wz


ZLOMEK VĚČNOSTI



I.


Kam až oko dohlédlo, od obzoru k obzoru, táhla se jednotvárná, pustá planina tvořená navátými kopečky žlutého mazlavého prachu. Kopeček vedle kopečku, sem tam osamělý balvan, zaprášené trsy ostré trávy a keř vrhající krátký stín. Jeden jediný stín v poušti, kterou spalovalo bílé slunce.

Velké, oslepující, cizí.

Na zemi, v proužku stínu nízkého trnitého keře, ležel rhaw. Snahu skrýt své přes dva metry vysoké tělo do miniaturního stínu již dávno vzdal. Ochromený horkem, bolestí a žízní odevzdaně ležel na ostrém slunci.

Ležel tak už několik hodin.

Věděl, že umírá. Nebude trvat dlouho a pomíjivost splyne s věčností.

Ošklivé rány na boku a v obličeji přestaly krvácet, když je zalepil pouštní prach, který pokryl i jeho černou uniformu a usadil se mu ve vlasech. Poušť ho pomalu pohlcovala. Stejně, jako v dálce ležící trosky záchranného modulu. Jen s vypětím posledních sil se mu podařilo opustit modul dřív, než explodoval. Nyní svého rozhodnutí litoval. Smrt by byla rychlá, teď si ho připravovala jen zvolna.

Pomalu.

Tiše.

Nikam nespěchala.

Rozžhavený vzduch se tetelil nad okrovým obzorem a vytvářel klamnou iluzi vodní plochy. Nikdo a nic nenarušovalo horké ticho pouště.

Žádné zvíře, ani vítr.

Prostě nic.

Rhaw střídavě upadal do horečnatého bezvědomí, které již považoval za smrt, aby znovu překvapivě procitl do děsivé skutečnosti. A pak – v tichu té nesmírné pustiny – uslyšel zvuk.

Našlapování tlumené závějemi prachu.

Zachrastění čehosi kovového.

Tiché cvaknutí.

Pokusil se otočit hlavu k blížícím se zvukům, ale tělo neposlechlo. Marně mžoural přimhouřenýma očima se svislými zornicemi do oslepující bílé plochy. Jeho oči byly přizpůsobeny nočnímu vidění na ledové planetě, jejíž slunce je jen malou tečkou nad věčně zmrzlým obzorem. V jasném svitu bílého slunce byl takřka slepý.

Cosi vrhlo stín na jeho tvář a stanulo nad ním. Stín umožnil rozbolavělým očím alespoň na okamžik prohlédnout. Detaily nerozeznával, ale z obrysů rozmazané skvrny, kterou viděl, usoudil, že je to člověk.

Tedy nepřítel.

Pomalu si vzpomínal.

Poškozený záchranný modul opustil hangár rozpadajícího se vesmírného křižníku a propadl se do atmosféry blízké planety. Rhaw se domníval, že unikl.

Mýlil se. Zatímco on pomalu umíral, nepřítel ho usilovně hledal.

Nyní ho tedy našel.

Cvaknutí.

Slabé zasyčení.

Pípnutí.

Ten sled zvuků znal.

Nezaměnitelný a jedinečný.

Zbraň byla připravena k okamžitému použití. Nebyla to běžná zbraň, kterou byly jednotky Zemských ozbrojených sil vybaveny, ale Štojdl-Bauerova multifázová puška, model C746-1A.

Elegantní, lehká, snadno použitelná zbraň.

Pokud byl její pulzní článek nastaven na plný výkon, dokázala vymazat ze světa nejen živé tvory, ale i předměty střední velikosti. Naštěstí pro rhawy, byla díky neshodám v lidské armádě tímto modelem vyzbrojena jen zanedbatelná jednotka jakéhosi bezvýznamného státečku.

Dobře věděl, co zbraň dokáže, a proto nechápal, proč ji nepoužívá celá lidská armáda.

Ale lidem nelze porozumět.

Jsou jiní. Nevyzpytatelní, nelogičtí a chaotičtí.

Rhaw poslepu zašátral v místě, kde měl mít připevněnu zbraň, ale zmučené tělo ho opět zradilo. Přeražené prsty nedokázaly zbraň odjistit.

Člověk přistoupil až těsně k rhawovi. Opatrně, špičkou boty, šťouchl humanoida do ramene. Pak se pomalu sklonil. Poklekl, uchopil rhawovu ruku a jemně ji položil do písku. Rhawovým tělem proběhl prudký bezděčný záchvěv.

Dotkl se ho člověk!

Zachroptěl. Zakrvácené rozpraskané rty se samovolně stáhly do podivného úšklebku. Skloněná postava vojáka zakrývala celé slunce, a tak mohly rhawovy oči konečně rozlišit alespoň pár hrubých detailů.

Na vojáka byl ten člověk malý a bojová výstroj mu vůbec neseděla. Vlastně všechno na tom člověku bylo jaksi malé a tak nějak nepatřičné. Rhaw přimhouřil oči a zadíval se do obličeje, který se nad ním skláněl.

Voják bylo děvče.

Sotva odrostlé dítě na prahu dospělosti.

Dívka si pozorně rhawa prohlížela velkýma tmavýma očima. Zbraň, stále připravenou k výstřelu, opatrně odložila na zem. Znovu uchopila rhawovu ruku. Zkontrolovala puls. Pak mu položila svou dlaň na čelo a dotkla se jeho tváře. Kromě těžkých zranění byl i dehydrovaný a měl horečku.

Rhaw se zachvěl. Bylo šokující, že se ho to lidské dítě tak samozřejmě dotýkalo.

Dítě.

Proč posílají do války vlastní děti? pomyslel si s údivem.

Místo, aby se snažili chránit budoucnost vlastního druhu, nasadí ji do první linie.

A pak dívka promluvila: „Ležte klidně, neublížím vám. Válka skončila.“

Hlas měla pevný a jasný. Nemluvila jako dítě.

Nerozuměl jí ani slovo, přesto chtěl odpovědět, ale místo slov se mu z úst vydralo jen nesrozumitelné zachrčení.

„Všechno bude v pořádku,“ řeklo děvče. „Válka skončila.“

Znal pár slov jazyka, kterým se lidé zpravidla dorozumívali, ale ona mluvila jinak.

Nadechla se a rhawsky řekla: „Akher eket.“

Válka skončila.

Zíral na ni doširoka otevřenýma očima.

„Takhwa ekhet?“

Zpráva byla tak neuvěřitelná, že přinutila jeho ústa promluvit.

Kdy skončila?

Dívka pochopila otázku. Pokusila se zformulovat odpověď a snažila se i o správnou výslovnost. Chtěla, aby jí porozuměl.

„Akher ekhet … shan diswe… tadha?“ nebyla si jistá výrazem: „… tadha …“

Válka skončila. Tady a teď.

A oni vyhráli – lidé.

Cítil to.

Nemusela říkat víc.

Věděl, jak vše dopadlo.

I když rhawové měli mnohem vyspělejší technologie, lidé se učili. Rychle, a snadno. Příliš rychle a příliš snadno. A rychle a snadno obnovovali i své síly. Rhawové žili celé věky, lidé pár desítek let. Lidí byly miliardy, rhawů desítky tisíc. Lidé se množili, rhawové genovými manipulacemi udržovali při životě stávající jedince. Za jednoho zabitého člověka nastoupilo deset dalších.

Měli zničit planetu lidí, spálit Zemi na prach. Váhali, přemýšleli, třeba je dohoda možná.

Nebyla.

V mnohém si byli s lidmi podobní, v mnohém rozdílní. Vypukla válka. Někde se však musela stát chyba. Něco důležitého zanedbali. Vždyť ještě včera vyhrávali.

Podcenili snad nepřítele?

Ať tak, nebo tak, rhawové prohráli, lidé vyhráli. Takový byl závěr.

Rhawova omámená mysl na okamžik procitla do plného vědomí.

„Khem sakkar yht?“ zasípal. „Khem sakkar yht!“

Vy jste vyhráli.

Dívka mlčky přikývla. Vytušila, co jí říká, ale neuměla v jeho jazyce odpovědět, a tak se mu jen dívala do očí. Přímo do šikmých ještěřích očí se svislými zornicemi a žlutozelenými duhovkami. Ty její byly fialové.

Rhaw zpozorněl.

Žádný člověk přece nesnese přímý pohled do očí rhawa a žádný člověk nemá fialové oči. Je to halucinace. Umírá, vidí přeludy.

Ale proč právě tuto dívku?

Každý člověk, byť jen koutkem oka zavadí o podivné oči rhawů, musí ihned odvrátit zrak. Pohled rhawů nedělá lidem dobře. Působí jim fyzické obtíže. Nesnesou ho. Ale ona mu upřeně hleděla do jasem stažených zorniček a zjevně jí to nic nedělalo. Měla omdlít, pozvracet se, dostat třesavku, ale ona se ani nehnula. Prostě se jen dívala.

Pak pomalým pohybem sáhla k pasu. K vojenskému opasku měla připevněnou další zbraň.

Zastřelí mě, napadlo ho. Dá mi, jak oni říkají, ránu z milosti.

Ale dívka místo toho sáhla po láhvi zavěšené u pasu. Druhou rukou si pod bradou uvolnila řemínek přílby a položila ji na zem vedle Štojdl-Bauerovy pušky. Rukávem si otřela čelo. Krátké tmavé vlasy měla slepené potem. Horko ji trápilo jen o něco méně než rhawa. Chvíli zápasila s pevně utaženým uzávěrem láhve. Nakonec ji otevřela zuby. Přiložila hrdlo láhve k jeho rozpraskaným rtům.

„Pijte, potřebujete tekutiny.“

Voda.

Teplá, hnusná, zatuchlá, zamořená lidskými baktériemi, ale přece jen voda.

Opravdová voda.

Hmatatelná věc.

Žádný přelud.

Voda je skutečná a děvče také.

Dívka sebou náhle prudce trhla a rhaw věděl, co ji tak polekalo. Zůstala strnule sedět a s pohledem upřeným do prázdna naslouchala.

Čtyři vojáci za jejími zády doslova vyrostli ze země.

Rhaw chvilku předtím, než se objevili, vycítil, že se blíží další lidé. Dokázal vidět události, které se teprve měly stát a měl i jiné schopnosti, které neměli ani rhawové, ani lidé. Ale teď, na pokraji smrti, byly jeho výjimečné smysly značně otupené. Přesto, že neslyšel hluk žádného stroje, který by sem vojáky mohl dopravit, přesto, že je neslyšel přicházet, věděl, že jsou zde. A ve stejném okamžiku to věděla i ona. O zlomek vteřiny dřív, než o sobě dali vědět.

„Hej, co to děláš? Vstaň, okamžitě. Dej ruce za hlavu!“ křikl velitel skupiny.

Mluvil tím jazykem, kterým hovořila většina lidské armády. Bylo zřejmé, že jsou z jiné jednotky než dívka, že k ní nepatří.

Podívala se na rhawa. Nepatrně přimhouřila víčka a lehce zavrtěla hlavou. Její pohled říkal: „Zůstaňte v klidu. Nic nedělejte. Já to s nimi vyřídím.“

Ústy nevyřčená slova zazněla rhawovi v hlavě tak jasně, jakoby je hlasitě zakřičela. Neznal její jazyk, přesto naprosto přesně věděl, co říká.

Telepatie?

Udiveně na ni pohlédl. Chtěl promluvit, ale to už se dívka zhluboka nadechla a se zatajeným dechem pomalu vstala. Uposlechla jen části rozkazu, protože ruce si za hlavu nedala.

Otočila se.

Promluvila k vojákům, kteří na ni mířili odjištěnými zbraněmi: „Válka skončila!“

Stála teď mezi nimi a rhawem.

„Co? Cože? Co to žvaníš? Zbláznila ses?“

„Válka skončila,“ zopakovala dívka pevným hlasem. „Nemáte právo ho zabít. Už není nepřítel. Podepsali kapitulaci,“ pokračovala rozhodně.

Velitel skupiny se zarazil. Pátravě si děvče přeměřil. „Jak víš, že válka skončila?“

„Hlásili to, na všech frekvencích, před čtvrt hodinou. Jsem z průzkumného oddílu. Poslali mě sem ho vyzvednout.“

„Poslali tebe ho vyzvednout?“ ukázal velitel prstem na dívku. „Kdo tě poslal? Ke které jednotce patříš?“

„Ano, poslali mě, chtějí ho živého.“

Druhou část otázky nechala bez odpovědi.

„A to pro něj poslali jenom tebe? Pokud vím, děti u průzkumníků neslouží. Lžeš,“ obvinil ji voják. „Moje vysílačka funguje. Nikdo nic nehlásil. Ustup nebo to schytáš s ním.“

„Nechte ho být. I kdyby válka neskončila, je to náš zajatec. Nemáte k němu žádná práva. Jeho křižník jsme zničili my, je náš a navíc – válka opravdu skončila! Je po všem.“

V jejím hlase zněl hněv a odhodlání neustoupit.

Jeden z vojáků ztratil s dívkou trpělivost. Vykročil vpřed a prudce ji udeřil pažbou zbraně do boku. Úder srazil děvče stranou. Láhev s vodou, kterou ještě stále držela, jí vyletěla z ruky a s tlumeným žuchnutím padla do písku. Všechna voda se vylila.

„Doražte toho hajzla, stejně je skoro mrtvej!“ přikázal velitel svým mužům. „Tu holku vezměte s sebou na základnu, vyslechneme ji.“

Jediné, co rhaw v tu chvíli stačil udělat, bylo pevně zavřít oči. Na odvrácení hlavy neměl dostatek sil. Věděl, co bude následovat.

Cvaknutí.

Uširvoucí zasyčení.

Proud ostrého světla, který přezáří i jas bílého slunce.

Svět na zlomek vteřiny zbělá, pak nastane ticho.

Rhaw opatrně otevřel oči.

Vojáci zmizeli a vše bylo jako před chvílí. Poušť, keř i dívka. Jen na Štojdl-Bauerově multifázové pušce zhasla kontrolka plného nabití pulzního článku.

Dívka se těžce zvedla ze země, rukou si držela naražená žebra. Klidným krokem došla k převržené láhvi. Zvedla ji, zkusmo s ní zatřepala. Něco zamumlala. Obrátila se na rhawa, který oslepeně zíral do místa, kde předtím stála čtveřice vojáků.

Když dívka znovu promluvila, hlas měla podivně zastřený.

„Akher eket,“ řekla tiše.

Válka skončila.


II.


Stařičká tramvaj, jež pamatovala časy, kdy lidé chtěli poroučet dešti, větru, se pomalu kolébala ulicemi liduprázdného města. Řidič musel jet velmi opatrně, protože vymlácené koleje už celé roky nikdo neopravil. Červený oprýskaný vůz s číslem dvacet dva zvolna míjel opuštěné domy, zanedbané parky, odstavené vraky aut a travou zarůstající ulice. Zastávky, na kterých nikdo nečekal, projížděl bez zastavení. Jen tu a tam za okny omšelých činžáků stály květiny. Znamení, že zde dosud žijí lidé.

Jedni z posledních, kteří dosud neodešli.

Lidé vyhráli válku. Rhawové podepsali kapitulaci a zavázali se lidem zpřístupnit veškeré své technologie. Lidé na okamžik ustrnuli se zatajeným dechem.

„Proboha,“ vydechl vrchní velitel Zemských ozbrojených sil. „Jak jsme je mohli porazit?! Jak jsme mohli vyhrát?“

Lid se probral z ohromení. Úkosem pohlédl na generála a pokrčil rameny.

„Obstáli jsme a to stačí.“

Generál se nadechl k další znepokojivé otázce, ale lid se otočil ke generálovi zády a poslal ho do penze.

Teď je třeba hledět dopředu.

„Nastal čas vydat se k vytouženým cizím světům,“ řekl lid a sbalil si kufry. Honem, aby našinec stačil urvat taky něco pro sebe, než bude galaxie rozebraná do posledního šutru.

Ani v tom kalupu nepostřehl, že zbrklé kroky, jimiž vpadl do nové epochy, bedlivě usměrňuje pevná ruka rhawů, že svobodu druhu, o kterou předtím tak urputně bojoval, bezmyšlenkovitě předložil na stříbrném podnose poraženému nepříteli.

Nepříteli, který potřeboval miliardovou armádu bezejmenných k uskutečnění vlastních ambiciózních cílů.

Nepříteli, kterého se bál a ošklivil si ho, jemuž se nemohl podívat do očí, aniž by si nepřivodil žaludeční vředy.

„No a co,“ odsekl našinec, „tak se budem koukat stranou.“

„Podmaníme si galaxii!“ zvolal hrdě lid, jehož válečné lodě nedokulhaly dál než k okraji sluneční soustavy, a na rhawských transportech vyrazil ke hvězdám.

„A co Země?“ ozval se vlastenec nesměle podporován knězem, jenž tvrdil, že Bůh dal lidem Zemi, nikoli hvězdy.

Lid umlčel vlastence i kněze a strčil je do žaláře.

„Vždyť je symbolem vítězné války,“ skuhral nezlomný patriot za mřížemi vězení, zatímco kněz se tiše modlil za spásu lidských duší.

Lid popravil vlastence i kněze. Mrtvoly hodil do hromadného hrobu, zasypal vápnem a zahrnul hlínou. Pak rozhodl, že se centrem Galaktické říše stane věčně ledový Swen Agahar, domovská planeta rhawů.

A Země, nudný, vybydlený svět na okraji galaxie, nechť je navždy zapomenuta.

Taková je vůle, ale – koho vlastně?


*     *     *


Tramvaj se vyškrábala strmou ulicí do kopce.

Se skřípěním a hrkáním se vyhoupla na dlouhou, mírně se svažující rovinku. V jednu chvíli se zdálo, že kluzké koleje zaváté spadaným listím budou nad její síly, ale nakonec obtížný úsek přece jen zvládla.

V tramvaji byla jen jediná cestující – mladá žena, která smutným pohledem velkých tmavých očí zadumaně hleděla skrz špinavé okno na vylidněné ulice.

Dnes ráno jí doručili předvolání. V šestnáct hodin se musí dostavit do Zóny. Žádné bližší vysvětlení.

Věděla, že musí poslechnout a věděla, co budou chtít. Nařídí jí, aby odešla. Dostane umístěnku do některé z kolonií vzdálené tisíce světelných let od Země, na kterou se už nikdy nevrátí. Možná jí také budou klást velmi nepříjemné otázky.

Tramvaj s hrknutím zastavila.

Starý vousatý řidič v umolousané uniformě zahulákal chraplavým hlasem do prostoru pro cestující: „Pavlák! Konečná, vystupovat!“

Žena seděla a dál koukala nepřítomným pohledem před sebe. Tramvaják se zvedl ze svého místa. Šouravě došel až k ní. Žena byla upravená a čistě oblečená. Rozhodně nevypadala jako tulačka. Bylo až k smíchu, že v ruce držela poctivě označenou jízdenku.

Řidič proto zvolil spíše přátelský tón: „Tak, slečno, vystupujem. Konečná.“

Žena sebou trhla.

„Promiňte, já si nějak nemůžu zvyknout. Tady konečná nikdy nebyla.“

„Jo to máte pravdu. Ty rhawský svině to tu pěkně zrychtovali,“ povzdechl si řidič, zatímco vystupoval spolu s ženou z tramvaje. S gustem si odplivl na chodník, aby tak jednoznačně vyjádřil svůj názor na panující poměry.

Dveře vozu nechal otevřené. Nebylo před kým je zavírat.

Muž zamířil ke špinavému stánku s občerstvením. Otlučená, umaštěná bouda stála uprostřed tramvajové otočky provizorně vybudované v místě, kde dříve protínala město od severu k jihu rušná magistrála a které kdysi patřilo k nejživějším místům v metropoli.

Teď zde panovalo ticho.

O mnoho bloků dál, až dole v bývalém centru města, začínala Zóna. Původní různorodá zástavba musela ustoupit čistě účelovým správním budovám postaveným dle požadavků rhawů. Vstup do Zóny podléhal přísným bezpečnostním opatřením. Odtud bylo řízeno ukázněné vysídlování obyvatelstva do kolonií.


*     *     *


 

Byl podzim.

Vzduch byl průzračně jasný. Měkké odpolední slunce příjemně hřálo a lehký vánek si pohrával s nazlátlým listím. Tramvaják se ohlédl přes rameno. Spiklenecky mrkl na ženu, která kráčela pár kroků za ním.

„Nezajdem na jedno?“ mávl rukou směrem k stánku.

Žena mlčky přikývla.

„Martóóó,“ zahulákal tramvaják. „Natoč nám dvě velký!“

Marta, postarší tlustá žena se zrzavými vlasy, se zašklebila: „Hele Karle, nejsi náhodou ve službě?“

Tramvaják se opřel o ulepený pult.

„Jsem, jenomže dneska, Martičko, jedu naposled. Zejtra vodpojujou strašnickou vozovnu od proudu. Končíme. Taky celý Vršovice, Vinohrady …“

Marta potřásla hlavou: „Jo, já vím. Já to tady mám zavřít příští úterý. Přijde na to celá komise. Tři chlapi na jeden blbej stánek s buřtama. A co vy?“ obrátila se na Karlovu novou společnici.

„Já?“ žena se trpce usmála. „Já dostala předvolání do Zóny. Ve čtyři se mám hlásit na vstupu.“

Marta místo dvou natočila tři piva. Vyšla ze stánku a usadila se s ženou a Karlem k rozviklanému stolku pod děravý slunečník.

„Vám naříděj vodjezd,“ mínila Marta. „Co byste tady dělala, když vodpojej elektriku. To nemá cenu, stěhovat se jinam. Stejně už je celý město prázdný. Co tady vůbec ještě děláte? Stará nejste, mrzák nejste. Nás starý stejně nechtěj, ale co vy? Máte rodinu?“

Žena zavrtěla hlavou: „Ne, já nemám nikoho.“

„Tak to se pořádně napijte, protože večeřet budete rhawský blafy na Swen Agaharu,“ ušklíbla se Marta s nadsázkou.

„Tohle,“ cvrnkla prstem do papírového kelímku, „je poslední poctivý pivo v týhle galaxii. Starý zásoby, předevčírem jsem narazila poslední sud. Nemáte chuť na párek? Ještě mám nějaký v lednici. Stejně není, kdo by je všechny sněd.“

Karel se chrchlavě rozesmál a zapálil si cigaretu.

„Rhawský svině, ani to pivo nám nedopřejou. Tak si tak říkám, kdo tu válku vlastně vyhrál? Já nikdy žádnýho rhawa ve skutečnosti neviděl. Jenom v televizi. Ve válce jsem nebyl, mám plochý nohy. Ty jsi ňákýho viděla?“

„Díky bohu ne. Mám z nich husí kůži. Podívej,“ vyhrnula si Marta rukáv a strčila Karlovi pod nos obnažené předloktí. „Jsou divný. Vypadaj všichni stejně, nemaj ženský. Brrrr, fuj. Radši o nich nebudeme mluvit. Tak dá si někdo ten párek?“

„Já je viděla,“ řekla žena.

Karel s Martou k ní obrátili překvapené pohledy. Jen málo lidí se setkalo s rhawem tváří v tvář.

„Viděla jsem rhawy za války. Jednoho opravdu hodně zblízka,“ pokračovala žena. Dívala se sice na Martu a Karla, ale její myšlenky byly jinde.

Před očima viděla žlutou poušť, keř, bílé slunce.

„Byl těžce raněný, ale přežil,“ dodala téměř šeptem. „Vypadal skoro jako člověk.“

„Hajzl, měl radši chcípnout. Mělas mu dát ránu mezi oči. Odprásknout ho jak podsvinče,“ přešel Karel do tykání. „Marto, nalej nám tři fernety, to chce zapít!“ zahulákal a udeřil pěstí do stolu.

„Dáš si, ne?“ zamrkal na ženu.

„Dám.“

A tak si dali.

Vypili jedno pivo, dva fernety, pak druhé a třetí. Nakonec došlo i na párky, co jich měla Marta zásobu v lednici a které neměl kdo sníst. Paprsky slunce byly šikmější a šikmější, malá ručička dávno minula čtyřku a spolu s velkou se přiblížila k šestce.

Marta, Karel a mladá žena, která se jmenovala Tereza, mluvili o všem možném. Ale nejvíce o tom, jaký byl svět předtím, než přišli rhawové, jak vypadalo město před exodem. Kde kdo tehdy bydlel, kam jezdil na dovolenou a že tehdejší život – v porovnání s tím současným – nebyl vůbec špatný.

Jedli a pili, hlasitě se bavili, smáli se i nadávali. Vzpomínali na staré filmy i písničky a bylo jim v tom průzračném odpoledni pozdního babího léta aspoň na chvíli dobře.

Byla to ona zvláštní chvíle, kdy jako by se zastavil čas a pomíjivý okamžik se měl stát věčností.

Měl, ale nestal.

Pavučinu věčnosti nechtěně přetrhla Marta.

Vítr přihnal od západu mráčky a s nadcházejícím soumrakem se ochladilo. Marta bezděčně pohlédla na hodinky, pak vyhrkla směrem k Tereze: „Hele, v kolik jsi vlastně měla bejt v tý Zóně?“

„Ve čtyři.“

„No, a máš půl šestý.“

„Voni se nezblázněj,“ mínil Karel.

Terezu, která se zvedla ze židle, roztřásl chlad.

„Tak já už jdu. Nebudu zdržovat,“ řekla stísněně.

Předchozí pohoda byla pryč. Svět se vrátil do starých kolejí.

Marta uchopila Terezu za ruku a řekla: „Já tě nevyhazuju, ale musíš tam jít. Stejně by si pro tebe přišli. To by bylo horší, ne?“

Karel zamáčkl cigaretu o desku stolu. Zamyšleně se zadíval na dno prázdného kelímku od piva.

Tereza položila na stůl omšelou bankovku.

„Děkuji, zbytek si nechte. Propijte to na moje zdraví.“

Cítila, jak se jí stáhlo hrdlo, po zádech jí přeběhl mráz. Strach z událostí, které měly přijít, se jí začal sápat po krku. S plnou tíhou na ni dolehlo, co se marně snažila oddálit.

„Nech to bejt,“ zvedl Karel bankovku ze stolu a strčil ji Tereze zpátky do kapsy. „Já tě pozval,“ usmál se na ni. „Škoda, že nejsem mladší …“ dodal s povzdechem.

„Nech toho, sprosťáku!“ okřikla ho se smíchem Marta, ale už to nebyl ten bezstarostný smích jako před chvílí.

„Tak se měj,“ stiskl Karel Tereze ruku, ale žena stisk neopětovala. Hořce se pousmála a se skloněnou hlavou vykročila směrem k Zóně.

Ani se neohlédla.

Marta na ni chtěla ještě něco zavolat, ale pak si to rozmyslela. Něco jí na té ženě nesedělo. Měla takový divný pohled. Hlavně když mluvila o tom rhawovi.

A jestli byla ve válce, pak musela být ještě dítě!

Marta si povzdychla. Aby zaplašila nepříjemné myšlenky, začala sklízet prázdné kelímky a umaštěné tácky, které večerní vítr shodil ze stolu. Hlavně, že se něco snědlo a vypilo, aby zásoby nepřišly nazmar, až přijde v úterý komise zrušit stánek.

Po chvíli, kdy loudavým krokem kráčela k hranicím Zóny, Tereza uslyšela vzdálené cinknutí tramvaje, která se vydala na svou poslední cestu, zpátky do strašnické vozovny.


*     *     *


Hlídka u hlavní brány Zóny zastavila Terezu dřív, než vkročila na střežené území. Tereza zalovila v kapse a vytáhla pomačkaný formulář předvolání. Voják přelétl dokument rychlým pohledem. Pak mrkl na hodinky. Pokynem Tereze naznačil, aby prošla bezpečnostním portálem a bez zastávek pokračovala dál k centrální recepci.

Tereza vstoupila do Zóny.

„Máte zpoždění,“ pronesl neutrálním tónem úředník v recepci.

Stejně jako většina osob pohybujících se v Zóně i on byl člověk. Jen občas se v Zóně zastavil některý z rhawů, aby se ujistil, že vše funguje jak má, a pak zase zmizel. Přesto musel být komplex striktně přizpůsobena jejich požadavkům včetně tlumeného osvětlení a udržování nízké teploty ve všech vnitřních prostorách.

Tereza na úředníkovu výtku ohledně zpoždění nereagovala.

„Stalo se něco významného, kvůli čemu jste nemohla dodržet stanovený termín?“ otázal se úředník o poznání ostřejším tónem.

„Ne,“ řekla Tereza stroze.

Úředník si ji přeměřil. „Příště buďte při styku s úřady dochvilná.“

Tereza jeho poučení přešla mlčením. Přitáhla si sako těsněji k tělu a ruce schovala do rukávů. Byla zde větší zima než venku.

„I s tím jste měla počítat a pořádně se obléknout,“ všiml si úředník, jak se Tereza třese. „Nečetla jste instrukce na zadní straně předvolání? Odkazuje na ně poslední odstavec. Pokud onemocníte, správa Zóny nenese za vaši nemoc odpovědnost.“

Tereza stiskla drkotající zuby a nic neřekla. Úředník zkoumal údaje na identifikační kartě, kterou mu podala. Porovnával je s údaji z evidence občanů. U skenu barvy očí se zarazil.

„Fialová?“ povytáhl překvapeně obočí. „Dejte ruce za záda,“ přikázal. „Nakloňte se nad pult. Otevřete oči, pořádně.“

Tereza vykonala příkaz. Úředník vytáhl příruční svítilnu a posvítil jí zblízka do obličeje. Přitom si mumlal spíše pro sebe: „Přístroje se někdy mýlí a barevné zobrazení nemusí odpovídat skutečnosti. Ukažte?“ sklonil svítilnou Tereze bradu, aby lépe viděl. „Opravdu, zajímavé,“ zkoumal duhovku z různých úhlů. „Jak jste k tomu přišla? Estetická chirurgie?“

„Ne, to mám od dětství, už jsem se tak narodila. Pozvali jste mě na oční vyšetření? Vidím dobře, brýle nepotřebuji. I s barvou jsem spokojená,“ zazněla v jejím hlase ironií vyjádřená nelibost.

„Dělám svou práci a jednou z mých povinností je řádná identifikace návštěv.“

„Aha, a baví vás to?“

Úředník vrhl na Terezu nepřátelský pohled, ale v debatě už nepokračoval. Vrátil jí identifikační kartu. Držel ji jen dvěma prsty a dával si bedlivý pozor, aby se nedotkl její ruky.

„Nahrál jsem vám do vaší karty přístupová práva. Dveřmi, kterými jste přišla, vyjdete ven. Půjdete po červené linii. Neodchylujte se od směru, nedělejte zbytečné zastávky. Nepokoušejte se vstupovat do dveří s jiným barevným označením. Červená linie vás dovede k hlavní budově Zóny. Vstoupíte dovnitř, vyjedete výtahem do posledního patra. Tam vás očekávají. V případě, že by karta nefungovala správně, spustí se poplach. Neutíkejte, nic nedělejte, zůstaňte stát na místě. Rozkročte se, dejte si ruce za hlavu a v klidu vyčkejte příchodu hlídky. Rozuměla jste instrukcím?“

Tereza přikývla.

„Ano nebo ne?“

„Ano.“

„Můžete jít.“


*     *     *


Tereza vyšla ven z kruhové budovy centrální recepce. Použila dveře, kterými předtím přišla. Šla po červené linii. Neodchylovala se od směru, nedělala zbytečné zastávky. Nepokoušela se vstupovat do dveří s jiným barevným označením. Vstoupila do hlavní budovy Zóny, vyjela do posledního patra. Vystoupila z výtahu. Stanula v prostorné chodbě s jedinými velkými dveřmi na konci.

Srdce jí tlouklo až v krku. Měla z toho ze všeho špatný pocit.

Věci se odehrávaly nějak jinak, než předpokládala.

Čekala nepříjemné úředníky, kteří ji budou přesvědčovat, aby opustila Zemi, a ne, že bude sama bloudit prázdnými chodbami Zóny.

Sevřela ji podivná tíseň. Nejraději by se otočila na patě a utekla. Hodně zhluboka se nadechla, zadržela dech. Po několik úderů naslouchala tepu vlastního srdce. Pak pomalu vydechla. Zima byla víc a víc nesnesitelná.

Vykročila ke dveřím na konci chodby.

Okamžik trvalo, než se jejich křídla rozjela do stran a Tereza spatřila, co bylo za nimi.

Rozlehlé, účelově zařízené apartmá s velkými okny oddělenými od zbývajícího prostoru širokými několikastupňovými schody.

Na jednom z nich stál rhaw.

Přes dva metry vysoký, mohutný. Oblečený v černé důstojnické uniformě. Krátké černé vlasy měl pečlivě zastřižené. Z jeho dokonale souměrné, mramorově bílé tváře, se nedal vyčíst žádný výraz, žádný pocit. Nedal se z ní odhadnout ani rhawův věk. Ve skutečnosti byl tento tvor mnohem starší, než si kdokoli z lidí dokázal představit.

Šikmýma, žlutozelenýma očima se svislými zornicemi hleděl přímo na Terezu.

Vypadal klidně a vznešeně. Přesto z něj vyzařovalo cosi, co by i jinak chladní a rezervovaní příslušníci jeho vlastního druhu označili za výjimečné a zneklidňující.

„Vy?“ zašeptala Tereza sotva slyšitelně.

I když rhawové vypadali na první pohled všichni stejně, Ghara Whan Yrre, rhawa z pouště, by poznala i poslepu.

K rhawovu překvapení se Tereza ani moc nezměnila. Vlastně, až na oblečení, vypadala úplně stejně jako tenkrát. Štíhlá dívka s krátkými černými vlasy, dětskou tváří a hlubokýma fialovýma očima. Už si zvykl, že – na rozdíl od rhawů – se lidé v čase mění. Ona ho naopak udivila tím, že se nezměnila takřka vůbec. Jen trochu vyrostla.

„Jsem rád, že jste přijala mé pozvání. I když jste mě nechala hodně dlouho čekat,“ řekl rhaw. Hlas měl hluboký, trochu chraplavý.

Tereza polkla, aby uvolnila stažené hrdlo.

„To nebylo pozvání, ale předvolání. Proč …“

„Chci vám poděkovat,“ odpověděl na otázku dříve, než ji vyslovila.

Tereza se křečovitě usmála. „Poděkovat? Po tolika letech?“

„Nebylo snadné vás najít. Nic jsem o vás nevěděl. Nebylo ani snadné získat vaše záznamy. Stále jsou vedené jako přísně tajné.“

Tereza se zamračila. Cítila v jeho slovech cosi neupřímného. Přece ji nehledal jen proto, aby jí poděkoval.

„O co doopravdy jde? Proč jsem tady?“

„Jakým jazykem mluvíme?“ otázal se Whan Yrre zdánlivě mimo jakýkoli smysl.

„Cože? Co je to za otázku, jak …“

Ve stejný okamžik jí vše došlo. Ona mluvila svým jazykem a on také. Za normálních okolností si nemohli rozumět. To poznání ji vyděsilo.

Ghar Whan Yrre přistoupil blíž k Tereze.

„Kdy jste zjistila, že slyšíte myšlenky druhých, že vidíte věci, které ještě nenastaly, že dokážete komunikovat, aniž byste rozuměla slovům?“

Tereza vytřeštila na rhawa oči.

„Já nic takového neumím. Nejsem telepat. To děláte vy!“

Zachvátila ji panická hrůza. Strach, jaký nepoznala ani za války, ani tehdy v poušti.

Jak mu mohla rozumět a on jí?

Ohlédla se ke dveřím. Chtěla utéct. Zmizet. Být co nejdál od toho děsivého tvora. Přesto se snažila ovládnout.

„Poděkoval jste mi, já říkám – není zač. Odcházím!“

Otočila se na patě, ale rhaw byl opačného názoru. Bez okolků uchopil Terezu za paži a svým mohutným tělem jí zatarasil cestu.

„Pusťte mě, okamžitě! Nebo …“

Rhaw povytáhl obočí: „Nebo?“

Tereza pobouřeně pohlédla na tvora, jehož fyzické síle nemohla v žádném případě konkurovat. Vůbec si neuvědomila, že jiný člověk by při doteku rhawa zcepeněl hrůzou a odporem.

„Jak jste věděla, že válka skončila?“ otázal se.

Tereza zbledla, přestala se zmítat. S otevřenou pusou zírala na rhawa. Její pohled se propadl kamsi do prázdna. Chtěla promluvit, ale nedostala ze sebe víc, než přidušený vzdech.

Celou dobu, celé ty dlouhé roky se obávala, že se jí na to jednou někdo zeptá, že ji požene k odpovědnosti za vraždu čtyř vojáků Zemských ozbrojených sil. Nebylo dne, aby nemyslela na události, které se staly tenkrát v poušti, které se staly dříve, než válka skončila.

„Proč se mě na to ptáte?“ vydechla.

„Víte dobře, proč se ptám. Válka opravdu skončila, jen o chvíli později, než jste mě našla. Ale vy jste o konci války mluvila, jako by již nastal. Viděla jste budoucnost.“

„Nic jsem neviděla,“ odsekla.

Nemohla se smířit s šílenostmi, které jí předkládal. 

„To se radši smíříte s tím, že jste bezdůvodně vraždila?“ reagoval Whan Yrre nikoli na její slova, ale myšlenky. „Byl jsem nepřítel. Byla jejich povinnost mě zabít, a vaše také. Přestaňte mi lhát. Přestaňte lhát sama sobě!“ udeřil na ni.

V podtónu jeho doposud klidného hlasu zazněla zloba.

„A vy mi přestaňte číst myšlenky!“ vykřikla zoufale.

V hloubi duše, v jejích nejskrytějších záhybech, však věděla, že rhaw má pravdu. Její rozkaz byl jasný – najít a zabít Ghara Whan Yrre. Přesto jednala pod vlivem dojmu, který náhle ovládl její mysl, o kterém byla skálopevně přesvědčena, že je skutečný. Nemohla ho přece zabít, když rhawové kapitulovali, když už bylo po válce.

Jenomže v tu chvíli po válce ještě nebylo.

Ani sami rhawové netušili, jaké překvapivé rozhodnutí udělá jejich vrchní velitel Merigh Leehr, když takřka z minuty na minutu složí zbraně a vyhlásí bezpodmínečnou kapitulaci.

Viděla budoucnost.

Neobdržela žádné hlášení, žádnou změnu rozkazu. Přesto nějak věděla, že válka skončila. Naštěstí pro ni, se jí v chaosu a nadšení, které vzápětí vypukly, nikdo na nic neptal. Nikdo nic nevyšetřoval, nikdo neanalyzoval záznamy snímačů z její přílby.

Válka skončila. Tak, kdo by co zkoumal.

Tereza ochabla. Rhaw povolil sevření. Věděl, že teď už se o útěk nepokusí.

„Jaké byly vaše rozkazy?“

Zoufale na něj pohlédla: „Vy víte.“

„Chci to slyšet od vás.“

Jeho arogance ji rozlítila.

„Měla jsem vás zabít,“ vyprskla. „Ghar Whan Yrre, thar akher ge vitte khavere metti set,“ pronesla v jeho jazyce. Přízvuk měla dokonalý.

Ghare Whan Yrre, za své válečné zločiny jsi odsouzen k smrti.

Mnohokrát ta slova pronesla bez nejmenšího zaváhání. Mnohokrát splnila rozkaz. Vždy střílela z odstupu. K cílům se nikdy nepřibližovala. Jen v jeho případě vše dopadlo jinak, než mělo. Protože jeho zabít prostě nedokázala.

Bylo jí ho líto.

Možná proto náhle viděla budoucnost, jen aby nemusela splnit rozkaz.

Rhaw mlčel.  Zdálo se, že její výbuch v něm nevyvolal žádnou odezvu.

Přešel k Tereze. Nyní byl tak blízko, že slyšela jeho dech.  Přesto neustoupila. Zaklonila hlavu, zadívala se mu zblízka do očí. Viděla každý jejich nelidský detail – svislé zornice, žlutozelené duhovky. Okamžik, po který na sebe hleděli, se zdál být věčností.

Když Whan Yrre opět promluvil, jeho hlas byl už zase klidný a vyrovnaný. Mluvil s nekompromisní jistotou. Byl si absolutně jistý tím, co říkal.

„Nejen, že jste viděla budoucnost, dokonce jste mi dokázala předávat své myšlenky. O těch vojácích jste věděla dříve, než se objevili. Máte schopnosti, které běžní lidé ani rhawové nemají. Věřte mi, poznám to. Já je mám také. Společně bychom …“

Tereza zkřivila rty.

„Ne!“ zakřičela na něj zblízka. „Kašlu na vás i na vaše schopnosti. Jdu domů!“

Zaťala pěsti.

„Měla jsem vás tenkrát zabít. Vaši hlavu přinést v pytli, napíchnout na klacek a vystavit na hlavní palubě mateřské lodi!“

Otočila se a znovu vyrazila ke dveřím. Rhaw ji tentokrát nenásledoval. Stiskla ovladač, ale dveře se ani nepohnuly. Zámek byl zevnitř zakódován. Tereza se opřela o studenou ocelovou zárubeň a v bezmocném zoufalství do ní udeřila pěstí. Pak se otočila zpět k rhawovi. Oči měla plné strachu.

Byla jí zima.

Strašlivá zima.

Jiná než ta, co ji roztřásla při vstupu do Zóny. Toto byl mučivý chlad děsu, který se jí rozléval po těle a usadil se v kostech.

Trýznivý zničující chlad. Odraz ztrápené duše.

Chlad, kterého se už nikdy nezbaví.

V tu chvíli udělal rhaw cosi neuvěřitelného. Přistoupil těsně k Tereze, zvedl ruku a prsty se lehce dotkl její tváře.

„Nejsem váš nepřítel,“ řekl smířlivě. „Ani jsem vás nepřišel soudit.“

„Ne, přišel jste mi poděkovat!“

Pokusil se o něco jako úsměv, přičemž odhalil dvě řady dokonale rovných, zářivě bílých zubů – s poněkud ostřejšími špičáky. Snad i proto šel lidem z rhawů mráz po zádech.

„Nejste můj nepřítel? Tak mě pusťte ven!“ znovu udeřila do uzamčených dveří.

Rhaw ji uchopil za zápěstí. Ohnala se po něm. Chtěla se mu vytrhnout, ale držel ji pevně.

„Co po mě chcete?“ vykřikla zděšeně.

Whan Yrre k ní sklonil hlavu. Jejich obličeje se teď téměř dotýkaly. Tereza prudce oddychovala, jak se snažila vykroutit z rhawova sevření. Chvíli přemítal, než odpověděl.

„Chci vědět, proč jste nesplnila rozkaz. Proč jste mě nezabila. A nechci – nechci, abyste odešla, aspoň ne tímto způsobem.“

Do jeho hlasu se vkradl nový, zvláštní tón.

Tereza zvedla k rhawovi oči. Byly velké a temné. Stejně, jako její vzpomínky. Její napětí náhle povolilo.

„Nezabila jsem vás, protože mi vás bylo líto.“

Slabě se usmál.

„Já vím,“ řekl měkce.

Jemně Terezu pohladil po tváři. Něžně a opatrně, jako by se dotýkal té nejkřehčí věci ve vesmíru.

Neprotestovala, naopak. I ona se ho jemně dotkla.

Rhaw přivřel oči, přerývaně se nadechl. Klid a vyrovnanost byly nenávratně pryč. Marně se snažil ovládnout vlny pocitů, které se jako drtivá bouře přehnaly jeho nitrem.

Pomalu, aby ji nevyděsil, Terezu objal. K jeho úlevě se nebránila.

Něco podobného nezažil celé věky.

Držel v náručí ženu.

Cizí bytost, přesto ženu.

Jeho splašený rozum bil na poplach, že dělá cosi nepatřičného, co jde proti vší přirozenosti, ale instinkty ho nutily jít naproti touze, kterou musel kdysi pohřbít.

Bylo to tak propastně dávno, co se jako muž miloval se ženou, ale on na ten překrásný pocit nikdy nezapomněl.

Patřil ke geneticky změněnému druhu humanoidů, kteří vytvořili podivné společenství založené na přísné logice, jasně formulovaných pravidlech a dokonalých technologiích.

Věčné a neměnné.

Nenavazovali osobní vztahy, neměli ženy, neměli děti.

Pod dojmem dávných událostí, které smetly jejich původní civilizaci, zavrhli vše, co ctili i milovali.

Zvolili jiné hodnoty, jiné priority.

Dech se mu zrychlil, srdce divoce tepalo. Jestli se nedokáže ovládnout, pošlape tím nejhrubším způsobem veškeré zásady vlastního společenství. Ale jeho touha byla silnější, mnohem silnější než cokoli jiného.

„Neboj se,“ zašeptal. „Nechci ti ublížit.“

Jemně uchopil Terezu za bradu a obrátil ji obličejem k sobě. Pak přitiskl své rty na její ústa. Napřed jen zlehka, pak mnohem silněji.

Tereza na okamžik zaváhala, než polibek opětovala.

Také ona byla zmítána protichůdnými pocity. Jedna část její bytosti křičela rozhodné ne, otřásala se hlubokým odporem a trapným studem, zatímco druhá byla tím nepřirozeným kontaktem fascinována a neodolatelně přitahována.

Nakonec dali oba volný průchod své touze a podvolili se síle pouta, které mezi nimi vzniklo již tenkrát pod bílým sluncem, uprostřed mrtvé pouště.


*     *     *


Nad městem svítalo.

Den se probudil do průzračného rána. Červánky zbarvily východní obzor azurového nebe do růžova a paprsky slabého slunce rozpouštěly poslední chomáče ranní mlhy.

Tereza pootevřela oči. Rozespalým pohledem klouzala po místnosti. Narůžovělé ranní světlo poskytovalo jinak stroze zařízenému interiéru neskutečný, snový charakter. Tereza si chtěla aspoň na chvíli podržet ten pocit krásného nevědomí, kdy mysl očištěná spánkem dosud neodráží zážitky předchozího dne. Zase jeden z těch okamžiků, kdy by se pomíjivá chvíle měla stát věčností.

Měla, ale nestala.

Probuzená mysl procitla do plného vědomí a rozjitřena včerejšími prožitky přiměla Terezu pohlédnout na tvora, který dosud tvrdě spal po jejím boku. Se zavřenýma očima a tváří zahalenou spánkem vypadal téměř jako člověk.

Téměř, dokud neotevře oči, dokud nepromluví, dokud se nepokusí o úsměv.

Spánek byl definitivně pryč a ani růžový opar krásného rána nemohl zmírnit trpkou pachuť neobvyklé noci, která se Tereze usadila v duši.

Roztřásl ji chlad.

Tiše vstala. Posbírala rozházené oblečení, rychle se oblékla. V její hlavě se hlásily o slovo tisíce myšlenek, ale ona ani jedné z nich nedovolila proniknout na povrch. Jen s vypětím veškerých sil držela za zavřenými dveřmi jejich rozdrážděný roj nachystaný připravit ji o zdravý rozum.

Strávila noc s rhawem.

Milovala se s ním a …

Ne!

Ne!!

Ne!!!

Zuřivě zatřásla hlavou, aby přetrhla proud myšlenek a pocitů, které ji proti její vůli zaplavovaly. Rychlým, odhodlaným krokem přešla ke dveřím. Zastavila se. Naposledy se ohlédla na spícího rhawa. Na zlomek vteřiny zaváhala. Byla v pokušení se vrátit.

Ne, nemůže s ním zůstat.

Je to nepřirozené. Zrůdné. Je to ohavnost.

Tereza obrátila svou pozornost zpět ke dveřím. Doufala, že se jí je podaří nějakým způsobem otevřít. Včera marně bušila do zakódovaného elektronického zámku, ale teď si uvědomila, že – například z bezpečnostních důvodů – musí existovat způsob, jak dveře otevřít ručně.

Těsně pod panelem ovladače našla další, zapuštěný do stěny místnosti. Stiskem odklopila jeho poklop, zatáhla za páku zámku a lehkým pootočením zabudovaného kola dveře otevřela. Netušila, že aktivovala bezpečnostní spínač.

Na hlavní recepci se rozblikal tichý poplach.

Těžká křídla dveří se hladce otevřela. Tereza se protáhla úzkou mezerou a vyrazila k výtahu.

Tak, a teď pryč.

To byla jediná myšlenka, které dovolila, aby ovládla její mysl.

Sjet výtahem do přízemí a vyjít ven bylo dílem okamžiku. Rychle kráčela po cestičce vysypané bílým štěrkem, který jí nepříjemně skřípal pod nohama. Držela se červené linie. Neodchylovala se od směru. Nedělala zbytečné zastávky. Kolem ní nevšímavě procházeli zaměstnanci Zóny nastupující na ranní směnu.

Pryč.

Pryč.

Pryč.

A hlavně – na nic nemyslet.

Portál hlavní brány byl jen pár desítek metrů daleko. Tereza k němu upnula všechnu svou pozornost. Musela se hodně ovládat, aby nezačala utíkat.

Rychle pryč, než se o ni někdo začne zajímat.


*     *     *

Ghar Whan Yrre se neklidně převrátil na lůžku.  

Snil.

Viděl poušť, keř, bílé slunce, dívku.

Má nádherné oči.

Bere ji do náruče. Líbá ji. Miluje se s ní. Utápí se v jejích dotecích.

Je podzim. Nad cizím městem svítá.

Východ slunce barví azurové nebe do růžova.

Je překrásné ráno.

Chce se přivinout k dívce, ale jeho ruka sahá do prázdna.

Dívka běží tím klidným, bezvětrným ránem.

Cvaknutí.

Slabé zasyčení.

Pípnutí.

Ostrý proud světla, který na okamžik přezáří i bledý svit vycházejícího slunce.

Dívka si v marném gestu zakrývá tvář rukama.

Obklopí ji bílé světlo.

„Nééé!“ křičí Ghar ve snu.

Dívka hoří.

Ghar Whan Yrre otevřel oči. Prudce se posadil na lůžku. Tereza byla pryč.

Vrať se!

Bránila se, odmítla poslechnout.

Vrať se!!

Dusil se vlastní bezmocí. Nedokázal ji ovládnout. Jiný by se neubránil, ale ona byla silná. Příliš silná.

Vrať se nebo zemřeš!!!

Neposlechla.

Zvolila smrt.


*    *    *

Vrať se!

Rozkaz projel Terezinou myslí jako rozžhavený nůž.

„Ne!“ vykřikla polohlasně.

Několik zaměstnanců Zóny spěchajících do práce se po ní udiveně ohlédlo.

Vrať se!!

Další žihadlo se zabodlo do jejího mozku. Bolest byla nesnesitelná. Tereza se zapotácela. Oběma rukama si stiskla hlavu.

Vrať se nebo zemřeš!!!

Imperativ, jemuž nebylo možné vzdorovat. Myšlenka tak silná, že by dokázala zabít. Pod Terezou se podlomila kolena. Poklesla na jedno z nich, ale nějak se jí ještě podařilo vstát. Potácivě se rozběhla ke vstupní bráně.

Zónou se rozezněla siréna. Kvílení proťalo ranní vzduch, rozblikaly se oranžové majáky.

„Stůjte, ani krok!“

Ten hlas byl skutečný.

Cvaknutí.

Slabé zasyčení.

Pípnutí.

Tereza se zastavila, zoufale se obrátila za důvěrně známou sekvencí zvuků. Těsně za ní stáli dva vojáci. Ozbrojeni byli třetí generací Štojdl-Bauerovy multifázové pušky, výrobní označení C746-3B. Vylepšený model – menší, lehčí, ničivější.

„Rozkročte se, ruce za hlavu!“ přikázal velitel hlídky. „Jste zatčena. Váš přístupový kód již není platný. V prostoru Zóny se zdržujete neoprávněně.“

Tereza s co největším klidem zamumlala: „Už jsem na odchodu, dlouho se nezdržím,“ pokusila se usmát.

„Mlčte. Splňte rozkaz!“

Nadechla se k další odpovědi, ale voják jí zabodl hlaveň pušky do břicha.

Zmlkla.

Rozkročila se, pomalu zvedla ruce a spojila je za hlavou. Všimla si, že zbraň je nastavena na minimální výkon. Kdyby vystřelil, pouze by ji bolestivě popálil, ale nezabil. To jí dává šanci pokusit se o nemožné. Dobře zná město, jeho ulice, dvory a zákoutí, nikdy ji nenajdou.

Panika lapené kořisti zvítězila nad zdravým rozumem.

„Otočte se,“ přikázal voják.

Aniž vyčkal, až Tereza sama uposlechne rozkaz, surově ji otočil zády k sobě.  Teď se dívala směrem k hlavní bráně.

Jedinému možnému východu ze Zóny.

Z opačné strany k ní přistoupil další voják a začal ji prohledávat. Rána, kterou dostal do obličeje, byla strašlivá. 

Tereza nikdy nevynikala fyzickou silou, o to surověji a cíleněji si musela počínat.

V jediném nenadálém zlomku vteřiny se jí podařilo vytrhnout veliteli stráže z ruky zbraň, jejíž hlaveň jí zabodával do zad. Pažbou udeřila vojáka do obličeje. Odzbrojený velitel se zezadu vrhl na Terezu, ale ta jeho pohyb předvídala. Také on utržil ránu do obličeje. Z přeraženého nosu mu vytryskl proud krve. Další rána zasáhla pravé oko.

Poloslepý muž se s kvílením zhroutil na okraj cesty.

Druhý voják se zatím trochu vzpamatoval. Chtěl Terezu napadnout z boku. Svůj záměr však nikdy nedokončil. Bleskovým, dávno naučeným hmatem zvedla výkon zbraně.

Vystřelila.

Voják vytřeštil oči do prázdného místa, kde měl ještě před chvílí nohu. Vzduch naplnil odporný pach spáleného masa. Civilní zaměstnanci, kteří napjatě přihlíželi neuvěřitelnému představení, se s křikem rozprchli jak hejno poblázněných slepic. Jakási žena propukla v hysterický vřískot.

„Doktor! Zavolejte doktora!“ ječel kdosi další.

Tereza vyrazila k bráně. V běhu opět snížila výkon pušky na minimum. Chtěla utéct, ne zabíjet.

Kolem hlavní brány se vyrojili další vojáci.

Cvaknutí.

Slabé zasyčení.

