.
Sumec mrskl dlouhými vousy. Ještě více se zašklebil: „Jen jednomu. Byl vyloven, umístěn do vany a třetího dne se vrátil,“ zadeklamoval. „Aspoň tak se to říká.“
„A ty jsi ho znal?“ vykulil kapřík oči.
„Ne, ale moje prabába mi o něm vyprávěla.“
„Takže život po vánocích existuje?“ žbluňkl kapřík s nadějí.
„Je to věc víry,“ rozšafně uzavřel sumec. Jen mírně pohnul dlouhým tělem a opět splynul se stíny pod křivým kořenem.


* * *


Voda v kádi byla studená, a i když pořád přitékala a odtékala, nedalo se v ní skoro dýchat. Vyděšení kapři se tiskli jeden ke druhému, stranou těch, kdo obrátili bílá bříška vstříc šedému nebi.
Malý kapřík překotně hýbal skřelemi, aby se v té tlačenici nezadusil. Snažil se nemyslet na bolest, kterou mu působila rána na boku, ani na krutý hlad, který se mu za bezesných nocí usadil v bříšku.
Mnohokrát unikl podběráku, který se zanořil do kádě. Mnohokrát slyšel divoké pleskání lapených druhů i podivné duté rány, které nevěstily nic dobrého.
Jen jednou se odvážil nahlédnout přes okraj bečky. Co spatřil, ho dokonale vyděsilo.
Takže oni nás opravdu žerou! ježily se mu ploutvičky hrůzou.


* * *


Podběrák opět zajel do kádě.
Kapřík bojoval, seč mohl, ale proti statnému týpkovi v gumové zástěře šanci prostě neměl. Onen tvor ze všeho nejvíc připomínal slizkou přerostlou žábu.
Tvor hodil kapra do hranaté mísy, která se pod jeho vahou divoce propadla. Kapřík strachy doslova zcepeněl. Široce otevřel hubičku. Vzápětí se ozvalo třesknutí těžkého kovu o kov a mísa i s kaprem opět vylétla nahoru. Kapřík jen bezmocně mrskl ocasem.
„Tři kila. Stačí?“
Je to věc víry, je to věc víry … opakoval si hrůzou ochromený kapr, když vtom kdosi další vysokým hlasem zašveholil: „Stačí. Vezmu si ho živého, ať mají děti radost.“


* * *


Byl vyloven, umístěn do vany a …
Tak tohle je vana. Bílé koryto s čistou vodou, co divně drhne v hubě a z její umělé chuti se našinci tak akorát svírá žaludek.
Blééé, co to do té vody, u rybí řiti, dávají? otřásal se odporem.
Také se na něj dívali. Koukali přes okraj vany, občas se ho dotkli. Byli stejně podivní, jako tvorové u kádě, ale ne tak velcí. Nejspíš šlo o jejich pulce.
Fuj!
Snažil se ukrýt u dna, jenomže vana byla příliš mělká, a tak před jejich teplými prackami nebylo úniku.
Jeden den … druhý …
… a třetího dne se vrátil, odpočítával s nadějí.


* * *


Zase ho vylovili.
Nebránil se, jen němě – neboť jinak to ani neuměl – doufal, že nebude sežrán, nýbrž odnesen zpátky do rybníka. Avšak oni ho položili na jakýsi rovný kus dřeva a čímsi ho přikryli, aby neklouzal a lépe se jim držel. Koukala mu zpod té věci jenom hlava a vzadu špička ocasu.
Pak ho jeden z nich pevně sevřel. Ostatní ustoupili stranou, pulci zavřeli oči.
Je to věc víry … je to věc víry … mumlal v duchu, zatímco hubičkou marně lapal po dechu.
A já věřím!
Nedýchatelným vzduchem prolétlo cosi těžkého.
Kapříkovi se zatmělo před očima, v hlavě mu zavířil roj duhových bublin. A on náhle věděl, že prabába starého sumce byla prolhaná škeble a život po vánocích prostě neexistuje.



KONEC