Pípnutí.

Nikdo se už nezdržoval tím, aby Terezu k něčemu vyzýval. Poslední, co stačila udělat, bylo v marném gestu si zakrýt tvář rukama.

„Nestřílet!“ zařval Ghar Whan Yrre, který se vynořil na opačném konci cesty. „Zrušte akci!“

Pozdě. Zbraně byly odjištěny.

Musí je zastavit.

Nedokázal ovládnout mysl více lidí najednou, a tak se zaměřil jen na velitele skupiny. Předpokládal, že on vystřelí jako první.

Mýlil se.

Velitel se bezvládně složil k zemi, zatímco jiný voják vystřelil.

Uširvoucí zasyčení.

Ostrý proud světla, který na okamžik přezářil i jas bledého ranního slunce.

Svět na okamžik zbělal, pak nastalo hrobové ticho.

Ghar Whan Yrre zůstal strnule stát a s široce otevřenýma očima zíral na zbytky toho, co ještě před chvílí bylo Terezou.

Vojáci zatím stavěli na nohy svého omráčeného velitele. Jeden přes druhého se dohadovali, co se vlastně stalo.

Whan Yrre, rozzuřený nad hranici únosnosti, vykročil jejich směrem. Jeho sebeovládání, charakteristický rys všech rhawů, právě vypovědělo službu.

Vojáci naráz zmlkli. Instinktivně se stáhli od muže, který předtím vystřelil.

Střelec zůstal stát proti obrovitému rhawovi zcela osamocen.

Věděl, že udělal chybu.

Whan Yrre došel až těsně k vojákovi. Vytrhl mu z ruky zbraň. Zkontroloval seřízení intenzity nabití pulzního článku. Puška byla nastavena na větší než minimální výkon.

To bylo v rozporu s předpisy Zóny.

Whan Yrre vztekle mrštil zbraní pod nohy zmateného velitele jednotky. On byl zodpovědný za stav výzbroje mužů, jimž velel.

Pak se rhaw zaměřil zpět na střelce.

Uchopil muže pod krkem a jediným stiskem mu rozdrtil vaz. Bezvládné tělo zlostně odhodil mezi šokované vojáky. Jen taktak stačili uhnout před zásahem lidskou střelou. Mrtvý dopadl s žuchnutím na zem, beztvarý jak pytel brambor.

Nikdo ani nehlesl, natož aby protestoval.

Rhaw zlověstně pohlédl na velitele jednotky.

Muž zbledl.

Chytil se za srdce a dnes již podruhé padl jako podťatý.

Tentokrát byl mrtvý.

„Doktor! Zavolejte doktora!“ opět zaječel kdosi z přihlížejících, ale žena v bílé kombinéze provázená dalšími zdravotníky si již klestila cestu skupinkami čumilů.

Doběhla k vojákům, sklonila se nad bezduchými těly.

„Támhle jsou dva další,“ křikla na zdravotníky a ukázala na raněné z první hlídky.

Ghar Whan Yrre uchopil lékařku za límec. Surově s ní smýkl na štěrkovou cestičku k Tereziným ostatkům. Jako hadrová panenka se sesypala vedle ohořelé mrtvoly.

Poplašeně vykřikla: „Jsem lékařka, chci pomoc!“

Pokusila se vstát, ale Whan Yrre jí botou přirazil hlavu k zemi tak, že byla nucena hledět přímo do zčernalého obličeje mrtvoly. Z jedné strany se ženě zaryl do tváře ostrý štěrk, z druhé Whan Yrreho okovaná bota. Před očima měla prázdné oční důlky spálené lebky.

Hrůzou a bolestí oněměla.

„Proveďte konzervaci ostatků. Pak zajistěte jejich transport na moji loď,“ zasyčel Whan Yrre. „Nic neopomeňte. Ručíte mi za to osobně!“

Ať už si lékařka o Whan Yrreho požadavku myslela cokoli, celkem správně usoudila, že udělá lépe, když si svůj názor ponechá pro sebe.

„Ano, pane,“ zasténala přidušeně

Rhaw ji propustil.

Pak se otočil a bez dalších slov rychlým krokem místo opustil.


*     *     *


O mnoho let později, v jiném světě a jiném čase, Merigh Leehr pročítal spis, který se mu dostal do ruky. Jednalo se o jakousi starou záležitost, kterou opatrní úředníci opakovaně zametli pod stůl z obavy, aby se nedostali do křížku s Gharem Whan Yrre, admirálem říšské vesmírné flotily. Právě proti němu bylo namířeno několik trestních oznámení a  rozhořčených stížností.

Nyní se tedy nářky neodbytných stěžovatelů dostaly až k Merighu Leehrovi.

K tomu Merighu Leehrovi, který tak nenadále ukončil válečný konflikt mezi lidmi a rhawy.

Po válce, kdy se na vlastní žádost vzdal funkce vrchního velitele armády, byl jmenován říšským ministrem pro vnitřní záležitosti.

Celý případ byl nějaký divný a nepřehledný.

Leehr věděl, že Ghar Whan Yrre je nepříjemný podivín, kterému se i většina rhawů raději vyhne, avšak to, co obsahoval zmatený policejní spis, bylo hodně zlé. Ministr pročítal stížnosti směrované na nejrůznější říšské instituce i dobovou policejní zprávu a nevěřícně kroutil hlavou.

Moc moudrý z toho nebyl.

Při roztržce mezi Gharem Whan Yrre a příslušníky vojenské ostrahy admirál jednoho vojáka zabil a druhému svým jednáním způsobil srdeční kolaps s následkem smrti. Příčinou konfliktu byla jakási neznámá žena, kterou ostraha zastřelila. Její totožnost policie nikdy nezjistila. Záznamy o její osobě někdo nenávratně vymazal z evidence obyvatel dříve, než se je policii podařilo zajistit.

Ghara Whan Yrre nikdo nevyslýchal.

Pozůstalí žádají spravedlivé potrestání pachatele, vyplacení řádného odškodného a tak dále, a tak dále.

Ke stížnosti se připojila i jistá praktická lékařka, které Whan Yrre svým jednáním způsobil trvalé změny psychického stravu, což dotyčná doložila několika nezávislými lékařskými posudky. Uvítala by veřejnou pachatelovu omluvu a samozřejmě vyplacení odškodného, neboť již dále nemůže vykonávat svou profesi.

Merigh Leehr si pro sebe cosi zabručel. Zavřel spis a po několik dlouhých minut zamyšleně hleděl před sebe.

Předně si bude muset ujasnit, kdo je kdo a co se vlastně stalo, a pak celou záležitost co nejelegantněji urovnat.

Za situace, kdy mezi lidmi a rhawy panovalo jen křehké příměří, by i ze staré, bezvýznamné potyčky mohly vzniknout velké nepříjemnosti.

Nevěděl, jak to lidé dělají, ale z každé hospodské rvačky vznikne dříve či později aféra galaktických rozměrů.

A už vůbec si nedokázal představit, jak se jde admirál Whan Yrre veřejně omluvit trvale psychicky poškozené praktické lékařce.

Leehr neměl rád spory.

Dával přednost klidným řešením.

Navíc měl, stejně jako ostatní, z Whan Yrreho v poslední době hodně špatný pocit.

Nicméně za admirálem osobně zajde a celou událost s ním, alespoň formálně, projedná.


*     *     *


„Domníváte se, že je vámi navrhované řešení dostatečné?“ otázal se Whan Yrre ponuře Leehra.

Ministr se nakonec rozhodl admirála pouze informovat o návrhu řešení incidentu a po jeho příčinách raději příliš nepátrat. Hodnocení Whan Yrreho počínání pak vynechal úplně.

„Myslím, že odškodné stěžovatele uspokojí,“ řekl Leehr. „Shodou okolností se všichni sešli ve stejné kolonii. Z časového odstupu je zřejmé, že se domluvili až tam a začali podávat trestní oznámení a sepisovat stížnosti. Pokud by se ještě bouřili, rozdělíme je každého jinam.“

Whan Yrre byl jiného názoru, ale s ministrem polemizovat nehodlal.

„Ještě jedna věc,“ navázal Leehr poněkud váhavě.

Zlověstné mlčení velitele říšské flotily v něm vzbudilo jisté obavy, přesto mu nedalo, aby se nezeptal: „Neřeknete mi, kdo byla ta zastřelená žena? Někdo vymazal její záznamy z evidence.“

Whan Yrre jen stiskl čelisti a dál mlčel. Na okamžik byl v pokušení zasáhnout do Leehrova vědomí, ale pak si to rozmyslel.

Ministrovi jeho reakce neušla.

Rozvážně pokýval hlavou: „Dobrá, jak chcete, ale pamatujte, admirále, některý led může být velmi tenký. Dávejte pozor, aby se pod vámi neprolomil. Tím považuji případ za uzavřený, ale příště …,“ udělal významnou pomlku, „… ostatní členové Rady by nemuseli být tak tolerantní jako já. Kdybyste měl dojem, že bych měl ještě něco vědět, jsem vám k dispozici. Na moji diskrétnost se můžete spolehnout.“

S těmi slovy odešel.

Rozhodl se, že nechá admirála raději sledovat, ale bude muset být hodně opatrný.

O několik hodin později vlajková loď Sagittarius na přímý rozkaz admirála Whan Yrre poslala na věčnost malou, bezvýznamnou kolonii ztracenou kdesi na okraji galaktického disku.

Za příčinu zkázy byla označena srážka planety s asteroidem, kterou nikdo z obyvatel kolonie nepřežil. Již nikdy žádnou stížnost nenapíší.


III.


Nad městem svítalo.

Den se probudil do průzračného rána. Červánky zbarvily východní obzor azurového nebe do růžova a paprsky slabého slunce rozpouštěly poslední chomáče ranní mlhy.

Tereza pootevřela oči. Rozespalým pohledem klouzala po místnosti. Narůžovělé ranní světlo poskytovalo jinak stroze zařízenému interiéru neskutečný, snový charakter. Tereza si chtěla aspoň na chvíli podržet ten pocit krásného nevědomí, kdy mysl očištěná spánkem dosud neodráží zážitky předchozího dne. Zase jeden z těch okamžiků, kdy by se pomíjivá chvíle měla stát věčností.

Měla, ale nestala.

Probuzená mysl procitla do plného vědomí. Najednou měla dojem, že podobný okamžik již někdy zažila.

Něco není v pořádku.

Něco je jinak.

Ranní světlo bylo podivně slabé, přesto Terezu nepříjemně bodalo do očí.  Mžouravě se rozhlédla po místnosti. Zdála se jí nějaká jiná, než včera večer, ale nejspíš to byl jen klam.

Byla sama.

Rhaw byl pryč.

Možná to tak bylo lepší. Vůbec nechtěla myslet na to, co se v noci mezi nimi odehrálo. Teď musí hlavně rychle zmizet.

Rozbolela ji hlava a roztřásl chlad.

Pomalu vstala. Chtěla si posbírat šaty, obléknout se a co nejrychleji odejít, ale s podivem zjistila, že její oblečení v místnosti není. Bezradně pohlédla sama na sebe. V pyžamu na ulici přece nemůže.

Nepříjemná situace. Ale když bude nejhůř, vyrazí i v pyžamu. Horší je, že její identifikační karta zůstala v kapse u saka.

Sakra!

Navíc si ani nepamatovala, kdy se do bílého, kombinéze podobného pyžama vlastně převlékla.

Nebo ji snad do něj oblékl on?

Raději na to nemyslet.

Rozhlédla se po místnosti.

Její pohled bezděčně zavadil o okno.

Bez dechu a s narůstající panikou zírala na scenérii za ním. Roztřeseně přistoupila k oknu. Chtěla se opřít o jeho výplň, ale dlaněmi jí proběhlo bolestivé zabrnění. Poděšeně ucukla. Namísto obvyklého skla vyplňovalo okenní rám silové pole.

A v dálce za oknem se tyčilo město.

Cizí.

Obrovské.

Majestátní.

Nad zasněženými věžemi a kupolemi vycházelo slunce.

Malé a studené.

Cizí slunce nad cizím městem.

Nad městem rhawů, nad Swen Agaharem.

Tereza si zakryla ústa rukou. Nevěřícně ustoupila o pár kroků zpět, když vtom zahlédla svůj odraz v kovovém plášti jakéhosi přístroje, který stál vypnutý a odpojený u jejího lůžka.

Z mramorově bílé tváře lemované krátkými černými vlasy na ni hleděly šikmo posazené fialové oči …

… se svislými zornicemi!

Zděšeně vykřikla, přičemž zahlédla poněkud ostřejší špičáky ve svých ústech.

Klopýtavě couvla, do něčeho narazila.

Leknutím se jí na okamžik zastavilo srdce. Přestala dýchat.

Ghar Whan Yrre stál těsně za ní.

Stejný jako včera.

Jako celé věky předtím.

Oblečený v černé uniformě, majestátní ve své velikosti.

Neslyšela ho přicházet. Byla naprosto pohlcená tím, co prožívala.

„Co se stalo?“ vyjekla na rhawa, když konečně popadla dech „Co jsi mi to udělal?“

Whan Yrre ji chtěl obejmout.

„Nesahej na mě!“ zabodla mu vztyčený prst do hrudi.

Svěsil ruce podél těla.

„Co – se – stalo?“ zkřivenými rty odsekávala slovo od slova.

„Zkus si vzpomenout,“ vybídl ji klidným hlasem.

„Probudila jsem se …“ náhle měla neodbytný pocit, že i s časem není něco v pořádku. „Co je za den? Který je rok?“

Whan Yrre se svým vědomím jemně dotkl její mysli a chybějící vzpomínky se vrátily. Všechny a naráz.

Cvaknutí.

Slabé zasyčení.

Pípnutí.

Ostrý proud světla, který na okamžik přezáří i bledý svit vycházejícího slunce.

V marném gestu si zakrývá tvář rukama.

Obklopí ji bílé světlo …

Řve bolestí. Žár je nesnesitelný, bolest ukrutná.

Nejhorší jsou oči, když se rozprsknou.

Ale vše trvá jen zlomek vteřiny.

Pak už nic necítí.

Whan Yrre přistoupil k dívce, která omdlela. Bez námahy zvedl štíhlou, křehkou ženu do náruče. Bylo jeho výslovným požadavkem, aby taková zůstala. Jemně ji uložil zpět na lůžko.

Políbil ji.

Napřed na tvář, pak na ústa.

Dívka se probírala z mrákot. S bolestí, která jí drtila hlavu, se posadila. Žaludek se jí obracel na ruby, ale naštěstí opravdu hodně dlouho nic nejedla. Rozkašlala se.

„Co jsi to se mnou udělal?“ zasténala chraplavě.

„Tvá genetická informace byla silně poškozena, nebylo možné ji v plném rozsahu rekonstruovat. Chybějící sekvence byly doplněny genetickými informacemi rhawů uloženými v našich genových bankách.“

„Proč jste nepoužili lidskou DNA?“

Její zděšení nemělo hranic.

„Bylo efektivnější použít rhawské genetické informace než lidské. Mimo jiné ti umožní lépe využít tvé mentální schopnosti a …“

„Takže Tereza je mrtvá,“ skočila mu do řeči. „Uhořela … a já? Já jsem splácaná kopie. Ale jak to, že mám vzpomínky?“

„Implantát z původního materiálu.“

„Materiálu?“

Vytřeštěnýma očima zírala skrz rhawa do prázdna.

„Jsem zrůda … já … já … já nejsem Tereza!“

„Jsi Theresa Whan Yrre,“ řekl Ghar sebejistým hlasem, jemuž se jen těžko vzdorovalo. Jméno Theresa záměrně vyslovil s tvrdým rhawským přízvukem. Šokovaně na něj hleděla, nezmohla se na jediné slovo.

„Smiř se s fakty, má paní, nic jiného ti nezbývá,“ dodal nekompromisně.


*     *     *


Dny, týdny, měsíce.

Plynuly jeden za druhým a Therese ten čas splýval v nepřehledný sled těžko uvěřitelných vjemů, pocitů a myšlenek.

Svět se změnil a ona se musela hodně učit. Promeškala celé věky. Vše, co věděla dřív, bylo k ničemu.

Její svět neexistoval.

A neexistovala ani žena, kterou kdysi bývala.

Byla sama.

Jediný tvor svého druhu v celé galaxii – ani člověk, ani rhaw, forma bytí stojící kdesi na pomezí. Žádný jazyk neměl pojmenování pro to, čím byla.

Jejím jediným spojením s cizím světem byl ten, který ji stvořil.

Rhaw Ghar Whan Yrre.

Strach nahánějící cizí tvor, který kvůli ní znesvětil zásady vlastního společenství.

Theresa žila v jeho rezidenci a jen pomalu si zvykala na podivnou realitu svého nového života. Zpočátku se nepřirozenému stavu věcí vzpírala. Nechtěla s ním mluvit, nechtěla s ním být.

To trvalo dlouhé týdny, ale nakonec tu hru přijala.

Stala se jeho ženou a on jí otevřel bránu do neskutečného světa probuzeného vědomí a mentálních schopností, které ji děsily i lákaly zároveň.

Hodinu po hodině, den po dni, Ghar Theresu trpělivě učil využívat schopnosti, o nichž ve své minulé existenci ani netušila, že je v sobě nosí. Měl hodně povinností, přesto jí věnoval mnoho času.

Tehdy byl po mnoha a mnoha ponurých letech, alespoň na chvíli šťastný.

Ale bylo to zvláštní štěstí. Temné a zneklidňující. Pečlivě skryté v nejspodnějších patrech jeho duše.

Theresa byla jeho úzkostně střeženým tajemstvím. Láskou i životním dílem, jeho budoucností.

A pak, jednoho dne usoudil, že nadešel čas, aby Theresa spatřila svět, jemuž – jak věřil – dříve či později budou společně vládnout.


*     *     *


Město se rozkládalo všude kolem.

Stálo zde tisíce let, vznešené a majestátní.

Goticky strohé a funkční, živé a tajemné.

Věčné město Swen Agahar.

Obrovské tepající srdce obrovské Říše.

Město, které stejně jako tlukoucí srdce, nikdy nespí.

Tisíce budov, ulic, nároží a mostů.

Milióny duší.

Milióny životů a osudů.

Milióny myšlenek a pocitů.

Paní Whan Yrre stála vysoko nad tím vším. Z terasy dotýkající se samotného nebe shlížela na město, které jí leželo u nohou. Theresa odvrátila zrak od města a pohlédla k nebi, na kterém zářily hvězdy.

Miliardy hvězd, miliardy světů.

Miliardy měst.

Miliardy duší.

Miliardy životů a osudů.

Miliardy myšlenek a pocitů.

Theresa slyšela každý hlas, myšlenku i vzdech. Mohla je potlačit a zvolit jen jeden, kterému chtěla naslouchat, nebo je naopak nechat šumět všechny najednou jako vzdálený mořských příboj. Mohla vstupovat do myslí, číst v nich jako v knihách, ovládat je či přimět zapomenout. Mohla cokoli.

Ghar Whan Yrre přistoupil k Therese a milovanou bytost objal.

„Až přijde čas, budeš paní toho všeho,“ zašeptal.

Jeho hlas byl klidný. O ničem nepochyboval.

Theresa se smutně usmála.  

„Nebudu a ty to víš.“

Obrátila k němu své velké oči. Odrážely se v nich světla vzdálených hvězd. Ghar Whan Yrre se jen pousmál a pevněji Theresu k sobě přitiskl. Líbal ji a ona jeho polibky opětovala.

Vybrousil diamant její mimořádné mysli téměř k dokonalosti, ale ona ještě stále nebyla připravena přijmout svůj osud. K tomu ji však nemohl přimět ani násilím, ani hrozbami. K tomu musela sama dospět. Měl s Theresou své plány a měl plány s celou galaxií. Teď mu nezbývá, než být trpělivý.

Je-li třeba, aby čekal, pak počká, i když čekání dokáže být nesnesitelně mučivé.

Zato Theresa nehodlala čekat už ani den. A kdyby to šlo, tak ani hodinu. Naučila se skrýt před Gharem své myšlenky pod vrstvy různých obrazů tak, že ani v nejmenším netušil, co se jí honí hlavou.

Miloval ji. Nikdy na ni nebyl zlý.

Párkrát, když netušil, že ho sleduje, viděla, jak strašný dokáže být a jak mocný ve skutečnosti je.

Ale k ní takový nebyl.

Přesto věděla, co s ní zamýšlí.

I on měl své pány, které musel poslouchat, kterým musel sloužit. Chtěl s tím skoncovat a ona měla být silným nástrojem v jeho rukách.

Skutečně ji miloval, skutečně ji hýčkal. Naučil ji věci, které si do té doby nedokázala ani představit. Jenomže stejně ji hýčkali a ledasco naučili i za války, když ji posílali zblízka zabíjet rhawy, protože byla jediná, kdo snesl jejich pohled.

Takovou roli už hrát nechtěla.

Nechtěla být mocným nástrojem v cizích rukách. Nechtěla být uvězněná ve zlaté kleci Gharovy rezidence a čekat na okamžik, kdy naplní své poslání.

Chtěla pryč.

Chtěla ke hvězdám.

Chtěla poznat ty miliardy světů, co zářily nad její hlavou.

Chtěla poznat svobodu nekonečného vesmíru.

Už nebyla člověk.

Už nemusela přemýšlet o čase a vzdálenostech.

Její rozměry byly jiné.

Přesto nedokázala Ghara opustit.

Zatím ještě ne.

Také ona jej – a nepřipouštělo se jí to snadno – milovala. A také ji těšilo vědomí vlastní výjimečnosti i výjimečnosti tajného vztahu s mocným mužem, který tak neodolatelně chutnal po zakázaném ovoci.

Ale již brzy se odhodlá a ta chvíle už je za dveřmi.


*     *     *


Vznášedlo s výsostnými znaky říšské válečné flotily zastavilo před branou budovy Ministerstva pro vnitřní záležitosti. Ještě než pilot stačil řádně dobrzdit, vyrazil z něho rozběsněný Ghar Whan Yrre. Aniž by považoval za nutné se ohlásit, minul hlídku u brány, a rozrazil vstupní dveře.

Ozbrojená žena v uniformě ostrahy rhawa několika rychlými kroky dohonila. Odhodlaně mu zastoupila mu cestu.

„Pane, stůjte! Kam jdete? Nemůžete …“

Whan Yrre neplýtval slovy. Uchopil ženu pod krkem. Rukou v černé rukavici jí stiskl hrdlo.

„Chci mluvit s Leehrem. Okamžitě!“ zasyčel strážkyni zblízka do tváře.

„Pan ministr je ve své pracovně,“ přidušeně zasípala. Pohled stáčela stranou, jen aby nemusela rhawovi pohlédnout do očí. „Čtvrté patro, na konci chodby. Jděte rovnou k ministrovi. Sekretáři už šli domů.“

Whan Yrre odhodil ženu stranou.

Sípala a kašlala, když jí druhý strážný pomáhal na nohy. S bolestnou grimasou si třela pohmožděný krk.

„Raději vyhlásím pohotovost a vyrozumím pana ministra,“ navrhl druhý strážný. „Pošlu nahoru ochranku.“

„Kašli na něj,“ zachroptěla žena. „Ať si to ty rhawský bastardi vyříděj sami mezi sebou.  Přeci se mezi ně nebudeme míchat.“


*     *     *


Dveře pracovny Merigha Leehra se rozletěly do stran. Mezi nimi stanul nepředstavitelně rozzuřený Ghar Whan Yrre.

„Kde je?“ zařval na překvapeného Leehra, který se instinktivně přikrčil za velkým pracovním stolem.

„Prosím?“ vysoukal ze sebe zaskočený ministr.

Whan Yrre byl jediným dlouhým krokem u Leehra. Uchopil ministra za paži a surově ho postavil na nohy.

„Ptám se, kde je?!“

Leehr bleskově zvážil, zda má smysl se proti takové neurvalosti ohrazovat. Usoudil, že nemá, že bude lepší přejít rovnou k věci.

„Nemám tušení, o čem mluvíte,“ řekl co nejvyrovnanějším hlasem. „Ztratilo se vám snad něco?“

Příliš pozdě si uvědomil, že jeho poslední věta mohla vyznít poněkud drze.

Whan Yrre přirazil Leehra surově ke zdi. Předloktím mu přimáčkl hrdlo.

„Před časem jste se mě na ni ptal. Vy víte, o kom mluvím. Kde je Theresa?!“ zahřímal ministrovi přímo do tváře.

Být na jeho místě člověk, patrně by dočasně ohluchl.

Leehr by byl špatný ministr pro vnitřní záležitosti, kdyby nevěděl, co se v Říši děje.  Neodvážil se nechat admirála soustavně sledovat, ale že udržuje poměr s podivnou ženou, kterou mu privátně poskládali zaměstnanci genové banky z jakýchsi ohořelých ostatků, to věděl.

Policie zhruba ve stejné době řešila a pro důkazní nouzi nakonec odložila případ zmizení právě několika zaměstnanců genetické banky.

Nebylo těžké si vytvořenou ženu spojit se zastřelenou slečnou, kvůli které Whan Yrre zmasakroval vojenskou ostrahu na Zemi a později nechal sprovodit ze světa jednu bezvýznamnou kolonii na okraji galaxie.

„Admirále, neposadíme se? Prosím,“ navrhl Leehr tak klidně, jak jen toho byl v dané situaci schopen.

Whan Yrre povolil stisk a ministra, kterému již přestávala jít krev do hlavy, neochotně propustil.

Oba rhawové usedli naproti sobě. Leehr měl ještě stále tak trochu mžitky před očima, když bez obalu řekl: „Předpokládám, že se jedná o tu dívku, co s ní žijete.“

Whan Yrre probodl Leehra nenávistným pohledem.

Byl v pokušení ho zabít.

Na místě.

„Počkejte,“ zvedl Leehr ruku v obranném gestu.

Nemusel být právě telepat, aby vycítil, jakými myšlenkami se Whan Yrre v duchu zaobírá.

„Za prvé, moji lidé v tom prsty nemají. Já ji neunesl a vy to přece víte. Poznal byste, kdybych vám lhal, nebo snad ne?“

Whan Yrre provrtával Leehra zlým pohledem a výhružně mlčel. Ministr se  snažil mluvit co nejklidněji, ačkoli jím admirálovo počínání hluboce otřáslo.

„Sbíral jsem informace z různých stran, takže jsem – s výjimkou vašeho domácího personálu – jediný, kdo o ní ví. Jak jsem říkal, mojí diskrétností si můžete být naprosto jist. Já nenařídil ani její únos, ani likvidaci. I když porušujete zásady společenství, nejsem oprávněn vás soudit. Kdybych ji nebo vás chtěl zlikvidovat a vydat Radě, mohl jsem to udělat už dávno a …“ ministr se dramaticky odmlčel, „… ani vaše osobité způsoby by mi v tom nezabránily. A ještě jedna věc, pokud se ztratí kdokoli z mých lidí, vyvodím z toho patřičné důsledky.“

Whan Yrre rukama v černých kožených rukavicích stiskl opěrky křesla, až mu zapraštělo v kloubech.

„Chcete mi vyhrožovat?!“

Leehr nechal jeho otázku bez odpovědi. Důstojným, trochu shovívavým hlasem pokračoval: „Víte, admirále, ptáme se na to při každém policejním vyšetřování, když vyšetřujeme zmizení pohřešované osoby. Je to první otázka, kterou  klademe – není možné, že od vás Theresa odešla sama?“

„Cože?“

Do Whan Yrreho jako by sjel blesk. Znal každý záhyb její duše. Znal všechny její myšlenky, pocity, radosti i smutky. Vše, co uměla, ji naučil on sám.

To by přece nikdy neudělala!

Přesto vycítil, že se Leehr dotkl pravdy.

„Často se stává, že lidé odcházejí sami od sebe, aniž by o tom někomu řekli,“ vysvětloval ministr trpělivě. Zahleděl se do stínů: „I my jsme bývali takoví …“

„Lidé?“

Whan Yrre ochabl. Sevřel se mu žaludek. Svět se s ním rozhoupal.

Ona už ale není člověk. Tak proč dělá věci, které dělají lidé?

Něco přehlédl, na něco podstatného zapomněl.

Mátožně se postavil na nohy. Nemohl dýchat, potřeboval na vzduch. Udělalo se mu zle.

Všechny jeho plány se rázem zhroutily.

Byl hlupák.

Naivní pitomec.

„Je vám dobře, admirále?“ začal se strachovat Leehr.

Kříšení Whan Yrreho bylo to poslední o co v tuto – stejně jako kteroukoli jinou – chvíli stál.

Ten však na jeho otázku neodpověděl.

Zřejmě ji ani neslyšel.

Dopotácel se k vysokému oknu. Tápavě stiskl jeho ovladač. Silové pole s bziknutím zmizelo a do pracovny zavanul mrazivý vzduch.

Whan Yrre široce otevřenýma očima hleděl do ledové noci. Opřel se čelem o studený rám okna. Zavřel oči. Přerývaně dýchal. Srdce tlouklo až v krku. Věděl, že Leehr má pravdu.

Má pravdu!

Odešla.

Utekla.

Zradila ho a ponížila.

Navíc teď vypadá před Leehrem jako dokonalý blbec.

„Jak … jak to mohla udělat?“ zasténal.

Mrazivý vzduch srážel jeho dech v bílé obláčky.

Jak to, že se jí ho podařilo oklamat?

Chápal, že mu chtěla utéct tenkrát na Zemi, ale proč teď?

Leehr přistoupil k otřesenému Whan Yrremu. Nemělo význam mu právě teď připomínat, jaké důvody kdysi dávno přivedly Erama Cor Wheerse, řečeného Moudrý, na myšlenku zformulovat základní principy společenství rhawů a zakotvit je v závazné konstituci.

Jasně formulovaná pravidla a logika, žádné osobní vztahy a tak dále, a tak dále.

Namísto marného kázání o filozofii rhawů Leehr navrhl: „Mohu po ní nechat vyhlásit celostátní pátrání. Nechám uzavřít všechny terminály, aby se nedostala ze Swen Agaharu. Její podobenku vyvěsíme na informační síť. Vyhlásíme odměnu za jakoukoli informaci o jejím pohybu. Bude ji hledat celá galaxie.“

„Ne, to ne,“ vyhrkl Whan Yrre.

„Rada se pravý důvod nedozví,“ ujišťoval Leehr.

„Ne.“

Již jednou nedokázal Theresu zadržet a zabránit jí v útěku. Nakonec ji zastavili vojáci, ale jakým způsobem, za jakou cenu?

Ona nesmí zemřít.

Podruhé by ji oživit nedokázal.

Ti, kteří kvůli ní vyvinuli a aplikovali postupy dosud nevyzkoušené, byli sami po smrti. V celé galaxii nebyl nikdo další, kdo by něco takového uměl.

Theresa musí žít, protože dokud žije, je naděje, že se k němu vrátí. Najde ji a přinutí k poslušnosti.

Leehr vyprovodil zbědovaného admirála ke dveřím.

„Kdybyste si to rozmyslel, dejte mi vědět. Moji lidé jsou vám kdykoli k dispozici.“

Whan Yrre přimhouřil oči:  „To nebude nutné. Najdu ji sám, vlastními prostředky.“

S tím Leehra opustil. Se skloněnou hlavou, pohroužen do ponurých úvah, nevšímavě prošel nádvořím kolem ochranky, která se mu raději klidila z cesty.

„Ňákej zvadlej,“ ušklíbla se šeptem strážkyně. Ta, které předtím zmordoval krk.

Její společník po ní střelil polekaným pohledem.

Ale Whan Yrre, naštěstí pro ně pro oba, věnoval pozornost jen svým temným myšlenkám.  Nasedl do vznášedla, které čekalo před bránou. Pilotovi dal pokyn, aby zamířil zpět k jeho rezidenci.


*     *     *


Merigh Leehr si zhluboka oddychl, když za admirálem zapadly dveře. Vrátil se k oknu, znovu aktivoval silové pole. Zadíval se ven na štíhlé věže města.

Jak moc se město změnilo od doby, kdy se do něj přistěhovaly milióny lidí.

Bývalo tiché a vznešené.

Nyní kypělo rušným životem.

Leehr se potřeboval zklidnit a vše si srovnat v hlavě, ale klid mu neměl být dopřán.

V zšeřelé pracovně se cosi pohnulo. Vylekaně pohlédl tím směrem. Po dalším vzrušení rozhodně netoužil.

Jeden stín se oddělil od ostatních, položil si prst na ústa a udělal pšššt!

Vypadal jako zmenšenina rhawa až na to, že to byla – žena.

„Kdo jste?“ vyhrkl Leehr.

„Vy víte.“

„Jak jste …“

„Dveřmi,“ nenechala ho dokončit větu.

„Jak to, že o vás Whan Yrre nevěděl?“ podivil se Leehr.

„Zakázala jsem mu o mně vědět.“

Povzdychl si. Dnešní večer byl na jeho uměřený vkus poněkud rušný. Myslel na to, co se stane, jestli Whan Yrre zjistí, že ona je zde a vrátí se.

„Nebojte, nevrátí se. Neví o mně.“

„Sedněte si. Co ode mě vlastně chcete?“ přistrčil Therese židli. Stejnou, na které ještě před chvílí seděl oklamaný Whan Yrre.

Nebylo mu právě příjemné, že mu ta coura čte myšlenky.

Nejsem coura! zadunělo Leehrovi v hlavě.

„Promiňte,“ zakuckal se.

Stejně jsem tyhle výrazy pochytil od lidí, bránil v duchu sám sebe.

Slovník rhawů podobné výrazy neobsahoval už pěknou řádku let. Musí si lépe hlídat myšlenky.

„Potřebuji pomoc,“ řekla Theresa. „Musím se dostat pryč ze Swen Agaharu a vy mi pomůžete.“

„Tím si nebuďte tak jistá,“ zabručel Leehr. „Jak víte, že vám pomohu, že nespustím poplach a nestrčím vás, kam patříte?“ řekl, když se oba posadili.

Pohlédla mu zpříma do očí. „Neuděláte to, vím to. Nevydáte mě zpátky Gharovi, protože s ním nesouhlasíte. On přece se mnou nesmí být.“

Uhnul pohledem stranou.

„Nemusím vás zrovna vydávat Whan Yrremu. Můžu vás nechat zavřít za neoprávněné vniknutí do vládní budovy. Jak jste přišla právě na mě?“

„Jednou jste s Gharem o mě mluvil.“

Zamračil se. Dobře si pamatoval na nepříjemný rozhovor, který se odehrál před mnoha a mnoha lety. Měl neodbytný pocit, že na lidském přísloví o ušatých stěnách přece jen něco bude.

„Váš rozhovor jsem neslyšela. Tehdy jsem byla ještě mrtvá. Našla jsem ho před pár dny v Gharově paměti.“

Leehr něco zamumlal. Kéž by ho nechala alespoň promluvit a neodpovídala dřív, než vůbec domyslí větu.

V duchu zaklel. Použil hodně dávno zapomenutý výraz, jeden z nejvýstižnějších.

Na rozdíl od Whan Yrreho se sice uměl dokonale ovládat, ale snažit se hledat logiku tam, kde žádná nebyla, nemělo smysl. Celé se to vymykalo běžnému chodu věcí.

„Jak vám mohu pomoci?“ řekl pomalu, když se trochu vzpamatoval.

Jestliže kdysi Whan Yrreho varoval před tenkým ledem, pak nyní se sám vydal přímo doprostřed tajícího rybníka.

„Neznám galaxii, nevím kam jít. Nemám peníze, nemám identifikační kartu,“ povzdychla si. „Zařiďte mi let ze Swen Agaharu. Pošlete mě, kam myslíte. Zmizím a už o mně v životě neuslyšíte.“

Tak o tom hluboce pochyboval. Nevypadala jako puťka, co bude doma za pecí štrikovat fusekli. Když Whan Yrre zjistí, že jí pomohl, bez okolků ho zabije.

„Řekněte Gharovi, že jsem vás přinutila mi pomoc.“

Zase reagovala na myšlenku, nikoli na vyřčená slova.

„Myslíte, že mi uvěří?“ namítl pochybovačně.

Bleskovým pohybem strhla z psacího stolu těžkou stojací lampu a udeřila s ní Leehra do obličeje. Rána to byla strašlivá. Spadl ze židle, zatmělo se mu před očima. Hlavou mu projela ostrá bolest. Trefila ho přímo na lícní kost.

„Po tomhle vám uvěří,“ řekla Theresa.

Leehr zalapal po dechu. Vlastně mohl být rád, že nepřišel o oko.

„To jste trochu přehnala,“ zanaříkal.

„Lepší jedna modřina, než aby vás Ghar zabil. Takže, pomůžete mi?“

Stála nad ním a s dětsky nevinným výrazem čekala na jeho odpověď.

Prostě mrcha – hlídej si myšlenky! – k neuvěření.

Navíc mu hleděla přímo do očí.

Přímo do očí?!

Má nádherné oči.

Fialové.

V ten okamžik ji poznal.

Teď už přesně věděl, koho má před sebou. Obraz, který skládal mnoho let, byl kompletní.

„Vy jste ta holka, co za války dostala Saraka Gera, Essara Dahree, Alema Cassa …“ řekl, když se postavil zpátky na nohy.

„ … a zachránila život Gharovi Whan Yrre,“ doplnila Theresa výčet, který nebyl ani zdaleka úplný.

„Proč jste ho také nezabila?“ zeptal se Leehr kousavě.

Theresa se zadívala stranou. Najednou měl dojem, že zahlédl v jejích očích slzy.

„Myslela jsem, že skončila válka a taky mi ho bylo líto,“ řekla tiše. „Já ho mám ráda.“

Slovo miluji nedokázala vyslovit.

„A proto ho opouštíte?“

Zavřela oči, zavrtěla hlavou. Už nedokázala promluvit.

„Nerozumím lidem a nikdy jsem nerozuměl ani Whan Yrremu. Vždycky byl jiný než ostatní rhawové. Děsím se, jak daleko může ve své odlišnosti zajít. Už kdysi …“ zarazil se.

Ne, to jí nebude říkat, přejde k současnosti.

„Whan Yrre kvůli vám vraždil. Na Zemi, na Swen Agaharu a bojím se, že další lidé ještě zemřou.“

„Proč mi říkáte takové věci?“ špitla se sklopenou hlavou.

„Třeba vám to usnadní vaše rozhodování, zda ho opravdu opustit. Každopádně, já vám pomůžu. Na moji mlčenlivost se můžete spolehnout.“

Zvedla k němu hlavu.

„Děkuji.“

Usmál se koutkem úst. Ani si nechtěl představovat, čím vším musela projít. Jakými hrůzami a děsivými zvraty, bolestmi a utrpením.

Theresa si stoupla na špičky a lehce políbila Leehra na tvář. Teď už přesně věděl, co na ní Ghara Whan Yrre tak neodolatelně přitahovalo, co stálo život nejednoho rhawského velitele.

Ten výraz nevinného anděla, ty dětsky průzračné oči.

Merigh Leehr, thar akher ge vitte khavere metti set.

Merighu Leehre, za své válečné zločiny jsi odsouzen k smrti.

Nebýt toho, že skončila válka, i on by vyslechl větu, která vždy předcházela vykonání rozsudku.

A stejně jako všichni, i on by přitom fascinovaně koukal do těch překrásných očí.

„Pamatujte, Thereso,“ řekl klidným, vyrovnaným hlasem. „Ať už se stane cokoli, jsem váš přítel, připravený vám kdykoli pomoci.“


*     *     *


Soukromá rezidence Ghara Whan Yrre stála stranou městského centra. V místech, kde zástavba ustupovala rozervanému ledovému příkrovu, sněhovým pláním a věčně zamrzlým jezerům.

O  bezchybný chod rozlehlého domu se staraly převážně stroje a elektronická zařízení, a také několik zaměstnanců. Na ně Whan Yrre zaměřil ostří své pomsty.

Merigh Leehr měl pravdu.

Ani netušil, jak moc měl pravdu.

Další lidé měli zemřít.

Whan Yrre vkráčel do vlastního domu. Když ho opouštěl, leželo v prostorné vstupní hale pět mrtvých. Nikdo z nich netušil, proč zemřeli rukou svého vlastního pána, kterému poctivě a svědomitě sloužili dlouhé roky.

Vždy splnili každý jeho příkaz. Nikdy se na nic neptali. Hleděli si jen své práce a ničeho si zbytečně nevšímali.

Nevšimli si, že Theresa odešla.

Ghar Whan Yrre se ubíral mrazivou nocí prosvětlenou miliardami hvězd k modulu, který ho měl dopravit na palubu vlajkové lodi Sagittarius.

Do domu, kde prožil s Theresou chvíle štěstí, se již nikdy nevrátí.


IV.


Čas se nedá zastavit a co se zdá být na věčné časy, to se mžiknutím oka změní v dávno zapomenutou minulost.  

Říše, zdánlivě silná a stabilní, se rozpadla.

Světy ležící na okraji galaktického disku vypověděly Swen Agaharu poslušnost a vyhlásily nezávislost.

Lidé už měli po krk rhawských zákonů a nařízení. Volalo se po návratu ke starým hodnotám a tradicím, k dávným náboženstvím.

Rhawové kdysi všechna náboženství postavili mimo zákon.

Uctívání bohů nebylo s jejich pojetím světa slučitelné. Na jedno přitom zapomněli – lidé bohy potřebují.

Rychle za sebou následovalo několik trestných výprav proti vzbouřeným světům. Jeden za druhým byly neposlušné sektory trestány. Říšská flotila pod velením Ghara Whan Yrre demonstrativně likvidovala kolonie, které veřejně sympatizovaly s povstalci.

Když se obzvlášť brutálním způsobem vypořádala se základnou příznačně pojmenovanou po sv. Cecílii, panně a prvokřesťanské mučednici, nenechala na sebe odpověď povstalců dlouho čekat.

Reakce byla okamžitá. Dosud nepokořené soustavy se semkly kolem planety Quirinius.

Do své první bitvy vyrazila quirinská bitevní loď Eternity, Věčná pravda.

S odhodláním rytířů bránících Svatou zemi nesourodá povstalecká flotila rozdrtila říšské bitevní lodě. Z urputné bitvy nakonec jako jediný vyvázl těžce poškozený Sagittarius.

Eternity vyprášila vlajkové lodi kožich jak se patří.

Admirál Whan Yrre vydal rozkaz ihned stáhnout zbývající válečná plavidla z okrajových sektorů galaxie.

Nezávislé světy slavily, zatímco na Swen Agaharu padla vláda. Tím skončilo období vlády rhawů. Bylo ustanoveno císařství, v čele Říše stanul člověk.

Lid zajásal, aby vzápětí zjistil, že císař opírá svou moc především o rhawy.

Lid zaraženě zmlkl a propadl splínu.

Vlk byl nasycen a zdravím kypící koza dál vesele pomekávala.

Odvážnější začali šilhat po nově vymezené hranici s nezávislými sektory, ale hraniční pásmo bylo dobře střežené. Dostat se bez povolení za hranice Říše se podařilo jen málokomu.

Lid svěsil hlavy. Pomyslel si své a rozhodl se o nic se nestarat.

Konec konců, pro našince se toho zase tak moc nezměnilo.

Jako už tolikrát předtím, mávl lid nad vším rukou a jal se věnovat vlastním záležitostem – kde koupit levnější rohlíky, kam vyrazit na dovolenou či jak svést sousedovu manželku.

Ale Rhawové neodpouštěli a nezapomínali. Posměšné panáčkování nezávislých světů na druhé straně hranice je rozpalovalo do běla.

A čas neúnavně plyne dál …


*     *     *


Slavnostně vyzdobený císařský palác zářil do noci tisíci světel. Rozlehlý komplex budov a nádvoří, zahrad i parků se rozkládal na okraji Swen Agaharu. Majestátností a vznešeností si se starobylou metropolí v ničem nezadal. Před nehostinným prostředím planety rhawů chránila palácové město neviditelná kopule silového pole. Uvnitř bylo udržováno prostředí vyhovující lidem.

Podle jejich kalendáře bylo právě jaro. Čas, kdy císař slavil narozeniny.

V prostorných sálech se shromáždilo množství hostů sezvaných ze všech koutů galaxie.

Lidé se smáli a veselili, jedli a pili, zpívali i tančili a vše mělo velmi daleko do strohosti blízké rhawům.

Císař chtěl, aby se hosté dobře bavili.

Ghar Whan Yrre, admirál říšské válečné flotily, rychle a nevšímavě procházel zástupy slavnostně oblečených dvořanů. Role hlavního gratulanta za vesmírnou flotilu se zhostil jen s největším sebezáporem. V lidském mraveništi, kde jeho oslepovaly křišťálové lustry – o naprosto nesnesitelném vedru a příšerné hudbě ani nemluvě – se cítil jako v pasti.

Lidé sotva stačili uskakovat před tvorem, který si bezohledně razil cestu jejich středem.

Jakási opilá dívka v karnevalové masce vysypala admirálovi na slavnostní bílou uniformu pytlík barevných konfet. Její společníci propukli v hurónský smích.

Stačil jediný rhawův pohled a rozesmáté karnevalové masky rozpačitě zmlkly.

Jeden z mladíků zacpal rukou pusu dívce, která se chystala prohodit cosi vtipného. Whan Yrre ze sebe setřásl papírové konfety a beze slova pokračoval k východu ze sálu. Skupinka si oddychla, lidé vyprskli smíchy.

Bžunda to byla obrovská.

Whan Yrre vyšel ze sálu a pátravě se rozhlédl chodbou. I zde bylo lidí jako na jarmarku.

Nemohl dýchat.

Dělalo se mu zle ze zápachu tlustých, zpocených těl nepřirozeně upnutých ve slavnostních róbách.  Ze slaboduchých masek, z mastných rukou i zkaženého dechu opilců.

Potřeboval být sám.

Vystoupal po širokém mramorovém schodišti. Kývl na ozbrojenou hlídku, která ho beze všeho pustila dál, do prostor paláce běžným návštěvníkům nepřístupných. Konečně byl z dosahu toho nechutného rojení.

Ulehčeně si oddechl, když vtom se cosi letmo dotklo jeho mysli. Ani myšlenka, ani pocit, jen pouhý dotek jemnější než ten nejslabší závan vědomí.

Zastavil se, naslouchal.

Rozhlédl se liduprázdnou chodbou. Na jejím konci spatřil velké prosklené dveře. Jedno jejich křídlo bylo pootevřené. Vanul jím do chodby chladný večerní vzduch.

Whan Yrre, kroky tlumené vysokým červeným kobercem, došel ke dveřím a vstoupil na terasu.

Tam stála Theresa.

Na sobě měla modré sametové šaty a dlouhý tmavý plášť. Horní polovinu obličeje jí zakrývala stříbrná karnevalová maska.

Nezmohl se na víc, než zašeptat její jméno.

Mnohokrát si představoval okamžik, kdy ji znovu spatří. Kdy ji opět bude mít ve své moci, kdy ji přinutí naplnit poslání, ke kterému ji stvořil.

Jenomže ji nebyl schopen vypátrat.

Slyšel ozvěnu její mysli v nekonečném prostoru galaxie, ale dostihnout ji nedokázal.

Bylo to jako hra na schovávanou. Jako by zaslechl šepot jejího vědomí kdesi blízko za rohem, ale když za něj nahlédl, nebyla tam a vábivý hlas zněl vzápětí odjinud. Vždy byla o krok napřed, neustále mu unikala. Nakonec mu nezbylo než doufat, že se k němu časem vrátí sama.

A právě to se stalo.

Tady a teď.

Byla stejná jako v den, kdy ji viděl naposledy, a přece jiná.

Musel obdivovat k jakému umění vyspěla, když nedokázal rozpoznat, kdo ho jemným dotekem mysli dovedl na terasu.

Vykročili stejným směrem.

Objímali se a líbali, příliš pohnutí na to, aby mluvili, aby dokázali udělat cokoli jiného, než nenasytně vnímat jeden druhého.

Zvedl ji a lehce vysadil na kamennou balustrádu. Se zrychleným dechem jí vykasal šaty. Jeho touha byla tak obrovská, že jí prostě nedokázal vzdorovat. Dokázal ignorovat tisíce žen, ale Theresu mít prostě musel.

Milovali se bez jediného slova, bez jediné výčitky.

Zase nastal ten posvátný okamžik, kdy se pomíjivá chvíle má stát věčností.

Má, ale nestane …


*     *     *


Na opačném konci palácového komplexu, v budovách, kde byly uloženy a projednávány válečné strategické plány se cosi pohnulo. Několik černých stínů proběhlo ztemnělými chodbami, překonalo bezpečnostní rozhraní a vstoupilo do paměťových systémů. Někde tady byly uloženy klíčové informace o dlouho připravovaném útoku proti nezávislým světům. Stíny si počínaly rychle a cíleně. Bylo zřejmé, že přesně vědí, co je jejich cílem.

Jenomže pak jeden z nich udělal chybu.


*     *     *


„Proč ses vrátila?“ otázal se Whan Yrre Theresy, když byl opět schopen promluvit.

Uhnula pohledem.

„Já se nevrátila. Jenom jsem tě chtěla vidět. Je snazší dostat se sem do paláce než na palubu tvé vlajkové lodi.“

„Vidět?“ zopakoval Whan Yrre bezbarvě.

Pustil Theresu z náručí. Předchozí opojení bylo pryč. Upravil si uniformu, přešel na opačný konec terasy. Oběma rukama se opřel o kamenné zábradlí. Hluboko pod ním se rozkládaly palácové zahrady s barevně nasvícenými jezírky a fontánami, ale Whan Yrre nic z té krásy nevnímal.

„Stýskalo se ti hodně?“ otázal se kousavě.

Theresa k němu přistoupila. Sedla si na balustrádu. Vzala rhawa za ruku.

„Ghare, poslouchej …“

„Ne, ty poslouchej!“

Důrazně vztyčil prst a Theresa ztichla uprostřed slova.

„Už ti nedovolím odejít,“ pokračoval hlasem, v němž zazníval potlačovaný hněv. „Zůstaneš se mnou a splníš svou povinnost. V galaxii vládne chaos. Válka musí skončit, je třeba zavést pořádek. Společnými silami přinutíme lidi k poslušnosti, k dodržování řádu a pravidel!“

Theresa na něj zaraženě hleděla.

„Ghare, já pro tebe nebudu zabíjet ani manipulovat cizím vědomím,“ řekla po chvíli napjatého ticha. „Kdysi jsem pro své nadřízené zabíjela. Celé noci jsem nespala. Pořád jsem měla před očima hrůzy, které jsem páchala. Já už tyhle pocity zažívat nechci!“

Také ty pocity znal, kdysi je prožíval i on.

Možná.

Ale byl to vůbec on?

Nebo někdo jiný. Někdo, kým býval. Někdo, kdo v něm navždy zemřel.

Naučil se umlčet svědomí, nehodnotit své činy. Dávno ho netrápily bezesné noci vyplněné marným čekáním na spánek, který nepřicházel.

A co láska, Ghare? ozval se v jeho mysli Theresin hlas. Cožpak jsi nikdy neprožíval lásku? Nelži sám sobě.

Whan Yrre bezcitně uchopil Theresu za štíhlý krk.

„Přestaň! Nenuť mě používat násilí.“

Přidušeně polkla.

„Ty ses zbláznil!“ vydechla ohromeně. Kvůli tomuhle za ním rozhodně nepřišla. Nikdy předtím na ni ruku nevztáhl. „Hodláš spasit svět klackem?“

Ghar zesílil stisk.

„Splníš mé příkazy, nebo zemřeš!“

„To neuděláš, protože …“ nedostávalo se jí dechu, „protože mě miluješ.“

Povolil sevření jako by do něj udeřil blesk. Surově ji od sebe odstrčil.

Nad palácem zaduněl zvon.

Ručičky obrovitých hodin na hlavní palácové věži dospěly ke dvanáctce. Gong oznámil půlnoc.

Theresa kašlala a lapala po dechu.

„Ghare, co se to s tebou děje?“

Nikdy předtím k ní takový nebyl.

Nikdy.

„Vypadni!“ zavrčel zlým, studeným hlasem.

Chtěla ještě něco namítnout, ale rozzuřený Whan Yrre ji předešel: „Mlč! Jdi a už se mi nikdy nepleť do cesty!“

Theresa si přehodila cíp pláště přes rameno. Ještě krátce na Whan Yrreho pohlédla. V temně fialových očích se jí zatřpytily slzy. Pak se otočila na patě a bez jediného slova odešla.

Whan Yrre osaměl.

Ochable se opřel o balustrádu. Osamělý mezi nebem a zemí, snažil se zvolna a hluboce dýchat, aby zklidnil divoce tepající srdce. Klid však nepřicházel.

Z otevřených oken ústřední budovy paláce se do ticha palácových zahrad rozlévalo bujaré veselí. Opilé hlasy vyřvávaly notoricky známou píseň, jejíž nesporné kvality prověřila staletí.

„… vem mě s sebou na lůžko …“

Whan Yrre sebou trhl. Cosi zasáhlo jeho mysl. Zamračil se, zpozorněl. Zvedl hlavu.

Naslouchal.

Něco se dělo a nemělo to nic společného ani s jeho pocity, ani s Theresou.

„… a nevemu, nevemu, ty jsi prase …“ řinulo se z oken.

Přimhouřenýma očima hleděl na palác. Duší mu projel němý výkřik bolesti a strachu.

Úpění smrti.

„… včera jsi chtěl, dneska zase …“

Zaslechl odraz vzdálené střelby a křiku. Naklonil se přes okraj terasy. Hluboko pod sebou spatřil stín utíkající k hlavní budově.

Whan Yrre již na nic nečekal. Rozrazil dveře terasy a vykročil zpět k plesovému sálu.


*     *     *


Theresa spěchala prázdnými chodbami paláce.

Nebyla mezi pozvanými hosty a rozruch kolem jejího nedovoleného vstupu byl tím posledním, o co stála.

Nepozorována prošla kolem hlídkující stráže. Seběhla po širokém mramorovém schodišti. Ocitla se uprostřed zábavy a veselí, když vtom vycítila pohyb za svými zády. Kdosi ji chytil za okraj pláště a strhl do postranní, méně osvětlené chodby.

Útočník jí jednou rukou přitiskl paže k trupu, druhou jí zakryl ústa.

Měl velkou sílu, ale rhaw to nebyl. Oblečený byl celý v černém, hlavu mu zakrývala kukla. Jediné, co z něj viděla, byly pomněnkově modré oči plné děsu.

„Pusť mě!“ udeřila do jeho mysli.

„Tiše,“ řekl muž naléhavým šeptem a táhl ji dále do chodby, stranou hlavního dění.

Vůbec si neuvědomil, že Theresa nepromluvila nahlas, že slova, která slyšel, zazněla přímo v jeho hlavě.

„Jmenuji se Gérard. Nebudete křičet?“ otázal se tlumeně.

Theresa zavrtěla hlavou a muž ji pustil.

Zapotácel se, sesunul se k zemi.

Na bílé stěně zanechal krvavou šmouhu. Therese se sevřelo hrdlo. Tohle přece nemohl způsobit její zásah do jeho vědomí.

Muž Theresu znovu uchopil za plášť. Přitáhl si ji blíž k sobě.  Stáhl si z hlavy kuklu. Těžce dýchal, z úst mu tekla krev.

„Kdo … kdo jste?“ vykoktala Theresa a znovu vstoupila do jeho mysli.

Povstalecký špeh sáhl do kapsy. Zakrvácenou rukou jí vtiskl do dlaně drobný hranatý předmět.

„Předejte … předejte to generálu Forrestovi … na Quiriniu … prosím …“ mluvil přerývaně. „Řekněte … že … Makris to zvoral ... “ zajíkal se.

Myslel, že se mu podaří skrýt mezi hosty a nenápadně z paláce zmizet, ale jeho zranění bylo vážnější, než předpokládal.

Theresa zírala na datovou kartu, kterou jí dal. Odmítavě zavrtěla hlavou. „Ne, s tím já nechci mít nic společného.“

„Prosím,“ zasténal muž úpěnlivě, „jsou  … tam plány …“ dusil se vlastní krví.

Již brzy zemře.

Ta žena je jeho poslední nadějí. Tedy pokud kartu rovnou nepředá říšským úřadům.

Ale co měl za dané situace dělat jiného?

Aspoň za pokus to stálo.

Jiná možnost zde prostě nebyla.

„Vstaň!“ zaburácel nad Theresou Whan Yrreho hlas.

Nedávala pozor, byla tak zaujatá neuvěřitelnou situací, že jeho přítomnost vůbec nepostřehla. Vyměnila si s Gérardem rychlý pohled.

V ten jeden jediný okamžik se rozhodla.

Prudce vyskočila, nečekanou ranou zasáhla Whan Yrreho do žaludku. Dalším úderem do obličeje ho srazil na záda.

Zaúpěl, pokusil se vstát.

Gérard vystřelil.

Blesk o síle mnoha tisíc mu projel tělem. Člověka by taková rána patrně zabila, ale rhaw odolal. Ztěžka padl zpět na zem. Theresa vytrhla Gérardovi zbraň, zvedla její výkon na maximum. Namířila na Ghara, ale vystřelit nedokázala.

„Madam, zabte  toho rhawskýho zkurvysyna!“ chroptěl umírající Gérard s krvavou pěnou u pusy.

Byla to poslední slova, která ve svém životě pronesl.

Whan Yrre byl vzteky bez sebe.

Tak takhle je to!

Spolupracuje s quirinskými zvědy. Poslali ji, aby ho zabavila. Aby zaujala jeho pozornost a on nezpozoroval, že se něco děje. Teď už ví, proč se tak nesmyslně vrátila a právě sem.

„Děvko!“

„Ne, Ghare,“ vykřikla Theresa. „Tak to nebylo! Já tě opravdu chtěla jenom vidět.“

„Nelži!“

Chytil Theresu za plášť a strhl ji na zem. Rozzuřilo ho, že mu čte myšlenky. Zbraň jí vyletěla  z ruky. Všiml si zakrvácené datové karty, kterou držela v druhé ruce.

Theresa ucukla.

Probodla rhawa soustředěným pohledem: „Nech – mě – jít!“

Slova mu zaduněla v mysli silou hromu.

„Tohle už na mě nikdy nezkoušej!“

Surově ji chytil za kotník. Chtěl si ji přitáhnout.

Volnou nohou ho kopla ho do obličeje.

Jednou, dvakrát, dokud ji nepustil. Zatmělo se mu před očima. Oslepeně hrábl po Therese, ale ta sebou mrskla jak ryba na suchu a jemu zůstal v ruce jen její stříbrný střevíček.

Vyskočila na nohy. Uvolnila sponu pláště. Kopnutím se zbavila druhé boty a tryskem vyrazila chodbou pryč.

Prolétla mezi opilými hosty. Vrazila do jakési otylé dámy s talířkem vysoko naloženým majonézovými chlebíčky. Srazila servírovací stolek plný použitých skleniček a talířů. Nádobí se s řinčením roztříštilo o zem. Dáma zaječela, ale Theresa ničemu z toho nevěnovala pozornost.

Běžela o život.

Na druhém konci chodby se vyrojili vojáci císařské gardy.

„Patří k povstalcům!“ zařval velitel oddílu. „Střílejte!“

„Nestřílet!“

Whan Yrre svým obrovitým tělem smetl několik vyděšených hostů. „Přebírám velení, chci ji živou!“ křičel na vojáky.

Theresa prudce změnila směr. Vrhla se k dalšímu širokému schodišti. Brala schody po dvou. V polovině schodiště zakopla a skončila v kotrmelcích u jeho paty. Jen díky měkkým kobercům si nezlámala všechny kosti v těle.

Vojáci sbíhali ze schodů.

Theresa znejistěla. Najednou nevěděla, kterou z chodeb se dát. Přímo proti schodišti byly další prosklené dveře.

Rozrazila je.

Myslela, že se jedná o východ z paláce, ale za dveřmi byla jen další terasa. Doběhla na její okraj. Zoufale pohlédla do propasti pod sebou. Přímo pod terasou se rozkládala velká zahradní nádrž s barevně nasvíceným vodotryskem uprostřed vodní plochy.

Theresa se obrátila zpět k vojákům. Zády se opřela o zábradlí terasy.

Prohrála.

Gardisté ji obklopili a namířili na ni odjištěné zbraně. Pak se jako na povel rozestoupili. Přímo před ní stanul Whan Yrre.

Rychle se ohlédla zpět k nádrži. Odhadovala výšku.

„Proč to děláš?“ otázal se Whan Yrre.

Jeho hlas zněl najednou nějak jinak. Zklamaně a ublíženě. Všechna zloba z něj rázem vyprchala.

Ještě jeden pohled, jedno ohlédnutí.

Theresa se vyšvihla na balustrádu.

Rhawovy zornice se rozšířily. Zatajil dech.

Skočila.

Voda se rozstříkla na všechny strany. Theresa se bolestivě udeřila o dno nádrže, ale voda náraz přece jen zmírnila a hloubka byla dostatečná.

Vyplula nad hladinu. Všude kolem ní dopadala barevná vodní tříšť. Doplavala k okraji nádrže. Ztěžka se přes něj převalila. Kašlala a plivala vodu.

Nevšímala si bolesti, nevšímala si neviditelné síly, kterou pokořený Whan Yrre útočil na její mysl.

Měla jediný cíl, k němuž upnula všechny své síly – uniknout.


*     *     *


Svítalo.

Obzor na východě zrůžověl, po ledových pláních Swen Agaharu se rozběhly barevné odlesky ranních červánků. Chladný noční vzduch se pod kopulí začal automaticky zahřívat na příjemnou denní teplotu.

Ghar Whan Yrre stál na vrcholu schodiště před císařským palácem a zamyšleně pozoroval pobíhající císařské gardisty. V jedné ruce stále držel stříbrný plesový střevíček.

„Pane,“ přistoupil k Whan Yrremu váhavě velitel císařské gardy. „Zatím jsme ji nenašli, ale soustavně prohledáváme palácové město a …“

„Zrušte pohotovost,“ nenechal Whan Yrre vojáka domluvit. „Přestaňte pořádat zbytečné manévry.“

„Ale, pane,“ chtěl odporovat velitel gardy, nicméně si včas všiml nenápadné gestikulace dalšího z rhawů stojícího opodál. „Jak si přejete,“ opravil sám sebe a odspěchal splnit rozkaz.

Nenápadně gestikulující muž byl komodor Dhallen Hannye.

Jako rhaw vypadal jen na první pohled.

Ve skutečnosti čistokrevným rhawem jednoznačně nebyl. Byl o něco menší než ostatní rhawové, vlasy měl hnědé a šikmé oči se svislými zornicemi medově zlaté.

První válku s lidmi nepamatoval.

Šuškalo se, že má lidskou matku, ale sám Dhallen Hannye se k otázce svého původu zásadně nevyjadřoval.

Někteří rhawové měli Whan Yrremu za zlé, že si právě tohoto muže vybral za velitele své vlajkové lodi a povýšil ho do hodnosti komodora, ale admirál si jejich nelibostí hlavu nelámal.

Hannye byl nejen velitelem vlajkové lodi, ale i admirálovou pravou rukou a asi jediný, kdo dokázal Whan Yrreho brát se střízlivým nadhledem. Měl veselou a kamarádskou povahu, čímž udivoval lidi a pohoršoval rhawy.

K dvojici důstojníků se připojil Merigh Leehr. V ruce držel prázdnou sklenku od jakéhosi smrdutého šnapsu. Na hlavě měl nakřivo posazenou zelenou karnevalovou čepičku s červeným střapečkem.

Hannyemu cukly koutky, ale podařilo se mu ovládnout, aby nepronesl něco trefného. Místo toho se naklonil k Leehrovi a šeptl mu do ucha: „Ta ho zřídila, co?“ kývl hlavou směrem k Whan Yrremu.

Admirálovi v obličeji pomalu, zato jistě, nabíhaly ošklivé podlitiny.

Ministr souhlasně pokýval hlavou. Chtěl něco dodat, ale Whan Yrre postřehl pohyb za svými zády.

„Komodore, předpokládám, že flotila je v pohotovosti.“

„Jistě pane,“ potvrdil Dahllen Hannye. „Kontrolovány jsou všechny lodě v sektoru.“

Whan Yrre mlčky pokýval hlavou. Mluvení mu působilo stále větší bolesti.

„Nařídil jsem policejní uzávěry na všech terminálech v Říši,“ řekl Leehr. „Mimochodem, ti špehové byli Quiriniané. Všechno vsadili na jedinou kartu, že během oslav bude v paláci zmatek, ve kterém se snadno skryjí.“

„Promluvil někdo z nich?“ otázal se Whan Yrre poněkud mdle.

Leehr zavrtěl hlavou: „Ne. Dva spáchali sebevraždu, třetí zemřel na průstřel plic. Takže vlastně ani nevíme, co bylo cílem jejich mise. Zdá se ale, že k narušení informačních systémů nedošlo. Hlídka je objevila dříve, než stačili svůj záměr dokončit.“

„Nesmysl,“ zahučel Whan Yrre. „Proveďte kompletní analýzu bezpečnostních protokolů. Zjistíte, že integrita systému byla narušena.“

Leehr pochyboval, ale Whan Yrre mu nedal k další diskuzi prostor. Obrátil svou pozornost zpět k Hannyemu.

„Komodore, nařiďte všem sektorům nejvyšší stupeň pohotovosti.“

Vrazil Hannyemu do ruky stříbrný Theresin střevíček a navzdory zmordovanému obličeji překvapivě důrazně pokračoval: „Vyhlaste za její dopadení odměnu, vyvěste její podobenku na informační síť, na každý strom a na každý patník. Chci, aby ji hledala celá galaxie, ale chci ji živou!“ zašermoval zaskočenému Hannyemu před očima vztyčeným ukazovákem. „Ručíte mi za to osobně, komodore!“

Hannyemu se zadrhla slova v krku, zato Leehrovi spadl kámen ze srdce. Ani v nejmenším mu nevadilo, že komodor válečné flotily byl pověřen úkolem, který ve skutečnosti spadal do kompetence Leehrových policejních složek. S opravdovým potěšením Hannyemu celou záležitost přenechá a klidně mu přenechá i povinnost spravit o pohnutých nočních událostech císaře.

V kapse Leehrova saka zapípal komunikátor. Kývnutím hlavy se oběma důstojníkům omluvil.

Poodešel stranou.

Ohlásil se.

Z komunikátoru se ozval hlas, který Leehra doslova přitavil k zemi.  

Udělalo se mu mdlo a z přemíry šnapsu to rozhodně nebylo.

Kradmo pohlédl na Whan Yrreho, avšak ten v komodorově doprovodu mířil zpět do paláce.
O ministra vnitra se k jeho velkému štěstí už ani v nejmenším nestaral.

„Merighu, jste můj přítel,“ řekl hlas. „Potřebuji pomoc.“


*     *     *


Modrá planeta Quirinius.

Pohádkový šperk na sametově černém pozadí vesmíru.

Tyrkysový klenot, který dávní inženýři zasadili mezi dva stříbřité prstence.

Ohromující dokonalost.

Jednoduchá krása.

Planeta moří a oceánů s jediným kontinentem, v jehož středu se po svazích dávno vyhaslých sopek namísto lávy rozlévalo město.

Hrdé a vznešené.

Bílé město Svatá Monika.

Nejpůsobivější byla jeho večerní atmosféra, kdy šero vstoupilo do městských parků a zahrad, přikrylo široké bulváry i prostorná náměstí a na nachovém nebi se namísto hvězd rozzářila světla umělých prstenců.

Jako roj barevných světlušek se kolem nich dnem i nocí rojily zásobovací a obchodní lodě, civilní plavidla i hlídkující vojenské křižníky.

Quirinský arcibiskup odtrhl zrak od podívané, která nikdy nezevšedněla. Obrátil se zpět k štíhlému mladému muži, jenž se opíral o vysoký rám doširoka otevřeného vitrážového okna. Za oknem vrcholilo jaro.

Teplý večerní vzduch voněl květinami z arcibiskupských zahrad.

Hnědovlasý muž v uniformě armádního generála vypadal, že ho více zajímá rozkvetlá sakura pod okny, než naléhavé prosby arcibiskupa.

„Generále Forreste,“ navázal arcibiskup na předchozí rozhovor. „Základny na Maatu a Saaru prostě musíte ochránit. Kapitula nemůže připustit, aby další věřící padli zpět do područí rhawů.“

„Pokud nemáte dostatek sil na jejich ochranu, chabaranská vláda je připravena vám pomoci s evakuací,“ ozvala se místo generála pohledná mulatka Maia Venizelos, velvyslankyně nezávislého Chabaranu.

„To nebude zapotřebí. Pošlu tam tři fregaty, to by mělo stačit,“ namítl Forrest.

Venizelos pokrčila rameny: „A co když na ně zaútočí bitevní lodě? Proti těm fregaty nic nezmohou.“

„Potom …“ ale generál větu nedokončil.

Do jednacího sálu quirinského arcibiskupství vstoupila ozbrojená eskorta.

Bez zaklepání, bez ohlášení.

S sebou přivedla pobledlou černovlásku v tmavých brýlích. Dívka byla oblečená v lehkých plátěných kalhotách, bílé košili a saku. Nebylo na ní nic pozoruhodného až na to, že rozhalený límec odhaloval na dívčině krku rozsáhlé tmavé podlitiny. Neklamné známky toho, že ji před časem někdo škrtil. Při tom pohledu všechny přítomné zamrazilo.

„Pánové,“ ohradil se arcibiskup, „toto je uzavřené jednání. Nemůžete sem je tak vpadnout. Žádám vás, opusťte sál.“

„Excelence, slečna si přeje bezodkladně hovořit s generálem Forrestem,“ vysvětloval se zjevnou netrpělivostí velitel eskorty. „Je to naléhavé.“

Arcibiskup se zamračil.

Byl oficiálním představitelem quirinské teokratické vlády. Forrestova armáda by mu měla prokazovat více úcty a poslušnosti. Ovšem ryba vždy hnije od hlavy a v případě generála Forresta nemohla být o kdovíjak horlivé zbožnosti a úctě ani řeč. Ale jako velitel byl velmi schopný a uznávaný, a tak arcibiskupovi nezbývalo než hubaté soldatesce její projevy velkoryse tolerovat.

„To je sice hezké, že si slečna přeje s generálem bezodkladně hovořit, ale …“

Řeč jeho Excelenci přerušila ona eskortovaná černovláska.

„Vy jste generál Forrest?“ ukázala s překvapivou rozhodností na generála.

Mluvila se zvláštním cizím přízvukem.

„Ano, to jsem,“ postoupil Forrest blíž k dívce.

Rukou pokynul ozbrojenému doprovodu, že se může vzdálit.

„Omluvte mě, prosím,“ prohodil směrem k arcibiskupovi a velvyslankyni.

„Generále Forreste,“ promluvila mladá žena, „toto vám posílá Gérard,“ položila na desku jednacího stolu paměťovou kartu. „Také vám mám vyřídit, že Makris to zvoral.

Forrestovi klesla brada.

Před více než dvěma měsíci poslala quirinská armádní rozvědka na Swen Agahar výzvědnou skupinu s cílem zjistit co nejvíce informací o údajném plánovaném útoku na nezávislé světy. Poslední informace, kterou Forrest od majora Gérarda obdržel byla, že se skupina pokusí proniknout do říšského taktického centra a informace získat přímo tam.

Potom se již nikdo neozval.

„A vy jste kdo?“ vyhrkl generál.

„Pouze náhodná kolemjdoucí. Ráda jsem vás poznala,“ řekla dívka generálovi.

Pak políbila prsten zaskočenému arcibiskupovi, mrkla na velvyslankyni a zmizela ve dveřích.

„Počkejte!“

Forrest sebral ze stolu kartu a vyběhl za dívkou na chodbu. Maia Venizelos se vcelku dobře bavila, zato arcibiskup byl generálovou spontánní reakcí poněkud rozladěn. Otázka ochrany základen na Maatu a Saaru zůstala nedořešena.

„Počkejte, nikam nechoďte!“ volal generál za odcházející dívkou.

Bílé stěny dlouhé chodby s vysokými okny odrážely jeho hlas v několikanásobné ozvěně. Dívka se otočila zpět k Forrestovi.  Generál ji zadýchaně doběhl a zastoupil jí cestu.

„Kdo jste? Rád bych znal vaše jméno.“

Vzal dívku za ruku. I když byl teplý jarní večer, studila jako led.

Žena se sotva znatelně ušklíbla. Posunula si níž brýle a přes okraj obrouček se zahleděla Forrestovi přímo do očí.

„Žádné otázky, generále.“

Forrest prudce pustil její ruku, jako by až teď zjistil, že drží jedovatého hada.

Bože na nebesích! A to ji málem pozval na panáka!

„Vy jste …“

„Ne, nejsem, co si myslíte,“ odsekla dříve, než Forrest stačil otázku dokončit.

Jako by se něco dotklo jeho mysli.

„Ale …“

„Ne!“

„Co se stalo s našimi lidmi?“ zeptal se s podezřením.

„Všichni mrtví. Makris to zvoral.“

 „A co zvoral?“

„Nevím, nebyla jsem u toho.“

„A major Gérard?“

Forrest měl najednou neodbytný dojem, že mu ta dáma čte myšlenky.

Všichni, generále. A nedívejte se na mě jako na vraha. Já je nezabila. Já – vám pomáhám.“

Forrest si přejel rukou přes tvář.

Major a jeho lidé byli do jednoho mrtví a  výsledky jejich mise mu přinesla zvláštní žena, napůl člověk, napůl rhaw. Navíc možná nadaná telepatickými schopnostmi.

Forrest se v duchu otřásl. Na vteřinu zapochyboval, zda to celé není jen absurdní žert, ale něco mu říkalo, že jí může, ne – musí věřit.

Ukázal na podlitiny na Theresině krku.

„Kdo vám to udělal? To kvůli nám?“

„Žádné otázky, generále. Žádné! Dobrou noc a hodně štěstí.“

„Ale …“

„Dobrou noc!“

Ještě dlouho poté, co ozvěna jejích kroků dozněla na kamenné dlažbě, stál generál Forrest uprostřed setmělé chodby. Nepřítomně hleděl do prázdna, neschopný uspořádat si zmatené myšlenky.

Nakonec si rukou promnul oči a s tíží na duši se vrátil zpět do jednacího sálu. Chtěl arcibiskupa a velvyslankyni informovat o tom, co právě zažil, ale něco v jeho mysli ho nabádalo, aby raději nic neříkal.

Stejně by mu nevěřili ani slovo. Nejspíš by ho považovali by za blázna. Ženy – rhawové přece neexistují.


V.


Čas se nedá zastavit …

Říše zaútočila a i když byly nezávislé světy na útok překvapivě dobře připraveny, řada z nich se nakonec nedokázala ubránit.

Generál Forrest chystal quirinskou flotilu na sebevražedný boj, zatímco zbývající, méně vyzbrojené nezávislé světy, republiky Eset a Farimad i království Chabaran s děsem očekávaly až přijde řada i na ně.

Nepřišla.

Prozatím.

Císař další boje zastavil. Uprostřed vítězného tažení vyzval říšskou flotilu k návratu. Měl dojem, že zabíjení už bylo dost, že by bylo lepší uzavřít s nezávislými světy mírovou dohodu.

Tak něco podobného už galaxie jednou zažila.

„Ne!“ zařval admirál Whan Yrre a spolu s ním celá říšská armáda.

Mezi lidmi a rhawy došlo k překvapivé shodě. Generálové pacifisty právě nemilují.

Na Swen Agaharu došlo k převratu.

Admirál Whan Yrre nechal popravit císaře mírotvůrce a uchvátil moc.

V čele Říše stanul rhaw.

Lid na Swen Agaharu povstal a zbytek galaxie napjatě přihlížel.

Diktátor povstání krutě potlačil (jak jinak), čímž upevnil svou pozici (pochopitelně).

Lidu vyschlo v krku, ale vzápětí si uvědomil, že ani tentokrát se toho pro našince zase tak moc nezmění.

Rohlíky budou.

Dovolená bude.

A sousedova manželka je pro každej špás.

Lid si poctivě odchrchlal a vyplivl ten hnus. Přestal zevlovat a s klidem občanů zvyklých na občasný rozruch šel na panáka.

A čas neúnavně plyne dál …


*     *     *


Spojenecká flotila byla v troskách.

Pět velkých bitevních lodí hořelo.

Zoufalé posádky uvězněné v ohnivém pekle se marně snažily o evakuaci. Zbývající poškozené křižníky potupně opouštěly bojiště u chabaranské základny Ankaran a přenechávaly prostor triumfující říšské flotile, které velel admirál Merigh Leehr.

Ministr vnitra si nebyl ani zdaleka jistý, zda byl poctěn či potrestán, když byl novým vládcem Říše odvolán z funkce a vzápětí jmenován velitelem svazu válečných lodí kotvících na příhraniční základně Acheron.

Leehr si byl vědom, že nemá vůči Whan Yrremu v jistém ohledu tak úplně čisté svědomí, a tak snad i proto vyvinul překvapivou iniciativu, když se jedno úterní odpoledne rozhodl nadobro skoncovat s královskou chabaranskou flotilou.

Špatně vyzbrojené chabaranské lodě již delší dobu drze provokovaly silnějšího nepřítele. Šaškovaly na nestabilní hranici a dělaly na rhawa za čárou dlouhý nos.

Leehr zběžně oprášil své dávné vědomosti, zmobilizoval acheronský svaz a nečekaným úderem zaskočenou chabaranskou flotilu rozdrtil.

Nebýt rychlé pomoci ostatních spojenců, byl by Leehr dobyl i samotné království Chabaran. Mimo jiné, a snad i nechtěně, tak projevil neuvěřitelnou dávku bezbožného ignorantství, neboť nezávislé světy v těch dnech slavily vánoce, svátky zrození Spasitele.

Avšak nebesa se neotevřela, armáda andělů na pomoc nepřišla, dokonce nebyla pozorována ani žádná kometa.

Spojenecká flotila přišla o většinu velkých lodí a co zbylo, byly poškozené vraky.


*     *     *


Nic než nekonečný vesmír.

Temný.

Pustý.

Neobydlený.

Ledový a nepřátelský.

Mrtvý okraj galaktického disku.

Tři zmrzačené spojenecké lodě – quirinská bitevní loď Eternity a farimadské křižníky Concordia a Liberator – se bezmocně vznášely uprostřed všeobjímající nicoty. Smrtelně raněné a chycené v pasti bezbřehé prázdnoty, choulily se jedna k druhé, jako by jim právě to mohlo přinést spásu.

Generál Ian Forrest stál na můstku vlajkové lodi a stísněným pohledem přehlížel žalostné zbytky spojenecké flotily. Poničené lodě musely vystoupit z hyperprostoru dříve, než dospěly do bezpečí domovského přístavu.

Chabaran spojenci ubránili, ale za jakou cenu?

Komunikační důstojník sice tvrdil, že esetská mateřská loď a tři chabaranské torpédoborce měly více štěstí, avšak Forrest tomu příliš nevěřil. Spojení s nimi ztratili před mnoha hodinami a dosud se ho nepodařilo obnovit.

Forrest, i když se to příčilo jeho založení, začal vážně uvažovat o čestné sebevraždě.

„Pane,“ vytrhla ho z chmurných úvah admirál Deborah Rodin, velitel spojenecké flotily. „Čekám na vaše rozhodnutí.“

Forrest se zamračil. Bylo ještě o čem rozhodovat?

Mezi zkušeným quirinským generálem a mladou, přísnou velitelkou flotily panovalo nepříjemné napětí. Sám Forrest by si ctižádostivou Eseťanku za podřízenou nikdy nevybral. Přidělila mu ji vláda republiky Eset na základě spojenecké smlouvy.

Forrest se kousl do rtu a dál zadumaně hleděl skrz velké okno můstku do hvězdného oceánu. Široko daleko nebyla jediná spojenecká základna, žádný záchytný bod. Generál se sklonil nad taktickým displejem.

„Kde se nacházíme?“

Kapitán Eternity Mark Nebit vyvolal na obrazovce mapu okolního prostoru.

Obklopoval je zapomenutý okraj Říše. Žádný obydlený sektor nebo aspoň vesmírná stanice v dosahu.

Generál Forrest a admirál Rodin hleděli kapitánovi přes rameno, ale nic pozoruhodného nenalézali. Náhle Forrest ukázal prstem na skupinu nevýrazných bodů světélkujících v rohu obrazovky.

„Co je to?“ otázal se.

„Možná jen mlhovina. Malá hvězdokupa, shluk asteroidů?“ protáhl obličej Nebit.

Nastavil vyšší rozlišení. Také on nebyl v právě nejlepším rozpoložení. Nechtěl si dělat marné naděje.

„Sektor Theran nebo také Theranské měsíce,“ četla Deborah údaje z databáze. „Zvláštní místo – centrální hvězda a jediná obrovská planeta, kterou zničila srážka s jiným tělesem. Měsíce jsou vlastně trosky původní planety a toho šutru,“ zamyšleně přeříkávala údaje z databáze.

„Je obydlený?“ zajímal se Forrest.

Nebit přikývl: „Ano, dva největší měsíce, Askar a Pyrgos. Je to ale říšský sektor. Pochybuji, že nás uvítají s otevřenou náručí.“

„Malý zapadlý sektor určitě nedisponuje válečným loďstvem. Jedna, možná dvě fregaty, víc mít nebudou,“ uvažoval nahlas Forrest.

„Vzdálenost?“ zeptala se Deborah. Dostala nápad. „Kdybychom opravili motory …“

Nebit v duchu počítal.

„Necelý parsek,“ přerušil Debořiny úvahy.

„Máte pravdu,“ mrkl Forrest souhlasně na Deboru. Výjimečně se shodli. „Když aspoň provizorně opravíme motory, malý skok bychom snad mohli zvládnout. Palubní, dejte rozkaz strojovně, ať začnou s opravami,“ přikázal Nebitovi.

Nápad to byl šílený, ale pokud vyjde, možná i přežijí.

„Informujte Concordii a Liberator, ať také ihned začnou s opravami,“ udílela rozkazy Deborah. „Sdělte jim cílové souřadnice, místo výstupu z hyperprostoru – sektor Theran!“


*     *     *


Vznášedlo s označením říšských bezpečnostních složek se řítilo městem nejvyšší možnou rychlostí. Hustá chumelenice pokrývala čelní sklo kokpitu vrstvou sněhu a snižovala viditelnost na minimum, avšak bezpečnostní inspektorka Marika Nari uháněla úzkými ulicemi Askaru jako šílená.

Vznášedlo takřka smykem zastavilo před budovou říšského komisariátu sektoru Theran. Inspektorka vyrazila z kokpitu sotva stroj dosedl na zem.

Byl Nový rok.

Z šedé ranní oblohy se sypal sníh a bílé vločky něžně přikrývaly četné pozůstatky silvestrovské noci. Prázdné láhve, barevné konfety a vyhořelé světlice mizely pod čistou bílou peřinkou. Veselí a bujarý řev poslední noci starého roku vystřídalo mrtvé ticho spícího města. Askar patřil k světům, kde vánoční svátky a novoroční slavnosti připadaly na zimní období. Idylka k pohledání, až na to, že v Říši bylo slavení vánoc zakázané.

Inspektorka proběhla kolem podřimující hlídky u brány a vyrazila širokým schodištěm vzhůru do reprezentační síně komisariátu.

Několikrát zakopla o prázdnou láhev či uklouzla po rozházených zbytcích jídel. Překročila tělo muže chrápajícího ve dveřích sálu.

Vstoupila dovnitř.

Na zemi, na banketním stole i na židlích, všude spali lidé zmožení náročnou společenskou akcí. Usnuli tam, kde jim nad ránem vypadla sklenka z ruky. Inspektorka se zoufale rozhlédla sálem. Pitky na komisariátu byly pověstné, ale toto předčilo její veškeré očekávání. Už nelitovala, že noční služba na bezpečnostním inspektorátu, vyšla právě na ni.

S výrazem odporu a znechucení si proklestila cestu na opačnou stranu sálu.

„Komisařko! Komisařko, vstávejte!“ promluvila zadýchaně na štíhlou černovlasou ženu spící ve velkém zdobeném křesle.

„Komisařko!“ opatrně s ní zatřásla.

„Komisařko, vstávejte. Vzbuďte se!“ zlehka plácala spící ženu po bledých tvářích.

Nechtěla se uchýlit k opravdovým fackám, ale nakonec muselo dojít i na ně.

Komisařka cosi zabručela. Mátožně pootevřela oči skryté za černými skly brýlí. Marika nepamatovala, že by velitelka brýle někdy odložila.

„Komisařko, vzbuďte se,“ Marika doufala, že ji už komisařka aspoň trochu vnímá. „Snažila jsem se s vámi spojit, ale nikdo mi to nebral. Máme v sektoru quirinské křižníky. Slyšíte? Vzbuďte se!“ Snažila se problém zformulovat co nejjednodušším způsobem: „Na orbitě je quirinská flotila!“

„Co? Cože je na orbitě?“ bručela komisařka rozespale.

„Quirinská flotila!“

Komisařka se prudce posadila. Zdálo se, že je zcela probuzená. Zpříma pohlédla na Mariku.

„Ještě jednou a pomalu,“ přikázala inspektorce.

„Na orbitální dráze je quirinská flotila.“

Komisařka se sesunula zpět do křesla. Bolest hlavy byla nesnesitelná a nepochybným záměrem žaludku bylo obrátit se co nejdříve naruby.

„Co tady proboha dělají?“ otázala se ztěžka Mariky. „Jsme přece říšský sektor.“

Marika se naklonila ke komisařce a vzrušeně šeptala: „Mají poškozené lodě. Požadují opravu, jinak prý zničí města na Askaru a Pyrgu.“

Komisařka, které se podařilo nevolnost rozdýchat, posměšně vytáhla obočí: „A proč šeptáte, stejně vás nikdo neslyší, všichni spí,“ dodala parodovaným šeptem.

Marika zrudla vzteky. „Co budeme dělat? Než dorazí pomoc …“

Komisařka neurvale uchopila Mariku za límec a přitáhla si ji těsně k sobě. „Nesmí dorazit pomoc. Odnikud. Ani ze Swen Agaharu, ani z Acheronu, prostě odnikud. Žádná pomoc z Říše. Rozumíte?!“

Inspektorka s nevolí přikývla.

Komisařka se pomalu zvedla. Ne právě jistým krokem došla k velkému banketnímu stolu. Už zažila nejedno zlé probuzení, a toto si s nimi rozhodně nezadalo. Vzala do ruky jednu z umatlaných skleniček. Její podezřelý obsah vychrstla na jakéhosi muže spícího pod stolem.  Štítivě se podívala na dno pohárku. Pak se raději napila přímo z láhve jakési domácí samohonky.

Jednou, dvakrát, třikrát.

Marika se otřásla. O komisařce se sice říkalo, že má výdrž, jak přístavní nakladač, ale tohle už se inspektorce zdálo příliš.

Komisařka ukázala prázdnou láhví na spící úředníky. Chraplavě řekla: „Tady to vzbuďte, uveďte do použitelného stavu a nažeňte v deset nahoru do zasedačky. Ostatní hosty nechte rozvést domů. Kontaktujte spojeneckou flotilu. Informujte je, že jsme jim k dispozici.“

Marika naprázdno otevřela pusu.

„A žádné hlášení na Swen Agahar. Žádné!“ dodala komisařka tónem, který nepřipouštěl odpor.

Marika se přesto vzchopila k námitce. „Ostatní inspektoři možná nebudou souhlasit.“

Komisařka se křivě usmála: „Ale budou, nic jiného jim nezbývá.“


*     *     *


Čtyři okresní inspektoři sektoru Theran se tvářili jako vaření plži surově vytažení z ulit. Mžourali do šedého ranního světla a jen těžko vstřebávali šokující informace, které jim tlumočila bezpečností inspektorka Marika Nari. Sektorová komisařka seděla v čele jednacího stolu a s nezúčastněným výrazem si míchala horkou kávu. Právě k ní se upíraly tázavé pohledy přítomných.

Theresa Whan Yrre přišla na Askar jen před pár lety.

Mladá černovlasá žena v bezvadně padnoucí, elegantní uniformě říšského důstojníka zcela nenuceně vystoupila z transportního modulu. Představila se jako nově jmenovaná sektorová komisařka. Na skutečnost, že nová komisařka má být padesátiletá, metr osmdesát vysoká blondýna jménem Katja Kassewitz, se v ten okamžik nějak pozapomnělo.

Nikdo tehdy ani v nejodvážnějším snu netušil, jak moc se toho na Theranských měsících změní.

Co bylo v Říši zakázáno, bylo na Askaru a Pyrgu dovoleno.

Zvysoka se kašlalo na říšské vyhlášky, chodilo se do kostelů i do bordelů, kšeftařilo se s pašovaným zbožím. Zpívaly se oplzlé písničky i kostelní chorály, zkrátka žilo se vesele a příjemně a pro našince nastaly na Askaru zlaté časy. Místní život se řídil vlastními pravidly, značně odlišnými od přísných zákonů říšských.

Povinná hlášení se na Swen Agahar odesílala pravidelně a včas, a když ani tamním úředníkům nepřišlo divné, že je v zastoupení za komisařku stále podepisuje bezpečnostní inspektorka, tak proč by to mělo vadit na Askaru. Nakonec, co je komu do toho.

Hlavně, že je klid.

Vánoční trhy se vydařily, na náměstí otevřeli novou hospodu a příští týden konečně dorazí transport s quirinským hedvábím.


*     *     *


Na opačném konci jednacího stolu vypukl krátký boj o cukřenku, při němž Kay Eric Genon, inspektor východního askarského okresu, převrhl svůj hrnek. Starý muž nehodu rozladěně okomentoval značně nevybíravými výrazy.

Slovo si vzal další z přítomných, Ilir Hillam: „Předpokládám, že už jste podala hlášení na Swen Agahar a požádala o vojenskou ochranu,“ řekl inspektorce Nari.

„Blbost!“ udeřil pěstí do stolu Genon. „Ubráníme se sami. Swen Agahar se na nás ani nevykašle, jsme moc daleko. Navrhuji vyhlásit mobilizaci!“

„Hodláte povolat domobranu s lopatami?“ ušklíbla se Melissa Ador z jihovýchodních provincií, která nedávno velmi zbohatla na obchodování s pašovaným zbožím.

„Máme válečnou loď,“ poznamenal další z přítomných, zbožný Julian Baird, poctivý účastník nedělních bohoslužeb.

„Myslíte tu rozbitou fregatu v hangáru za městem?“ sykla Melissa Ador.

Bezpečnostní inspektorka Marika Nari, odpovědná za obrahyschopnost Askaru, chtěla cosi namítat, ale Melissa Ador ji nepustila k řeči.

„Plácáte nesmysly, všichni. Já navrhuji se spojenci vyjednávat.“

„Ty plácáš nesmysly!“ nedal se bojovně naladěný Genon. Když se naštval,  každému bez zábran tykal.

„A vy budete rhawům vysvětlovat …“

„Nechte zbytečných řečí,“ ukončila ledovým tónem komisařka diskuzi. „O žádnou vojenskou ochranu Swen Agahar žádat nebudeme. Požadavky povstalců jsem se rozhodla akceptovat.“

Nastalo hrobové ticho.

Inspektoři si vyměnili několik rychlých pohledů. Oponovat se odvážil jediný z nich, Ilir Hillam.

„Je bezpodmínečně nutné informovat Swen Agahar. Je to naše občanská povinnost a …“

Komisařka rozladěně zabubnovala prsty do desky stolu.

„Každý z vás si je zajisté vědom osobních důsledků, jaké by pro něj přítomnost říšské armády měla. Každý.“

Důsledně oddělovala slovo od slova, aby se každé z nich nesmazatelně zapsalo do myslí naslouchajících. S chladným výrazem si jednoho po druhém měřila. Do očí jí přes tmavá skla brýlí neviděli, ale její pohled na sobě cítili všichni.

„Věřte mi,“ pokračovala mrazivě, „že důsledky by to byly opravdu vážné. Pro vás pro všechny. I pro vás Hillame!“

Komisařka měla pravdu, o tom nebylo pochyb. Důsledky by byly vážné. A nejen pro Hillama a inspektory, ale také pro všechny obyvatele Theranských měsíců.

Okresní inspektoři si vyměnili ještě několik nepodstatných poznámek, a pak stejně – jako už tolikrát předtím – usoudili, že má komisařka vlastně pravdu a spokojeně se rozjeli do svých domovů. Jediný Ilir Hillam zaraženě mlčel. Šoural se mezi posledními.

Kradmo o všem přemítal.

Bál se komisařky.

Ta ženská vidí lidem až do žaludku. Za hezkým zevnějškem skrývá něco, z čeho jde člověku mráz po zádech. Ona snad umí číst i myšlenky.

Hillam už skousl ledasco. Bordely i kostely, pašované zboží i veřejné nadávání na Říši, ale kamarádšofty s povstalci, to je nestravitelné sousto.

S tím se prostě musí něco dělat. Situace na Askaru zašla příliš daleko a on, poctivý říšský občan, to tak rozhodně nenechá.


*     *     *


Byl čas oběda.

Město Askar bylo slavnostně vyzdobené. Barevné vlajky se vesele třepotaly na zasněžených věžičkách měšťanských domů, jež bíle zářily proti azurovému nebi. Na kostelní věži vyzváněl zvon. Z ochozu radnice trubač oznamoval poledne.

Byl nádherný zimní den, slavnost Tří králů.

Hlavní askarské náměstí se proměnilo v hodovní sál. Ve stáncích se nabízely pečené klobásky i sladké vafle, vařený ovárek a domácí koláčky, smažené koblihy i pečené kaštany, chřupavé bramboráčky a rožněné selátko, studené pivo i svařené víno, grog nebo horká čokoláda. Každý si mohl dát, na co měl chuť.

Každý mohl jíst a pít, co hrdlo ráčí.

Několik souborů se poctivě snažilo o sváteční hudební kulisu, ale zpěv písní o slavném zrození Spasitele zanikal v hlasitém hovoru a smíchu. Mezi pestrými stánky se koulovaly děti, zatímco jejich rodiče se cpali k prasknutí.

Tříkrálová veselice byla pro obyvatele Askaru vítaným prodloužením vánočního obžerství a novoročních oslav. Sjížděli se na ni i lidé ze sousedního Pyrgu.

Generál Forrest a admirál Deborah Rodin procházeli v doprovodu Mariky Nari náměstím.  Oba nevycházeli z údivu.

Forrest roztržitě naslouchal Maričinu zasvěcenému výkladu o historii města a myslel přitom na instantní blafy bez chuti, které se podávaly na palubách spojeneckých lodí.

Náhle si všiml sektorové komisařky, jak se baví s rozvernou skupinkou askarských úředníků. Partička okupovala několik vysokých stolků před stánkem s opékanými klobásami. Všichni se ládovali, až z toho měli boule za ušima, a čemusi se na celé kolo nevázaně řehnili.

Komisařka zachytila Forrestův pohled a vesele na něj zamávala. Forrest zamířil ke komisařce, následován Marikou a Deborou.

„Jak jdou opravy?“ usmála se Theresa.

„Vypadá to dobře,“ odpověděl. „Zítra bychom mohli váš sektor opustit,“ ale radost z toho neměl. Na Askaru se mu líbilo víc, než bylo vhodné a hlavně bezpečné.

Deborah Rodin však generálovo nadšení příliš nesdílela. Nemohla si pomoc, ale tu divnou ženskou s černými brýlemi nemohla vystát.

Pátravě se zahleděla na mastné tácky od klobás a jízlivě poznamenala: „Není tohle v Říši náhodou zakázané? Je to nehygienické, přepálené tuky …“

„My to tady tak nebereme,“ ušklíbla se komisařka.

Ostatní propukli v nespoutaný řehot.

„Vy tady asi hodně věcí tak moc neberete,“ řekla Deborah kousavě. Pohledem střelila po skupince zpěváčků notujících zapovězené náboženské písně.

Hodovníci ztichli. Všechny oči se obrátily ke komisařce.

„Buďte ráda, milostivá,“ usmála se Theresa studeně. „Kdo by vám jinak pošteloval převodovku u křižníku.“

Chlapi vyprskli smíchy. Padlo několik doplňujících poznámek.

Marika Nari raději odvedla Deboru stranou, aby jí ukázala zbytek tržiště. Veselá společnost se pomalu rozcházela prozkoumat nepochybně zajímavý obsah dalších stánků, až Forrest zůstal s Theresou sám. Opřel se loktem o stolek, prohlédl si Theresu od hlavy k patě.

Pak opatrně řekl: „Neznáme se odněkud?“

Theresa se kousla do rtu.

„Měli bychom?“ pobaveně se usmívala. „Ach ano, generále, už si vzpomínám, ještě pořád máte tu nádhernou sbírku tropických motýlů?“

„Vy víte, co myslím,“ řekl vážně.

„Vím, i proto budu ráda, když Askar opustíte co nejdříve,“ podívala se přes okraj brýlí Forrestovi přímo do očí.

Generála zamrazilo. Chtěl přenést rozhovor do příznivější polohy, ale Theresa ho přísným gestem zarazila.

„Počkejte, něco se děje,“ zatěkala očima po tržišti.

Forrest se také rozhlížel, ale nic znepokojivého neviděl. Náhle jeho pozornost zaujal zarudlý muž v uniformě desátníka, který spěchal k Therese.

Desátník jí zasalutoval a jedním dechem vyhrkl: „Madam, k sektoru se blíží říšská vlajková loď Sagittarius. Doprovází ji dva lehké křižníky. Admirál Whan Yrre požaduje vysvětlení přítomnosti quirinských válečných lodí v docích na oběžné dráze Askaru.“

Forrestovi se zatmělo před očima.

„Deboro!“ začal se shánět po svém admirálovi. „Deboro!“

Bylo nutné zmobilizovat odpočívající flotilu a zmizet dříve, než rozezlený rhaw dorazí. Vyčerpaná spojenecká flotila neměla na otevřený souboj s těžce vyzbrojenou bitevní lodí dostatek sil. Navíc přímý střet válečných lodí nad hustě obydlenými planetami by pro civilní obyvatelstvo znamenal katastrofu.

Theresa zasyčela zblízka na desátníka: „Kdo nás udal? Někdo musel podat hlášení na Swen Agahar, někdo … Zmetek! Kde je?“

Pátravě se rozhlédla po davech kolem. Forrest měl neklamný pocit, že hledá někoho konkrétního.

„Hillame!“ zařvala.

Rozrazila Forresta a desátníka, každého na jednu stranu, a vykročila doprostřed tržiště.

„Hillame!“

Forrest se rozběhl za Theresou.

Volaný muž stál s několika hodovníky u velkého rožně, kde se opékala tři selata najednou. Když zaslechl své jméno, polekaně se otočil. Tón, kterým komisařka zvolala jeho jméno, nevěstil nic dobrého.

Při pohledu na rychle se blížící velitelku zbledl. Sníh jí odlétával od černých naleštěných holínek a její výraz byl výmluvnější než jakákoli slova.

Hillam se poplašeně rozhlížel kolem sebe, ale nikdo s ním už nechtěl mít nic společného. Zaskočení hodovníci rychle odcházeli jinam, nehodlali si kazit zábavu nepříjemnostmi.

Theresa si strhla z očí brýle. Odhodila je na zem do sněhu. Probodla Hillama velmi zlým pohledem. Forrest, kterému se podařilo komisařku dostihnout, naprázdno polkl. Byl z duše rád, že ten pohled nepatřil jemu.

Hillam vytřeštil oči. Chytil se rukama za spánky.

„Proč jsi to udělal?“ zahřímala komisařka.

Hillam padl na kolena do rozbředlého sněhu. Zaskučel jako raněné zvíře. K Forrestovi se připojily Deborah s Marikou. Všichni strnuli hrůzou.

„Proč – jsi – to – udělal? Proč jsi nás udal? Víš, co jsi způsobil?!“ pokračovala Theresa.

Hillam zasténal.

Zemři! zaburácel mu v hlavě strašlivý příkaz, který slyšel jen on sám.

„Ne … já ….“

Zemři!!

Hillam otevřel ústa, ale místo slov se mu z nich vyřinuly zpěněné sliny smísené s krví.

Dusil se.

Zhroutil se tváří do sněhu.

Poslechl ten příkaz.

Zemřel.

Na tržiště, ačkoli byl jasný zimní den, padl temný stín. Marika Nari se kousla do ruky, aby nevykřikla nahlas.

„Vy,“ zabodla Theresa šokovanému Forrestovi vztyčený prst do hrudi, „se okamžitě sbalte a vypadněte. Okamžitě!“

Forrest ani Deborah se nezmohli na slovo.

„Inspektorko, vyhlaste výjimečný stav pro celý sektor. Nařiďte zákaz vycházení, to je rozkaz!“ otočila se Theresa na zděšenou Mariku. „Hillam nás udal. Míří sem vlajková loď Sagittarius. Admirál Whan Yrre požaduje vysvětlení,“ objasnila přihlížejícím situaci.

Hrozivá zpráva letěla od úst k ústům až bylo náměstí v mžiku jako vymetené.

První se vzpamatovala Deborah Rodin. Spojila se s Nebitem na palubě Eternity a začala mu udílet příkazy.

„To je kvůli vám,“ zašeptala Marika. „To je kvůli vám!“ zařvala na Theresu a surově do ní strčila. „Všechny nás kvůli vám popraví!“ Bezmocně kopla do sněhu. „Whan Yrre nás všechny zabije!“

„Nezabije, o to se postarám,“ řekla Theresa.

Marika chtěla něco vykřiknout, ale Theresa uchopila inspektorku pevně za rameno. Trhnutími ji otočila směrem k budově sektorového komisariátu.

„Inspektorko!“ sotva pohnula rty a vzpouzející se Marika v jejím sevření ochabla.

„Zklidněte se, jděte na komisařství a splňte příkazy, které jste dostala!“

Marika zoufale pohlédla na Theresu. Otevřela ústa, ale vzápětí je zase zavřela. Poslušně, jako loutka, vykročila ke komisařství.

Na obloze se mezitím objevil malý bod, který se rychle se zvětšoval. Sníh na náměstí se zvedl v oblacích ze země, když modul, který měl spojence dopravit zpět na Eternity, dosedl na zem.

„Pojďte s námi,“ navrhl Forrest Therese.

Vzbuzovala v něm rozporuplné pocity, strach a nevoli na jedné a zvědavost a jisté sympatie na druhé straně.

„Nemůžete zůstat na Askaru,“ řekl se vší rozhodností. „Už dvakrát jste nám pomohla. Nepřipustím, aby vás Whan Yrre zabil pro výstrahu ostatním sektorům.“

Theresa pohlédla směrem k vyklopené nástupní rampě modulu. Odmítavě zavrtěla hlavou: „Mě nezabije. Musím s ním mluvit, zachránit ostatní.“

„Není zvláštní, že sám Whan Yrre váží cestu přes půl galaxie kvůli bezvýznamnému pohraničnímu sektoru?“ poznamenala jízlivě Deborah.

Theresa se zarazila. Po tváři jí přešel stín.

„Jsem Theresa Whan Yrre, Ghar by mě nikdy …“ nedořekla.

Nápad to byl tak bleskový, že ani ona, nadaná výjimečnými schopnostmi, nedokázala včas zareagovat.

Forrest jediným prudkým pohybem vytrhl z pouzdra u pasu fázovou pistoli a těžkou pažbou udeřil Theresu do zátylku. Stačila se jen podvědomě stáhnout, takže ji rána nezasáhla naplno.

Svět zčernal, zapotácela se.

Musí zkoncentrovat myšlenky, zaostřit vidění.

Druhá rána byla přesnější a silnější.

Therese se zajiskřilo před očima. Deborah chytila hroutící se ženu do náručí.

Bezmocně padala do tmy.


*     *     *


Bylo nad ránem.

Okamžik, kdy slunce ještě nevyšlo nad obzor, ale noční tma již ustoupila rannímu šeru. Nad obzorem pomalu zapadal sousední Pyrgos, zatímco několik menších měsíců ještě zářilo na obloze. Mezi nimi se vznášela říšská vlajková loď Sagittarius doprovázená dvěma lehkými křižníky. Nebe bylo vysoké a průzračné. Vše nasvědčovalo, že nad Askarem nadchází další krásný den.

Bezpečnostní inspektoři sektoru Theran stáli s rukama spoutanýma za zády a stísněně hleděli na popravčí četu, která se chystala k výkonu exekuce, i na obrovitého rhawa, jenž popravu sledoval z povzdálí.

Do plného počtu provinilců chyběly dvě ženy – sektorová komisařka a inspektorka Marika Nari.

Výslechy, kterým inspektory Ghar Whan Yrre podrobil, byly děsivé. Přesto mu nikdo z nich nedokázal odpovědět, kam Theresa zmizela. Jediný, kdo zřejmě mohl Whan Yrremu poskytnout přesnější informace, byla inspektorka Marika Nari. Nechal ji proto dopravit na palubu Sagittariu.  

Admirál Whan Yrre vypadal navenek klidně, ale uvnitř zuřil.

Theresa odmítala naplnit cíl, pro který ji stvořil stejně tvrdošíjně, jako pokořovala city, které k ní choval. Mohla ovládat tisíce duší, společnými silami mohli skoncovat s lidským chaosem v galaxii, ale ona si raději pohrávala s bandou nevědomých, zkorumpovaných šašků, kteří se celé té komedie účastnili s potěšením nesvéprávných idiotů.

Nebylo možné ponechat theranské inspektory bez trestu. Pro výstrahu galaxii, pro výstrahu Therese.

Obsah obvinění byl všem odsouzeným dobře znám, a tak když komodor Hannye četl zdůvodnění trestu, nikdo z odsouzených neposlouchal. Přes opakované výzvy ke klidu se hlasitě bavili.

„Myslíte, že to ten rhawskej neznaboh vážně udělá?” nadhodil zbožný Julian Baird.

Mrazivý vzduch srážel jeho zrychlený dech v oblaka vodní páry.

„To si piš, že jo,” odplivl si zhnuseně Kay Eric Genon, načež zahulákal na Hannyeho:  „Sakra, hoď sebou, zebou mě nohy. Chystáš se na to jak na popravu!”

„To bylo vtipné,” pochválil Genona se sarkastickým úsměvem Baird. „Váš smysl pro humor rhawové jistě ocení.“

„Ticho!“ zakřičel velitel popravčí čety. Odpovědí mu byly tři nenávistné pohledy.

„Ani Whan Yrre nás nemá právo popravit bez soudu,” dodal Baird. „Na to jsou paragrafy. Zákony přece platí pro všechny.”

„Mor na něj, na rhawskýho parchanta,“ zachrchlal Genon.

„A na jeho matku. Ten nevěřící pes mi ani nedovolil zpovědníka,“ stěžoval si Julian Baird.

„Sklapni, rhawové matky nemaj,” usadil ho Genon. „Mohli nám dát aspoň snídani. Kafíčko, koblihu, do kafíčka rumíček. Svině. Jediný, co mě v tuhle pohnutou chvíli blaží je, že Hillama ranila mrtvice. Už to má za sebou, hajzl.“

„Jidáš se musel oběsit sám,“ uvažoval Baird. „K Hillamovi byl Bůh milostiv.“

„Akorát ho moh’ nechat dýl vycukat,“ mínil Genon.

„No, my už máme jasno, ale kdo ví, co čeká Mariku,” povzdechl si Baird.

„Neboj, on se s ní ten rhawskej hajzl dlouho párat nebude,” ubezpečil ho Genon cynicky. „Brzo se s ní potkáš.“

Nato Baird ocitoval slova ukřižovaného Spasitele: „Pravím ti – dnes budeš se mnou v ráji.“

„Spíš v řiti,“ věcně upřesnila doposud důstojně mlčící Melissa Ador.

„Přeje si někdo zavázat oči?” křikl velitel popravčí čety na odsouzence.

„Polib si,” vyjádřil mínění všech Genon.

Velitel tázavě pohlédl na komodora Hannyeho.

„Začněte s popravou. Nemiřte na obličeje, těla předáme pozůstalým,“ přikázal Hannye.

Chtěl mít nechutnou záležitost co nejrychleji za sebou.

Ghar Whan Yrre se mlčky postavil po jeho boku.

„Odjistit zbraně, zamířit ...” přikázal velitel čety.

„Hergot, zkrať to!” zařval Genon.

„Pal!”


VI.


Spojenecká flotila nakonec unikla.

Obratně promanévrovala mezi nepřehlednými Theranskými měsíci a zmizela v hyperprostoru. Doma na Quiriniu čekalo na Forresta příjemné překvapení – esetská mateřská loď Osiris a tři chabaranské torpédoborce posílené o další dva lehké křižníky, které poslala vláda republiky Farimad.

Další zprávy již byly méně příjemné. Od esetské armádní rozvědky obdržel informaci, že Říše zahájila stavbu zbrusu nové třídy bitevních lodí. Forrest proto neprodleně svolal poradu spojeneckého velení.

„Chci důkaz, ne nějaké amatérské obrázky,“ zvedl odmítavě hlas velitel farimadského svazu bitevních křižníků a velitel Concordie kontradmirál Timothy Dargan. „Esetská rozvědka se moc nepředvedla. Chlap, co to pořídil byl buď mentálně retardovaný nebo senilní. Rozmazaná, umaštěná fotka není důkaz.”

„Kontradmirále, loděnice na Thoru Beta, jsou nejstřeženějším místem galaxie. Jsou hlídanější než Swen Agahar,“ vysvětlovala admirál Rodin trpělivě. „Bez vstupního povolení tam nepronikne ani myš. Esetská rozvědka se pokoušela získat plány té lodě z říšské sítě, ale nepodařilo se jí překonat bezpečnostní rozhraní. Snímek pořídil jeden z dělníků pracujících na stavbě lodi. Je vůbec zázrak, že se ho podařilo z Thoru Beta dostat. Esetští odborníci po důkladné analýze objekt označili za zcela novou generaci bitevních lodí.“

„A co jste analyzovali, rozmazaný flek? Nevíme nic a máme se bát předem? Plánovat hon na chiméru?“ ironicky se ohradil Dargan. „Jedná se o prototyp. Bude trvat roky, než Říše zařadí loď do služby, pokud vůbec existuje. Chci fakta, ne dohady. Zatím nemá smysl dělat ukvapené závěry. Vláda republiky Farimad je k případné akci skeptická. Stačí, že nedávno provokoval Chabaran,“ střelil výmluvným pohledem po jeho velvyslankyni.

Maia Venizelos se zamračila.

„Vaše vláda kontradmirále, je v poskytování vojenské pomoci ostatním spojencům poněkud šetrná. Republika Farimad servíruje svůj díl po troškách. Váš opatrný přístup by nás mohl …“

„Nepřísluší vám hodnotit přístup republiky Farimad,“ přerušil ji Dargan ostře.

Vztahy mezi Farimadskou republikou a královstvím Chabaran klesly po nevydařené chabaranské provokaci pod bod mrazu. Farimad v prvních hodinách po prohrané bitvě o Ankaran dokonce hrozil vypovězením spojenecké smlouvy.

„Možná vám uniklo,“ pokračoval Dargan, „že kvůli vaší poslední eskapádě s acheronskou flotilou Farimad ztratil jeden bitevní křižník a těžce poškozena byla jak vlajková loď Concordia, tak křižník Liberator. Nyní Farimad spojencům poskytl dvě další válečná plavidla. Ptám se vás, je to snad málo? Co je schopen poskytnout Chabaran?!“

Mezi rozhádanými spojenci se rozhostilo tíživé ticho.

Maia Venizelos se chystala kontrovat, ale Forrest ji předešel.

„Mluvme k věci,“ vrátil generál rozhovor na začátek. „Konkrétní informace stejně potřebujeme. Esetská rozvědka se spojí s agentem na Thoru Beta a …“

„Ten diletant je nám k ničemu,“ mávl rukou farimadský velitel.

„Tak tam pošleme někoho spolehlivějšího,“ odsekl Forrest. „Nějaký způsob se určitě najde.“

Deborah Rodin si těžce povzdychla: „Rozvědka se domnívá, že ví, jak funguje systém generování hesel v říšské síti, ale data by se musela stáhnout přímo z palubního počítače té lodi.“

Maia Venizelos protáhla obličej: „Ale to je šílenství. To nikdo nedokáže!“

Dargan se nadechoval k další jedovaté poznámce, nicméně Forrest už nehodlal dát ani ten nejmenší prostor k další zbytečné diskuzi.

„Vy i vaše vláda dostanete, co chcete. Pak naplánujeme případnou akci,“ řekl generál prudce.

Už měl po krk arogantního farimadského velitele i hašteřivé chabaranské velvyslankyně. Ani jeden z nich si neuvědomoval, že největší tíhu za boj o nezávislost stále nese Quirinius, zatímco Farimad nostalgicky oprašuje své zastaralé křižníky, Eset není schopna poslat víc než hubatou důstojnici a mateřskou loď s polovičním stavem stíhačů a Chabaran – škoda mluvit.

Forrest vzal do ruky rozmazaný snímek rozestavěné říšské lodi.

„Podle esetských analýz je loď téměř dokončená. Tentokrát se nesmíme nechat zaskočit, musíme být dokonale připraveni.“

Něco ho napadlo.

Tam, kde nemohl uspět běžný člověk, mohl uspět telepat.

A zejména telepat, který navíc nosí jméno admirála Whan Yrre.

Vzápětí však myšlenku zavrhl jako neproveditelnou. Nejspíš se bude muset poohlédnout po někom jiném.


*     *     *


Bolest.

Bolest.

Bolest.

A nic než bolest.

Nelidská bolest, kterou lidské prostředky nedokázaly utišit.

Prášky nezabíraly, injekce nezabíraly, infuse nezabíraly, obklady nezabíraly.

Nic nezabíralo.

Theresa utrpěla otřes mozku a nesnesitelná bolest hlavy ji k smrti vyčerpávala. Mučila ji dnem i nocí. Když usnula, tak jen nakrátko, aby vzápětí procitla zpět do ukrutné bolesti. Její metabolismus byl jiný než metabolismus lidí, a tak jí lidské prostředky prostě nepomáhaly. V duchu proklínala Forresta i svou neopatrnost hodnou trestu, který se tak záhy dostavil.

Lodní lékař na Eternity byl bezradný, a tak jediné, co Therese naordinoval, byl přísný klid na lůžku.

Generál Forrest vstoupil do prostorné kajuty, kterou Therese na Eternity přidělil.

Theresa seděla na kovovém rámu velkého okna a k bouli na zátylku si tiskla polštářek se zmrazeným gelem.

Forrest si sedl naproti Therese. Naklonil se k ní, vzal ji za ruku. Byla stejně ledová jako tehdy v arcibiskupském paláci, jako vždy, když se jí dotkl.

„Je vám zima?“ otázal se.

Theresa se zachvěla, ale na generála ani nepohlédla. Ticho a napětí, které kolem sebe šířila, bylo nesnesitelné. Přesto ji Forrest pravidelně a trpělivě navštěvoval. Cítil výčitky, ublížit jí rozhodně nechtěl.

„Už jste mi odpustila?“ zeptal se Theresy smířlivě.

„Ne,“ vyprostila svou ruku z jeho sevření. „Jděte pryč.“

„Měla byste ležet, lékař vám to nařídil.“

Theresa mlčela. Čelem se opírala o studené okno a s prázdným výrazem hleděla na tyrkysovou planetu Quirinius. V kajutě se rozhostilo ticho – dlouhé, tíživé.

„Je nádherná, vypadá skoro jako Země,“ řekla znenadání Theresa.

„Země?“ podivil se. „Vy jste ji viděla?“

Ale Theresa už neodpověděla, jenom si hluboce povzdychla.

Forresta trápilo množství otázek. Chtěl o Therese vědět všechno, ale ona okázale mlčela a on se neodvážil zeptat.

„Myslíte, že úhlavní nepřítel Ghara Whan Yrre je ten pravý, komu bych se měla svěřovat?“ otázala se tiše.

Forrest zrozpačitěl. Stále si nemohl zvyknout, že Theresa často reaguje na dosud nevyřčené myšlenky. Často i na ty nejskrytější, které si i on sám jen těžko připouštěl.

Theresa unaveným hlasem pokračovala: „Musí to být úžasný pocit mít mě za rukojmí. Mám cenu mírové smlouvy nebo jen dílčího ústupku?“

Forrest prudce zvedl hlavu.

„Nebuďte dotčený. Sám víte, že to bylo to první, co vás napadlo,“ ušklíbla se.

„Napadlo, jakmile jste na Askaru vyslovila své jméno,“ připustil Forrest bez okolků. Nemělo smysl lhát, ona přece věděla vše. „Později jsem však takový způsob boje zavrhl jako nechutný.“

„A mezitím jste mi stačil chutně vyrazit mozek z hlavy.“

Forrest si přisedl blíž k Therese. Usmál se.

„Mozek je na svém místě, opravdu. Dělali vám sken hlavy. Viděl jsem výsledky,“ a pak už vážnějším tónem dodal: „Bolest časem přejde. Thereso, mrzí mě, co jsem vám udělal.“

Znovu ji vzal za ruku. Přitahovala ho i děsila zároveň. Byla záhadná a tajemná, obklopená aurou nepřístupnosti.

Kým doopravdy byla a měl u ní vůbec nějakou naději?

Theresa k němu obrátila hlavu. Pomalu přiblížila svou tvář těsně k Forrestovi. Zadívala se mu zblízka do očí. Jejich rty se téměř dotýkaly.

Forrest sklopil zrak. Stejně, jako kterýkoli jiný člověk, ten pohled prostě nesnesl.

Přesto se váhavě dotkl její mramorové tváře. Cítil chlad, který z ní vyzařoval. Pohlcoval ho jako mrazivý požár.

Jak moc si náhle přál tu ledovou krásu ochutnat.

Jemně si Theresu přitáhl k sobě a políbil ji na rty. Najednou si nepřál nic jiného, než s ní splynout.

Theresa se však rukama vzepřela o jeho ramena a studeně se usmála: „Když už nejste schopen porazit Whan Yrreho vojensky, tak mu aspoň svedete ženu.“

Okamžik na Theresu zmateně hleděl než vykřikl: „Vy jste neuvěřitelná bestie!“

Prudce ji odstrčil.

Ani netušil, jak hlubokou má pravdu. Jeho předchozí touhu a vzrušení Theresa telepaticky zprostředkovala Gharovi Whan Yrre. Se zlomyslnou pomstychtivostí za smrt theranských inspektorů zasáhla rhawa na nejcitlivějším místě.

Sykla bolestí, když ji Forrest odstrčil, přesto jí v očích zablýskly pobavené ohníčky. Forrest si jich nevšiml.

Zvedl se a začal rozčileně přecházet po kajutě. Cítil se trapně a pokořeně. Náhle si uvědomil, že mu vlastně potvrdila, co si myslel od samého začátku.

Teď měl jistotu.

Jistotu, která však vyvolávala jen další a další mučivé otázky a stavěla Whan Yrreho do jiného světla. Mocný rhaw měl své slabé místo. Tajemství, které skrýval před celým vesmírem a které mu nejspíš přichystalo nejednu peprnou chvilku.

„Já snad začnu přítele Ghara litovat!“ vyprskl Forrest sžíravě. „Asi ho pozvu na panáka, třeba by si o vás rád pokecal!“

„Spíš by vás zabil,“ mínila Theresa.

Forrest se naštvaně ušklíbl. Líbila se mu, byla výjimečná a jedinečná.

Toužil po ní, tak co s tím měl, u všech čertů, dělat?

Proč ho neustále obviňovala z podlostí?

Jak ji měl přesvědčit, že mu na ní skutečně záleží?

„Skutečně záleží?“ zopakovala Theresa posměšně generálovu poslední myšlenku.

Forrest ztuhl.

„Jste nezištnost sama. Srdce na dlani,“ syčela mrazivě na zaskočeného generála. „Tak proč vás napadlo, že byste mě mohl přemluvit ke spolupráci a poslat do doků na Thor Beta?“

S Forrestem se zatočil svět. Zalapal po dechu, musel si sednout.  Byla to jeho nejskrytější myšlenka, poslední možnost, kdyby jiné selhaly. Již dvakrát Theresa spojencům pomohla, možná by svolila i potřetí. Na absurdní variantu pomyslel jen letmo a před pár dny. Nešlo o konkrétní záměr či promyšlený plán, jen o matný zárodek myšlenky, ale i ten dokázala objevit a použít proti němu.

„Nehnu pro vás prstem,“ pokračovala Theresa sžíravě. „Mám totiž otřes mozku, víte? Mám motolice, při každém kroku je mi na zvracení. Nemůžu se ani pořádně najíst, a navíc – kdybyste mě nepřizabil, nemuseli na Askaru umírat lidé. Nikdy bych Gharovi nedovolila je popravit.“

„Myslíte?“ zkřivil Forrest obličej. „Tomu nevěřte. Neposlechl by vás. Já ho znám. S potěšením by vás předhodil popravčí četě stejně, jako zbývající tři inspektory. Ušetřil by za rozvod.“

„Čtyři,“ opravila ho Theresa.

Chtěla reagovat i na poznámku o rozvodu, ale včas se zarazila.

„Tři,“ trval na svém Forrest.

„Tři?“

Theresa se s námahou zvedla. Potácivě udělala několik kroků, pak se roztržitě zastavila. Horečně uvažovala. Whan Yrre popravil tři inspektory, ale co se stalo se čtvrtým?

Co se stalo s …

Theresa strnula.

… Marikou Nari?


*     *     *


Marika Nari se zády opřela o vnitřní poklop přechodové komory servisní šachty vlajkové lodi Sagittarius. Vytřeštěnýma očima sledovala zámek vnějšího uzávěru.

Ne, to nemůže být pravda!

To přece nemůže Whan Yrre udělat!  

Vždyť ji chtěl propustit.

Spolupracovala.

Řekla vše, co věděla. Nic nezamlčela.

Už ji dokonce vedli k transportnímu modulu zpět na Askar, tak proč Whan Yrre tak náhle změnil své rozhodnutí?

„Pusťte mě! Všechno jsem vám řekla, všechno!“ zavřeštěla zoufale Marika. Oběma rukama udeřila do hermeticky uzavřených dveří. „Já nic víc nevím!“

Ghar Whan Yrre seděl ve své pracovně. Nehnutě sledoval exekuci na velké obrazovce.

Pociťoval bezbřehý vztek.

Jako blesk zasáhl jeho duši vjem, který rychlostí myšlenky překonal propast hvězdných vzdáleností. Povstalecký generál líbal a objímal Theresu – ženu, která patřila jen jemu.

A on, vládce galaxie, byl proti tomu bezmocný.

Paradox, který ho dováděl k šílenství.

Whan Yrre zaťal ruku v kožené rukavici v pěst.

Forresta lhostejně respektoval jako obratného nepřítele, jako neosobního protivníka, kterého je třeba porazit.

Nyní se stal nepřítelem osobním.

Nepřítelem, kterého nenávidí, kterého rozdrtí a zničí.

Whan Yrre byl žárlivostí bez sebe. Cítil ponížení, stud, nekonečný vztek.

Chtěl Forrestovu smrt!

Chtěl smrt kohokoli, kdo měl co do činění s Theresou.

A ona bude přihlížet, aby si ten obraz navždy vryla do paměti. Aby nikdy nezapomněla, jak strašlivý dovede být. Aby na nic podobného už nikdy ani nepomyslela. Aby naplno pocítila jeho skutečnou moc a sílu.

Zámek vnějšího poklopu se pootočil.

Marika zaskučela a znovu udeřila zaťatými pěstmi do vnitřního uzávěru. Vnější zámek se uvolnil, ozvalo se ostré zasyčení. Marika skočila po dveřích, ale její prsty jen bezmocně sklouzly po jejich dokonale hladkém povrchu.

„Rhawskej bastarde, chcípni v pekle!“ stačila ještě vyštěknout.

Mariko?

Měla dojem, že někdo vyslovil její jméno. Zděšeně se rozhlédla po stísněném prostoru přechodové komory.

Mariko?

Ten hlas znala. Avšak nezněl v prostoru, zněl v její mysli.

„Thereso?“ zašeptala Marika nevěřícně.

Ozvalo se pronikavé syčení a náhlý podtlak vymrštil štíhlé tělo Mariky Nari do vesmíru. Neskutečná síla jí vyrvala vzduch z plic.

Ghar Whan Yrre pevně přimkl ztýranou Maričinu mysl k Theresině vědomí, aby ji v zoufalé snaze o záchranu táhla vstříc temnotě smrti tak, jako topící se stáhne pod hladinu svého zachránce.

„Mariko ... Mariko, ne … Ghare?!“ vykřikla Theresa v náhlém poznání děsivé skutečnosti. „Ghare, přestaň!“

Nesnesitelně silná bolest zkroutila Theresu ve smrtelné křeči. Snažila se ji potlačit, bojovat s ní, ale každá snaha o vyproštění jí působila jen další a další muka.

Ghar Whan Yrre s vypětím veškerých sil držel její vědomí ve spojení s umírající Marikou. Vše, co prožívala a cítila Marika, nepředstavitelnou bolest a smrtelnou hrůzu, musela prožívat a cítit i Theresa. Dal do toho spojení svou veškerou moc.

Theresa se dopotácela ke stěně pokoje. Sama na sobě cítila, jako vakuum kosmického prostoru trhá Mariku na kusy. Chtěla se za každou cenu odpoutat od Maričiny umírající mysli, ale nedokázala se vymanit z pevné pavučiny Whan Yrreho spojení. Jako lapená moucha se stále víc a víc zamotávala do smrtících vláken.

Klesla na kolena. Svět kolem ní se rozplýval v temnotě.

Forrest přiskočil k Therese, ale neodvážil se jí dotknout.

Bolest se stupňovala daleko za hranici snesitelnosti. Theresa se pokoušela přetrhnout její pouta bolesti, ale nad ničím už neměla vládu. Padla tváří na tvrdou zem, křečovitě zaryla nehty do podlahy.

A pak …

… najednou …

… byl konec.

Naráz bylo po všem.

Tam, kde byla dříve Maričina mysl, se nyní rozprostírala mrtvá prázdnota.

Ghar Whan Yrre vyčerpaně zavřel oči, přerývaně vydechl: „Pamatuj, ještě jednou se dotkneš nějakého muže a dopadneš stejně!“

Theresa zůstala bezvládně ležet na zemi.

Byla volná.

Po chvíli se pomalu posadila, těžce oddychovala. Rukama si tiskla spánky. V hlavě jí pulzovala bolest mnohem silnější, než byla ta předchozí.

Forrest jí pomohl vstát. S výčitkami se obával, zda neprodělala záchvat padoucnice, časté komplikace po otřesu mozku.

„Ghar zabil Mariku,“ řekla hluše. „Zaživa ji vyhodil do vesmíru.“

Forrest zadržel dech.

„Takže přece jenom čtyři,“ zamumlal.

Před očima mu vyvstala sympatická tvář usměvavé plavovlásky z Askaru.

„Generále, půjdu na Thor Beta,“ řekla Theresa odhodlaně. „Ale napřed mě váš doktor musí zbavit té příšerné bolesti hlavy!“


VII.


Thor Beta, obrovská planeta nedaleko centra galaktické říše.

Jediná průmyslová aglomerace.

Bez moří a oceánů, bez lesů a volné přírody.

Strohý, vysoce organizovaný svět, věčně zahalený do vrstev hustých mračen, ze kterých přízračně vystupovaly gigantické stavby rozsáhlých továrních komplexů a energetických bloků.

Obíhal kolem staré, vyhaslé hvězdy, jejíž energii však již dávno nepotřeboval.

Oběžnou dráhu planety protínal umělý prstenec, který se jako trnová koruna ježil množstvím členitých superstruktur.

Zde byly kdysi dávno postaveny lodě, které měly pokořit Zemi a které nakonec vynesly vítězné lidstvo ke hvězdám.

V největším z orbitální doků se pomalu chýlila ke konci stavba první z nové generace válečných lodí. Rhawové jí pouze přidělili evidenční číslo, lidé ji pojmenovali Kerberos.

Nesmrtelná bestie, nemilosrdný strážce říše mrtvých.

Majestátní, stříbřitě šedý kolos spočíval v mateřském doku, obklopen spletí složitých strojů a zařízení. Dosud neprocitl do plného vědomí. Jen občas byl vyrušen z dřímoty zkouškami a ověřováním funkčnosti svých systémů.

Zatím nebyl probuzen k plnému životu.

Zatím ještě spal a snil sen o vítězném tažení proti zastaralé spojenecké flotile.


*     *     *


Kapitán Jean – Maurice Laforet se právě chystal zasednout v důstojnické jídelně k večeři, když se na všech palubách Kerberu rozječely sirény a rozblikaly majáky bezpečnostního poplachu. Laforetovi leknutím zaskočilo, ale chtě nechtě, musel krmi s lítostí opustit.

Civilní dělníci, operátoři, vojáci i důstojníci pobíhali po lodi a snažili se nalézt avízovaného vetřelce. Po půlhodině marného hledání, hlasitých nadávek a kyselých poznámek se rozmrzelý kapitán Laforet, jemuž stydla večeře, spokojil s konstatováním, že se jednalo o planý poplach.

Natěšeně se odebral zpět ke stolu.

Přesně o pět minut později se celý poplach opakoval s tím, že nadávky byly sprostší, poznámky na účet bezpečnostních techniků kyselejší a úsilí nalézt vetřelce menší.

Laforet vztekle odhodil příbory a vyrazil zpět na můstek. Netrvalo dlouho a kapitána poctil svou osobní přítomností kontradmirál Ezry Saaryken, přímý zmocněnec admirála Whan Yrre odpovědný za dohled nad dokončovacími pracemi.

„V čem je problém?“ zajímal se rozladěný rhaw. Nerad by Whan Yrremu podával hlášení o narušení bezpečnostního protokolu.

„Zřejmě samovolná aktivace, pane. Technici již pracují na odstranění závady,“ vypjal se do co nejvzornějšího pozoru Laforet.

Menší, proplešatělý čtyřicátník s bystrýma tmavýma očima a velkým nosem pohlédl na rhawa se zjihlým výrazem pokorného beránka. Přitom mu hlasitě zakručelo v žaludku.

Rhaw důstojníka obdařil znechuceným pohledem.

„Doufám, kapitáne, že se poplach nebude opakovat. Ručíte mi za to osobně,“ vztyčil se v plné velikosti nad hladovým Laforetem.

Kapitán si div nepřivodil natržení očních svalů, ale Saaryken se záměrně postavil tak, aby na něj Laforet pohlédnout prostě musel.

„Nerad bych z celé záležitosti vyvozoval osobní důsledky,“ přidal Saaryken zjevnou hrozbu.

Bylo o něm známo, že s potměšilou zlomyslností nechává neschopné podřízené přeložit k 316. protiepidemické jednotce operující na Tau Corranu 6. Deštivé planetě dlouhodobě sužované epidemií vysoce nakažlivého, krvácivého plicního moru. U třistašestnácté se to Saarykenovými známými jen hemžilo a Laforet rozhodně nehodlal posílit jejich řady.

„Samozřejmě, pane. Závada bude co nejdříve odstraněna,“ přislíbil kapitán snaživě.

Ale sotva s  poníženým poklonkováním vyprovodil Saarykena z můstku, sirény se rozeřvaly potřetí.

„Proboha, vypněte to!“ zaječel Laforet. Na mysli mu vytanul obraz rozbahněné polní nemocnice s morovými pacienty.

K jeho smůle nedošel Saaryken z můstku daleko.

„Kapitáne, s okamžitou platností dejte rozkaz k vypnutí celého bezpečnostního systému. Nezapínejte ho, dokud nebude závada spolehlivě odstraněna!“ zasyčel na nešťastného velitele.

„Ano, pane,“ špitl Laforet.

Myšlenky na poklidnou večeři se dávno vzdal. Snad ještě stihne aspoň lehký gáblík v kantýně ve vedlejším doku.

Saaryken v odpověď zamručel cosi nesrozumitelného, snad tichou zmínku o 316. protiepidemické, a chtěl můstek opustit. Ve dveřích se však srazil se značně znervóznělým velitelem ostrahy thorských doků.

„Pane,“ zasalutoval plukovník Saarykenovi.

Skutečnost, že se vypravil za kontradmirálem osobně, svědčila o nesporné naléhavosti případu. „Myslím, že tohle byste měl vidět.“

S těmi slovy podal kontradmirálovi jakousi identifikační kartu.

Saaryken se udiveně zamračil a plukovník pokračoval: „Madam tvrdí, že se jmenuje Theresa Whan Yrre a chce okamžitě mluvit s manželem.“

„S kým?“ podivil se Saaryken aniž by hnul brvou.

„No právě ...“ zabručel plukovník.

Laforet pobaveně nadskočil: „Bude nám zajisté potěšením uvítat madam na palubě,“ zavrkal poťouchle.

„Mlčte. Tomu přece sám nevěříte,“ podrážděně okřikl Laforeta Saaryken. „Co je to za nesmysl?!“ obrátil se prudce zpět k plukovníkovi.

„Pane, totožnost té ženy jsme pečlivě ověřili. Karta je pravá. Údaje souhlasí,“ vysvětloval velitel ostrahy stísněně.

Na rozdíl od Laforeta se nebavil ani trochu. V kostech cítil blížící se problémy.

„Navíc – ta ženská opravdu vypadá jako …“  výmluvně pokrčil rameny.

Saaryken konečně pohlédl na identifikační kartu. Není přece myslitelné, aby někdo takovým způsobem žertoval, pomyslel si rozezleně.

Při pohledu na snímek údajné paní Whan Yrre se však zarazil. Na kartě byla zpodobněna nápadně bledá černovláska s fialovýma očima se – svislými zornicemi.

A plukovník tvrdí, že je karta pravá. Možná jen někdo dokonale zmanipuloval data v říšské síti, ale cosi mu říkalo, že plukovník má pravdu.

Žádný podvod.

V Saarykenovi by se krve nedořezal. Tušil, že se schyluje k maléru.

A k velkému.

Kerberos byl přísně střežený tajný projekt a každý dělník či civilní zaměstnanec byl pečlivě prověřován. Nedovedl pochopit, že onu dámu početné hlídky a kontroly, jimiž musela projít, nezadržely už na prvním stanovišti, ale až u brány hlavního doku.

Saaryken raději nedomýšlel, kolik lidí vlastně ověřovalo její totožnost. Zítra bude vzrušující pikantérie plná galaxie a rozzuřený admirál požene všechny zúčastněné k osobní zodpovědnosti.

Bez ztrát na životech se celá záležitost rozhodně neobejde. Říšská média se sice neodváží o aféře informovat, ale lidské klevety jsou nesmrtelné.

„Kde je?“ udeřil kontradmirál na velitele ostrahy.

„Čeká na bráně. Hlídá ji pět mužů. Přála si kávičku a dortíček, tak jsem si dovolil …“

„Přiveďte ji, ihned!“ uťal Saaryken plukovníka. „O její totožnosti s nikým nemluvte. Vojáky a úředníky, kteří s ní přišli do styku, zavažte přísnou mlčenlivostí. Kdo poruší zákaz, bude tvrdě potrestán. Jděte!“


*     *     *


Na Quiriniu vrcholilo léto.

Bílé město Svatá Monika žhnulo jako otevřená výheň.

Okurková sezóna panovala nejen v přehřáté metropoli, ale naplno propukla také na nestabilní hranici.

I zde panoval hrobový klid.

Zlověstné ticho před bouří, o které generál Forrest věděl, že bezpochyby přijde.

Jako by Říše chtěla poskytnout spojencům dost času na zotavenou, aby byl bleskový úder tím působivější, čím silnější protivník bude s konečnou platností poražen.

Generál Ian Forrest seděl v setmělé pracovně v budově quirinského generálního štábu a s nohama na stole zadumaně přemítal.

Otevřeným oknem s barevnými vitrážemi proudil do generálovy pracovny horký letní vzduch, přesto generál okno nezavřel a nepustil klimatizaci. Zatuchlého vzduchu si užil dost a dost na palubách válečných lodí. V chmurných úvahách, které Forresta sužovaly, ani nepostřehl, že se venku už dávno setmělo a dlouhý letní večer se přehoupl do další tropické noci.

Theresa odjela na Thor Beta před mnoha týdny a od té doby jako by se nad ní zavřel prostor i čas. Ani generál, ani spojenecká rozvědka, o ní neměli žádné zprávy. Stále více pochyboval, zda dodrží slib, který mu dala.

Ostatně, jeho myšlenky se k ní vracely k častěji, než by si přál.

Stále měl před očima rozloučení před jejím odjezdem.

Již skoro nastupovala do transportního modulu, když na ni zavolal.

Otočila se, lehce se usmála.

Sestoupila k němu dolů. Bez okolků ho oběma rukama uchopila za hlavu a přímo vulgárně políbila.

Nedokázal odolat.

Objal ji v pase a polibek i jeho způsob opětoval. Přitiskla se k němu boky. Rukou jí sáhl pod halenku, dlaní přel po plochém, pevném břiše.

Jak moc ji chtěl. Ale vyslovit nahlas se tu bláznivou touhu neodvážil.

A ona se jen mrazivě usmála a řekla prosté sbohem.

Pak nastoupila do transportního modulu a – zmizela.

Od té doby, jako by se po ní galaxie slehla.


*     *     *


Kdosi zaklepal na dveře Forrestovy pracovny a vytrhl tak generála z ponurých úvah.

„Vstupte,“ zvolal s jistou nadějí.

V osvětleném obdélníku dveří se objevila admirál Deborah Rodin.

„To jste vy,“ konstatoval generál zklamaně.

Přál si, aby to byla Theresa. Tento okamžik mu připadal jako stvořený pro její nenadálý návrat.

„Vy spíte v kanceláři?“ otázala se místo pozdravu Deborah.

„Ne, vy ano?“ odtušil Forrest.

Sundal nohy ze stolu, rozsvítil stolní lampu. Najednou se cítil trapně, ale Deborah už nic dále nerozbírala a přešla rovnou k věci.

„Něco pro vás mám, generále. Bude vás to zajímat. Esetská rozvědka mi prokázala laskavost.“

„Nějaké nové zprávy?“ otázal se s nadějí v hlase Forrest.

„Ne, staré. Hodně staré. Tak staré, až z toho člověka mrazí,“ řekla Deborah. „Nechala jsem prověřit tu vaši Theresu.“

„Moji?“ podivil se Forrest, ale Deborah bez zaváhání pokračovala: „Esetská rozvědka vyhrabala ve sklepě bývalé budovy ministerstva vnitra na Swen Agaharu nějaké stovky let staré dokumenty. Některé soubory byly silně poškozeny, jiné jsou opatřeny osobními poznámkami Merigha Leehra. Zřejmě to byl on, kdo spis vedl, a pak také ukryl, protože nechtěl, aby se choulostivé záznamy dostaly do nepovolaných rukou. Ale také je nezničil. Časem zůstaly zapomenuty v podzemním zazděném trezoru. Budova prošla několika přestavbami. To, co záznamy popisují, se stalo opravdu hodně dávno. Jsou tam informace, které v říšské síti nenajdete, protože tam nikdy nebyly.“

Forresta zachvátila zlá předtucha. Obával se, co se vlastně o Therese dozví.

Deborah se opřela o desku stolu. Vážně pohlédla na generála.

„Ona není Whan Yrreho manželka. Nechal si ji vyrobit z nějaké ohořelé mrtvoly, a pak s ní udržoval poměr. Zřejmě mu utekla. Celou věčnost se někde skrývala, než se objevila na Askaru, ale to už jsou jen moje dohady. Nevím, proč si o tom všem Leehr vedl záznamy. Možná chtěl Whan Yrreho zničit, a pak k tomu nenašel dost odvahy. Nevím. Škoda, že za dané situace nemůžeme informace použít proti Whan Yrremu. Myslím, že tohle pustit do éteru, byla by celá Říše na nohou. Na útok na Quirinius by hodně dlouho nikdo ani nepomyslel. Teď ale na Theresu nesmíme upozornit,“ řekla Deborah a dodala: „Jenom doufám, generále, že víte, co děláte, když jste náš osud svěřil do rukou Whan Yrreho zlobivé milenky.“

„Měla jste snad lepší nápad?“ otázal se Forrest přidušeně.

Udělalo se mu špatně z představy, že žena, kterou líbal, vznikla z ohořelé mrtvoly.

Naštěstí před Deborou si myšlenky hlídat nemusel.

Nemělo smysl ptát se Debory na důvody, které ji k pátrání vedly.

Měla obavy o osud spojenců a bylo by nespravedlivé jí něco zazlívat. Díky Debořině zvědavosti a díky neuvěřitelně dlouhým prstům esetské rozvědky Forrest dostal aspoň částečnou odpověď na své nevyřčené otázky. Jenomže kým byla ona ohořelá mrtvola před smrtí, to už se zřejmě nikdy nedozví.

Ještě jeden díl v Debořině skládačce chyběl. Forrest jí nikdy neřekl, jak mu Theresa přinesla taktické informace o plánovaném říšském útoku na nezávislé světy.

„Ona to dokáže,“ řekl s plnou jistotou.

„Nejde o to, jestli to dokáže, ale jestli to bude chtít dokázat. I když ona zřejmě dokáže ledasco,“ namítla Deborah. „Myslím, že ten chlap na tržišti nedostal infarkt ani mrtvici, ale že ho nějak zabila. Možná silou myšlenky, vyděsila ho k smrti.“

„Já jí věřím,“ řekl Forrest pevně.

„Já ne!“ odsekla Deborah prudce.

„Hillam byl udavač, smrt si zasloužil,“ prohlásil Forrest.

„Nebo poctivý občan,“ ušklíbla se Deborah. „Jde jen o úhel pohledu.“

Forrest přimhouřil oči: „Mimochodem, Theresa nám už kdysi pomohla. O tom vy ani nevíte, to jste byla malá holka. Znám ji dlouho, jen jsem netušil kým je a že ji potkám zrovna na Askaru.“

Deborah překvapením otevřela ústa, ale Forrest ji už nenechal promluvit.

„Musíme jí věřit. Teď už jinou možnost nemáme.“


*     *     *


Pět ozbrojenců vedlo Theresu dlouhými chodbami thorských doků.

Bolela ji hlava.

Už zase a ukrutně.

Lékař na Eternity přece jen nalezl prostředek, který Therese alespoň trochu pomáhal, nicméně byl silně návykový. Dávky bylo nutné neustále zvyšovat až za samou mez únosnosti, kdy lék přestal zabírat.

A právě k tomu, nyní a naráz, došlo.

V nejméně vhodnou dobu, na nejméně vhodném místě bolest propukla se silou zadržované povodně. Škodolibý osud se smíchy lámal v pase a strouhal na zchvácenou Theresu jízlivou mrkvičku.

Skupina prošla hlavní branou a vstoupila na palubu Kerberu.

Pomocný technik Nathan Levi, který právě cosi kutil v ovládacím panelu deaktivovaného bezpečnostního systému, sotva stačil před rázujícími vojáky uskočit. Přitiskl se ke stěně koridoru. Jeho poplašený pohled se střetl s pohledem ženy, která kráčela mezi vojáky.

Až ti řeknu, přijď za mnou, zašumělo mu v mysli.

Skupina zahnula za roh koridoru a zmizela v útrobách velké lodi.

Nathan Levi se rozklepal. Desetiletý chlapec byl telepatickým spojením hluboce otřesen.

„Ó Adonaj,“ zašeptal ohromeně.

Pocházel z odbojné kolonie Ber-šeba, kterou Říše srovnala se zemí jen krátce před válkou s Chabaranem.

Práce dětí byla v thorských docích s oblibou využívána. Rychle se učily, nedělalo jim problém protahovat se úzkými servisními šachtami válečných lodí a až na výjimky, snadno se udržovaly v podřízenosti a poslušnosti.

Byl to Nathan, kdo pořídil rozmazaný snímek Kerberu a předal ho esetské rozvědce.

Byl to on, kdo opakovaně spustil planý poplach, aby donutil velení odpojit celý bezpečnostní systém a tím umožnit přístup do informačních systémů lodi.

Byl to on, kdo měl dnes večer pomoci agentovi esetské rozvědky získat plány Kerberu.

Nathan spěšně uzavřel krycí panel rozvaděče bezpečnostního systému, který naoko prověřoval, posbíral si nástroje. Šouravým krokem se vydal k dalšímu stanovišti, blíž k lodnímu můstku.

Jeho instrukce zněly – zajistit odpojení bezpečnostního systému, vyčkat na kontakt a ničemu se nedivit.

Odpojení bezpečnostního systému zajistil.

Kontakt nastal.

Jen údivu se nemohl zbavit.

Byl zaskočen faktem, že spojenecký agent je poloviční rhaw a telepat. Věděl, že má jít o mladou černovlasou ženu, ale vše další a podstatnější mu nikdo nesdělil.

Theresa, které nesnesitelná bolest drtila hlavu, zašátrala rukou v kapse. V poklusu si z lahvičky nasypala přímo do úst několik velkých tablet. Se zkřiveným obličejem léky nasucho polkla. Její počínání neuniklo kapitánu Laforetovi, který čekal spolu se Saarykenem na můstku.

„Chudinka,“ šeptl Laforet. „Já mít doma Whan Yrreho, taky skončím na práškách.“

„Mlčte,“ sykl Saaryken. „Zdržte se komentářů.“

Vojáci se rozestoupili.

Theresa Whan Yrre stanula před kontradmirálem Saarykenem.

„Můžete jít,“ propustil Laforet ozbrojený doprovod.

„Madam,“ naznačil Saaryken Therese hlavou lehkou úklonu.

Stáli od sebe jen pár kroků. Hleděli si do očí.

Do šikmých žlutozelených očí rhawa, do fialových očí – ale koho vlastně?

Saaryken navenek nedal nic znát, ale uvnitř se zachvěl. Prohlížel si Theresu a cítil, jak se mu svírá hrdlo.

Takové pocity zažíval pouze v přítomnosti Ghara Whan Yrre. Jen v jeho blízkosti cítil, jak cizí vědomí svírá jeho mysl a přebírá kontrolu nad svobodnou vůlí.

Byl rhaw, dokázal se ovládat. Byl silný a odolný, ale moc a autorita, kterou disponoval, vycházely jen z přirozených základů. Proti Whan Yrreho schopnostem byl bezmocný.

Stejně jako proti schopnostem tvora, který před ním stanul a měřil si ho ledovým pohledem.

Již o ničem nepochyboval.

Pokud někdo měl být paní Whan Yrre, pak to musela být jedině ona.

Theresa Whan Yrre.

Jistota šokujícího poznání ochromila Saarykenovu mysl a zakázala zmateným myšlenkám proniknout na povrch. Znal Whan Yrreho způsoby příliš dobře, než aby si právě teď dovolil cokoli pomyslet.

„Madam, jsem …“ začal kontradmirál, ale Theresa ho uťala uprostřed slova: „Kde je Ghar? Musím s ním mluvit. Ihned!“

Rhaw ztuhl, svislé zorničky se mu rozšířily do takřka lidských rozměrů. Polkl, aby uvolnil stažené hrdlo.

„Admirál není přítomen. Podle mých informací vlajková loď Sagittarius nyní neoperuje v našem sektoru.“

Ani netušil, jak hluboce se mýlí.

Do běla rozpálená vlajková loď Sagittarius vystoupila z hyperprostoru a nejvyšší možnou subsvětelnou rychlostí zamířila k thorským loděnicím.

Theresa nazlobeně vytáhla obočí: „Jak to, že není přítomen? Tak proč mě sem pozval?“

„Netuším. Ale budete-li si přát, mohu admirála o vaší přítomnosti neprodleně informovat.“

„To není zapotřebí, určitě brzy dorazí.“

„Madam, obávám se …“

Theresa přimhouřila oči a Saaryken zmlkl.

„Uvítala bych přidělení kajuty a respektování soukromí. A kontradmirále, žádné stráže u dveří. Už mám po krk té vaší zevlující soldatesky!“ ostře pohlédla na Laforeta.

Kapitán se přikrčil za statného Saarykena, který se nezmohl na jediné slovo odporu a pouze řekl: „Jak si přejete, madam.“


*     *     *


Theresa se zhroutila na lůžko v kajutě, kterou jí přidělili. Polkla další dávku léků. Hlava jí třeštila, byla vyčerpaná. Před očima se jí dělaly mžitky. Ovládat Saarykena nebylo právě snadné, rhaw byl velmi silný. Potřebovala by odpočinek, nabrat síly, ale na to teď nebyl čas.

Musela jednat rychle.

Velmi rychle.

Ani v nejmenším netušila, jak dlouho se jí ještě podaří udržet Saarykena pod kontrolou a navíc – Whan Yrre nebyl daleko.

Nad Theresinou  hlavou se ozvalo tiché cvaknutí,  pak se odklopil jeden ze stropních panelů. Technik Nathan Levi se protáhl revizním otvorem síťového kolektoru. Tiše seskočil na zem.

Theresa uchopila chlapce za paži a prudce ho postrčila k terminálu lodního systému.

„Dělej!“

„Napřed heslo,“ vyhrkl Nathan. Sám netušil, kde sebral tolik odvahy. Z té ženské se mu ježily vlasy hrůzou. „Druhé přikázání zní …“ začal.

„Nebudeš mít jiného Boha mimo mne,“ dokončila s ušklebkem Theresa. „Spokojenej, nebo o mě ještě pochybuješ?“

„Nepochybuji,“ špitl Nathan. „Ale jistota …“

„Neexistuje!“ odsekla Theresa.

Něco se jí na tom klukovi od samého začátku hrubě nelíbilo. Bylo přirozené, že byl k smrti vyděšený, ale přesto v jeho podvědomí vycítila něco zvláštního. Skrytý falešný tón, který tam neměl být.

Nathan aktivoval terminál. Zadal přístupová hesla, která mu Theresa nadiktovala.

„Doufejme, že kódy budou platné,“ poznamenala.

Kryptografické oddělení esetské rozvědky teprve nedávno prolomilo systém generování hesel v říšské síti, a tak nebylo možné teoretické závěry dosud ověřit v praxi.

„Mění hesla každý den, ale … jo … funguje to,“ vypískl Nathan.

Theresa si oddychla.

„Ticho. Pospěš si, brzy budeme mít společnost.“

„Já vím,“ hlesl Nathan a zaraženě uhnul pohledem.

Theresa zpozorněla.

Byla ve velkém pokušení vstoupit do jeho vědomí, ale vzápětí si takový čin rozmyslela. Nevěděla, co by hlubší zásah, silnější než letmý kontakt, udělal s křehkou myslí dítěte, kterým Nathan Levi přece jen byl.

Vyjmula kartu z paměťového portu a schovala ji do kapsy.

„Zmiz,“ řekla Nathanovi a ukázala pohledem na otvor ve stropě. „Já jdu dveřmi.“

Zdráhavě se postavil a s pláčem na krajíčku řekl: „Je mi líto, madam, ale vy už nepůjdete nikam.“

Z pouzdra u pasu vytáhl odjištěnou zbraň. Namířil na Theresu.

Bál se, strašně se bál.

Nikdy nestřílel na živou bytost.

Bál se, až se mu z toho chtělo blinkat, ale udělá, co udělat musí.

Cvaknutí.

Slabé zasyčení.

Pípnutí.

„Cože?“ zkřivila zlostně rty Theresa. „Páté přikázání zní – Nezabiješ!“

Nathan stiskl spoušť.

Uširvoucí zasyčení.

Theresu obklopila modrá záře. Spleť blesků sjela po jejím těle.

Nathan se třásl jako při horečce, ale konečně měl vše za sebou. Napřed ověřil, že spojenci prolomili říšský kód, pak eliminoval jejich agenta. Admirál Whan Yrre bude spokojený, pustí ho domů, jak slíbil.

„Idiote,“ zachrčela Theresa. „Nemáš domov, tvoji rodiče jsou mrtví. Popravili je, když Říše dobyla vaši kolonii.“

„To není pravda!“ zaječel Nathan.

„Naivní parchante.“

Potácivě se postavila na nohy. Bolestivé pálení jí probíhalo celým tělem. Nathan měl pulzní článek zbraně nastavený pouze na minimální výkon. Páté přikázání rozhodně porušit nemínil. Pevně stiskl zbraň, ale vystřelit podruhé už nedokázal.

Theresa probodla chlapce nenávistným pohledem a Nathan se měkce složil na podlahu. Veškeré ohledy k dítěti šly stranou. Rozzuřilo ji, že Whan Yrre na ni poslal dítě, že správně předpokládal, že se neodváží hlouběji zkoumat skryté záhyby dětské duše, kam uložil své rozkazy.

Theresa sebrala Nathanovi z bezvládné ruky zbraň. Rychlým krokem vyšla ze dveří kajuty. Bolest hlavy se vystupňovala za hranici únosnosti.

Tepala.

Bodala.

Řezala.

Oslepovala.

Svět, všechny zvuky a obrazy, myšlenky a pocity se slévaly do jediného vjemu.

Bolest.

Nic jiného už nedokázala vnímat.

Theresa za pochodu spolkla dvě další tablety. Poslední, které měla. Prázdnou lékovku bezmyšlenkovitě strčila zpět do kapsy.

Mezitím se omámený Nathan Levi probíral z mrákot. Tápavě se doplazil k terminálu. Namáhavě se přitáhl do kleku. Viděl rozmazaně, blinkat se mu chtělo víc než předtím a točila se mu hlava. Přesto dokázal aktivovat bezpečnostní systém a spustit poplach.

Na všech palubách Kerberu se ten večer již počtvrté rozvřískaly sirény a rozblikaly oranžové majáky.

Theresa jen sklonila hlavu a rozběhla se k hlavní bráně doku.


*     *     *


Vlajková loď Sagittarius dosáhla oběžné dráhy Thoru Beta. Modul admirála Whan Yrre zakotvil v narychlo uvolněném hangáru, jenž přiléhal k doku, kde kotvil Kerberos.

Vojáci a důstojníci zakopávali jeden o druhého, jak se chvatně šikovali do útvarů připravených na uvítání nejmocnějšího muže Říše. Admirálova garda se rozestavila po obou stranách šikmé rampy, po které Whan Yrre sestupoval z lodi. V ústrety mu kráčel kontradmirál Saaryken doprovázený kapitánem Laforetem. Jednotky sešikovaných vojáků se jako jeden muž vypjaly do pozoru, když mezi ně admirál vkročil.

„Pane, je nám ctí, neočekávali jsme vás v tak pozdní hodinu,“ začal Saaryken, ale ani tentokrát nedostal prostor zdvořilostní fráze dokončit.

Whan Yrre odbyl Saarykena panovačným gestem. Za ním pochodoval oddíl po zuby ozbrojených gardistů vedených komodorem Hannyem.

„Pane,“ přidal Saaryken do kroku, aby Whan Yrreho dohonil. „Ještě jsme vás nestačili informovat,“ hodně ztišil hlas, „ale vaše paní vás očekává na palubě Kerberu.“

„Kdo?!“

Whan Yrre se prudce otočil.

Nedůstojně pospíchající Saaryken měl co dělat, aby do admirála nevrazil. Kapitán Laforet tak pozorný nebyl. Uštědřil Saarykenovi pořádnou herdu do zad.

„Vaše paní,“ vyhrkl Saaryken rozpačitě.

„Moje paní?!“ drtil Whan Yrre mezi zatnutými zuby. „Ona se tak představila?“

Saaryken zoufalým pohledem vyhledal kapitána Laforeta, ale ten úmyslně hleděl stranou.

Na Saarykena naplno dolehlo, jak velkou chybu udělal. Samozřejmě, že od samého začátku věděl, jak nebetyčnou hloupost dělá. Nebyl idiot, ale cizí, silnější vůle ho přinutila páchat nesmysly. Kontradmirál chtěl Whan Yrremu vysvětlit důvod svého selhání, ale admirál nebyl jeho obhajobě nakloněn.

„Slabost vás neomlouvá, kontradmirále. O trestu si promluvíme později!“ vmetl zoufalému Saarykenovi do tváře nelítostnou hrozbu.

Pak se otočil a pokračoval za svým cílem. Zplihlého Saarykena nechal stát uprostřed doku.

„Pro vaši informaci, ta žena pracuje pro spojence,“ informoval Saarykena komodor Hannye. „Admirál věděl, že pronikne na palubu Kerberu, proto podnikl jistá opatření.“

Kontradmirálovi se udělalo mdlo a Hannye potměšile dodal: „Myslím, že ale tentokrát vás admirál nepopraví. Nejspíš vás jenom přeloží k 316. protiepidemické.“


*     *     *


Ghar Whan Yrre šel najisto.

Kráčel po nehmatatelné stopě, jakou zanechává vědomí v prostoru a čase. Cítil, že cíl je blízko.

Theresa, ochromená bolestí, jekotem sirén a očirvoucím blikáním poplašných majáků, vkročila do chodby, jež vedla k hlavní bráně. Zabočila za roh, strnula uprostřed nedokončeného pohybu.

Přímo proti ní stál Ghar Whan Yrre.

Jeho nehybná tvář nevyjadřovala nic z pocitů, které se rozlévaly jeho nitrem. Pocit vítězství a hlubokého uspokojení. Již nebylo proč spěchat.

Theresa i přes nehybnou masku rhawovy mramorové tváře viděla široký, vítězný úsměv, kterým zářila jeho duše.

Couvla o pár kroků zpět, ohlédla se. Zpáteční cestu jí spěšně zahradila admirálova garda. Nebylo kam ustupovat, nebylo kudy uniknout. Za ní byli vojáci, před ní Whan Yrre.

Byl konec.

Tentokrát definitivně prohrála.

Přesila byla značná a jí docházely síly. Boj ani odpor nepřicházel v úvahu. Doklopýtala ke stěně koridoru. Opřela se zády o ocelovou stěnu. Vyčerpaně zavřela oči. Zbraň, kterou předtím sebrala Levinovi, rezignovaně upustila na zem.

Operátor na můstku vypnul poplach a v souladu s předchozím Saarykenovým rozkazem opět deaktivoval bezpečnostní systém. Kamery v koridoru osleply, sirény ztichly, majáky zhasly. Nastal klid a hrobové ticho přerušované jen Theresiným přerývaným dýcháním.

Ghar Whan Yrre došel k Therese klidným, vyrovnaným krokem.

S uspokojením vychutnával okamžik vítězství. Bezcitně ji uchopil za paži. Pevně si ochablou ženu k sobě přitáhl. Druhou rukou ji chytil za bradu. Přinutil ji podívat se mu do očí.

„Pamatuj, že jsi prohrála. Jakýkoli odpor je marný!“ zaburácel výhružně.

Pak Theresou neurvale smýkl mezi gardisty.

„Odveďte ji na mou loď,“ přikázal. „Při sebemenším pokusu o útěk ji na místě zastřelte!“

Komodor Hannye překvapeně protáhl obličej. Ještě stále měl v živé paměti osobní odpovědnost za splnění příkazu dopadnout Theresu sice za každou cenu, ale živou. Náhlá změna priorit ho zaskočila. Velmi dobře věděl, jak moc je admirál posedlý touhou po jejím dopadení.

„A co bude s tím klukem?“ zeptal se Whan Yrreho voják, který sem dovlekl ještě stále napůl omámeného Nathana Leviho.

Whan Yrre se zamyslel jen krátce.

„Vymažte mu paměť, pak ho vraťte k pracovní četě.“

„Cože?“ zaječel Nathan, kterého admirálovo rozhodnutí dokonale probralo. „Slíbil jste, že mě pustíte domů, že uvidím mámu!“ zakřičel vyčítavě na Whan Yrreho.

Po tvářích se mu rozkutálely slzy.

„Tvá matka i otec jsou po smrti, byli popraveni,“ řekl Whan Yrre, pak se obrátil zpět k vojákovi: „Splňte rozkaz.“

„Zbláznil ses?“ vykřikla Theresa. Vytrhla se svým strážcům. „Chceš zmrzačit malýho kluka?“ vrhla se mezi Whan Yrreho a Nathana. „To přece nemůžeš udělat! Nemůžeš uškvařit mozek dítěti.“

Whan Yrre vztáhl paži. Rukou v černé kožené rukavici uchopil Theresu za krk a přirazil ji ke stěně.

Hannye i vojáci oněměli.

Whan Yrre jí nelidskou silou sevřel hrdlo.

Je vládcem Říše, naučí ji úctě a poslušnosti. Už má dost té její bezostyšné drzosti.

Theresa zachroptěla. Marně tiskla Whan Yrreho ruku, ale rhaw sevření nepovolil.

„Již jednou jsem ti říkal – nepleť se mi do cesty!“ procedil mezi zaťatými zuby.

Theresa se rozmáchla a vší silou udeřila Whan Yrreho do tváře.

Vojáci se podvědomě přikrčili, ale Whan Yrre se ani nepohnul. Zato komodor Hannye a kapitán Laforet takřka současně sykli bolestí.

„Ta sedla!“ neudržel se Laforet. Hannye kapitána kopl, aby mlčel.

„Baruch ata Adonaj,“ ohromeně zadrmolil Nathan Levi dávným jazykem svých předků.

Rozzuřený Whan Yrre ještě více stiskl Therese krk. Sípala, před očima se jí dělaly mžitky, křečovitě lapala po dechu.

Z posledních sil zatnula zuby a rhawsky zachroptěla: „Nasthray de khach kathay pher tah!“

Přikazuji ti, zapomeň a spi!

Whan Yrre se zapotácel. Okamžitě Theresu pustil. Nohy se jí podlomily, rukou si třela zhmožděný krk.

„Pher tah!“ sípavě zaječela na otřeseného Whan Yrreho.

Rhaw naplno zasažený zničující vlnou mentální energie se s bolestivou grimasou uchopil za hlavu.

Theresa ve všeobjímajícím gestu máchla rukou.

„Pher tah!!“

Vojáci do jednoho padli v bezvědomí k zemi. Nathan Levi se krčil ve výklenku na křižovatce chodeb a s hrůzou sledoval děsivé divadlo.

Whan Yrre klesl na kolena. Theresa pronikla do jeho mysli. S nepříčetnou krutostí trhala rhawovu svobodnou vůli na kusy. Nepředstavitelná bolest srazila Whan Yrreho na zem.

„Pher tah!!!“ zařvala Theresa a Whan Yrre se těžce zhroutil mezi omráčené vojáky.

Dávivě se rozkašlala, nemohla popadnout dech. Tápavě se postavila na nohy. Ztěžka vykročila k hrůzou polomrtvému Nathanovi. Do ruky mu vtiskla paměťovou kartu se zkopírovanými plány Kerberu.

„Dok AD-749, těžařský transport Erebus,“ řekla přerývaně. „Vezme tě na hranice, tam tě vyzvedne qurinská obchodní loď. Předej plány generálu Forrestovi. Rozumíš?“

Nathan prudce zavrtěl hlavou. „Ale já …“

„Rozumíš?“

Nathan naprázdno otevřel ústa, chtěl něco namítat, ale vtom Whan Yrre tiše zasténal.

„Dlouho ho neudržím. Rozuměls, co máš dělat?“ zatřásla zcepenělým Nathanem.

Chlapec krátce pohlédl na Whan Yrreho.

„Ano, rozumím,“ přikývl odhodlaně.

„Dokážeš to! Musíš to dokázat! Běž!“

A Nathan tryskem vyrazil chodbou směrem k hlavní bráně doku.

Theresa se vyčerpaně sesunula podél stěny na podlahu. Rukou zašátrala v kapse. Vytáhla z ní lahvičku s léky. Otevřela ji, obrátila dnem vzhůru. V marné naději s ní zatřepala.

Byla prázdná.

Rezignovaně se opřela hlavou o stěnu. Očima podlitýma krví se zadívala do stropu. Bílé světlo zářivek se proměnilo v duhu barevného spektra, divoce zatančilo ve zběsilém reji, aby nakonec zčernalo.

Theresa se propadla do bezvědomí.


*     *     *


Ghar Whan Yrre se probral jako první. Namáhavě se vztyčil do své plné výšky.  Dezorientovaně se rozhlédl chodbou. V spáncích mu bušila krev a v uších šumělo. Před očima měl mžitky.

Pomalu se vzpamatovávali i ostatní vojáci, Hannye i Laforet. S hekáním a kašláním se sbírali ze země. Všichni zmateně hleděli na Whan Yrreho, ale ani on sám si nebyl jistý, co se vlastně stalo.

Všiml si Theresy zhroucené u stěny.

Zamračil se.

Horečně přemýšlel a tápal v paměti, ale vzpomínky se vracely jen ztěžka a mnohé chyběly úplně.

Pomalu došel k ochromené ženě. Bezvýrazně na ni pohlédl. Komodor Hannye se postavil po bok svého pána. S pamětí na tom nebyl o nic lépe než on. Žaludek měl jako na vodě.

„Pane, co se stalo?“ otázal se stísněně. „Zdá se, že jste ji zabil.“

Ale Whan Yrre jen zmateně zakroutil hlavou.

„Dopravte ji na mou loď,“ přikázal komodorovi zastřeným hlasem.


VIII.


Komodor Hannye se již několik dní marně snažil vypátrat, co se na palubě Kerberu vlastně stalo.

Avšak záznamy v bezpečnostních protokolech byly přerušeny v čase, kdy Saaryken vydal rozkaz systém vypnout.

Zaznamenána byla ještě krátkodobá aktivace Nathanem Levi, ale pak už byla jen bílá místa stejně, jako v Hannyeho paměti.

Zdálo se, že spojencům se do lodních systémů proniknout nepodařilo, že Theresa svou misi nesplnila.

Ale na tuto otázku mohla dát spolehlivou odpověď jen ona sama, pokud se ji ovšem lékařům konečně podaří probrat z bezvědomí.

Prozatím musel komodor dořešit personální záležitosti v thorských loděnicích – vymazání paměti zaměstnanců ostrahy a celní správy, kteří měli službu v inkriminovaný den a zajistit jejich nové umístění v odlehlých koutech Říše.

Na několik příštích dnů měl práce až nad hlavu, a tak prozatím pověřil velením na Kerberu namísto odvolaného Saarykena kapitána Laforeta. O nějaké důvěře ve schopnosti toho ukecaného týpka nemohla být řeč, ale lepší řešení zatím prostě neměl.

Mezitím kontradmirál Saaryken nehodlal nečinně čekat až obdrží spolu s oznámením o degradování také povolávací rozkaz k 316. protiepidemické. Namísto apatického očekávání nevyhnutelného se spojil s členy rhawské Rady a inicioval jednání.

Rada se nesešla od doby, kdy admirál Whan Yrre uchvátil moc v Říši. Někteří členové proto byli Saarykenovým požadavkem značně udiveni.

Zejména Merigh Leehr, ačkoli stejně jako ostatní neznal pravý důvod Saarykenova požadavku, se nemohl zbavit pocitu, že má co do činění s počínajícím spiknutím, že se schyluje k dalšímu státnímu převratu.

Obzvlášť, když Saaryken vyslovil požadavek neinformovat o jednání admirála Whan Yrre přesto, že byl jedním z platných členů sedmičlenné nejvyšší Rady. Jistotu o spiknutí však Leehr neměl, a tak se rozhodl vyčkat prvního jednání a teprve pak rozhodnout o dalších krocích.

Saaryken také kontaktoval několik vlivných lidí z říšské armády, o kterých spolehlivě věděl, že zrovna nepatří k Whan Yrreho obdivovatelům. Pokud selže Rada, má v záloze ještě další plán.


*     *     *


Jen jeden jediný paprsek se odrážel od kovových součástí dýchací masky, která Therese zakrývala obličej, pronikal do zšeřelého přítmí a zjasňoval setmělý prostor přízračným tlumeným světlem.

Ghar Whan Yrre se sklonil nad lékařským lůžkem, které udržovalo a monitorovalo Theresiny životní funkce. Uchopil ji za ruku, jemně políbil.

S bolestnými obavami hleděl na ženu v bezvědomí i na temné podlitiny, které se rozlévaly po jejím štíhlém krku.

Životy druhých pro něj nic neznamenaly, ale s ní to bylo jiné. Chtěl ji jen zastrašit, pokořit a pomstít se za ponížení a zradu, které mu přichystala, ale nikdy ji nemínil zabít.

Rozhodně nechtěl zničit bytost, kterou stvořil, kterou jako jedinou bezmezně miloval.

Jenomže zašel ve svém hněvu příliš daleko a ona stanula na pokraji smrti.

„Má paní,“ zašeptal a pevně stiskl její ruku. „Nesmíš zemřít. Nechci tě ztratit. Podruhé už bych to neunesl,“ řekl těžce.

Ještě okamžik setrval v mučivém tichu, ale její tvář zůstávala stále stejně nehybná. Whan Yrre vstal a rychlým krokem místnost opustil.

Kdyby se ohlédl všiml by si, jak se zavřená víčka Theresiných očí sotva znatelně zachvěla.


*     *     *


Vrchní lékařka vlajkové lodi Sagittarius Sarah Belladi zastavila Whan Yrreho ve dveřích lodní nemocnice a požádala o rozhovor. Na Sagittariu sloužila mnoho let a za tu dobu už zažila ledasco. Zuřivé bitvy i podivná úmrtí důstojníků, kdy na úmrtní listy do kolonky příčina smrti psala úraz při výkonu služby.

Nikdy neměla dost odvahy se Whan Yrremu vzepřít, přesto s ním občas mohla mluvit o citlivých věcech způsobem, za které by jiné členy posádky čekal právě onen úraz při výkonu služby.

Doktorka Belladi pečlivě zvažovala, zda admirála přimět k choulostivému rozhovoru, ale v případě tvora, který spočíval na lůžku v izolaci, byla se znalostmi v koncích.

„Pane, nevím, čím ta žena je a jak její organismus vlastně funguje. Není ani člověk, ani rhaw, podobně jako komodor Hannye, přesto nevím, jak ji léčit,“ řekla bezradně.

Whan Yrre mlčel.

„Provedla jsem všechny nezbytné kroky k jejímu uzdravení. Zbavila jsem ji posttraumatických komplikací po otřesu mozku, detoxikovala organismus. Z lékařského hlediska je v pořádku, nicméně se mi nedaří ji probrat z bezvědomí. Zkoušela jsme různé podpůrné prostředky, ale dávky nelze zvyšovat donekonečna. Skoro mi připadá, že ona se nechce probudit.“

Tázavě pohlédla na Whan Yrreho, ten však setrvával ve strnulé mlčenlivosti.

Odvrátil od lékařky zrak, zahleděl se velkým oknem do setmělé izolace, kde spočívala Theresa.

„Admirále!“ nedala se doktorka Belladi odradit. Zvýšila hlas, aby donutila Whan Yrreho komunikovat. „Předpokládám, že když ji osobně navštěvujete, záleží vám na jejím uzdravení.“

Cítila, že nebezpečně balancuje na ostří nože, ale jak jinak měla rhawa přimět ke spolupráci.

„Vy přece víte, čím ta žena je. Bez vaší pomoci ji nevyléčím,“ řekla naléhavě.

Admirál ještě okamžik nehybně hleděl na Theresu, než se obrátil zpět na lékařku. Již předtím se opakovaně snažil proniknout do Theresiny mysli, ale vědomí zastřené hlubokým bezvědomím mu nemohlo poskytnou žádné informace, ani odpověď na palčivé otázky, které ho naplňovaly neklidem a obavami.

„Patří k povstalcům. Pracovala pro spojence,“ řekl bez jakýchkoli emocí. „Pokud se probudí, ihned mě informujte. Nic jiného nepodnikejte. Může být velmi nebezpečná.“

Belladi mimoděk pohlédla ke dveřím ošetřovny, za nimiž dnem i nocí stála ozbrojená hlídka. Stačilo hlasitěji promluvit a už se stráž ptala po příčině.

„Vojáci vám nepomohou. Ona dokáže zabít pouhou myšlenkou, ovládá telepatii,“ zmařil její naději Whan Yrre. „Byla byste mrtvá dřív, než by si stráž uvědomila, že se něco děje.“

Doktorce poklesla brada.

„Mají zbraně,“ vydechla. „Nechám ji připoutat k lůžku.“

„Sama jí nakonec odemknete pouta.“

Sarah užasle pohlédla na admirála.

„Pane, kdo to je?“ vydechla.

On ji obdivuje, pomyslela si ohromeně.

Poslušna Whan Yrreho rozkazů, osobně dohlížela na zdravotní stav Theresy takřka nepřetržitě. Nemohla nevidět admirálovo předchozí neuvěřitelné počínání. Nemohla nevědět, že tvora v izolaci často navštěvuje, a pak – komodor Hannye naznačil něco tak neskutečného, že …

„Na to, co jste viděla, nebo vám naznačoval komodor, ve vlastním zájmu rychle zapomeňte,“ přetrhl tok jejích myšlenek Whan Yrre.

„Ale komodor říkal …“

„O užvaněného komodora se nestarejte. Vy dělejte jen svou práci,“ uťal ji Whan Yrre nepřátelsky. „Ostatní nechte na mě. Až se probere, postarám se o ni osobně.“

Náhlá bolest projela její myslí.

Zašla ve své horlivosti příliš daleko. Byla až moc otevřená. Mnohonásobně překročila mez, za kterou ji Whan Yrre hodlal pustit.

Přesto jen zahrozil.

„Jistě, pane, jak si přejete,“ vykoktala Belladi.

Stěží při tom lapala po dechu, začala se obávat nejhoršího. Naštěstí děsivé sevření povolilo, jakmile rozezlený Whan Yrre zmizel ve dveřích.


*     *     *


Na opačném konci galaxie, daleko za hranicemi Říše, na modré planetě Quirinius, v bílém městě Svatá Monika, v jednacím sále quirinského generálního štábu armádní generál Ian Forrest vítězným pohledem shlížel na shromážděné spojenecké velitele.

„Máme, co jste požadovali,“ oslovil přítomné. „Máme kompletní plány nové říšské bitevní lodi.“

Kontradmirál Dargan střelil pohledem po Deboře Rodin. Uznale protáhl obličej.

„Špatná zpráva je, že podle analýzy získaných plánů nemá plavidlo slabé místo. Naše lodě se s ním nemohou utkat v přímém boji.“

Dargan se škodolibě uchechtl. Hodlal cosi poznamenat, avšak Forrest ho nesmlouvavým gestem zarazil.

„Nejsme ale bez šance. Na Thoru Beta bude loď vybavena pouze primární výzbrojí, bude mít minimální posádku. Sekundární výzbroj, zbývající vybavení i posádka budou doplněny na základně Acheron.“

„Zkraťte to,“ neudržel se Dargan, který rychle pochopil, kam Forrest míří. „Chcete říct, že na tu obludu zaútočíme v prostoru Říše?“

Forrest se na Dargana upřeně zadíval, pak mu kolem koutků zahrál pobavený úsměv.

„Přesně tak. Nikdo v Říši nepředpokládá, že bychom se k něčemu takovému odhodlali.“

„Ale to je šílenství!“ vyhrkl Dargan.

Nevěřícně se rozhlížel po zbývajících spojencích. Hledal kohokoli, kdo by sdílel jeho názor, ale nikdo se k farimadskému veliteli nepřipojil. Všichni mlčeli a užasle hleděli na Forresta.

Nad jednacím stolem se rozzářila prostorová mapa galaxie.

„Stejně šílené se zdálo poslat agenta na Thor Beta. A vidíte? Uspěli jsme!“ zvolal generál na celý sál.

„Acheron,“ převzala slovo Deborah Rodin, „leží na okraji disku. Mezi ním a Thorem Beta jsou neosídlené sektory, mlhoviny a prázdný prostor, kterému Říše nevěnuje pozornost. Nejbližší válečné lodi by trvalo hodiny, než by do oblasti dorazila. Esetské rozvědce se podařilo napojit na místní retranslační bóje, které nám přesně určí aktuální polohu Kerberu. Náš útok bude rychlý, překvapivý a hlavně cílený.“

Dargan odmítavě kroutil hlavou.

„Pokud dovolíme Kerberu doletět na Acheron, spojí se s Leehrovou flotilou,“ řekl Forrest. Jeho obličej potemněl. „Pak už Říši nic nezastaví. Musíme se chovat jako hrdinové.“

„To není hrdinství, ale šílenství!“ vykřikl Dargan. „Kolektivní sebevražda! Vláda Farimadu na něco takového nikdy nepřistoupí. Nevystaví flotilu tak velkému riziku.“

„Podepíšete raději kapitulaci?“ zasyčela Deborah. „Nebuďte hlupák a poslouchejte. Zjistili jsme, že Kerberos bude doprovázet jediná loď, Sagittarius a …“

„Jenom Sagittarius?“ vyprskl Dargan ironicky.

„Ještě něco byste měli vědět,“ zesílil hlas Forrest a přerušil tak další vznikající hádku. „Kerberu bude osobně velet admirál Whan Yrre.“

Při vyslovení jeho jména Forrest hněvivě zatnul pěsti.

„Máme jedinečnou příležitost skoncovat s tím parchantem jednou provždy!“ zahřímal generál na zaražené spojence.

Darganovi se zablýsklo v očích. Toto byl argument, na který by mohla slyšet i jinak opatrná farimadská vláda.

„Naplánujeme útok,“ pokračoval Forrest. „Konečně Whan Yrre udělal chybu. Osudnou chybu, na kterou čekaly celé generace! Jenom blázen by takovou příležitost nevyužil.“

Ve stejný okamžik, na lůžku v izolaci na palubě Sagittariu, sebou doposud bezvládně ležící Theresa prudce trhla. Víčka jejích zavřených očí se křečovitě sevřela.

A v téže chvíli, na ledovém Swen Agaharu, předstoupil Ezry Saaryken před nejvyšší Radu rhawů.

Dlouhé hodiny čekal v předsálí, než Rada rozhodne. Nyní tedy vystoupal na samý vrcholek věže Lhar Finnisther v centru Věčného města. Po celá tisíciletí se zde scházela Rada, aby jednala a rozhodovala.

Okrouhlý sál s klenutou kopulí podpíralo štíhlé sloupořadí. Strop kopule tvořila křížová klenba.

Kolem velkého kulatého stolu sedělo šest členů Rady.

Působili nepřístupně a vznešeně.

Sedmé místo, místo Ghara Whan Yrre, bylo prázdné.

Ezry Saaryken stanul v sálu. Také on vypadal důstojně, ale uvnitř se chvěl očekáváním.

„Vyslechni rozhodnutí Kolegia,“ promluvil Merigh Leehr.

Jeho hlas se v mnohonásobné ozvěně odrazil od sloupoví.

„Tvá žádost o potrestání Ghara Whan Yrre se zamítá. Tak rozhodla rada. Můžeš jít!“ řekl Leehr.

Saarykenovi trvalo několik úderů srdce, než informaci vstřebal.

„Cože?“ vydechl se staženým hrdlem. „A to je všechno? Nic víc?“

„Odejdi, jednání skončilo.“

„Zbabělci!“ zařval Saaryken.

Šest rhawů jako na povel zvedlo hlavy. Šest párů očí se zaměřilo na protestujícího Saarykena, který se však nedal zastrašit.

„Naposledy tě vyzývám – odejdi!“ zaburácel Merigh Leehr.

„Khirona Hannyeho jste za stejný čin odsoudili k smrti. Popravili jste i jeho lidskou ženu,“ žlučovitě vyplivl Saaryken. „Chci spravedlnost stejnou pro všechny! Whan Yrre ohavným způsobem porušil zásady našeho společenství a ani se tím netají. Žádám smrt pro Ghara Whan Yrre a pro jeho ženu!“

Theresa prudce pohnula hlavou.

Jejím tělem proběhl ostrý záchvěv.

Křivky na monitorech životních funkcí se divoce rozkmitaly.

Merigh Leehr povstal ze svého místa. Došel k Saarykenovi. Zblízka mu pohlédl do tváře. Položil rhawovi ruku na rameno, pevně je stiskl.

„Rada zná tvé požadavky a rozhodla,“ řekl měkce, ale nesmlouvavě. „Nikdo, ani ty, na tom už nic nezmění.“

Saaryken se dusil zlostí. Ovládat se bylo stále těžší a těžší.

Vztekle setřásl Leehrovu ruku ze svého ramene, když zasyčel: „Existují i jiné možnosti. Nejste poslední, kdo může zjednat spravedlnost.“

Jak nejrychleji mohl, sál i věž Lhar Finnister opustil.

Venku nasedl do vznášedla. Pilotovi dal pokyn zamířit k nepříliš vzdálené budově říšské admirality.

Zde, v malé místnosti v nejzastrčenějším koutu budovy, čekali čtyři lidé. Vlivní muži říšské armády. Svých postů dosáhli způsoby, jež by nesnesly ani ta nejmírnější měřítka.

Saaryken si je ošklivil, hnusila se mu jejich upachtěná snaha prodrat se na vrchol, ale byli jeho poslední šancí vypořádat se s Gharem Whan Yrre.

„Takže, co vlastně máme dělat?“ zahučel jeden z nich na Saarykena, upocený plešatý generál v těsné uniformě, náčelník říšského generálního štábu.

„Nebudete dělat nic, vůbec nic,“ řekl Saaryken.

„Tak to je ten váš skvělý plán? Nedělat nic?“ ušklíbl se další, vyzáblý ministr obrany.

Rhaw si muže opovržlivě přeměřil.

„Generál Forrest se rozhodl napadnout nedostatečně vyzbrojený Kerberos v prostoru mezi Thorem Beta a základnou Acheron. Umožnili jsme esetské rozvědce  napojit se na retranslační bóje. Spojenci tak budou mít přesné údaje o poloze Kerberu. Svazy a flotily, kterým velíte, budou v okamžiku spojeneckého útoku daleko, velmi daleko. Jediná loď, která bude Kerberos doprovázet, je Sagittarius. Ale to na spojeneckou flotilu nestačí, generál Forrest nasadí vše, co má, jen aby Whan Yrreho zničil.“

Spiklenci se podívali jeden po druhém a Saaryken pokračoval: „Až Kerberos nebo Sagittarius zavolá o pomoc, vy jim ji neposkytnete.“

„A co acheronská flotila Merigha Leehra?“ otázal se plešatý generál. „Jeho loajalita k Whan Yrremu je pověstná.“

„Než dorazí, bude po všem. S Leehrem se vypořádáme později.“

Theresa doširoka otevřela oči.

Srdce jí divoce tepalo.

Strhla si z obličeje dýchací masku.

Prudce se posadila na lůžku.

Nechápavě se rozhlédla kolem sebe.

Muži, které předtím viděla, Saaryken, rhawové i generál Forrest byli pryč.

Ne, to nebyl sen.

Viděla skutečnost.

Viděla věci, které se právě odehrávaly v různých koutech galaxie a jejich cíl byl jeden jediný.

Zabít Ghara Whan Yrre.

„Ghare!“ chtěla křičet, ale hlas ji zradil. Místo toho rhawovo jméno jen sípavě zašeptala. „Proboha, co jsem to provedla. Ghare!“

Potácivě se sesunula z lůžka. Zesláblé nohy se jí podlomily. Hlava se jí sice točila, ale předchozí strašlivá bolest byla pryč. Všimla si lékařských přístrojů, na které byla napojena. To jí připomnělo den, kdy povstala k novému životu na Swen Agaharu. Rychle ze sebe strhala připojené senzory monitorů.

Přístroje spustily kvílivý poplach.

Ve vedlejší místnosti doktorka Sarah Belladi se vzrůstající panikou sledovala dění za velkým oknem izolace. Stiskla ovladač intercomu, spojila se lodním můstkem.

„Admirále, rychle přijďte na izolaci,“ řekla přiškrceně. „Ona se probrala.“

Stalo se, čeho se obávala.

Nebude čekat, až ji telepat ovládne, až ji napadne a ublíží jí. Znovu uspí doposud omámeného tvora dřív, než se probere do plného vědomí.

Nečekala na admirálovu odpověď. Sebrala ze stolu připravený aplikátor se silným sedativem. Přivolala dva ošetřovatele a vběhla do izolace.

Theresa se malátně postavila na nohy. Opírala se o lůžko. Sarah k ní přiskočila. Pevně ji chytila za předloktí, přiložila k němu injekci.

„Opovaž se to do mě vrazit!“

Sarah se zarazila uprostřed pohybu.

Theresa ji chytila za zápěstí. Stisk měla slabý, přesto lékařka zaúpěla. Ostrá bolest jí vystřelila z ruky až do mozku.

Přivolaní ošetřovatelé stanuli ve dveřích. Při pohledu na obě ženy zůstali bezradně stát. Viděli, jak Theresa, která sotva stojí na nohou, lehce drží za ruku doktorku Belladi, která – kdo ví proč – kvílí bolestí.

„Thereso, přestaň!“ zaduněl ordinací hlas Ghara Whan Yrre.

„Ghare!“

Theresa pustila lékařku. Vrhla se směrem k Whan Yrremu, ale její tělo bylo několikadenním bezvědomím příliš zesláblé. Nedokázala udělat jediný pořádný krok. Rhaw rozrazil zkoprnělé ošetřovatele a dříve, než se zhroutila na zem, zvedl Theresu do náruče.

„Ghare,“ objala ho kolem krku, zoufale se k němu přimkla. „Oni chtějí … oni …“ šeptala přerývaně, ale vzápětí zmlkla.

Před očima jí vyvstal obraz umírající Mariky Nari i vyděšené tváře askarských inspektorů.

Ne, nesmí Gharovi říct, co viděla.

Nesmí ho varovat, že se celá galaxie shodla na jeho smrti.

Nesmí přiznat, že jim proti němu sama pomohla.

Ghar Whan Yrre musí za své hrůzné činy zaplatit.

Krutost za krutost.

Smrt za smrt.

Jenomže ona tu zrůdu miluje, protože je sama – zrůda.

Theresa už nedokázala udržet pláč. Marně se snažila zadržet slzy, které se jí draly z očí. Měla vztek na sebe i na svou slabost, kterou nedokázala mít pod kontrolou.

Ghar k sobě Theresu pevně přitiskl.

Pokusil se vstoupit do její mysli, ale ta mu, stejně jako vždy, zůstávala neproniknutelně uzavřená.

Ten pocit vlastní bezmoci byl ubíjející.

„Klid, něco se ti zdálo,“ zašeptal konejšivě. Pohladil ji po tváři. Rukou setřel slzy pod jejíma očima. „Neplač, má paní, už bude dobře.“

Theresa zoufale zakroutila hlavou.

Nebylo, není a nebude dobře, dokud on bude naživu.

„Ghare, vezmi mě odsud,“ zavzlykala tiše.

Whan Yrre zavřel oči, ještě pevněji Theresu k sobě přitiskl. Držel ji tak dlouho, dokud se její tělo nepřestalo otřásat pláčem a ona se nezklidnila.

Počínal si, jako by konejšil malé dítě, jako by něco takového již někdy dělal.


IX.


Admirálské apartmá na palubě bitevní lodi Sagittarius bylo zařízeno stejně stroze a účelně jako kterékoli jiné prostory, které obývali rhawové. Ani zde nebyl patrný sebemenší náznak snahy přísný interiér jakkoli zútulnit. Ocelově šedé odstíny kombinované s funkčními prvky válečné lodi propůjčovaly místnostem studený, deprimující charakter. Odtud řídil nejmocnější muž galaxie svou Říši. Tomuto místu dával přednost před ostatními. Zde, na palubě válečné lodi, která ho provázela po celé věky, se cítil nejlépe.

Ghar Whan Yrre stál uprostřed místnosti. S potlačovanou zlostí hleděl na Theresu, která se chvěla zimou. Její duši prostupoval všudypřítomný chlad mučivě podobný tomu, který se navždy usadil v jejím nitru.

„To ti nestačí s Forrestem spát, to pro něj musíš ještě pracovat?“ zasyčel Whan Yrre skrz zatnuté zuby.

Theresa pohlédla rhawovi zpříma do očí. „Já s ním nespala,“ řekla bez jakéhokoli výrazu.

„Ne?“

„Ne, a ty to moc dobře víš.“

„Musela ses ohromně bavit, když jsi mi zprostředkovala jeho pocity.“

„Stejně jako ty, když jsi zabil Mariku Nari,“ odsekla Theresa.

Za velkým lodním oknem oslnivě zářily miliardy hvězd galaktického středu. Theresa se zahleděla do plejády vzdálených světel a snažila se uspořádat si myšlenky.

„Co jsi dělala na palubě Kerberu?“ zeptal se Whan Yrre hněvivě.

„Hledala jsem tě, zeptej se Saarykena.“

„Co tak najednou? Chtělas mě zase jednou vidět, jako tenkrát v císařském paláci?“ udělal narážku na trpkou vzpomínku.

Theresa zvedla k rhawovi své velké oči. „Sám jsi viděl v jakém jsem byla stavu,“ řekla vážně. „Potřebovala jsem pomoc. Quirinský lékař si se mnou nevěděl rady. Věřila jsem, že ty mi pomůžeš, protože ty jediný víš, kdo jsem.“

Whan Yrre uchopil Theresu za paži. Přinutil ji sednout si na pohovku. Výhružně se k ní sklonil. Přiblížil svou tvář těsně k její, ale Theresa neuhnula pohledem ani o kousek.

„Přestaň lhát! Vím dobře, kdo jsi!“ zaburácel a rozhodně tím neměl na mysli to samé, co ona. „Pracuješ pro Forresta. Poslal tě na Kerberos získat jeho plány. Jsi děvka a zrádkyně!“ zahřímal na ni zblízka.

Theresa vztekle vyskočila.

Se zrakem stále upřeným do Whan Yrreho žlutozelených očí vykřikla: „Tak dobře, chceš slyšet pravdu? Máš ji mít! Ano, dělala jsem pro Forresta. Poslal mě na Thor Beta získat plány Kerberu. Jenomže přístupová hesla, která mi dala esetská rozvědka, nefungovala. Nepodařilo se jí prolomit říšský kód. Misi jsem nesplnila. Pomáhal mi jeden bezpečnostní technik. Malý kluk, kterému jsi mu za to chtěl usmažit mozek. Vzpomínáš? Tak jsem mu pomohla utéct. To je všechno!“

Whan Yrre s rozzuřeným zavrčením udeřil pěstí do jedné z ocelových vzpěr lodního trupu.

Nevzpomínal si na nic z toho, co říkala.

Vůbec na nic.

V jeho paměti, stejně jako v bezpečnostním systému Kerberu, byly mezery, které nedokázal zaplnit. Žádným způsobem si nebyl schopen vzpomenout, co se stalo tehdy v koridoru, ani proč Theresu málem zabil.

Věděl, že lže, že s ním hraje falešnou hru, která může mít nedozírné následky nejen pro něho, ale i pro celou Říši, ale byla příliš silná, než aby se mu podařilo ji přinutit mluvit pravdu.

„Proč jsi to udělala?“ obrátil se prudce zpět. „Proč mě tak moc nenávidíš? Proč mi lžeš?“

Theresa s mrazivým klidem zasyčela: „Protože jsi zabil Mariku, mladou ženskou, která za nic nemohla. Protože jsi zabil všechny na Askaru. Protože zabiješ každýho, kdo se ti jenom připlete do cesty. Protože jsi chtěl zabít i mě!“ sypala na Whan Yrreho výčitky jednu za druhou. „Jsi šílenec! Tobě se líbí zabíjet. Ty už ani neumíš jednat jinak. Celá galaxie si vypráví o tom, co jsi za sadistickýho magora!“

Doposud stažené zornice Whan Yrreho ještěřích očí se hrozivě roztáhly. Jeho obrovité tělo se napnulo.

„Zato ty jsi nikdy nikoho nezabila!“ zařval jako rozdrážděná šelma. Vztyčeným prstem rozzuřeně ukázal na Theresu. „Nikdy jsi své schopnosti nepoužila k usmrcení člověka. Nikdy jsi nezabila žádného rhawa. Nikdy jsi na nikoho nevztáhla ruku. Kdo jsi, že se mě opovažuješ soudit?“

Theresa zaraženě uhnula pohledem.  Přešla k oknu.  Čelem i dlaněmi se opřela o jeho výplň. Široce otevřenýma očima nepřítomně hleděla na zářící miliardy světů galaktického disku. Ale i kdyby utekla na nejvzdálenější z nich, její osud, zosobněný Gharem Whan Yrre, by ji stejně nakonec dostihl.

„Ghare, tenkrát v císařském paláci …“

„Tenkrát v císařském paláci,“ skočil jí rozzuřený Whan Yrre do řeči, „jsi mi nalomila čelist.“

„A ty jsi mě škrtil!“ zaječela Theresa. „Já za tebou přišla, protože jsi mi chyběl a co jsi udělal ty? Proto jsem pomohla tomu povstalci. Nepatřila jsem k nim. Potkala jsem ho náhodou.“

„Podvedla jsi mě, stejně jako tehdy na Swen Agaharu, stejně jako s Forrestem.“

„Já tě s Forrestem nepodvedla. Vím dobře, jaký umíš být, že pro tebe životy druhých nic neznamenají, ale na mě jsi byl vždycky hodný, mě jsi miloval, jenomže pak …“

„Pořád tě miluji.“

Theresa se zarazila uprostřed věty. Gharova upřímnost jí vzala z úst veškeré další argumenty. Byla ve slepé uličce.

Z pasti, do které před dávnými časy sama vběhla, nebylo cesty ven.

Ani tehdy, ani nyní.

Již tenkrát, za první války mezi lidmi a rhawy bylo jen otázkou času, kdy se oni dva setkají.

Velitel flotily a armádní odstřelovač s úkolem mocného protivníka zabít.

Neviditelné pouto, které mezi nimi vzniklo, mohla přetrhnout jen smrt jednoho z nich. Když nevyhledala ona jeho, vyhledal on ji a naopak, pořád dokola.

Někdy náhodou, někdy záměrně, ale vždy se znova a znova setkávali.

Jsme oba stejný, sejdeme se zas, zpívalo se v jedné pradávné odrhovačce.

Pravda k uzoufání.

Škodolibá, jízlivá, vlezlá a protivná, ale pravda.

Ghar Whan Yrre přešel klidným krokem k Therese. Také on se zahleděl na nekonečné množství světů, jimž vládl. Předchozí hněv byl pryč. V jeho duši se rozhostil klid a sebejistota. Cítil, že v nejtěžší bitvě svého života přece jen zvítězí.

„Thereso, jsi paní galaxie,“ řekl klidným, vyrovnaným hlasem. „Byla jsi stvořena, abys vládla, ne abys utíkala, abys promarňovala své schopnosti. Přestaň se vzpírat, přijmi svůj osud.“

Chtěl Theresu smířlivě obejmout, ale ta se odtáhla.

Cítila se mizerně jako nikdy v životě. Dělalo se jí zle ze sebe sama. Raději by se Gharovi postavila v přímém střetu, než aby musela lhát a přetvařovat se. Takový způsob boje byl nad její síly.

Whan Yrre byl zločinec, který si nic jiného než smrt nezasloužil, přesto by Theresa nejraději vše přiznala, a pak se třeba do krve bránila, ať už by výsledek byl jakýkoli.

Byla jedinou bytostí, která v Gharovi probouzela schopnost milovat, a přitom ho zradila. Odsoudila ho spolu s Forrestem i zahořklým Saarykenem k smrti.

Jenomže pokud má Forrest uspět, Whan Yrre nesmí pojmout nejmenší podezření. Musí uvěřit ve vlastní nepřemožitelnost, která ho dovede do záhuby. Pak bude i Theresa konečně volná.

Možná.

S odevzdaným výrazem řekla: „Ghare, udělám, co chceš. Už nebudu utíkat.“


*     *     *


„Pane, chcete odjet?“ otázal se nevěřícně komodor Hannye.

Projevil neobyčejnou odvahu, když zastoupil cestu Gharovi Whan Yrre. Ten se právě chystal v doprovodu Theresy nastoupit do malého raketoplánu, který  dokoval v hlavním hangáru vlajkové lodi.

Whan Yrre se zamračil: „Jen na pár dní. Přebíráte velení.“

„Ale pane,“ odporoval Hannye, „nejsem kompetentní řešit státní záležitosti.“

Očima utkvěl na Therese. V tom jediném letmém pohledu bylo víc, než by vyjádřily tisíce slov.

Hannye měl pro admirálovu slabost hluboké pochopení. Theresa se mu líbila a moc.

Tak moc, až se bál, aby si toho Whan Yrre nevšiml. Ale také dobře věděl, že jeho rodiče něco podobného zaplatili životem. Ani jediný člen Rady tehdy nehlasoval proti rozsudku smrti.

Ani Merigh Leehr, ani Ghar Whan Yrre.

Admirál pokynul Therese, aby nastoupila do modulu. Pak odvedl komodora stranou.

„Říše počká, řešte jen to nejnutnější,“ řekl tlumeným hlasem.

Hannye s obavami pohlédl na svého pána.

Také on ztišil hlas, když opatrně řekl: „Admirále, dovoluji si vám připomenout případ mého otce. Navíc pro lidi by vaše jednání mohlo být jen další záminkou k nepokojům a roztržkám. Stojí vám ta žena za to riskovat život i postavení?“

Whan Yrre si změřil komodora ostrým pohledem.

„Kdo by se opovážil?“ otázal se pohrdlivě.

Řadový člen společenství rhawů Khiron Hannye nebyl vládce Galaktické říše Ghar Whan Yrre.

„Rada by se nikdy neodvážila odhlasovat mou smrt,“ prohlásil Whan Yrre sebejistě.

Netušil na jak tenkém vlásku visel nedávno jeho osud. Nebýt obrovského úsilí a rozhodnosti Merigha Leehra, skončil by stejně jako chudák Khiron pod sekerou kata. Leehrovi se pouze pod pohrůžkou ozbrojené intervence acheronské flotily podařilo přimět zbývající členy Rady, aby ponechali Whan Yrreho prohřešek bez trestu.

Hannye pokrčil rameny. Na další odpor se už nezmohl. Beztak zašel dál, než bylo vhodné.

Rada by se možná neodvážila Whan Yrreho odsoudit k smrti, ale třeba by se odvážil někdo jiný.

Možná měl Whan Yrremu říct, že byl kontradmirál Saaryken viděn na Swen Agaharu ve společnosti vlivných mužů říšské armády.

Možná měl admirálovi důrazně připomenout jeho úmysl bezodkladně převelet Saarykena na Tau Corran 6.

Možná se měl odvážit říct ještě mnohem víc, ale místo toho jen řekl:  „Jak myslíte, pane. Přeji příjemný let.“


*     *     *


Strmé ledové útesy se zvedaly nad jižním oceánem, který jako jediný na Swen Agaharu nikdy nezamrzal. Namísto ostrovů pluly po jeho tyrkysové hladině oslnivě bílé ledovce.

K příkrým stěnám rozeklaného pobřeží jižního kontinentu se přimykala křídla palácového komplexu. Ochozy, schodiště a terasy se zakusovaly do skalního masivu. Nad nimi se odvážně klenuly kopule a vypínaly štíhlé věže.

A za branami paláce se rozkládalo město.

Tiché.

Prázdné.

Opuštěné.

Bílé domy se rozlévaly po skalách a splývaly s čerstvě napadaným sněhem. Mrtvé město leželo na odvrácené straně Swen Agaharu v zakázané oblasti, kam nesměl vkročit žádný člověk, kam směli vstoupit jen rhawové.

Slabé, vzdálené slunce se svým okrajem dotklo klidné hladiny oceánu. Nebe se zbarvilo do nachova. Bílé stěny paláce přikryl růžový soumrak.

Theresa okouzleně sledovala překrásný západ slunce, ale mnohem působivější představení mělo teprve přijít. Sotva sluneční kotouč zmizel ve vodách oceánu rozblikaly se v arkádách, na ochozech i terasách plamínky tisíců světel.

Theresa se obrátila na svého společníka, avšak Ghar místo na fascinující podívanou ponuře hleděl na mramorové dlaždice pod svýma nohama.

Když zde byl naposledy, kráčela v jeho patách smrt a beznaděj.

Doufal, že nyní to bude jiné, ale dávné vzpomínky i neopakovatelná nálada ztraceného města mu vzaly i tu poslední špetku radosti, která v jeho temné duši ještě zbyla. Bylo pošetilé se domnívat, že právě zde může prožít něco krásného a očistit sebe i toto místo od poskvrny dávných hrůz.

Neměl ji sem brát. Měl jí vše říct na Sagittariu, tak by to bylo snazší.

Theresa zvážněla, pátravě se zamračila. Dotkla se Gharova ramene.

„Ghare, co se děje? Co je tohle za místo?“

Rhaw pozvedl zrak a vážně pohlédl na Theresu. Její otázku ponechal bez odpovědi.

Theresa se zamračila a pokračovala: „Ne že by to tady nebylo zajímavé, ale … já nevím …“ rozhlédla se kolem sebe. Najednou ji sevřela podivná tíseň.

„Mám tady z toho takový divný pocit, jako …“ chtěla říct o dušičkách na hřbitově, ale Ghar ji předešel.

V ten moment ještě netušila, jak blízko je děsivé pravdě.

„Je to prastaré místo,“ promluvil rhaw dříve, než se Theresa stačila dotknout jeho vědomí.

Nechtěl s ní bojovat o své vzpomínky. Byl odhodlán jí říct vše. Dříve nebo později, stejně se musela dozvědět pravdu. Vlastně, měla ji znát už dávno. Možná by mu pak neutekla.

„Jakou pravdu?“ otázala se Theresa.

Ghar ji objal kolem štíhlého pasu. Odvedl ji od okraje terasy.

„Toto je Mhar Rhawall, prastaré město rhawů. Jen pár jich po válce zůstalo, aby obnovili a spravovali toto místo. Aby ctili památku těch, kdo zahynuli. Ostatní odešli a vybudovali Swen Agahar,“ ohlédl se přes rameno směrem, kde tepalo srdce galaktické Říše. „Co nejdál odtud, aby zapomněli.“

Theresa zatajila dech. „Po jaké válce?“

Ghar k sobě Theresu přivinul. Oběma rukama ji uchopil za hlavu, zadíval se jí do očí. Jejich duše se spojily a vstoupily do jiného času.


*     *     *


Město hoří, je v troskách.

Bílé věže a domy jsou zčernalé žárem děsivých požárů.

Boj pomalu ustává.

Vítězství dobyvatelů je nadosah.

Kdo nezemře v boji, raději si sám bere život, než aby strpěl porážku.

Zlověstná pachuť smrti je všudypřítomná.

Nejodvážnější obránci města se opevňují v paláci. Bojují do posledního dechu, ale i palác je nakonec dobyt.

Ghar Whan Yrre rychle prochází ulicemi zničeného města. Nevšímá si ohně ani nebezpečí.

Rozhodně kráčí za svým cílem, hnán vpřed strašlivou předtuchou.

Daleko za ním pospíchá v čele ozbrojené jednotky Eram Cor Wheers, později řečený Moudrý. Tuší, že konečné tragédii zabránit nedokáží.

Ghar vkročí na hlavní palácové nádvoří. Jeho obavy se naplňují. Uprostřed s rukama svázanýma za zády klečí dvě děti. Chlapec a o něco mladší děvče.

Nad nimi s obnaženým mečem stojí triumfující Moirah Whan Yrre, štíhlá vysoká žena s bledou tváří, ještěříma očima a vodopádem dlouhých černých vlasů.

„Vzdej se, uznej svoji porážku!“ zakřičí žena ochraptěle.

„Moirah, to neuděláš! Nemá to smysl, prohráli jste.“

Klečící dívenka vzlykne. Upře na Ghara úpěnlivý pohled. Její rty se pohnou, ale hrůzou stažené hrdlo nevydá žádný hlas. Chlapec hledí do země. Na otce se podívat neodváží. Stejně,  jako tisíce dalších dětí po celém Mhar Rhawallu, i on je připraven zemřít se svou matkou.

„Záleží jen na tobě, jestli to udělám nebo ne,“ zvolá Moirah. „Uznej svoji porážku!“

„Podívej se kolem sebe,“ vykřikne Ghar. „Nevidíš, co se děje? Jste poraženi. Přece nezabiješ naše děti!“

Dívenka zaskučí, hlasitě se rozpláče. Ona zemřít nechce.

Ghar vykročí směrem k Moirah.

Na kratičký zlomek věčnosti se jejich pohledy setkají. V tom jejím je nenávist, odpor a pohrdání. V tom jeho zoufalá touha zabránit jí ve zločinu.

„Ani krok!“ zavřeští Moirah. Pozvedne meč do výšky. Ghar strne uprostřed pohybu.

„Nemůžeš si brát naše děti za rukojmí. Víš, že nemohu ustoupit. Mám své rozkazy!“

Snaží se vstoupit do mysli Moirah, ale je příliš silná, než aby se jí dokázal zmocnit a přinutit ji plnit jeho vůli.

Miloval Moirah a ona milovala jeho, tak proč stojí každý na jiné straně té příšerné války? Proč se vše tak strašlivě zvrhlo?

Eram Cor Wheers vpadne z ozbrojenců na nádvoří jako první. Odjištěnou zbraní namíří na Moirah. Vidí dvě děti a matku připravenou vraždit, není důvod váhat.

Stiskne spoušť.

Zazní výstřel.

Jenomže Moirah je rychlá.

Neskutečně rychlá.

Blyštivá čepel zasviští vzduchem.

Ghar se vrhne k Moirah. Veškerou silou svého vědomí sevře její mysl, ale povel vydaný umírajícím mozkem již zvrátit nedokáže. Bezhlavá těla dětí padnou na mramorové nádvoří.

Žena zasažená do prsou se zapotácí. Meč jí vyklouzne z ochablé ruky a se zazvoněním dopadne na zem.

Ghar zachytí hroutící se ženu do náručí, rukou jí podepře hlavu.

„Co jsi to …“ hlas ho zradí. Víc promluvit nedokáže.

Moirah se křečovitě usměje. Očima zakalenýma smrtí pohlédne na Ghara.

„Vyhrál jsi, ale nemáš budoucnost,“ zachroptí se zkřivenými rty.

Rozkašle se, z úst se jí vyvalí krev.

Umírá.

Pomsta poražených vítězům je strašlivá.

Když druhý den ráno vychází slunce nad Mhar Rhawallem, není naživu jediný jeho obyvatel, žádná žena, žádné dítě.

Vítězové oněmí hrůzou.

Slova Moirah se naplňují. Rhawové nemají budoucnost.

Eram Cor Wheers zformuluje zásady nového společenství – žádné osobní vztahy, žádné ženy, žádné děti. Zbývá jen sebeovládání, přísné zákony a logika.

Muži opouští Mhar Rhawall.

Odchází zapomenout.

Vytvořit nový svět.


*     *     *


Theresa odstrčila Ghara. V němé hrůze si zakryla ústa rukama. Doširoka otevřenýma očima se zděšeně rozhlédla kolem sebe, ale nic na tomto pohádkově krásném místě již nepřipomínalo dávnou tragédii.

Jen mihotavá světla zářící do průzračné noci.

Tisíce světel za tisíce mrtvých.

Den co den, večer co večer, od úsvitu dějin až na věky.

Theresa se otřásla zimou. Večerní vzduch byl mrazivý a nepříjemně vlezlý. Otočila se ke Gharovi zády a vešla z terasy do jedné z palácových komnat.

Mlčenliví sluhové zde nachystali večeři, a pak tiše odešli. Jenomže  Theresa neměla na jídlo ani pomyšlení. Ghar ji mlčky následoval. Dovnitř do komnaty však nevešel. Zůstal stát mezi prosklenými dveřmi, na jejichž vitrážích se odrážela světla Mhar Rhawallu.

Theresa bokem usedla na desku jídelního stolu. Pátravě si rhawa změřila.

„Proč jsi mě sem vzal? Co ode mě čekáš? Rozhřešení, očištění? Nebo ti snad mám uložit pokání?“

Ty události byly staré tisíce let, nebylo možné soudit jejich aktéry a hodnotit jejich činy.

„Chci abys mě pochopila,“ řekl Ghar.

Theresa se ušklíbla: „Abych pochopila proč jen tak, ze zloby a hněvu, zabíjíš?  Proč si nevážíš cizích životů? Nebo, že jsi slaboch, který si nedokázal udělat pořádek ve vlastní rodině a teď staví do latě celou galaxii?“ dodala cynicky.

Vyslovit to kdokoli jiný, byl by na místě mrtvý.

Rhaw ani brvou nehnul, když vyrovnaným hlasem řekl: „Ne, chci abys pochopila, proč jsem tě stvořil.“

Překročil práh komnaty. Došel k Therese. Dotkl se její tváře. Měkce, něžně, bez nejmenší stopy zloby či nenávisti přesto, že ho její poslední slova hluboce ranila.

Zvedla k němu oči.

Byly stejně nádherné jako když do nich pohlédl poprvé.

Hluboké a temné.

A stejně jako tehdy v poušti se v nich zračila odtažitá lítost. Jenomže tenkrát to ještě byly oči člověka.

„To ke mně opravdu nedokážeš cítit nic jiného?“ otázal se, avšak Theresu trápily jiné obavy.

„Ghare, říkal jsi, že moje geny byly doplněny geny rhawů. Koho z nich, té malé holky?“

Představa, že je kopií dcery muže, se kterým spí, v ní vzbuzovala největší možný odpor.

Whan Yrre s nepřítomným výrazem lehce zavrtěl hlavou.

„Ne, té ne,“ hlesl.

Před očima viděl uťatou dívčí hlavu tvrdě poskakující po kamenném nádvoří.

Therese se částečně ulevilo, ale vzápětí ji přepadla obava horší než ta první. Sevřel se jí žaludek.

„Tak koho?“

Ghar hleděl stranou. Dlouho mlčel, než řekl: „Moirah.“

Napětí, které svíralo Theresu povolilo. Rozhořčeně nakopla židli stojící u jídelního stolu.

„Takže jsi oživil kreaturu, která neváhala setnout hlavy vlastním dětem?!“ vykřikla. „Ty nemiluješ mě, ty miluješ ji. Já jsem ti posloužila jenom jako nosič pro její geny. Ty nespíš se mnou, ty spíš s Moirah!“

„Tak to není,“ ohradil se Whan Yrre. „Takhle to nemůžeš chápat.“

„Ne? A jak to mám tedy chápat. Vysvětli mi, jak to mám, sakra, chápat?“

Vší silou oběma rukama strčila do Ghara. Rhaw ztratil rovnováhu, ale protože něco podobného očekával, stačil Theresu uchopit za rukáv a strhnout ji s sebou na zem. V pádu zavadila o mísu s ovocem. S řinčením a rachotem ji shodila na podlahu. Theresa chtěla hned vyskočit, ale Ghar ji svou vahou přitiskl k zemi.

„Přece jsem s tebou spal ještě před tvou proměnou. Moirah jsi mi ničím nepřipomínala. Z jejích genů byly doplněny jen některé chybějící sekvence tvých genetických informací.“

„Ty máš její mrtvolu doma v mrazáku?“

„Ne! Ty nejsi Moirah, nemáš ani její vzpomínky,“ snažil se obhájit, ale nic nenasvědčovalo tomu, že si Theresa chce nechat něco vysvětlovat.

„Jsi nekrofilní bastard,“ drtila s námahou mezi zuby.

Urážkami rozhodně nešetřila a když už jí nestačil slovník, vypomohla si svým dávným mateřským jazykem. O některých květnatých výrazech se mohl pouze mlhavě domýšlet, co vlastně znamenají.

Theresa se snažila za každou cenu vyprostit z rhawova sevření. Nakonec se jí podařilo vykroutit zpod Ghara obě ruce, ale rhaw byl rychlejší. Tentokrát se nehodlal nechat zaskočit jako tehdy v císařském paláci, jako před pár dny na palubě Kerberu. Bleskovým pohybem přirazil Therese ruce zpět k podlaze.

„Nechme toho, nemá to smysl!“

Theresa se divoce zmítala a když už nemohla dát Gharovi facku, snažila se osvobodit aspoň kopáním. Whan Yrremu, jehož fyzická převaha byla nesporná, se nakonec podařilo dostat Theresu pod kontrolu. Sevřel ženu, která se pod ním mrskala jak chycená ještěrka, a přiblížil svou tvář těsně k její.

„Parchante!“ zasyčela. Čekal, že mu plivne do tváře, ale zatím to neudělala.

„Ne, to fakt nedává smysl,“ procedila místo toho s posměšným souhlasem. „Mimochodem, proč jsi mě zkřížil zrovna s tou zkurvenou mrchou?!“

Zkurvená mrcha nebyla tak zlá, mohla použít i tvrdší výraz.

„Chtěla bys radši s chlapem?“ otázal se sarkasticky.

Theresa se přestala zmítat.

Svou veškerou sílu teď soustředila do mentálního útoku na rhawovu mysl, ale Ghar byl připraven i na tuto možnost. Zkoncentrovala myšlenky, avšak každý její pokus o ovládnutí jeho vědomí sklouzl po jeho pevné hradbě jako spáry dravce po skleněné kouli.

Přiblížil své rty k jejím.

„Nech mě!“ zavrčela.

Ještě pevněji ji objal.

„Přestaň,“ zabručel měkce.

Znovu ji políbil.

Tentokrát už se nevzpouzela. Její napětí povolilo. Přivřela oči, bezděky se zadívala přes jeho rameno ven na nebe, kde zářily miliardy hvězd galaktické Říše. Odtud nebyly ničím víc, než jen blikajícími světýlky na noční obloze.

Forrestovy plány, Saarykenova zrada, boj o moc a vládu nad tím hvězdným vírem, se najednou jevily jako vzdálené malichernosti.

Theresa vyprostila ruce a odtáhla se od Ghara.

„Musíme se tam vracet?“ ukázala očima na zářící hvězdy za jeho zády.

Stiskl rty, trpce se pousmál.

Také on na krátký okamžik, po jeden jediný úder srdce, o něčem podobném zauvažoval. Zůstat navždy zde nebo utéct kamkoli jinam.

Hlavně být daleko od války i všech ostatních hrůz, bolestí a intrik.

Prostě zmizet.

Nebýt ani tvůrcem, ani součástí žádných překotných událostí.

Jen v klidu žít prachobyčejný život.

Zase mít ženu, možná i dítě …

Zhluboka se nadechl, smutně potřásl hlavou.

Oba v tu chvíli věděli, že takovou možnost nemají.

Nikdy ji neměli.

„Musíme se vrátit,“ řekl Ghar. „Ale nemusíme spěchat.“


*     *     *


Svítalo.

Světla Mhar Rhawallu pohasla. Nebe nad útesy za městem ozářily první paprsky slabého ranního slunce. Město ještě tonulo ve stínu, ale nahoře na skalách již nadcházel nový den.

Ghar se převrátil na lůžku, chtěl se přivinout k Therese, ale jeho ruka sáhla do prázdna.

V ten okamžik byl vzhůru.

Situace, naprosto shodná s tou, kterou již jednou zažil, rhawa vyburcovala do plného vědomí.

Theresa už zase byla pryč.

Stejně, jako tenkrát na Zemi.

Ghar doširoka otevřel oči. Zaskočeně zíral na prázdné místo vedle sebe. Rozespalý zrak rozeznával odkopanou přikrývku a zmuchlaný polštář, ale Theresa zde nebyla.

Prudce se posadil, pátravě se rozhlédl po místnosti.

Všiml si pootevřených dveří na terasu. Za nimi, na kamenném zábradlí s nohama spuštěnýma přes okraj, seděla Theresa. Zachumlaná v teplém plášti se rozcuchanou hlavou opírala o sloup jedné z luceren v rohu balustrády.

Ghar si zhluboka oddychl. Ještě na okamžik zavřel oči. Pak s povzdechem vstal a vyšel ven do chladného rána.

Theresa vycítila pohyb za svými zády. Na Ghara však nepohlédla. Zamyšleně sledovala strážce Mhar Rhawallu, jak sbírají zbytky vyhořelých svící do velkých košů a nahrazují je novými, aby se večer, až zapadne slunce a nad obzor vyjdou miliardy hvězd, mohly znovu rozhořet do studené noci.

Ghar usedl na zídku vedle Theresy, zády ke klidné mořské hladině. Chtěl Theresu obejmout, ale sotva se jí dotkl, ucukla.

Zamračil se.

V noci se s ním bez zábran milovala, aby ho ráno poctila odtažitostí a chladem.

„Co se stalo?“ otázal se s potlačovanou nevolí.

Cítil, že něco není v pořádku. Nebylo to místem, na které ji vzal. Nebylo to tím, co se o sobě dozvěděla. Za jejím chováním cítil cosi jiného, co ji uvnitř stravovalo.

Vnitřní boj, který jí bral sílu a radost a jeho zraňoval.

„Thereso, nechceš mi říct, co se děje?“ řekl naléhavě. „Nebo jestli nechceš mluvit, stačí když mi otevřeš svou mysl.“

Jemně vzal Theresu za bradu a otočil ji čelem k sobě. Musel překonat lehký odpor, který kladla. Místo, aby Gharovi pohlédla zpříma do očí, jak bývalo jejím zvykem, zadívala se do propastné hloubky, ke které rhaw seděl zády.

Stačil by jediný pohyb.

Jenomže právě tohle nedokázala – ani tenkrát v poušti, ani nyní.

„Ta světla hoří za všechny mrtvé rhawy?“ prolomila ticho.

„Ne, jen za ty, co zemřeli zde.“

„Takže, až jednou zemřeš i ty, žádné světlo hořet nebude?“

Ušklíbl se: „Rhawové našli způsob, jak obelstít smrt.“

Theresa sebrala veškerou sílu a konečně se dokázala podívat Gharovi zase do očí.

„Jistě, ale jen tu přirozenou,“ řekla jízlivě.

Přehodila nohy přes okraj zpět na terasu. Stoupla si těsně ke Gharovi. Lehce ho šťouchla prstem do ramene. Trhl sebou a instinktivně zaťal prsty do kamenného zábradlí.

„Co mi tím chceš naznačit?“ zavrčel rozmrzele, ale Theresa neodpověděla.

Otočila se na patě, přitiskla si paže zimomřivě k tělu a vrátila se dovnitř do paláce. Rozzlobeného Ghara nechala o samotě, napospas jeho pochybnostem.


*     *     *


Pilot malé lodě, která Theresu a Ghara dopravila do Mhar Rhawallu, s obavami pohlédl k nebi. Obloha se zatáhla hustými mraky, tyrkysový oceán zšedl, ledovce potemněly.

V zatím klidném, bezvětrném vzduchu byla cítit blížící se bouře.

Pilot doufal, že admirál Whan Yrre dá pokyn k odletu dříve, než blesky začnou křižovat oblohu. Start v běsnící atmosféře by si s potěšením nechal ujít stejně, jako celý tenhle admirálův soukromý podnik. Ztracené město s podivnými obyvateli s ještě podivnějšími zvyky mu působilo nepříjemné mrazení v zádech. Byl jediným člověkem, který kdy do Mhar Rhawallu vstoupil a radost z toho rozhodně neměl. Už aby byl odtud co nejdál, ve světě, který sice také za moc nestojí, nicméně mu je aspoň důvěrně známý.

Kdesi vysoko v mracích se zeleně zablesklo a zakrátko se ozvalo i vzdálené zahřmění. Bouřka zatím seděla daleko nad oceánem, avšak bylo jen otázkou času, kdy dorazí nad pevninu.

Theresa s Gharem, doprovázení třemi strážci, vystoupali po jednom z četných schodišť na bývalé hlavní náměstí Mhar Rhawallu. Kdysi rušné místo bylo stejně prázdné a opuštěné, jako zbytek města.

Uprostřed otevřeného prostranství stála loď. S motory uvedenými do pohotovostního režimu byla připravená odstartovat, jakmile pilot dostane rozkaz. Prochladlý voják netrpělivě podupával u spuštěné nástupní rampy. Dýchal si do zkřehlých dlaní, aby se aspoň zdánlivě zahřál.

Admirál zamířil přímo k lodi.

„Odlétáme,“ přikázal pilotovi.

Strážcům Mhar Rhawallu už nevěnoval jediný pohled, natož pak slova rozloučení či díků za vlídné přijetí. Zůstali stát na okraji náměstí a tiše hleděli za odcházejícím Whan Yrrem.

Theresa se zastavila spolu se strážci. Přistoupila k prvnímu z nich. Rhaw pozvedl sklopený zrak. Bezvýrazně na Theresu pohlédl. Jeho tvář byla mramorově bílá, klidná a vyrovnaná, bez známky jakýchkoli pocitů.

„Rozumíte mi, když na vás mluvím?“ otázala se Theresa tlumeně.

Netušila, zda strážci, izolovaní na odlehlém místě, ovládají současný jazyk.

Rhaw sotva znatelně přikývl.

Theresa sáhla do záhybů pláště. Podala mu jednu z těch malých svíček, které každý večer rozsvěceli.

Nevypadala nijak zvláštně. Připomínala obyčejnou čajovou svíčku.

Theresa ji sebrala v jednom z košů, které naplněné po okraj stály připravené na ochozech, terasách, lávkách i schodištích.

Rhaw nastavil bílou dlaň a Theresa mu na ni svíčku položila.

„Vím, že to není vaším zvykem, ale zapalte ji za Ghara až zemře,“ řekla tiše. „Prosím.“

Rhaw pohlédl na předmět ve své dlani.

„Jak poznáme, že ten čas přišel?“ otázal se.

Hlas měl hluboký a klidný jako zimní noc. Chyběla v něm Whan Yrreho chraplavá arogance.

Theresa zamrkala očima. Namlouvala si, že jí začaly slzet od větru, který se náhle zvedl od moře a hnal bouři přímo na město.

„Poznáte to, už brzy,“ zašeptala ještě slaběji než předtím.

Rhaw již nic neřekl a opět sklonil hlavu.

O chvíli později loď s burácením opustila Mhar Rhawall.

Právě včas.

Hluboko pod ní se strhla prudká zimní bouře. Zelené blesky křižovaly černé mraky a sněhová vánice bičovala město. Strážci narychlo uklízeli koše s připravenými svíčkami do sucha a bezpečí.

Dnes večer budou zářit jen v oknech opuštěných domů.


X.


Komodor Dhallen Hannye se cítil ošizen, ponížen, zneuznán a poškozen. Zesměšněn před celou říšskou flotilou.

Znechucen a podveden.

Předpokládal, že ho admirál Whan Yrre po svém návratu jmenuje velitelem nové vlajkové lodi, avšak ten překvapivě ponechal velení užvaněnému Laforetovi. Tomu týpkovi, jehož jedinou starostí bylo, zda v kantýně u vedlejšího hangáru mají horké párky a jestli se budou vyplácet kvartální prémie.

Admirálovo rozhodnutí považoval Hannye za další díl nespravedlnosti, které se mu v životě dostalo.

Nyní stál u okna a se smíšenými pocity sledoval, jak Kerberos opouští oběžnou dráhu Thoru Beta. Bitevní loď se vznešeným šarmem mytických draků vymanévrovala z doku, protáhla se kolem superstruktur Thorova prstence a zamířila k hranicím sektoru.

Sagittarius, připravený o výsostné postavení vlajkové lodi říšské flotily, se pod Hannyeho velením uraženě coural za novým admirálským plavidlem a dělal mu čestný doprovod.

Loď, která sama o sobě byla žijící legendou, poklonkovala za sotva vyzkoušeným prototypem.

Útočné i obranné systémy Kerberu byly otestovány jen zběžně během pár cvičných letů, kterým za Whan Yrreho nepřítomnosti velel – pochopitelně – komodor Hannye, zatímco Laforet řešil vybavení lodní kuchyně.

Krom toho komodor těch několik dnů v podstatě řídil celou Říši. Potlačil jednu menší vzpouru, vyměnil dva sektorové komisaře, uchlácholil generály požadující dotace pro pozemní jednotky, vyřešil způsob přerozdělování potravin pro nesoběstačné sektory.

Jediné, co nestačil v tom kalupu vyřídit, bylo převelení kontradmirála Saarykena na Tau Corran 6.

Přesto nebyl oceněn.

Marnost nad marnost, propadl splínu komodor Hannye.

Nepřestával se zaobírat myšlenkami na okamžitou rezignaci a podání žádosti o propuštění z armády.

Jenomže Whan Yrre by mou rezignaci stejně nikdy nepřijal, pomyslel si zatrpkle, protože vola, jako jsem já, prostě potřebuje.

Zatímco se Hannye zaobíral neveselými úvahami o nevděku, jenž světem vládne, Kerberos začal nabírat na rychlosti.

Na svou první plavbu se vydával v tichosti a s ohledem na požadavek co největšího utajení také bez obvyklé slávy s níž bývaly nové válečné lodě vypravovány do boje. Přesto si většina zaměstnanců thorských doků nenechala působivý pohled na dvě největší lodě říšské flotily ujít. S nosy přilepenými na okna, průzory i nejmenší špehýrky bez dechu hleděli na majestátní obry, kteří zvolna zamířili do vesmírného oceánu.


*     *     *


„Pane!“

Deborah Rodin vpadla do Forrestovy pracovny na palubě Eternity s naléhavostí, jež generála zaskočila.

Forrest tázavě pohlédl na Deboru, která vzrušeně pokračovala: „Kerberos vyplul. Doprovází ho Sagittarius. Míří k Acheronu.“

Generál doslova nadskočil.

Počáteční nadšení spojenců poněkud ochladlo, když si Whan Yrre dával s vyplutím nové lodi na čas. Většina spojenecké flotily  soustředěné na Quiriniu se nakonec vrátila k plnění svých běžných úkolů – ochrany konvojů, hlídkování na hranicích nebo k běžným opravám v domovským přístavech.

Korunu všemu nasadil kontradmirál Dargan, když nařídil kompletní revizi a následnou rekonstrukci zbraňových systémů farimadské vlajkové lodi Concordia.

Kerberos vyplul a Forrest neměl flotilu.

„Zatím se pohybují cestovní rychlostí. Dosud neaktivovali hyperprostorové motory. Říšské bóje, na které jsme napojeni, lokalizovali polohu Kerberu v blízkosti Sakkarské plynné mlhoviny. Je to nepřehledný prostor, zaměřovací přístroje nebudou fungovat,“ přemýšlela nahlas Deborah.

Forrest mávl rukou. „Whan Yrre neví, že ho sledujeme. Neví, že máme plány jeho lodi. Nemá důvod hnát se do mlhoviny. V té se ukryjeme my. Vyhlaste pohotovost pro celou flotilu, ať se okamžitě shromáždí. Dejte jim instrukce.“

Deborah přikývla. „Nejblíže té oblasti je farimadský křižník Liberator. Doprovází jeden konvoj.“

„Jenomže Liberator se bez Concordie ani nehne,“ odsekl Forrest. „Znáte Farimad.“

„Už jsem mluvila s kontradmirálem Darganem, Liberator je připraven vyrazit. Concordia se k němu připojí cestou.“

Forrest překvapeně vytáhl obočí: „Půjdou do bitvy s civilními dělníky na palubě?“

„Jinou možnost nemáme, generále,“ prohlásila Deborah rozhodně. „Musíme Kerberos zastavit dřív než se spojí s Leehrovou flotilou. S tím je srozuměn i Farimad.“


*     *     *


Farimadskému křižníku Liberator velel zkušený kapitán Matti Virtanen.

Robusní bachratý křižník byl zhmotnělým symbolem nezávislosti republiky Farimad. Starší než Darganova Concordia, brázdil nekonečný vesmír již v dobách první války Swen Agaharu proti nezávislým světům a byl to on, kdo měl spolu s Eternity hlavní podíl na rozdrcení Whan Yrreho flotily v bitvě o Quirinius.

Jenomže ta doba byla dávno pryč, a zatímco Říše stavěla nové lodě a ty staré neustále vylepšovala, Liberator pomalu, ale jistě zastaral.

Nyní se skryl na okraji Sakkarského mračna. Netrpělivě očekával Concordii, která nesplnila slib a k Liberatoru se dosud nepřipojila.

Náhle se prostor nedaleko Liberatoru zavlnil a na pozadí miliónů zářících hvězd vystoupil z hyperprostoru elegantní štíhlý trup farimadské vlajkové lodi. Concordia zamířila přímo do barvami hrající mlhoviny.

Virtanen si částečně oddychl.

Concordie, dáváte si načas,“ popíchl Dargana s kyselým úsměvem.

Na druhé straně se ozval kontradmirálův nevrlý hlas: „Oprava zadní dělové věže zabrala víc času než jsme předpokládali a stejně není dokončena. Máme funkční jen jednu hlavní baterii. Nemůžeme jít do útoku naplno. Na palubě jsou civilní dělníci. Nelze je vystavit nebezpečí ozbrojeného střetu.“

„Tak co tady děláte?“ zavrčel Virtanen.

S nadřízeným nejednal právě s vybranou úctou. Po předchozích Forrestových slibech o plné podpoře celé spojenecké flotily nakonec zůstal proti dvěma bitevním lodím sám s jediným křižníkem.

„Kde jsou ostatní?“ zajímal se.

„Kapitáne, nedá se nic dělat, byli jsme nejblíž,“ opáčil Dargan. „Zbytek flotily dorazí později. Přebíráte velení celé operace. Budete se muset …“

Ale co se bude Virtanen muset, se už nikdy nedozvěděl.

„Pane!“ vykřikl operátor prostorových skenerů. „Dvě lodě v dosahu. Pravobok, první kvadrant, třicet stupňů.“

Virtanenovi se stáhlo hrdlo. Věděl, že mezi Liberatorem a supermoderním Kerberem leží propast mnoha generací.

„Identifikace?“ otázal se operátora, ale důstojník neodpověděl. Mlhovina rušila senzory. Obraz byl hodně nejasný.

„Nejsem si jistý …“ mumlal si pro sebe. „Musíme blíž.“

„Vyhlaste bojovou pohotovost,“ nečekal na operátorovu odpověď Virtanen.

Věděl, že za žádnou cenu nesmí přijít o moment překvapení. Spojenci musí zaútočit dříve, než je nepřítel spatří.

„Concordie ?“

„Moc vám nepomůžeme. Pořád nám to nechce střílet,“ zapraskal v reproduktoru Darganův hlas.

Rozptýlené částice mezihvězdného prachu hodně rušily přenos komunikačního signálu.

„Tak se držte za námi,“ rozhodl Virtanen. „Posádky dělových věží?“ obrátil se na svého prvního důstojníka.

„Připraveny.“

„Jdeme do toho. Palte plnou silou!“


*     *     *


Sagittarius se hrozivě otřásl pod přímý zásahem.

Útok na jeho palubě nikdo neočekával. Loď neměla aktivované štíty. Ve stejném okamžiku, kdy říšský operační důstojník spatřil obě nepřátelská plavidla, bylo na zvednutí štítů už pozdě. Nepřipravený Sagittarius utržil přímý zásah do přídě. Naštěstí pro něj, nebyly zde umístěny žádné životně důležité systémy.

„Zvednout štíty. Hlavní děla zaměřit. Nabít torpédomety,“ křičel komodor Hannye na zkoprnělou říšskou posádku.

„Co tady dělají farimadské křižníky?“ zaječel vyčítavě na prvního důstojníka, ale jak ten to měl chudák vědět?

Další výbuch otřásl lodí.

Hannye zachytil vyděšený pohled paní Whan Yrre, která s vytřeštěnýma očima stála u okna můstku a s otevřenou pusou zírala na explozí zachvácenou lodní příď.

„Thereso, chci abys zůstala na palubě Sagittariu,“ řekl jí před vyplutím Whan Yrre a zasmušile dodal: „Mám divný pocit – myslím, že to bude bezpečnější.“

Theresa se uvnitř zalekla, zda Ghar přece jen neví víc, než dává najevo, a tak raději souhlasila. Uvítala i okolnost, že nebude na lodi, ze které si spojenecká flotila zakrátko udělá cvičný terč.

Nyní své poslušnosti hořce litovala.

„Dekomprese paluby deset, jedenáct, patnáct,“ hlásil první důstojník. „Ztráty na životech dosud nevyčísleny,“ ale ty v danou chvíli stejně nikoho nezajímaly.

Sagittariem otřásla další exploze.

„Loď na levoboku je Liberator!“ zaječel operační důstojník. „Komodore, útočí na nás dva bitevní křižníky. Skrývají se v té mlhovině.“

V popisu situace se však značně unáhlil. Útočil pouze Liberator, neboť většina posádky Concordie se v bezpečné vzdálenosti ještě stále lopotila s opravou nefunkční dělové věže.

Theresa přitiskla obličej na okno. Upřeně se zadívala na útočící plavidlo. Zatím měl Liberator převahu danou momentem překvapení – dokud nezaútočí Kerberos. Jenomže nerozhýbaná posádka nové lodi zřejmě potřebovala na zkoordinování sil více času. Sagittarius proto musel udržet pozornost spojenců co nejdéle.

„Operační,“ křikl Virtanen na obsluhu skeneru. „Jak to vypadá s identifikací?“

Operátor ještě okamžik zblízka zkoumal své přístroje, než odpověděl. Cosi v jeho vědomí se pohnulo, náhle si byl svou odpovědí absolutně jistý.

„Cíl, který jsme zasáhli je Kerberos, druhý je Sagittarius.“

Virtanen se zamračil. Něco tady nesedělo.

„Jste si jistý?“ zapochyboval o operátorově úsudku.

„Samozřejmě, pane.“

„Komodore,“ přiskočila Theresa k Hannyemu. Chytila důstojníka za rukáv. I přes pevnou látku uniformy cítil, jak je její ruka studená.

„Madam, teď ne, prosím. Bude rozumnější, když se vrátíte do své kajuty,“ snažil se Hannye o co nejklidnější a nejzdvořilejší tón.

Třetí výbuch, tentokrát již eliminovaný vztyčenými štíty, rozvibroval konstrukci Sagittariu.

„Sekundární okruh aktivní, primární na maximu – máme plný výkon!“ křičel první důstojník.

„Palte!“ zařval Hannye.

Sagittarius konečně vypálil. Liberator obklopily plameny. Jeho štíty však první zásah bez větších problémů vydržely.

„Aktivujte torpédomety,“ přikázal Virtanen.

Ještě předtím vypálil Liberator další plnou salvu.

„Komodore, přišli jsme o příďový štít. Vystřelili torpéda! Torpéda aktivní. Torpéda se zaměřila,“ poddůstojník sledující skenery vypadal, že se každou chvíli rozpláče.

„Vystřelte klamné cíle!“ ale k tomu nemusel Hannye vycvičenou posádku nijak pobízet. „Úhybný manévr!“ sevřel opěrky velitelského křesla až mu zbělely klouby.

Theresa, která teď stála vedle komodorova křesla, zatnula prsty do rhawova ramene. Obrovitý Sagittarius se prudce naklonil na bok, ale torpéda již sledovala jiný cíl.

„Torpéda ztratila kontakt. Torpéda se znovu zaměřila. Torpéda aktivní ...” hlásil operátor.

Komodor Hannye nehybně zíral na obrazovku prostorového skeneru dokud pět poskakujících bodů neškodně nesplynulo s rozkmitanými světluškami klamných cílů.

„Torpéda zničena,” usmál se operátor.

Komodor ulehčeně stiskl Therese ruku. Povzbudivě se usmál.

Paseka, kterou za první quirinské války Liberator natropil v řadách swenagaharské flotily, byla ještě donedávna oblíbenou inspirací jeho nočních můr.

Naposledy křižník ošklivě zatopil Leehrově flotile v bitvě o chabaranskou základnu Ankaran.

Teď znova vypálil.

Tentokrát svou salvu přesně zamířil do míst, kde Sagittarius nechránily zničené štíty. Z energií přehlcených okruhů říšské lodi vytryskly spršky barevných jisker.

Theresa však nic z toho nevnímala. Stála nehnutě po komodorově boku a neslyšně pohybovala rty, jako by něco odpočítávala. Ani si neuvědomovala, že ji Hannye stále drží za ruku.

„Co sakra dělají na Kerberu? Spojte mě s nimi,“ dožadoval se komodor pomoci.

Theresa vyprostila ruku z rhawova sevření. Položila mu ji na rameno, mírně je stiskla. Hannye doširoka otevřel oči.

„Útočí jenom na nás,“ řekl nepřítomně. Pak se užasle obrátil na Theresu.

A spolu s ním ustrnul celý vesmír.

Virtanen udělal osudovou chybu.

Další bezchybný zásah z Liberatoru, další spršky jisker z přetížených systémů.

Hannye se vztyčil z velitelského křesla. Stanul nad prvním důstojníkem.

„Sundejte štíty,“ přikázal mu s pohledem stále upřeným kamsi do prázdna. „Všechnu energii přesměrujte do zbraní.“

„Cože? Mám sundat štíty?“ otočil se palubní zděšeně na komodora, ale Theresa mu zastoupila zorné pole.

„Splňte rozkaz!“ zasyčela na užaslého důstojníka.

„Pane?“ nevěřil údajům na svých přístrojích operační důstojník na Liberatoru. „Sundali štíty, přesměrovali energii do zbraní.“

Virtanen střelil pohledem k obrazovce. Údaje prozrazovaly těžko uvěřitelný nárůst energie ve zbraňových systémech nepřátelské lodi, zatímco její štíty šly dolů. Přetížené energetické články mohly rozmetat plavidlo na kusy.

„Proboha,“ vydechl Virtanen. „Jenom blázen by …“

Sagittarius vypálil.

„Posilte štíty!“ vykřikl Virtanen.

Pozdě.

Doruda rozpálené dělové věže Sagittariu předvedly, co galaxie dlouho nespatřila. Jediným výstřelem přišel Liberator o veškeré štíty, když se v pouhém zlomku vteřiny roztavily jejich hlavní i pomocné generátory. Hořelo takřka na všech palubách.

„Jsme bez štítů!“ vřískal spojenecký operátor. „Přišli jsme o generátory. Záložní zdroje vyřazeny. Požár na palubě!“

„Všechnu energii do motorů. Navigátore, přejděte do hyperprostoru!“ rozhodl bez okolků Virtanen.

Jenomže i tento rozkaz přišel pozdě.

Zatímco se Liberator se Sagittariem utkávaly v přímé palbě, Concordia a Kerberos zůstaly nepovšimnuty. To poskytlo dostatek času posádce Kerberu připravit dokonalé představení, které mělo všechny v galaxii ubezpečit, kdo je jejím pánem.

Whan Yrre poháněl nerozhýbanou posádku nové lodi k maximálnímu výkonu, přesto nedal ani v náznaku najevo, jak strašlivé obavy cítí při pohledu na Sagittarius obklopený ohnivou hradbou.

„Admirále,“ kývl na Whan Yrreho kapitán Laforet, „můžeme se zapojit do útoku. Hlavní zbraňové systémy jsou aktivní.“

„Palte na ten křižník!“

Nikdo netušil, jaký účinek bude Kerberův útok mít. Seberealističtější simulace a cvičné střelby nikdy nemohly zobrazit skutečnost v její surové bezcitnosti.

Začaly se odpočítávat poslední vteřiny existence křižníku Liberator.

Motory ztichly.

Na všech palubách pohaslo světlo.

Zhroutila se podpora životního prostředí.

Struktura lodi se rozpadla.

Rázová elektromagnetická vlna nejdříve Liberator ochromila a vzápětí nato koncentrovaný paprsek rozžhavené plazmy proťal paralyzovanou loď od přídě po záď.

Jako gigantické žihadlo projel trupem. Roztavil tři vrstvy pancéřového pláště a pronikl až do energetického jádra lodi. Ničivá vnitřní exploze rozlomila trup Liberatoru na dvě části.

„Zesilte štíty! Druhá loď není Sagittarius, je to Kerberos!“ poznal Dargan, stejně jako předtím Hannye, Virtanenův tragický omyl.

„Na tohle nemáme!“ vykřikl první důstojník Concordie. „Zaútočit na ně je šílenství. Navigátore, změňte kurz, otočte loď!“ nečekal až ke stejnému závěru dospěje i Dargan.

Druhý výstřel z Kerberu rozmetal Liberator před očima zděšených spojenců na kusy. Sprška žhnoucích trosek se tetelivě propadla do temné náruče vesmíru. Po slavné lodi zbyl jen rychle hasnoucí mrak rudého prachu.

Na můstku Concordie ztuhli hrůzou.

To, co Kerberos předvedl, nemělo v dějinách galaktických válek obdoby. Také na palubě triumfující říšské lodi zavládlo ohromené ticho.

Zato rozvzteklený Sagittarius nelenil. Uražená ješitnost bývalé vlajkové lodi nalezla svůj cíl v Concordii. Síť zaměřovacích paprsků multifázových baterií lačně olízla štíhlý trup farimadského křižníku.

„Zaměřují nás!” vykřikl Dargan. „Zpátky, plný výkon. Tak dělejte, proberte se,“ hulákal na hrůzou zcepenělou posádku. „Strojovno, přesměrujte všechnu energii do motorů. Tak pohyb, sakra!”

To vrátilo zdrcené spojence zpět do reality.

Až ze zádi dolehl na můstek řev čtyř zabírajících manévrovacích motorů. Concordia, která do bitvy ani nezasáhla, vystřelila z mlhoviny jako vyplašený krab z úkrytu. Předvedla učebnicově dokonalý obrat čelem vzad a s motory vybičovanými na maximální výkon zmizela v hyperprostoru.

Zatímco admirál Whan Yrre okouzleně zíral do míst, kde Liberator explodoval, kapitán Laforet obrátil pozornost říšské posádky k nedůstojně prchající Concordii.

„Nechte je běžet,“ uťal Whan Yrre jeho počínání.

„Nebudeme je pronásledovat?“ podivil se Laforet.

Měl pocit, že špatně slyšel.

„V žádném případě nemůžeme riskovat přímý střet s hlavní spojeneckou flotilou. Pro boj nám chybí sekundární výzbroj i posádka.“

„Ale pane,“ odvážil se oponovat Laforet. „Myslím, že promarníme skvělou příležitost.“

Whan Yrre cosi zavrčel a Laforet ztichl.

„Cíl z dosahu,” oznámil operátor centra pro řízení palby.

Whan Yrre pohlédl na Laforeta: „Máte velení, kapitáne. Analyzujte spojenecký útok a udělejte vše pro to, aby nás podruhé už neobjevili.“

Laforet pochybovačně protáhl obličej.

„Myslíte, že by Forrest …“

Namísto dalších slov udělal jen neurčité gesto. Zneklidňující otázku raději nedokončil.

Whan Yrre se zamračil: „Proveďte analýzu, pak mě informujte.“


*     *     *


„Pane, šifrovaná zpráva z Concordie,“ oznámil třesoucím se hlasem komunikační důstojník Forrestovi.

„Přečtěte to,“ vyzval ho generál s nadějí v hlase.

„Kontradmirál Dargan vám oznamuje, že ... že ...“ vojákovi se další slova zadrhla v hrdle.

„Co se stalo?“ vyskočila s pocitem zlé předtuchy Deborah Rodin.

„Bože můj,“ mumlal komunikační. „To snad není ani možné.“

Kapitán Eternity Mark Nebit se naklonil zhroucenému muži přes rameno: „Ukažte, co je v té zprávě?“

Rychlým pohledem přelétl displej.

„Pane,“ obrátil se pevným hlasem k Forrestovi. „Farimadský křižník Liberator při střetu s Kerberem explodoval. Z posádky nikdo nepřežil. Kerberos a Sagittarius srovnaly kurz a stále pokračují k základně Acheron. Concordia se stáhla za hranice Říše.“

Deborah Rodin si zakryla ústa rukou. Na něco takového nebyla připravena ani ona, ani ostatní.

„Po tomhle Farimad určitě vypoví spojeneckou smlouvu,“ mumlala zděšeně.

Forrest pomalým krokem došel k Nebitovi. Tak neuvěřitelné sdělení musel vidět na vlastní oči. Ani potom nechtěl zprávě uvěřit.

Jediná salva.

„Dargan píše, že si Virtanen spletl Kerberos se Sagittariem. Na Kerberos ani nevystřelil,“ citoval Forrest zamyšleně další informace z kontradmirálovy podrobné zprávy.

Rychle dočetl zbytek textu.

„Jak si, u všech ďasů, mohl splést Sagittarius s Kerberem?“ otočil se na Deboru.

„Sakkarská mlhovina jim rušila senzory,“ navrhla možné vysvětlení.

„Blbost,“ odsekl Forrest. „Virtanen nebyl idiot.“

Zamyslel se, něco ho napadlo.

„Whan Yrre je telepat. To ví každý. Třeba …“ zarazil se.

Za celou dobu válek mezi nezávislými světy a Říší se nestalo, že by Whan Yrre ovlivňoval mysl protivníků, ale co když se rozhodl udělat změnu?

Forresta zamrazilo.

Pokud se válka začne vést tímto způsobem, pak účinná obrana prostě neexistuje.

Ne, to není Whan Yrreho způsob boje, utěšoval Forrest v duchu sám sebe.

Whan Yrre, ať už jsou jeho metody jakékoli, je přece jen především voják a jako voják také bojuje.

Ale když ne on, tak kdo tedy?

Místo Forresta nadhodila znepokojivou myšlenku Deborah: „Třeba to nebyl Whan Yrre. Co když to byla …“

Forrest ji gestem umlčel. „Ne, ona by to neudělala.“

Deborah vytáhla obočí: „Vážně?“

„Určitě!“

Deborah se jen výmluvně ušklíbla. O zásadách Theresy Whan Yrre si myslela své.

„Zajistila pro nás plány té lodi. Ona nestojí na jeho straně,“ obhajoval ji Forrest.

Ta debata neměla smysl, pojednávala o něčem, co bylo jen šílenou spekulací a – co také hodně bolelo.

Deborah s Nebitem si vyměnili pochybovačné pohledy.

„Já bych si její loajalitou k nám tak jistá  nebyla. Víte, co myslím?“ významně mrkla na Forresta. „Bližší košile než kabát,“ zacukrovala poťouchle.

Mrcho, pomyslel si Forrest.

„Dobrá, informujte velitele ostatních lodí, ať jsou maximálně opatrní. Ať instruují své posádky. Kdokoli se začne chovat nestandardním způsobem, ať je okamžitě uvolněn ze služby a zajištěn.“

„Generále,“ vykřikl náhle operátor, který sledoval údaje z říšských navigačních bójí. „Sagittarius změnil kurs. Podle všeho se vrací na Thor Beta.“

„Cože?“ vykřikli všichni důstojníci takřka jednohlasně.

Forrest přimhouřil oči.

Tak toto byla další chyba, které se Whan Yrre dopustil. A možná, že osudová.

„Admirále, ihned se spojte s esetskou mateřskou lodí Osiris,“ přikázal Deboře. „Kerberos nemá instalovanou sekundární výzbroj. Hlavní děla stíhače nedokáží sledovat a Sagittarius už mu nepomůže. Přikažte, ať provedou torpédový nálet!“


*     *     *


Kapitán Laforet vstoupil do pracovny admirála Whan Yrre. Zůstal uctivě stát u dveří.

„Pane, analyzovali jsme průběh střetu mezi Sagittariem a Liberatorem,“ začal Laforet. „Mimochodem, komodor Hannye projevil velmi překvapivou invenci,“ dovolil si vlastní zhodnocení.

„To nebylo z jeho hlavy,“ poznamenal Whan Yrre.

Laforet se podivil.

„Je to dávno zapomenutý trik, který v první válce používali velitelé Zemských ozbrojených sil,“ vysvětloval admirál. „Jejich lodě neměly dostatečnou palebnou sílu, aby dokázaly zničit naše křižníky. Tak přišli s tímhle nápadem – přesměrovat energii ze štítů do zbraní. Stačí jen odpočítat interval, s jakým je nepřítel schopný vypálit salvu. Musíte být přesný a rychlý. Riskantní, ale účinné, když to loď vydrží.“

Admirálova neobvyklá sdílnost kapitána překvapila.

„Tak o tom jsem nikdy neslyšel. Jenom blázen by pod plnou palbou sundal štíty.“

Whan Yrre vstal. Upřeně pohlédl na kapitána.

Laforet se začal ošívat: „Komodor válku s lidmi přece nepamatuje a nemyslím, že by na palubě Sagittariu byl někdo kdo … nebo že by …“ možná byl upovídaný, ale hloupý rozhodně nebyl. Pokračovat v úvahách se už neodvážil. Přesto oba s Whan Yrrem věděli, kdo za tím vším nejspíš stojí.

Whan Yrre přešel  k velkému oknu, za kterým se v prostoru vznášel Sagittarius.

Cítil hluboké uspokojení.

Theresa se konečně podřídila jeho vůli. Ačkoli fakt, že bez okolků převzala kontrolu nad komodorovým vědomím, byl hodně znepokojivý. Byla sice schopná získat potřebné znalosti a informace z mysli kohokoli z posádky, ale přesto – odborníkem na válečné lodě rozhodně nebyla.

Podruhé by to tak dobře dopadnout nemuselo.

„Pokračujte v hlášení,“ vyzval admirál Laforeta.

„Velitel Liberatoru podle všeho zaměnil Sagittarius za Kerberos. Možné to je, lodě mají podobnou charakteristiku. Navíc mlhovina, ve které se spojenci skrývali, musela hodně rušit jejich senzory. Ale zarazila nás jiná věc,“ dodal Laforet s obavami. Dostával se k méně příjemné části svého hlášení.

Whan Yrre se otočil zády k oknu. Tázavě se zamračil.

Liberator sice útočil na Sagittarius, ale protože se domníval, že jde o Kerberos, pálil do míst, kde předpokládal umístění důležitých systémů. Sagittarius naštěstí nebyl vážněji poškozen, ale pokud by šlo o Kerberos, mohl mít útok tragické následky.“

Laforet zrozpačitěl: „Admirále, oni přesně věděli, kam mají mířit, která místa zasáhnout. Skoro to vypadá, že …“

„Mají plány Kerberu,“ dokončil za Laforeta Whan Yrre.

Sevřel ruce v pěst.

Hleděl na Laforeta, který uhýbal pohledem seč mohl, ale rhaw už kapitána nevnímal.

Po několik úderů srdce zůstal stát naprosto ochromený obrazy, které se náhle začaly vynořovat v jeho mysli.

Okolí pro něj přestalo existovat.

Mlhavý pocit, umrtvená vzpomínka, vjem tak beztvarý, že ho nedokázal vyvolat z paměti, začal nabývat přesnějších obrysů.

Lodní koridor.

Whan Yrre drží za krk Theresu, která s vytřeštěnýma očima sípavě pohybuje ústy.

„Nasthray de khach kathay pher tah!“ chroptí přidušeně.

Přikazuji ti, zapomeň a spi!

Pustí Theresu. Zapotácí se. Ale ještě dokáže vzdorovat.

„Pher tah!!“ ječí Theresa.

Nesmí se nechat ovládnout.

„Pher tah!!!“

Padá do tmy.

Další události proplouvají kolem jeho smyslů, aniž by je dokázal ovlivnit, natož jim zabránit. Stanou se jen samovolným otiskem v jeho paměti, který však neumí vědomě vyvolat.

Theresa se sklání k malému chlapci, kterému dává něco do ruky.

„Předej plány generálu Forrestovi. Rozumíš?“ říká naléhavě.

Chlapec váhá.

„Rozumíš?“

Rozumí a svůj úkol splní.

Whan Yrre ohromeně vydechl.

Zachvátil ho vztek a zuřivost. Jak jen mohla změnit jeho vzpomínky, ochromit úsudek?!

Věřil jí. Věřil všemu, co mu o té události řekla.

Byl zaslepený hlupák.

„Spojte mě se Sagittariem, ihned!“ přikázal Laforetovi.


*     *     *


Theresa ustupovala před rozzuřeným Gharem kam až to šlo, dokud nenarazila zády na ocelovou stěnu vnitřního pláště Kerberu.

„Lhala jsi, celou dobu jsi mi lhala!“ obvinil ji.

Jeho žlutozelené ještěří oči žhnuly divokým hněvem.

Theresa se přimkla ke stěně jak nejtěsněji to šlo. Srdce jí překotně tlouklo. Hrdlo se jí svíralo. Neměla nejmenší naději na úspěch, kdyby se pokusila ochromit Gharovo vědomí. Její útok by se setkal se zdrcujícím protiúderem.

Theresa pohnula rty, ale Whan Yrre ji zarazil.

„Nepokoušej se obhajovat!“ zaburácel. „Patříš před popravčí četu! Jsi zrádkyně!“

Odvrátila od rhawa tvář. Zadívala se stranou. Nevěřila, že by ji dokázal zabít, ale krutě potrestat?

Určitě.

Mučit?

Možná.

Vychutnat si její utrpení?

Kdo ví.

Zavřela oči. Jedině tak mohla zadržet slzy.

„Odsoudila jsi mě k smrti!“ zařval Whan Yrre podrážděně.

Nedokázal potlačit zlobu a ovládaly ho i jiné ponižující pocity, které mu jen okázalý hněv pomáhal skrýt.

Zklamání, bolest, ponížení.

Trapný stud.

Milovala se s ním a přitom celou dobu myslela jen na jeho smrt.

Theresa s prázdným výrazem zavrtěla hlavou.

Chtěla říct Ghare, já tě miluji, ale Whan Yrre zareagoval na její myšlenku dříve, než stačila promluvit.

„A proto jsi mě předhodila Forrestovi?“ odsekl jedovatě.

Theresa se zachvěla.

Vždy to byla ona, kdo znal cizí myšlenky, kdo odpovídal na dosud nevyřčená slova.

Dostala strach, najednou se cítila bezbranná a zranitelná.

Whan Yrre ji popadl za límec, surově s ní mrštil směrem k ocelovým dveřím pracovny.

Jejich ovládací senzor zaznamenal pohyb.

Dveře se otevřely a Theresa hlavou napřed proletěla na Kerberův můstek. Před zraky šokované posádky se sesypala k nohám komodora Hannyeho, který spolu s ozbrojeným doprovodem čekal za dveřmi. Komodor brvou nehnul, když paní Whan Yrre přistála před ním na zemi, zato kapitán Laforet se výmluvné grimase prostě neubránil.

„Komodore, vezměte ji na palubu Sagittariu.  Zavřete ji do cely. Jestli se jenom pohne, zastřelte ji!“ chrlil Whan Yrre na komodora příkazy jeden za druhým. „Vraťte se na Thor Beta. Sagittarius má poškozenou příď, potřebuje opravu.“

„Ale pane, loď je plně bojeschopná,“ namítl Hannye. „Kerberos nemá kompletní výzbroj. Sám se dalšímu útoku neubrání. Kdyby

Rozezlený Whan Yrre přimhouřil oči a Hannye poslušně zmlkl.

Do debaty se vložil kapitán Laforet: „Komodore, nepředpokládám, že se po ztrátě Liberatoru spojenci odváží k dalšímu útoku.“

Theresa zatajila dech. Vytřeštila na kapitána oči. Prudce zavrtěla hlavou.

„Ani nevíte, jak moc se mýlíte,“ vykřikla.

S bolestným výrazem plným výčitek si třela naražené zápěstí, když se obrátila zpět k Whan Yrremu.

„Ghare, Forrest udělá všechno pro to, aby tě zničil. Navíc myslím, že bys měl vědět ještě něco důležitého.“

Byla rozhodnutá říct mu nejen o Forrestově odhodlání zničit za každou cenu Kerberos i jeho samotného, ale také o Saarykenovi a jeho spiknutí, o znepokojivém odrazu skutečnosti, který viděla ve snu.

Ale Ghar byl příliš zasažen její zradou, než aby byl ochoten čemukoli naslouchat.

Theresa se pokusila dotknout Gharovy mysli, avšak její snaha rhawa ještě více rozzuřila. Ještě více se uzavřel a opevnil své vědomí neproniknutelnou hradbou.

Přistoupil k Therese. Před zraky ustrnulé posádky se k ní sklonil.

„Jsem potěšen, že ti na mě tak najednou záleží,“ zasyčel mrazivě.

„Ghare, vždycky mi na tobě záleželo,“ zašeptala Theresa. „Proto bys měl vědět, že …“

Políbil ji na ústa.

Odtáhla se.

„Nebuď blázen a poslouchej!“ vykřikla, aby vzápětí zmlkla.

Líbal ji divoce a vášnivě.  Už nechtěl nic slyšet o pasti, kterou na něj nastražila.

V tom jednom jediném polibku byly obsaženy všechny pocity, které zmítaly jeho nitrem.

Ta, kterou miloval, ho zradila.

Nikdy mu nerozuměla. Nikdy nesdílela jeho myšlenky.

Nenáviděla ho a toužila po jeho smrti.

Spolčila se s nepřítelem, aby ho zničila.

Čas se zastavil, běh světa ustrnul.

Ghar líbal Theresu, jako by to měl být jejich poslední polibek v životě.

Jako by právě tato chvíle neměla nikdy skončit a pomíjivý okamžik se měl stát věčností.

Měl, ale nestal …

Prchavý zlomek času se rozpadl na kousky, jež se propadly do nevratné nicoty.

Whan Yrre odtrhl ústa od Theresy.

Zradila ho.

Na tom už nikdo nic nezmění.

„Neměj obavy, s Forrestem se vypořádám!“ řekl zlým, studeným hlasem. „Kerberos se spojí s acheronskou flotilou. Nezávislé světy budou poraženy. Každý, kdo se mi postaví, zemře.“

Pak prudce a bezohledně od sebe Theresu odstrčil. Klopýtla, zády narazila do komodora Hannyeho, který měl co dělat, aby ji zachytil a ona zase neskončila na zemi.

„Komodore, odveďte ji!“ přikázal Whan Yrre. „Vraťte se na Thor Beta!“


XI.


„Pane, deset torpédových letounů na levoboku!“ křikl znenadání na Laforeta operační důstojník.

„Naši?“ podivil se Laforet.

„Ne, spojenci,“ oznámil operátor. „Esetská mateřská loď Osiris mimo dostřel našich zbraní.“

„Pohotovost, první stupeň. Posilte štíty,“ přikázal kapitán.

Operátor zbledl.

„Vypálili torpéda. Torpéda se zaměřila, torpéda aktivní.“

„Vystřelte klamné cíle.“

„Pane,“ hlesl první důstojník, „my totiž … nemáme dostatečnou energii ve štítech. Strojovno?“ zavřískal do intercomu.

„Klamné cíle!“ domáhal se splnění rozkazu zsinalý Laforet.

„Budou dodány na Acheronu,“ špitl první důstojník.

Laforet vytřeštil na palubního oči: „Cože?!“

„Připravit na náraz,“ zařval operátor. „Strojovno, štíty?!“

„Úhybný manévr,“ vyštěkl Laforet, pak se chopil intercomu: „Strojovno, co sakra děláte? Kolísá energie, pohněte …“

„Děláme, co můžeme,“ zapraskal v reproduktoru hlas hlavního inženýra. „S bojem se nepočítalo.“

„A s čím se počítalo?“ odsekl Laforet. „Tohle je bitevní loď!“

Ale vzápětí si uvědomil, že s dalším útokem spojenců opravdu nikdo nepočítal.

Ani on sám.

Po ztrátě Liberatoru a tak dále, a tak dále …

Exploze v blízkosti Kerberu na okamžik přezářila jas vzdálených hvězd.

Laforet zpozorněl.

„Jak to, že torpéda vybuchla tak brzy?“ obrátil se na palubního.

„Mají špatně nastavené spínače. Torpéda vybuchují příliš brzy,“ odpověděl namísto prvního důstojníka Whan Yrre, který s ledovým klidem vstoupil mezi panikařící posádku.

„Admirál na můstku,“ vykřikl palubní důstojník a vyskočil do pozoru.

„Seďte,“ vmáčkl ho Laforet zpět do křesla. „Máte bojovou pohotovost.“

„Přesměrujte veškerou energii do štítů,“ přikázal admirál.

Hlavní inženýr však  nestačil příkaz vykonat.

Další torpéda cíl již zasáhla. Načasování jejich exploze bylo správné. Levobok Kerberu zmizel v ohni. V bočním generátoru štítů poklesla energie. Ve stejný okamžik na zlomek vteřiny pohasla světla na všech palubách. Po displejích přeběhly klikaté čáry. Palubnímu computeru okamžik trvalo než aktivoval záložní systém.

„Hlášení!“ křikl Whan Yrre.

„Přišli jsme o štíty na levoboku,“ oznámil operátor.

K hlášení se připojila i strojovna: „Bude trvat několik minut, než generátor znovu naskočí.“

Whan Yrre nepamatoval, že by k narušení obrany jakékoli bitevní lodě stačila dvě lehká torpéda. Také naprostá nesehranost posádky Kerberu ho rozčilovala. Jakmile odrazí útok, musí si s Laforetem vyjasnit, co přesně bylo obsahem cvičných letů v době jeho nepřítomnosti.

Senzory hlavních dělových věží Kerberu se marně snažily zaměřit malé, rychle se přeskupující esetské letouny.

Další zásah torpéd, další exploze.

„Přestaňte okounět. Zaměřte je!“ obořil se admirál na Laforeta.

„Pane, sekundární výzbroj není instalována. Hlavní baterie nedokáží tak malé cíle zaměřit,“ bránil se kapitán.

„Tak střílejte naslepo,“ uťal Laforetovy nářky Whan Yrre.

Vzápětí nato se jedna z dělových věží Kerberu natočila k formaci spojeneckých stíhaček. Jen tak, nazdařbůh, vypálila plnou salvu. Žhavý mrak proťal zorné pole pilotů. Čela kokpitů útočících strojů se rozprskla na padrť. Výbuchy palivových nádrží dokonaly dílo zkázy, když rozmetaly jednomístné stroje na prach.

Nyní již neuspořádaný chumel esetských letounů změnil kurz a rozptýlil se na všechny strany.

„Nařizuji okamžitý ústup!“ burácel spojeneckým pilotům ve sluchátkách hlas velitele mateřské lodi. „Všichni se vraťte na palubu.“

„Pane, torpédoborce!“ vykřikl znenadání říšský operátor.

Laforet se musel rychle něčeho chytit, aby nezkolaboval.

„Torpédoborce?“ hlesl. „Kde?“ pohlédl s výrazem prvokřesťanského mučedníka na taktický displej.

Teď!

Teď – teď se probudí, doma v posteli. Po boku své roztomilé růžolící ženušky, skvělé hospodyňky a vynikající kuchařky.

Tohle přece nemůže být pravda!

Předpokládaný poklidný přesun nedokončeného plavidla bezpečným prostorem Říše se změnil v tu nejděsivější noční můru.

Kde je zbytek říšské flotily?

Jak to, že se spojencům daří bez nejmenších obtíží pronikat do vnitřních sektorů Říše?

Proč je nikdo nezastaví?

Ale všechny otázky, která Laforetovi prolétly hlavou, měly zůstat nezodpovězeny.

Vlajková loď chabaranské flotily, torpédoborec Oberon, vypálila.

Tak toto byl jiný kalibr. Torpéda, jimiž byly vyzbrojeny torpédoborce, měla mnohem vyšší průraznost než lehké střely bombardérů.

„Úhybný manévr,“ kvílel Laforet.

První spíše propagačně vypálené torpédo cíl sice nezasáhlo, zato způsobilo nemalý rozruch mezi prchajícími esetskými stíhači.

Maia Venizelos si zapřela ruce v bok. Rozmrzele se zamračila.

Po ztrátě takřka celé flotily v nešťastné bitvě o Ankaran pověřil chabaranský král bývalou velvyslankyni velením nad žalostnými zbytky válečné flotily, jež čítaly celé tři torpédoborce.

Jeho Veličenstvu zjevně nevadilo, že diplomatka Venizelos má, co se týče bojových operací, rozhled zemního krtka a o válečném umění toho ví asi tolik, co podomní instalatér o kapitálové přiměřenosti bank.

Admirál Venizelos (kdo velí flotile přece musí být admirál) nyní číhala se svými plavidly skryta za jakýmsi bludným vesmírným balvanem. Útok nařídila, jakmile se Kerberos ocitl v dosahu.

„Admirále?“ znejistěl velitel Oberonu. „Chcete s torpédoborcem zaútočit na bitevní loď? Máme jen monitorovat jejich pohyb,“ namítal opatrně.

Admirál Venizelos si změřila důstojníka opovržlivým pohledem: „Nepocházíte náhodou z Farimadu?“ otázala se jízlivě.

Pak kývla na torpédového důstojníka.

„Torpédomety nabity,“ ujistil ji střelec.

„Palte!“

„Zaměřte ty torpédoborce. Tak sakra dělejte!“ marně ječel Laforet.

Chabaranská plavidla se držela asteroidu jak kuřátka kvočny a zpoza jeho rozervaného povrchu vykukovala jen na nezbytně nutnou dobu.

Whan Yrre sevřel ruce v pěst.

Opovážlivá drzost chabaranského království byla neuvěřitelná. Pokud Jeho Veličenstvu nestačil důkladný výprask od Leehrovy acheronské flotily, tak teď dostane lekci, na kterou dlouho nezapomene.

„Kapitáne, nezaměřujte torpédoborce. Odstřelte přímo ten asteroid.“

A říšská vlajková loď rozpoutala peklo. Konečně mohla zaměřit cíl, dostatečně velký a statický pro zaměřovací přístroje jejích hlavních baterií.

Energií přehlcený asteroid explodoval. Výbuch vzal s sebou na věčnost dva ze tří chabaranských torpédoborců.

Loď s Maiou Venizelos na palubě unikla jen o vlásek, když její kapitán včas zpozoroval zaměřující se hlavní dělovou věž Kerberu. Poučen osudem Liberatoru, nařídil odvážný manévr, jímž se Oberon vyhnul žhavým troskám planetky a zároveň připravil torpédovému důstojníkovi skvělou palebnou pozici.

Tři torpéda opustila nosiče.

Výbuchem asteroidu oslepené senzory Kerberu střely nezaznamenaly.

Gejzíry plamenů, jisker, úlomků a odpařujícího se kovu vytryskly z přídě a spodní části trupu říšské lodi. Obrovské žhavé jazyky lačně olízly průzory hlavního můstku.

Z konstrukce Kerberu se ozvalo sténání a praskání. Kdo se v té chvíli něčeho pevně nedržel, byl vržen proti ocelovým stěnám.

„Okamžitě přejděte do hyperprostoru!“ přikazoval otřesenému kormidelníkovi Whan Yrre, který se jako jediný udržel na nohou.

„Hyperprostorové motory dosud nebyly vyzkoušeny. Jestli byl poškozen primární plášť, můžeme tak vysokou rychlostí porušit integritu trupu,“ oponoval Laforet, když se s křupáním v zádech sbíral z podlahy.

„Tak je vyzkoušíme. To musí loď vydržet,“ rozhodl Whan Yrre. "Strojovno, všechnu energii do pohonu.“

Whan Yrre kývl na kormidelníka a nestabilní, otřásající se plavidlo, zmizelo v hyperprostoru.

Laforet jen tiše zaúpěl.

Těžce poškozená loď se pod velením umíněného rhawa dál řítila vstříc nevyhnutelné katastrofě.


*     *     *


„Takže jste Kerberos ztratili,“ shrnul s ironickým úšklebkem dosavadní průběh spojenecké operace generál Forrest. „Výborně, admirále. Skvělá práce. A Chabaran přitom přišel o zbytek flotily.“

„Ne tak docela, zůstal jim Oberon. Loď není poškozena, může zasáhnout do dalších bojů,“ upřesnila s kamenným výrazem admirál Rodin.

Byla si vědoma, že hlavní odpovědnost za dosavadní neúspěch plně padá na její hlavu.

„Jeho Veličenstvo s dalším nasazením Oberonu jednoznačně souhlasí,“ dodala, aby situaci alespoň trochu vylepšila.

„Král souhlasí. No to je bezva! Máte ještě nějakou dobrou zprávu? Jen mi neříkejte, že v automatu na kafe došel cukr,“ neodpustil si Forrest sarkastickou poznámku.

Deborah Rodin zatnula zuby. Obdařila generála rozzlobeným pohledem.

Na pomoc jí přispěchal kapitán Nebit: „Torpédoborce vůbec neměly do boje zasahovat. Jejich příkaz zněl monitorovat pohyb Kerberu.

„Tedy, abych tomu rozuměl,“ zašklebil se Forrest. „Podtrženo, sečteno – ve střetu s lodí, která nemá kompletní výzbroj a plnou posádku, jsme ztratili jeden bitevní křižník, dva torpédoborce a šest torpédových bombardérů. Darganova Concordia se nezmohla ani na jediný výstřel. Navíc zahynulo několik set lidí a výsledek toho všeho je, že vám Kerberos zmizel v hyperprostoru?“ zařval na Deboru.

Admirál Rodin se musela zhluboka nadechnout. Ovládnout hněv a mluvit klidně jí dalo hodně velkou práci.

„Ano, pane. V podstatě máte pravdu. Ale podle Oberonu je Kerberos vážně poškozen. Admirál Venizelos tvrdí, že přímý zásah torpéd poškodil jeho manévrovací motory, generátor štítů na levoboku a primární plášť.“

„A ona to pozná?“ otázal se Forrest jízlivě.

Admirál Rodin přešla generálovu kousavou poznámku bez povšimnutí.

„Je-li to pravda, Kerberu hrozí vážné narušení integrity celého trupu,“ pokračovala tak klidně, jak toho byla v danou chvíli schopná. „Whan Yrre bude muset dříve nebo později hyperprostor opustit. S tak poškozenou lodí na Acheron nikdy nedoletí.“

„Hmmm,“ zamručel popuzený Forrest.

Nedalo mu, aby nepomyslel na Theresu. Při myšlence, že může být na palubě Kerberu, se mu sevřelo srdce.

„Jenomže Whan Yrre, jak se zdá, si ví rady v každé situaci a je odhodlán skutečně ke všemu,“ řekl s náhlou tísní.

Deborah bojovně blýskla očima: „To my také, generále. Vyšleme hyperprostorové sondy a průzkumné moduly. Flotila už je zformována. Jakmile zjistíme polohu Kerberu, zaútočíme. Esetská rozvědka zkoumá údaje z říšských retranslačních bójí. Generále, oni ho najdou,“ řekla s plným přesvědčením.


*     *     *


„Poškozená příď, poškozené centrum řízení palby, poškozený manévrovací motor, zablokovaný stabilizátor, přerušený přívod paliva do hlavního pohonu, zničené generátory ochranných štítů, vážné trhliny v primárním plášti a to nemluvím o škodách menšího rozsahu a možném poškození sekundárního pláště,“ zalamoval jeden prst za druhým hlavní inženýr Kerberu, když vyjmenovával utrpěné škody. „Spojenci mířili dobře, skoro jako by přesně věděli …“

Ale kapitán Laforet si položil prst na ústa.

Naklonil se k strojnímu inženýrovi a zblízka mu zašeptal do ucha: „I tahle teorie tady už padla, ale …“ namísto, aby větu dokončil, jen neurčitě pokrčil rameny.

Ochromená loď se vznášela v prostoru, příliš vzdálená od Thoru Beta i základny Acheron. Její rychlost byla zanedbatelná ve srovnání s rychlostí, jaké bylo schopné dosáhnout jakékoli plně funkční válečné plavidlo. Admirál Rodin se nemýlila, Kerberos byl nucen vystoupit z hyperprostoru dříve, než dosáhl alespoň okraje acheronského sektoru.

Hyperprostorový skok, který provedl, měřil sotva několik parseků.

„Navigátore, jaká je odchylka od kurzu?" zajímal se Laforet.

Z vyjmenovaných poškození kapitána nejvíce znepokojoval zablokovaný stabilizátor, který loď vychyloval ze stanoveného kurzu.

„Více než dvacet stupňů,“ zněla neveselá odpověď. Mladý poddůstojník s obavami pohlédl na Laforeta, ztišil hlas. Všiml si, že na můstek vkročil admirál Whan Yrre.

„Na základnu Acheron vůbec nedorazíme,“ šeptal navigátor, ale Laforet ho důrazným gestem umlčel. Nechtěl Whan Yrreho informovat dřív, než bude mít jistotu.

„Spíš řekněte, co funguje,“ vrátil se Laforet k rozhovoru s velitelem strojovny.

„Mimo vyjmenované škody, vše ostatní,“ nenechal se hlavní inženýr vyvést z míry.

Na admirála se však raději ani nepodíval. Neměl nejmenší představu o tom, jak uvést pohon a směrovky zpět do provozuschopného stavu. Hlavní zbraňové systémy byly zatím plně funkční, ale přesto, pokud je za dané situace postihne další spojenecký útok, bude to hodně zlé.

„Loď je nestabilní. Se zablokovaným stabilizátorem neudržíme kurz,“ špital navigátor. „Kapitáne, neměli bychom požádat acheronskou flotilu o ochranu?“

„V žádném případě,“ vložil se do debaty Whan Yrre, jemuž nic neuniklo. „Spojenci nás ztratili. Zbytečným vysíláním bychom na sebe pouze upozornili.“

„Zbytečným?“ zamumlal Laforet.

Vyměnil si kradmý pohled se strojním inženýrem, ale k vznesení námitky natož důraznějšímu projevu nesouhlasu se neodvážil ani on, ani strojní.

Šéfinženýr zasalutoval admirálovi a odklusal do strojovny organizovat nutné opravy, zatímco Laforet se vrátil k neradostnému přemítání nad displejem navigačních přístrojů. Byl moc zvědav, jak se strojnímu podaří bez potřebného vybavení opravit zničený stabilizátor a vrátit loď na původní kurz.


*     *     *


Kerberu se nakonec stalo osudným palivo unikající z poškozeného manévrovacího motoru. Po dnech marného pátrání citlivé senzory jednoho z quirinských průzkumných modulů zaznamenaly emisní brázdu ionizovaných částic. Ačkoli Kerberos hlídku bez zaváhání zničil, stačil spojenecký pilot ještě odvysílat souřadnice hledaného plavidla.

Osud bitevní lodi byl zpečetěn.

„Spojenecká flotila!“ zakvílel říšský operační důstojník.

Pod kapitánem Laforetem se podlomila kolena. Udělalo se mu zle, málem omdlel.

„Cože? Kde?“

„Všude! Bitevní loď, bitevní křižník, dva lehké křižníky!“

Exploze otřásla Kerberem.

„Torpédoborec!”

Říšská loď narazila na subprostorovou minu.

„Fregaty!“

Qurinská bitevní loď Eternity doprovázená třemi fregatami, konečně opravená Concordia plus dva lehké křižníky, chabaranský Oberon a dvě esetské mateřské lodě v záloze spojenecký svaz sevřel Kerberos ve smrtelném objetí.

Do oblasti spěchaly další tři quirinské křižníky, zatímco obratně manévrující fregaty soustavně zamořovaly prostor kolem Kerberu  subprostorovými minami.

„Zaměřte je, sakra. Co dělají posádky dělových věží?!“ Laforet byl na pokraji zhroucení. „Strojovno, štíty!“

„Jsme na maximu, víc z toho nedostanu,“ odsekl hlavní inženýr.

Provizorně opravené generátory ochranného silového pole pracovaly na plný výkon. Strojovně se podařilo zapojit i záložní zdroje. Bylo však otázkou času, kdy přetížené okruhy vypoví službu.

Eternity vypálila plnou salvu.

Kerberos zmizel v ohnivém mraku. Výkon šítů klesl na třetinu.

„Proboha palte!“ ječel Laforet, který se při explozi sotva udržel na nohou. „Kde jsou naše křižníky. Proč nám někdo nepřijde na pomoc?! Kde je Leehrova flotila? Kdyby aspoň Whan Yrre neposlal pryč Sagittarius …“

„Kapitáne, přestaňte panikařit!“

Admirál Whan Yrre vkročil na můstek mezi demoralizované říšské důstojníky. Jeho ledový klid přivedl Laforeta na pokraj šílenství.

„Admirále, útočí na nás celá spojenecká flotila! Míří sem další tři quirinský křižníky a já mám bejt klidnej?!“ zařval na Whan Yrreho.

Už mu bylo srdečně jedno, jestli ho Whan Yrre na místě zaškrtí.

„Pro kolik dělových věží máme posádky?“ zajímal se admirál.

„Pro tři – ze šesti,“ odpověděl namísto kapitána první důstojník.

„Komunikační, uvědomte základnu Acheron, ať nám pošlou posily. Palubní,“ obrátil se admirál zpět k prvnímu důstojníkovi. „Nasaďte všechny vojáky ke zbraním. Rychle!“

V blízkosti přídě vybuchly další dva ohníčky.

„Skenujte prostor. Dávejte pozor na ty miny,“ nabádal operátora Laforet, jemuž se přece jen podařilo aspoň částečně dostat sám sebe pod kontrolu.

Jestli tohle přežije, odejde z armády. Dá se na zahrádkaření. Bude sedět na zápraží, klátit nohama a koukat, jak mu krásně rozkvetly jiřiny. Zatímco jeho žena bude kuchtit houbovou smaženici.

Další přímý zásah z děl Eternity, vypálila i Concordia.

Těžce zkoušená posádka Kerberu se vybičovala k sebevražednému vzepětí sil. Nejničivější z dělových věží se zaměřila na dotírající farimadské křižníky.

Žhavý paprsek probodl jednu z útočících lodí se stejnou lehkostí jako před nedávnem Liberator. Zasažené plavidlo vybuchlo. Žhavá změť kovu se propadla do ledové prázdnoty vesmíru.

„Palte na ty parchanty!“ hulákal rozzuřený kontradmirál Dargan na farimadskou posádku. Plná salva z baterií Concordie prorazila kolísající Kerberovy štíty. V blízkosti hlavního můstku rozervala jeho vnější plášť.

„Palte!“ křičel kapitán Nebit na palubě Eternity a další ohnivé exploze tavily konstrukci Kerberu jedna za druhou.

Celou lodí se nesl kvílivý zvuk namáhané konstrukce. Výstřely z Eternity a Concordie páraly vnější plášť Kerberu jako by byl z papíru.

První, nejničivější, dělová věž říšské lodi explodovala. Další dvě se přesněji zaměřily na Darganovu Concordii. Levobok farimadského křižníku se roztrhl. Místo elegantního plavidla teď hleděly vstříc vesmíru rozšklebené pláty ohořelé oceli.

„Ústup! Úhybný manévr, změňte …“ ale kontradmirál Dargan rozkaz již nedokončil.

Salva z Kerberu poslala Concordii na věčnost. Dargan tak byl ušetřen nemilé povinnosti obhajovat své nezdary před opatrnou vládou republiky Farimad.

„Přišli jsme o hlavní dělovou věž,“ zbledl Laforet zděšeně. „Dekomprese na šestnácti palubách. Admirále, tohle nemůže loď vydržet.“

Blesky a burácení jako při letní bouřce.

Hrozivé sténání ničené konstrukce se ozvalo i na jinak dobře chráněném hlavním můstku. Z ovládacích panelů vytryskly spršky jisker. Byl cítit pach spálených rozvodů. Displeje pohasly.

Kerberos dokázal ještě naposledy vypálit.

Poslední z farimadských křižníků se změnil v ohnivou kouli a propadl se do nicoty.

Nezávislá republika Farimad tak přišla o poslední loď své válečné flotily. V daném okamžiku na tom byla hůř než opovrhované království Chabaran.

Salva z Eternity a další přímý zásah, ale umírající Kerberos vzdoroval s rozčilující úporností.

„Zničili centrum řízení palby. Proboha, vždyť tady už nic nefunguje!“ konstatoval hrůzou polomrtvý Laforet. „Admirále, musíme loď okamžitě evakuovat. Nemáme pohon. Přišli jsme o štíty. Nefungují zbraňové systémy.“

Rozběsněná Eternity vypálila ze všech dělových věží naráz.

Ve stejném okamžiku vypustil Oberon dvě torpéda.

Laforetovi už bylo všechno jedno. Chytil se Whan Yrreho, kterého málem srazil na zem dřív, než střely zasáhly cíl.

Účinek byl zdrcující.

Oberon pálil torpéda jedno za druhým. Výbuchy zmítaný Kerberos se střetl s dalšími minami.

„Rozstřílejte je na kusy,“ drtil mezi zuby generál Forrest.

Při pohledu na Kerberos, který ačkoli se zmítal ve smrtelné křeči, dokázal zničit všechny farimadské křižníky, generála zcela pohltila zuřivá touha Whan Yrreho zabít.

„Palte plnou silou!“ přikazovala Deborah Rodin kapitánu Nebitovi.

„Vypusťte další torpéda!“ dávala pokyny torpédovému důstojníkovi Maia Venizelos.

„Kapitáne, okamžitě evakuujte loď,“ rozhodl Whan Yrre.

Přesto, že jeho tvář zůstávala nehybná a nevyjadřovala žádné pocity, doširoka roztažené zornice nelidských očí prozrazovaly, že i jemu se začíná sápat po krku strašidlo strachu.

Palubní důstojník chtěl namítnout cosi o nedostatečném počtu záchranných modulů, ale ve stejný okamžik střely vypálené ze spojeneckých plavidel zasáhly cíl.

Kerberos se otřásl jako nikdy předtím.

Obrovská síla vymrštila Whan Yrreho do výšky, aby vzápětí dopadl plnou vahou na vybuchující řídící panely. Modré blesky elektrických výbojů sjely po jeho těle. V ústech ucítil nasládlou chuť krve.

Kapitán Laforet řval bolestí, když byl surově vržen proti ocelovým stěnám stejně, jako ostatní důstojníci.

Palubní, který skončil na zemi pod Laforetem, s vytřeštěnýma očima sledoval, jak se po velkých oknech lodního můstku rozběhly klikaté čáry. S děsem očekával, kdy vrstvené výplně povolí a nastane dekomprese.

Admirál Whan Yrre namáhavě pozvedl hlavu. S bolestným chroptěním se převrátil na záda. Marně se pokoušel vstát. Srdce zasažené elektrickými výboji se zmítalo ve smrtelné křeči. Prudká bolest srazila Whan Yrreho zpět, ale on si přikázal  ji prostě nevnímat.

„Komunikační?“ zasípal na operátora. „Vaše systémy?“

Mladý poddůstojník se namáhavě vytáhl do křesla. Měl zlomenou nohu, ale nakonec se mu podařilo ztěžka dosednout před komunikační panel. Stiskl ovladače, displeje zablikaly. Záložní systém naskočil.

„Zatím ještě funkční, pane,“ odpověděl na Whan Yrreho otázku.

Zběžně prolétl zobrazené zprávy a hlášení.

„Admirále, flotila nedorazí. Kontradmirál Saaryken a náčelník generálního štábu vydali příkaz všem lodím neposkytovat nám pomoc – za žádných okolností. Základna Acheron na naše volání neodpověděla.“

Ghar Whan Yrre se dopotácel k velitelskému křeslu. Bezvládně se do něj zhroutil. Prázdným pohledem zíral před sebe.

Theresa věděla, co se stane. Věděla o nikdy nevyřčené dohodě mezi Saarykenem a Forrestem. Chtěla ho varovat, ale on jí nedovolil promluvit.

Nebuď blázen a poslouchej!

Neposlouchal.

Nechtěl naslouchat ženě, která ho opakovaně zrazovala.

Myslel, že už ví vše.

Nevěděl.

Nenaslouchal a udělal chybu.

„To je spiknutí!“ zaječel Laforet.

Chtěl ještě označit Saarykena za kurevskýho bastarda, pokřivenýho kripla a zasranýho hajzla, ale místo toho se s bolestnou grimasou zlomil v pase. On i první důstojník měli zlámaných několik žeber, jak se předtím sesypali jeden na druhého. Palubní měl navíc ošklivou ránu na hlavě.

Laforet v duchu přísahal, že ještě předtím, než osází zahrádku jiřinami, vrazí Saarykenovi sázecí lopatku mezi oči.

„Vyšlete kapitulační signál,“ řekl Whan Yrre bezbarvě.

Přiznání porážky byla jediná možnost jak zachránit když už ne sebe, pak alespoň nešťastnou posádku.

„Kapitulace?“ vykřikl Laforet.

Sen o zahrádce se rozplynul. V lepším případě skončí v rudných dolech na Quiriniu, v horším před popravčí četou.

„Ano, kapitulace,“ potvrdil smrtelně zraněný Whan Yrre.


*     *     *


„Cože? Kapitulace?“ podivila se admirál Rodin nevěřícně. „Generále, oni vysílají kapitulační signál.“

Zmateně pohlédla na kapitána Nebita, pak zpět na generála Forresta. Spojenecký komunikační důstojník také nevěřil tomu, co hlásily jeho přístroje. Pomalu všem docházelo, co ta zpráva vlastně znamená.

„Whan Yrre kapituloval,“ vydechla Deborah ohromeně. „My jsme zvítězili!“

Napětí a strach ve tvářích spojenců vystřídala úleva a radost.

Válka skončila.

Nezávislé světy zvítězily.

Admirál Whan Yrre, vládce galaktické říše, byl poražen.

„Zastavte palbu,“ křikl Nebit na prvního důstojníka. „Informujte zbytek flotily.“

„Ne!“ vykřikl generál Forrest.

Vyskočil z velitelského křesla. Rázem byl u Debory. Velitelku, která se chystala potvrdit příjem kapitulace, odstrčil neurvale stranou. Pak Forrest sám, přímo před očima zaskočeného operátora, deaktivoval komunikační panel.

„Generále, to nemůžete!“ vykřikla Deborah. „Whan Yrre se vzdal. Nemůžete nepřijmout jeho kapitulaci. Je po všem, válka skončila!“

„Kašlu na jeho kapitulaci. Pokračujte v palbě!“

„Generále?!“

Forrestovy oči se nepřátelsky zúžily. Divoce se v nich zablýsklo.

„Pokračujte v palbě – to je rozkaz! Neuposlechnutí trestám smrtí. Nejsem tady proto, abych s tím parchantem vyjednával, ale abych ho zabil. Dokud bude dýchat, nemůžete mluvit o vítězství. Nějaké námitky, admirále?“

Deborah Rodin na generála užasle hleděla. Nadechla se k protestu, ale vtom se z paluby Oberonu vložila do debaty bývalá diplomatka Venizelos. Mluvila klidně, ale rozhodně.

„Generále Forreste, vaše jednání je v rozporu se všemi konvencemi.“

„Ještě slovo a zbavím vás velení!“ zařval Forrest. „Obě!“

Na můstcích spojeneckých lodí zavládlo hrobové ticho.

Deborah se trhaně nadechla. Rozhlédla se po posádce, ale nikdo se na její stranu nepřidal. Přes komunikační displej si vyměnila rychlý pohled s Maiou Venizelos.

„Pokračujte v útoku,“ přikázala chraplavě. Vrátila se na velitelské stanoviště. „Za tuhle srabárnu všichni draze zaplatíme. To není boj, to je vražda,“ syčela mezi zatnutými zuby.

Říšský komunikační důstojník zdrceně zamumlal: „Pane, nepřijali naši kapitulaci.“

„Pokračují v útoku,“ vydechl kapitán Laforet.

Skrz rozpraskané okno sledoval rychle se přibližující světlušku dalšího torpéda, které proti Kerberu vyslal Oberon. Už ani nehledal, čeho by se chytil.

Maia Venizelos se naklonila přes rameno torpédového důstojníka a stiskla ovladač odpalovacího zařízení. Vystřelené torpédo neškodně explodovalo v prostoru. Muž na velitelku tázavě pohlédl.

Venizelos pokrčila rameny: „To se stává ne?“ nadhodila s nevinným výrazem. „Špatně nastavený spínač a tak podobně, co?“

Whan Yrre se namáhavě vztyčil do své úctyhodné výšky. Pevným krokem přistoupil ke komunikačnímu důstojníkovi.

„Spojte mě s generálem Forrestem,“ přikázal rozhodně.


*     *     *


„Generále, volá vás Kerberos,“ hlásil spojenecký komunikační důstojník. „Admirál Whan Yrre s vámi chce osobně mluvit.“

Deborah vrhla na Forresta výmluvný pohled. Generálovi nebyly její tiché výčitky právě příjemné, proto bez prodlení pokynul operátorovi.

„Spojte nás.“

Oči všech, kdo byli v tu chvíli na můstku Eternity, se upřely na velký komunikační displej. Dobře znali Whan Yrreho podobu, ale tváří v tvář se s ním nesetkal nikdo z nich. Jeho působivý vzhled všechny doslova zmrazil.

Rhaw si prohlížel shromážděné spojence svýma nelidskýma očima. Neosobním pohledem pomalu klouzal z jednoho na druhého až se zastavil u Forresta. Jeho bílá tvář byla nehybná a neproniknutelná, poznamenaná bolestí, kterou jen těžko potlačoval. V koutcích úst měl krev, ale když promluvil, hlas měl pevný a rozhodný.

„Generále Forreste, není zvykem nepřijmout kapitulaci poraženého protivníka!“

Deboře Rodin přeběhl mráz po zádech.

Forrestovi se stáhlo hrdlo.

Kapitán Nebit sklopil zrak.

Také Forrest rychle uhnul pohledem.

Jen Deborah nedokázala od rhawa odtrhnout zrak. Mohla vidět každý detail jeho opalizujících duhovek zvětšených komunikační obrazovkou do nadživotních rozměrů. Bylo to jako hledět do očí bájného draka. I na prahu smrti vzbuzoval strach a respekt.

Deborah ten pohled již déle nesnesla. Zachvátila ji náhlá nevolnost.

Zbledla.

Na čele jí vyrazil studený pot. Musela se honem otočit k rhawovi zády a pomalu, zhluboka dýchat, aby neomdlela.

Forrest polkl, ale stažené hrdlo mu nedovolilo promluvit.

„Generále Forreste!“ zaburácel Whan Yrre. „Zastavte palbu, přijměte moji kapitulaci.“

Forrest zatnul zuby. Musel soustředit veškerou svou vnitřní sílu, aby dokázal odpovědět.

„Admirále, nejste v situaci, kdy můžete udílet rozkazy. Rozhodně ne mě!“ procedil namáhavě. „Nebudu s vámi vyjednávat.“ řekl s očima upřenýma mimo komunikační displej.

Whan Yrre věnoval generálovi nenávistný pohled.

Nejen, že se odvážil vztáhnout ruku na Theresu, uspořádat štvanici na jeho samotného uprostřed Říše, které vládl, ale nyní si dokonce nárokoval právo rozhodovat o jeho životě.

Forrest se chytil za spánky. Hlavu mu sevřela strašlivá bolest, v hrudi explodoval spalující žár. Zapotácel se. Nohy pod ním poklesly.

Kdo jsi, že se opovažuješ žádat mou smrt?! zahřmělo Forrestovi v hlavě.

Generál zasténal. Nelidská síla drtila jeho bezbranné nitro. Náhle věděl, že je to msta i za Theresu.

Ale ve stejném okamžiku se zapotácel i Whan Yrre.

Zachroptěl. Z úst se mu vyvalila krvavá pěna. Již nebyl dost silný, aby dokázal Forresta zabít. Vnitřní zranění, která utrpěl, byla příliš vážná. Musel se chytit křesla komunikačního důstojníka nad nímž stál, aby se nezhroutil.

Sevření Forrestovy mysli povolilo. Generál mohl zase volně dýchat.

Říšský komunikační důstojník rychle přerušil spojení.

„Kapitáne, připravte výsadek,“ štěkl Forrest přidušeně na Nebita. „Ten parchant je v posledním tažení. Dojdu si pro něj osobně!“

Otočil se na Deboru Rodin.

„Admirále, jdete s námi. Palubní máte velení!“

Deborah, která ještě stále polykala andělíčky, jen mlčky potřásla hlavou. Z jejího postoje nebylo zřejmé, zda souhlasí či nikoli. Možná chtěla nesouhlasit, možná chtěla Forrestovi připomenout nařízení, že v průběhu bojové operace musí zůstat na palubě alespoň jeden vyšší důstojník, ale místo toho se jen mátožně vydala za Nebitem.


XII.


Den nebo noc, noc nebo den, na palubě vesmírné válečné lodi na střídání dne a noci prakticky nezáleželo.

Pokud právě neprobíhala bojová operace, měnily se jednotlivé směny s železnou pravidelností a palubní čas ubíhal svým vlastním, jednotvárným tempem. Uměle navozený cyklus střídání dne a noci byl udržován pouze s ohledem na fyzické potřeby lidské posádky.

Sagittarius se šoural k Thoru Beta sotva čtvrtinovou cestovní rychlostí.

Po vzrušení z nedávné bitvy zavládl na všech jeho palubách unuděný klid. Poškozené části lodě byly provizorně zabezpečeny, ranění ošetřeni, úmrtní listy padlých řádně vyplněny.

Celá loď se blýskala čistotou a posádka plnila své jednotvárné povinnosti s ubíjející rutinou.

Komodor Hannye donekonečna procházel lodní záznamy, bezpečnostní protokoly a stále stejná denní hlášení.

Ale právě tak mohl počítat ovečky, které hnal bača přes lávku, nebo kolik vagónků má mašinka, co se jí kouří z komínka, či ospale sledovat lodní chronometr, jenž neúnavně odpočítával to uzívané bezčasí.

A přitom zlehka pošilhávat po Therese Whan Yrre. Vyměňovat si s ní kradmé pohledy i jiskřivé poznámky či stále častější a důvěrnější doteky.

Zábava to sice byla poněkud riskantní, o to však lákavější.


*     *     *


Na palubě Sagittariu vládla noc.

Loď v rozporu s předpisy řídily automatické systémy a službu na můstku držel jediný podřimující operátor.

Theresa Whan Yrre dávno neseděla zavřená v cele, ale na pohovce v důstojnické klubovně, kde komodor Hannye tančil za zvuku ryčné muziky spolu s prvním důstojníkem na stole.

Činil tak, aby v souladu s pravidly staletími prověřené společenské hry nemusel líbat lodního kuchaře či odevzdat jako zástavu své kalhoty.

O sako, kravatu i boty už přišel v předchozích kolech, když odmítl odpovídat na duchaplné dotazy typu kolikrát spal se zrzavou holkou od spojařů či za jakých okolností jeho tatínek přefik maminku.

Odpovědi jako nevím, nepamatuji se nebo již ostřejší jděte do hajzlu – to v případě
maminky – byly ostatními hráči označeny za vyhýbavé, tudíž neplatné.

V dalším odkládání šatstva komodor pokračovat rozhodně nehodlal, natož aby ocumlával zpoceného kuchtíka, a tak mu nezbylo, než se vykoupit tanečkem s palubním důstojníkem.

Deska jinak pevného stolu se pod dupajícími pány prohýbala na samou hranici únosnosti. Až se doktorka Belladi obávala, aby stůl nepovolil a ona nakonec nemusela místo prosté kocoviny řešit komplikované zlomeniny.

Operační důstojník, navigátor a hlavní inženýr překřikovali naplno pulzující reproduktory, když s hlubokomyslností vlastní všem opilcům řešili závažné světonázorové otázky, zatímco komunikační důstojník u dřezu v sousední kuchyňce potupně dávil obsah žaludku.

„Tak a teď točíte vy,“ vybídla Sarah komodora, který přijímal nadšené ovace za vydařenou taneční produkci.

Doktorka se smála, až jí tekly slzy.

Prázdná flaška od pálenky se roztočila.

Její hrdlo ukázalo na paní Whan Yrre.

Salva smíchu přehlušila hlasitou hudbu i těžko zaměnitelné zvuky řinoucí se z vedlejší místnosti.

„A jseš mrtvej, frajere!“ chrchlavě okomentoval vývoj hry navigátor.

Theresa zvedla v obranném gestu obě ruce. Ne, že by se tak moc bránila, ale těsná pouta, která jí komodor raději ponechal, nic jiného ani neumožňovala.

„Nehraju,“ ohradila se s rezervovaným úsměvem.

Počáteční strach a obavy, které z paní Whan Yrre všichni měli, se rychle rozplynuly, když se ukázalo, že madam je nakloněna lecjaké rošťárně a zmizelému kocourovi na zlobivé myšičky určitě žalovat nebude.

Komodor Hannye si byl vědom, že pokud by chtěla utéct, pak by jí v tom ani ta nejpřísnější bezpečnostní opatření nezabránila. Avšak, jak se zdálo, paní Whan Yrre nehodlala dělat problémy a vcelku ochotně se smířila s rolí prominentního zajatce.

„Chlastáte? Hrajete!“ prohlásil lodní kuchař.

Vesele na paní Whan Yrre zamrkal, pak se obrátil ke kuchyňce.

„Sakra Bernarde, neblej do tý výlevky!“ zahulákal na nešťastného komunikačního důstojníka. „Zase ucpeš odpad!“

„Komodore, pokládáte otázku,“ dožadovala se rozjařená Sarah pokračování hry.

Lékařský cit ji sice nabádal, aby se zašla na chudáka Bernarda aspoň mrknout, ale další taškařici, k níž se zjevně schylovalo, si nemohla nechat ujít.

„Nehraju!!“ přidala na důrazu Theresa.

Komodor Hannye seskočil ze stolu.

Na první pohled vypadal jako pohledný, štíhlý, jen poněkud přerostlý mladík. Ve skutečnosti však byl mnohem, mnohem starší než kdokoli z posádky.

Posadil se těsně vedle Theresy. Rukou ji pevně objal kolem ramen, za což sklidil další bouřlivý potlesk. Zadíval se jí zblízka do očí. Na rozdíl od lidí, jemu to nečinilo nejmenší potíže.

Měl zvláštní oči.

Stejně šikmé a se svislými zornicemi jako rhawové, ale jejich duhovky byly světle hnědé. Stejně medově nazlátlé jako jeho vlasy. A nyní, živeny rozjívenou zábavou i domácí samohonkou, v nich plápolaly rozpustilé ohníčky.

O komodorovi bylo známo, že dámskou společností rozhodně nepohrdá. Jen zde byl jistý problém. Rhawové ženy neměli a ty lidské s ním byly ochotné jít nanejvýš tak na jednu, možná na dvě noci. O nějakém vážnějším vztahu nemohla být ani řeč.

Theresa se pokusila odtáhnout, ale komodor ji nepustil.

„Moje otázka zní …“

„Ne, neodpovím!“ nenechala ho dokončit Theresa.

„Takže fant,“ uzavřela Sarah. „Boty dolů.“

„Fanty už se neberou!“ zařičel lodní kuchař. „Pusu!“

„Ne, nikdy!“ vykřikla Theresa.

„Chci vidět pořádnýho hudlana,“ nedal se kuchař tak lehce odbýt.

„Blééé,“ otřásla se Theresa. „Táhne z něj, jak z palírny!“

Hannye udělal uražený obličej, ale vzápětí se rozchechtal.

„Madam by dala přednost tanečku na stolečku?“ vyprskl první důstojník. „Smím prosit?“ nastavil Therese rámě.

„Nezacláněj, vobejdo,“ odstrčil palubního Hannye.

Pak s hranou vážností pohlédl na Theresu. Když vstal, cukal mu v koutcích úst jen těžko potlačovaný smích. Komodor srazil paty bosých nohou. V pruhovaných armádních fuseklích vysekl paní Whan Yrre přímo vzorovou poklonu.

„Madam, smím prosit?“

Jedna písnička právě dohrála, na řadě byla další.

Theresa se zvedla z pohovky, hlavou naznačila lehkou úklonu: „Lituji, pane, ale tančím a zpívám pouze v sebeobraně.“

Komodor se zazubil od ucha k uchu. „V tom případě mi budete muset odpovědět na mou otázku nebo …“

Tanečním gestem si k sobě Theresu přitáhl. Stiskem kódovaného zámku jí uvolnil pouta, která s řinčením odhodil na stůl mezi talíře a skleničky.

„ … mi dát pusu.“

„Spíš přes pusu,“ zašklebila se Theresa.

Volnou rukou naznačila rázný políček.

„A máte to!“ vyprskla Sarah. „Být vámi, hada bosou nohou bych nedráždila. Uškvařenej mozek vyléčit neumím.“

Hannye protáhl obličej. Sklonil se k Therese, kterou teď zcela bezostyšně svíral v náručí.

Vyzývavě zvedl obočí: „To byste neudělala, že ne?“ udělal narážku na památnou facku, kterou Theresa před zraky všech vlepila Gharovi Whan Yrre.

„Takže – pusa nebo se začnu vyptávat,“ řekl tiše.

„Ani jedno, ani druhé,“ odsekla šeptem Theresa. A už vůbec ne tady, zašumělo Hannyemu v hlavě.

Komodor přimhouřil oči.

Theresa postřehla, jak se mu v nich spiklenecky zablýsklo.

Několika obratnými, na oko tanečními pohyby domanévroval Theresu ke dveřím. Jejich ovládací čidlo zaznamenalo pohyb. Dveře se otevřely. Komodor vystrčil Theresu do liduprázdné chodby.

Dveře se tiše zavřely.

Najednou byli sami.

Zpoza dveří bylo ještě slyšet zklamané bučení, ale komodor už měl oči jen pro Theresu.

Začal ji bez okolků líbat.

Vášnivě a chtivě. Bez jakéhokoli ostychu či váhavé předehry. A ona to vše stejnostejným způsobem opětovala.

Jiskřivé napětí, které mezi nimi v posledních dnech narůstalo, právě přestoupilo únosnou mez. Hannye na okamžik oddálil tvář od Theresy, avšak o to pevněji k sobě štíhlou ženu přitiskl.

„Půjdeme,“ řekl zastřeným hlasem.


*     *     *


Znovu ji začal objímat a líbat, jakmile za nimi zapadly dveře jeho kajuty.

Chtěl ji. Strašně moc ji chtěl.

Nic nezáleželo na tom, že patřila jinému. Ten tady a teď nebyl. A hlavně – hned tak se nevrátí.

Roztřesenými prsty začal Therese rozepínat knoflíčky u bílé halenky.

„Počkej, přestaň. Pusť mě,“ řekla Theresa přerývaně.

Jemně Hannyeho odstrčila. Snažila se vymanit z jeho objetí.

Zmateně na ni hleděl, těžce oddychoval.

„Tohle nemůžeme,“ vydechla Theresa.

„Ne? A proč?“ otázal se Hannye chraplavě.

Srdce mu tlouklo jako o závod, v hlavě mu šumělo. Do jindy bledých tváří se mu nahrnula krev.

Přitiskl Theresu ke stěně. Přinutil ji podívat se mu do očí.

Nemyslel na to, jak moc by mu mohla ublížit, kdyby ji rozhněval. Mohla ho na místě zabít, vymazat jeho vzpomínky, udělat z něj uslintanýho kreténa, co bude nadosmrti dělat pod sebe.

Stačilo jen chtít, zlehka pomyslet.

Ale on si nic z toho nepřipouštěl.

„Thereso, ty a já – napadlo tě vůbec někdy, že nikdo není jako my?“ řekl naléhavě.

„Já raději nepřemýšlím o tom, čím jsem. Musela bych zešílet.“

Hořce se usmál. Jak moc těm pocitům rozuměl.

Celý život se potýkal se svou odlišností. Nepřijímali ho ani lidé, ani rhawové.

Lidé ho trpěli, rhawové jím opovrhovali.

Ti první ho – v lepším případě – považovali za zábavnou kuriozitu, ti druzí mu popravili otce i matku.

Byl jiný.

Byl sám.

Nebyl nikdo podobný jako on. S výjimkou jedné jediné bytosti, která však nosila jméno vládce galaxie.

„Nelíbím se ti?“ otázal se hořce.

Zavřela oči, potřásla hlavou. Když promluvila, nedokázala na Hannyeho pohlédnout.

„Jsi opilý. Už zítra bys litoval toho, co jsi udělal,“ řekla místo odpovědi na jasně položenou otázku.

„Ty bys také litovala?“

„Já? O mě nejde – nejde o to, co chci.“

„Ne? A o co tedy jde?“

„O Ghara. Zabil by tě,“ řekla s krutou upřímností.  Avšak na mysli jí vytanula i Whan Yrreho nedávná hrozba, která směřovala přímo na ni. „Nikdo, ani já, by mu v tom nedokázal zabránit. Zabil by i mne. Patřím mu, na tom nic nezměníš.“

Hannye zavrtěl hlavou: „Nepatříš. Nejsi jeho opravdová žena. Vím to. Vím víc, než si myslíš. Možná jsi jeho milenka, hračka, kterou si nechal vyrobit, ale manželka rozhodně ne. Je to jen hra, kterou hrajete sami před sebou i před světem. Nic víc než hra.“

Theresa zbledla. Opravdu věděl hodně. Příliš hodně.

„Jenomže Ghar ji hraje se vší vážností,“ odsekla. „Na to, co víš, raději rychle zapomeň. Jestli nepřestaneš dělat hlouposti, zemřeš. Ghar tě zabije.“

„A to by tě mrzelo?“

Ticho, žádná odpověď.

„Miluješ ho?“ otázal se stísněně.

„Neptej se.“

Theresa uchopila Hannyeho oběma rukama za hlavu. Přitáhla si ho k sobě. Nezáleží na tom, co se stane. Vymaže mu paměť. Zítra si nebude nic pamatovat. Zůstane mu jen nejasný pocit, že měl zajímavý sen. A Ghar se o tom, co se mezi nimi stalo, nikdy nedozví.

Hannye poklekl před Theresou. Vyhrnul jí bílou halenku. Celé její štíhlé tělo pokrýval polibky. Stáhl ji k sobě dolů na zem.

Zabořila ruce do jeho hustých vlasů. Ani na okamžik mu nedovolila oddálit rty od jejích úst. Najednou však křečovitě sevřela prsty. Prudce mu zvrátila hlavu dozadu. Omámený Hannye zaskučel bolestí.

Theresa strnula.

Zlomek vteřiny zírala vytřeštěnýma očima někam, kam mohla dohlédnout jen ona.

„Komodore, otočte loď!“ přikázala ostře. „Vracíme se k Acheronu.“

Tvrdě Hannyeho odstrčila. Ztratil rovnováhu, spadl na bok. Theresa vyrazila pryč z kajuty.

„Počkej! Kam jdeš? Co se děje?“ volal za ní zmateně.

Tápavě se stavěl na nohy.

„Stůj!“

Ale Theresa už v místnosti nebyla.

„Do hajzlu!“

Neměl zbraň. Neměl, jak Theresu zadržet.

Jak jen se mohl nechat tak snadno ošálit, jak mohl porušit rozkazy, které mu Whan Yrre dal. Bylo naprosto zřejmé, že se dříve či později pokusí o útěk nebo o získání vlády nad lodí. Jen on na to ve své trapné chtivosti zapomněl.

Theresa proletěla koridorem, vtrhla na liduprázdný můstek. Službu zde držel jediný podřimující poddůstojník. Neurvalým pohybem vyhodila klimbajícího vojáka z křesla. Jen letmo udeřila do jeho mysli a operátor se zhroutil. Usedla ke komunikačnímu panelu. Rychle stiskla ovladače. Na displeji se zobrazily doručené zprávy.

„Co to děláš?“ křičel Hannye, když celý zadýchaný vpadl na můstek.

Sotva lapal po dechu.

Na mysli mu vytanul Whan Yrreho příkaz zastřelit Theresu při sebemenším náznaku nestandardního chování. Vytrhl vojákovi, který se mátožně sbíral z podlahy, od pasu zbraň. Přiložil Therese hlaveň ke spánku.

Odjistit pojistku se však neodhodlal.

„Vstaň, okamžitě!“

Theresa na komodora ani nepohlédla a dál horečně zkoumala komunikační displej. Prsty nervózně poklepávala na konzoli.

„Kde to je?“ zmateně těkala očima po displeji.

Copak její vědomí zase předběhlo čas?

Komodor uchopil Theresu za rameno a pevně ji sevřel. Surový však nebyl.

„Vstaň!“ důrazně zopakoval výzvu.

Zdráhal se použít násilí a už vůbec si nedokázal přestavit, že by měl odjistit pojistku a stisknout spoušť.

Theresa neodtrhla zrak od obrazovky, jen netrpělivým gestem Hannyeho zarazila.

„Můžeš mi aspoň říct, co se děje?“ domáhal se vysvětlení.

Kdyby chtěla převzít kontrolu nad lodí, už by nejspíš dávno nebyl při vědomí. Byl by stejně bezmocný, jako když ovládla jeho mysl při souboji s Liberatorem.

Pípnutí.

Světelná signalizace.

„Tady, vidíte?“ ukázala Theresa na dvě nově doručené zprávy. „To je ono!“

Napůl zpitomělý operátor se postavil vedle Hannyeho. Napřed nevěřícně zamžoural na rozcuchaného komodora, který byl bez uniformy a bez bot, pak na komunikační displej.

„A sakra!“ zamumlal.

Noční směna ranním kafíčkem s nadýchanou koblihou rozhodně neskončí.

Jedna ze zpráv byla nouzovým voláním těžce zkoušeného Kerberu, druhá Saarykenovým rozkazem neposkytovat údajně napadenému plavidlu žádnou pomoc.

Hannye udeřil pěstí do komunikační konzole.

„Ehrla kharsveer!“ zařval.

Byla to ta největší rhawská sprosťárna, při níž by se červenal  i otrlý pasák.

„Zkurvenej bastard!“ přihodil také jednu z lidského repertoáru, přičemž měl samozřejmě na mysli kontradmirála Saarykena.

Nikdy neměl toho namyšlenýho parchanta rád.

Když zastupoval Whan Yrreho, měl se na všechno vykašlat a jako první zařídit tomu zmetkovi jednosměrnou letenku do morového tábora na Tau Corranu 6.

„Ihned vyhlaste bojovou pohotovost. Zmobilizujte posádku. Změňte kurz!“ křičel na operátora. Najednou byl naprosto střízlivý. „Jdeme do akce!“

Theresa vstala.

„Komodore, přebírám velení,“ řekla s plnou rozhodností. „Operační, okamžitě mě spojte se základnou Acheron. Musím mluvit s Merighem Leehrem.“

Komodor pobouřeně pohlédl na Theresu.

„Jak se opovažujete?“ přešel stejně jako ona zpátky na oficiální tón.

Paní Whan Yrre zabodla dotčenému Hannyemu vztyčený prst do hrudi. Chladně na něj pohlédla.

„Komodore, varuji vás. Nepokoušejte se mi odporovat!“

A když se na komunikačním displeji objevila tvář Merigha Leehra, řekla jen jedno jediné: „Merighu, jste můj přítel, potřebuji vaši pomoc.“


XIII.


Rozběsněný Sagittarius vystoupil z hyperprostoru.

„Cíle zaměřeny,“ hlásil říšský operátor. „Primární okruh aktivní – energie na jedné třetině, dvě třetiny, plný výkon – zážeh.“

„Palte,“ přikázal komodor Hannye.

Jediné, co mluvilo v jejich prospěch, byl moment překvapení.

Sagittarius stál sám proti bitevní lodi, která ho už jednou šeredně vypráskala. Navíc jí spěchaly na pomoc tři lehké křižníky spolu se stíhači z esetských mateřských lodí, které dosud vyčkávaly v záloze. K dobru si Sagittarius mohl ještě přičíst, že Eternity na tom byla s modernizacemi zhruba stejně, jako nešťastný Liberator.

„Sekundární okruh – třetina, dvě, plný výkon – zážeh!“

„Palte plnou silou!“

„Torpédomety nabity.“

Posádka Sagittariu, sehraná účastí v mnoha bitvách, pracovala jako dokonalý hodinový stroj. Každý úkon, rozkaz, pohyb i hlášení mělo své přesné načasování. Bujarý večírek byl zapomenut. Všichni bezchybně plnili své úkoly.

Zatímco hlavní zbraňové systémy měly na mušce Eternity, vedlejší baterie se zaměřily na chabaranský Oberon. Šlo jen o odstrašující výstřel, aby lodička neobtěžovala, přesto ubohý torpédoborec přišel jediným zásahem o štíty i část svých nástaveb.

Rozzuřená říšská loď chrlila oheň na všechny strany.

Torpéda opustila její šachty.

„Nařizuji okamžitou evakuaci. Opusťte palubu, všichni!“ křičela na posádku Oberonu pobledlá Maia Venizelos.

Další salva z dělových věží Sagittariu zasáhla zaskočenou Eternity. Svůj cíl našla i vypálená torpéda. Výkon štítů quirinské bitevní lodi klesl na polovinu. Na jejím můstku zavládlo němé zděšení.

„Oni se zbláznili!“ mumlal spojenecký první důstojník. „Museli nabíjet zbraně už v hyperprostoru. Jenom šílenec by riskoval …“ chtěl zhodnotit počínání říšské lodi, ale k dokončení komentáře nedostal prostor.

„Komodore,“ vztyčila se na palubě Sagittariu paní Whan Yrre z velitelského křesla. „Naveďte loď na kolizní kurz s Eternity.“

Hannye střelil pohledem na taktický displej. Spojenecká záloha se rychle blížila. Bitevní loď proto musela být vyřazena z boje dříve, než křižníky dorazí. Komodor naprosto přesně věděl, co Theresa zamýšlí. Leehrova flotila byla na cestě, a jim nezbývalo než riskantně hrát o čas.

Sagittarius v kolizním kurzu! Proboha, pane, oni se řítí přímo na nás,“ zaječel spojenecký operátor na prvního důstojníka.

„Úhybný manévr. Všechnu energii do motorů,“ přikázal palubní, čímž však připravil Eternity  o možnost opětovat palbu.

Jindy propastné vzdálenosti vesmíru se smrskly na pouhé kilometry. Detaily na gigantickém trupu říšské lodi již byly patrné pouhým okem.

Sagittarius vypálil plnou salvu.

V okamžiku, kdy těsně míjel manévrující Eternity, vystřelil ze všech svých dělových věží naráz.

Eternity zmizela v ohnivém mraku.

Přišla o štíty.

Série výbuchů rozervala její pravobok na kusy.

Zničen byl jeden z hlavních motorů, ve dvanácti blocích došlo k dekompresi, vyřazeno bylo centrum řízení palby, poškozena byla i strojovna.

Lidé umírali takřka na všech palubách.

Rozječely se sirény havarijního poplachu.

Spojenecký první důstojník byl na zhroucení. Nikdo z nejvyššího velení nebyl na palubě, a tak veškerá zodpovědnost ležela na něm. V duchu bědoval, jak jen si mohl být Forrest tak naprosto jistý svým vítězstvím, že neponechal na palubě ani Deboru Rodin, ani kapitána Nebita.

„Komunikační, ihned mě spojte s výsadkem. Strojovno, hlaste škody,“ rozdával rozkazy na všechny strany. 

Dobře věděl, že jestli se nestane zázrak nebo včas neuteče, Eternity prostě nevyvázne.

„Tak komunikační, co je s tím spojením?“

„Pane, systém je zablokovaný. Sagittarius ruší naše vysílání,“ komunikačnímu se roztřásla brada.

„To ne,“ mumlal a překotně zmáčkl několik ovladačů. „Oni skenují záznamy našeho spojení s Kerberem!

Palubního obestřely mrákoty. Až říšský velitel zjistí, že Forrest nepřijal Whan Yrreho kapitulaci, bude osud Eternity zpečetěn.

„Tak s tím něco udělejte!“ zavřískal na operátora. „Musím ihned mluvit s generálem! Sakra, jak se na nás mohli napojit? Koukejte je odříznout!“


*     *     *


„Dobrá práce, Bernarde,“ poklepal Hannye uznale na rameno říšského komunikačního důstojníka, jemuž se podařilo nabourat do spojeneckého systému. Kocovinou stižený Bernard, jemuž hlava praskala ve švech, se skromně usmál.

Tlumeně prohodil: „Chtělo by to pořádnej vyprošťovák.“

Komodor se souhlasně zašklebil, ale výraz jeho tváře se vzápětí změnil. Se vzrůstající nevolí sledoval záznam komunikace mezi Eternity a Kerberem, včetně posledního rozhovoru Whan Yrreho s Forrestem. Rozhořčeně se obrátil na Theresu.

Stála u okna a bez dechu hleděla na zmrzačený vrak Kerberu. Jeho plášť, rozbrázděný stopami nedávných explozí, ozařovaly rychle hasnoucí ohníčky vnitřních požárů. Umírající loď se bezmocně potácela v prostoru.

„Ghare,“ zašeptala Theresa.

Tápala a hledala, ale veškerá snaha spojit se s jeho myslí byla marná. Tam, kde bývalo hrdé a silné vědomí, zela prázdnota. A pak zcela bezděčně narazila na jinou mysl, opilou vítězstvím a zahlcenou nenávistí k poraženému nepříteli. Nenávistí, jejíž velikost neměla hranic.

„Nepřijali Whan Yrreho kapitulaci. Pokračovali v útoku,“ drtil Hannye mezi zatnutými zuby. „Nechtějí vyjednávat.“

„Jsou na palubě Kerberu. Jdou si pro Ghara,“ dodala Theresa. „Máte pravdu, vyjednávat rozhodně nebudou.“

Komodor Hannye zatnul ruce v pěst.

„Pošlu tam vojáky. Palubní, připravte výsadek,“ přikázal prvnímu důstojníkovi.

„Dejte mi zbraň, jdu s nimi!“ nezaváhala Theresa.

„Ne!“ vykřikl Hannye.

Prudkost vlastní reakce jeho samotného zaskočila. Říšská posádka zvedla hlavy od přístrojů. Oči všech se upřely na Theresu.

Hannye ji chytil za ruku, ztišil hlas: „Ne, to vám nedovolím,“ zašeptal naléhavě.

„Nemějte obavy, komodore,“ nenechala se Theresa znejistět. Mluvila pevně a rozhodně. Bylo jasné, že ji nic nemůže od jejího záměru odradit, že jí na Hannyeho obavách vůbec nezáleží.

„Vím, co dělám. Potřebuji zbraň a ozbrojenou jednotku. Vy se postarejte o křižníky. Udržte situaci pod kontrolou dokud nedorazí Leehrova flotila.“


*     *     *


Slunce.

Bílé.

Oslepující.

Cizí.

Podivné, mihotavé slunce nad podivným, rozmazaným světem.

Opravdu slunce?

Ghar Whan Yrre se zamračil. Oslepeně zamžoural do blikajícího světla rozbité zářivky.

„Generále, ještě žije,“ zaslechl někde před sebou ženský hlas.

Na tvář mu dopadl stín. Kdosi ho váhavě dloubl do ramene hlavní zbraně. Tmavá silueta zakryla blikající zářivku.

Nad ním se skláněla žena.

První, co rozeznal byly oči, které si ho pátravě prohlížely.

Velké, hluboké.

Zamžené vědomí nedokázalo rozlišit mezi přeludem a skutečností.

„Thereso …“

„Nejsem Theresa,“ odpověděl stejný hlas, který promluvil již předtím. Ostrý, nepřátelský. „Jsem admirál Deborah Rodin z Esety.“

Whan Yrre obrátil tvář k mladé štíhlé ženě v důstojnické uniformě. Přimhouřil oči. Rozmazaný obraz se zaostřil. Pozorně si ženu prohlédl.

Ne, toto opravdu nebyla Theresa.

Tahle byla mnohem vyšší. Její úzký obličej s modrýma očima a tenkými rty lemovaly plavé vlasy stažené do přísného účesu. Přesto, že vypadala tak stroze a nepřístupně, měl Whan Yrre pocit, že v jejích očích zahlédl něco jako záblesk – soucitu?

Chtěl vstát, ale tělo ho neposlechlo. Zůstal zhroucený ve velitelském křesle. Hlavou se opíral o jeho polstrovanou opěrku.

Vědomí musel ztratit na hodně dlouhou dobu, když si nebyl schopen vybavit, kdy a jak spojenci loď obsadili. Rukama tedy alespoň sevřel opěrky a pokusil se narovnat. Potřeboval zkoncentrovat myšlenky. Přinutit zamžené vědomí, aby prozřelo.

Rozhlédl se kolem sebe.

Kapitán Laforet, první důstojník a navigátor klečeli s rukama za hlavou v rohu na zemi, otočení tváří ke zdi. Komunikační důstojník se zlomenou nohou napůl ležel, napůl seděl vedle nich. Nad zajatci stál po zuby ozbrojený spojenecký výsadkář. Kapitán Laforet přes rameno častoval ozbrojence kradmými úšklebky, za což mu voják uštědřil nejeden kopanec.

Další dva vojáci prohlíželi můstek, zbývající tři stáli po boku dvěma mužům v důstojnických uniformách.

Prvního z nich Whan Yrre neznal.

Ten druhý byl armádní generál Ian Forrest, vrchní velitel spojeneckých ozbrojených sil.

Whan Yrre zkřivil obličej.

Forrest!

Osobně si přišel vychutnat jeho porážku. Osobně ho přišel zabít. Nenáviděl Forresta, hluboce jím opovrhoval. Vztáhl ruku na Theresu, málem ji zabil, nicméně mu nebylo proti mysli se s ní muchlovat. Kdysi Forresta možná respektoval, jako rovnocenného soupeře, ale ty časy byly dávno zapomenuty.

Generál postoupil dopředu. Stanul před Gharem Whan Yrre.

Zachvěl se, hněvem a nenávistí. S bytostným odporem hleděl na umírajícího tvora před sebou. Na nelidskou zrůdu, ďábelské stvoření, genetického pozměněnce, jenž se samou podstatou svého bytí vysmíval přirozenému Božímu řádu.

Pokud Bůh stvořil lidi, pak rhawy musel stvořit ďábel.

A kdopak stvořil Theresu? ozval se ve Forrestově mysli posměšný hlas.

Stejný jako ten, co se mu poťouchle vysmíval, když ji svíral v náručí a vášnivě líbal, když na ni zahanbeně myslel.

„Admirále Whan Yrre,“ začal Forrest pevným hlasem. „Jste zločinec a …“

„… jste odsouzen k smrti,“ zachroptěl rhaw sarkasticky. „Zbytečné žvásty!“

Forrest se rozmáchl a udeřil Whan Yrreho do tváře.

„Sakra, to už je letos podruhý,“ špitl Laforet koutkem úst navigátorovi, čímž si vysloužil další neurvalý kopanec.

„Generále?“ protáhla Deborah Rodin překvapeně obličej.

Také kapitán Nebit doslova nadskočil. Takového Forresta nikdo z nich neznal. Jeho počínání jim bylo zjevně proti mysli.

Rhaw se ani nepohnul. Jen lehce pootočil hlavu. Úkosem pohlédl na generála.

Sbíral síly, koncentroval poslední zbytky energie. Plně se soustředil na Forrestovo vědomí. Nyní dokončí, co předtím začal. Zničí Forresta. Zabije ho. Rozdrtí tu malou, bezvýznamnou mysl na prach.

„Proboha, generále!“ vykřikla náhle Deborah.

Její zděšení nemělo s předcházející scénou nic společného. Dopředu nataženou paží divoce ukazovala na rozpraskané okno lodního můstku, či spíše na to, co se odehrávalo za ním.

Všichni otočili hlavy směrem, kterým ukazovala. Dokonce i Whan Yrre. Tak naléhavě její hlas zněl.

„To je Sagittarius! Zničil Oberon, útočí na Eternity!“ vřískala vzrušeně.

„A máš to, kreténe,“ škodolibě se zakřenil Laforet.

Výsadkář ho kopl do ledvin.

Forrest střelil pohledem k oknu. Musel se spoléhat jen na to, co viděl. Žádný ze systémů Kerberu nebyl dostatečně funkční, aby mohl generálovi poskytnout objektivní údaje.

Forrest udělal několik bezcílných kroků, zastavil se vedle Debory. S pokleslou bradou zíral na hořící Eternity. Loď, která ještě před pár vteřinami ovládala situaci, se zmítala ve smrtelné křeči.

„Kdo velí Sagittariu?“ otázal se Debory se staženým hrdlem.

„Zřejmě komodor Hannye.“

„No jo, to jsou naši,“ prohodil Laforet, ale ukecaného kapitána si už nikdo nevšímal, ani jeho osobní strážce.

„Nařiďte komodorovi, ať zastaví útok!“ štěkl Forrest na Whan Yrreho.

Whan Yrre se pomalu vztyčil z velitelského křesla. Užasle hleděl na Sagittarius.

„Thereso?“ vydechl překvapeně.

Nevědomky tak odpověděl Forrestovi na otázku, kterou by se mu generál nikdy neodvážil položit.

Gigantický obrněnec se přehnal prostorem bojiště. Jediným výstřelem smetl Oberon. Neuvěřitelným manévrem si zjednal respekt a plně ovládl situaci. Bitevní loď útočila způsobem, jako by šlo o snadno ovladatelnou stíhačku.

Whan Yrremu vytanuly na mysli dávné manévry zoufalých obránců Země. Jejich odvážné, sebevražedné triky se nikdo neodvážil napodobovat. Bylo mu naprosto jasné, že sám od sebe by se komodor Hannye k něčemu podobnému jen těžko odhodlal.

Eternity, opilou vítězstvím, proměnil rozpálený Sagittarius v hromadu starého železa. Pokořená quirinská loď na tom rázem byla jen o málo lépe než Kerberos.

Whan Yrre se křivě usmál. V očích se mu objevil triumfální výraz. Umíral, přesto zvítězil.

Teď ještě Forresta nezabije.

Chtěl si vychutnat porážku, tak ať si ji vychutná. Ať se svou vlastní prohrou třeba zadusí. Bude velmi překvapen, až zjistí, kdo ve skutečnosti Sagittariu velí.

Forrest se otočil zpět na rhawa. Neexistovala slova dostatečně výstižná pro to, co mu chtěl říct, co k němu cítil.

„Pane, pane!“ domáhala se Forrestovy pozornosti Deborah.

Její tvář byla mrtvolně bledá. Na čele jí vyrazil studený pot. Přiskočila k oknu, pohlédla ven. S výrazem čirého zoufalství vydechla: „Dorazila Leehrova flotila!“


*     *     *


Tři bitevní lodě třídy Panther, dva těžké a tři lehké křižníky, pět torpédoborců a několik doprovodných fregat – to byla síla, které velel admirál Merigh Leehr.

Ve stejnou chvíli dorazily i tři quirinské křižníky spěchající na pomoc Eternity a stíhači z esetských mateřských lodí.

Vesmír byl náhle v ohni.

Ochromené vraky Eternity a Kerberu zůstaly nepovšimnuty, zatímco si to čerstvé síly rozdávaly v přímé palbě. Barevné blesky křižovaly prostor. Mezi nimi kličkovaly obratné esetské stíhačky. Jako roje dotěrných vos se znovu a znovu vrhaly na říšské obrněnce. Světlušky torpéd poskakovaly v prostoru.

Válečné lodě chrlily oheň jedna na druhou.

Říšský transportní modul právě včas, než vypuklo to všeobecné peklo, dosedl do hlavního hangáru na palubě Kerberu.

Theresa nečekala až se výstupní rampa plně otevře. Seskočila z vyklápějící se plošiny a rychlým, cílevědomým krokem zamířila k lodnímu můstku. Za ní v uzavřené formaci klusali ozbrojení výsadkáři. Velitel jednotky smluveným gestem poslal část oddílu vypořádat se s hlídkou u dokujícího spojeneckého modulu.

Theresa bez jediného zaváhání neomylně kráčela k lodnímu můstku. Ve volně svěšené paži svírala odjištěnou zbraň. Rozhodně si razila cestu poničenými koridory mezi panikařící posádkou a zčernalými troskami.

Zkáza, utrpení a bolest byly všudypřítomné.

Na některých palubách hořelo, jinde naříkali ranění. Několikrát musela překročit těla mrtvých.

Projít tratolišti krve a ... éééh, raději nevědět …

Ale Theresa nad ničím z toho nepřemýšlela. Stejně, jako kdysi dávno ve službách Zemských ozbrojených sil, i nyní se nesoustředila na nic jiného, než na bezchybné splnění mise.

Spěchala.

Přesto se snažila klidně a zhluboka dýchat.

Musí mít pevnou ruku a střílet najisto.

Nejspíš bude mít, ostatně jako vždy,  jen jednu jedinou ránu.


*     *     *


Operátorovi na Eternity se konečně podařilo odstínit rušení a spojit prvního důstojníka s Forrestem.

„Generále?“ zavřískal palubní do komunikátoru přiškrceným hlasem. „Generále, slyšíte mě? Loď je těžce poškozena. Do sektoru dorazily naše křižníky, ale i říšská flotila. Jsme uprostřed bitvy, pane! Jaké jsou vaše rozkazy?!“

Rozkazy?

Jaké měl asi vydat rozkazy?!

A jak to, že dorazily říšské posily? Vždyť přece zachytili Saarykenův rozkaz neposkytovat Kerberu žádnou pomoc. Sama Říše odsoudila svého samozvaného diktátora k smrti.

Tak co tady, u všech čertů, dělá acheronská flotila?

„Pane, slyšíte mě?“ domáhal se rozkazů spojenecký první důstojník.

Forrest přiskočil k Whan Yrremu. Zblízka na něj zařval: „Nařiďte jim ať zastaví palbu. Ihned!“

„Nepřijal jste moji kapitulaci, tak teď bojujte!“ zaburácel rhaw na Forresta.

Jediným pohybem uchopil generála pod krkem. Zvedl o mnoho menšího muže do výše. S vypětím veškerých sil jím mrštil proti ocelové stěně. Forrest, proletěl vzduchem jak hadrový panák. Stačil tak akorát vtáhnout hlavu mezi ramena a zakrýt si obličej rukama.

Náraz, úder o ocelovou stěnu.

Zajiskřilo mu v hlavě.

Zaskučel.

Sesypal se k zemi.

V mžiku byl na nohou. Vytrhl od pasu zbraň. Namířil na Whan Yrreho. Stejně jako Deborah s Nebitem.

Rhaw se zapotácel. Zatmělo se mu před očima. Zachytil se řídícího panelu, ale nohy ho už neunesly.

Forrest byl jediným skokem u hroutícího se Whan Yrreho. Chytil ho za klopu uniformy. Přiložil mu ústí hlavně ke spánku.

Rhaw k němu obrátil zakalené oči: „Ona vás zabije,“ zachroptěl.

Cvaknutí.

Slabé zasyčení.

Forrest drtil mezi zatnutými zuby: „Ať okamžitě zastaví útok nebo …“

Pípnutí.

„Forreste! Udělejte to a ustřelím vám hlavu!“

Hlas Theresy Whan Yrre proťal vzduch jako prásknutí bičem. Stála ve dveřích lodního můstku se zbraní v ruce a mířila přímo na Forresta.

Kolem ní se vyrojili říšští výsadkáři. Zvedli zbraně ve stejný zlomek vteřiny jako spojenci.

Forrest pustil Whan Yrreho, který se zhroutil k zemi. Zamířil na Theresu. Deborah s kapitánem Nebitem s odjištěnými zbraněmi stanuli po jeho boku.

Každý mířil na každého.

Laforetovi vyschlo v krku. Instinktivně se přikrčil.

„Thereso?“ vydechl Forrest nevěřícně.

Ruka se zbraní klesla. Jeho prvním pocitem byl úžas a ohromení. Vytušil, že je Theresa na palubě Sagittariu. Nepředpokládal však, že se ta, která mu opakovaně pomohla, nakonec osobně postaví proti němu.

Navíc kvůli zrůdě, kterou sama chtěla poslat do pekel.

„Thereso!“ zasténal Whan Yrre. 

Aniž by přestala mířit na Forresta, vrhla na rhawa krátký pohled. I bez hlubšího zkoumání jí bylo jasné, jak na tom je.

Přišla pozdě.

Umíral.

Stejně rychlým pohledem přelétla situaci. Mohli zde takto stát třeba celou věčnost, mířit jeden na druhého, ale řešení by se stejně nikdy nedobrali.

Mezi Theresou a Forrestem bylo jen pár metrů. Z jiného úhlu pohledu, nepřekonatelná propast.

„Generále, nemá smysl, aby kvůli nám umírali ostatní,“ řekla Theresa. „Takže – jen vy a já. Jedna rána.“

„Ne, to neudělám,“ vyhrkl Forrest.

Nedokázal si připustit myšlenku, že by měl Theresu zabít.

„Budete muset. Chcete-li zvítězit, musíte mě zabít,“ řekla s omračující věcností.

Forrest oněměl. Náhle nebyl schopen žádné rozumné úvahy.

„Ne, generále, neposlouchejte ji!“ vzpamatovala se jako první Deborah.

Nesnášela tu ženskou od samého začátku. Byla jí z duše protivná. Věděla, že se jí nedá věřit, že na ni nelze spoléhat. Nikdy neměla pochopení pro Forrestovu nevysvětlitelnou slabost pro tu rhawskou mrchu.

„Nepřistupujte na její hru. Ona vás zabije.“

„Kapitáne, odpočítejte to!“ štěkla Theresa na Nebita. „Na tři!“

„Neposlouchejte ji,“ zavřeštěla Deborah, ale Nebit s prázdným výrazem hleděl před sebe.

„Nebite?!“

Deborah ochromeným kapitánem zoufale zatřásla. Ten ji však nevnímal. Otočila se na Forresta. Také on vypadal jako náměsíčný. Už zase stál s paží nataženou daleko před sebe a mířil na Theresu. Všichni ostatní sklonili zbraně. Napjatě sledovali neuvěřitelné představení.

„Generále, vždyť víte, že je telepat. Všechny vás ovládá, neposlouchejte ji!“

„Mlčte!“ okřikl Deboru Forrest.

„Nebite, počítejte!“ přikázala Theresa.

„Nééé!“ zaskučela Deborah.

„Jedna,“ vydechl Nebit.

„Nahlas!“

„Proboha, generále …“

„Držte hubu!“ zařval Forrest na Deboru.

„Dva,“ pokračoval Nebit.

Forrest hleděl přes mířidla na Theresu a ona na něho.

Oči rozšířené strachem proti svislým, plně soustředěným zřítelnicím.

Stárnoucí muž proti věčně mladé ženě.

Člověk proti mutantovi.

„Forreste!“ Deborah byla na pokraji šílenství.

Toužil sevřít Theresu v náručí. Líbat ji. Milovat se s ní.

„Parchante!“ zachroptěl Whan Yrre.

„Tři!“

Uširvoucí zasyčení.

Oslnivý jas.

Vzduchem prolétly dva výstřely.

Forrest zavrávoral. Zbraň mu vypadla z ruky. Naprázdno pootevřel ústa.

Theresa byla o zlomek vteřiny rychlejší než on.

Vystřelil na ni v okamžiku, kdy už vlastně umíral.  

Ani se nepohnula, když se zelený blesk otřel o její bok. Jen křečovitě přimhouřila oči.

„Ian Forrest, thar akher ge vitte khavere metti set,“ řekla ledovým hlasem.

Iane Forreste, za své válečné zločiny jsi odsouzen k smrti.

Byl mrtvý dřív, než dopadl na zem.

„Ty mrcho!“ zaječela Deborah. Vrhla se směrem k Therese. Pozvedla zbraň.

Vystřelila.

A minula.

Ve stejném okamžiku kdy Deborah namířila na Theresu, vyskočil doposud zhroucený Whan Yrre. V hrudi jako by mu explodoval granát, hlavu mu drtila nesnesitelná bolest. Blikající světla ho oslepovala, ale on si přikázal ničeho z toho nevšímat.

Nevšímat si bolesti.

Nevšímat si strachu ze smrti.

Nevšímat si slabosti.

Věděl, jak vše dopadne. Ani na okamžik o Therese nepochyboval. Tak nějak musela vypadat, když plnila rozkazy Zemských ozbrojených sil. Rozhodná a neústupná. Plně soustředěná na splnění mise. Profesionální zabiják s tváří nevinného dítěte. S jedinou výjimkou, nikdy nezaváhala.

Nemohla minout.

Nemohla prohrát.

A také věděl, co bude následovat. Na krátký okamžik spatřil blízkou budoucnost. Naposledy zkoncentroval své síly. Soustředil se už jen na jeden jediný čin, který zbývalo vykonat.

Jeho poslední – a nesmí selhat.

Whan Yrre zezadu přiskočil k Deboře, která zaútočila na Theresu. Jednou rukou jí přitiskl paže k tělu, druhou jí uchopil kolem krku za bradu.

„Ghare, ne!“ vykřikla Theresa.

Pozdě.

Debořina reakce byla okamžitá. Prudce se Whan Yrremu vytrhla. Stiskla spoušť. Spalující žár energetického výboje zasáhl rhawa do hrudi.

Theresa jen zaúpěla.

Avšak Whan Yrre žádnou bolest necítil. Uchopil Deboru za krk.

Theresa naplno udeřila do její mysli a současně vystřelila.

„Zemři!“ zadunělo Deboře v hlavě, energetický výboj ji zasáhl do zad.

Zaskučela a z naprosté blízkosti znovu vypálila na rhawa. Whan Yrre jí nelidskou silou tiskl hrdlo, Theresa drtila její duši.

Zachroptěla.

Bezvládně svěsila paže.

Potřetí vystřelit už nedokázala.

Whan Yrre jí jediným pohybem zlomil vaz. Se zlostným zavrčením odmrštil ochablé tělo stranou. Pak se podél ohořelého řídícího panelu těžce sesunul k zemi. Hlava mu klesla na stranu.

Theresa v němém výkřiku vytřeštila oči, zakryla si ústa rukama.

Kapitán Nebit už na nic nečekal. Rozrazil říšské vojáky každého na jinou stranu a tryskem se rozběhl chodbou zpět do hangáru. Také ostatní spojenci se dali na bezhlavý ústup.

„Chyťte je!“ vykřikl říšský velitel, který se teprve teď probral z ohromení. On i všichni jeho muži vyrazili za prchajícími spojenci. Můstek byl rázem jako vymetený.

Zajatí důstojníci pozvedli hlavy. Kapitán Laforet se pátravě rozhlédl kolem sebe. Očima zatěkal po zničeném můstku.

Nevěřil, že přežil.

Najednou bylo ticho.

Těžké, zlověstné ticho.

Jen z chodby sem ještě doléhal slábnoucí křik vzdalujících se vojáků.

Kapitán pomalu vstal. Bolestně syknul. Od dlouhého klečení mu zdřevěněly nohy. O slovo se hlásila i zlomená žebra.

Dokulhal k Therese, váhavě se jí dotkl. Paní Whan Yrre seděla v podřepu s hluboko skloněnou hlavou. Tvář skrývala v dlaních.

„Madam, jste v pořádku?“ oslovil ji Laforet váhavě.

Theresa potřásla hlavou. Tvář měla křídově bílou, jak vytesanou z kusu ledu. Oči, jindy jasné a živé, se horečně leskly bezbřehým děsem. Namáhavě se zvedla. Laforet jí poskytl oporu. Sám přitom úpěl bolestí. Oba se zadívali stejným směrem. Jejich pohledy utkvěly na Gharovi Whan Yrre.

Laforet chtěl něco říct, ale Theresa kapitána mdlým gestem zarazila. Jemně se vyprostila z jeho sevření.

Slabým hlasem řekla: „Kapitáne, nechte nás o samotě, prosím.“


*     *     *


Venku zuřilo peklo.

Sagittarius a bitevní lodě třídy Panther rozdrtily quirinské křižníky. Fregaty a torpédoborce se vypořádaly se stíhači. Křižníky vyprovodily esetské mateřské lodě, které když  zjistily, že se na jejich paluby už opravdu nikdo nevrátí, raději zvolily potupný útěk.

Mark Nebit nevěřil, že se mu podaří dostat z Kerberu zpět na Eternity. Přesto uháněl chodbou jako šílený. Dokud ho nezasáhne výstřel, má naději.

Když dorazil do hangáru, utkávala se hlídka u modulu s říšskými ozbrojenci. Nebit doslova prolétl mezi křižujícími se blesky. Vpadl na palubu transportu.

„Startujte,“ zaječel na pilota, který hned spustil startovací sekvenci.

Na spojenecké vojáky, kteří zůstali na palubě Kerberu, přitom rozhodně nemyslel. Modul vyrazil z hangáru jak vystřelený z praku. Prokličkoval palbou a přistál na Eternity.

„Palubní, okamžitě přejděte do hyperprostoru!“ řval kapitán přes intercom na prvního důstojníka.

Palubnímu se ulevilo, že má opět svého velícího důstojníka, ale jen na chvíli, dokud nepohlédl na ukazatele stavu pohonných jednotek.

„Pane, máme funkční jen jeden motor!“

Nebit doběhl na můstek.

„Generál je mrtvý. Admirál také,“ sypal se sebe překotně. „Musíme vypadnout! Zkusíme to i na jeden motor.“

Palubní už nic neřešil.

Ochromená Eternity nebyla schopná do okolního boje nijak zasáhnout, a tak zůstala zcela nepovšimnuta. Ocitla se na samém okraji prostoru, v němž zuřila bitva, mimo okruh zájmu říšských bitevních lodí. Quirinská vlajková loď tak měla ve stahující se smyčce tu nejvýhodnější pozici k úniku.

Začala nabírat rychlost.

Zdálo se, že navzdory svému těžkému poškození zase přelstí osud.


*     *     *


Theresa vykročila směrem ke Gharovi. Koutkem oka, skrze popraskané okno, zahlédla rychle se vzdalující Eternity.

Zastavila se, přimhouřila oči. Krátce se zadívala za prchajícím plavidlem.

Kapitán Nebit ucítil, jak se cosi, co nedokázal pojmenovat, dotklo jeho mysli.

Myšlenka?

Vnuknutí?

Cizí vědomí?

Zaplavil ho pocit známý z dětství. Náhlý strach, že se mu něco upřeně dívá na záda. Poplašeně se otočil, ale žádná příšera za ním nebyla. Přesto ho zachvátil panický strach. Do široka otevřel oči.

Znehybněl.

Posádka chvatně obsluhovala palubní přístroje. Horečně se snažila přimět poškozenou Eternity k přechodu do hyperprostoru.

Nebit s nepřítomným výrazem přistoupil k jednomu z ovládacích panelů. Aktivoval přístup do operačního systému strojovny. Odpojil přívod chladicího média do hlavního motoru. Změnil heslo systému. Od teď nebyl nikomu přístupný.

„Kapitáne, hlavní motor se začíná přehřívat,“ zhrozil se takřka vzápětí spojenecký první důstojník. „Loď přechod do hyperprostoru nezvládne. Musíme ubrat!“

„V žádném případě,“ vydechl Nebit bezbarvě.

Jeho hlas zněl palubnímu nějak divně.

„Kapitáne?!“ zvýšil první důstojník hlas, ale Nebit jen strnule zíral do prázdna.

První důstojník k němu přiskočil. Se zlou předtuchou pohlédl na displej ovládacího panelu.

„Proboha, pane, co jste to …“ další slova se mu zadrhla na jazyku. „Strojovno, okamžitě uvolněte přívod chlazení do hlavního motoru!“ zaječel do itercomu.

„Nejde to, přístup do systému je zablokovaný. Navíc někdo změnil heslo. Nedostanu se tam. Musel bych resetovat celý systém,“ ozval se zoufalý hlas hlavního inženýra.

„Tak otevřete přívody ručně. Ihned snižte výkon motoru. Rozumíte? Udělejte to teď hned!

Nebylo nutné vysvětlovat, co se stane s lodí, když nebude fungovat chlazení hlavního motoru. Navíc pracujícího na maximální výkon.

„Ruším rozkaz!“  řekl Nebit. „Pokračujte na plný výkon.“

První důstojník šokovaně pohlédl na kapitána. Vzpomněl si na Forrestův příkaz, který vydal po zkáze Liberatoru – postavit mimo službu každého člena posádky, který se začne chovat nestandardním způsobem.

Ze zádi dolehlo na můstek kvílení přehřátého motoru následované sérií dunivých explozí.

„Požár ve strojovně!“ vřískal z intercomu hlavní inženýr.

Palubní počítač spustil požární poplach, rozblikaly se majáky.

Palubní vykřikl: „Kapitáne, zbavuji vás …“

Nedořekl.

Poslední co viděl, byl žhavý mrak, který se přehnal lodí a na krátkou chvíli proměnil Eternity v nejjasněji zářící objekt na černém pozadí vesmíru.


*     *     *


Theresa se sklonila nad Gharem. Váhavě se dotkla jeho tváře. Vzala ho za ruku.

„Ghare,“ zašeptala.

Zasténal, pokusil se pohnout. Očima, kterýma však již nebyl schopen obraz zaostřit, se zadíval skrze Theresu.

„Ghare, nesmíš zemřít. Přišla jsem tě zachránit.“

Napravit hrůzy, které napáchala kvůli prachobyčejné pomstě a umanutosti.

Mstili se jeden druhému.

Ubližovali si a zraňovali se.

Roztočili spirálu odplaty, zrady a nenávisti, která smetla každého, kdo se dostal do její blízkosti, aby nakonec pozřela i je samotné.

A přitom mezi nimi bylo pouto pevné a hluboké lásky.

Pokusil se usmát.

Něco říct, ale už nebyl svým vlastním pánem.

Smrt převzala vládu nad jeho tělem a jen nezlomné vědomí se odmítalo podvolit přesto, že již bylo slabé jak chmýří hnané podzimním větrem.

Jeho plavoucí oči chtěly utkvět na Therese, ale místo toho jen slepě hleděly do prázdna.

Chtěl jí toho tolik říct, tolik vysvětlit.

Chtěl, aby ho pochopila a odpustila mu.

Aby ho milovala.

Udělal mnoho chyb, spáchal mnoho zločinů.

Mnohokrát jí ublížil.

Nechtěl být takový – vždyť ji miloval – ale pohltila ho zloba a nenávist a také touha po moci.

Nad galaxií, nad Theresou.

Stvořil bezcitnou bytost, která mu byla v mnohém tak strašlivě podobná. Ale stejně jako on, i ona uměla milovat.

Theresa už nedokázala potlačit slzy. Přitiskla se ke Gharovi. Vzala jeho bezvládnou hlavu do náručí. Políbila ho do rozcuchaných vlasů.

„Neumírej!“ zašeptala.

Ale jemu už zbýval jen jeden jediný dech.

„Thereso, nesmíš … nesmíš být jako já …“ zašeptal.

Zelenožluté ještěří oči se zakalily. Mohutné tělo ochablo.

Nastal okamžik, kdy pomíjivost splývá s věčností.

Theresa zavřela oči.

Pěstí mdle udeřila do ocelového pláště řídícího panelu, o který se rhawovo tělo opíralo.

„Ne!“ zasténala.

Silnější úder, silnější výkřik.

„Ne!!“

Strašlivá rána.

„Ne!!!“ ochraptěle zařvala ze všech sil.


XIV.


Bylo po všem.

Bitva skončila.

Jeden z Leehrových křižníků vzal do vleku nefunkční vrak Kerberu a pomalu s ním zamířil k Acheronu. Zbývající bitevní lodě a křižníky hlídkovaly v prostoru, zatímco torpédoborce a fregaty pochytaly záchranné moduly z evakuovaného Oberonu. Mezi zajatci byla i chabaranská velitelka Maia Venizelos.

Jediná ze spojeneckého velení, kdo bitvu přežil.

Mrtvoly generála Forresta a Debory Rodin byly bez jakýchkoli poct vyhozeny do volného prostoru. Kontradmirál Dargan a kapitán Nebit zemřeli na svých lodích.

Theresa Whan Yrre seděla ve velitelském křesle na Sagittariu a s prázdným výrazem hleděla před sebe.

Na palubě nyní již opět vlajkové lodi panovalo zaražené ticho.

Ghar Whan Yrre, obávaný avšak uznávaný, byl mrtev.

Otřesená posádka si vyměňovala kradmé pohledy a neurčité posuňky. Sem tam někdo pronesl tlumenou poznámku. Nikdo se neodvážil ptát, co bude dál, jaké jsou další rozkazy.

Ticho a prázdnota.

Nesnesitelné ticho a nekonečná prázdnota.

Theresa dříve, ať byla kdekoli, ať dělala cokoli, v bdění i ve spánku, vždy slyšela ozvěnu Gharovy mysli. I když se před ním skrývala a uzavírala mu svou mysl, vždy vnímala existenci jeho vědomí. Někdy s plnou silou, jindy jen jako neurčitý šum v pozadí, ale slyšela ho vždy.

Nyní však zavládlo ticho.

Naprosté, hluboké ticho.

Bezvládné tělo Ghara Whan Yrre spočívalo na ošetřovně a doktorka Belladi podnikala nezbytné kroky. Řídila se přesně pokyny, které jí dala Theresa.

Velitel acheronské flotily Merigh Leehr stanul ve dveřích lodního můstku. Theresa k němu obrátila své velké, nádherné oči.

Neplakala, přesto byly plné hlubokého smutku.

Leehr v nich však viděl ještě něco jiného, co nedokázal pojmenovat. Přísvit, který v něm budil obavy, fascinoval ho a zároveň v něm vzbuzoval hlubokou oddanost.

Theresa povstala z křesla. Nevšímavě prošla kolem komodora Hannyeho a zastavila se těsně před Leehrem.

„Merighu, přišli jsme pozdě,“ hlas se jí zlomil.

Vždy, za všech okolností, klidný a rezervovaný Merigh Leehr rozpřáhl paže a měkce Theresu objal.

„Má paní,“ vydechl.

Zavřel oči.

Na okamžik setrval v mlčenlivém soucitu. Ani on nebyl v tu chvíli schopen slova. Nespatřil Theresu celou věčnost, přesto nikdy nezapomněl na slib, který jí dal.

Bez zaváhání jí přispěchat na pomoc, kdykoli o to požádá.

Pro ten nevinný výraz, pro ty nádherné oči.

Jenomže tentokrát přišel pozdě – stejně jako ona.

Hannye rychle odvrátil zrak. Po návratu z Kerberu mu Theresa nevěnovala jediný pohled, natož slovo. Její současné počínání nesl jen s těžko potlačovanou nelibostí. V duchu si za pošetilou žárlivost spílal, ale nemohl si pomoc.

Styděl se sám za sebe.

Whan Yrre ještě ani nevychladl a on už myslel na Theresu, jako by mu patřila.

Vlastně tak na ni myslel ještě předtím, zatímco Whan Yrre bojoval svůj poslední boj.

Bylo mu z toho všeho nanic.

Ze sebe sama i z bezvýchodné situace, do které se všichni dostali.

Whan Yrreho se všichni báli. V koutcích ublížených dušiček mu spílali a škodolibě přáli jen to nejhorší. A přitom teď, když zde tak náhle nebyl, oněměli hrůzou. Byli zvyklí, že někdo silnější jedná a rozhoduje za ně a oni poslušně plní příkazy.

Protivné, leč – svým způsobem – pohodlné.

Theresa pevně zavřela oči, ale zadržet slzy se jí nepodařilo. Její bolest měla ještě jiný rozměr, který by dokázal pochopit jen málokdo.

Leehr přerývaně vydechl. Potlačil nával pocitů, které při těsném kontaktu s Theresou zaplavily jeho jindy vyrovnanou mysl.

„Má paní, na smutek bude čas později,“ řekl jemně. „Teď není vhodné truchlit.“

„Není vhodné?“

Theresa se od admirála odtáhla. Dlaní si otřela oči. Pátravě na Leehra pohlédla. Zornice jejích očí se rozšířily. Prudce zavrtěla hlavou.

„Ne … ne … to ne!“ vykoktala zděšeně. „Merighu, na to zapomeňte,“ důrazně zašeptala. „Já nechci vládnout. Nejsem vůdce!“

„Paní, jste dědic Říše,“ řekl tlumeně, avšak sebejistě Leehr.

„Nejsem a vy to víte!“ šeptla důrazně Theresa.

Komodor Hannye, který slyšel jen kusé útržky rozhovoru, překvapeně otočil hlavu.

„Galaxie potřebuje vládce,“ řekl Leehr s neoblomným klidem. „Jinak vypukne chaos.“

Teď už mluvil tak, aby ho slyšel každý, kdo byl na můstku.

Theresa se zhluboka nadechla. V tom jednom jediném okamžiku se rozhodla. Rozhlédla se po ostatních, dotkla se jejich myslí.

„Merighu, vy nás povedete,“ prohlásila se vší rozhodností. „Vám přísluší potrestat zrádce a ujmout se vlády.“

Oči všech se s napjatým očekáváním upřely na Merigha Leehra.

Jen Hannye raději hleděl do země.

Nikdo neměl odvahu začít jednat. Nikdo neměl odvahu vydat jakýkoli rozkaz.

„Pane, království Chabaran je připraveno s vámi vyjednávat o podmínkách své kapitulace,“ ozvala se zajatá Maia Venizelos, kterou právě nyní dovedla na můstek ozbrojená eskorta. „Jeho Veličenstvu chabaranskému králi bude potěšením zúčastnit se vaší inaugurační slavnosti.“

Leehr brvou nehnul, když pohlédl na Theresu. Tvářila se, jako by s tím názorem neměla nic společného.

Došel k velitelskému křeslu, pomalu do něj usedl.

Hannye zvedl sklopenou hlavu: „Máme-li jednat …“ začal váhavě.

„ … pak musíme jednat okamžitě,“ dokončil Leehr zamyšleně.

„Čas nyní běží velice rychle,“ blýskla po něm Theresa očima. „Co vy na to, admirále?“

Vyměnili si dlouhý, výmluvný pohled.

Leehr si byl vědom důsledků, jaké může jeho počínání mít, pokud neuspějí. Ale přenechat galaxii zrádci Saarykenovi rozhodně nehodlal.

Přesto ještě trochu váhal.

Theresa se smutně usmála: „Merighu, jste můj přítel. I já jsem vám ochotna kdykoli, za jakékoli situace pomoc,“ ujistila ho o své oddanosti. „Mé schopnosti jsou vám k dispozici,“ řekla tiše.

Ghar Whan Yrre by tuto větu vyvážil zlatem, leč jemu se jí nikdy nedostalo.

„Komodore?“ obrátil se Leehr na Hannyeho.

Velitel Sagittariu srazil paty, vypjal se do pozoru.

„Admirále, vaše vlajková loď je připravena. Očekávám další rozkazy.“

Leehr se mrazivě pousmál: „V tom případě nastavte kurz Swen Agahar.“


*     *     *


Byl večer.

Slunce zapadlo za obzor, nad oceánem vyšly hvězdy. Miliardy hvězd galaktické říše.

Strážci Mhar Rhawallu, tak jako každý večer, den co den, po celou věčnost, rozsvěceli světla za mrtvé.

Na ochozech a terasách, na balkónech i v arkádách, na balustrádách a schodištích, stejně, jako v slepých oknech opuštěných domů ztraceného města, všude zářila světla.

Tisíce světel za tisíce mrtvých.

Mihotavé plamínky namísto slz, které nikdy nebyly prolity.

Jeden ze strážců se náhle zarazil. Tvář zahalenou kápí hrubého pláště pozvedl k večerní obloze. Od moře foukal slabý větřík a rozkmitával ohnivé jazýčky světel. Rhaw pohlédl na zelené hvězdy zářící do průzračné noci. Na okamžik znehybněl zaujat něčím, čemu směl naslouchat jen on sám.

Pak, aniž by se výraz jeho nehybné tváře jakkoli změnil, sáhl do záhybů pláště. Na kamenné zábradlí terasy postavil další malou svíčku. Opatroval ji právě pro tento jeden jediný večer. Pro tuto výjimečnou chvíli.

Tak jako všechny ostatní, i ji zapálil.

Plamínek olízl knot, avšak vzápětí pohasl.

Rhaw zkusil svíčku zapálit ještě jednou.

Podruhé.

Potřetí.

Ale plamínek se ne a ne rozhořet.

Strážce se zamračil. Vítr nebyl tak silný, aby plamen zhášel. Vždyť i ostatní světla bez problémů hořela. Strážce zastínil svíčku rukou a znovu se ji pokusil zapálit. Avšak i tentokrát namísto plamene vystoupal vstříc k obloze jen tenký proužek černého dýmu.

Strážce znovu pohlédl na jasné zimní hvězdy. Byl si naprosto jistý vjemem, který se předtím dotkl jeho mysli. Tichý vzdech umírajícího vědomí.

Naposledy se pokusil světlo zapálit.

Marně.

Strážce se otočil k neposlušné svíčce zády a nechal ji stát na kamenné balustrádě.

Tisíce ohnivých jazýčků mihotavě blikaly do studené noci, zatímco jedno temné, pohaslé světýlko se tvrdošíjně odmítlo smířit s osudem.


*     *     *


Surové údery, facky a kopance.

To byly prostředky, jimiž ozbrojení gardisté dovlekli pětici zadržených do bývalé pracovny admirála Whan Yrre. S nikým se nemazlili. Kontradmirál nebo náčelník štábu, ministr či kapitán, rhaw nebo člověk, rozdílu mezi provinilci nikdo nečinil. O rány a pohlavky nebyla nouze.

Nikdo neměl odvahu postavit se na odpor acheronské flotile vedené Sagittariem, když se náhle zhmotnila z hyperprostoru na oběžné dráze Swen Agaharu. Velitel planetární obrany složil svou funkci do rukou Merigha Leehra.

„Pánové, nejdeme návštěvu,“ řekla Theresa gardistům. „Postupujte s maximální rozhodností. Chci vidět perfektní výsadek. Žádné oběti na civilistech. Admirála zajímá jenom těch pět spiklenců.“

Nepadl jediný výstřel, když elitní garda bleskově obsadila budovu říšské admirality.

Další skupina si došla pro ministra obrany.

Dvě bitevní lodě třídy Panther doletěly na odloučené základny pro velitele svazů, kteří se zavázali neposkytnou Kerberu pomoc.

Zaskočení spiklenci ztuhli hrůzou. Nikdo nevydal rozkaz mstitele zastavit. Nikdo se nezmohl na sebemenší náznak odporu.

Zkoprnělá ostraha nestačila sledovat, jak je nejvyšší velení potupně vláčeno chodbami do admirálovy pracovny.

Čtyři muži se vyděšeně choulili jeden ke druhému, zatímco pátý zadržený, rhaw Saaryken, se držel stranou. Hrdost a povýšenost ho neopouštěly ani tváří v tvář jisté smrti. U nosu, z něhož mu tekla krev, si uměřeně přidržoval bílý kapesník.

Merigh Leehr byl usazen v admirálské pracovně za velkým pracovním stolem. Po jeho boku stáli Theresa Whan Yrre a komodor Hannye spolu s ozbrojenou gardou.

„Spolčil jste se s tou děvkou?“ zasyčel Saaryken na admirála Leehra.

Bastarda Hannyeho, toho snaživého Whan Yrreho poskoka, přešel s opovržlivou nevšímavostí.

„Kdo to vůbec je?“ zaskuhral jeden ze spiklenců, plešatý generál v těsné uniformě. „Vždyť je to nějaká holka.“

Saaryken obdařil Theresu nenávistným pohledem.

„Whan Yrreho coura!“

„Dcera?“ podivil se tlustý generál. Občas nedoslýchal a Saarykenova chraplavá výslovnost mu dělala problémy.

Zbývající tři spiklenci raději mlčeli.

Vyzáblý ministr obrany si nervózně kousal tvář. Vylepšit se nedalo nic, jen zhoršit – tedy pokud i to bylo ještě možné.

„Mlčte!“ zaburácel Leehr. „Ani blízkost smrti neomlouvá vaše urážky!“

Theresa předstoupila před zajaté spiklence. Nestáli jí za víc, než za jedinou větu.

„Popravte je, všechny,“ řekla studeně.

„Máme právo na řádný soud,“ zakvílel hubený ministr.

„Soudu netřeba,“ prohlásil Leehr rezolutně a gardistům přikázal: „Dejte jim roubíky, ať zbytečně nežvaní.“

Gardisté přiskočili k odsouzeným. Tvrdými údery je srazili na kolena.

„To nás chcete popravit tady?“ zasípal Saaryken dříve, než mu gardista nacpal do úst jeho vlastní vázanku.

„Dal byste přednost veřejné popravě s aktivní účastí lidu?“ otázala se Theresa cynicky. „Lynčování rhawa, to tu ještě nebylo. Jak zábavná kratochvíle!“

„Městská lůza by se na vás jistě s požitkem vyřádila,“ dodal s jízlivým úšklebkem komodor Hannye.

Theresa tázavě zvedla obočí: „Takže?“

Saaryken s vytřeštěnýma očima cosi nesrozumitelného zahuhlal.

Možná padl návrh na převelení do morového tábora na Tau Corranu 6.

Možná by dal přednost krvavým plicním výpotkům před ránou z multifázové pušky.

Možná by až do roztrhání těla měnil propocená prostěradla v polní nemocnici.

Kdo ví …

Ale nebylo mu přes roubík rozumět a popravdě, nikoho jeho názor nezajímal.

„Komodore!“ kývla Theresa na Hannyeho, kterému už zase připadla role velitele popravčí čety. „Odveďte je na nádvoří. Vykonejte rozsudek!“

Nečekala až Hannye potvrdí rozkaz. Otočila se k odsouzencům zády. Již pro ni nebyli důležití. Přistoupila k velkému oknu chráněnému silovým polem. Její pozornost zaujala jedna z teras dotýkajících se samotného nebe.

To místo znala.

Tam kdysi byla.

Náhle měla dojem jako by ve večerním šeru zahlédla stát na terase dva stíny.

Muže a ženu.

Muž přistoupil k ženě a něžně ji objal.

Společně shlíželi na město pod sebou.

Na gigantické budovy, jejichž vrcholky se ztrácely v potrhaném mlžném oparu.

Na rušné ulice pokryté čerstvým sněhovým popraškem.

Na obrovské tepající srdce ještě větší Říše.

Pak obrátili zrak k obloze. Mezi cáry mlhy zářily na vysokém nebi miliardy hvězd.

Miliardy světů, miliardy duší, miliardy životů, miliardy osudů ...

„Až přijde čas, budeš paní toho všeho,“ zašeptal rhaw.

Jeho hlas byl klidný. O ničem nepochyboval.

Žena se smutně usmála.

„Nebudu a ty to víš.“

Theresa zavřela oči. Přerývaně se nadechla.

Věci, které odmítala dělat pro něj, nyní konala pro Merigha Leehra.

Admirál se mlčky postavil vedle Theresy – na místo, kde měl být Ghar.

Kdesi hluboko pod nimi, na ztichlém nádvoří pocukrovaném čerstvým sněhem, vydal komodor Hannye povel popravčí četě.

Leehr Theresu pomalu objal: „Má paní, uvítám, když mi budete dělat společnost při inaugurační slavnosti,“ řekl měkkým, hlubokým hlasem.


*     *     *


Lid se smál a veselil, tančil i zpíval.

Věčným městem Swen Agahar, jindy strohým a přísným, zněla veselá hudba.

Slavnostně osvětlené budovy proměnily noc v jasný den.

Barevné girlandy, světelné řetězy i pompézní ohňostroje ozařovaly hlavní náměstí Věčného města. Kužely barevných světel z vrcholu věže Lhar Finnisther kreslily na oblohu pestré obrazce.

Reprezentační sály říšské admirality zaplnily hosté z celé galaxie. Hrála hudba, cinkaly talíře a skleničky. Lidé se překřikovali a strkali jeden do druhého, předháněli se u bohatě nazdobených banketních stolů.

Mezi záplavou hostů z celé galaxie bylo možné spatřit pestrobarevný doprovod chabaranského krále i slavnostní uniformy farimadských republikánů stejně, jako černé kleriky qurinských teokratů a šedé stejnokroje velvyslanců z Esety. Nechyběli ani vážní rhawové, ačkoli i jim dnes večer hrál na rtech rezervovaný úsměv.

Mírová smlouva byla podepsána sice jen před pár dny, ale nikdo již nechtěl myslet na to, co bylo.

Ze dne na den, z hodiny na hodinu přestal starý svět existovat.

Co ještě včera platilo, bylo dnes zapomenutou minulostí.

Dnešek byl dnem radosti.

Dnes nechtěl nikdo myslet na hrůzy a utrpení, na válku a strasti, na mrtvého diktátora.

Dnes se chtěl lid bavit.

Zapomenout na příkoří minulých let.

S nadějí hledět k zářivým zítřkům.

„Eh?“ skeptikovi zaskočilo. „Už zase? Já bych to tak růžově neviděl,“ poznamenal.

Lid otráveně pohlédl na skeptika a zacpal mu nevymáchanou hubu rostbífovým chlebíčkem.

„No dobrá,“ huhlal skeptikus. „Dnes se tedy bavme a nemysleme na to, co nás doopravdy čeká. Ale až zítra procitneme z opojení, až se rozhlédneme kolem zjistíme, že Říše sice uznala nezávislost světů na okraji galaktického disku, avšak pod svým laskavým dohledem, že se Quirinius zavázal dát do šrotu zbývající válečné lodě, že generál Forrest a admirál Rodin byli prohlášeni za válečné zločince, že podražily rohlíky, protože …“

„Ale no tak, tak už toho nech. Nekaž nám radost,“ zabručel našinec. „Dnes je výjimečný den, tak si ho užijme. A vůbec, přátelé, už jste ochutnali ty vynikající máslové košíčky s jahodami, co připravili cukráři ze soustavy Kochoran?“

Lidé se cpali a ládovali, s prominutím žrali jak zjednaní. Utírali si mastné huby a všem bylo v tu požehnanou noc neuvěřitelně krásně.

Kapitán Laforet žertovně šveholil s roztomile brebentící chabaranskou velvyslankyní Venizelos.

Nově jmenovaný ministr obrany o čemsi horlivě přesvědčoval quirinského arcibiskupa, zatímco se několik rozkošných spojařek z generálního štábu válelo smíchy ve společnosti veselých chlapíků z Farimadu a Jeho Veličenstvo chabaranský král zcela bezostyšně balilo prsatou holku z účtárny.

Zkrátka byla to výjimečná noc.

Taková, na kterou se dlouho nezapomíná.


*     *     *


Jediný, kdo se příliš nebavil – s výjimkou již zmíněného skeptika – byl komodor Dhallen Hannye. Zaraženě sledoval, jak Theresa doprovází Merigha Leehra.

Nikdy ji neviděl tak krásně se smát.

Její oči nebyly nikdy tak živé a jasné.

Ve večerních šatech z tmavomodrého aksamitu jí to neuvěřitelně slušelo. Vypadala skvostně a vznešeně.

Nemohl si nevšimnout nenápadných a zdánlivě bezděčných gest, jimiž se Merigh Leehr Theresy dotýkal, ani pohledů, kterými ji častoval.

Hannye do sebe hodil dalšího panáka. S kyselým výrazem odmítl společnost buclaté dívenky s mastnou pusinkou, jež se na něm rozverně domáhala zážitků dosud nepoznaných, a poroučel se k východu. Vzal to zadem, aby byl z toho bujarého panoptika co nejdříve venku.

V některé z chodeb musel však špatně odbočit, protože místo na parkovišti se vznášedly skončil na jakési opuštěné terase.

Tady vládla jasná, mrazivá noc, jen z povzdálí rušená tlumeným duněním nevázaných oslav. V místech, kam byl návštěvníkům vstup zakázán, pokrýval visuté lávky, terasy a rozlehlá nádvoří panensky bílý sníh.

Dhallen Hannye pomalu došel k okraji terasy. S povzdechem se opřel o její kamenné zábradlí. S těžkými myšlenkami pohlédl do hloubky pod sebou. Někde tam dole se hemžili lidé opilí radostí, ale zde nahoře vládlo mrtvé ticho.

Tak jako vždy, i nyní byl sám.

Chvíli byl v pokušení vrátit se k buclaté dívence. Otřít jí mastnou pusinku, zapomenout, že nesnáší boubelky, a umožnit jí poznat nepoznané, když v tom cosi prosvištělo vzduchem.  Hannye se ještě stačil podvědomě přikrčit, než ho poctivě uplácaná sněhová koule neomylně trefila za ucho. Mlaskavě se rozprskla a studený sníh se mu vysypal za límec slavnostní uniformy.

Blbej fór.

Naštvaně se otočil směrem, odkud střela přilétla. Překvapením pootevřel ústa.

Na zábradlí, zády k nedozírné propasti, seděla Theresa.

Večerní šaty vyměnila za jednoduché civilní oblečení.

Teď, když jen tak ledabyle seděla na klandru a klátila nohama, vypadala jako docela obyčejná, jen trochu pobledlá holka. Jako jedna z těch, co zevlují dole na rohu a tajně, aby matinky nevěděly, potahují z jointů ubalených z pašovaného farimadského konopí.

Pobaveně sledovala Hannyeho a kolem koutků jí pohrával veselý úsměv.

„Ta sedla,“ chválila se poťouchle. „Skvělá rána, madam.“

Ze sněhu plácala další kouli, přičemž se zcela nepokrytě bavila Hannyeho rozpaky.

Co hůř, možná i jeho předchozími myšlenkami na upatlanou baculku.

Aby si dodal odvahy, pokusil se vyloudit na své tváři něco jako úsměv. Rozpačitě přistoupil k Therese. Bylo to poprvé od doby, kdy se vrátila z paluby Kerberu, co s ní zůstal sám, co mu věnovala víc než letmý pohled a příkrý rozkaz.

„Paní, čekáte na mě?“ otázal se.

Nyní mu bylo naprosto jasné, proč předtím zabloudil v budově, kterou velmi dobře znal.

„Ano, na tebe. Mimochodem, myslíš, že vypadám jako feťačka z pasáže?“ ironicky si prohlédla své oblečení.

Hannye v duchu zaúpěl.

Ale Theresa se dál usmívala a nenuceně si pohazovala sněhovou koulí. Náhle zvážněla. Očima ukázala směrem k osvětleným budovám.

Ušklíbla se: „Lid se baví, neboť jemu patří chléb a hry. Dejme mu, co jeho jest, a je na pár dní zase pokoj.“

Zamyšleně našpulila rty. Zadívala se na Hannyeho pohledem, který mu pronikal až do morku kostí.

„Ale ty se moc nebavíš, co?“

„Nejsem lid,“ řekl stroze.

„Ale jdi. Dneska nebude taneček na stolečku?“ udělala narážku na památný večírek na Sagittariu.

Hannye si povzdychl a Theresa pokračovala: „Copak, trápí tě nesnesitelná lehkost bytí? Nebo snad plánuješ bilanční sebevraždu. Víš, co se říkalo tam, odkud pocházím?“ naklonila se k němu, zúžila oči: „Milióny lidí sní o nesmrtelnosti a přitom neví, co si počít, když v neděli odpoledne prší.“

Zavrtěl hlavou. „Tak to není.“

„Ne?“

„Ne.“

„Tak ne.“

Hannye se trpce usmál. Jí přece nemusel nic říkat, ani vysvětlovat.

Ona věděla vše.

Tedy pokud chtěla. Pokud projevila zájem. Pokud se jen dobře nebavila na cizí účet.

Den co den se pohyboval v její blízkosti. Měl ji takřka na dosah ruky, přesto mu zůstávala vzdálená a nedostupná. Ten jeden jediný okamžik na Sagittariu, ta výjimečná chvíle vytržená z běhu událostí, nebyla ničím víc, než jen zbytečně dráždivou vzpomínkou. Nikdy k Therese nepatřil a patřit nebude. Vždy náležela někomu jinému, kdo stál vysoko nad ním, komu on mohl tak nanejvýš dělat podržtašku.

Zhluboka se nadechl, pevným hlasem řekl: „Paní, rád bych se vám omluvil za své chování na Sagittariu. Co se stalo byl …“

Políbila ho. Rukama ho uchopila za hlavu a stejně, jako tenkrát, mu nedovolila ani na okamžik odtrhnout rty od jejích úst.

Byl dokonale zaskočen tím náhlým zvratem, ale vzdorovat zkrátka nedokázal.

Přestal vnímat okolní svět.

Už nebylo důležité kým ve skutečnosti jsou. Pevně ji objal. Líbal ji tak, jako žádnou ženu nikdy nelíbal. Jak nelíbal ani ji tenkrát na Sagittariu. Ve svém opojení nepostřehl, že Theresa náhle pohlédla ke vchodu na terasu. Její zrak se střetl s šokovaným pohledem Merigha Leehra.

Hledal Theresu od okamžiku, kdy se náhle vytratila ze sálu a ani zburcovaná stráž netušila, kam se tak náhle poděla. Zdvořile se omluvil hostům a k údivu všech banket spěšně opustil.

Nyní znehybněl uprostřed nedokončeného kroku. S neskrývaným údivem zíral na vášnivě se objímající pár. Neschopen jakékoli rozumné reakce, zůstal stát v té jasné, mrazivé noci jako opařený.

Hannye rozhrnul Therese límec a přitiskl rty na její štíhlý krk. Něco přitom přerývaně zamumlal.

Theresa přimhouřila oči, jemně našpulila rty. Přiložila k nim vztyčený prst. Udělala na zkoprnělého Leehra tlumené pšššt.

Stejné, jako při jejich prvním setkání.

Rhaw uhnul pohledem. Otočil se na patě a se sklopenou hlavou rychle odešel. Zakázal si jakékoli pocity, jakoukoli lítost.

Mohl vládnout Galaxii, ale stejně jako Ghar nedokázal získat moc nad jednou, jedinou ženou.


*     *     *


V podzemí pod širokými bulváry Swen Agaharu, v hloubce větší než byla výška jeho nebetyčných věží, stáčelo se do bezedné propasti úzké schodiště.

Kluzké, věky omšelé schody ústily do překvapivě prostorné místnosti ozářené sporým, namodralým světlem.  Do sálu s vysoko klenutým stropem, do podzemního světa, kam po celá staletí nevkročila živá duše.

Doktorka Belladi přistoupila k průhlednému pouzdru umístěnému na vyvýšeném podstavci. Ještě jednou, naposledy, zkontrolovala údaje z přístrojů, které udržovaly a monitorovaly životní funkce tvora, jehož bezvládné tělo spočívalo uvnitř. Lehce se dotkla vpadlých, bledých tváří. Jemně stiskla jeho ruku.

Pak s námahou zabouchla skleněné víko, zajistila uzávěr.

Po několik úderů srdce setrvala v tiché pietě. Ve vzpomínkách se vrátila zpět v čase. Před očima měla náhle scénu, kdy jí na ošetřovnu přinesli mrtvého Ghara Whan Yrre.

 


*     *     *


Lodní nemocnice na Sagittariu praská ve švech.

Ranění z Kerberu jsou prakticky všude – na ošetřovnách i na pokojích, na chodbách i na holé zemi.

Sarah je hluboce otřesená tím, co vidí. Ohořelé obličeje, utržené končetiny, rozervaná břicha, rozšklebené rány. Prošla mnoha bitvami, ale toto předčí vše, co kdy spatřila.

Rychle prohlíží raněné. Rozhoduje, koho ošetří, kdo počká a komu jen milosrdně zkrátí utrpení.

Křičí na sestry i na lékaře. Pohání ošetřovatele k nejvyšším možným výkonům.

Je zoufalá. Myslí, že hůř už být snad ani nemůže.

Když vtom do nemocničního koridoru vstoupí admirálovi gardisté.

Jejich bojem poznamenané tváře jsou vážné a nehybné.

Jdou těžkým, důstojným krokem.

Přesto se zdá, že spěchají.

Na provizorních nosítkách nesou bezvládné tělo Ghara Whan Yrre.

Hlava i končetiny mu bezmocně přepadávají z nosítek příliš krátkých pro mohutného rhawa.

Sarah se neubrání zděšení.

Spolu se smutečním průvodem přichází i Theresa.

Stačí jediný pohled a Sarah ví, co má dělat.

Nechá rhawovo tělo umístit do prostoru izolace.

Všechny posílá pryč. Musí s ním být sama.

Posílá pryč i Theresu.

Zatemní okna, nachystá vybavení.

Ví, že nesmí zaváhat, že nesmí udělat sebemenší chybu.

Napojí bezduché tělo na přístroje. Od této chvíle budou jeho tepem i dechem.

Podstatou bytí v nebytí.

Mrtvé srdce přinutí zase bít.

Ošetří hrozivá zranění, zacelí rány.

Na kratičký okamžik, ne delší než jediný vzdech, přivede Ghara zpět k vědomí.

Tiše zasténá, pootevře oči.

Nic z toho si však nestačí uvědomit, nic necítí.

Ani bolest, ani strach, ani beznaděj.

Duše uvězněná ve zmučeném těle vzápětí padá zpět do milosrdného nevědomí.

Ze svého pohledu je mrtvý.

A tak to zůstane, dokud někdo nerozhodne jinak.


*     *     *


Sarah Belladi naposledy pohlédla do zsinalé tváře Ghara Whan Yrre.

Neslyšně pohnula rty.

Aktivovala kryogenickou jednotku.

Počkala dokud se vnitřek pouzdra nezamžil a povrch nepokryla tenká vrstva námrazy. Pak otočila vypínačem u vchodu do sálu. Prostor zahalila tma.

Černá, neproniknutelná tma podzemí, v níž jako mihotavé bludičky blikaly kontrolky lékařských přístrojů.

Sarah zabouchla těžké ocelové dveře. Otočila obrovským kolem. Zasunula závory. Zámky zajistila smluveným kódem.

Vrátila se zpět na povrch, odkud vystoupila ještě výš až na samý vrchol mrakodrapu, jenž se tyčil ke hvězdám.

Také nyní věděla, co má dělat.

Ten příkaz jí Theresa žhavým cejchem vypálila do vědomí.

Nemohla neposlechnout, nemohla se vzepřít. Mysl, předtím zahlcenou děsivými vzpomínkami,  měla náhle čistou a jasnou. Svůj úkol splnila, už zbývalo vykonat jen jedno jediné.

Klidným krokem přistoupila k okraji úzkého ochozu. Zadívala se do nesmírné hloubky pod sebou. Pak pozvedla zrak k obloze.

Byla krásná noc. Průzračná a mrazivá. Výjimečná. Obzor na východě ještě nezrůžověl, ale veselí nedaleké oslavy již pomalu utichalo.

Sarah se zhluboka nadechla čerstvého, chladného vzduchu.

Zavřela oči.

Skočila.

Damnatio memoriae.


*     *     *


Ve stejné budově, v ložnici pod samým vrcholem věže, se Dhallen Hannye neklidně převrátil na lůžku. Cosi ho náhle vytrhlo ze snu. Jakýsi podivný vjem přinutil spící mysl procitnout do plného vědomí.

Tlumený výkřik?

Závan nočního větru?

Doširoka otevřel oči. Zíral do zšeřelého přítmí, avšak nebylo zde nic, čím by měl být zneklidněn.

Usmál se do tmy.

Něžně pohladil štíhlou, černovlasou dívku spící po jeho boku.

Jemně, aby ji nevzbudil, se dotkl její bílé tváře. Lehce ji políbil na odhalené rameno. Starostlivě, jako by pečoval o malé dítě, dívce upravil odkopanou přikrývku.

Pak se na ženu dlouze, láskyplně zahleděl.

Díval se jak spí. Jak pokojně oddychuje, zatímco její tvář, zastřená spánkem, vyzařuje klid a mír.

Znovu usnul až nad ránem, kdy se růžové paprsky slabého slunce dotkly špiček věží Věčného města a nad Swen Agaharem vzešel nový den.


XV.


Čas se nedá zastavit …

Včera žhavá současnost.

Dnes staré zprávy.

Zítra dávno zapomenutá minulost.

A co lid?

Lid?

Co našinec?

Našinec?

Našinec si otevře pivo, pustí finále Ligy mistrů a na vše ostatní se zvysoka vykašle.

Rohlíky jsou.

Dovolená je.

Jenom sousedova manželka už není, co bývala.

Ale dokud baba stačí s dechem, není důvod ke stížnostem.

A čas neúnavně plyne dál.

Ostatně, má co dohánět. Vždyť zatím uběhl pouhý zlomek věčnosti.



KONEC